Koncentrační tábor Buchenwald

Stále stoupající počet zadržených odpůrců nacistického režimu a nedostačující kapacita již existujících menších koncentračních táborů (KL) vedla v polovině roku 1936 k zahájení reorganizace správy koncentračních táborů. Z rozkazu SS-Grupennführera Theodora Eickeho* bylo hledáno vhodné místo pro zbudování velkého KL v Durynsku. Hledání trvalo celý rok a teprve v květnu 1937 byla s konečnou platností vybrána hora Ettersberg ležící zhruba 12 km od Výmaru směrem na Erfurt. Nemalou měrou se o výběr této lokality zasadil místní župní vedoucí Fritz Sauckel**, který intervenoval u samotného Himmlera, trval na tom, že chce mít ve Výmaru posádkou oddíly SS (II.prapor SS-Totenkopfverbände „Elbe“). Himmler mu byl ochoten vyhovět, ovšem za podmínky, že u Výmaru bude zbudován velký koncentrační tábor. Sauckel nejenže nebyl proti výstavbě KL, ale tuto naopak nadšeně uvítal.     

Vstupní brána koncentračního tábora Buchenwald s nápisem Jedem das Seine (Každému, co mu patří).
Martin Kraft, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Dne 7. července se stal velitelem ještě neexistujícího koncentračního tábora SS-Obersturmbannführer Karl Koch (do té doby sloužící v KL Sachsenhausen), který také okamžitě začal připravovat stavbu nového KL. 16. července 1937 bylo tedy na vyvýšeninu Ettersberg nedaleko Výmaru dopraveno 300 vězňů z různých koncentračních táborů (150 „zločinců z povolání“ z KL Sachsenhausen, 75 z KL Lichtenburg a 75 z KL Sachsenburg). Jejich úkolem bylo vystavět KL Ettersberg, začalo se mýcením hustého bukového lesa a stavbou dřevěných prefabrikovaných vězeňských budov. První budova stála ještě toho večera a sloužila k ubytování jak vězňů tak strážného personálu SS. V následujících dnech proudili do KL Ettersberg další vězni (z právě zrušených KL Lichtenburg a Sachsenburg) a v horečném tempu se pokračovalo v budování tábora. V této době se vyskytl nečekaný problém, u Reichsführera SS H. Himmlera si Nacionálně socialistická kulturní obec ve Výmaru stěžovala na pojmenování Ettersberg a to z důvodu, že „Ettersberg je spojen se životem velkého německého básníka Goetha“. Himmler jejich stížnost uznal a s platností od 28. července zavedl oficiální označení „Koncentrační tábor Buchenwald, pošta Výmar“.

K 31. červenci 1937 bylo v Buchenwaldu 1000 vězňů (byli mezi nimi už i vězni političtí a tzv. vykladači bible) a stále přibývali další, kteří byli  zaměstnáni výstavbou budov, úpravou táborových cest, stavbou strážních věží, oplocením tábora a také lámáním kamene v nedalekém kamenolomu, který byl SS zakoupen od místního podnikatele Elfleina. Pracovalo se denně 14-16 hodin za nelidských podmínek a za naprostého nedostatku potravin (v této době byla denní dávka potravin pro jednoho vězně následující: 1/2 kg chleba, půl polévkové lžíce marmelády, 15 gramů margarínu a 1 litr teplého jídla, většinou míchaný tuřín s bramborami) a v naprosté většině také bez jakýchkoliv pracovních pomůcek. Nově příchozí vězňové už nepocházeli ze zrušených koncentračních táborů, ale dle nařízení SS-Grupennführera Dr. Besta*** se jednalo o vězně ochranné vazby ze západních a severozápadních území říše, ze Saska a severní části Bavorska, severně od čáry Würzburg-Bamberg-Bayreuth.

