Němečtí odstřelovači v Normandii v roce 1944

Autor: Luboš Pavel / mindphaser 🕔︎︎ 👁︎ 65.064

Po spojeneckém vylodění v Normandii nastaly měsíce krvavých bojů, dokud nebyla německá obrana rozvrácena a nenastal chaotický ústup. V průběhu těchto bojů se vyznamenala řada složek německé armády - zejména němečtí odstřelovači. Úkolem odstřelovačů bylo identifikovat a zastřelit důležité vojáky, jakými byli například poddůstojníci, důstojníci, dělostřelečtí pozorovatelé, spojaři, zdravotníci(!), obsluhy děl apod. Odstřelovači rovněž zastávali roli pozorovatelů a sběratelů informací. Dalším nesporným přínosem odstřelovačů byl demoralizující efekt na protivníka. Na vrub německých odstřelovačů je připisováno až 50 procent ztrát amerických praporů. Svojí zákeřnou činností se odstřelovači stali pro nepřítele jednou z nejobávanějších a nejnenáviděnějších zbraní na bojišti. Svoji úlohu plnili tak dokonale, že se stali téměř legendami, a brzy měl strach z nich zachvátit spojenecké linie.

Reklama

Devatenáctiletý John D. Hinton z roty „M", 3. praporu, 116. pěšího pluku vzpomíná, jak se s odstřelovačem setkal již při vylodění. Když se jeho jednotce podařilo dostat z pláže a dosáhnout břehu, pokusili se muži jeho jednotky zneškodnit dělo umístěné na vrcholku břehu. Pokaždé, když se nějaký voják pokusil obejít dělo, zahájil na něj zleva ze vzdálenosti 800 metrů střelbu německý odstřelovač. Řada vojáků byla zasažena do rukou, Hinton byl zasažen do nohy a jeden voják byl odstřelovačem zabit.

2. prapor „královských ulsterských střelců" (Royal Ulster Rifles), součást 9. pěší brigády 3. pěší divize, se rovněž brzy setkal s odstřelovači. Po vylodění obdržel prapor rozkaz obsadit výšiny severovýchodně od Periers sur le Dan. Během postupu na výšiny prapor zajal 17 německých vojáků, z nichž sedm bylo identifikováno jako odstřelovači!

7. června v 17.00 hod ulsterští dostali rozkaz vyrazit směrem na Cambes, malou vesničku položenou asi 10 kilometrů ve vnitrozemí. Jelikož vesnice byla obklopena hustým porostem a kamennou zdí, byl průzkum nepřátelských pozic nemožný. Odhad situace byl takový, že postupující střelci narazí jen na slabý odpor. Rota „D" pod velením kapitána Aldwortha obdržela rozkaz přiblížit se k vesnici společně s jednou tankovou rotou. Když už postupující Britové dosáhli okraje lesa, snesla se na ně intenzivní střelba minometů a odstřelovače. Rota se rozdělila na dvě části, aby lesem zaútočila ze dvou směrů, ale dostali se pod smrtící křížovou palbu německých kulometů. Nosiči raněných byli zabiti, když se pokusili zachránit své raněné kamarády. Tanky z důvodu vysoké kamenné zdi obklopující vesnici však nemohly pěšáky podpořit. Kapitán Aldworth byl zasažen a okamžitě mrtev a jeden z velitelů čet byl zraněn. Velitel praporu útok na Cambes zrušil. Ztráty byly vysoké. Velitel roty a čtrnáct vojáků bylo zabito, jeden důstojník a 11 vojáků raněno a čtyři byli nezvěstní. Ukázalo se, že Cambes je silně opevněnou německou pozicí. Když bylo Cambes konečně po silném odstřelování, vedeném od lehkých minometů po námořní děla, obsazeno, bylo plné mrtvých Němců. Zraněný odstřelovač, příslušník Waffen-SS, byl zajat.

Časně ráno 9. července zahájily čelní jednotky praporu obsazování předměstí Caen. Nadporučík Burges se svými muži obsadil St. Julien ležící severozápadně od Caen a zahájil pomalý a opatrný postup k vlastnímu městu. Zpočátku byl nepřátelský odpor lehký a nebyl problém s jeho překonáním. Brzy však odpor zesílil díky intenzivní střelbě odstřelovačů vedené na hlídku. Nadporučík Burges byl zasažen do hlavy přesně mířenou ranou. Brzy byli zabiti i další dva poddůstojníci a Burgesova hlídka se musela stáhnout.

