Gurkhové - Díl I.

Autor: Scotty 🕔︎︎ 👁︎ 78.173

Narodili se ve stínu nejvyššího pohoří světa. Jsou pověstní svou odvahou a houževnatostí, neustávající dobrou náladou, ale především osobitým stylem boje. Ačkoli se jejich rodná země v posledních dvou stoletích oficiálně nezapojila do žádného většího válečného konfliktu, elita jejích synů bojovala a velmi často i krvácela v mnoha částech světa pod prapory Velké Británie či Indie.

Svůj název získali podle stejnojmenného malého knížectví na severozápadě dnešního Nepálu, kdysi obývaného horskými bojovnými kmeny Raiů, Limbuů, Gurungů, Tamangů a Magarů. V roce 1768 gurkhská dynastie dobyla a sjednotila celý Nepál v jedno silné království. O necelých padesát let později vstoupili na jejich území Britové, znepokojeni gurkhskými výpady do severních indických provincií. Téměř tři roky trvající válka pak přesvědčila britské vojáky o oprávněnosti pověstí o skvělém válečnickém umění a neklesající odvaze těchto podsaditých horalů, zocelených drsnými podmínkami života pod Himalájemi.

V britských službách

Reklama

Krátce po příměří mezi nepálským královstvím a Velkou Británií přišli bývalí protivníci s nápadem naverbovat Gurkhy do služeb v armádě Jeho Veličenstva krále Jiřího III. Nepálci již před příchodem Britů sloužili v osobních gardách indických mahárádžů a jejich jméno vzbuzovalo hrůzu mezi rebely a loupeživými bandami po celém severozápadě Indie. Boj v cizích službách jim tedy nečinil žádné obtíže. Britové poprvé nasadili Gurkhy v sikhských válkách v letech 1817 a 1846, dále při potlačování vzpoury bengálských domorodých vojáků v roce 1857, v příštích letech pak nepálští horalé bojovali spolu s britskými jednotkami v několika konfliktech od Afghánistánu přes Barmu až po Malajsii, v Číně, na Kypru, v roce 1903 dokonce i v africkém Somálsku.

Období dvou světových válek 20. století s sebou přineslo zvýšený zájem o nepálské válečníky. V první světové válce bylo necelých 100 000 Gurkhů zařazeno do jedenácti pluků a několika zvláštních praporů v jiných britských plucích. Své bojové zkušenosti a dobrou pověst měli možnost prokázat na bojištích ve Flandrech, v Mezopotámii, Persii, Palestině, na soluňské frontě či u Suezského kanálu. Téměř 20 000 Nepálců v bojích položilo své životy… Meziválečné období dalo čtyřem gurkhským plukům příležitost k účasti v tzv. třetí afghánské válce v roce 1919, jakož i v následném začlenění do strážních jednotek ve Waziristánu na neklidné severozápadní hranici Indie.

Výjimečnou bojovou kvalitu prokázalo na 112 000 Gurkhů také za druhé světové války. Bojovali především v Malajsii a v Barmě, ale též v Sýrii, severní Africe, v Itálii a v Řecku. 40 gurkhských praporů po skončení bojů postrádalo 24 000 padlých kamarádů. Po roce 1945 byly nepálské jednotky použity v několika zásazích britské armády v Palestině, Indočíně či na Borneu, avšak největších změn gurkhské pluky doznaly v období vyhlášení samostatnosti Indie a následného rozdělení na Indii a Pákistán v roce 1947. Z tehdejších deseti pluků jen čtyři zůstaly pod britskou správou jako Britská gurkhská brigáda, zbylých šest pluků přešlo pod velení indické armády jako Indičtí gurkhští střelci. Indie také v pozdějších letech vytvořila ještě jeden pluk Gurkhů. Podle tripartitní dohody s nepálským královstvím dodnes může jak Velká Británie, tak i Indie přijímat Gurkhy do svých služeb. 25 náborových středisek obou zemí se nachází přímo na nepálské půdě, přičemž víceméně jediným limitem pro přijetí do armády je věk 14 let a výška 5 stop a 3 palce, tedy okolo 159 cm.

V roce 1948 byla Britská gurkhská brigáda přejmenována na 17.gurkhskou pěší divizi, umístěnou v Malajsii. Tato divize, původně 17.indická, byla zformována již před druhou světovou válkou a byla nasazena v Barmě. Až do roku 1960 operovala gurkhská divize spolu s dalšími jednotkami Commonwealthu proti komunistickým teroristickým bandám v Malajsii, o dva roky později pak v Indonésii a v sultanátu Brunei. Mezi roky 1966 až 1972 došlo k výraznému zredukování počtu nepálských vojáků v britské armádě ze 14 000 na 8 000 mužů. Tři prapory byly spolu s velitelstvím přemístěny z Malajsie do Hong Kongu, jeden prapor byl dislokován ve Velké Británii a jeden v Brunei.

Ajó Gorkšlí!!!

