Main Menu
User Menu

Jak se zrodil tank

Autor : 🕔07.07.2003 📕37.583
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

Na malé vzdálenosti jedině s tankem

Války provázejí lidstvo od nepaměti. A vyvíjejí se společně s ním. Dvacáté století znamenalo obrovský zvrat. Člověk vymyslel obrněná pásová vozidla a s jejich pomocí smetl všechny dosavadní zvyklosti vedení boje. Vraťme se teď na samý počátek všeho a krůček po krůčku sledujme vývoj pozemní techniky v světě i u nás.

Současná válka smetla všechny dosavadní vojenské teorie. Kulometná palba je tak silná, že stačí sto metrů, aby zastavila jakýkoli útok protivníka, který, aby unikl palbě dělostřelecké, si kope zákopy v týlu... Válka, místo aby se vedla na dlouhé vzdálenosti, jak se předpokládalo, se odehrává na malých vzdálenostech... Proto není nejdůležitější nápor na velkou vzdálenost, ale překonání sta nebo dvou set metrů otevřeného terénu nebo sítí z drátěných překážek. Bylo by tedy výhodné co nejrychleji vyzbrojit určitý počet pásových traktorů, zajistit je proti kulometné palbě a upravit, aby se do nich vešli lidi a kulomety.“

Stejný názor jako Winston Churchill, který tato slova pronesl v lednu 1915 z pozice prvního lorda britské admirality, měl kapitán Královského námořního letectva (RNAS) Maurray Sueter. Jeho přesvědčení bylo navíc podloženo praxí. Právě se totiž vrátil z fronty vybaven zkušenostmi s nově nasazenými obrněnými automobily Rolls Royce. Churchill jako muž činu jednal rychle. Už 20. února byla ustavena Komise pro záležitosti pozemních obrněnců (Landships Commitee), v níž mimo jiné pracoval technický ředitel továrny Foster William Tritton.

Malý a velký Vilík


Malý Vilík, prosinec 1915.
commons.wikimedia.org

Projekt prvního tanku na světě představil inženýr Tritton se svým spolupracovníkem Wilsonem už po necelých sedmi měsících – v září 1915. Little Willie, jak se obrněnec na počest svého duchovního otce jmenoval, se v celé své kráse ukázal 19. září. Se zatajeným dechem sledovali členové komise jeho „kousky“ na cvičném polygonu továrny Foster blízko Lincolnu. Malý Vilík ze sebe vydal všechno a prošel. Landships Commitee doporučila vývoj dalšího typu. Nová konstrukce dostala jméno Big Willie. Častěji se ovšem užívalo označeni Mark I nebo „Mother“. Konstruktéři byli totiž přesvědčeni, že je jakousi matkou všech dalších tankových pokolení.


Velký Vilík, Mother, zdolává svůj první zákop v Poppleton's Field v Lincolnu v lednu 1916.
www.iwm.org.uk

Matka měla skříňový pancéřový trup s mohutnými bočnicemi romboidního tvaru, po jejichž obvodu běžely pásy. Námořní původ stroje stvrzovaly Boční sponsony s výzbrojí dávaly najevo, že tvůrci tanku hledali inspiraci na moři. Děla nebo kulomety zavěšené na každém boku jasně kopírovaly kasematu na válečné lodi. Mark I za sebou vlekl jednoosý přívěs, jenž se dal natáčet a současně byl silnými pružinami přitlačován k zemi. Měl dvojí funkci: jeho natáčením pomocí řetězů se zmenšoval rádius otáčení celého tanku a zároveň mu umožňoval překonávat zákopy široké až 4,5 m. Když by se totiž obrněnec sápal na protilehlý bok zákopu bez přívěsu, hrozilo nebezpečí, že z něj nevytáhne zadek.

K řízení Matky bylo zapotřebí čtyř mužů, neměla ventilaci (zplodiny výstřelů tedy zůstávaly uvnitř) a pancéřování dosahovalo síly pouhých 5 až 10 mm. Také pohon byl velmi komplikovaný, z motoru o výkonu 105 HP se přenášel na pásy pomocí tří převodovek. Přestože nový bojový prostředek znamenal obrovský pokrok, nikdo nevěděl jak se v boji skutečně zachová. Proto padlo rozhodnutí o dvou výzbrojních variantách. Tzv. mužský, tedy silnější, obrněnec nesl 2 dlouhohlavňová děla 57 mm a 3 kulomety. Slabší tzv. ženská varianta byla pak vyzbrojena pouze kulomety v počtu 5 kusů.

