Plechová kavalerie

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 18.200

Dunění silných motorů, skřípění pásů, dělostřelba, oheň a dým, to všechno bylo k vidění v sobotu 26. 6. 2004 na ploše bývalého vojenského letiště Boží Dar v Milovicích. Pod záštitou Armády České republiky a za pomoci celé řady sponzorů se zde udála slavnostní akce u příležitosti 100. výročí založení VVP Milovice-Mladá. A to jsme si nemohli nechat ujít… Všeobecně panoval názor (jenž se posléze ukázal jako správný…), že to bude něco velkého. Vydali jsme se proto se synem Matějem na letiště už kolem deváté hodiny. Byl to skutečně vynikající nápad, zejména s ohledem na fotografování. Ale nechci předbíhat…

Na prozatím prázdném parkovišti jsme s chutí a zadostiučiněním předjeli policejní Felicii, zaparkovali v první řadě a vydali se na první obhlídku. Vzhledem k tomu, že jsme celou akci navštívili vlastně ve fázi závěrečných příprav, měli jsme možnost projít letiště po celé jeho délce. Přibližně za hodinu to již nebylo možné. Veškerou techniku jsme si tudíž mohli v klidu vyfotit a prohlídnout, aniž by byla obložená davem návštěvníků a tudíž po fotografické stránce naprosto k ničemu. Není nad to si ráno trochu přivstat…

Reklama

Jedním z hlavních pořadatelů kromě Armády ČR bylo Muzeum vojenské techniky VHÚ v Lešanech. Na akci se dále jakožto její přímí účastníci podíleli dobrovolní hasiči z Milovic, hasičská jednotka z Lysé nad Labem a některé známé kluby vojenské historie. Namátkou bych jmenoval Klub vojenské techniky Milovice, Svaz důstojníků a praporčíků AČR z Tábora, Klub vojenské a historické techniky Brdy, CMA – Czech Republic Searching Squad a další. Jakožto pořadatelský dohled obcházely letiště hlídky po zuby ozbrojených maskovaných jedinců všech dob a armád, dokonce se objevili i odstřelovači ve svých huňatých provázkových oblecích. Přiznávám, že jsem s lítostí zavzpomínal na nedávná léta, kdy jsem i já vyrážel ve „wood-landech“ a s tmavě zeleným baretem na hlavě do brdských hvozdů…

Nyní tak trochu k technice. Nebude to asi ve správném pořádku, jak jsem již řekl, přišli jsme ještě před oficiálním začátkem, kdy se vozidla teprve řadila k přehlídce. Hned na úplný začátek musím zmínit starý předválečný československý tančík Praga LT vz.38 (?), nádherně zrekonstruovaný, stojící vedle slavné T-34. Naprosto unikátní úžasný stroj, maskovaný nepravidelnými poli tmavě hnědé, tmavě zelené a pískově hnědé barvy. Lahůdka pro oko a na fotce vypadá taktéž skvěle. Zmínil jsem střední ruský tank T-34, v podstatě páteř Rudé armády v době druhé světové války, který měla ve výzbroji i naše tanková brigáda v SSSR a který po válce zůstal dále ve výzbroji našich jednotek. I když „…tyto stroje prodělaly několik sovětskych ofenziv!“, mají i nadále své kouzlo, zejména pak ten s československou vlaječkou na anténě a nápisem „Žižka“ na bocích věže. Z tanků se chystaly k předvedení i další stroje různých vývojových řad, přesně tak, jak se v naší armádě objevovaly, na závěr s dvěma modernizovanými T-72 m4cz, ježto má naše pancéřová kavalerie k dispozici v současnosti.

Kromě tanků nechyběly samozřejmě i obrněné transportéry a vozidla pěchoty. Kromě „bévépéček“ a „Skotů“ v mnoha různých úpravách, od sanitní verze přes spojovací, technickou, výcvikovou až po odminovací, jsme zahlédli i spoustu dalších a starších, kromě OT-62 a OT-64 si jejich označení moc nepamatuju (ale zkusím zapátrat nebo se pozeptat…), a jako lahůdku pak několik kolo-pásových „Haklů“ po německé armádě. Jo, málem bych zapomněl na trojici obrněných vozů s dvojicí protiletadlových kanónů na korbě…

Z řady podpůrných prostředků bych jmenoval zejména mostní tanky, radary, pontony, obojživelná vozidla, jeřáby, vyprošťovací vozidla a dokonce přijel i jeden „skrejpr“. Mostní tanky posléze po přehlídce předvedli, jak rychle je možné takový malý most postavit…