Řada odstřelovačů, se kterými se Spojenci setkali v Normandii, měla vynikající výcvik z dob svého působení v řadách Hitlerjugend, kde byli mnozí z nich cvičeni ve střelbě za zbraní malého kalibru. Před zahájením války organizace Hitlerjugend značně zkvalitnila výcvik svých členů a řada chlapců byla cvičena v přesné střelbě na cíl. Ti, kteří se ve střelbě zvláště vyznamenali, se později zúčastnili zvláštního výcviku pro ostřelovače, a když byli později nasazeni do boje, měli za sebou velmi hodnotný a intenzivní výcvik. Bojů v Normandii se zúčastnila i 12. SS tanková divize "Hitlerjugend", která byla složena z rekrutů organizace Hitlerjugend a zkušených důstojníků 1. SS tankové divize "Leibstandarte SS Adolf Hitler". Krvavé boje u Caen znamenaly pro mladíky bojový křest.

Caen bylo ideálním místem pro činnost německých odstřelovačů. Společně s dělostřeleckými pozorovateli, kteří řídili palbu na zjištěné jednotky Spojenců, ovládali zcela němečtí odstřelovači oblasti okolo Caen. Britové a Kanaďané museli pročesat každý čtvereční metr, aby si byli jisti, že v oblasti, kterou obsadili, se neskrývají nepřátelští odstřelovači. Jednalo se o velmi časově náročnou a mnohdy i nebezpečnou činnost. A byla to právě oblast Caen, kde se vyznamenali odstřelovači, jakým byl například i Gefreiter Kurt Spengler. Spengler zůstal izolován uprostřed rozsáhlého minového pole severovýchodně od Caen. Než byl zabit těžkou dělostřeleckou palbou, zastřelil značný počet britských vojáků.

Reklama

26. června ležel SS-Pionier Pelzmann, čelní hlídka 4. roty 12. průzkumného obrněného praporu SS, ve své pozici pod malým stromem. Pelzmann měl vykopanou díru, kterou zakryl velkým kusem pancíře z tanku Pz.Kpfw.IV a maskovanou trávou. Jediným otvorem jeho úkrytu byla malá pozorovací štěrbina směrem k nepříteli. Bylo naprosto nemožné jej objevit. Než mu došla munice, tak úzkou štěrbinou zastřelil velký počet britských vojáků. Když mu došla veškerá munice, vylezl ze své díry, popadl svoji odstřelovačku a mrštil s ní do křoví. Když odhazoval pušku, tak zakřičel: „Už mi nezbývá žádná munice, dostal jsem vás dost, a tak mě můžete zastřelit!" Vysoký zrzavý Brit vykročil kupředu, chytil Pelzmanna za rameno, namířil svou pistolí na jeho hlavu a vystřelil. Pelzmann padl mrtvý na zem. Oberscharführer Ernst Behrens, který byl společně s hrstkou dalších zajatců svědkem této události, dostal rozkaz shromáždit všechny mrtvé vojáky na jednom místě. Když došel až k mrtvému Pelzmannovi, napočítal asi třicet mrtvých Britů ležících před jeho úkrytem.

Britský voják Percy Lewis, který byl před válkou a i po ní profesionálním boxerem, byl očitým svědkem krutosti války. Když sloužil u 6. praporu královy shropshirské lehké pěchoty (King´s Shropshire Light Infantry) 191. polního praporu, stal se svědkem popravy německého odstřelovače britským vojákem, jehož bratr byl odstřelovačem zabit den předtím. Postoj Spojenců na západní frontě vůči odstřelovačům, vedoucí k takovýmto událostem, pramenil z fanatického odhodlání německých odstřelovačů bojovat až do konce.

