Úvahy a náměty – Velení

 

G.S.Patton Jr. – Válka mýma očima

 

Používání kódů. Rozhodnout o tom, zda se má při rádiovém provozu nebo při linkovém spojení používat otevřené řeči nebo kódu, je velmi snadné. Je-li čas nutný k akci kratší než doba, za niž může nepřítel zareagovat, používejte otevřené řeči. V opačném případě použijte kódu. Nařizujete-li například bojovému uskupení zaútočit v 10:00 hodin a ze zkušenosti víte, že nepřítel nemůže po získání této informace reagovat dříve než v 11:00 hodin, použijte otevřené řeči. Obdobně to platí i na vyšších stupních.

Posuzování došlých hlášení. Dostanete-li hlášení o protiútoku, zjistěte si, kdo je odeslal, jak velká jednotka je podala. Družstvo, které má obsazeno nějaké postavení, bude o přibližující se nepřátelské četě hlásit, že jde o protiútok – avšak na divizi, či sbor nemá taková protizteč žádný podstatný vliv.

Útoky v noci. Vojáci se musejí učit pohybovat a bojovat v noci. Je to stále důležitější, ale neznamená to učit se pochodovat v noci k frontě, nýbrž podnikat za tmy účinné bojové akce. Jejich uskutečňování vyžaduje důkladný průzkum za denního světla a jejich hlavní formou jsou útoky sledující dosažení omezených cílů. Kromě obvyklé zálohy je při útocích tohoto druhu třeba mít ještě druhou zálohu připravenou k zasazení po rozednění v případě, že nepřítel podnikne protiútok.

Aktuální úvahy o zásobování.  Racionálním studiem a nahlížením do kalendáře se zabrání vzniku situací, za nichž by se pro nedostatek předvídavosti nebylo včas vyžádáno zimní ošacení apod.

Podobně znalost taktické situace zajistí včasné vyžádání benzínu a střeliva. Za to, že tento materiál není k dispozici, nenese odpovědnost zásobovací služba, nýbrž orgány bojových jednotek.

Za vlhkého počasí je velmi důležité, aby vojáci denně dostávali se stravními dávkami také suché ponožky. Musejí být vlněné nebo z podobného materiálu a nesmějí se srážet.

Vzhledem k prakticky neomezené kapacitě automobilové přepravy nemá smysl zatěžovat vojáky přikrývkami apod.. Platí to zejména za vlhkého a chladného počasí. Lehké přikrývky je třeba dodávat před setměním do výdejen střeliva, kde si je jednotky vyzvedávají a použijí jich k  přenocování, načež je ráno vojáci sbalí a nechají na místě, aby je posbíraly týlové jednotky. Vypadá to sice jako plýtvání, protože přikrývky nelze přísně zúčtovávat, ale přijde to daleko levněji, než kdyby vojáci dostali zápal plic.

Voják by neměl nést do boje nic jiného než to, co má na sobě, střelivo, dávky potravin a toaletní potřeby. Při cestě do týlu by měl dostat nový stejnokroj, nové prádlo i všechno ostatní.

Systém dvou souprav (A a B), který jsme používali na začátku této války, je úplně nesmyslný, protože než došlo k použití soupravy B, mnoho jejích držitelů buď padlo nebo bylo raněno.

Při výsadkových operacích a překračování vodních toků, kdy vojáci ztrácejí oděvy nebo jsou silně promočení, je třeba zabezpečovat kompletní stejnokroje patřičných velikostí včetně přileb, opasků, obuvi, prádla atd. pro 20 procent osob příslušné jednotky či útvaru. Tento materiál má být dodán s druhým sledem výsadku. Tím se zabezpečí, že ti, kdo přišli o oděv, budou okamžitě zabezpečeni a znovu vystrojeni při minimálním zatížení přísunu.

