Letadla Druhé světové války

Během první světové války se ve válečné mašinérii objevili nové obory. Byly to bojové plyny, automatické zbraně, tanky, ale především letadla. Z předválečných experimentálních strojů létajících povětšinou jen pár metrů nad zemí rychlostí blízkou pádové se během čtyř let války staly nebezpečné a účinné stroje, létající dvakrát tak vysokou rychlostí, než jejich předchůdci.

Meziválečné období přineslo dva zásadní kroky ve vývoji. Letadla se začala programově dělit na stíhací, bombardovací a průzkumná, příp. jejich kombinace. A za druhé se začala stávat aerodynamicky "úhlednými", zmizela hrozivá monstra víceplošníků, tvary se stávaly ladnějšími a letadla rychlejšími.

Na začátku druhé světové války tak proti sobě stály rychlejší, nebezpečnější, účelnější a dražší stroje než tomu bylo před více než dvaceti lety. Byly rozdány vysoké karty, předválečný výzkum a vývoj dodal do rukou bojujícím stranám samé trumfy: Prim zpočátku mělo Německo, jeho Messerschmitt Bf 109 byl šampion roku 1937 v rychlosti, byl dobře vyzbrojen a piloty i přes některé negativní vlastnosti oblíben. Zůstal ve výzbroji celou válku v mnoha verzích včetně asi nejznámějších typů G a především F. Dalším úspěchem německých konstruktérů byl i Focke-Wulf Fw 190, letoun, který měl ambice stát se nejlepším německým stíhacím strojem, bohužel (pro Němce, samozřejmě) lobby Messerschmitu byla více spjata s mocenskými špičkami a tak byl prosazován jejich typ. Němci taky byli první v bojovém nasazení proudových letounů Me 163 Komet a především Me 262 Schwalbe, přestože měl životnost turbín sotva šest hodin, byl vyjímečný a určil další směr vývoje letecké techniky.

Také bombardovací Heinkly, Dorniery a Junkersy se staly pojmem, například jako střemhlavý bombardér Ju 87známý pod označením "Štuka". Nosnost těchto strojů mnohonásobně stoupla proti typům z první světové války, až k šesti tunám bomb. Toto vcelku ohromující množství umožňovalo Německu zavést taktiku tzv. kobercových náletů (v tom je ale posléze Spojenci předběhly, kdo nezná fotografie z vybombardovaných Drážďan, neví co je to hrůza války) kterými ničili města jako byl Londýn, Coventry a další (podle názoru mého, ale i mnoha historiků, to byly právě tyto nálety, které stály Německo vítězství v bitvě o Británii, kdyby zůstaly u bombardování anglických letišť, zlomili by RAF pro nedostatek letounů do několika týdnů a bývalému stíhacímu esu Goeringovi by se nemohlo říkat Maier).

Na straně druhé, tedy na straně Spojenců byla situace podobná, když pomineme Polsko, přestože i to mělo několik dílčích úspěchů, zbývali tři mocnosti: papírově Francie (do června roku 1940) a skutečně i Velká Británie, která nesla sama tíhu leteckých bojů až do začátku války se Sovětským Svazem (22.6.1941). Pak již zmiňované komunistické Rusko a posléze jako čtvrtá mocnost i Spojené státy Americké, které byly zpočátku tak trochu šedou Eminencí (dodávky zbraní a dobrovolníků Británii). Na jejich straně to byly Dewoitiny D 520, Marcel Bloch MB 151/152, Morane-Saulnier MS 406 (Francie), hrdinové bitvy o Británii Hawker Hurricane a "žhavá" novinka právě zaváděná k bojovým letkám Vickers Supermarine Spitfire. Vývoj se zde nezastavil a tak se nad anglickým nebem objevily další skvělé stroje: Hawker Tempest či Typhoon a za střední bombardéry a noční stíhače DeHavilland Mosquito.

Na straně Sovětského Svazu se objevovaly a docela úspěšně bojovaly zpočátku letouny více než exotické a zastaralé jako Polikarpovy I 153 Čajka (dvouplošník s otevřenou kabinou !!!) a I 16 Išak (taktéž s otevřenou kabinou (když si představím, že létaly na obranu severského Murmansku, je mi docela zima)), létal na něm i známý pilot V.I.Čkalov, protože však ztráty byly i pro Ruské velení neúnosné (myslím lehkých kovů, jako byl hliník a dural, lidí měli dost), začaly se do výzbroje zavádět lehké a podle západních měřítek až příliš jednoduché stroje série Lavočkin La 1-9 (někdy uváděné jako LaGG), MiG (Mikojan-Gurjajevič) a Jak (Jakovlev), tyto povětšinou dřevěné stroje s překližkovými povrchy a silnými motory dosahovaly úctyhodných výkonů a staly se rovnocennými protivníky tehdy stále ještě kralujícím Bf 109.

