Úvahy a náměty - O vojákovi

Autor: Pacifistka / pacifistka 🕔︎︎ 👁︎ 24.480

G.S.Patton Jr. – Válka mýma očima

Voják je armáda. Žádná armáda není lepší než jsou její vojáci. Voják je také občan. Nejvyšší občanskou povinností a právem je bojovat za vlast. Proto je čestnou výsadou být vojákem – a to dobrým vojákem. Každý, kdo se spokojuje s průměrností, ať je v jakémkoli společenském postavení, je nečestný vůči sobě samému a americkým tradicím. Má-li být člověk dobrým vojákem, musí být ukázněný, čestný, hrdý na svou jednotku a na svou zemi, mít vyvinutý smysl pro povinnost a oddanost vůči svým druhům a nadřízeným, a také sebedůvěru opírající se o prakticky ověřené schopnosti.

Reklama

Velmi mnoho se mluvilo a stále mluví o kázni, ale jen málokdo v armádě i mimo ni ví, co to vlastně je a proč je nutná.

Když mladý muž přichází do armády, zpravidla poprvé opouští domov a zbavuje se zábran vyplývající z respektování názorů rodičů a přátel. Tyto zábrany, aniž si je toho mladý člověk vědom, měly do značné míry určující vliv na jeho život. Když přijde k vojenské jednotce a postrádá toto korektivní působení, projevuje se u něj sklon k poklesu morálky, pořádkumilovnosti a činorodosti. Nahradit neexistující zábrany musí vojenská organizační kázeň.

Všem lidským bytostem je vlastní vrozený odpor k poslušnosti. Kázeň tento odpor odstraňuje, soustavným opakováním vytváří návyk poslouchat a činí poslušnost podvědomou. Jak by asi dopadlo fotbalové mužstvo bez kázně? Hráči podvědomě reagují na signály. Musejí, protože ztráta zlomku vteřiny, potřebného k přemýšlení, by poskytla výhodu soupeři.

Boj je mnohem náročnější než fotbal. Neexistuje normální člověk, který by neměl v boji strach, ale kázeň u něj vyvolává jakousi odvozenou odvahu, která mu spolu s mužností pomáhá vítězit. Sebeúcta vyrůstá přímo z kázně. Na vojenské průpovídce „kdo kdy viděl špinavého vojáka s medailí?“ je mnoho pravdy. Hrdost zase vyplývá z vojákovy sebeúcty a z vědomí, že je Američan. Zdrojem smyslu pro povinnost a vědomí odpovědnosti ke svým druhům a nadřízeným je chápání vzájemné odpovědnosti a společného údělu. Sebedůvěra, která je nesmírně důležitou vlastností vojáka, plyne z prakticky ověřené schopnosti nabyté získáním všech zmíněných vlastností a výcvikem v používání zbraní.

Je neštěstí a podle mého soudu dokonce tragédií, že svým snažením vyhnout se válce jsme naučili náš národ zneuznávat hrdinství vojáků. Naši občané si neuvědomují, že onen rys vojáky, který Shakespeare označuje jako úsilí člověka „bublinu slávy lovícího v jícnech nabitých děl“ není jen výstižnou charakteristikou vojáka, nýbrž také mladému muži velmi pomáhá, když kolem něj sviští střely a vybuchují dělostřelecké náboje. Velice by pomohlo, kdyby americké ženy uctívaly své hrdiny, kdyby o zásluhách vojáků psal tisk u nich doma a kdyby z idiotských důvodů utajení nebyly zmínky o vynikajících činech vojáků tak zkreslené. Snad vojáci, vracející se z nynější války, tuto nešťastnou situaci napraví.

Všichni naší vojáci nepijí jako zvířata. Ve skutečnosti se v našem pozemním vojsku pije pozoruhodně málo. Mnozí vojáci se ovšem chovají jako prosťáčci. V následujících odstavcích se pokusím formulovat některá doporučení, která se osvědčila v praxi.

Pokud možno, nevykopávejte si okopy pod stromy, protože dělostřelecký náboj, který nad vámi přelétá a narazí na strom, exploduje ve výšce a střepiny padají přímo na zem, takže vám okop nijak nepomůže, ale může do jisté míry ulehčit práci příslušníkům pohřební služby.

