Myslivci v rakouské armádě

Autor: Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔︎︎ 👁︎ 45.988

Funkci lehké pěchoty pro výkon průzkumu, předních stráží apod. vykonávali v armádě habsburské monarchie původně převážně vojáci hraničářských jednotek. Nicméně již během válek o rakouské následnictví se objevil prvý předobraz potomních mysliveckých formací 1. Jednalo se o dobrovolnickou mysliveckou setninu Pfeiler (pojmenovanou podle velitele hejtmana Pfeilera), existující v letech 1745-1746. V rámci této setniny bylo též asi 80 jezdců. Název „myslivecký“, užívaný pro ni i pro ostatní nástupnické formace, byl odvozen z toho, že při přijímání do nich byla vedle členů různých střeleckých sborů a spolků dávána přednost lesníkům, protože se jednalo o muže dobře ovládající zbraně, kteří nepotřebovali dlouhodobý střelecký výcvik.

První větší dobrovolnická myslivecká formace se objevila až za sedmileté války. V roce 1758 byl vytvořen polním zbrojmistrem Františkem Mořicem hrabětem Lacym dobrovolnický Sbor polních myslivců (Feld-Jäger-Corps), označovaný jeho jménem (jakožto majitelem), resp. jménem jeho nástupce polního podmaršála Josefa hraběte Siskovicse. Vedle toho se ale v aktech vyskytuje i označování sboru podle velitelů, jimiž byli: hejtman, později major Christian von Richard, podplukovník Carl Ludwig Freiherr von Montmartin a major Carl Freiherr von (Graf) Enzenberger. Počátky tohoto sboru byly dosti skromné, jeho původní stav čítal pouhých 50 mužů. Ale již v roce 1759 sestával ze 2 setnin a v roce 1760 z 10 setnin. V témže roce byl podřízen pionýrskému sboru, v roce 1761 byl znovu osamostatněn. Rozpuštěn byl po válce roku 1763. Vedle něj fungoval další, početně slabší Dobrovolnický myslivecký sbor (Frei-Jäger-Corps), označovaný podle svého velitele, jímž byl hejtman, později major Michael Otto. Sbor, sestávající ze setniny ostrostřelců a menšího počtu švališerů a husarů (celkem asi 100 jezdců), existoval v letech 1759-1763.

Reklama


František Mořic Lacy

Protože se myslivci ve válce osvědčili, bylo již v roce 1769 nařízeno, aby byl v případě vypuknutí válečného konfliktu postaven myslivecký sbor (Jäger-Corps). Ve válce o bavorské následnictví 1778-1779 existovaly dvě takové formace. Jednak Tyrolský ostrostřelecký sbor (Tyroler Scharfschützen-Corps), sestavený z osvědčených střelců z pěších pluků, dále z vybraných příslušníků hraničních kordonů2 a konečně z naverbovaných dobrovolnických střelců. Dalším byl Sbor moravsko-slezských horských myslivců (Corps der märisch-schlesischen Gebirgsjäger)3 v síle dvou setnin. Některá akta uvádějí ještě Myslivecký sbor Urbany (Jäger-Corps Urbany), ale chybí k němu jakékoliv další údaje. Vedle těchto samostatných mysliveckých sborů existovaly myslivecké oddíly jako součásti jiných dobrovolnických formací4. Za šeldské války v letech 1784-1785 byl vytvořen dobrovolnický Tyrolský ostrostřelecký sbor, sestávající ze dvou setnin.

Za války s Osmanskou říší v letech 1787-1790 byl vytvořen větší počet dobrovolnických mysliveckých sborů. Některé tyto formace byly posléze rozpuštěny, jiné zůstaly zachovány a účastnily se koaličních válek.

Již 1. 11. 1787 bylo nařízeno verbovat muže, způsobilé k mysliveckým službám, ve 37 najímacích obvodech německých pěších pluků v dědičných zemích a v obvodu pěšího pluku č. 46 (Tyroler Land-und Feld-Regiment)5. Obdobné najímání mělo být prováděno i na území Svaté říše římské národa německého. Původní projekt počítal s postavením sboru o 2500 až 3000 mužích (tohoto počtu nebylo v praxi dosaženo), zformovaného do 20 až 25 setnin. Později bylo od projektovaného jednotného mysliveckého sboru upuštěno a mužstvo, nacházející se ve shromažďovacím prostoru u Prešpurku, bylo rozděleno mezi pěší pluky, zařazené do operující armády (15 mužů na 1 polní prapor). Mužstvo, najaté v Tyrolsku, bylo určeno pro vnitrorakouské pluky (Inner-österreichische Regimenter)6, uherské pluky obdržely myslivce, pocházející z říšského verbování. Po tomto rozdělení zůstával určitý přebytek mužstva, z čehož byla jedna setnina použita ke službě u Dunajské flotily (na čajkách na Dunaji a Sávě)7, zbytek pak jednak začleněn do pionýrskému praporu, jednak rozdělen mezi jezdecké pluky (šest mužů na eskadronu husarů, dragounů nebo švališerů), konečně z něj byly doplňovány ztráty myslivců, přidělených u jednotlivých pěších pluků. Z myslivců, přidělených pionýrům, byly v průběhu roku 1788 (v červnu a říjnu) vytvořeny dvě samostatné setniny8, které byly zařazeny do Hlavní armády v Banátu.

Další mysliveckou formací, existující za tureckých válek, byl Boërův ostrostřelecký sbor (Boër'sche Scharfschützen-Corps). Rozhodnutím ze 4. 3. 1789 bylo povoleno nadporučíku Andreasi Boërovi z pěšího pluku č. 37 najmout v Aradském a Biharském komitátu dobrovolnický sbor v síle 500 mužů. Není bez zajímavosti, z jakého materiálu se tato jednotka rekrutovala, protože jde o malou ukázku toho, jak vojenský erár za války využíval osoby, v dobách míru zařazované do kategorie podsvětí - jednalo se o podloudníky, pytláky a podobná individua. V roce 1790 byl sbor doplněn o myslivce, zařazené dosud v uherských pěších plucích, dále pak o příslušníky tou dobou zrušeného nepravidelného Bosenského dobrovolnického sboru9. Boërův ostrostřelecký sbor sloužil u armády v Banátu.

Na přelomu let 1789 a 1790 bylo, vzhledem k napjatým vztahům s Pruskem, nařízeno postavit observační sbor v Čechách a na Moravě. Jeho součást měly tvořit i dvě myslivecké formace - Sbor německých myslivců (Deutsches Jäger-Corps) a Sbor tyrolských ostrostřelců (Tyroler Scharfschützen-Corps), každý po deseti setninách. K jejich zformování byli použiti příslušníci obou výše uvedených mysliveckých setnin (Sinzendorff a Dandini) a dále myslivci, vyčlenění od Hlavní armády. Až do definitivního zkompletování sborů byli myslivci přiděleni ke 2. polnímu praporu pěšího pluku č. 25. Početní stavy dobrovolníků z Tyrolska, kteří měli tvořit základ tyrolského sboru, byly nedostačující (ne více než tři setniny), proto měli být ponecháni v rámci německého sboru do té doby, než jejich počet vzroste nejméně na pět setnin. Oba sbory měly být doplňovány vstupem nových dobrovolníků. Vedle toho bylo povoleno postavit podle návrhu polního podmaršála Bendera myslivecký sbor v rakouském Nizozemí.

Reklama

Do německého a tyrolského sboru nebyli začleněni jednak myslivci, konající službu na čajkách, dále Boërovi ostrostřelci a konečně myslivci, zařazení v jednotlivých praporech sborů Coburg ve Valašsku a Hohenlohe v Sedmihradsku. Z posledně uvedených byl zformován Koburský myslivecký divizion (Coburg'sche Jäger-Division)10.