Také v poslední čtvrtině 20.století měli Gurkhové dostatek příležitosti dokázat, že se na jejich výborné reputaci nic nemění ani v moderní válce. Po krátkém nasazení v jednotkách UNFICYP na Kypru byl 1. prapor 7. gurkhského střeleckého pluku pod velením Lt. Col. Davida Morgana zařazen do britského kontingentu ve válce s Argentinou o Falklandské ostrovy v roce 1982. Ještě před začátkem útoku na přístav Port Stanley posloužila legenda o gurkhském válečnictví jako velmi úspěšná součást psychologického boje. Britská rozvědka totiž rozšiřovala informace, že Gurkhové, kteří půjdou v čele útoku, nejenže neberou zajatce, ale že s sebou přivezli pletené koše, do nichž shromažďují uřezané hlavy zajatců a posílají je svému králi. Je úsměvné, že gurkhský prapor o této záležitosti neměl ani ponětí.

Reklama

Několik argentinských zajatců však mělo příležitost vidět Nepálce při broušení jejich obávaných nožů kukri. Když jim pak Britové schválně dali možnost utéct a vrátit se ke svým jednotkám, nebylo již na některých místech ostrovů proti komu bojovat. Argentinští vojáci velmi často odepřeli poslušnost svým velitelům a jednoduše se rozutekli. Svou roli zde sehrál též argentinský tisk, líčící nepálské vojáky jako křížence trpaslíků a horských ovcí. Dokonce i kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, nositel Nobelovy ceny a autor románu Sto roků samoty, popsal v jednom časopise bez jakýchkoli důkazů Gurkhy jako stínače hlav, kteří svou kořist zohavují uřezáváním uší. Uvědomíme-li si, že se tyto zvěsti objevily v seriózním jihoamerickém tisku v roce 1982, nemůžeme se divit kázni a morálce argentinské armády…

V devadesátých letech se gurkhské oddíly v síle tří set vojáků objevily také po boku spojeneckých armád ve válce v Perském zálivu, v řadách jednotek OSN také v Bosně, Kosovu, Východním Timoru či v Sierra Leone. S příchodem nového století a se stálým nebezpečím vojenských či teroristických akcí ani nadále nehrozí nebezpečí, že by o služby nepálských horalů nebyl zájem. Dnes Gurkhové tvoří důležitou součást armád Velké Británie (8 000 mužů), Indie (až 100 000 mužů) i Nepálu, najdeme je v pořádkových silách singapurské policie (5 000 mužů) i ve státní gardě ropného sultanátu Brunei (1 200 mužů).

Nůž kukri

Silný pokřik „Ajó Gorkšlí – Útočí Gurkhové!!“ však není jedinou nepálskou hrozbou, z níž již téměř dvě stě let běhá všem protivníkům Gurkhů mráz po zádech. Tradiční národní zbraní nepálských horalů je kukri – nůž se silně zakřivenou čepelí o různých délkách, většinou v rozmezí od 20 do 26 cm a hmotnosti 400 až 600 gramů. Čepel bývá vyrobena z vysoce leštěné, kvalitní oceli, rukojeť z rohoviny, slonoviny nebo dřeva indické růže, pochva s mosaznými ozdobami je opět dřevěná nebo z lakované buvolí kůže. Nůž je dobře vyvážen, takže je možné získat velmi silný sečný účinek i při vynaložení relativně malé síly. Z minulosti jsou známy případy, kdy Nepálci dokázali jedním mocným sekem setnout nepříteli hlavu. Pochva byla původně zasunuta za pás, později se na její zadní straně objevilo široké poutko a nůž byl nadále nošen zavěšen na opasku na pravém boku. Spolu s nožem je v pochvě uložena ještě ocílka a malý nožík stejného tvaru.

Okolo nože dodnes koluje několik pověstí, jež nebyly dosud vyvráceny ani potvrzeny. Jedna z nich říká, že kukri nesmí být nikdy vytažen z pouzdra zbytečně, neboť tento úkon může vyvolat hněv božstev a zapříčinit neúspěch v boji. Pokud je však již nůž mimo pochvu, musí se jeho čepel napít krve. Tato tradice byla až do nedávné minulosti velmi pečlivě dodržována a pokud nebylo zbytí, řešil majitel nože tuto situaci podříznutím drůbeže nebo jiného zvířectva, v krajním případě i malým řezem do vlastní ruky.

Je samozřejmé, že tyto nože nebyly ani nejsou jedinou zbraní, se kterou Gurkhové bojovali. Během svého působení v řadách britské armády se mistrně naučili ovládat standartní palné zbraně a přestože jejich způsob boje je předurčuje spíše pro úkoly pěchoty, vznikly již za druhé světové války dva výsadkové prapory, 153. a 154., jež se staly součástí 44. indické výsadkové divize. V šedesátých letech ještě vznikla ve Velké Británii jedna samostatná gurkhská výsadková rota, nasazená spolu s 22. plukem SAS v týlu indonéských jednotek na Borneu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více