3:15 je neměnný čas hodin na vstupní bráně.
Andreas Trepte, CC BY-SA 2.5, commons.wikimedia.org

13. srpna 1937 došlo v táboře k prvnímu úmrtí, na následky týrání při práci v kamenolomu zemřel politický vězeň Hermann Kempek. Do konce roku (počet vězňů k 31. 12. 1937 činil 2561, počet zemřelých činil 48 mužů) byla základní výstavba tábora dokončena včetně oplocení (bylo pod elektrickým proudem a v noci osvětleno malými lampami) a výstavby strážních věží, kterých bylo kolem tábora celkem 23. Věže byly dvoupatrové, ve spodních patrech byly odpočívárny a nocležny pro strážné, nejvyšší patro bylo ze třech stran zcela otevřeno a stále bylo obsazeno strážným, který kromě pušky měl k dispozici kulomet a otočný reflektor, kterým mohl svítit jak na oplocení, tak do samotného tábora. Strážní věž č. 1 byla větší než ostatní a byla nad bránou do tábora. Na vnější straně brány byl umístěn nápis „Recht oder Untrecht – mein Vaterland“ (Právo nebo bezpráví – má vlast) a v mříži z vnitřní strany byl vykován nápis „Jedem das seine“ (Každému, co mu patří). U brány měl neustále službu blockführer se svým pomocníkem, jejich úkolem bylo zapisovat všechny příchozí a odchozí vězně. Na bránu tábora navazovala po pravé straně nízká budova „bunkru“, ve které bylo umístěno dvacet úzkých cel. Na druhé straně průjezdu byly kancelářské místnosti a odpočívárny SS. Zde měl místnost rapportführer a také velitel tábora, dále vedoucí pracovního nasazení, ti dohlíželi na přidělování vězňů do jednotlivých pracovních kolon. V těchto místnostech byla také rozhlasová ústředna pro tlampače umístěné na apelplatzu a pro reproduktory, které se nacházely v každém táborovém baráku a v každé dílně. Přímo před bránou se rozkládal apelplatz, na kterém mohlo nastoupit až 20 000 vězňů. Na druhém konci apelplatzu byly postaveny tři velké dřevěné baráky pro táborové dílny a také vězeňská kantýna (v té se ovšem nedalo téměř nic nakoupit, a pokud bylo nějaké zboží k dispozici, bylo nesmírně předraženo). Za apelpatzem byly samotné obytné baráky, které se rozkládaly vedle sebe v řadách vždy po pěti v lehce zakřivené čáře. Prvních šest řad sestávalo z dřevěných baráků, pak následovaly tři řady zděných jednopatrových budov. Tyto bloky byly očíslovány od 1 do 50. Pouze 43 jich však sloužilo k obytným účelům. Směrem na východ stála u každé řady obytných bloků dílenská, nebo hospodářská budova, mimo jiné sklad potravin, kuchyň, prádelna, sklad oděvů a dezinfikační stanice. Po obou stranách podél plotu se rozkládaly až k dolnímu konci tábora velké plochy zahradnictví. Na horním konci tábora byly dvě dřevěné budovy lazaretu (stejně jako kantýna byl i lazaret spíše potěmkinovou vesnicí, naprostý nedostatek lékařského vybavení zcela zmařil jakékoliv smysluplné využití této stavby). Jako výsměch muselo na vězně působit, když naproti lazaretu byl vystavěn zděný vepřinec, ve kterém se pro obohacení kuchyně strážných SS a jejich představených chovalo až 800 vepřů. Mimo samotný samotný tábor byl vybudován tzv. vnější okruh, ten tvořily kasárna SS, garáže, dílny SS, vily vyšších důstojníků, dále pak konírna a správní budovy. Odděleně od vězeňských bloků, ale stále na území KL Buchenwald byl vystavěn dřevozpracující podnik DAW (Deutsche Ausrüstungwerke), v tomto závodě pracovalo na 2000 vězňů.

V roce 1938 se pokračovalo v dalším rozvoji tábora, stále se pracovalo na stavbě nových silnic. Jako stavební materiál se používal kámen vytěžený z táborového kamenolomu. 13. května došlo k útěku dvou vězňů (Bargatzki a Foerster), oba byli dopadeni a oběšeni v táboře, Bargatzki 4. června a Foerster 21. prosince, na rozkaz SS je pověsil vězeň Richter, obě popravy se udály veřejně před nastoupeným táborem. V tomto roce do tábora přicházejí první cizinci, a to Rakušané v počtu 2200 mužů. S jejich příchodem se v září 1938 zvedl počet vězňů na 10 471. Již o dva měsíce později bylo do tábora dopraveno na 10 000 židovských vězňů (zatčených během Křišťálové noci, nebo krátce po ní). Početní stav vězňů se tak téměř zdvojnásobil a to na 18 105 mužů. Táborová správa nebyla na takový nárůst připravená a nově přibyvší vězňové jsou ubytováváni ve zvláštních blocích Ia – Va. Kapacita jednotlivých bloků vyhrazených pro židovské vězně byla běžně překračována 2,5 až 3×. Židé byli okamžitě nasazováni na nejtěžší práci v kamenolomu. K 31. 12. 1938 byl počet uvězněných 11 028, během tohoto roku zahynulo v KL Buchenwald 771 vězňů.  