V září 1790 měly být všechny myslivecké formace rozpuštěny, což bylo v říjnu t. r. omezeno pouze na Koburský myslivecký divizion a setninu, vykonávající službu na čajkách. V prosinci 1790 byl rozpuštěn Boërův ostrostřelecký sbor, část mužstva byla zařazena do pěšího pluku č. 33. Ostatní myslivci byli přesunuti do Nizozemska.

V období koaličních válek vzniklo a posléze zaniklo větší množství dobrovolnických mysliveckých formací. Dále byly v této době či bezprostředně po ní vytvořeny první stabilní myslivecké jednotky11.

1. Dobrovolnické myslivecké formace z doby před rokem 1792

Při vypuknutí koaličních válek existovaly z předchozího období tři dobrovolnické myslivecké formace.

Německý myslivecký sbor (Deutsches Jäger-Corps), označovaný dále jmény svých velitelů, jimiž byli: 1790 podplukovník Menrad von Geppert, 1790 major Pompeje Dandini, 1792 major, později podplukovník a plukovník Wilhelm Graf Mahony, 1797 podplukovník Philipp Plank, 1799 plukovník Constantin Freiherr von d'Aspre, 1801 podplukovník Franz Kurz von Traubenstein12. Sbor byl zformován v dubnu 1790 v síle deseti setnin. V roce 1801 byl začleněn do nově vzniklého mysliveckého pluku č. 64.

Tyrolský ostrostřelecký sbor (Tyroler Scharfschützen-Corps)13 byl původně zařazený v předchozím sboru v síle tří setnin, později byl doplňován náborem dobrovolníků; rovněž k němu byl z německého mysliveckého sboru převeden určitý počet šarží. Sbor dosáhl plánovaného stavu deseti setnin (dvou praporů) až na podzim 1790. Také tento sbor byl v roce 1801 začleněn do nového mysliveckého pluku č. 64.

Nizozemský myslivecký sbor (Niederländisches Jäger-Corps), označovaný též podle svého velitele majora, později podplukovníka Johanna Le Loupa jako Le Loupovi myslivci (Le Loup-Jäger)14, byl postaven v listopadu 1789 a čítal původně pouze 50 mužů. Sbor byl doplňován dobrovolníky, dále k němu bylo převeleno po 60 mužích od pěších pluků č. 38 a 5515, takže v květnu 1790 se skládal již ze tří setnin. V roce 1793 byl rozšířen na šest setnin. V roce 1801 byl sbor zrušen, rodilí Tyrolané byli zařazeni do mysliveckého pluku č. 64, ostatní mužstvo bylo propuštěno.

2. Dobrovolnické myslivecké formace z lET 1792-1797

Za 1. koaliční války existovaly všechny tři uvedené formace z předchozích let. Dále byl vytvořen dobrovolnický Lombardský myslivecký sbor Corti (Lombardisches Jäger-Corps Corti), nesoucí jméno svého velitele nadporučíka Antona Cortiho. Sbor byl založen pod vedením polního maršála Wurmsera v září 1796 v Mantově, později byl dislokována v Benátkách. Zrušen byl v roce 1797.

3. Dobrovolnické myslivecké formace z let 1798-1801

Reklama

Také za 2. koaliční války existovaly tři dobrovolnické sbory z let 1789/1790. V jejím průběhu vznikly čtyři dobrovolnické myslivecké formace, jež byly všechny zrušeny v roce 1801.

Tyrolský dobrovolnický ostrostřelecký sbor (Tyroler freiwilliges Scharfschützen-Corps) byl vytvořen na podzim 1799 ze setnin tyrolských zemských střelců, jejichž příslušníci se zavázali sloužit vně své země po dobu půl až jednoho roku. Sbor sestával původně ze 24 setnin, později z 15 setnin (setnina po 120 mužích). Velitelem byl plukovník Johann von Luth.

Italský sbor polních myslivců (Italienisches Feld-Jäger-Corps) byl naverbován plukovníkem Filipem baronem Brentanem v roce 1799 z dobrovolníků v piemontském Turinu a byl označován také jménem svého velitele jako Brentano-Feld-Jäger-Corps či Brentano-Jäger (1799-1800), po jeho povýšení na generálmajora jménem jeho nástupce majora Andrease Máriássyho von Marcusfalva jako Máriássy-Feld-Jäger-Corps či Máriássy-Jäger (1800-1801). Sbor sestával ze šesti setnin.

Myslivecký sbor Legie arcivévody Karla (Jäger-Corps der Legion Erzherzog Carl) nebo též Česko-moravsko-slezští zemští myslivci (Böhmisch-mährisch-schlesische Landjäger), případně podle velitele podplukovníka Johanna Bellouta de Watters Myslivecký sbor Belloute (Jäger-Corps Belloute), představoval tři prapory - 1. a 2. prapor byl postaven z mužstva naverbovaného v Čechách, 3. prapor z mužstva naverbovaného na Moravě a ve Slezsku. Sbor vznikl v listopadu 1800 jako součást Legie arcivévody Karla a byl současně s ní rozpuštěn16.

Dolnorakouský ostrostřelecký sbor (Niederösterreichisches Scharfschützen-Corps) byl postaven v září 1800 ve Vídni. Skládal se ze tří praporů: 1. prapor ostrostřelecký (Scharfschützen-Bataillon), 2. prapor dolnorakouských zemských stavů (Bataillon der niederösterreichischen Landstände), 3. prapor myslivecký (Jäger-Bataillon), jemuž byla přidělena obchodnická ostrostřelecká setnina (Handlungs-Scharfschützen-Compagnie).

4. Pluk jízdních myslivců z let 1798-1801

Za 2. koaliční války se v rakouské armádě poprvé objevili jízdní myslivci17. Jejich základem byl Jízdní myslivecký dobrovolnický sbor (Jäger-Frei-Corps zu Pferd) o čtyřech eskadronách, naverbovaný v roce 1795 biskupem z Paderbornu a Hildesheimu jako říšský kontingent těchto území. V březnu 1797 byl převzat do císařských služeb a zesílen na šest eskadron. V červnu 1798, po inkorporování jezdců z francouzských emigrantských formací Bourbon18, Rohan19 a Carneville20, z něj byl vytvořen Pluk jízdních myslivců či Jízdní myslivecký pluk (Jäger-Regiment zu Pferd), který vzdor tomu, že byl jediný, byl opatřen číslem 121. Majitelem pluku byl plukovník, později generálmajor Anton Graf de Bussy (v letech 1795-1798 velitel tohoto jízdního dobrovolnického sboru). Pluk se skládal z osmi eskadron (čtyř divizionů). V roce 1800 byl postaven 5. divizion a pluk čítal deset eskadron. Pluk měl výsadu doplňovat své stavy verbováním na území všech císařských dědičných zemí. Byl zrušen v květnu 1801. Mužstvo bylo propuštěno, pouze z nepatrné části zařazeno k hulánskému pluku č. 3, založenému v témže roce22.

5. Tyrolský myslivecký pluk č. 64 z let 1801-1808

Podle nejvyššího rozhodnutí z 22. 9. 1801 byl v listopadu téhož rok vytvořen myslivecký pluk ze dvou dobrovolnických formací - Německého mysliveckého sboru Kurz a Tyrolského ostrostřeleckého sboru, doplněný rodilými Tyrolany z Nizozemského mysliveckého sboru (Le Loupových myslivců) a z řadového pěšího pluku č. 46. Pluk měl být nadále doplňován výhradně z Tyrolska. Jeho název zněl Tyrolský myslivecký pluk (Tyroler Jäger-Regiment)23. Vzhledem k tomu, že byl zařazen do číslování řadových pěších pluků, byl ve shodě s tím uváděn pod číslem 6424. Skládal se ze tří praporů po šesti setninách. Plukovní vychovatelna25 u něj zřízena nebyla. Pluk měl od roku 1802 ustanoveného majitele, jímž byl polní podmaršál Gabriel markýz Chasteler de Courcelles. Za války roku 1805 byl nasazen po jednotlivých praporech26. Od roku 1806 po ztrátě Tyrolska byl označován jako Myslivecký pluk (Jäger-Regiment)27 a nadále byl doplňován z najímacích obvodů německých pluků. Pluk byl k 1. 9. 1808 rozdělen na devět samostatných divizionů polních myslivců.

