Poslední německá ofenzíva

V posledních hodinách roku 1944 zahájila německá vojska fanatický útok na americké pozice v Alsasku. Na čele jednoho z útočných hrotů stála 17. SS divize tankových granátníků a jejím hlavním cílem bylo město Rohrbach ve východní části údolí řeky Sarre. Její útok na pravém křídle podporovala 19. pěší a 36. divize lidových granátníků a 559., 361. pěší a 256. divize lidových granátníků nalevo od ní se snažily překonat oblast jižně od Bitche a postupovat směrem na pohoří Nízkých Vosgés.

21. prosince se Hitler rozhodl zahájit další ofenzívu, tentokrát v oblasti Alsaska, a to jako výsledek výběru jedné z možností, které dříve zamítl pod vlivem připravované operace WACHT AM RHEIN čili ofenzívy v Ardenách. V době, kdy Dietrichovy jednotky podporované 15. armádou již neměly šanci dosáhnout stanovených cílů pro útok v Ardenách, souhlasili Hitler a von Rundstedt s názorem, že útokem na jižním úseku spojenecké fronty by mohlo být vynuceno zastavení Pattonových vojsk rychle postupujících na sever k Ardenám, jejichž přesun byl podle německé rozvědky již v plném proudu.

První operace nazvaná NORDWIND (Severní vítr), jejímž cílem byl 35 km severozápadně od Strasbourgu ležící Savernský průsmyk, měla za cíl rozdělit XV. a VI. sbor 7. armády a zajistit opětovnou kontrolu nad oblastí Alsaska na sever od kanálu Marne - Rýn. V případě úspěchu operace NORDWIND měla být zahájena operace ZAHNARZT (Zubař), která měla za úkol rozšířit dosažené úspěchy západním směrem do oblasti mezi Luneville a Méty a do operačního prostoru jižního křídla 3. armády. 1. armáda generálplukovníka Hans von Obstfeldera měla zahájit hlavní útok vedený XIII. sborem SS údolím řeky Sarre směrem dolů na jih, zatímco na jihovýchodě rozmístěné 4 divize z XC. a LXXXIX. sboru měly přes pozice staré Maginotovy linie v oblasti města Bitche zaútočit na jihozápad směrem na oblast Nízkých Vosgéských hor. Další dvě tankové divize měly být drženy v záloze a k podpoře úspěšného postupu, který Hitler očekával v oblasti řeky Sarre. Armádní skupina „Oberrhein" říšského vůdce SS, Heinricha Himmlera, zdánlivě nezávislá polní armáda podléhající pouze Hitlerovi, byla přesunuta na úsek fronty 7. armády, aby zadržela případné protiútoky. Nová ofenzíva byla naplánována na 31. prosince.

Plán ofenzívy v Alsasku

Předtím, než se pustíme do detailního popisu německého útoku, je třeba si stručně přiblížit situaci v oblasti 7. armády a zrekapitulovat to, co bylo následně zjištěno z ukořistěných německých dokumentů a dalších zdrojů týkajících se poslední německé ofenzívy.

7. armáda generálplukovníka Alexandera M. Patche, součást Deversovy 6. skupiny armád, zahrnující i francouzskou 1. armádu, byla do té doby jedním z neopěvovaných hrdinů celého bojiště. Po provedení invaze na jihofrancouzském pobřeží v srpnu 1944 (operace DRAGOON), kdy relativně malé jednotky hnaly silnějšího nepřítele na sever, se dostalo velkého zklamání jeho velitelům, když bylo Patchovi nařízeno, aby jeho jednotky nepřekračovaly řeku Rýn, přestože jeho divize byly prvními spojeneckými jednotkami, které dosáhly jeho břehu. V listopadu se tak 7. armáda stala vítězem v této "soutěži". Přesto když byla zastavena Pattonova ofenzíva, obdržel Patch opět rozkaz, aby vyslal jeden ze svých sborů na sever k útoku na jižní křídlo Siegfriedovy linie nacházející se v sousedním operačním prostoru a podpořil tak útok Pattonových jednotek. Na konferenci konané 19. prosince ve Verdunu byla 6. skupině armád přidělena opět pouze podpůrná úloha. Eisenhower Deversovi nařídil převzít frontu po dvou Pattonových sborech, které se přemísťovaly do Arden, a poté 26. prosince ještě ponížil velitele 6. skupiny armád rozkazem, aby se vzdal pozic na Rýnu a stáhl se do oblasti Vosgéských hor. Přechod do obrany udělal rovněž škrt přes Deversovy plány útoků, které měly vést k eliminaci Colmarské kapsy, území vybíhající 80 km do hloubky spojenecké fronty na jih od Strasbourgu na západním břehu Rýna. Tato oblast, kontrolovaná dvěma sbory francouzské 1. armády generála Jeana de Lattre de Tassigny, byla jediným německým předmostím v sektoru Deversovy 6. skupiny armád. Nicméně o Vánocích 1944 Eisenhower viděl mnohem větší nebezpečí, než jakým byla Colmarská kapsa, které se rýsovalo na jeho jižním úseku fronty.