Hlavním úkolem bojového štábu a velitelství speciálních služeb je postarat se o to, aby vojáci dostali to, co potřebují. V boji jsou vojáci náročnější a vyžadují i věci, které fakticky nepotřebují. Pokud je to však v mezích možností, je třeba jejich požadavkům, byť neoprávněným, vyhovět.

Zásobování a administrativní jednotky jsou často bojovými veliteli přehlíženy. Pro jejich morální stav a výkonnost je záhodno, aby u každé z nich provedl inspekci některý vysoký funkcionář útvaru či svazku, s nímž dotyčné jednotky spolupůsobí.

Doba trvání útoku. Pěšáci mohou nepřetržitě útočit po dobu šedesáti hodin. Dodržováním této normy se často ušetří mnoho času a strádání. Útočit déle než šedesát hodin většinou znamená zbytečně ztrácet čas, protože vojáci jsou přiliž unavení z nevyspání.

Noční pochody. Pochodovat v noci v blízkosti nepřítele se nevyplácí. Lépe je zastavit se dvě hodiny před setměním, postarat se, aby vojáci dostali najíst, za vlhka si vysušit ponožky, a zajistit údržbu a přípravu vozidel pro příští den. Pak je záhodno dát se na pochod před rozedněním. Noční útoky tanků se nedoporučují s výjimkou případů, že jsou podnikány ve velmi příhodném terénu a po velice důkladném průzkumu provedeném za denního světla.

Nespěchat se změnami. Ve starém plachetnicovém námořnictvu bylo pravidlem, že nový palubní dozorčí důstojník nenařizoval žádnou změnu v nastavení plachet po dobu jednoho zvonění, tj. půl hodiny od nástupu služby. Toutéž zásadou by se měli řídit i velitelé a důstojníci štábů po převzetí nové funkce za války. S jakýmikoli radikálními změnami by měli počkat nejméně týden – s výjimkou případů, kdy byli dosazeni do funkce za tím účelem, aby napravili nevyhovující stav nebo nepříznivě se vyvíjející situaci.

Neodkládat akce. To nejlepší není vždy dobré. Chci tím říci, že dobrý plán uskutečněný dnes je lepší než dokonalý plán, k jehož realizaci by došlo teprve za týden. Válka je velmi prostá záležitost a rozhodují v ní sebedůvěra, rychlost a  odvaha. Nic z toho nemůže být nikdy dokonalé, ale dobré být může.

Hlášení. Za války není nikdy nic tak špatné, ani tak dobré, jak se to hlásí nadřízenému velitelství. Všechna hlášení od jednotek po setmění, tj. zprávy o poznatcích získaných za tmy, je třeba u nadřízené jednotky brát s rezervou. Zprávy od raněných jsou vždycky přehnané a přeceňují nepřítele.

Rozpoznávací označení. Čitelná rozpoznávací označení jednotek v otevřené řeči přinášejí víc prospěchu než rizika a je třeba, aby byla viditelně umísťována.

Pískové plastické stoly. Výcvik na sebeprimitivnějších plastických stolech ve štábu až po sbor a armádu je před útokem velice prospěšný.

Generálové. Vždycky je víc unavených velitelů divizí než unavených divizí. Unavení důstojníci jsou vždycky pesimističtější. To mějte na paměti při hodnocení zpráv. Generálové nikdy nesmějí dát na sobě znát pochybnosti, sklíčenost nebo únavu. Stále mají nosit stejnokroj jednoho a téhož typu, aby je vojáci poznali. Vždycky musejí být pečlivě upravení.

Za chladného počasí se generálové musejí úzkostlivě vyvarovat toho, aby se objevili v teplejším oblečení, než jaké má mužstvo.

Velitelé a jejich štáby mají chodit k jednotkám o dva stupně níže a právě tak mají vést své mapy. Jinak řečeno, velitelé svorů a jejich štáby mají navštěvovat velitelská stanoviště divizí a pluků, velitel divize má chodit na plukovní a praporní velitelská stanoviště. To platí o návštěvách konaných v rámci řízení a velení. Čím vyšší je funkcionář, který se objeví u velmi malé jednotky na frontě, tím větší má jeho návštěva vliv na vojáky. Je-li spojena s nějakým nebezpečím pro dotyčného, má ještě větší účinek.