Krycí název: tank

I přes všechny složitosti a z pohledu dnešní doby snad i nedostatky si Matka v terénu dobře poradila. V únoru 1916 byla proto oficiálně představena králi Jiřímu V. a začala se vyrábět sériově jako typ Mark I. Kvůli utajení před německou zpravodajskou službou dostala i své krycí jméno – tank. Úspěch nového bojového prostředku na bitevním poli byl tak obrovský, že toto jméno už nikdy nikdo nezapomněl a zůstalo už navždy všem Matčiným následovníkům.

V květnu 1916 byla na světě první tanková jednotka. Měla šest rot (A až F) a nesla poněkud zavádějící název: Těžká sekce kulometného sboru (Heavy Section Machine-gun Corps). 

Premiéra nestvůr z mlhy

Tu zahájila vojska Dohody (Francie, Velká Británie, carské Rusko a Itálie) 24. června dělostřeleckou přípravou z 1348 hlavní. Znamenala naprosté fiasko. První den spojenci postoupili jen o 6 km a ztratili přitom 60 000 životů. Východiskem se měla stát nová tajná zbraň Britů – tank. Do Francie byly vyslány první čtyři roty jednotky.

První skupina tanků Mark I byla odeslána do Francie 13. srpna 1916. Do zápolí ve vesničce Yvrench u Abbeville se jako první dostala rota C – ovšem s demontovanými vozidly. Sponsony totiž přesahovaly železniční profil a pro přepravu je bylo nutné rozebrat. Každý vážil 1,5 t a musel být na místě bez pomoci jeřábu nadzdvižen a současně nasunut na 16 šroubů. Jako druhá dorazila koncem srpna rota D a byla přemístěna do Bray-sur-Somme, těsně za frontu.

Formování tanků za britskými zákopy začalo 7. září 1916, avšak nebylo skončeno ani dva dny před plánovaným útokem 15. září. Roty A a B totiž stále chyběly, přesto nebyl útok odložen. Proti původním plánu 100 vozidel tedy proti nepříteli vyrazilo jen 32 tanků. Na bojiště jich však dorazilo jen 18 - 5 jich uvázlo v bahně a 9 mělo havárie pohonu. Osud zbývajícího stroje zůstává dodnes utajen.

Přestože celé taktické nasazení obrněnců bylo plné omylů – zcela nelogicky se například nepočkalo na roty a A a B a tanky útočily rozptýleně po dvou až třech kusech po celé šířce fronty – psychologický dopad mělo velký. Jen si to představte: Na nic netušící Němce se najednou z mlhy vyvalila řinčící nestvůra pálící ze všech hlavní, kterou nelze umlčit ani soustavnou palbou z karabin. Drátěné překážky rozrazí jako pavučinu a bez problémů se otočí nad zákopem. Pak z jejího ohromného trupu vyběhne nedotčená britská pěchota a vyrazí do útoku na bodák.

Tam, kde tanky zaútočily vypukla panika a britská pěchota značně postoupila. Jenže tanků bylo málo a nedokázaly umlčet všechny kulomety, které přibily pěchotu na místo. Několik obrněnců se dokonce probilo až do Fleurs, ovšem bohužel bez pěchotní podpory. Po heroickém boji se nakonec jejich posádky musely vzdát.

Nové pokolení a úspěchy

Tvůrci Matky měli pravdu. I omezený úspěch na Sommě ukázal nesmírný potenciál nové zbraně. Po Mark I následovaly typy Mark II, Mark III a Mark IV. Z něho byl vytvořen tankový sbor právě včas, aby zasáhl do bity u Cambrai. Právě tady, 20. 11. 1917, operovaly tanky poprvé hromadně na příhodném a tvrdém terénu. Celý sbor o třech brigádách (celkem 476 vozidel), z nichž byla každá už vybavena radiostanicí, zaútočil bez jakékoli předchozí dělostřelecké přípravy. Byla to rána z nebe a spojenci dosáhli postupu do hloubi 6,6 km na 10km frontě s menšími ztrátami než 6000 můžu (z toho 600 tankistů). Výročí bitvy u Cambrai je dodnes slaveno příslušníky britského Royal Tank Regiment jako svátek.