6. Dobrovolnické myslivecké formace z roku 1805

Za 3. koaliční války existovalo vedle mysliveckého pluku č. 64 celkem pět mysliveckých dobrovolnických praporů, zřízených na základě rozhodnutí ze 14. 10. 1805 v říjnu t. r. Všechny prapory byly rozpuštěny počátkem roku 1806.

Dolnorakouský myslivecký prapor (Niederösterreichisches Jäger-Bataillon), postavený ve Vídni a označovaný též jako Vídeňský myslivecký prapor (Wiener Jäger-Bataillon), byl v síle divizionu (dvou setnin).

Vnitrorakouský myslivecký prapor (Innerösterreichisches Jäger-Bataillon) byl postaven ve Štýrském Hradci a sestával ze tří setnin (Grazer-Compagnie, Marburger-Compagnie, Cilier-Compagnie). Původně se počítalo s vytvořením dvou praporů, vznikl však pouze štýrský, druhý, který měl být vytvořen v Korutanech a Kraňsku, již nikoliv.

Dále existovaly dva České myslivecké prapory (Böhmische Jäger-Bataillone), používané k posádkové službě v pevnostech Josefov a Terezín. Původně se počítalo se zřízením tří těchto praporů, ale třetí byl ještě před svým zkompletováním rozdělen mezi ostatní dva.

Posledním byl Moravsko-slezský myslivecký prapor (Mährisch-schlesisches Jäger-Bataillon), dislokovaný v pevnosti Olomouc.

7. Divisiony a prapory polních myslivců od roku 1808

Dne 9. 8. 1808 podal generalissimus arcivévoda Karel28 císaři Františkovi I. návrh na rozmnožení lehkých jednotek. Císař 18. 8. 1808 nařídil rozdělení tehdejšího Mysliveckého pluku na devět samostatných divizionů. Tyto rámcové jednotky měly být v případě války doplněny na kompletní prapory29. Diviziony byly zřízeny k 1. 9. 1808. Každý z nich byl označován jako Division polních myslivců či Polní myslivecký divizion (Feld-Jäger-Division) a opatřen pořadovým číslem 1 až 9. Division měl předepsaný mírový stav 288 mužů: štáb šest mužů a dvě setniny po 141 mužích. V čele divizionu stál vyšší důstojník, v čele setniny hejtman nebo kapitánporučík, dále byl u každé setniny systemizován jeden nadporučík a dva podporučíci. K plánovanému doplnění na prapor byly určeny dvě reservy (každá v síle divizionu) z lesnického personálu a střelců30. Diviziony byly postupně doplňovány, např. k 1. 10. 1808 obdržel každý patnáct přespočetných desátníků (zde podmyslivců) od řadových pěších pluků. K 1. 12. 1808 bylo nařízeno doplnit myslivecké diviziony na prapory. Každý z nich byl označován jako Prapor polních myslivců či Polní myslivecký prapor (Feld-Jäger-Bataillon)31 a svým dosavadním číslem32. Prapory byly vytvářeny na mírových stavech 860 mužů: štáb čtrnáct mužů a šest setnin (tři diviziony) po 141 mužích (z toho tři důstojníci) ve čtyřech četách33. Od 10. 2. do 1. 3. 1809 začaly být myslivecké prapory uváděny na válečné stavy 1010 mužů: štáb čtrnáct mužů a šest setnin po 166 mužích (z toho čtyř důstojníci). K 26. 2. 1809 byla pro každý prapor ustanovena depotní setnina o 74 mužích (z toho tři důstojníci) pod velením hejtmana nebo kapitánporučíka34. Po ukončení válečného tažení 1809 byly prapory polních myslivců zredukovány na diviziony s předchozím mírovým stavem 288 mužů35. V roce 1812 za války proti Rusku byly doplněny na prapory pouze dva diviziony polních myslivců (č. 5 a 7), zařazené do Scharzenbergova pomocného sboru36. Počátkem února 1813 bylo Dvorní válečnou radou nařízeno doplnění všech mysliveckých divizionů na prapory, složené ze čtyř tzv. válečných setnin (Kriegs-Compagnien) a dvou tzv. mírových setnin (Friedens-Compagnien), které měly sloužit jako depotní divizion. Nejvyšší rozhodnutí z 24. 7. 1813 stanovilo válečné stavy polních mysliveckých praporů, proti stavům z roku 1808 poněkud vyšší. Celkem čítal každý prapor 1017 mužů: štáb 21 mužů a šest setnin po 166 mužích (z toho čtyři důstojníci). Podstatně vyšší byly stavy depotní setniny, která nyní čítala 226 mužů (z toho dva důstojníci)37. V rámci příprav na válku s Francií38 došlo podle nejvyššího rozhodnutí z 5. 8. 1813 k rozmnožení praporů polních myslivců na dvanáct. K nově vytvářeným praporům č. 10-12 byl převelen jistý počet šarží od stávajících praporů. Konkrétně k praporu č. 10 od praporů č. 7, 8 a 9, k praporu č. 11 od praporů č. 3, 4 a 5 a k praporu č. 12 od praporů č. 1, 2 a 6. Myslivecké prapory byly uvedeny na mírové stavy (oproti předchozím z roku 1808 poněkud nižší) až 1. 7. 1816. Prapor se nyní skládal ze čtyř setnin (1. setnina zůstala, 2. byla nyní 3., 3. se stala 2., 5. byla 4., 4. a 6. byly zrušeny). Mírový stav činil 616 mužů: štáb dvanáct mužů, čtyř setniny po 151 mužích (z toho čtyři důstojníci). Válečný stav byl stanoven na 1489 mužů: štáb 21 mužů, šest polních setnin po 206 mužích (z toho čtyři důstojníci), jedna depotní setnina se 232 muži (z toho čtyři důstojníci)39.

8. Dobrovolnické myslivecké formace z roku 1809

Za války roku 1809 existovalo vedle devíti polních mysliveckých praporů větší množství dobrovolnických mysliveckých formací, které byly rozpuštěny koncem roku 1809 resp. počátkem roku 1810.

Solnohradský myslivecký prapor (Salzburgisches Jäger-Bataillon) byl založen v dubnu 1809 jako vnitrorakouský dobrovolnický prapor č. 240, později byl změněn na myslivecký prapor. Práva majitele u všech vnitrorakouských zeměbraneckých a dobrovolnických formací náležela arcivévodovi Janovi, proto býval prapor někdy označován jako Myslivci arcivévody Jana (Erzherzog Johann-Jäger). Prapor byl rozpuštěn v listopadu 1809.

Lobkovicův myslivecký sbor (Lobkowitz-Jäger-Corps) v síle praporu byl založen v květnu 1809 v Čechách. V lednu 1810 byl rozpuštěn.

Pražský myslivecký prapor Watterich (Prager Jäger-Bataillon Watterich) byl označován jménem svého velitele, jímž byl major Philipp Watterich von Waderichsburg. Prapor vznikl v květnu 1809 jako součást Legie arcivévody Karla v Čechách41, byl ale nasazen samostatně42. Spolu s legií byl zrušen v lednu 1810.

Sedmihradský myslivecký sbor Marie Ludoviky (Maria Ludovica Siebenbürger Jäger-Corps) byl naverbován sedmihradským guvernérem baronem Bánffym a kuriálním soudcem baronem Bruckenthalem v květnu 1809. Sbor, pojmenovaný podle císařovny, sestával ze dvou praporů, označovaných jako „saský“ a „uherský“. Byl zrušen v roce 1810.