Reklama

Okopy pro dělostřelecké obsluhy musejí být v těsné blízkosti děl, sice vojáci ztrácejí zbytečně mnoho času přebíháním z okopů ke své zbrani. Po cestě pak jsou stejně vystaveni nebezpečí smrti, jako kdyby zůstali u děla. Konečně je třeba si pamatovat, že dělo, které nestřílí, není k ničemu, a že příslušníci jeho obsluhy se dopouštění zrady na vojácích kteří jsou vpředu a jež oni mají podporovat.

Vžité rčení „Dig, or die“ (zakopávat se nebo zemřít) se často zneužívá a je velmi nesprávně chápáno. Ve válkách se nevítězí obrannou bojovou činností – a zakopávání je především defenzivní činnosti. Voják se má zakopávat jedině tehdy, když při útoku dosáhl stanoveného cíle nebo se chystá přenocovat za situace, kdy se domnívá, že může být napaden palubními zbraněmi letectva, či je-li v dosahu palby nepřátelského dělostřelectva. Já osobně jsem proti zakopávání se i za těchto podmínek, protože pravděpodobnost zabití při normálním nocování na zemi je značně malá a vojáci si přitom ušetří námahu spojenou se zřizováním nesčetných okopl. Má to také negativní psychologický účinek, neboť když se voják domnívá, že se musí zakopat, nutně si myslí, že je protivník nebezpečný, což zpravidla není pravda.

Dalším výrazem, který má na svědomí značné zvýšení počtu našich padlých je „K zemi“. Při bojích s němci zjišťujeme, že využívají znalosti našeho zvyku zalehávat. Čekají do okamžiku než dospějeme k místu, na které mají zamířeny rakety, minomety nebo dělostřelectvo, načež spustí mohutnou kulometnou palbu, často jen do vzduchu. Náš voják, posedlý návykem položit se na zem, zalehne a nečinně čeká, až dopadnou střely z minometů, rakety atd. zpravidla nemusí čekat dlouho.

Jediným případem, kdy je správné a vhodné, aby se voják vrhl k zemi, je situace, kdy se dostane do soustředěné palby ručních zbraní zblízka – na vzdálenost kratší než 300 yardů. Ani tehdy si však nesmí jednoduše lehnout na zem a zůstat nečinný, nýbrž musí rychle zahájit palbu na nepřítele nebo směrem k němu, protože zásada, že „nejlepším pancířem (a také nejlepší obranou) je prudká a dobře mířená palba“ platí dnes stejně jako za občanské války, kdy ji vyslovil Farragut. Často se stává, že dostaneme zprávu, že určitá jednotky byla palbou přibita k zemi – a později se dotyčná jednotka vrátí zpět.

Narazí-li vojáci na přehradnou palbu minometů, raket, nebo dělostřelectva, nejjistěji se z ní dostanou rychlým postupem vpřed. Je totiž téměř neměnnou praxí, že protivník délku palby spíše prodlužuje než zkracuje.

V době, kdy převážný podíl palby z pěchotních zbraní na bojišti představovala palba z pušek, bylo snad nutné v zájmu vytváření palebné čáry postupovat přískoky. Dnes však, kdy rozhodující podíl palby pěchotních zbraní na bojišti a většinu umlčovací palby obstarávají kulomety, minomety a děla, nemá postup přískoky žádné opodstatnění. Než se přiblížíte na vzdálenosti kratší než 300 yardů, je totiž palba z pěchotních zbraní proti vám málo účinná, kdežto lehnete-li si na zem mezi dvěma přískoky, vystavujete se působení šrapnelů. Když se dostanete na vzdálenost 300 yardů, umlčí palba vašich pěchotních zbraní palbu z pěchotních zbraní protivníka. Vaše palba z pěchotních zbraní je nejúčinnější ze všech, jež nyní existují a pravděpodobně se objeví v budoucnu. Říkám to s plným přesvědčením, protože jsem při cvičeních a v boji mnohokrát viděl vojáky postupovat přískoky za situace, kdy byli chránění před nepřátelskou palbou návrším a mohli se docela bezpečně vést v limuzínách, kdyby je byli měli.