Přes dřívější zkušenosti s odstřelovači to bylo právě v Normandii, kdy se tito změnili ve více než pouhý zdroj podrážděnosti. Vyčištění oblasti od odstřelovačů bylo časově velmi náročné a někdy trvalo celý den, než byla oblast tábora zabezpečena. Spojenečtí vojáci se ocitli v situaci, kdy se museli naučit jak se co nejrychleji vypořádat s odstřelovači za cenu co nejmenšího rizika. Vojáci se brzy naučili přesouvat kupředu ve dřepu nebo skrčeni tak, jak jen to bylo možné. Vojáci přestali salutováním zdravit důstojníky a nikdo nebyl oslovován svojí hodností. Bylo učiněno vše, aby se snížilo riziko přilákání střelby na kohokoliv v okolí. Nepříjemný pocit se vkrádal do myslí všech vojáků, kteří byli nuceni být neustále ve střehu. Jeden americký důstojník situaci komentoval: „Dříve se odstřelovačů báli jen jednotliví vojáci, nyní ale strach z odstřelovačů zachvacoval celé jednotky."

Když se příslušníci 653. praporu stíhačů tanků přesunuli do vnitrozemí, nacházeli mrtvá těla Američanů ležící podél živých plotů. Okamžitě je zachvátil strach z odstřelovačů. Začaly dokonce kolovat fámy, že francouzské kolaborantky zůstaly v týlu Spojenců a nyní operovaly jako odstřelovači. „Stříleli na nás, kamkoliv jsme se pohnuli. Po okolí jsme se pohybovali velmi opatrně a nikdy ne osamoceně."

Němečtí odstřelovači byli rozptýleni po celém území Normandie. Když spojenecké jednotky zahájily postup kupředu, řada odstřelovačů zůstala v jejich týlu a později útočili na méně opatrné vojáky. Terén pro jejich činnost byl ideální. Živé ploty po celé Normandii omezovaly volný výhled na několik málo stovek metrů, což byla ideální vzdálenost i pro méně zkušeného odstřelovače. Odstřelovač mohl velmi přesně zasáhnout zvolenou část těla své oběti na vzdálenost 300 až 400 metrů. Hustá vegetace charakterizovaná živými ploty - krajina typu bocage - umožňovala, že pozice odstřelovačů bylo značně obtížné odhalit. Jeden voják srovnal tento způsob boje s Guadalcanalem. Existence živých plotů v Normandii se datuje do doby římského impéria, kdy zde byly vysazeny, aby ohraničovaly jednotlivá pole a rovněž sloužily jako oplocení pastvin; a velmi často měly pouze jediný vstup. Silné a vysoké živé ploty vyvolávaly ve spojeneckých vojácích pocit, že byli chyceni v tunelu. Terén umožňoval značné množství příležitostí pro odstřelovače, zatímco jejich potencionální cíle se při svém postupu musely nebezpečně odkrývat. Mezi živými ploty si odstřelovači připravili několik pozic, ze kterých očekávali postup nepřítele. Na úrovni roty byli odstřelovači nasazováni jako prostředek na neustálé obtěžování nepřítele a jako ochrana kulometných pozic. Velmi často byli němečtí vojáci schováni v dírách vyhloubených pod živými ploty, čímž tak značně eliminovali účinnost minometné palby. Mezi živými ploty Němci často umisťovali nástražné pasti, miny a dráty připojené k náložím, které při zakopnutí o drát explodovaly. Z těchto pozic poté vedli palbu na spojenecké vojáky, dokud nebyli nuceni ustoupit. Vojáci, kteří zůstali hluboko v nepřátelském týlu, vedli svůj zákeřný způsob boje do doby, dokud jim nedošla munice nebo potraviny, a teprve poté se vzdali, což ovšem bylo pro odstřelovače značně riskantní.

Na bojišti v Normandii se objevil nový fenomén. Dříve se obvykle odstřelovači pokoušeli v určitý moment boje stáhnout, ale náhle se jejich chování značně změnilo. Stávalo se čím dál častěji, že spojenecké jednotky narazily na odstřelovače, kteří stříleli v okamžiku, kdy neměli žádnou šanci na ústup ze svého úkrytu. Tento způsob boje ve většině případů končil zabitím odstřelovače, ale než se tak stalo, způsobil značné ztráty v řadách spojeneckých vojáků. Díky svému mládí a svému fanatismu získali od anglo-amerických vojáků přezdívku „sebevražední chlapci".