Francká legie (Fränkische Legion), označovaná též jako Bayreutská legie (Bayreuthische Legion) byla vytvořena v roce 1809 z dobrovolníků, naverbovaných v českém pohraničí, doplněných mužstvem depotu dobrovolnického sboru vévody brunšvického43. Legie se skládala ze tří setnin myslivců a tří eskadron hulánů. Byla rozpuštěna počátkem prosince 1809, část myslivců byla převedena do praporu polních myslivců č. 1.

Dobrovolnický sbor Carneville (Frei-Corps Carneville), označovaný podle svého zakladatele, majitele a současně i prvého velitele plukovníka Františka Šimona hraběte Carneville, byl založen v dubnu 1809 a sestával ze tří setnin myslivců a jedné eskadrony husarů (66 mužů). Byl zrušen v prosinci 1809, část myslivců byla zařazena do praporu polních myslivců č. 9.

Vídeňský dobrovolnický myslivecký sbor (Wiener freiwilliges Jäger-Corps), označovaný též jako Dolnorakouský myslivecký sbor (Niederösterreichisches Jäger-Corps) nebo podle svého zakladatele a velitele majora Antona hraběte Schlegenberga jako Schlegenbergovi myslivci (Schlegenberg-Jäger), byl zformován v květnu 1809 ve Vídni z panských myslivců. Sbor, sestávající ze tří setnin, byl rozpuštěn v lednu 1810.

Terstský dobrovolnický myslivecký sbor (Triester Frei-Jäger-Corps) byl založen v březnu 1809 jako terstská zeměbrana z původních miličních formací. Skládal se ze dvou praporů. První prapor, se čtyřmi fyzilírskými a dvěma mysliveckými setninami, byl zformován z městské milice (Stadt-Miliz). Druhý prapor, se šesti setninami, byl vytvořen z teritoriální milice (Territorial-Miliz). Terstský sbor byl zrušen v lednu 1810.

Aradský sbor horských myslivců (Arader Gebirgs-Jäger-Corps) byl vytvořen až po válce v září 1809 jako součást uherské insurekce v aradském, biharském a krassóerském komitátu. Jednalo se o policejní formaci, určenou ke stíhání dezertérů. Sbor byl zrušen v lednu 1810.

9. Dobrovolnické myslivecké formace z let 1813-1815

Také v posledních letech koaličních válek vzniklo několik dobrovolnických mysliveckých sborů, z nichž pouze jediný se stal zárodkem pozdější definitivní formace.

Sedmihradský myslivecký sbor (Siebenbürgisches Jäger-Corps) vznikl v září 1813. Sestával ze dvou praporů, první byl označován jako „saský“, druhý jako „uherský“. Sbor byl zrušen v lednu 1816.

Pod názvem Kastuanští myslivci (Castuaner Jäger) byly uváděny myslivecké součásti, které pod velením hejtmana Lazaricha tvořily součást istrijské zeměbrany. Jednalo se o dvě setniny (1813) resp. čtyři setniny (1815), které nikdy nevytvářely samostatnou formaci.

Tyrolský Fennerův myslivecký sbor (Tyroler Fenner-Jäger-Corps) byl vytvořen v Tridentu polním podmaršálem Filipem rytířem Fennerem von Fenneberg na základě nejvyššího rozhodnutí ze 7. 12. 1813. Sbor byl postaven z dobrovolníků, důstojníci byli převzati od armády. Původně sestával ze dvou praporů, v roce 1815 byly oba prapory sloučeny a v Innsbrucku byl postaven nový 2. a 3. prapor. Ke konci roku 1815 byl sbor zrušen, příslušníci mužstva, kteří se osvědčili, směli být k 1. 1. 1816 přijati k nově vytvořenému Tyrolskému mysliveckému pluku.

Walliský myslivecký sbor (Walliser Jäger-Corps) byl vytvořen na základě rozhodnutí z 11. 1. 1814 plukovníkem baronem Simbschenem, převážně z mužstva, najatého v jihošvýcarském kantonu Wallis. Sbor byl v síle praporu, čtyři setniny (po cca 120 mužích) byly postaveny z dobrovolníků, pátá setnina byla přidělena praporem polních myslivců č. 6. Sbor byl zrušen v dubnu 1814.

Savojsko-rakouský sbor horských myslivců (Savoyisch-österreichisches Berg-Jäger-Corps) založil podle rozhodnutí z 28. 1. 1814 polní podmaršál baron Bubna. Původně sestával ze tří setnin, v dubnu 1814 byla postavena 4. setnina. Koncem června 1814 byl sbor zrušen44.

Lombardský myslivecký sbor (Lombardisches Jäger-Corps) byl vytvořen na základě rozhodnutí ze 17. 3. 1814 plukovníkem baronem Simbschenem. Sbor, skládající se ze dvou setnin, byl rozpuštěn v červenci 1814.

Myslivecký prapor vestfálské legie (Jäger-Bataillon der westphälischen Legion) existoval od roku 1813 v rámci uvedené legie (označované též jako „rakousko-německá“). Legie byla postavena v Čechách z dobrovolníků naverbovaných v Německu a z jednotek, převzatých do císařských služeb. Skládala se ze dvou, později tří pěších praporů, jednoho praporu myslivců a dvou husarských pluků. Po pařížském míru ze dne 30. 5. 1814 byla legie rozpuštěna, většina důstojníků byla převzata do císařských služeb.

Pod názvem Solnohradský sbor horských střelců (Salzburgischer Berg-Schützen-Corps) bývají uváděny dvě setniny solnohradských střelců, převzatých roku 1814 do císařských služeb a rozdělených mezi prapory polních myslivců45. Podrobnější údaje k této formaci chybí.

10. Tyrolský myslivecký pluk od roku 1816

Podle nejvyššího rozhodnutí z 29. 5. 1815 byl zřízen k 1. 1. 1816 Tyrolský myslivecký pluk či Pluk tyrolských myslivců (Tyroler-Jäger-Regiment)46 s využitím mužstva zrušeného Tyrolského Fennerova mysliveckého sboru. Majitelem pluku byl císař František I., po něm následovali v tomto důstojenství všichni jeho nástupci. Pluk v počtu asi 5000 mužů sestával ze čtyř praporů po šesti setninách, jejichž struktura byla analogická jako u praporů polních myslivců47.


František I.

Lubomír Uhlíř

Poznámky:

1 Někdy býval jako myslivecký pluk (Jäger-Regiment) uváděn pluk Holcke a násl., existující v letech 1630-1649 (majitelé, všichni v hodnosti plukovníka: 1630 Heinrich Graf Holcke, 1631 Johan Philipp Cratz von Scharffenstein, 1632 Hanns Gottfried von Breuner, 1632 Jakob Bennion La Fosse, 1641 Hermann Christoph Mandelslohe). Ve všech úředních aktech je ale označován jako pěší pluk (Regiment zu Fuss).

Systematická ostraha státních hranic byla prováděna pouze v jižních a jihovýchodních částech monarchie, sousedících s evropskými državami Osmanské říše (v tzv. Vojenské hranici). V ostatních pohraničních oblastech se s organisovanou ostrahou setkáváme až po sedmileté válce. V roce 1763 byl na hranicích s Bavorskem, Saskem a Pruskem zřízen tzv. vojenský či desertérský kordon (Militär-Cordon, Deserteurs-Cordon). Jednalo se o vojenské jednotky, složené z poloinvalidů, jejichž prvořadým úkolem bylo zadržování vojenských zběhů, kteří se pokoušeli překročit hranice. V letech 1771-1774 byl zřízen další kordon na celé západní hranici říše i na vnitřních hranicích s Uhrami, tzv. bankální či mýtný kordon (Bancal-Cordon, Mauth-Cordon), který měl bránit nedovolenému vývozu a dovozu zboží. Zde se nejednalo o složku vojenskou, nýbrž fiskální - jakýsi předobraz potomní finanční stráže. Jeho příslušníci (armádní dobrovolníci z kategorie mužstva a poddůstojníků) podléhali celním inspektorátům.