Spojenecká rozvědka potvrdila informace, že se připravuje ofenzíva v Alsaské oblasti. Eisenhower chtěl, aby se na toto nebezpečí 7. armáda připravila provedením ústupu, čímž by zkrátila délku fronty a vytvořila rezervy a v podstatě tak přenechala celou oblast včetně Strasbourgu Němcům. Nebylo divu, že Devers, Patch a de Lattre s tímto plánem nesouhlasili. Nakonec místo ústupu Devers přeskupil své jednotky, čímž vytvořil zálohy, které měly zablokovat možné hlavní směry německých útoků v jeho oblasti, a nařídil vybudovat tři obranné linie stanovené Eisenhowerem.

Poslední den roku 1944 byla 6. skupina armád poté, co byly od 7. armády převedeny do záloh dvě americké divize, připravena k odražení očekávaného německého útoku. Patchových 6 divizí drželo linie dlouhé 210 km. Patch cítil, že hlavní nápor bude veden údolím řeky Saare na sever od pohoří Nízkých Vosgés, a tak v 57 km dlouhém úseku mezi městy Sarreguemines a Bitche rozmístil XV. sbor generálmajora Wade Haislipa sestávající z 103., 44. a 100. pěší divize, které byly rozmístěny od severu k jihu v jim přiděleném úseku. VI. sbor generálmajora Edwarda H. Brookse, posílený francouzskou 2. tankovou divizí, měl zajišťovat frontu jihovýchodně od Nízkých Vosgés k Lauterbourgu na Rýnu a dále na jih směrem na Strasbourg. Brooksův sbor se skládal z veteránů 45. a 79. pěší divize a v záloze měl ještě k dispozici 14. tankovou divizi. Na spojnici linie obou amerických sborů Patch umístil bojovou skupinu Hudelson (Task Force Hudelson), vytvořenou z pěchoty 14. tankové divize nespadající pod velení ani jednoho ze dvou sborů.

General Alexander M. Patch

Rozmístěním dalších tří uskupení - úderných skupin Linden (42. pěší divize), Harris (63. pěší divize) a Herren (70. pěší divize) - Devers a Patch demonstrovali, jak volně a pružně si mohou dovolit operovat s jednotkami, které jsou v jejich kompetenci. Tato uskupení složená z pěších pluků ze tří právě na evropské bojiště příchozích divizí, vedená pouze zástupci svých velících důstojníků divize, šla do bojů bez dělostřelectva, ženistů a podpůrných jednotek a byla ihned odeslána na linie držené 7. armádou. Do konce prosince Patch přidělil údernou skupinu Harris Haislipovu XV. sboru a zbylé dvě k Brooksovu VI. sboru, který je rozmístil na linie podél Rýna mezi Lauterbourgem a Strasbourgem.

Přes řadu informací o připravované ofenzívě v Alsasku nebylo Spojencům známo to nejdůležitější, tj. přesný směr útoku a jeho cíle. Jednotky shromážděné poblíž Saabrückenu na východním břehu Rýna a podél Colmarské kapsy naznačovaly možnost útoku buď směrem na jihozápad údolím řeky Saare, a nebo severně od Colmarské kapsy. Nejbližší události ukázaly, jak byly předpoklady velících důstojníků 7. armády pozoruhodně přesné.

Již bylo řečeno, že G-2 7. armády 29. prosince předběžně odhadl, že by Němci měli zahájit sérii lokálně omezených útoků s cílem záměrně udržovat 7. armádu pod neustálým tlakem, aby jí bylo zabráněno vyslat další jednotky na sever do oblasti Arden a nebo - což bylo ještě pravděpodobnější - s cílem zaútočit směrem na jih v prostoru Bitche - Sarreguemines silou pěti až osmi divizí s úmyslem obsadit města Saverne a Ingwiller ve víře, že se podaří zničit jednotky 7. armády v údolí Rýna a opětovně ovládnout Alsasko. Takovýto útok, jak bylo předpokládáno, mohl být velmi dobře koordinován s průnikem z Colmarské kapsy vedeným směrem na sever a získáním předmostí na západním břehu Rýna v gambsheimské oblasti. V důsledku toho byly zintenzívněny práce na obranných pozicích 7. armády. Během prvních dní poslední prosincové dekády roku 1944 zahájil VI. sbor budování záložní hlavní obranné linie podél Maginotovy linie. Oba sbory 7. armády, VI. a XV. sbor, zahájily jak přípravy protiútoků proti možným nepřátelským průlomům jejich linií, tak i posilování svých obranných linií.