Rok 1939 byl rokem velkých změn, nejprve byl rozpuštěn (15. 2.) zvláštní židovský tábor v blocích Ia-Va. Židé se tak mohli zapojit do „normálního“ táborového života. V dubnu a květnu pak přišlo velké propouštění vězňů, na svobodu bylo propuštěno přes 2000 „heftlinků“. S vypuknutím války začali do KL Buchenwald přicházet i čeští vězni (mezi 4.-27. zářím jich bylo několik set), mezi jinými např. generál M. Němec, starosta z Č. Budějovic A. Neumann, páter Plouhal, Josef Čapek a mnozí další. Češi byli umístěni na oddělených blocích č.48 a 49. Čeští vězni byli označeni červenou páskou na rukávě (kromě židů, ti měli na prsou Davidovu hvězdu) a dostalo se jim označení „Ehrenheftlingen“ (čestní vězňové), jako takoví nemuseli v táboře pracovat (to se později změnilo, zhruba po roce museli i čeští vězni nastupovat do pracovních kolon), také tato úleva se nevztahovala na židy. Necelý měsíc po příchodu českých vězňů dorazil také první transport Poláků a to v počtu 2098 mužů. Přesto, že již bylo velmi chladné počasí, byli Poláci napěchováni do zvláštního stanového tábora, který byl připraven zvlášť pro ně. Ostatní vězni dostali přísný zákaz navazovat jakékoliv vztahy s Poláky. Ve stanovém táboře se vzhledem k otřesným hygienickým a zásobovacím podmínkám začíná téměř okamžitě šířit úplavice. Počet mrtvých stoupá skokem.

Vězni stojí při nástupu. Každý má pruhovanou čepici a uniformu s barevnými trojúhelníkovými odznaky a identifikačními čísly. Tento obrázek je otištěn na obálce knihy Homosexuelle im Nationalsozialismus: Neue Forschungsperspektiven zu Lebenssituationen von lesbischen, schwulen, bi-, trans- und intersexuellen Menschen 1933 bis 1945, kde na straně 12 popisuje obrázek jako Gruppe männlich-homosexueller KZ-Häftlinge.
commons.wikimedia.org

9. listopadu 1939, den po neúspěšném atentátu na A. Hitlera, bylo z řad židovských vězňů vybráno náhodně 21 heftlinků, kteří byli tentýž den zastřeleni. Ostatním židovským vězňům byla na tři dny odňata strava, do pracovních kolon jsou však nasazování stále. Stav tábora činí k 31. 12. 1939 11 807 vězňů v průběhu roku zemřelo 1235 vězňů.

V lednu 1940 ustává epidemie úplavice v polském stanovém táboře, ten je následně 12. 2. zrušen. Z více než dvou tisíc Poláků jich několikaměsíční utrpení přežilo necelých 600. I ti, kteří přežili, jsou tak zdravotně poznamenáni, že přes veškerou péči, kterou jim věnovali ostatní vězni, jich mnoho umírá. V dubnu je uvedena v činnost první pec krematoria, do té doby se používala pojízdná krematoria postavená na apelplatzu. Se zahájením západního tažení přicházejí do Buchenwaldu také vězni za západní Evropy, Holanďané, podobně jako Češi jsou i oni označeni za čestné vězně a ze strany SS jsou jim poskytnuty některé výhody. Konec roku zastihl v táboře 7440 vězňů, nedožilo se ho 1772 zadržovaných.