Americký korespondent Ernie Pyle napsal ze svého působení v Normandii: „Odstřelovači jsou všude. Odstřelovači jsou v korunách stromů, v domech, v troskách opevnění, v keřích. Ale nejčastěji jsou na výšinách, ukrytí za živými ploty, které obklopují všechny normandské pole, křižovatky cest a cesty mezi nimi."

Jejich činnost se neomezovala pouze na oblasti mezi živými ploty a stromy. Rovněž na silničních křižovatkách si vyhledávali důležité cíle, jakými byli například příslušníci dopravní policie nebo důstojníci. Křižovatky se velmi často ocitaly pod palbou odstřelovačů, kteří měli své úkryty vybudované jen kousek od nich. Rovněž mosty byly ideálním cílem odstřelovačů, neboť zde mohli velmi snadno vyvolat paniku a chaos několika málo výstřely. Osamocené domy byly rovněž ideálním místem, v jehož místnosti si odstřelovači rovněž často budovali své úkryty. Někdy se odstřelovači ukrývali mezi troskami budov, což však znamenalo, že museli velmi často měnit své postavení. Dalším ideální místem pro skupiny odstřelovačů byla pole s nesklizenou úrodou, kde bylo těžké odhadnout jejich přesnou pozici a kde jim vysoko vzrostlé plodiny poskytovaly dobrý úkryt. Často odstřelovači umísťovali své pozice na vysokých místech. Vodárenské věže, větrné mlýny a věže kostelů byly ideálními místy, ale také na druhou stranu byly dosti nápadné a stávaly se častým cílem dělostřelecké palby. Ale i přesto je němečtí odstřelovači často využívali. Zkušenější odstřelovači si však hledali jiné vyšší budovy, které nebyly však až tak nápadné jako ty výše uvedené. Seržant Arthur Colligan, příslušník americké 2. tankové divize, vzpomíná na strach, který v něm vyvolávaly kostelní věže: „Němečtí odstřelovači je velmi často používali ke střelbě na nás."

Jeden zajatý německý odstřelovač byl při výslechu dotazován, jak poznal důstojníky, oblečené v běžné uniformě, vyzbrojené puškou a nemající na uniformě žádné označení své hodnosti, od řadových vojáků. Jednoduše odpověděl, že „střílíme na muže nosící knírek", protože ze zkušenosti věděl, že mezi důstojníky a poddůstojníky je nošení knírku velice populární.

Jak již bylo řečeno, němečtí odstřelovači se vždy pokoušeli zasahovat důležité cíle, jakými byli důstojníci, poddůstojníci, pozorovatelé, spojaři, zdravotníci, velitelé vozidel apod. Oproti kulometným družstvům vybaveným kulometem MG 42 odstřelovači tak snadno neodhalili svoji pozici. Zkušený odstřelovač mohl přibít k zemi celou četu pěšáků. Při prvním výstřelu celá četa zastavila svůj postup a odstřelovač měl dostatek času na změnu své pozice. Klasickou chybou nezkušených vojáků bylo, že když odstřelovač zahájil střelbu, zalehli na zem a neopětovali palbu. Jeden velitel čety, příslušník 9. pěší divize, vzpomíná: „Jednou z fatálních chyb, kterých se dopouštěli nováčci, bylo, že ve chvíli výstřelu okamžitě zalehli na zem a ani se nehnuli. Jednou jsem rozkázal družstvu postupovat od jednoho živého plotu k druhému. Během přesunu byl jeden muž zasažen odstřelovačem skrytým nedaleko od nás. Celé družstvo zalehlo k zemi a ten samý odstřelovač si pak za cíl vybíral jednoho muže po druhém."

Reklama

Rok 1944 se stal zlomovým bodem pro německou školu odstřelovačů. Byl natočen instruktážní film „Die unsichtbare Waffe" a byly vytvořeny nové postupy vycházející z pečlivého vyhodnocení počátečních zkušeností. Jako za příklad může sloužit zdůrazňování, že odstřelovači musí spolupracovat ve dvojici. Maskovací uniformy byly standardně používané modely a nové speciální zbraně a vybavení bylo dostupné v potřebném množství, i když docházelo k některým potížím vyhovět technickým požadavkům pro odstřelovací pušky. Heinrich Himmler, který se o tuto problematiku velmi zajímal, nechal brzy zahájit výcvikový program pro odstřelovače v řadách Waffen-SS. V druhé polovině roku 1944 se počty odstřelovačů značně zvýšily i v rotách pancéřových granátníků a Volksgrenadieren.