Naše obrněné pokusy

Nejen Britové měli počátek 20. století svůj pancéřovaný Rolls Royce. Už v roce 1903 tajně pracoval ing. Paul Daimler, jeden z nejvýznamnějších rakousko-uherských mužů v automobilovém průmyslu doby, na svém kolovém obrněnci. Jednalo se o čtyřválec typu daimler o výkonu 22 kW s pohonem na obě osy. Na podvozku byla umístěna korba s polootevřenou, později pak plně krytou, otočnou věží. Ta se mohla pochlubit výzbrojí 1 nebo 2 kulometů typu Maxim z niklové oceli tlusté 3 mm. Automobil o hmotnosti 2100 kg byl dokončen v Daimlerově společnosti pro výrobu motorů v Novém Městě ve Vídni a byl označován jako Daimler 1905. S velkým úspěchem se představil roku 1905 na vojenském cvičení a o rok později se s ním seznámil i rakouský císař. Jeho generální štáb však nakonec výrobu zamítl s tímto odůvodněním: Vůz není vhodný pro vojenské účely, protože plaší koně.



Daimler 1905

Nebyl to ale jediný pokus o výrobu obrněných automobilů na našem území. „Velice málo se například ví, že i ve Škodových závodech v Plzni vyvíjeli obrněné automobily. A podobně také v továrně Praga,“ tvrdí Vladimír Francev z Historického ústavu Armády České republiky.

Nemotorné pojízdné střeliště

Škodovka byla tehdy proslulým a také velice dravým průmyslovým podnikem zaměřeným na zbrojní výrobu. Vlastní automobilové oddělení sice neměla, ale společně s některými dalšími rakousko-uherskými podniky uzavřela jakési zájmové společenství – nechyběla v něm ani Daimlerova společnost. Když však jeho obrněný automobil u generality propadl, zahájilo vedení Škody vývoj vozu podle vlastních plánů. „Postaven byl ale jen prototyp,“ konstatuje Vladimír Francev, „Najdeme ho mezi kanony a jiným materiálem v katalogu Škody z roku 1907, technický popis a parametry však odvál čas. Nevíme nic ani o jeho dalším osudu.“ Z katalogu lze však vyčíst alespoň něco. Podvozek měl dvě tuhé nápravy, podélná listová pera a náhon na zadní nápravu. S určitostí lze také tvrdit, že pancíř byl z plochých plechů tlustých 3 mm a vyrobený ze speciální oceli. Při jízdě bylo možné spodní a zadní plechy zcela zvednout, takže motor zůstal odkrytý. V palebném postavení se naopak plechy spustily až k zemi, aby motor chránily. Nahoře nebyla pancéřová korba krytá. Řidiči chyběly průzory, vůz proto musel řídit z vyvýšené sedačky. Vozidlo disponovalo celkem šesti kulometnými střelišti s otočnými čepy pro těžké kulomety, z toho čtyřmi po stranách a po jednom vpředu a vzadu. Výzbroj byla tvořena dvěma těžkými kulomety soustavy Škoda ráže 8 mm. Náboje byly umístěny ve schránkách po 510 ks zavěšených uvnitř korby vozu. Součástí výbavy byly i dvě trojnožky pro použití kulometů mimo vozidlo. Nejlépe by se asi tento vůz dal charakterizovat jako pojízdné kulometné střeliště. Představíte-li si ho, asi se pousmějete, ale tehdy šlo o pokus, který vývoj posunul alespoň o malý krůček dopředu. O tom koneckonců svědčí i dva další návrhy z roku 1914 – jeden na podvozku osobního a druhý nákladního automobilu. Nesly označení Pancéřový automobil 35 a 60, Hmotnost se předpokládala 3550 a 3750 kg, rychlost asi 50 km/h. Pancéřování zůstalo klasické, 3 mm. Posádka měli tvořit tři muži a výzbroj jeden kulomet soustavy Škoda vzor 14 na pivotovém podstavci v otočné věži. Další údaje bohužel opět pohřbil čas.

