Češi, Četníci, Čerkézi, Churchill, aneb Balkánská válka jinak I.

Autor: Radouš Benák 🕔︎︎ 👁︎ 28.242

Úvod

Viděli jste už ten smutek v očích dítěte, které vám dalo otázku a vy jste odpověděli: „Nevím.“, anebo: „Na to jseš ještě mladý!“. Všimněte toho záření, když ta odpověď zní upřímně a je logická!

Já jsem vždy nanáviděl neodpověděné otázky. Někdy jsem používal všelijakých lstí, jen abych se té, či oné odpovědi dopídil. Bylo mi to pak jedno, jak dlouho to trvalo. Co jsem pak našel, dočtete se dále.

Reklama

Když jsem byl poslán na podzim 1970 pracovním úřadem z Jugoslávie do Německa, divil jsem se v Německu vždy, když se něco vysílalo o šestidenní válce na Blízkém východě, proč se vypravovalo, že válka začala po odchodu vojáků OSN. Pro mne to bylo veliké zklamání, zvlášť, když jsem s dvěma vojáky hovořil. Tito měli ještě uniformu na sobě a přišli z izraelského zajetí. Zdálo se mi to, anebo jsem mluvil s fantómy?

Osm let později, když jsem byl už ženat s Němkou, se tato vždy rozčilovala a jednoho dne mi řekla: „Teď půjdeme do archivu starých novin a ukážeš mi, co jsi viděl, dřív než skončíš v blázinci.“ Hned v prvním denníku jsme to našli. Ale na páté stránce dole napravo, ve dvou větách, které mé „vidění“ nepřímě potvrdilo: „Jordánští vojáci napadli komandu OSN a protestovali, proč tito nic nepodnikají.

Návštěvníci, kteří se přibližují městečku Daruvar v západní Slavonii z jihu, či západu, mohou těsně před cílem vidět krásnou panorámu. Mezi léty 1984-87 jsem se čtyřikrát pokoušel to zachytil fotoaparátem, ale vždy se něco nepovedlo. Když jsem tam byl na dovolené 1988, tak jsem v jednom obchodě právě takové panorama rozměrů 120x100 cm viděl. Přesně tak jsem si to přál míti. Ten obchod vlastnil soused mé matky a tohoto jsem znal už 20 let. Tento byl také přítomen.

Kolik bys chtěl za to?

Tisíc dvěstě.

Reklama

Blázníš? Kdybych měl ten negativ, tak bych za to dal v Německu nanejvýš 200 DM.

Na tvém místě bych to zaplatil. Kdo ví, jestli v budoucnosti Daruvar uvidíš?“, smál se ve směru jednoho neznámého člověka, který seděl celou tu dobu v koutě.

Jednoduše jsem to v hlavě přeškrtl a rozuměl jako hloupý vtip. Ale v té době už si někteří Jugogenerálové hráli s pučem ve svém štábním písku. Věřit jsem tomu nechtěl, protože jsem byl přesvědčen, že ještě žádný stát, či národ by isolací nebyl šťasnější.

Příští rok 1989 oslavovala má rodná vesnička Lipovec, 3 km od Daruvaru vzdálená, 60té výročí založení Dobrovolných hasičů. Jako i všude v Evropě se na takovéto oslavy pozívaly všelijaké honorace. Po té parádě a cvičení jsem si se svým strýcem a ještě pár známých vesničanů zasedl za jeden stůl, které byly postaveny před společenským domem, který byl i základní školou. Za sousedním stolem seděly jen tři osoby, i když by se jich tam mohlo 8 posadit: Jeden Major, komandant Kasárny Polom nad Daruvarem, jeden podplukovník z Bjelovaru und jeden civil. Můj strýc, starý partyzán je znal všechny a prozradil mi, že ten civil je plukovník v penzi.

Ta slavnost byla každých 20 minut přerušována přelety nízko letících stihaček. Ten rámus byl tak silný, že přítomní chytali nejen dech, než i slova. Po každém takovém přeletu to trvalo celou minutu, než lidé znovu začali rozmlouvat. I témy rozhovorů se měnily, poněvadž většina zapomněla na minulou.