Desatero německého odstřelovače

  1. Bojuj odhodlaně
  2. Střílej klidně a s rozmyslem, soustřeď se na cíl. Rychlá střelba nevede k ničemu
  3. Tvým největším protivníkem je nepřátelský odstřelovač, vyzraj na něj
  4. Vystřel vždy jen jednou ze své pozice, jinak budeš odhalen
  5. Úkryty ti prodlužují život
  6. Procvičuj se ve střelbě na terč
  7. Staň se mistrem v maskování a využívání terénu
  8. Procvičuj si neustále svou střeleckou zručnost - za frontou a i doma
  9. Nedovol, aby se tvoje zbraň poškodila
  10. Přežití je desetkrát maskování a jednou střelba

Odstřelovači působili na různých úrovních. Vycvičení odstřelovači působili na úrovni roty nebo praporu a výše, a jelikož měli speciální výcvik, byla jim přidělena konkrétní úloha. Po většinu času tito jedinci operovali ve dvojici, jeden odstřelovač a jeden pozorovatel, ale často operovali rovněž samostatně a nebo v celém týmu. Na úrovni čet působilo hodně vojáků vybavených odstřelovací puškou, kteří však neměli speciální výcvik a obvykle operovali společně s rotou a podporovali její bojové akce.

Německé roty se velmi často ocitaly pod přesnou dělostřeleckou palbou nepřítele a to bylo něco, za co byl zodpovědný pouze pozorovatel korigující palbu dělostřelectva. Týmy odstřelovačů byly vysílány do území nikoho, aby tyto pozorovatele našly a zneškodnily. Dlouhé hodiny leželi odstřelovači ve svých úkrytech a pozorovali okolní terén a hledali jakékoliv známky jejich činnosti. V okolí se nacházel zničený tank. Odstřelovač najednou objevil kousek bílého papíru ležícího před tankem, který tam předtím nebyl. Tuto skutečnost oznámil veliteli čety a požádal o palbu protitankovým dělem na vyřazený tank, aby donutil nepřítele skrývajícího se pod tankem opustit svůj úkryt. Palba zasáhla tank a Britové vylezli. Od odstřelovače byli vzdáleni asi 200 metrů. Odstřelovač poprvé vystřelil a střelil prvního vojáka do hrudi. Druhý voják se rozběhl z pohledu odstřelovače směrem doprava, najednou se zastavil a zaváhal. Odstřelovač vystřelil podruhé a Brit padl na zem s prostřelenou hlavou.

Vojenské statistiky odhalují, že v průběhu druhé světové války bylo potřeba vystřelení 25 000 střel na zabití jednoho vojáka. Odstřelovači potřebovali v průměru 1.3 střely, a tak se západní Spojenci právem německých odstřelovačů obávali.

Seržant Frank Kwiatek byl šestačtyřicetiletý velitel čety vyzbrojené těžkými zbraněmi. V průběhu první světové války strávit 19 měsíců jako kulometčík a dvacet let působil v té samé četě a jeho vojáci jej přezdívali „Suchar Murphy". Když byl se svou jednotkou umístěn v Severním Irsku, obdržel zprávu, že jeho jednadvacetiletý bratr Ted, střelec tanku, byl zabit během bojů na Sicílii. Kwiatek před svými muži slíbil, že za zabití svého bratra zabije pětadvacet Němců. Později obdržel zprávu, že i jeho další bratr Jerry byl během bojů v Itálii zabit. Kwiatek si slíbil, že zabije ještě dalších pětadvacet Němců. Frank Kwiatek měl na své karabině dvaadvacet zářezů, jeden za každého zabitého Němce. Dvacet z nich zabil svou puškou a dva pomocí ručního granátu. Pomocí kulometu zabil další tucet Němců, ale ty nepočítal, protože se chtěl Němcům v momentě výstřelu dívat do očí. „Rád jsem sledoval jejich konec. Když padli mrtví na zem, téměř vždy jsem viděl před sebou své bratry, jak se na mě usmívají. Obzvláště rád jsem zabíjel odstřelovače, byli tak zákeřní."