Nově příchozí polští vězni se svlékají před umytím a oholením.
commons.wikimedia.org

Rok 1941 byl ve znamení příchodu prvních zajatců v východního tažení, nejprve dorazil 16. 9. transport 300 sovětských důstojníků a politických komisařů. Tito nebyli vůbec vzati do  táborové evidence a ihned po příjezdu jsou postříleni na střelnici DAW. 18. října pak bylo do tábora přijato 2000 sovětských válečných zajatců. Sovětští zajatci byli nejprve ubytováni v tzv. kinosále, který byl vybudován v květnu (další potěmkinova vesnice, promítání se prakticky neprovozovalo). A později v roce 1942 v „malém táboře“, který vznikl právě mezi kinosálem a nejspodnější řadou kamenných bloků. Baráky v „malém táboře“  byly původně plánované jako stáje, a tomu také odpovídalo jejich zpracování. Vnitřek tvořila pouze jedna velká místnost, bez oken, uprostřed baráku byla ponechána úzká průchozí chodba a nalevo a napravo od ní byly postaveny ve třech až čtyřech řadách na sobě velké dřevěné kóje určené pro 8-12 vězňů. Takových baráků bylo postaveno celkem dvanáct. „Malý tábor“ byl kromě toho oddělen od zbytku tábora dvojitým ostnatým drátem, a uvnitř byl rozdělen na několik úseků, jeden z nich sloužil jako karanténní a procházeli jím všichni nově příchozí vězni. K 31. 12. 1941 se v táboře nacházelo 7911 vězňů, 1522 jich zde zahynulo.

Nejvýznamnější událostí první poloviny roku 1942 je převelení velitele tábora Kocha do koncentračního tábora Lublin v Polsku (později byl zatčen, obviněn z finančních machinací a zpronevěry, byl odsouzen soudem SS a 3. 4. 1945 popraven), na jeho místo nastoupil SS-Standartenführer Hermann Pister (po válce odsouzen k trestu smrti, zemřel před jeho vykonáním). V tomto roce bylo vypraveno několik likvidačních transportů v rámci akce 14 f 13. Národností zastoupení v táboře rozšířili Francouzi, kteří sem byli posíláni od začátku roku. V červenci  tohoto roku se začíná organizovat mezinárodní odbojová skupina, vzhledem k velkému počtu udavačů v řadách vězňů se její činnost rozvíjí jen pozvolna. Ve stejném měsíci je založena i táborová ochrana (Lagerschutz) složená z vězňů, mnozí z nich  využívají svého zařazení k ilegální činnosti a dávají se k dispozici odbojové skupině. V prosinci bylo v táboře evidováno 9517 vězňů, 2898 jich v roce 1942 zemřelo.

Polští vězni z Buchenwaldu krátce před popravou 11. května 1942
commons.wikimedia.org

Rok 1943 byl ve znamení stálého zvyšování počtu vězňů v táboře. Přibyli Jugoslávci a Italové, ve stále větším počtu jsou přiváženi i Francouzi a další sovětští zajatci. 12. března je uvedena do provozu továrna Gustloff-Werke Buchenwald (výroba pušek G43) a 21. června je zprovozněna železniční trať Výmar-Buchenwald. V srpnu se podaří odbojové skupině získat prvních deset pušek ze zbrojního skladu SS a sovětští zajatci začínají s výrobou ručních granátů. 27. srpna je vypraven první transport do pobočného tábora Dora, kde se rozjíždí výroba „odvetných zbraní“. Vzhledem ke stále přijíždějícím transportům se počet vězňů na konci roku zvýšil na 37 139 a během roku jich zemřelo 3516.

V lednu 1944 se opět rozšiřuje počet národností, tentokrát o norské studenty, v květnu přijíždějí první Maďaři. V srpnu uskuteční spojenci nálet na Buchenwald, zcela jsou zničeny závody DAW, těžce zasaženy Gustloff-Werke, a srovnána se zemí je část kasáren a garáží SS. O život přišlo 364 vězňů a přes sto příslušníků SS. Po celý rok 1944 přijížděly do tábora další a další transporty, tábor byl nebezpečně přeplněn a zvláště v „malém táboře“ hrozilo stále akutní nebezpečí vypuknutí epidemií skvrnitého tyfu a úplavice. Nejkritičtějším měsícem se tak stalo září, kdy se v táboře nacházelo 84 505 vězňů. Poté se stav vězňů začal snižovat až na 63 048 v prosinci 1944, během tohoto roku zemřelo v Buchenwaldu 8644 vězňů.