Hovoříte-li s někým z podřízených o nepříteli, jehož má před sebou, vždycky snižujte protivníkovu sílu. Čiňte tak proto, že ten,k kdo je s nepřítelem v dotyku, zásadně jeho sílu přeceňuje, takže když vy ji podceníte, pravděpodobně se přiblížíte jeho skutečné síle a podpoříte sebedůvěru podřízeného.

Všichni důstojníci, a zejména generálové, se musejí živě zajímat o všechno, co je předmětem zájmu vojáka. Zpravidla se přitom hodně dovíte,a  i když se tak nestane, sama skutečnosti, že jste projevili zájem, má silný morální vliv na vojáky.

Podle mých zkušeností jsou všichni skutečně úspěšní velitelé primadony a jako s takovými je s nimi třeba jednat. Na některé důstojníky se musí naléhat, jiné je třeba povzbuzovat a jen velice málo jich je nutné brzdit.

Generál, který bude vždycky přejímat odpovědnost za nezdar, ať už ho zavinil nebo nezavinil, a zásluhy o to, co se provedlo, přenechávat druhým, ať si to dotyční zaslouží či nikoli, bude mít vždycky úspěch.

Písemné pochvaly a rozkazy oceňující hrdinství a velkolepost činů příslušníků jednotky, útvaru či svazku mají velký vliv na jejich morálku.

Velitelé sborů a armád se musejí postarat o to, aby je na vlastní oči viděl co největší počet podřízených – určitě však všichni vojáci bojových jednotek. Nejlépe je shromažďovat za tímto účelem divize, a to buď jako celek nebo po částech, a pronést stručný projev.

Odchází-li nějaká jednotky z vaší podřízenosti a jestliže tomu odpovídají její výkony, je třeba jí zaslat dopis na rozloučenou a pochvalný list.

Za bojů je velmi důležité často navštěvovat nemocnice, v nichž leží noví ranění. Před zahájením takové návštěvy má pověřený důstojník nemocnice informovat přicházejícího generála, na kterých odděleních jsou pacienti, kteří si pro své chování nezasluhují projevení účasti.

Generálové a nejdůležitější funkcionáři jejich štábů si mají vést deníky.

Vyvarujte se zlozvyku uvádět za původce každé nepříznivé kritiky svého nejbližšího nadřízeného, a naopak veškerou pochvalu vždycky vztahovat na sebe!

Inspekce. Byla-li některá jednotka upozorněna, že k ní přijde inspekce, je vždycky nutné ohlášenou kontrolu vykonat, a to důkladně. Také nenechte dotyčnou jednotku nikdy čekat, buďte dochvilní! Když si vojáci dali práci s přípravou na prověrku, zaslouží si, aby byla skutečně provedena. Je-li prověřovaná jednotka dobrá, povězte to jejímu veliteli veřejně. Je-li špatná, řekněte mu to soukromně, ale nedvojsmyslně. Zajistěte si, abyste mohli hovořit se všemi vyznamenanými vojáky a raněnými a ptejte se jich, zač dostali vyznamenání nebo jak došlo k jejich zranění.

Pěší a obrněné divize. Hlavní rozdíl mezi pěšími divizemi vybavenými tanky a obrněnými divizemi spočívá v tom, že u pěší divize je úkolem tanků umožňovat postup pěchotě, kdežto u obrněné divize je posláním pěchoty připravit podmínky pro útok tanků. U pěší divize používají tanky svých děl k usnadnění postupu pěchoty, kdežto u obrněné divize používá tank svého děla k proniknutí do vzdálenosti, kde bude moci pílit z kulometů. Proto je velmi důležité, aby měl každý tank namísto jednoho dva dvoukulomety.

