Česká družina (1914-1916) – VIII.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 36.275

Kapitola IX. - Karpatská porážka

Po odchodu na karpatský úsek fronty je Česká družina rozdělena u jednotlivých ruských jednotek takto:

První rota ČD se přesunula i s 21. armádním sborem, kde byla rozdělena u 33. a 44. divize. V podřízenosti těchto ruských divizí i zůstala a operovala v oblasti Mezilaborče.

Reklama

Druhá rota ČD je rozdělena na dvě půlroty. První z nich vedená ruským prap. Raňukem a českým ppor. Klecandou je u 24. armádního sboru přidělena k 49. divizi. Avšak 30. března 1915 je 2. četa této půlroty 2. roty vyžádána gen. Kornilovem k 48. divizi do oblasti slovenského Bardejova. Druhá půlrota 2. roty pod velením ruského škpt. Pavlova (velitel celé 2. roty) a českého ppor. Cejpa byla u 12. armádního sboru přiřazena k 19. divizi do oblasti Mezilaborče. Čtvrtá četa této druhé půlroty pod velením ppor. Cejpa je po prvních úspěšných rozvědkách od 1. dubna 1915 přidělena k 12. sibiřské divizi.

Třetí rota ČD zůstala u 42. divize v pozicích na Dunajci, kde byla již od 27. listopadu 1914. Konala zde nadále rozvědky a tvořila součást obrany přístupových cest k Tarnovu.

Čtvrtá rota ČD pod velením ruského por. Licinskijho byla přesunuta k 10. armádnímu sboru do oblasti Gorlice. Od 16. dubna 1915 byla tato rota rozdělena na dvě půlroty. První půlrota této roty byla přidělena k 9. divizi a rozdělena na čety, přičemž 1. četa pod velením českého pprap. Prokopce byla zařazena k Sěvskému pluku, 2. četa pod vedením por. Licinskijho (velitel celé 4. roty) byla zařazena k Orlovskému pluku. Druhá půlrota 4. roty byla pod velením prap. Križanovského a českého prap. I. Vilímka přesunuta k 61. divizi.

Sokolská komanda byla na osobní přání gen. Kornilova přidělena v první polovině dubna 1915 k jeho 48. divizi do oblasti Bardejova.

Dne 22. března 1915 se ruské armádě konečně vzdala rakouská pevnost Przemysl, která byla od 8. listopadu 1914 již podruhé obklíčena v týlu postupující ruské fronty. Velitel pevnosti rakouský polní podmaršál Hermann Kusmanek von Burgneustadten velel posádce, která měla 128 000 vojáků a více než 1 000 děl. Ruský generál Radko Dmitrijev oblehl Przemysl se svou 3. armádou o síle 280 000 vojáků a 850 děl. Prvotní výzvu k tzv. čestné kapitulaci s volným odchodem Rakušané odmítli. Následovaly zuřivé pokusy Rusů o dobytí pevnosti. Jen během bojů 7.-8.října 1914 ztratili zde Rusové přes 40 000 svých vojáků. Nakonec odříznuta od rakouského zázemí, zcela obklíčena, se pevnost vzdala mezitím zesílené ruské armádě. Zajatá pevnostní posádka čítala 10 generálů včetně velitele pevnosti, 2 400 důstojníků a přes 117 000 vojáků, mezi nimiž byl velký počet zraněných z obléhacích bojů.

Rakouské velení odesílá do Haliče další pluky, ve kterých je značné množství vojáků české národnosti. ČD se proto zaměřila především na propagaci myšlenek čs. národního odboje. V pozicích zeměbraneckých pluků č. 6.,7.,8. a 28., patřících do 21. zeměbranecké divize prováděly tuto činnost rozvědky pod osobním vedením ppor. Cejpa. Hmatatelný výsledek této propagační činnosti se dostavil ráno 20.března 1915, kdy započala ruská ofenzíva. Tehdy se bez odporu Rusům vzdalo asi 3.000 Čechů, sloužících ve zmíněné rakouské 21. zeměbranecké divizi. Po tomto husarském kousku byla Cejpova četa z 2. roty ČD vyžádána k 12. ruské sibiřské divizi, kde se očekával podobný úspěch díky národnostnímu složení jednotek protivníka v tomto úseku. Ne vždy se však čs. dobrovolníkům při „propagačních“ rozvědkách takto dařilo, neboť ne všichni Češi v rakouských uniformách byli nadšeni pro čs. národní věc. Našli se bohužel i tací, kteří byli rakouské monarchii oddáni na život a na smrt. Tito se cítili býti spíše Němci než Čechy a po čs. dobrovolnících, kteří se nocí plížili k rakouským zákopům mnohdy zpívat české národní písně, bez váhání stříleli. O svém rozhořčení z jednoho takového případu píše ve svém deníku i čs. dobrovolník J.Švec:

Dobře, ale počkejte až budeme nastupovat, tenkrát neušetříme ani jediného z vás, pobijeme vás všecky, poněvadž nejste pravými Slovany. Kdyby jste byli Čechy a rozuměli slovanské vzájemnosti, dávno by jste se vzdali!