3 Takto formaci označuje Wrede ve II. dílu svých dějin, zatímco v I. dílu pro ni užívá název Moravsko-slezský sbor polních myslivců (Mährisch-schlesisches Feld-Jäger-Corps). Teuber ji označuje jako Slezský sbor horských myslivců (Schlesisches Gebirgs-Jägercorps).

4 V rámci Císařské legie Nesselrode (Kaiser-Legion Nesselrode), skládající se ze šesti setnin pěchoty (po 100 mužích) a dvou eskadron jízdy (200 mužů), bylo zařazeno 50 myslivců. Další formací, v níž se vyskytovali myslivci, byl Dobrovolnický sbor Otto (Frei-Corps Otto), označovaný takto podle svého velitele, jímž byl podplukovník Ludwig von Otto, případně podle ředitele říšského verbování polního podmaršála Rieda, pod jehož vedením byl formován, jako Riedův dobrovolnický sbor (Ried'sches Frei-Corps). Sbor se skládal ze šesti setnin fyzilírů a dvou setnin myslivců (po 100 mužích) - celkem 1200 pěšáků, dále ze dvou eskadron jízdy (po 100 mužích).

5 Pluk (od roku 1769 č. 46) byl založen v roce 1745, jeho základ tvořil tyrolský zemský prapor (Land-Bataillon), existující od roku 1703. Pluk byl doplňován z Tyrolska dobrovolníky, kteří se zavázali k pěti až šestileté službě. V roce 1809 byl pluk zrušen a číslo 46 zůstalo uprázdněno až do roku 1851, kdy jej obdržel po převodu do řadové pěchoty bývalý pluk hraničářské pěchoty č. 16.

6 Inner-Österreich je starší označení pro Štýrsko (Steiermark), Korutany (Kärnthen), Kraňsko (Krain) a Přímoří (Küstenland). V Tyrolsku a Vorarlsbersku se dříve užívalo jako označení pro veškerá ostatní rakouská území. Přidělení tyrolského mužstva vnitrorakouským plukům bývá někdy nepřesně interpretováno tak, že za tureckých válek existoval samostatný tyrolský myslivecký sbor.

7 Tuto službu pravidelně vykonával čajkistický prapor (Czaikisten-Bataillon, Tschaikisten-Bataillon) od svého založení v roce 1764 do roku 1851, kdy byl změněn na řadový hraničářský prapor s názvem Titelský prapor hraničářské pěchoty (Titler Grenz-Infanterie-Bataillon). Zrušen byl 1. 11. 1872.

8 Setniny byly označovány jmény svých velitelů. Orientaci zde znesnadňuje převelení hejtmana Dandiniho, který byl původně velitelem prvé setniny, posléze druhé. Název Deutsche Jäger-Compagnie Dandini resp. Dandini-Jäger tedy může představovat kteroukoliv z nich. Konkrétně byli veliteli 1. setniny hejtman Pompeje Dandini (1788) a hejtman Rudolf hrabě Sinzendorff (1789), 2. setniny hejtman Schönauer (1788) a hejtman Dandini (1789).

9 Bosenský dobrovolnický sbor (Bosnisches Frei-Corps) založil v květnu 1788 plukovník Chernel. Sbor čítal 3 setniny, jeho základ tvořili vojáci hraničářského pěšího pluku č. 67 (od roku 1798 č. 8), doplňován byl tureckými poddanými z Bosny. V roce 1790 byl pro četné deserce zrušen, jediná kompletní setnina byla přidělena Boërovu sboru, zbytek Slavonskému hraničářskému dobrovolnickému sboru (založenému v květnu 1788, zrušeném v říjnu 1790).

10 Division (termín zaveden roku 1769) u pěchoty představoval dvě setniny, u jízdy dvě eskadrony.

11 Myslivci bývají někdy chybně zaměňováni s lehkými pěšími prapory (prapory lehké pěchoty), které vznikly roce 1798 transformací několika dobrovolnických sborů (O'Donell, Rohan, Bourbon, Erzherzog Carl, Grün-Laudon, Serbisches Frei-Corps, Gyulai, Carneville, Lüttich, Anhalt-Zerbst). Bylo proponováno vytvoření 15 praporů, ve skutečnosti bylo postaveno pouze 14 - nevznikl prapor č. 8, který měl být zformován z Wurmserova dobrovolnického sboru. Následně byly založeny další dva lehké prapory - v roce 1799 italský, převzatý z piemontských služeb a v roce 1800 dalmatský, naverbovaný v bývalé benátské Dalmacii. V roce 1801 byly všechny tyto prapory zrušeny a jejich mužstvo zařazeno do řadových pěších pluků č. 2, 5, 6, 13, 31, 32, 33, 34, 38, 39, 44, 48, 52, 53, 60 a 63, dále do hraničářského pěšího pluku č. 12, nikoliv však do nového mysliveckého pluku č. 64. Uvedená záměna vyplývá z identických funkcí jak myslivců, tak lehké pěchoty (totéž lze ale říci i o hraničářské pěchotě).

12 Takto uvádí označení sboru Wrede. F. Müller pro něj užívá termín polní myslivci, konkrétně tedy Geppert- Kurz-Feld-Jäger-Corps.

13 Podle Wredeho. F. Müller pro sbor užívá označení myslivecký s použitím jmen velitelů, tj. Geppert- Fenner-Jäger-Corps. Veliteli byli: 1790 podplukovník Menrad von Geppert, 1793 podplukovník Thomas Freiherr von Brady, 1794 major (1797 podplukovník) Philipp Ritter Fenner von Fenneberg.

14 Podle Wredeho. F. Müller pro něj užívá termín polní myslivci, tj. Le Loupův nizozemský sbor polních myslivců (Le Loup niederländische Feld-Jäger-Corps).

15 Oba pluky byly v té době doplňovány z rakouského Nizozemí. Po jeho obsazení Francouzi roku 1794 bylo mužstvo rekrutováno převážně z Haliče. Následkem ztráty doplňovacích obvodů v roce 1809 byly oba pluky zrušeny. Uprázdněné číslo 38 obdržel v roce 1814 nově postavený pluk, vytvořený v Lombardsku ze součástí armády bývalého Napoleonova Italského království (od roku 1860 byl doplňován z Uher). Uprázdněné číslo 55 obdržel v roce 1852 tehdejší pluk č. 63 (založený roku 1799) - jednalo se o jediné přečíslování v rámci řadové pěchoty.

16 Legie arcivévody Karla sestávala z mysliveckého sboru a 22 pěších praporů v celkové síle asi 20000 mužů. Polní maršál arcivévoda Karel byl velitelem legie, v jejímž sestavu bylo ještě dalších sedm generálů.

17 První návrh na založení jízdních myslivců sice pocházel již z roku 1636, ale nebyl realizován.

18 Legie Bourbon, tvořená dezertéry, kteří opustili francouzskou armádu spolu s generálem Dumouriezem, byla přijata do císařských služeb na podzim 1793. Sestávala ze čtyř praporů pěchoty, jednoho divizionu husarů a jednoho divizionu dragounů (švališerů) - celkem 240 jezdců. V roce 1798 byla zrušena, pěší mužstvo bylo přiděleno k praporům lehké pěchoty.

19 Legie Rohan byla postavena v l. 1794-1795 v rakouském Nizozemí z francouzských emigrantů a Valonů. Skládala se z pěšího pluku (dvanáct setnin) a husarského pluku (uváděny čtyři nebo šest eskadron). Legie byla původně říšským brunšvickým kontingentem, do císařských služeb byla převzata až 1. 5. 1797. V roce 1798 byla zrušena, pěší mužstvo bylo přiděleno k praporům lehké pěchoty.