Součinnost pozemního vojska a letectva. Účinnost spolupráce pozemních vojsk a letectva je stále v plenkách. Letečtí i pozemní velitelé musejí neustále intenzívně vymýšlet a používat nové metody součinnosti.

Palba. V boji nikdy nemůže být nadbytek střel, přičemž není podstatné, zda jsou vystřelovány z děl, z bezzákluzových zbraní či zda jde o rakety. Poslání všech těchto zbraní je totožné, totiž zaplavit nepřítele palbou. Také není nutné, aby tyto střely explodovaly na zemi.

Vydávání rozkazů. Je nejlepší, když jeden velitel vydává rozkazy druhému ústně, a když to nejde, tedy telefonicky, přičemž je nutné rozhovor na obou stranách zapisovat. Aby byli k dispozici dokumenty potvrzující všechny ústěn vydané rozkazy, je třeba vždycky zpracovat stručný písemný rozkaz, který sice nemusí být předán současně s ústním, ale podřízený by ho měl dostat, než přistoupí na jeho plnění – za prvé proto, aby na nich nezapomněl, a za druhé, aby měl jistotu, že jeho nadřízený převzal za akci kterou ústně nařídil, plnou odpovědnost.

Podle mého názoru by armádní rozkazy neměly překročit rozsah půldruhé stránky textu psaného na stroji a skutečně jsou nevydával rozkazy delší. Zpravidla se dá rozkaz napsat na jednu stránku a rubu listu využít pro náčrt.

Velitelé si musejí být vědomi, že vydání rozkazu nebo zpracování plánu představuje jen asi 5 procent velitelských povinností. Zbývajících 95 procent připadá na zajišťování splnění rozkazu, a to buď osobní přítomností nebo prostřednictvím důstojníků štábu. Rozkazy je třeba vydávat natolik včas, aby bylo umožněno jejich včasné doručení vykonavatelům.

Nikdy podřízeným neříkejte, jak mají plnit úkoly. Povězte jim, co mají dělat a oni vás překvapí svou vynalézavostí.

Vyvarujte se neblahé praxe vydávání rozkazů ke krytí sama sebe, rozkazů k zaprotokolování. To jen dokazuje, že důstojník, který takový rozkaz podepisuje, si není dost jistý – a každý, kdo rozkaz čte, to hned pozná.

Při plánování každé operace je nutné si pamatovat a neustále si opakovat, že na prvé ve válce není nic nemožné za předpokladu, že se jedná směle, a za druhé, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Při dodržování těchto zásad je s americkými vojáky vítězství jisté.

Mapy. Podle mého názoru je používání map velkého měřítka vyššímu funkcionáři bezesporu škodlivé, protože se dotyční při užívání těchto map doslova utápějí v terénních podrobnostech.

Všeobecně řečeno, velitele armády a sborů nezajímá tolik, jak po taktické stránce bít nepřítele, nýbrž kde ho bít. Ono kde se zjišťuje důkladným studiem silničních a železničních map a map vodních toků. Otázka, jakých taktických prostředků mají použít divize k ovládnutí těchto míst, se nezbytně řeší na základě studia mapy velkého měřítka. Velikost použité mapy se ovšem nezvětšuje úměrně zmenšování velikosti jednotky, která s ní pracuje. Na stupni pluku má být mapa tak velká, aby pomáhala veliteli ve výběru míst pro pozorovatelny, velitelská stanoviště a pro určení všeobecného směru úsilí. V ostatním je třeba spoléhat na osobní průzkum v terénu. Od praporu níž nemá používání map cenu a často s sebou nese velké nebezpečí. Nikdy jsou neviděl, že by dobrý velitel praporu řídil své jednotky podle mapy. Zato jsem se setkat s mnoha špatnými veliteli praporů, kteří si v tomto způsobu velení libovali.