Palba za pochodu. Při postupu je vhodné, zejména pro vojáky vyzbrojené skvělou poloautomatickou puskou M-1, nezastavovat se a používat palby za chodu. Takto lez střílet z pušky přiložené k rameni, avšak stejně účinná je palba, při níž střelec drží zbraň přibližně v polovině vzdálenosti mezi opaskem a podpažím. Vystřelit je třeba po každých dvou či třech krocích. Svist projektilů a kvílení odražených střel spolu s prachem, proutím a větvemi sraženými ze stromů či odraženými ze země mají na nepřítele tak silný vliv, že se palba jeho pěchotních zbraní stává zanedbatelnou.

Mezitím by měla naše vojska v týlu vyřadit palbou vrchní skupinou úhlů nepřátelské minomety a děla, jak jsem již uvedl, i když se nám nepodaří umlčet protivníkovy minomety a děla, bylo by největším bláznovstvím se v jejich palbě zastavit. Jděte stále kupředu! Nadto skutečnost, že střílíte, zvyšuje vaše sebevědomí, protože cítíte, že něco konáte a nesedíte bezmocně v palbě.

Reklama

K palbě za chodu je nutné používat všech zbraní. Z lehkého kulometu lez střílet za chodu tím způsobem, že jeden voják nese nábojový pás a druhý vlastní zbraň. Totéž platí o automatické pušce Browning a samozřejmě jak již bylo řečeno o pušce typu M-1. obdobným způsobem může být účinně využíván i minomet ráže 60mm, nesený střídajícími se skupinami vojáků. Minomety ráže 81 mm by zpravidla měly podporovat postup z jednoho palebného postavení.

Domnívám se, že bychom se neměli přít, zda je pravdivé rčení, že „Palba je královnou bitev“, ale blíže vysvětlit, jak to vlastně je. V bojích se vítězí palbou a pohybem. Účelem pohybu je získat pro palbu výhodnější postavení z hlediska jejího účinku na nepřítele, tj. zezadu nebo z boků.

Každý voják by si měl uvědomit, že ztráty v boji jsou důsledkem působení dvou činitelů – zaprvé účinné nepřátelské palby a za druhé doby, po niž je voják této palbě vystaven. Účinnost nepřátelské palby je snižována naší vlastní palbou nebo tím, že útočíme v noci. Doba, po kterou jste vystaveni palbě, se zkracuje úměrně rychlosti vašeho postupu.

Statečnost a odvaha. Vezmeme-li ze bernou minci všeobecně přijatou definic, že být statečný znamená neznat strach, pak jsem nikdy neviděl statečného člověka. Strach má každý. Čím je inteligentnější, tím víc se bojí. Odvážný člověk je takový, který přemůže strach a přiměje se k činu. Kázeň, hrdost, sebeúcta, sebevědomí a ctižádostivost jsou vlastnosti, které činí člověka odvážným, i když má strach.

Nejúčinnější zbraní proti tzv. únavě z boje je výsměch. Jestliže vojáci zjistí, že velká část těch, kdo údajně trpí únavou z boje, ve skutečnosti jen hledá snadný způsob, jak se dostat z fronty, budou s těmito lidmi méně sympatizovat. Každý voják, který tvrdí, že trpí únavou z boje, se vlastně jen vyhýbá nebezpečí a nutí ty, kdo jsou smělejší než on, aby podstupovali toto nebezpečí za něj. Budou-li se vojáci těch, kteří si začnou stěžovat na únavu z boje, vždycky vysmívat, zabrání jejímu šíření a také zachrání ty, kdo se hodlají tímto způsobem ulejvat, před pozdějším trvalým pocitem hanby a lítosti.

Zákopová noha. Vojáci musí o sebe pečovat, zejména za mokra a chladného počasí. Platí to zejména o onemocnění „zákopovou nohou“ jemuž lze s patřičnou pomocí nadřízeného velitelství do značné míry předcházet, stačí, aby vojáci nebyli líní masírovat si nohy a brát si suché ponožky. Voják neodpovídá za dodání suchých ponožek, jestliže je však dostane, je povinen si je navléknout.

Totéž platí o pohlavních nemocech, vojáci si je nemusejí přivodit, používají-li ochranné prostředky, které zabezpečuje vojenská zpráva. Ti, kteří se nakazí, zrazují své druhy, protože po dobu jejich léčení musí za ně plnit úkoly někdo jiný.


 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více