Reklama

Velmi podrobně o průběhu jedné takové „propagační“ rozvědky elitní „Sokolské komandy“ ČD, kterou vedl český ppor. Cejp, vypráví V. Valenta ve své knize „Vlast máti až nás zavolá“:

Rozvědčíci se doplazili po čtyřech až k bratru podporučíkovi a ulehli po obou jeho stranách do sněhu. Čekali, co jim přikáže. „Zašli jsme trochu vpravo,“ šeptá bratr Cejp,„ale to nevadí.“ Leží chvíli bez hlesu. Poslouchají. V zákopech rakouské polní stráže za drátěnými překážkami někdo dosti hlasitě zavolal: „Tondo? Jdeme!“. „Svolávají se na stráž ke drátům!“ myslí si rozvědčíci a v tom také bratr podporučík zašeptal, že ho bratři po obou stranách dobře slyšeli: „Češi! Slyšeli jste?...“ a usmál se spokojeně. Rozvědčíci jen hlavami kývli, stiskli pušky v pravicích a čekali, co se bude díti dále. Ozvalo se štrachání bot po zmrzlých dřevěných roštech, jimiž byly rakouské zákopy na dně vyloženy. „Už jdou!“ zašeptal bratr Cejp a zdvihl hlavu, aby lépe viděl, kde se vynoří postavy nepřátelských vojáků ze zákopů. Asi v třiceti krocích od nich vyšli ven dva Austrijáci a zamířili vpravo. U drátů stanuli. Za okamžik jeden z nich zmizel zase v zákopech. Druhý chvíli postál na stráži, pak obešel zástavu kolem dokola a zmizel v zákopech rovněž asi po čtvrt hodině... Bratr podporučík klekl na pravé koleno a zahvízdal. Chvíli počkal a potom zavolal tlumeným hlasem:

„Halo, ... bratři Češi? ...“ V zákopech polní stráže se ani myš nehnula. Zrovna jako by tam ani živé duše nebylo.„Neslyšeli Tě!“ povídají mu rozvědčíci. „Mluvil jsi slabě.“ Však nad rakouskými zákopy se objevilo náhle několik modrých čepic. Rozvědčíci čekali, že se ozve střelba. Připravili si také rychle pušky, ale ze zákopů po nich nikdo nestřílel. „Vidíte? Slyšeli, ale nevěří nám!“ povídá podporučík. „Vidíte je, jak se dívají ze zákopů jako syslové?...“. Cejp zavolal podruhé, ale mnohem hlasitěji: „Halo! Bratři Češi?...“ Opět se mu nikdo neozval a čepice, vykukující nad okrajem zákopu, kvapně zmizely. „Jsou to ale nějácí bagáni!“ durdil se už na ně bratr podporučík. „Copak mě nerozumějí?...“ a zavolal po třetí, už zcela hlasitě: „Halo! Bratři Češi?...“ Znovu se několik hlav objevilo nad okrajem rakouských zákopů a bratr Cejp pokračoval: „Bratři, desátník Jabulka vás pozdravuje.“ Tak se totiž jmenoval jeden ze dvou desátníků, kteří přeběhli minulé noci ještě se dvěma vojáky do ruského zajetí. „Znáte přece desátníka Jabulku, či ne? Je od osmého pluku zeměbrany. Včera v noci přeběhl k nám a říkal, že lituje jen toho, že už k nám neutekl mnohem dříve. Vzkazuje Vám, abyste přišli co nejdříve za ním.Pojďte se k nám také podívat! Nechoďte však všichni najednou. Jděte po deseti, po patnácti, abyste nebyli tolik nápadni. Mezi desátou a dvanáctou dnes v noci vás budeme očekávat tam dole v údolí u toho spáleniště. Pušky dejte na záda na řemeny, ruce vzhůru a nemusíte se pak ničeho bát. Ani vlasu na hlavě vám nikdo u nás nezkřiví. Jsme tu proti vám samí Češi, Sokolové. Rozumíte mi?“... V zákopech bylo ticho. To zbabělé mlčení podporučíka dohřálo, že spustil vyčítavě: „Češi, Češi, kdo vám zacpal ústa? Jakou krev to máte v žilách? Či snad osud vlasti je vám zcela lhostejný? Kdyby tak tatík Žižka vstal, zaplakal by nad vámi, jaký to má zotročený národ. Když tedy nechcete s bratry mluvit, odcházíme. Nazdar! Nezapomínejte však, že jste Slované. My bratřím Slovanům neublížíme. Dejte nám brzy vědět, kdy k nám přijdete. Budeme na vás čekat...“. Hlas bratra podporučíka Cejpa zněl zvučně a ku konci řeči už se rozléhal široko daleko zasněženým bojištěm. Poslední jeho slova měla však přece účinek. Ze zákopů se ozvalo několik tlumených výkřiků. Bratr Cejp s rozvědčíky byli už zatím na odchodu. Když zaslechli hlasy z nepřátelských zákopů, zastavili se a začali s polní stráží nový rozhovor: „Copak dělá váš velitel poručík Sojka?“. V rakouských zákopech se někdo hlučně zasmál. „Není ze Smíchova?“ ptal se podporučík Cejp. „Je,“ odpověděl Cejpovi zřetelně nějaký hlas. „Pozdravujte ho tedy od Cejpa a řekněte mu, že ho znám z posledního Sokolského sletu v Praze! A co dělá poslanec Klofáč?... Víte, co řekl ve Vídni v parlamentě? Povím vám to, nevíte-li, poslouchejte. Řekl: Každý Čech byl by hlupák, kdyby za Rakousko bojoval a tisíckrát hlupák, kdyby za ně položil svůj život... Pamatujte si ta moudrá slova! Dobře si je pamatujte! Proč k nám neutečete?“.... „Nesmíme!“ ozval se neznámý hlas z rakouských zákopů“... „Dobrá, tak my si tedy pro vás přijdeme sami! Ať ale potom máte rozum! Střílet můžete, aby se neřeklo, ale ne do nás. V oblacích je místa dost!“... „Nebudeme!“ odpovědělo mu několik hlasů současně... „Kdy tu zase budete?“ ptal se Cejp... „Zítra. Chodíme sem každé noci“ volal někdo ze zákopů. „Tak Nazdar a na shledanou!“ rozloučil se s nimi Cejp. A rozvědčíci se opatrně vraceli zpět do ruských pozic.