Organizace štábů. Velitelství vyšších svazků, tj. sborů a armád, mají být organizována do dvou sledů. V prvním (předním) sledu jsou velitel, náčelník štábu, tajemník štábu, náčelníci osobního a administrativního, zpravodajského a operačního oddělení, představitelé ženijního vojska, polního dělostřelectva, protivzdušné obrany, spojovací služby a styčná skupina pro součinnost s letectvem. Dále by tam měly být podsekce vojenské policie, speciálních jednotek, správce štábu a styční důstojníci zásobovací služby. Výzbrojní služby, zdravotnické služby a oddělení pro styk s veřejností. Tam, kde to situace vyžaduje, má být zajištěna možnost rozdělit tento první sled na předsunuté taktické velitelství tvořené velitelem, náčelníkem štábu prvního sledu a malou operační sekcí složenou z představitelů zpravodajského a operačního oddělení, ženijního vojska, dělostřelectva a spojovací služby. Také je žádoucí, ne však nutné, mít na předsunutém taktickém velitelství styčnou skupinu zásobovací služby.

Druhému (týlovému) sledu má velet náčelník zásobovací služby a mají v něm být náčelníci oddělení pro styk s veřejností, chemické služby, finanční, zdravotnické, ubytovací, výzbrojní a spojovací služby, velitel ženijního vojska a šéfové administrativní služby, inspekce, vojenské justiční služby, speciálních služeb a kaplan.

Kdo to situace a rozmístění umožní, měly by být všechny tři sledy pohromadě. Týlový sled musí být na jednom místě a snadno dosažitelný, jeho vzdálenost od prvního sledu nemá přesahovat tři hodiny snadné jízdy. Mezi prvním a druhým sledem musí existovat spolehlivé několikanásobné linkové spojení.

Uspořádání velitelství. Všechna velitelství, plukovním počínaje a armádním konče, mají být rozmístěna podle stejných všeobecných zásad, aby návštěvník, který se ocitne v informačním středisku, věděl, kterým směrem má hledat každou sekci.

Nákladní automobily upravené jako ložnice pro generály a vysoké důstojníky šetří spoustu času a zvyšují pohotovost. Navíc mají být v prvním sledu tři velké přívěsy upravené jako pracovny – jeden pro velitele a náčelníka štábu, druhý pro náčelníky oddělení a třetí pro tajemníka štábu, úředníky a těsnopisce, aby administrativní práce a plánování mohly probíhat i za špatného počasí.

Pobořená budova je pro umístění kanceláří, jídelny a kuchyně lepší než dobrý stan. V každé kanceláři štábu nebo přívěsu, sloužícím jako pracovna, má být v blízkosti hlavní mapy telefonní přístroj, aby důstojník, který vede situaci na mapě, mohl telefonovat, aniž by přerušil práci na mapě.

Domnívám se, že generálové, nebo aspoň velící generál, by měli brát své telefony sami. Není to nijak přiliž velká zátěž, protože s výjimkou naléhavých případů málokdo volá přímo generála, a jestliže už ho někdo volá, je rád, dostane-li ho bez průtahů. V noci by měl brát velitelův telefon pomocník, jenž má možnost probudit buď velitele, nebo náčelníka štábu – podle toho, komu je hovor určen. Je velmi důležité, aby byl nepřetržitě k dispozici těsnopisec nebo nahrávací zařízení, aby náčelník štábu nebo velitel měl písemný záznam všech hovorů. Obzvlášť důležité je to v případech, kdy se telefonicky vydávají nebo přijímají rozkazy. Záznamy musejí obsahovat datum, čas, místo a jména obou hovořících. Důsledným dodržováním této zásady se zabrání četným omylům a předejde mnoha rozhořčeným sporům.

Na velitelstvích všech druhů existují během 24 hodinového období dva časové úseky vrcholného zatížení. V těchto špičkách by tam měli být přítomní všichni důstojníci a ostatní vojáci. V době slabé činnosti by měl naopak být co největší počet důstojníků a vojáků mimo – buď jíst, či spát, nebo cvičit. Je mi známo, že mnoho důstojníků si zmařilo budoucí použitelnost tím, že na začátku kampaně byli přiliž úzkostliví a horliví a neustále se zdržovali na pracovišti. To se nesmí – důstojníci musejí cvičit.