Policejní vůz pro Turecko

Pražská Pragovka byla však podle Vladimíra Franceva úspěšnější. Svůj obrněný automobil vyvinula v roce s konkrétním cílem – měl s sloužit v Turecku, které zmítaly značné vnitropolitické problémy, jako policejní. Prototyp využil rámového podvozku s pevnými nápravami a agregátů vozu typu R serie 4-II. Motor byl čtyřválcový, zážehový, vodou chlazený, s rozvodem SV a oběžným tlakovým mazáním o objemu 3824 cm. Vozidlo mělo čtyřlamelovou spojku, a převodovku se čtyřmi stupni vpřed a jedním vzad. Mělo loukoťová kola s plnými pryžovými obručemi, zadní kola byla dvojitá hnaná hřídelí a nebyla krytá pancířem. Pancéřová nástavba byla snýtovaná z plechů silných 5 mm. Otočná věž byla shora odkrytá, ale chráněná nouzovou stříškou.Výzbroj tvořila jeden těžký kulomet vz 07/12 se zásobou 5000 nábojů. Osádku tvořili tři muži. Prototyp prošel provozními zkouškami v roce 1917 a byl schválen do výroby. Celkem spatřilo světla světa asi deset kusů.


Praga R

Československá obrněná technika

Zlomem pro československou obrněnou techniku byl rok 1922 a francouzský lehký tank Renault FT. Prototypově byl vyzkoušen v roce 1917 a okamžitě zaveden do výzbroje francouzské armády. Odborníci jej považovali za nejlepší tank ve své kategorii a všechny státy, které budovaly obrněné jednotky, jej toužily mít ve výzbroji. Také velení československé armády se je rozhodlo koncem roku 1919 opatřit pro vznikající útočnou vozbu. Jenže tanky byly velmi drahé - v roce 1920 stál jeden 100 000 franků.

Byl tedy naplánován nákup šesti kusů tanků FT. Náčelník francouzské vojenské mise, gen. Pellé však se souhlasem ministra národní obrany Klofáče objednal 75 strojů za zhruba  50 milionů korun! Naštestí se tento, pro náš stát neralizovatelný plán podařilo zastavit.  Francouze ovšem zrušení velké objednávky popudilo natolik, že odmítli dodat byť i jen jediný tank.

Trvalo celé dva roky, než se podařilo Francouze uklidnit a po obtížných jednáních byl tedy nakonec první stroj dodán roku 1922 výcvikové jednotce útočné vozby v Milovicích. V roce 1924 měla československá armáda už impozantní počet sedmi tanků FT a tím i nosný typ obrněnce. Vozidla zůstala ve výzbroji dalších deset let. Poslední kusy, používané k výcviku řidičů, byly vyřazeny až v roce 1939.


 Renault FT 17 ev. č. 13.009

FT byl sestaven z ocelových plechů o síle 6 až 16 mm. Čelní stěna kulaté věže měla tloušťku 22 mm. Velitel a současně střelec obsluhoval ve věži buď 3,7 cm dělo Puteaux SA nebo 8 mm kulomet Hotchinks. V zadní části vozidla byl uložen čtyřválcový benzinový motor Renault. Tank dokázal na silnici vyvinout nejvyšší rychlost 7,8 km/h s dojezdem 35 km. Hmotnost činila 6,5 tuny v kulometné a 6,7 tuny v dělové verzi. Ale vraťme se ještě na chvíli zpět do doby, kdy FT byl ještě budoucností – do roku 1918

V Evropě skončila první světová válka, muži se vraceli z fronty domů a 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo. Bylo jasné, že nový stát potřebuje i novou armádu, a to moderní. Během války se muži na frontě seznámili s posledními výkřiky techniky, určenými k zabíjení. Bylo téměř logické využít jejich zkušenosti k výrobě obrněné techniky.

Bohužel všechno bylo jinak. Vývoj se ale ubíral spíše slepými uličkami a provázela ho řada  bolestných omylů.

Například továrna Škoda získala v roce 1919 objednávku na stavbu dvanácti obrněných automobilů na podvozku Fiat-Torino. Vozy se vyznačovaly poměrně vysokou karoserii se dvěma malými věžičkami - každou s kulometem Maxim 08. Měly však také velkou slabinu – motor s nízkým výkonem a kola s úzkými obručemi, která vylučovala použití v terénu. Když se připočetly i neúčinné brzdy a řada dalších drobnějších  nedostatků, nelze se divit, že vozy byly již v roce 1925 vyřazeny.