Pozoroval jsem ty důstojníky a pokoušel se vysvětlovat výrazy jejich obličejů, zvlášť vzhledem k těmto přeletům. Použil jsem lsti. V Maďarsku, 50 km severněji jsem si také všiml, že tam občas přeletěl některý MIG v nízkém letu paralelně s hranicí. A tak jsem se po dalším přeletu ohlásil do toho nastalého trapného ticha: „Víte, co ti kluci tam nahoře vyvádějí? Oni zkoušejí maďarské radary. A pak jim to Maďaři vracejí a zkoušejí naše. Představte si, jedna minuta letu stojí 10.000 DEM. A my máme 20 miliard Dolarů dluhů a Maďaři 10. To je zrovna tak, jako když si dva žebráci vyhrožují zlatými sekyrami.

Ta čekaná reakce přišla okamžitě. Ten Major zahřměl: „Kdo jste, že si dovolujete něco takového povídat?!

Představil jsem se: „Jmenuji se Benák.

Který Benák?!

V té době žily v Lipovci 4 rodiny Benákovi, všichni příbuzní. Ale ten tón, s jakým se ten Major hlásil, se mi vůbec nelíbil. S takto arogantními kohouty nemluvím a čekal jsem další situaci.

Z jednoho dalšího stolu se ohlásil jeden děda: „To je přeci Radouš. To je ten syn od toho na té tabulce.“ Na společenském domě visela tabulka s třemi obětmi fašismu. Major zčervenal a jeho kumpáni se necítili také dobře.

Reklama

Dne 30. ledna 1990, tedy jeden a půl roku před začátkem války na Balkáně jsem seděl dopoledne ve vlaku z Düsseldorfa do Dortmundu. Četl jsem lokální denník WAZ. Přesněji, vytáhl jsem ho z kapsy a chtěl začít. Ke mě si přisedli dva muži. Jeden z těchto měl na pravé straně nosu mateřské znamení, veliké jako zpěvák Aaron Neville nad levým obočím. Měl také vatovaný mantel, v té době nijak pod 800 DEM k dostání. Jeho chování mi říkalo, že má vojenskou důstojnickou školu. Ten druhý byl skoro opak prvního. Hubený rolník, na levé ruce mu chyběl poslední článek prostředníčku. Oba hovořili jazykem, který se tehdy nazýval srbsko-chorvatsky. Ten důstojník hovořil ekavski, t.j. nářečím, kterým se hovoří v Bělehradě, anebo Šumadii. Ten rolník používal ijekavski, kterým se mluví jižně od Záhřebu v Banii. Tento si stěžoval, že je v Jugoslávii policejně honěn a zde v Německu ho policie také zná: „Někdy se ptám, pro koho ten policista v civilu dělá, pro Udbu, nebo pro Bundesnachrichtendienst.“ Na toto přitakal ten vzdělanější: „Je to dost možné, že pracuje pro obě strany. My máme všude své lidi.

Tito dva se museli krátce před tím seznámit, jakoby na nějaké schůzce, do které však nedošlo a tato měla být jako „ozvěna“ nějakého velikého srazu. Tento „Veliký sraz“ byl 7.1. v Kavárně města Stara Pazova, který se konal každý rok na Štědrý den pravoslavní od 1985 a na těchto „Četnických kongresech“ byl vždy hlavním hovorníkem Vojvoda Šešelj. Ten sraz četníků 1990 byl tak početný, že by se i stadion naplnil.

Také téma rozhovoru těchto dvou se motala hlavně o referátu Šešelje. Jako kdyby tomu rolníkovi bylo mnoho nejasného, ptal se: „A co myslel ten Šešelj s těmi zombíky?

Důstojník vysvětloval: „Ty jsi již jistě zde na Západě pozoroval, jak zde lidé žijí. Když se podíváš do nějaké půjčovny videofilmů, tak tam najdeš nejméně polovinu zombijáren. Lidé sedí doma, koukají na to a ztratili úplně smysl pro reálnost, pro normální život. Tedy, když se my budeme takto chovat, jako v těch zombijárnách, tak to nebude nikdo věřit, je ti, kteých se to přímo týká a ti nám udělají místo pro naše Veliké Srbsko. Ten Šešelj je sociolog a ví, o čem mluví.

A co myslel s tou poukou od našich otců a ruských vojáků?

Co s tím vlastně myslel nevím sám, on řekl, že se našim otcům podařilo ruské vojáky pod německou komandou, s anglickou výzbrojí poslat do Slavonie, aby ji tito pro nás dobývali. My jsme byli dobří žáci a učíce se z toho, vše připravili, aby nám celý svět pomohl tuto dobýti úplně a ještě mnoho více.

