Hlavní charakteristiky trhavin

Pracovní schopnost výbušnin nelze jednoduše vyjádřit. Za různých podmínek daných především nestejností trhané horniny vykazují výbušniny rozdílné hodnoty. Dříve se pro míru výkonnosti používal termín brilance výbušnin . Ta však udává spíše činnost přiložené nálože a nikoliv účinnost nálože utěsněné ve vrtu nebo v komoře. Brilance se  stanovuje mechanickými pomůckami. Hrubým měřítkem pracovní schopnosti náloží vývratových jsou Trauzlova zkouška a zkouška v balistickém moždíři.

Trauzlova zkouška měří objem dutiny vytvořené v clonovém bloku zkušební náloží a do určité míry dovoluje porovnávat výkon při rozpojování plastických a porézních hornin. Objem zkušební nálože je pro každý typ trhaviny jiný a výsledek se přepočítává.

Zkouška v balistickém moždíři se provádí měřením výchylky v moždíři zavěšeného kyvadla po výbuchu zkušební nálože. Za základní jednotku se považuje výchylka kyvadla způsobena trhací želatinou a výchylky po výbuchu jiných  trhavin se udávají v procentech této hodnoty.

Citlivost výbušnin na náraz se zkouší především pomocí padacího kladiva, obvykle o váze 2 kg. Výbušnina je tím citlivější, čím menší pádová výška kladiva stačí k jejímu výbuchu. U třaskavin se tato výška pohybuje v cm, u trhavin v dm.

Teplota vzduchu je teplota,  při které dojde k samovolnému výbuchu. Stanoví se pomalím zahříváním výbušniny. U třaskavé rtuti je to asi 160 stupňů, u trhací želatiny zhruba 180 stupňů a u TNT asi 300 stupňů. Většina průmyslových trhavin se však pomalu rozkládá i při teplotách nižších, než je teplota vzduchu. Změny teploty ovlivňují citlivost a vlastnosti výbušnin. Při nízkých teplotách (kolem - 20 stupňů) se nebezpečně zvyšuje citlivost plastických trhavin. Při teplotách nad 30 stupňů ztrácí většina průmyslových trhavin (kvůli obsahu ledku
amonného) dobré výbušinářské vlastnosti.

Citlivost výbušnin na statickou elektřinu  je vysoká především u černého prachu a třaskavin , a proto se nemohou používat tam, kde je riziko vzniku statického náboje.