Životně důležitým úkolem tajemníka štábu a schopného zástupce náčelníka štábu je dohlížet na to, aby podskupiny a sekce štábu a speciálních štábů nejednaly přiliž nezávisle a nevydávaly navzájem si protiřečící rozkazy. Zástupce náčelníka štábu je jakýmsi filtrem, jímž musí všechny tyto rozkazy projít.

U prvních sledů všech štábů na stupni armády, sboru a divize je třeba denně konat porady nebo instruktáže hned poté, co dotyčný štáb obdrží informace pro příští den. Podle mého názoru se doba konání těchto shromáždění pohybuje u divize kolem jedné hodiny, na stupni sboru asi dvě hodiny a u armád tři hodiny po svítání.

Od každé sekce sborového nebo armádního štábu by měl chodit jeden důstojník denně na frontu a navštěvovat příslušné důstojníky nejblíže nižšího stupně. Také by ovšem měl shromaždovat všeobecné informace, jež se jeho oboru nebo sekce netýkají. Všechno důležité a aktuální, co zjistil při návštěvě, hlásí ihned po návratu náčelníkovi štábu. To, co není naléhavé nebo vysoce důležité, oznámí na poradě štábu příštího dne. Velitel nebo náčelník štábu musejí určitou část fronty navštěvovat každý den po instruktáži.

Na všech poradách štábu a na všech plánovaných shromážděních má být přítomen velitel nebo náčelník štábu taktického leteckého velitelství, které s armádou spolupracuje. Neděje-li se tak, nelze dosáhnout s touho mohutnou bojovou silou optimální součinnosti. A-3 (tj. náčelník operačního oddělení příslušného leteckého velitelství) musí spolupracovat s G-3 (táž funkce ve štábech pozemních vojsk) a A-2 (náčelník zpravodajského oddělení leteckého velitelství) s G-2 (táž funkce ve štábech pozemních vojsk).

Důstojníků štábu, kteří se spolu nesnášejí, je nutné se zbavit, byť by byli sebeschopnější. Štáb nemůže jaksepatří fungovat, není-li jednolitým celkem.

Vyznamenání. Pro morální stav vojáků je velice důležité, aby byla vyznamenání udílena rychle a spravedlivě. Ve štábu každé armády a sboru by měl být jeden pracovník osobního a administrativního oddělení  (G-1) pověřen úkolem dávat divizím a přiděleným nižším jednotkám podněty k udělování pochval. Také by se měl starat, aby pochvaly byly správně napsány. Je-li to z časových důvodů možné, měli by důstojníci osobních a administrativních oddělení (sekci) štábů sborů, armád a divizí absolvovat kurs pro zpracovatele příspěvků do rozkazů.

Hlášení o ztrátách. Obdobně by měli důstojníci divizí, sborů a armád navštěvovat kursy se zvláštním zaměřením na sestavování hlášení o ztrátách apod. V zájmu trvalé informovanosti o situaci je třeba vést dva druhy výkazů o nepřátelských i vlastních ztrátách, a to jeden založený na oznámených faktech a druhý opírající se o odhady. Výkazy zpracovávané na podkladě faktických údajů jsou ve srovnání s těmi, jež jsou sestavovány podle odhadu zpravidla o dva až tři týdny opožděny. Jsou-li řádně vedeny, liší se zprávy zpracované na základně odhadů od výkazů pořízených podle faktických údajů o pouhá dvě či tři procenta.

Rovnost trestů. Vojenský prokurátor a generální inspektor musejí dbát o to, aby se u všech podřízených jednotek ukládaly za obdobná porušení kázně a předpisů zhruba stejné tresty a aby tak v rámci celé armády existovala všeobecně stejná úroveň a rovnost trestů. Za tím účelem jsou povinní provádět příslušné kontroly.