20 Dobrovolnický sbor Carneville postavil v březnu 1793 v rakouském Nizozemí na vlastní náklady francouzský emigrant plukovník François Simon Vicomte de Carneville. Sbor, rekrutovaný z emigrantů a desertérů, se skládal ze dvou pěších (fyzilírských) setnin, jedné myslivecké setniny (později dvě) a jedné eskadrony jezdců - celkem 700 mužů, z toho 200 jízdních. Koncem roku 1794 byla postavena druhá jízdní eskadrona. Jezdci byli původně označováni jako huláni, později zásadně jako husaři (byli vystrojeni v uniformách husarského stylu, ale ozbrojeni píkami jako huláni). Druhá eskadrona byla zpočátku součástí Legie Condé (která měla v rámci rakouské armády postavení spojeneckého sboru), až v říjnu 1797 byla převzata do císařských služeb. Sbor byl rozpuštěn v roce 1798, fyzilíři přiděleni k lehké pěchotě, myslivci k dobrovolnickým mysliveckým sborům.

21 Přestože byla formace takto oficiálně označována, nebyla ve skutečnosti považována za nový druh jízdy (Reitergattung), ale za obdobu lehkých dragounů. V tomto smyslu se vyjadřoval i výstrojní předpis z roku 1799: „Da diese Jäger zu Pferd nicht gelernte Jäger, sondern nur leichte Dragoner sind.

22 Jízdní myslivci se pak již nikdy v rakouské (rakousko-uherské) armádě nevyskytovali.

23 Wrede v I. dílu svých dějin pro něj užívá nepřesný termín Feld-Jäger-Regiment. Podobně jej D. Kutílková (s. 196) označuje jako pluk polních myslivců.

24 Tj. byl zařazen na konec jejich číselné řady, protože v té době existovalo 63 řadových pěších pluků. Ve schematismech byl označován též jako Linien-Infanterie-Regiment Nr. 64.

25 Plukovní vychovatelny (Regiments-Knaben-Erziehungshäser) byly zřizovány od roku 1782 u pěších pluků, aby poskytovaly potřebné vzdělání dětem ženatých příslušníků mužstva. Jednalo se o základní stupeň vojenského školství s plánovanou výchovou budoucích poddůstojníků. Vychovatelny byly zrušeny v roce 1852.

26 1. prapor byl zařazen u hlavní armády v Německu a po kapitulaci Ulmu padl do zajetí. 2. prapor byl zařazen v Jellačićově sboru a 3. prapor ve sboru arcivévody Jana.

27 Patrně v té době u něj přestalo být užíváno číslo 64. Pod tímto číslem jej uvádí naposledy schematismus pro rok 1806 (uzavřený 1. 8. 1806), zatímco ve schematismu pro rok 1807 (uzavřeném 1. 8. 1807) jakož i pro rok 1808 je již veden bez jakéhokoliv čísla. Údaje ve schematismech se ovšem vesměs zpožďovaly (někdy až o rok).

28 Polní maršál arcivévoda Karel (5. 9. 1771-30. 4. 1847), mladší bratr císaře Františka II. (I.), zastával funkci presidenta Dvorní válečné rady [dále DVR] (Hofkriegsraths-Präsident) od roku 1801. Od 12. 9. 1801, kdy byl jmenován generalissimem a byl ustanoven ministrem války a námořnictva (Kriegs-und Marine-Minister), zastával nadále funkci presidenta DVR. V roce 1805 přešla funkce presidenta DVR na přednostu ekonomické sekce DVR, polního zbrojmistra Maximiliana hraběte Baillet von Latour, jehož vystřídal v roce 1806 polní zbrojmistr (1808 polní maršál) Václav hrabě Colloredo-Waldsee (do roku 1809). Arcivévoda Karel byl v l. 1805-1809 nadále ministrem a současně nejvyšším šéfem (oberster Chef) DVR, byl nadřízen prezidentovi DVR a vykonával funkci přímého vedoucího vojenského departementu DVR. Po zrušení funkce ministra války byl presidentem DVR polní maršál Jindřich hrabě Bellegarde (1809-1813).

29 Důvodem byla snaha šetřit státní finance. Za války by se tak počet myslivců proti předchozímu stavu ztrojnásobil.

30 Zde byl mj. uváděn lesnický dorost - Jägerpursche, Waidjungen. Každá rezerva se měla soustředit u divizionu jednou ročně k výcviku v délce tří týdnů (první rok) či dvou týdnů (další roky).

31 Ve zkratce FJB. Též ve formě Feldjäger-Bataillon, od roku 1903 Feldjägerbataillon. Vojenské dejiny Slovenska III. uvádějí nepřesně „9 práporov poľných horských strelcov (jágrov)“ (s. 65).

32 Prapory polních myslivců nebyly označovány jmény svých velitelů. Jméno jednoho z nich přesto v názvu figurovalo, ovšem jako historické. Podle císařského nařízení z 23. 2. 1913 se měl prapor č. 10 nazývat na věčné časy Feldjägerbataillon Kopal Nr. 10. Plukovník Karl Freiherr von Kopal (3. 2. 1788-17. 6. 1848) byl velitelem praporu od 24. 4. 1846 a zemřel na následky zranění, utrpěného při dobývání Vicenzy.

33 Trén praporu obsahoval pro štáb jeden dvouspřežní vůz na rekvisity, jeden čtyřspřežní vůz pro pokladnu a jeden dvouspřežní pojízdnou polní kovárnu, pro každou ze šesti setnin jeden dvouspřežní proviantní vůz a jednoho nákladního koně pro přepravu kotlů na vaření (jeden kotel pro třináct mužů). Důstojníci museli přepravu vlastních zavazadel obstarávat sami, ale fasovali k tomu píci pro koně.

34 V březnu 1809 byl zvýšen stav praporního trénu o sedm žebřinových vozů (každý s vozkou a dvěma tažnými koňmi) a dvanáct nákladních koní se stejným počtem vodičů. Dále byl pro každý prapor ustanoven markytán.

35 Datování redukce je udáváno různě: 1. 9. 1809, 1. 12. 1809 nebo 31. 1. 1810. První uváděné datum je tedy ještě z období před uzavřením vídeňského míru 14. 10. 1809.

36 Ve Schwarzenbergově sboru se tedy nejednalo o myslivecké pluky č. 5 a 7 (viz Bulletin ČSNS č. 16/2001, s. 93), ale o prapory s těmito čísly.

37 Trén praporu tvořilo pět čtyřspřežních žebřinových vozů, jeden dvouspřežní vůz pro pokladnu a jedna čtyřspřežní pojízdná polní kovárna, celkem s 26 koňmi a třinácti vozky, dále třináct nákladních koní se sedmi vodiči. Každý důstojník obdržel jednoho erárního nákladního koně, který se po dvanácti měsících služby stal jeho majetkem. Pokud byl mezitím důstojník převelen k jiné součásti, musel koně přenechat svému nástupci. Důstojníkům ale bylo zakázáno brát na válečné tažení vlastní vozy.

