Antonio Salazar de Oliveira

Autor: Scotty 🕔︎︎ 👁︎ 30.592

Narodil se 28. dubna 1889 ve Vimeiru. Původně na přání svých rodičů navštěvoval teologický seminář ve Viseu, záhy však myšlenku stát se knězem opustil a přestoupil na univerzitu v Coimbře, kde se věnoval studiu ekonomie a národního hospodářství. Roku 1914 zde završil svá studia a v letech první světové války přednášel ekonomii na téže univerzitě. Tehdy také vstoupil do politiky a v roce 1921 se stal členem parlamentu za katolickou stranu.

O pět let později podnítil generál Antonio de Fragoso Carmona v zemi, zmítané po svržení monarchie roku 1910 několika anarchistickými režimy, vojenský převrat, prohlásil se ministerským předsedou a v roce 1928 vyhrál prezidentské volby. Jeden z Carmonových blízkých spolupracovníků, generál da Costa, navrhl Salazara do funkce ministra financí, kterou tento schopný a v té době již v politických kruzích známý ekonom přijal. V roce 1932 se Salazar stal premiérem v Carmonově vládě a od tohoto okamžiku započala jeho kariéra ve vysoké politice, jež ovlivnila celé Portugalsko na téměř čtyřicet let.

Reklama

V březnu roku 1933 Salazar předložil novou korporativní neboli stavovskou ústavu, částečně inspirovanou idejemi, přicházejícími z Mussoliniho Itálie. Oproti postavě Duceho však byl Salazar radikálně odlišnou osobou. Nikdy se neprohlásil za diktátora, ani se nenechal oslovovat jakýmkoli ekvivalentem slova vůdce. Jeho ústava měla z jednoho z nejchudších evropských států vytvořit tzv.Estado Nuovo a pozdvihnout jeho životní úroveň. Cesta k tomuto cíli však byla v té době nevídaná. Parlament měl omezenou pravomoc, nebyl však zrušen, politické strany prakticky vymizely – přísně zakázány byly extrémistické strany, zvláště komunistická, socialistická, ale i fašistická či národně socialistická - a o všech zásadních otázkách hospodářství, politiky i kultury víceméně rozhodovaly přesně strukturované korporativní komory. Každý zaměstnanec patřil do některého syndikátu, jenž si své čelní představitele volil a pokud s nimi nebyl spokojen, odvolal je. Syndikáty jednaly se sdruženími zaměstnavatelů, tzv.grémii, a snažily se pro své členy dohodnout přijatelné pracovní podmínky i výhody pro své členy.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku začal Salazarův režim skrytě podporovat frankistická vojska v jejich boji proti republikánské vládě. Salazar se celkem oprávněně obával, že pokud by v sousední zemi došlo k vítězství levicových sil, mohla by se revoluce přenést i na portugalské území. Nechal proto značně posílit moc své armády i tajné policie, která kromě udržování pořádku v zemi i na hranicích začala se zatýkáním disidentů a s odstraňováním „politicky nespolehlivých“ osob ze škol a úřadů. Pro své politické názory  však nikdo nebyl nikdy odsouzen k trestu smrti ani zde neexistovaly žádné koncentrační tábory. Na druhé straně vláda dohodla se zástupci nacistického Německa možnost odesílání materiální pomoci, výstroje a výzbroje frankistickým jednotkám přes Portugalsko.

Salazar byl v letech 1936–1944 současně též ministrem pro kolonie a v letech 1936–1947 vykonával funkci ministra zahraničních věcí. Téměř po celou španělskou občanskou válku nepřestávaly Velká Británie a Francie vyvíjet nátlak na jeho vládu, aby povolila vyslání mezinárodních pozorovatelů na španělsko-portugalskou hranici. Salazar toto odmítal s odůvodněním, že by tímto aktem byla narušena portugalská suverenita, zdá se však téměř jisté, že pravým důvodem byla obava z odhalení vlažného postoje k nacionalistickému režimu ve Španělsku a z možnosti, že by se hnutí odporu mohlo pokusit o útok či sabotáž na dopravních cestách, vedoucích od portugalských přístavů ke španělským hranicím.

V čase druhé světové války vyhlásilo Portugalsko neutralitu a oficiálně se nezapojilo do bojových akcí po boku žádné z válčících stran. V listopadu 1942 japonská armáda započala s okupací portugalské državy v Tichomoří, Východního Timoru. Krátce nato vyhlásil Salazar coby prozatímní ministr války Japonsku válku a navíc od roku 1943 povolil Spojencům využívání Azorských ostrovů jako námořní a letecké základny. Roku 1949 se Portugalsko stalo členem NATO, o dva roky později zemřel president Carmona a premiér Salazar nakrátko stál v čele země až do zvolení nového prezidenta Francisca Craveira Lopese. V letech 1961–1962 stál Salazar také v čele ministerstva obrany.

Politika Salazarovy vlády byla skutečně v mnoha ohledech zajímavá a neporovnatelná s politickými liniemi ostatních evropských zemí. Korporace se v mnoha ohledech chovaly autoritativně, na druhé straně se podařilo prosadit mnoho myšlenek na zlepšení sociální úrovně obyvatelstva. V každé vesnici musela být vybudována škola, díky čemuž za čtyřicet let Salazarovy vlády klesla negramotnost obyvatelstva o 60 procent. Oficiálním náboženstvím byl samozřejmě římský katolicismus, v zemi však platila náboženská svoboda, vyznání Židů či muslimů bylo tolerováno a neprošlo žádnou perzekucí, dokonce ani ve válečných letech. V ústavě byla mimo jiné zakotvena myšlenka, že ačkoli je skutečná pravda ukryta pouze v křesťanství a ostatní názorové proudy jsou bludné, nesmí být tento postoj nikomu vnucován násilím. Katolická církev však měla pravomoc vyjadřovat se k některým legislativním prvkům souvisejícím s morálkou, tudíž je zřejmé, že v zemi byly naprosto nepřípustné jakékoli prvky pornografie, homosexuality či otázky kolem interrupcí, registrovaného partnerství či euthanasie. Za velké zlo byl považován také komunismus se všemi jeho projevy.

Reklama

Právě v komunistické literatuře je možno nalézt několik lží či polopravd, jež Salazarův režim srovnávají s fašistickými diktaturami. Týká se to v hojné míře především činnosti tajné policie PIDE, jež prý při výsleších odpůrců režimu používala kruté mučení. Pro toto tvrzení se však dosud nenašly žádné opodstatněné důkazy a když bylo v roce 1976, v době Salazarova nástupce Marcela Caetána, několik vysokých náčelníků policie vyšetřováno, museli být všichni pro nedostatek důkazů propuštěni.

Salazar byl velmi rozporuplnou osobou, kterou je možné jen těžko srovnat s jakýmkoli politikem jeho doby. Byl to velmi zbožný římský katolík, jenž se nikdy neoženil a od dob svého života v semináři až do své smrti žil v přísném celibátu. Nevlastnil žádnou vilu ani nebydlel ve vládním paláci. Měl obyčejný městský byt, nesnášel přepych, nenechal se do úřadu vozit a s aktovkou v ruce chodil každé ráno na mši a poté pěšky do svého zaměstnání jako všichni obyvatelé země, jejíž byl představitelem. V září 1968 utrpěl při pádu z křesla zranění mozku a tehdejší prezident Américo Deus Tomás jej ze zdravotních důvodů zbavil pracovních povinností, avšak ponechal mu titul ministerského předsedy. Tvůrce novodobého Portugalska zemřel v Lisabonu 27.července 1970. Je pohřben na hřbitově Santa Comba Dao ve Viseu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více