Rok 1945 začínal v očekávání brzkého konce války a tím i osvobození vězňů. Vedoucí odbojové organizace se obávali hromadných poprav a evakuačních transportů, z těchto důvodů byl vypracován plán na bojové vystoupení vězňů, obsazení tábora a zajetí strážního personálu SS. V táboře byly budovány tajné sklady zbraní (např. v nemocničním revíru, nebo skladišti brambor). 9. února byla bombardováním opětovně vyřazena z provozu továrna Gustloff-Werke. V březnu je v táborové evidenci veden největší počet vězňů za celkovou dobu trvání tábora – 86 232 (včetně venkovských komand, v kmenovém táboře 50 600).

3. dubna 1945 je uskutečněn poslední apel a o dva dny později je vypraven první evakuační transport z Buchenwaldu. Mezi 7.-10. dubnem se mají uskutečnit další evakuační transporty, vězni odmítají plnit rozkazy SS a do transportů nenastupují. Strážní jednotky SS už nemají sílu ani moc transporty řádně uskutečnit.

11. dubna v jedenáct hodin a padesát minut je tlampačem vyhlášen signál „výstraha před nepřítelem“. Vězni, kteří se obávají masakru ze strany SS se odhodlávají k ozbrojené akci (výzbroj vězňů tvořilo: 91 pušek s 2500 náboji, 1 kulomet s 2000 náboji, 16 granátů, 20 pistolí, 200 zápalných lahví a cca 150 bodných a sečných zbraní). Do půl čtvrté odpoledne jsou obsazeny strážní věže a jiné důležité budovy v táboře. Velení v táboře přebírá Táborový výbor.

Vězeň KL Buchenwald s příslušníkem SS po vstupu americké armády, 1945
commons.wikimedia.org

13. dubna přijíždějí americké oddíly a ukončují tak nejistotu vězňů ohledně nejbližší budoucnosti. O dva dny později navštěvuje Buchenwald generál Patton a symbolicky tak ukončuje osvobození buchenwaldských vězňů. Americká armáda staví v Buchenwaldu polní nemocnice a ošetřuje zbídačené vězně, i přes profesionální pomoc jich ještě na prahu svobody umírá 40 denně. Z táborové evidence vyplývá, že v konečný stav vězňů těsně před osvobozením činil 80 436, za první tři měsíce roku 1945 jich v KL Buchenwald zahynulo 5531. Celkem za dobu existence prošlo KL Buchenwald na 238 980 vězňů, zahynulo jich 56 545 (33 462 v kmenovém táboře a venkovských komandech, 8843 popravených sovětských zajatců v koňské stáji, 1100 oběšených při táborových exekucích a 13 500 zemřelých  během evakuačních transportů v r.1945).

Vězni v Buchenwaldu po osvobození v roce 1945
commons.wikimedia.org

Poznámky

Počty vězňů jsou uváděny včetně venkovských komand, pokud není uvedeno jinak.

Počet venkovských komand byl: 1940 – 2, 1941 – 5, 1942 – 6, 1943 – 20, 1944 – 86, 1945 – 107 (k 31. 3.). Celkový počet firem, pro které pracovali vězni KL Buchenwald – 136.

* EICKE Theodor – od roku 1934 Inspektor koncentračních táborů a velitel svazů SS-Totenkopfverbände, v roce 1943 padl v Rusku jako velitel 3. Panzer Division SS Totenkopf.

** SAUCKEL Fritz – od r. 1927 župní vedoucí NSDAP v Durynsku, v r. 1932 durynský ministerský předseda. Od roku 1942 jmenován do funkce „Říšského zplnomocněnce pro pracovní nasazení“, z titulu této funkce byl zodpovědný za zavlékání zahraničních dělníků do Německa. V roce 1946 odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl vykonán.

*** BEST Werner, Dr., – od r. 1935 vedoucí hlavního oddělení ústředny Gestapa v Berlíně, později zastupujícím vedoucím SD. Od r. 1942 generálním zmocněncem v okupovaném Dánsku. V r. 1945 odsouzen k trestu smrti, roku 1951 propuštěn na svobodu.

Prameny:
Buchenwald varuje, autor neuveden, Praha 1964
Návraty ke svobodě, Matěj Němec, 1994
internet