Škoda Fiat-Torino

Blýskat na lepší časy se škodovce začalo v roce 1923. Tehdy byly dokončeny dva prototypy PA-1. Koncepce byla na svou dobu revoluční, protože firma zvolila speciální šasí. Mělo náhon i řízení na všechna čtyři kola a jezdilo vpřed i vzad stejnou rychlostí.Také mělo dva řidiče – jeden seděl vpředu a druhý vzadu. Každý z nich přitom mohl kdykoli pomocí reverzní páky převzít řízení.

I toto vozidlo ovšem mělo některé nedostatky. Ty byly odstraněny v následující typové řadě pancéřových automobilů PA-2. Slavná Želva se chlubila nezměněným podvozkem, ale zároveň i přepracovanou karoserii. Byla odstraněna věž, čímž se snížila silueta a zvýšila stabilita vozu. Povrch karoserie se zaoblil, což zlepšilo balistickou ochranu. Čtyři kulomety Maxim 08, umístěné v rozích bojového prostoru teoreticky umožňovaly palbu na všechny strany. Zásoba nábojů činila 9000 kusů na kulomet. Vozy dosahovaly na silnici rychlosti až 70 km/h. Nějaké „mouchy“ se ovšem přece jen najít daly: průchodnost terénem značně omezovala vysoká hmotnost - 7,36 tun a nízká světlost podvozku. Další nevýhodou bylo málo místa v bojovém prostoru - střelci nemohli obsluhovat dva kulomety současně.

Paradoxem zůstává, že přestože tyto stroje nebyly nikdy zařazeny do výzbroje, byly převzaty do stavu armády, široce využívány a prezentovány na všech přehlídkách a manévrech. Svou spolehlivost prokázaly stroje několikrát. Například v roce 1925 projela četa tří Želv trasu Milovice Žilina Košice Bratislava Praha Milovice v délce 1600 km s denním průměrem ujeté vzdálenosti 381 – 412 km. Na tehdejší  dobu to byly naprosto neuvěřitelné výsledky.

Souběžně s výrobou PA-2 pracovala už od počátku roku 1924 Škodovka na vývoji další generace - PA-3. Nové vozidlo mělo stejné některé komponenty podvozku, ale bylo menší, pohyblivější a levnější. Zaoblený tvar karoserie byl změněn na kombinaci velkého počtu šikmých rovných ploch.Toto uspořádání bylo balisticky stejně odolné, ale mnohem lacinější, což v té době hrálo nemalou roli.

Rámové šasí neslo v přední části benzínový čtyřválec a čtyřstupňovou převodovku. Poháněné a řízené byly obě osy, nikoli však všechna kola. Zadní náprava (v závislosti na směru jízdy) byla poháněná a přední řízená. Karoserie vozu byla sestavena z ocelových pancéřových plátů silných 5,5 mm, nanýtovaných na rám z L profilů z oceli. Každý řidič měl dva průzory chráněné neprůstřelným sklem a pancéřovou uzavíratelnou clonou. Kónická věž ve střední části vozu nesla těžký kulomet vz. 7/24 v kloubové lafetě. Další dva kulomety stejného typu byly na obou bocích věže. V její zadní části se nacházel světlomet s pancéřovým krytem. Další těžký kulomet byl umísten v zadní části trupu. Navíc každé vozidlo skrývalo kulomet vz. 26 jako záložní zbraň.

Vozidla nebyla vybavena radiostanicemi a komunikovala pomocí barevných praporků.

Zajímavostí je, že prototyp byl vyrobený z nepancéřovaných plechů a v této podobě byl i po tvrdých zkouškách zařazen pod označením OA vz. 27 v roce 1927 do armády. Pancéřové karoserie se montovaly až dodatečně, a to až od roku 1929.

OA vz. 27 byl velmi robustní a dobře udržovatelný automobil. Jeho nespornou výhodou byla vylepšená účinnost palby: kulomety byly totiž vybaveny zaměřovací optikou. Vysoká hmotnost a cena 626 770 Kč však zapříčinily, že armáda zavedla do výzbroje pouhých patnáct kusů.


Sevluš zima 1938
Rodinný archiv Františka Fortina.

Typ vzbudil značnou pozornost i v zahraničí. Ve frontě na dodávky stála např. Jugoslávie, Polsko, Belgie, Čína i Japonsko. Bohužel nedostatek výrobních kapacit způsobil, že z dodávek sešlo.