Během posledních dvou prosincových dnů byly tyto přípravy dokončeny. Rádiové hlášení od 6. skupiny armád 30. prosince obsahovalo varování, že „nepřátelský útok bude směřovat proti vašim pozicím v oblasti Bitche a jeho cílem bude její ovládnutí. Při zvážení této možnosti je nezbytné, aby bylo vaše západní křídlo zajištěno záložními obrannými pozicemi. S přihlédnutím k těmto informacím budou ihned zahájeny průzkumné akce a příprava záložních obranných pozic podél kopců na celé linii: kopce východně od Landroffu, Benestroffu, údolí řeky Sarre a Ingwilleru. Polovina z každé divize a současně jí přidělených jednotek ve vaší oblasti bude vyčleněna jako záloha SHAEF, aby kdykoliv mohly být do šesti hodin v případě potřeby použity k podpoře napadených jednotek".

Tyto rozkazy byly splněny poslední prosincový den. XV. sbor vybudoval svoji druhou hlavní obrannou linii, která ve své západní části navazovala na Maginotovu linii. SHAEF vyčlenilo 36. pěší a 12. tankovou divizi společně s francouzskou 2. tankovou divizí, která se teprve nedávno přesunula do sektoru 7. armády, jako rezervu, jež bude připravena provést protiútok proti nepřátelským průlomům v americké linii.

Oba americké sbory měly v plánu hájit první obrannou linii do doby, něž přijde rozkaz k ústupu, a poté pokračovat ve zpomalovacích bojích až k druhé linii. 14. tanková divize obdržela rozkaz přesunout se do oblasti Phalsbourg a připravit se na provedení protiútoku na severozápad v sektoru XV. sboru, případně na jihovýchod na Selestat. Třetí armáda na levém křídle 7. armády byla „omezena nepřátelskou ofenzívou v Ardenách a ... přípravami na protiútok". Na pravém křídle se nacházela francouzská 1. armáda rozmístěná na pozicích podél Colmarské kapsy, která do hloubky budovala obranné pozice.

Na Silvestra navštívil generál Patch velitelský štáb XV. sboru ve Fenetrange, kde velící generály obou sborů varoval, že nepřátelský útok se dá očekávat v časných ranních hodinách Nového roku. Oficiální oslavy konce roku byly zrušeny. Další přípravy představované přesunem velitelství 7. armády ze Saverne do Luneville byly provedeny s cílem zajistit velení 7. armády, nyní umístěného uprostřed linií XV. a VI. sboru, aby tak bylo dosaženo lepší možnosti koordinace obrany. Tento přesun byl dokončen 2. ledna, den poté, co již Němci zahájili svůj počáteční útok.

Německý plán

Německé dodatečně získané dokumenty odhalily, že německé velitelství armád „West" z ústupu Spojenců z předmostí v oblasti řeky Sarre zřejmě vyvodilo závěry, že jednotky na jižní části fronty od Arden dolů na jih k Rýnu jsou oslabeny. 21. prosince bylo skupině armád „G" nařízeno, aby využila této situace, a to konkrétně přípravami na překvapivý útok a obsazení Savernského výběžku. 25. prosince obdržela plánovaná operace krycí název NORDWIND.

Cílem operace bylo obsadit Savernský výběžek v oblasti Phalsbourg - Saverne, rozdrtit jednotky 7. armády v severním Alsasku a navázat důležité spojení s německou 19. armádou. Za tímto účelem byly vytvořeny dvě útočné skupiny. První skupina měla zaútočit na východ od řeky Blies směrem na jih, překonat Maginotovu linii u Rohrbachu a tam navázat kontakt s pravým křídlem druhé útočící skupiny, která bude postupovat směrem na Phalsbourg. Druhá útočná skupina měla útok zahájit z pozic východně od města Bitche, několika svými útočnými hroty měla postupovat směrem na jih a poté se spojit s první skupinou. Po spojení obou útočících skupin měly obě skupiny v závislosti na vývoji situace zaútočit buď jihozápadně, nebo jihovýchodně na obrannou linii Phalsbourg - Saverne.