Následovala celá řada Tater, počínaje „Stojedenáctkou“ a „Osmsetpatnáctkou“ konče, Pragovek W3S, Uralů, Zilů a dalších ruských těžkotonážníků (zejména v případě nákladního Krazu šlo o unikátní záležitost, podle komentářů totiž ještě nikdy na žádné historické přehlídce nedojel…), opět v mnoha různých variantách, cisterny, štábní vozy, spojovací, protichemické, jeřáby, nákladní a tak dál a tak dál… a dál…

Sbírku vozidel završila štábní vozidla, v největším počtu asi klasické UAZy, a motocykly. K motorkám jen dodám, že těch několik strojů, byly opravdu doslova šperky. Většinou se sajdkárou, posádkou v dobových uniformách a s dobovou výzbrojí. Tedy ruský motocyklista měl kromě samopalu k dispozici i lehký kulomet Děgťarjev s talířovým zásobníkem, němečtí průzkumníci pak slavný kulomet MG, na jiné „sajdě“ pak malý minomet a třetí motorka táhla malé protitankové dělo. K tomu se také ještě nejspíš vrátím…

Reklama

Blížilo se zahájení a s ním velká přehlídka veškeré pojízdné techniky (pojízdná byla řekl bych 98% většina všech strojů…). Pořadatelé nám naznačili, že by bylo v rámci osobní bezpečnosti své i účastníků dobré, přemístit se do prostoru určeného pro diváky (dodávám, že nikdo na nikoho nehulákal, skutečně jsme byli jen lehce upozorněni. Celá akce se nesla až na klasické drobné výjimky ve znamení vynikající organizace…). Vzal jsem tedy nohy na ramena,… opravdu, Matěj chtěl „na kůň“, takže mi následně seděl za krkem. (To ho mám držet za hlavu?) V klidu jsme si prošli přilehlé stánky a okoukli, kde co je k vidění ( Jako vždy téměř nic, až na odznáček se znakem Milovic a sběratelem, který prodával staré předválečné i pozdější ruské a české odznaky…) a pomalu se vysápali na jeden z „úlů“ vedle pojížděcí dráhy.

Po několika minutách pronesl komentátor celé akce úvodní slovo, něco málo přidal i starosta Milovic a mohlo se začít. A začátek obstarala dvojice bitevníků L-159 Alca (jestlipak jeden z nich řídil „Ouďák“?…) několika nízkými průlety a ukázkou vzdušného souboje – to ale jen odhaduju podle předváděných manévrů. Poté předjel před tribunu hostí UAZ s důstojníkem v nažehlené uniformě a hostu s nejvyšší hodností (byl to generál, ale opět si nepamatuju jméno. Než jsem vytáhl notýsek za účelem činění si poznámek, bylo po představování…) bylo podáno hlášení o připravenosti k přehlídce. Generál svolil, zahřměly motory, vyvalil se dým a bylo…

Ohromná kolona, která ve stavu „vozidlo-na-vozidle“ ve třech řadách dosahovala cca kilometrové délky, se dala rázem do pohybu. V čele jel zmiňovaný tančík Praga a několik cyklistů, následovaly stroje v historickém pořadí přesně podle, jak se v Milovicích střídaly armády několika různých států a období. Po Němcích projely sovětské tanky, poté vozidla v barvách československé armády, zase ruské tanky (que paradoxxx…) a následně Československá lidová armáda. Nemá cenu, abych vyjmenovával všechna vozidla přesně popořadě, kterak se na přehlídce ukázala. Zajednak by to bylo asi na dlouho a zajednak zbytečné. Kolonu uzavřely modernizované „Dvaasedmdesátky“… Zatímco projížděly kolem tribuny stroje, které byly v koloně zařazeny na dalších pozicích, první, které už dorazily na konec dráhy, přejely postupně na dráhu hlavní a jely jak o život na opačný konec letiště. Pouze dodávám, že v případě mnoha z nich to byl skutečně fofr. Například rychlost T-34 bych odhadoval tak kolem 60 km/h. Pouze stařičký tančík se na konci dráhy otočil a po vedlejším travnatém pruhu rozvážnou plynulou jízdou se důstojně vracel na své původní stanoviště…