Tzv. kolohousenky byly dalším českým výrobkem velmi populární koncepce. Říkalo se jim tak proto, že uměly jezdit rychle na silnici i v terénu. V prvním případě používaly kola a v druhém pásy. Průkopníkem tohoto systému byl americký inženýr Christie, který se později proslavil konstrukcí podvozku, který používal i T-34. Pásy se daly sejmout a pojezdová kola potom sloužila pro pohyb po silnici. Systém byl populární hlavně v Anglii a v Sovětském svazu.

Československá armáda ale používala komplikovanější systém, zakoupený od ing. Volmera. Systém využíval kombinaci zdvíhacího kolového podvozku a pásového podvozku traktoru Hanomag WD-50. Dvě vozidla, postavená v kooperaci Ringhoferových závodů Kopřivnice, Laurinem a Klementem z Mladé Boleslavi a firmy Breitfeld-Daněk z Prahy, s sebou vezla dokonce vlastní rampu pro výměnu kol za pásy. Zkušené posádce trvala záměna asi 15 minut. Vozidla bylo nazváno KH-50 a kvalifikována jako dělostřelecké tahače. Oba exempláře prošly důkladnými zkouškami ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Jedno bylo velmi brzy opotřebované  do té míry, že muselo být zrušeno, druhé výrobce pro další test vybavil karoserii tankového typu s otočnou věží a pěchotním dělem Škoda d/27 ráže 37 mm. Při další rekonstrukci byl vybaven kuželovou věží, dvěma kulomety Schwarzlose vz. 24 a v roce 1930 armádou pod označením KH-60 zařazen do armády. Další dva vyrobené stroje byly prodány Sovětskému svazu a jeden Itálii.


Kolohousenka KH-50, léto 1925, 305. dělostřelecký pluk.
Dolin

Je však nutné podotknout, že tento typ, byť u nás používaný v jediném kuse, uváděly ještě v roce 1939 německé tabulky pro rozpoznávání typů vozidel mezi aktivními typy!

I přes neúspěch byla kupodivu v roce 1932 Škodovka armádou požádána o vývoj prototypů těžkých tanků s kombinovaným podvozkem. Stejný úkol dostala Tatra. Obě továrny měly vyrobit každá po dvou prototypech. Přitom nesměly použít původní Vollmerův patentovaný systém, a také další specifikace byly velmi náročné: požadovaná rychlost 40 km/h, operační doba až osm hodin a vysoký výkon motoru. Pancéřování bylo na těžký tank velmi slabé - pouhých 16 mm, a výzbrojí mělo být dělo 75 mm a dva těžké kulomety. Vše nesmělo vážit víc než dvanáct tun.

Škodovka brzy poznala, že zadané parametry je téměř nemožné dodržet. Vyrobený prototyp měl sice velice zajímavou koncepci s dvěma čtyřválcovými motory a kolovou částí podvozku umístěnou uvnitř obrněné korby mezi pásy, ale stroj trpěl mnoha neduhy. Armáda byla proto požádána o změny specifikace na čistě pásový těžký tank. Tato byla konečně firmě po mnoha průtazích v červenci 1934 povolena. Vznikl tank Š-III. Měl čelní pancíř tl. 32 mm, boční pak od 24 do 30 mm. Byl vyzbrojený dělem ráže 47 mm a dvěma těžkými kulomety. Vážil 15 tun a nejvyšší rychlost silnice/terén byla 25/15 km/h.


Škoda Š-III

Tatra pracovala na koncepci kombinovaného šasí, později použitého u dělostřeleckého traktoru KTT. Výměnu kol za pásy prováděl řidič hydraulicky. Tank označený T-III byl poháněn vzduchem chlazeným hvězdicovým motorem s jedenácti válci s hydraulickým řízením.


Technici Wehrmachtu přejímají po 15. březnu 1939 podvozek prototypu tanku Tatra T-III.

Chyb a omylů se tedy ani tentokrát prototypy nezbavily. Škodovácké stroje armáda nakonec koupila, ale nikdy nesplnily naděje do nich vkládané. Tatry byly dokonce výrobci vráceny k přepracování

Přestože v těchto koncepcích lze najít mnoho zajímavého, je možné říct, že nepřinesly očekávaný pokrok. Celkově vývoj tanků u nás zbrzdily. Bylo vyplýtváno mnoho prostředků, které by se daly využít mnohem účelněji, “ podotýká na závěr Vladimír Francev.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔07.07.2003 📕37.583