Německé vrchní velitelství armády „West" informovalo 26. prosince velení skupiny armád „G" o Hitlerově žádosti, aby pravá útočící skupina, která bude mít kryté pravé křídlo směrem k řece Sarre a levé křídlo zajištěné v prostoru směrem na Saverne, postupovala tak rychle, jak jen to bude možné směrem na křižovatku Phalsbourg - Saverne. Z tohoto důvodu bylo nezbytné přesunout pravé křídlo XIII. sboru SS západněji k Bliesbruck na řece Blies, odkud mohla první útočící skupina postupovat na jih na Woelfling a odtamtud jihovýchodně na Rohrbach a silniční síť na jih od něho. 25. divize pancéřových granátníků a 21. tanková divize byly určeny jako rezervy, které měly být rozmístěny na severu a po průlomu amerických linií měly rychle postupovat ve stopách úderných jednotek směrem na Rohrbach.

Dopoledne 22. prosince bylo rozhodnuto podpořit operaci skupiny armád „G" nasazením speciálních jednotek, představovaných armádní skupinou „Oberrhein", rozmístěných na východním břehu Rýna. Velitel této skupiny armád byl instruován, aby operaci NORDWIND podporoval infiltrací svých jednotek do nepřátelských linií a napomohl vytvoření předmostí na západním břehu Rýna severně a jižně od Strasbourgu. 26. prosince bylo stanoveno, že útok přes Rýn nebude zahájen dříve než 48 hodin po zahájení útoku severními jednotkami. V té době byl rovněž odvolán diverzní útok, který měl směřovat na linie americké 3. armády. Následující den byly odhaleny další detaily plánu, podle kterých měly být jednotky skupiny „Oberrhein" nasazeny až v době, kdy obrněné hroty jednotek (Mapa 3) útočících jižně od Bitche obsadí východy z Nízkých Vosgés v oblasti Ingwiller - Saverne. Po získání předmostí na Rýnu na sever od Strasbourgu měla armádní skupina „Oberrhein" pomoci při zničení jednotek 7. armády odříznutých v severním Alsasku poté, co by navázala kontakt s jednotkami útočícími ze severu, které se po obsazení oblasti Nízkých Vosgés měly stočit na východ směrem na oblast Haguenau - Brumath. Führer nařídil zahájit první útok v rámci operace NORDWIND ve 23:00 31. prosince 1944.

První údery

31. prosince držely jednotky 7. armády linii od oblasti několik kilometrů jižně od Saarbrückenu až k Rýnu a poté dále podél řeky na jih v oblasti na sever a na jih od Strasbourgu. VI. sbor držící východní část linií od Rýna k městu Bitche byl tvořen 79. a 45. pěší divizí, které byly rozmístěny v první linii, a 14. tankovou divizí v záloze. Na jeho levém křídle byla rozmístěna bojová skupina Hudelson, která v oblasti Nízkých Vosgés držela linii dlouhou asi 16 km. XV. sbor hájící západní část linie až na jih od Saarbrückenu byl tvořen 100., 44. a 103. pěší divizí a 106. obrněnou skupinou (106th Cavalry Group) na levém křídle. Na větší části linie podél Rýna, dlouhé téměř 67 km, byly rozmístěny bojové skupiny Herren a Linden. Tyto bojové skupiny byly tvořeny pěšími částmi 70. a 42. pěší divize, jejichž podpůrné jednotky ještě nedorazily do sektoru 7. armády.

44. pěší divize v sektoru amerického VI. sboru, rozmístěná v prostoru mezi Sarreguemines a Rimling, měla po celé délce své linie brzy čelit soustředěnému tlaku pravého křídla útočících německých jednotek. Na jejím levém křídle v oblasti mezi Sarreguernines a Polpers-viller se 114. pěší pluk podporovaný silnou dělostřeleckou palbou bránil nepřátelským jednotkám (19. divizi lidových granátníků) snažícím se rozšířit své předmostí na řece Blies v ohybu severně od letiště Sarreguemines. 324. pěší pluk udržel své linie na řece Blies při třech pokusech Němců proniknout do oblasti jihovýchodně od Habkirchenu.