Znamená to, že k nám přijdou OSN vojáci?

Přesně tak. Vše je připraveno.

A co teď dělají Němci? Zbláznili se?(Tím myslel ty parády a demonstrace u Branibořské brány)“.

Ti dostanou 3 miliony uprchlíků. Chtěli tak i tak Veliké Německo.

Většinu těchto vět jsem slyšel v přítomnosti mnohých Srbů a myslel jsem si, že je to orientální sebechvála, ale ta věta „...ruští vojáci s anglickými zbraněmi a německou komandou...“, to byla pro mě pravá hádanka. Zkrátka provokace pro mou zvědavost.

V příští dovolené, v létě 1990, jsem si všiml, zvlášť v sobotu, že zde v Daruvaru stále více slyším ekavštinu. Dokonce ta témata se mi zdály velmi podivné: „Představ si! Můj gazda investoval do koupelny a záchodu 6.000 DEM. Člověče, za to si můžu koupit minomet!

Jací to byli lidé jsem se dozvěděl až o Vánocích od kamaráda. O něm jsem věděl, že je Srb, ale jen proto, že mi to sám řekl. S tímto jsem už od 1963 často diskutoval o filozofii a o politice jsme se bavili jen indirektně. U tohoto jsem našel „pravého“ Srba ze Srbska jako podnájemníka. Když se v jednom momentě stalo, že se do naší diskuze nepříjemně vmíchal, omlouval se můj přítel: „Promiň! My, daruvarští Srbové, jsme dostali každý jednoho, či více dřevařů, podle možností ubytování. Oni dělají něco nahoře v lesích. Mě to nezajímá.

Den později jsem navštívil jednoho strýce, Václava Gelera, který v letech 1943-45 ve službách Žižkovy brigády sebou tahal kulomet. Hned po pozdravu si stěžoval: „Tak vidíš kam to přišlo? Teď nás Srbové poženou se sáčkem v ruce za tebou do Německa. Ten Angličan a Francouz má ty černochy na krku a ten Němec jen ty pracovitý gastarbajtery. A tak dali Srbům zelené světlo, aby i Němci dostali staré žebráky.

Po silvestrovské zábavě, 2.1.1991, tedy půl roku před válkou, jsem odjel na „Petrov vrh“,, jeden kopec (648 m) nad Daruvarem, jednodušše abych se nadýchal čistého vzduchu. Tam jsem si všiml asi 30ti dělníků pri zemních pracích, i když byl státní svátek. Tito křičeli na mě: „Podívej se, tamhle je špion!“(Moje auto mělo německou registraci!) Na samém místě, kde se to odehrávalo, byla kóta, ze které se hlavní daruvarská ulice, tehdy Moše Pijade, dnes Jelačićeva, vedoucí na západ, viděla jako na dlani. (Na tuto kótu jsem se pak dostal až po akci „Blesk“ 1996. Odsuď bylo od srpna do listopadu 1991 vystříleno asi 200.000 kusů různé munice a zápach střelného prachu se ještě cítil!)

Na podzim 1991, během války, hlásila mi matka a jiní příbuzní telefonicky, že náš soused, ten co mi chtěl to panoráma draze prodat, je velikým investorem „srbského povstání“. V jeho domě byla veliká kuchyně a už od podzima 1990 odtuď vyjížděl naplněný kombi každé půlnoci směrem k „Petrovu vrhu“.

Do té doby jsem vůbec nevěděl, že je to Srb. Jednodušše mě to nezajímalo a principielně jsem se nikdy nikoho neptal na národnost, či náboženství. Ale najednou mi bylo jasno, proč jsem byl od neznámých Srbů přátelsky vítán a od Chorvátů ledově: Radoslav je srbské jméno.

Další fantóm jsem potkal ve zprávách BBC česky. Když tato hrozná válka začala, hledal jsem všechny možné prameny, abych byl informován z více úhlů. A tak jsem po krátkém hledání na krátkých vlnách toto vysílání našel. Hned v září se ze Záhřebu hlásila jedna Pražačka po akcentu, jménem Dagmar Slezarová. Do října se často zmínila o Daruvaru a boje v okolí. Ale že toto město bylo bráněno většinou Čechy, se nezmínila. Mé telefonické otázky v redakci „Jednoty“ v Daruvaru hlásily: Neznámá.