Než skončil první průjezd, již byla naprostá většina strojů opět na začátku pojížděcí dráhy. Zatímco poslední vozidla se přemisťovala taktéž zpět na začátek, předvedly svoji produkci ženisté s mostním tankem. Před hlavní tribunou byla položena skoro dvacetimetrová mostovka, nákladní Tatra přivezla a shodila další, kterou si tank zavěsil, vyzvedl a položil na hřbet na místo té původní. Ostatní již seřazené stroje se posléze vydali na druhou objížďku kolum tribuny. Při této se nám dostalo i odborného komentáře ze strany vedoucího lešanského muzea. Naprostá většina strojů pak mostovku před tribunou zdárně překonala. Včetně sanitního BVP řízeného patnáctiletým klukem! Obrovitý skrejpr uhnul před mostem až na poslední chvíli, bylo to ale nejspíš rozumné rozhodnutí. Některá vozidla se nemohla překonání mostovky zúčastnit kvůli svým malým rozměrům…
Dalším číslem programu byly bojové ukázky. Spočívaly v podstatě v předvedení tankového útoku, nejprve třemi T-34, poté trojicí T-55 v doprovodu dvou BVP,… pak byla menší pauza, po dobu které milovičtí dobrovolní hasiči vyjeli uhasit trávu, která vzplanula následkem účinku pyrotechnických efektů celé ukázky. Na závěr předvedly své tanky i vojáci. Dvojice T-72 nestřílela, neboť jí to mechanika hlavně díky svým důmyslným doplňkům (jako třeba automatická kontrola a vyrovnávání teploty hlavně s teplotou okolí…) nedovolovala. Zato ale mladíci v maskovaných uniformách předvedli, co taková ocelová obluda v terénu dokáže. Matěj měl z dělostřelby tak trochu nepříjemný pocit, ale nabídka těstovin s kečupem, ježto nám mamina přichystala k obědu byla nakonec silnější…

Závěrem veškerá zúčastněná technika předjela opět před hlavní tribunu, kde byla znehybněna a ponechána návštěvníkům na statické ukázce. Nyní jsme s povděkem kvitovali ranní brzké vstávání. Fotit se naprosto nedalo. Na každém tanku visel hrozen lidí, všichni se sápali dovnitř i ven,… prostě to nešlo. Využili jsme toho a dopřáli odpočinku znaveným kloubům a svalům. Matěj si prolezl Tatru hasičů z Lysé nad Labem (ve strachu, že by s ní mohl ujet, …oprávněném strachu,…vytáhl raději hasič-řidič klíčky ze zapalování…), vyzkoušel si i sezení v sanitce. Navštívili jsme výstavku Svazu letců, nikoho nám známého jsme ale nepotkali. V nadcházejícím pozdním odpoledni jsme nakonec usedli opět na jednom ze zdejších „úlů“ v očekávání závěrečného čísla tohoto dne, vystoupení leteckých modelářů. Ti měli na svých velkorozměrových modelech předvést letovou ukázku strojů, které se po dobu existence milovického letiště proháněly na zdejším nebi. Bohužel, po hodině čekání se stále nic nedělo, nevím proč, zřejmě nějaké technické problémy cestou, modeláři zkrátka nedorazili. To se stane… My se tedy posléze usadili před malým pódiem, kde za několik minut zahájila svoji produkci jazzová skupina Steamboat Stompers s Tony Brychem. Jazzík sice není moje oblíbená muzika, i když si ho klidně poslechnu, jisté ale je, že jsem se tuze dobře bavil a Matěj taky. S vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou hltal jazzové rytmy z New Orleansu, plácal si ručičkama do stehen a nadšeně aplaudoval… Poslední naše cesta tento den nemohla vlastně snad ani vést nikam jinam než do Mordových roklí. Již při vstupu do prostoru „Roklí“ nás vítala žlutobílá volha s nápisem „TAI“ a muž v zelené uniformě se samopalem na řemeni. Z okýnka strážního domku vykukoval další za mířidly kulometu. Mohutný vlčák při pohledu na nás jen líně zívnul a schoulil se ve stínu maskovací plachty…

Po lesních písčitých cestách se zde proháněly GAZy, UAZy, motorky a transportéry, všude se potulovali ruští a sovětští vojáci, přátelsky hovořící s mladíky v uniformách Wehrmachtu, vůkol se rozkládalo několik tábořišť, ozývala se střelba, vše doprovázela dobová hudba.

Již jsem to tu tak trochu znal, takže jsme obkroužili s Matějem několik stanovišť techniky, vyzkoušeli si vystavené zbraně a nakonec se ponořili do temnoty zdejšího bunkru. Oproti předminulému ročníku, kterého jsem se zúčastnil, byly tentokráte chodby bunkru alespoň spoře osvětlené. Mohli jsme se tak s mrňousem vydat až na druhý konec ke schodišti. Dál už to šlo leda s baterkou, tu jsme ovšem neměli. Matěj z temných prostor budovy nebyl příliš nadšený a za ruku mě usilovně táhnul k východu. Pouze když se na nás z naprosté temnoty vyvalila skupinka asi deseti po zuby ozbrojených vojáků, přestal táhnout a téměř mi skočil do náručí…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více