38 Rakousko vyhlásilo Francii válku dne 12. 8. 1813.

39 Další změna ve struktuře polních myslivců nastala roku 1849, kdy bylo vytvořeno deset nových praporů polních myslivců s čísly 13-22 a z bývalých dobrovolnických praporů (z let 1848-1849) další tři prapory s čísly 23-25. V roce 1859 byly zřízeny prapory č. 26-30. Ztráta Lombardska po prohrané válce v t. r. a s ní spojený odchod lombardského mužstva se nepromítnula do struktury mysliveckých praporů. Bývalé lombardské prapory (č. 6, 11, 18 a 27) byly reorganizovány a doplněny mužstvem tou dobou zrušených dobrovolnických formací, z nichž byly postaveny i nové prapory č. 31 a 32. V rámci příprav na válku v roce 1866 byly vytvořeny kombinované prapory č. 33-37, po válce byly zrušeny, ale byl vytvořen prapor č. 33 z bývalého vídeňského dobrovolnického sboru. V roce 1880 byly zřízeny prapory polních myslivců č. 34-40. V roce 1883 byli k tvorbě nově postavených 22 pěších pluků (č. 81-102) částečně použiti i polní myslivci. Přitom zanikly prapory č. 24 a 33-39 (použité k tvorbě pěších pluků č. 87, 88, 91 [dva prapory], 94, 97, 98 a 100), prapor č. 40 přitom obdržel uprázdněné číslo 24. V roce 1890 byly do pluku tyrolských myslivců zařazeny prapory č. 15 a 26, v roce 1893 prapory č. 3, 14, 18 a 27. Přitom nedošlo k přečíslování polních myslivců, takže po roce 1893 bylo celkem 26 praporů s č. 1-32, přičemž čísla 3, 12, 15, 18, 26 a 27 nebyla obsazena. Tato situace trvala až do I. světové války. V průběhu l. 1914-1915 bylo postaveno šest praporů, kterým byla přidělena uprázdněná čísla, takže existovalo opět 32 praporů polních myslivců s průběžným číslováním. Nejmladší mysliveckou součást tvořili bosensko-hercegovští myslivci. V roce 1901 vznikl jediný prapor, až za I. světové války zde existovalo osm mysliveckých praporů.

40 Existovaly celkem čtyři vnitrorakouské dobrovolnické prapory (Innerösterreichische Frei-Bataillone), prapory č. 1, 3 a 4 byly pěší.

41 Legie arcivévody Karla začala být formována z české zeměbrany v březnu 1809 v jednotlivých krajích. Sestávala z jednoho mysliveckého praporu (který byl označován jako 1.) a pěti pěších praporů (označovaných jako 2. až 6.). 1. prapor byl formován v Praze z více krajů, 2. prapor v rakovnickém a berounském kraji, 3. prapor v královéhradeckém a chrudimském kraji, 4. prapor v žateckém, boleslavském, bydžovském a litoměřickém kraji, 5. prapor v plzeňském, prácheňském a klatovském kraji a loketském distriktu, 6. prapor v táborském, čáslavském a kouřímském kraji.

42 Prapor bojoval v sestavě 4. sboru u Wagramu.

43 Friedrich Wilhelm Herzog von Braunschweig (9. 10. 1771-16. 6. 1815) byl mladším synem brunšvického vévody Karla Viléma Ferdinanda a anglické princezny Augusty. V roce 1789 vstoupil do pruských služeb, podílel se na válečných taženích proti Francii od roku 1792 a po basilejském míru v roce 1795 měl hodnost generálmajora. V roce 1805 po smrti svého strýce Fridricha Augusta získal jeho panství a titul Herzog von Öls und Bernstadt. V roce 1806 bojoval u Auerstädtu (kde byl jeho otec smrtelně zraněn), po ústupu upadl s Blücherovým sborem u Lübecku do zajetí. Po smrti svého staršího bratra a otce (10. 11. 1806) zdědil brunšvické vévodství, kterého ale pozbyl, neboť Napoleon I. je připojil k Vestfálskému království. V roce 1809 naverboval pod rakouskou záštitou v Čechách dobrovolnický sbor, čítající asi 1000 pěšáků - myslivců a ostrostřelců, 1000 jezdců - husarů a hulánů a jednu jízdní dělostřeleckou baterii. Soudobé odhady podle zkreslených informací se pohybovaly mezi 5000 až 18000 (!), přehnané jsou i počty 3000 mužů, vyskytující se v historické literatuře (F. Kurfürst, V. Schildberger). Sbor, oficiálně označovaný jako Vévodský brunšvický sbor (Herzoglich Braunschweigisches Corps), byl přezdíván podle převážně černých uniforem jako „černý sbor“, „černá legie“, „černý houf“ (Schwarze Schar) či „černí“ (die Schwarzen), nebo podle emblému smrtihlava na čepicích jako „smrtihlavové“ (Todtenköpfe); jeho příslušníci jej sami označovali jako „sbor pomsty“ (Corps der Rache). Vévoda se svým sborem bojoval v Sasku a Horní Falci po boku rakouských vojsk. Po znojemském příměří 12. 7. 1809 zůstal isolován a se zbytkem svého sboru (asi 1500 mužů) se probíjel od 25. 7. 1809 na sever Německa, kde se přeplavil 7. 8. 1809 na ukořistěných civilních lodích pod anglickou vlajkou na Helgoland, odkud jen britské lodi převezly do Anglie. Zde vévoda obdržel od parlamentu roční penzi 7000 liber šterlinků, jeho sbor přešel do britských služeb a byl později nasazen v Portugalsku a Španělsku. V roce 1813 se vévoda vrátil do Brunšvicka a postavil s vynaložením velkých finančních nákladů armádu o 10000 mužích. V roce 1815 vytáhl do boje proti Napoleonovi a padl v bitvě u Quatrebras. K 75. výročí bitvy 16. 6. 1890 mu zde byl odhalen pomník. Vévodovo jméno nesl od roku 1889 německý (východofríský) pěší pluk č. 78.

44 Bylo vyjednáváno o převedení sboru do sardinských služeb, což nevedlo k žádnému cíli, protože jednotku tvořili převážně němečtí Švýcaři a pouze málo Italů.

45 Solnohradsko bylo následkem prohrané války roku 1809 postoupeno Bavorsku, Rakousku bylo navráceno až v roce 1816.

46 Od roku 1822 ve formě Tiroler-Jäger-Regiment. Vojenské dejiny Slovenska III. uvádějí nepřesně „tirolský pluk horských strelcov“ (s. 67).

47 Pluk tyrolských myslivců v následujících letech zaznamenal řadu organizačních změn, všeobecně byl stále zvětšován, takže k roku 1893 sestával již ze šestnácti praporů, tj. byl v síle divize. Ke 20. 4. 1895 byl pluk, skládající se ze šestnácti polních praporů a čtyř náhradních praporních kádrů, rozdělen na čtyři pluky s pořadovými čísly 1-4. Každý z nich byl označován jako Pluk tyrolských císařských myslivců (Regiment der Tiroler Kaiser-Jäger [1903 Kaiserjäger]).