Teprve 6 let později, s velkou lstí, a pomocí bývalých „Udbášů“ jsem našel řešení záhady: Byla angažována od BBC a toto jméno dostala kvůli její osobní jistotě. Zajímavé je, že jsem nejdříve narazil na nic netušící slavistku z Dalmacie, pracující na záhřebské fakultě, jménem Dubravka Sezar. To znamená, že se vědělo o nebezpečích, která tam reportérům hrozila.

Když padala Železná opona, hrabalo se v Berlíně, Praze, Varšavě, Moskvě a jinde v archivech. Retušované fotografie, po komunistické chuti falsifikované se ukazovaly v mnohých novinách. Ale kdo věřil, že jen komunisté dějiny přizpůsobovali svým cílům, toho musím varovat. Toto se děje stále a dokonce tam, kde by to nikdo nečekal. Jen ty metódy jsou subtilnější. Abych tuto myšlenku znázornil, čtěte mé dva zážitky:

Rok 1961 jsem, politikou přinucen, čekajíce na přesídlení, pracoval v TOSu Čelákovice, abych měl z čeho žít. Jezdil jsem s talbotem a vozil jsem součástky z jednoho zpracovávání k druhému. Mesingové trubky rozměrů 360x54,9mm jsem měl skoro každý den v rukou. V doprovodných listech stálo: Ložiska. Dokonce jsem viděl, kde se spotřebovávaly. Zároveň jsem zjistil, že se spotřebovávalo jen 60 kusů měsíčně. Ale vyrábělo se nejméně 10.000. A tak jsem se zeptal strašího kolegy, který tyto na soustruhu opracovával.

Nečteš noviny?“, káral mě. I když mi bylo teprv 19 let, byla takováto otázka pro mne urážka, poněvadž jsem zprávy konsumoval každý den jakkoliv už od roku 1953.

Co to má s těmi ložisky společného?“, chtěl jsem vědět.

Nevšiml sis, že je v Alžírsku válka?

Ještě stále nevidím souvislost.

To, co držíš v ruce, je pouzdro 55ti milimetrové munice pro děla. A kdyby vypukl světový mír, byli bysme bez práce. Já tady na tomhle stroji dělám od 1943. Tehdy jsme tohle dělali pro Wehrmacht. Od 1946 pro Izrael, pak Koreu, potom Egypt, dál byla Kuba nařadě a teď se bijí v Alžíru.

Deset let později jsem tyto „ložiska“ viděl znovu, v Dortmundě. Zde se ale spotřebovávalo asi 300 kusů měsíčně a vyrábělo se 2000 kusů. A zde jsem nenašel nikoho, i po 20ti letech, kdo by měl ponětí, k čemu by se to ještě hodilo. V našem světě je hodně lidí, kteří konají svou práci a do ostatního nos nestrkají. Ta famózní Dagmar Slezarová si to také myslela. Když se pak o Češích v Daruvaru ke konci listopadu zmínila, utichl její hlas. A možná se jí začalo rozbřeskávat.

V pražské čtvrti Žižkov bylo pod pomníkem tohoto vojevůdce ještě do nedávna Vojenské museum. Zde se mohlo do 1998 na dvou patrech vidět vše o vojácích, kteří někde ve světě v letech 1918-45 pod čsl. vlajkou, anebo jen česky mluvíce, bojovali, ba i jen nosili uniformu.... Mimo jedné jednotky, která byla založena v květnu 1943 v Slavonii jako „1. Českosloveský batalion Jan Žižka z Trocnova“ a do října stejného roku velikosti brigády narostl. Tato Brigáda, oficielně jako 18.partyzánská brigáda, bojovala ve sboru 6. partyzánského korpusu převážně ve Slavónii. Jestli Beneš na tuto brigádu hrdý byl, se neví. Ví se, že hned po válce pozval Čechy, žijící v západní Slavonii, aby se vrátili do staré vlasti a osídlovali „prázdné Sudety“. Každý, kdo se do roku 1948 takto přestěhoval a mohl dokázat, že v Brigádě bojoval, dostal, většinou z rukou generála Svobody, až do 50.000 Kčs žoldu.