Nejsilnější nepřátelský úder této západní útočící skupiny dopadl na pozice 71. pěšího pluku, který držel pozice mezi městy Bliesbruck a Rimling. Pět rot útočících severně od Rimlingu se stočilo okolo pravého křídla 2. praporu a donutilo jej ustoupit o 900 metrů zpět. 3. prapor 71. pěšího pluku zahájil přesun, aby pomohl obnovit ztracené pozice. Přesto se však třem rotám nepřítele podařilo proniknout pozicemi 1. praporu na levém křídle pluku a proniknout 1 900 metrů Bliesbruckenským lesem za americké linie. 3. prapor dostal za úkol navázat s proniknuvšími německými jednotkami bojový kontakt a přinutit je k boji v hustém lese a tak zastavit jejich další postup. Přestože byly ze zálohy posíleny jedním praporem 324. pěšího pluku, jednotky 71. pěšího pluku neuspěly při pokusu vytlačit nepřítele z jeho pozic v lese, který navíc pokračoval ve svém postupu a zajišťování svých pozic podél jižního výběžku lesa.

Oblast Rimlingu - německé jednotky útočí na pozice 71. pěšího pluku

Částem 2. praporu se za pomoci jedné čety tanků do 06:00 1. ledna podařilo obnovit „své původní pozice", ze kterých se však v 07:30 musely znovu stáhnout. Boje, při kterých tyto pozice měnily neustále svého „majitele", pokračovaly po celý den. Za soumraku příslušníci pravého křídla praporu nabírali síly na Maronvillerské farmě, která se však stala terčem německého útoku a o půlnoci byla celá v plamenech. Tato akce si vyžádala další ústup o asi 1,5 km západně od Rimlingu, kde 2. prapor kryl palbou zbytek pluku, než byl stažen do zálohy. Po vypuzení nepřítele a likvidaci izolovaných německých jednotek za frontovou linií vybudovaly reorganizované jednotky obrannou linii vedoucí od západu na východ jižně od Bois de Blies Brucken. Ve východním cípu lesa se americká linie šikmo stáčela 3 km jihovýchodně a od severovýchodu tak kryla přístupové trasy ke Gros Rederching. 3. prapor 253. pěšího pluku, který byl jedinou jednotkou nedávno rozpuštěné bojové skupiny Harris, byl nyní přidělen k 71. pěšímu pluku a poslán na jeho pravé křídlo. 1. prapor zajišťoval střed a 3. prapor levé křídlo linií 71. pěšího.

Během noci z 1. na 2. ledna Haislip, velitel XV. sboru, nařídil 12. tankové divizi, aby vybudovala a držela linii západně od řeky Sarre a jižně od Maginotovy linie a zabránila pokusu nepřátelských obrněných jednotek o průnik. Francouzská 2. tanková divize byla 2. ledna připravena nahradit bojovou skupinu A 14. tankové divize, rozmístěné na východ od řeky Sarre, která měla stejný úkol jako 12. divize. Tato změna byla provedena a francouzské tanky zablokovaly průchody v západní části Nízkých Vosgés v oblasti Meisenthalem a Phalsbourg.

Francouzi rovněž zahájili přípravy na protiútok buď ve směru Drulingen - Sarre - Union, nebo podél linie Drulingen - Rahling. Tanky byly připraveny pro případný úder, kdyby ho bylo zapotřebí.

3. ledna byly pozice 71. pluku opětovně napadeny nepřátelskou pěchotou podporovanou tanky. 2. prapor 114. praporu, nyní rovněž přiděleného 71. pluku, pomohl 3. praporu 253. pěšímu pluku stabilizovat situaci poté, co byl nucen o několik kilometrů ustoupit.

Přestože byl 71. pěší pluk schopen stmelit své jednotky do linie schopné odolat silnému německému útoku, silné nepřátelské skupiny se objevily za touto linií. Části 1. a 2. praporu 255. pěšího pluku (druhý z pluků bojové skupiny Harris přidělený XV. sboru) podporované bojovým velitelstvím L (Combat Command L) francouzské 2. tankové divize, byly určeny, aby zacelily trhlinu v linii a opětovně obsadily městečko Aachen, které leželo necelých 5 km jižně od Gros Rederching. Nasazení silných tankových rezerv v této oblasti průniku a vysoké ztráty, které nepřítel utrpěl během těchto protiútoků, mohly být pro německé velení tím pravým důvodem omezit útok směrem k řece Sarre.

Zbytky nepřátelských jednotek v okolí Aachenu byly zlikvidovány 4. ledna, když 2. prapor 71. pěšího pluku postupoval na jih směrem k městu a 2. prapor 255. pěšího pluku obsadil a vyčistil samotný Aachen. Nepřítel aktivitu v tomto sektoru obnovil, až když části bojového velitelství L opustily Gros Rederching. Poté, co se německé jednotky opětovně pokusily obsadit Gros Rederching a byly odraženy 2. praporem 71. pěšího pluku, se nepřítel definitivně stáhl. Pravé rameno velkých kleští operace NORDWIND při plnění svého úkolu neuspělo.

(Pokračování)