Literatura a prameny:
1. Anger, G.: Illustrirte Geschichte der k. k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.
2. Auszug aus der Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 von seiner Errichtung 1808 bis zum Jahr 1890. Graz 1890.
3. Baxa, J.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 8 1808-1918. Klagenfurt 1974.
4. Bergmayr, I. F.: Kriegs- und Marine - Verfassung des Kaiserthums Oesterreich. Wien 1842.
5. Blaha, K.: Geschichte des k. und k. Feldjägerbataillons Nr. 19. Pozsony 1905.
6. Bossi - Fedrigotti, A. Gr.: Kaiserjäger - Ruhm und Ende. Graz 1977.
7. Criste, O.: Erzherzog Karl von Österreich. Wien 1912.
8. Čížek, J. - Jánský, Z. - Teichman, R.: 6. prapor polních myslivců v armádě habsburské monarchie a čs. hraničářský prapor č. 6. Náchod 1998.
9. Dangl, V. - Segeš, V.: Vojenské dejiny Slovenska III. Bratislava 1996.
10. Die Kriegsmacht Oesterreichs I - Der Organismus der österreichischen Kriegsmacht. Wien 1875.
11. Dobiasch, S.: Kaiserjäger im Osten - Karpathen, Tarnow, Gorlice 1915. Graz 1934.
12. Freund, L.: Geschichte des k. und k. Feld-Jäger-Bataillons Nr. 25. Mosty Wielkie 1902.
13. Friedemann, W.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 12 1813-1913. Cavalese 1913.
14. Geschichte des k. und k. Feldjägerbataillons Nr. 11. Köszeg 1905.
15. Gruber, R. Rit. v.: Geschichte des k. u. k. Feld-Jäger-Bataillons Nr. 16 1849-1899. Wien 1902.
16. Haager, Ch. - Hoffmann, P. - Huter, F. - Lang, E. - Spielmann, A. H.: I Tiroler Kaiserjäger. Storia dei reggimenti scelti tirolesi. Fondazione-Interventi-Equipaggiamento. Cremona 1997.
17. Hanesch, J.: Napoleonovo tažení do Ruska 1812-1813 (Dokumenty o účasti rakouského pomocného sboru v korespondenci Karla ze Schwarzenbergu). Praha 1972.
18. Heidrich, E.: Der Kampf um den "Svíbwald" am 3. Juli 1866. Sadová 1902.
19. Heinzl, A.: Das ehemalige Egerländer Feldjägerbataillon Nr. 22 im Weltkriege 1914-1918. Reichenberg 1935.
20. Jakoneig, G.: Tiroler Kaiserjäger im Weltkrieg - Eine Regimentsgeschichte in Bildern. Innsbruck 1931.
21. Jánský, Z.: 5. prapor polních myslivců ve válce roku 1866. In: Bellum 1866, č. 5/1995.
22. Jánský, Z.: Záhada kolem myslivce Václava Matějíčka. In: Bellum 1866, č. 3/1994.
23. Jánský, Z. - Pfeifer, J. W.: Rakouský 6. prapor polních myslivců a jeho pomník ve Vysokově. In: Bellum 1866, č. 4/1995.
24. Kählig, E. v. - Jedina, R. Rit. v.: Österreich-Ungarn - Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Berlin (1898).
25. Kandelsdorfer, K.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 10. Wien 1903.
26. Kandelsdorfer, K. - Swoboda, L. - Berlepsch, F. Frh. v.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 22. Tione 1910.
27. Klučina, P. - Romaňák, A. - Richter, K.: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. Praha 1984.
28. Kotulán, J.: Bitva u Tolentina - konec snu. In: Bulletin ČSNS č. 5/1998.
29. Kotulán, J.: Konec maršála Poniatowského. In: Bulletin ČSNS č. 16/2001.
30. Koudelka, M.: Tarviso, květen 1809. In: Bulletin ČSNS č. 3/1997.
31. Kovařík, J.: Zapomenuté tažení - Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku. In: Přísně tajné 3-5/1999.
32. Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz (Kriege gegen die Französische Revolution 1792-1797 I.-II. , Krieg 1809 I.-IV. , Befreiungskrieg 1813 und 1814 I.-V. ). Wien 1905-1913.
33. Kroček, M.: Ještě k opavskému hrobu důstojníka padlého v roce 1866. In: Bellum 1866, č. 3/1996.
34. Kroček, M.: Opavský hrob důstojníka padlého v roce 1866. In: Bellum 1866, č. 7/1994.
35. Kühne - Hellmessen, G. W.: Kaiserjäger - ausharren! Vom Heldensterben des 2. Regiments der Tiroler Kaiserjäger in den Septembertagen 1914. Oldenburg (1940).
36. Kurfürst, F.: Přehled válečných dějin československých II. Praha 1938.
37. Kurfürst, F.: Válečné dějiny československé. Praha 1937.
38. Kutílková, D.: Stejnokroje a výstroj císařské armády v období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek 1789 až 1815. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001.
39. Macek, P. - Uhlíř, L.: Dějiny policie a četnictva I. Praha 1997.
40. Mergl, L.: Životopisná črta c. a k. majora Leopolda Antonína Mergla. In: Bellum 1866, č. 8/1994.
41. Měřička, V.: Arcivévoda Karel a Česko-moravská legie, jím zorganizovaná roku 1800. In: Bulletin ČSNS č. 16/2001.
42. Meyers Grosses Konversations-Lexikon VII. Leipzig-Wien 1904.
43. Müller, F.: Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit I.-II. Prag 1845.
44. Oesterreichs Hort 1.-2. Wien 1910.
45. (Pizzighelli, C.:) Auszug aus der Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 von seiner Errichtung 1808 bis zum Jahre 1890. Graz 1890.
46. Pizzighelli, C.: Das k. u. k. Feldjäger-Bataillon Nr. 9 im Feldzuge 1864 in Schleswig-Holstein. Kötschach 1911.
47. Pizzighelli, C.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 1808-1911. Kötschach 1911.
48. Potschka, L.: Geschichte des Tiroler Jäger Regiments Kaiser Franz Joseph I.-IV. Innsbruck 1885.
49. Rost, A.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Kopal Nr. 10 1914-1918. Wien 1938.
50. Sáček, K.: Vojenský dobrovolnický sbor brunšvicko-olešnického vévody Fridricha Viléma v letech 1809-1815 (diplomová práce). Opava 2002.
51. Seaton, A. - Ottenfeld, R. v.: Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979.
52. Schemfil, V.: Das k. u. k. 3. Regiment der Tiroler Kaiserjäger im Weltkriege 1914-1918. Bregenz 1926.
53. Schildberger, V.: Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno 1998.
54. Schultz, F.: Auszug aus der Geschichte des Feldjäger-Bataillons Nr. 10. Steyr 1898.
55. (Schultz, F. - Büttner, E.:) Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Kopal Nr. 10 1813-1913. Vigo di Fassa 1913.
56. Schwarzenberg, K.: Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918. Praha 1939.
57. Sitting, H.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 1 1808-1908. Reichenberg 1908.
58. Sokol, W.: Geschichte des k. und k. Feldjäger-Bataillons Nr. 13. Bochnia 1899.
59. Stapf, F. F.: Die Soldaten der Berge - Vom Col di Lana der Kaiserjäger zum Monte Matajur des jungen Rommel. Eppan 1991.
60. Staufer, W.: Geschichte des k. und k. Feld-Jäger-Bataillons No. 20. Judenburg 1900.
61. Strack, J.: Das Kopal-Demkmal in Znaim und das k. k. 10. Feld-Jäger-Bataillon von der Errichtung bis zur fünfzigjährigen Jubelfeier. Wien 1864.
62. Strack, J.: Das Tiroler Jäger-Regiment Kaiser Franz Joseph I. in dem Feldzuge 1859. Wien 1864.
63. Strack, J.: Das Tiroler Jäger-Regiment Kaiser Franz Josef I. in den Jahren 1848 und 1849. Wien 1853.
64. Streith, R.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 26 (1859-1890). Innsbruck 1892.
65. Teuber, O. - Ottenfeld, R. v.: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
66. Thürheim, A. Gr.: Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k. k. Oesterreichischen Armee I.-II. Wien-Teschen 1880.
67. Tiroler Kaiserjäger seit 1816. Innsbruck 1991.
68. Überlieferungspflege im Bundesheer - Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931.
69. Uhlíř, L.: Polní myslivci a válka roku 1866. In: Stopami dějin Náchodska 2 - Válka 1866 na Náchodsku. Náchod 1996.
70. Uhlíř, L.: Výstava "Polní myslivci a hraničáři". In: Historie a vojenství 4/1998.
71. Vojenské dějiny Československa II. Praha 1986.
72. Wißhaupt, E.: Die Tiroler Kaiserjäger im Weltkriege 1914-1918. Wien 1936.
73. Wrede, A. Frh. v. - Semek, A.: Geschichte der k. u. k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.
74. Zitterhofer: Die Heeres- und Truppengeschichten Österreich-Ungarns. In: Österreichische Militär-Zeitschrift 2/1907.
75. Schematismy rakouské (rakousko-uherské) armády z let 1790-1918.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více