Kdo to financoval? Tím, že tito bojovníci žold vzali, byli vymazáváni z knih dějin? Dnes se ani ve velice chváleném internetu o této Brigádě nic nedozvíte!

Proč? Kdo to chtěl? Proč byla někomu aktivita 2000 vojáků ve vnitřku „Festung Europa“ nevážná a přítomnost pár důstojníků u britského štábu vážnější? Komu by ta pravda nejvíce škodila?

Když Španělci, Angličané, Francouzové a.j. v Americe nenašli práce schopné ani s bičem, tak si tyto přivezli z Afriky. Samozřejmě, že se dnes za to stydí. A to bylo daleko od Evropy. A v Evropě? Našli se zde všude pracovití? Anebo byly ty metódy jinačí: Na místo biče cukr? Ale co bylo pak s těmi línými „domorodci“? Představte si mocnost, která všude propaguje „svobodné podnikání a demokracii“, a v jedné části Evropy 100 let podporuje lenochy a lupiče. Samozřejmě, že má pak ještě více důvodů se stydět kvůli tomu a se snažit, všechny důkazy o tom zničit.

Po franzouské revoluci a napoleónských válkách se vyrojili nacionalismy a jiní „nositelé napoleónských klobouků“, také Panslavismus und Pangermanismus takto vznikly. A Jugoslávie byla produkt panslavistů, ale tito byli brzy v Srbsku zesměšněni – viz osud Františka Zacha.

Nejméně 3 týdny v roce jsem trávil od 1971 v rodné Slavonii. Tam jsem býval také zklamán, co se týče vztahu k dějinám. Staří partyzáni si stěžovali, že filmy vysílané celé odpoledně, ty dětské duše trávily: „Kdyby v tom bylo jen půl pravdy, tak by dnes Německo nesmělo existovat!

A rok před začátkem války, 1990, mi dokonce příbuzní říkali: „Pravda neexistuje.“ – Jako kdyby je někdo preparoval a celý svět na tuto válku připravil. Nezbývalo mi, než se jen divit.

Jedna lež zůstane lží, i po sto letech. A kdo není schopen pravdu zdravit poklonem, ten se bude muset shýbat ještě níže, při kopání hrobů.

S tímto textem se pokouším na méně než 30ti stránkách znázornit jádro války. Většina lidí si v takovýchto situacích rozsudek zjednodušuje tím, že si říká: „Ta pravda je jistě někde naprostřed.“ Ale když to ta jedna strana už napřed prokoukne, tak je to jednoduché: Jestli lžu 1 kilometr a můj protivník jen jeden metr, tak „je pravda u mě celých 500 metrů“.

Většina velikých národů má potíže s definicemi vlasti, mateřštiny, národnosti ap. Když se pak pošle na takové bojiště reportér, jen se znalostí jen angličtiny, tak není divu, že ho někdo hned od začátku tahá za nos. A když příjde do hustého, tak se brání: „Angličtina je to, co byla ve středověku latina.“ Jaký to má smysl zachraňovat každé zvířátko a rostlinku a zároveň být lhostejný k osudu malých národů. Nevěřím, že by svět byl příjemnější, kdyby všichni mluvili anglicky, jedli hamburger a pili Coca-colu.

Nyní se v duchu přestěhujte do západní Slavonie, kde od července do prosince 1991 zuřila válka, do dnes nepochopitelná.

K těmto stránkám jsem přišel nesčetnými telefonáty a dopisováním během války. Osobně jsem hovořil s mnohými aktéry.
Týdenník „Jednota“, vycházející během celé války mi umožňnoval také pozorovat události kronicky.
Jako další prameny:
Herout,Kuzle,Matušek,Orct: Brestovec a Končenice – Manuskript o osídlování Slavónie.
Hnojčík,Leković: Ratni dani – Válečné dny, očima lokálních reportérů.
Zvonko Kovačević: Daruvar, od laži do istine – od lži do pravdu, očima místního úředníka.
Kljaić: Dějiny Chorvatska (1975)
Mr.Marko Atlagić: Erby a šlechtické rody Slavónie 1700-1918
Hanzl, Matušek, Orct: Bojová cesta 1. čsl. Brigady „Jan Žižka z Trocnova“.
Dále vyprávění Františka Lance, Rudolfa Rese, Václava Gelera a dalších partyzánů a německého vojáka Fritze Bullerta, raněného krátce před kapitulací Afrikakorpsu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více