Místo, kde se Kwiatek setkal s prvním odstřelovačem, bylo okolí Cerisy La Foret. Odstřelovač si za svoji pozici vybral úkryt nedaleko křižovatky. Poté, co odstřelovač zabil několik mužů, požádal velitel roty o dobrovolníka, který by jej eliminoval. Kwiatek se přihlásil. Nepozorovaně se proplížil porostem až do místa, kdy se ocitl asi 25 metrů za pozicí odstřelovače, který byl ukryt za silničním ukazatelem. Seržant Kwiatek si připravil svoji pušku ke střelbě na skrývajícího se odstřelovače, když vtom objevil druhého odstřelovače asi 30 metrů po své pravé ruce. Nejprve zabil odstřelovače vpravo a poté svojí střelbou usmrtil i Němce ukrývajícího se za ukazatelem. O několik minut později již rota seržanta Kwiateka obnovila svůj postup. Kwiatek se přesunul na konec kolony, aby zajišťoval zadní část kolony. Náhle si všiml nenápadného pohybu v živém plotu, kde se pohnuly větvičky v opačném směru, než jakým foukal vítr. Nepozorovaně se proplížil za křoviska, kde objevil Němce. Kwiatek vykřikl: „Hej!" Němec se otočil, Kwiatek vystřelil a německý voják padl mrtvý na zem. Nejprve si myslel, že jde o řadového vojáka, ale při pozdějším ohledání jeho těla zjistil, že to byl kapitán od výsadkových jednotek.

Jednou jeden z Kwiatekových mužů vystrčil hlavu nad živý plot, aby zahájil palbu, a byl okamžitě zabit německým odstřelovačem. "Jeho mozek se mi rozprskl po celém obličeji... Nikdy v životě mi nebylo tak zle" vzpomínal Kwiatek na tuto událost. Vojín Floyd Rogers a Kwiatek se rozhodli, že odstřelovače zlikvidují. Kwiatek řekl Rogersovi, aby si vzal helmu mrtvého vojáka a na jeho signál ji vystrčil nad křoviny. Kwiatek se odplazil asi 40 metrů daleko a potom dal Rogersovi znamení. Odstřelovač okamžitě vystřelil. Seržant Kwiatek řekl Rogersovi, aby se přesunul o kus dál a na znamení trik s helmou zopakoval. Odstřelovač opět okamžitě vystřelil. Kwiatek nyní však v koruně jednoho stromu uviděl hlavu a ramena odstřelovače. „Potom už byl můj. Stačila jedna rána. Takovým bastardům by se měla obětovat jenom jedna kulka."

Vojín James W. Justus vzpomíná na seržanta Kwiateka jako dobrého velitele. „Jediným jeho problémem bylo, že chtěl celou válku vybojovat sám. Pokaždé, když jsem ho viděl, tak sledoval koruny stromů. Když válka skončila, byl velice smutný, že už nejsou žádní odstřelovači, které by mohl zabít."

Velitelé vozidel byli odstřelovači také velmi vyhledávanými cíly. Seržant Eugene W. Luciano velmi často vzpřímeně stával ve svém half-tracku, aby mohl lépe navigovat svého řidiče. „Pamatuji si, že jsem velmi často při našem postupu uslyšel zazvonit kulku o náš half-track a nebo jsem slyšel jak kulka prosvištěla okolo mě." Rovněž si vzpomíná, jak často používali střely se stopovkou při střelbě na odstřelovače ukrývající se stodolách a stozích sena.

Nakonec spojenecké jednotky pozměnily svoji taktiku, aby snížily ztráty ve svých řadách v důsledku aktivity německých odstřelovačů. Ti však i nadále představovali značné nebezpečí a šířili strach mezi spojeneckými vojáky na západní frontě po celý zbytek války. Stali se zosobněním strachu v řadách vojáků. Se značnou koncentrací a zvýšenou aktivitou německých odstřelovačů se spojenecké jednotky setkaly, když vstoupily na území Německa a také během bitvy v Ardenách. Tehdy německý odpor opět zesílil a muselo být vynaloženo velké úsilí na jejich likvidaci.

Za spolupráci na tomto článku děkuji Scottymu a Osbournovi.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více