Sumo

V Japonsku přetrvávají vedle nejmodernější techniky i tradice více než prastaré. Jejich kořeny prorůstají staletími a mizejí v časech pověstí a legend. Jedna z tradic patří do sféry sportu a jmenuje se Sumo. Obří bojovníci sumo vážou k sobě takovou pozornost veřejnosti, že hravě zastíní ostatní budo v Japonsku.

Co se stáří týče, těžko bude sumu nějaký sport konkurovat. Jeho prapočátky jsou spojovány s legendou o osidlování japonských ostrovů. Předkové dnešních obyvatel se na nich mohli usadit až poté, co jeden z jejich bojovníků svedl zápas s shintoistickým bohem. A vybavíme-li si zobrazení asijských božstev rodu mužského, jimž málokdy chybí důkladný břich, hned můžeme spřádat teorie o tom, proč spolu zápasí právě tlouštíci. Pro Japonce, lidi od přírody útlé, je tloušťka čímsi daleko úctyhodnějším než pro nás. Z toho vyplývá, že zápasníci Sumo mají velikou úctu obyvatel. A jsou středem pozornosti medií.

Historické zmínky o Sumo najdeme poprvé v zápisech z 8. století. Sponzor oněch nejstarších doložených zápasů byl vskutku vznešený - sám císař. Na jeho dvoře se odehrávala jednotlivá klání, jeho dvůr odměňoval vítěze cenami. Svou nynější podobu a pravidla však získalo Sumó až v průběhu éry Edo (1603 až 1868). V téže době se také stalo profesionální záležitostí a zároveň Japonským národním sportem.

Každým rokem je pořádáno šest velkých turnajů v Tokiu a po jednom v Osace, Nagoji a Fukuoce. Těch menších turnajů je velké množství, většinou na regionální úrovni.

Popsat takový zapas je docela jednoduché, ale přesto, kdo nebyl v Japonsku a neviděl tyto zápasy osobně, nezažil tu atmosféru, je velmi těžké tuto cestu pochopit. Tito japonští siláci stojí v ringu postaveném nejčastěji na písku o rozměrech 4,5 krát 4,5 metrů. Jejich nahá těla jsou opásána pouze bederním pásem z jehněčiny. Pás je široký asi 60 centimetrů.

Ale teď k zápasu jako takovému. Cílem je donutit soupeře všlápnout mimo vyhrazený prostor a nebo jej povalit tak, aby se dotknul země jakoukoliv částí těla kromě chodidel. V případě, že se to podaří je zápas okamžitě ukončen rozhodčím, který se pohybuje v blízkosti zápasníků. Nutno dodat, že ani rozhodčí se nevyhnou občas kolizi se siláky. Ne snad proto, že by zápasník úmyslně napadl rozhodčího, ale občas v zápalu boje se otřou zápasníci svojí váhou o rozhodčího a tomu nezbývá nic jiného nežli vyklidit prostor v ne zrovna populární poloze.

V tomto sportu nejsou žádné hmotnostní kategorie. Je to proto, že i přesto, že zápasníci s větší váhou mají určitou výhodu, není to čistě její zaležitost. I zde je velmi důležitá správná technika.

Pořadí zápasníků je určováno žebříčkem, podobném jako v tenise.

Většina zápasníků po absolvování základních škol nastupují do speciálních gymnázií, kde se vyučuje především právě sumó. Je to velmi tvrdá škola s přísným denním režimem: škola, trénink a samozřejmě vydatná strava. Žák nedostává žádné stipendium, ale pouze malé kapesné. Výchova trvá dlouhé roky. Jednou z nejdůležitějších částí sumo je psychologická příprava. Po fyziologické stránce jsou Japonci svým vzrůstem a typem postavy jako stvořeni pro tento druh zápasu. Krátké nohy a delší horní část těla jsou pro to dobrým předpokladem.

Rituál je započat tím, že jeden ze zápasníků vyhazuje do vzduchu hrst soli a pak se oba soupeři (ne navzájem!) popleskávají po holých tělech a začínají předzápasový tanec na jedné noze. Poté soupeři podřepnou proti sobě a upřeně se dívají jeden druhému do očí. Pak se postaví do základního postavení. Toto se může opakovat dvakrát až třikrát se snahou zastrašit soupeře. Důležití jsou i rozhodčí v ringu, kteří nosí barevná kimona. Dole u ringu pak sedí v černých kimonech další čtyři rozhodčí, kteří mohou ringového ve sporných případech přehlasovat. Nejlepší zápasníci mohou nejprve nastoupit ve svých ozdobných opascích se zástěrami, které jsou z čistého hedvábí a jsou velmi drahé. Toto vše patří k dvoutisícileté tradici tohoto bojového sportu.

Sumo je pro Japonce společenskou záležitostí.

Pramen:
se souhlasem od pavels převzato z www.japonsko.tnet.cz