Zásadní změnu přinesly až Spojené státy. Jejich technické a průmyslové možnosti mnohonásobně převyšovaly všechny ostatní bojující strany a i jejich pozdější nástup do války jim pomohl poučit se z chyb a "obšlehnout" úspěchy. Ne nadarmo se jedním z nejkrásnějších letadel světa stal P 51 Mustang. I starší typy jako Bell P 39 Airacobra (zajímavá tím, že měla motor ve středu trupu až za kabinou), nebo Curtiss P 40 Warhawk (na něm mimochodem létali i čeští piloti v Africe) se staly účinným prostředkem k ničení nepřítele.Také dopravní DC 3 Dakota se stala "legendou už za živa" a poslední kusy tohoto stroje létají s původním posláním ještě dnes (vyráběly se sériově od roku 1936 až do roku 1963). Obrovské série různých typů strojů, kterými USA zásobily bojující Spojence, pomohly udržet a později i prolomit Německý tlak a donutit ho posléze až ke kapitulaci. Smlouva o půjčce a pronájmu uzavřená Rooseveltem, Churchilem a Stalinem znamenala záchranu pro Spojence. Sovětský svaz tak dostal včas letadla na obranu země předtím, než mohl vyvinout, vyzkoušet a zavést do výroby nové, vlastní typy. I známé letecké eso A.I. Pokryškin létal na Americkém letounu Aircobra.

Jak již bylo řečeno i Spojenci měly dobré bombardéry, od strojů Britských jako byly Liberatory firmy Gloster nebo Lancastery z dílen firmy Avro až po americké North American B 25 Mitchell a "létající pevnosti" od Boeinga B 17 Fortress a později Superfortress. Již během bitvy o Británii se odvážila RAF nasadit své stroje proti Německu a bombardovat tak vzdálená a dobře chráněná místa jako bylo i hlavní město Říše Berlín. Postupem doby se těmito nálety podařilo zničit v Německu mnoho strategicky důležitých míst, měst, továren, kasáren a dalších vojenských a politických cílů. Tím postupně ochromily chod německé společnosti a získaly převahu. Po vylodění se na Sicílii získaly Spojenci druhou základnu pro své bombardovací perutě a tak mohli zasypávat Německo TNT dnem i nocí, ze severu i z jihu.

Záměrně jsem vynechal jednu frontu, neméně důležitou. Byla to Tichomořská válka s Japonským císařstvím. Po překvapivém leteckém útoku na Pearl Harbor krátce před osmou hodinou ranní dne 7. prosince 1941 (chybným naplánováním Japonci zaútočili na USA před oficiálním vyhlášením války), kdy bylo zničeno sedm z osmi zde kotvících bitevních lodí a zabito na patnáct set vojáků, se USA musely soustředit na boj na frontě dlouhé takřka 15.000 kilometrů. Rychle se ale začali orientovat, dokonce uskutečnily i velmi originální odvetu za přepadení Pearl Harboru: 18. dubna 1942 vystartovala letka třinácti bombardérů B 25 Mitchellz letadlové lodi CV 8 Hornet, pohybující se 650 mil východně od Tokia, přeletěla přes Tokio, vypustila svůj smrtonosný náklad a přistála na asijské pevnině.

Letadlová loď Hornet se ale dlouho s neočekávaného vítězství neradovala a byla 27. října 1942 u ostrova Santa Cruz potopena po útoku 27 japonských letounů z letadlových lodí Shokaku a Ziukaku, dostala zásah dvěma torpédy, čtyřmi pumami a na její palubu dopadly i dva japonské letouny. To sice jestě Hornet vydržel, ale další útok dvěma pumami a jedním torpédem už osud lodi zpečetil. Takto však za války skončilo mnoho plavidel. Letadlové lodi a především jejich palubní stroje se staly hlavním bojovým prostředkem v rozlehlém Tichém oceánu, ať už to byla bitva u Midwaye, či Guadancanalu, hlavní slovo v ní měly letadla. Tam vznikla tradice operačních svazů letadlové lodi a jejího torpédového a bitevního doprovodu, jak ji známe dodnes. Vždyť jediný způsob jek ovládnout, prozkoumat a udržet nekonečné pláně Pacifiku bylo přeletět je průzkumnými, protiponorkovými a torpédovými letouny.

Tak jako první světová válka, tak i ta druhá urychlila vývoj techniky. Na jejím začátku stály na startech takové letadla jako I 16 s maximální rychlostí něco přes 400 km/hod a na jejím konci stroje typu Me 262, se kterým byl poprvé překonán zvuk. Od jednoduché výzbroje kulomety ráže 7,6 až po Enolu Gay vyzbrojenou první jadernou bombou...