Takto zhruba vypadala jedna „propagační“ rozvědka ČD. Někdy se Češi z rakouských jednotek vzdali hned, jindy třeba až napotřetí, někdy se báli represálií c. k. úřadů na rodinách doma tak moc, že šance k přechodu nevyužili.

Již sama přítomnost ČD na území Slovenska zavdávala čs. dobrovolníkům příčinu k velkým nadějím na brzké vítězné ukončení války spojeném s jejich návratem do vlasti. Zajímavé přitom byly návrhy na poválečné státoprávní uspořádání. Podle některých původních záměrů čs. krajanských spolků a ruské vlády se naše země měly stát opět Českým královstvím, do jehož čela se uvažovalo např. i s českým generálem J. Červinkou, který se zasloužil o vznik ČD jako základu českého vojska, padala však i další jména či dokonce zazněly návrhy na korunovaci ruského cara Mikuláše českým králem. Objevovaly se již také návrhy na uspořádaní osvobozené vlasti jako republiky. Situace na frontě se však počínala vyvíjet v ruský neprospěch a sny o brzkém konci války a osvobození vlasti se čs. dobrovolníkům počaly rozplývat. Neodvratný fakt, že musejí ze Slovenska ustoupit čs. dobrovolníci nesli velmi těžce, ustupovali mezi posledními.

Pro pozvednutí nálady a ducha počala se zvýšenou měrou provozovat kulturní činnost. Od prvních náznaků rotních časopisů až po krátká rotní cvičení sokolských prostných, která na chvíli pomohla zapomenout na hrůzy této války a utužovala odhodlání k boji za svobodu národa. V celé ČD vládl pospolitý, bratrský sokolský duch. Při obtížných rozvědkách se jeden na druhého museli zcela spolehnout. Život jednoho závisel na ostatních a naopak. Proto jejich „bratrství“ bylo srdečné a vydrželo jim mnohdy až do smrti.

Počátkem roku 1915 byly prováděny i akce, které měly za účel dráždit nepřítele, dovádět jej k psychickému vypětí, a nutit ho k vypotřebovávání střeliva. Podstatu takových rozvědek líčí ve svých pamětech čs. dobrovolník M. Němec takto:

To se na široké frontě poblíž drátěných překážek nepřítele udělají malé kryty, dost vzdálené jeden od druhého, aby byl člověk chráněn proti palbě pušek a kulometů. Dělostřelecká palba v takovém případě nehrozí, protože rakouští dělostřelci se neodvažují střílet tak blízko před vlastní linii. Když už jsou všichni našinci zakopáni, začnou střílet z pušek, hodí několik granátů a vykřiknou několik ruských povelů. V ten ráz je celá rakouská fronta v ohni. Rozsrší se spousta raket různých barev, jako o svatojánské pouti, reflektory křižují terén, štěkají kulomety a občas hřmí děla. Kolem jedné hodiny v noci tahle muzika pomalu umlká, ještě nějaká chvíle až k úplnému uklidnění, a rozvědčíci se ještě za ranního šera vracejí domů. Od zajatců jsme se později dozvěděli, že za tři noci našeho „znepokojování nepřítele“ vystřílely rakouské jednotky na našem úseku téměř všechno svoje střelivo. Ruský postup by se v té situaci nemohl setkat s vážnějším odporem. Ale Rusové nezaútočili.

Reklama

Nezřídka rozvědčíci zneškodňovali u rakouských protipěchotních překážek výbušné nástrahy, tzv. „fugasy“, které vypadaly tak, že těsně nad zemí byly nataženy dráty spojené s roznětkami nastražených min. Jakmile by o drát někdo zavadil, vybuchlo by hned několik náloží okolo. Rozvědčíci tyto nástrahy ničili odvážným způsobem. Poté co takové nástražné dráty ve tmě pohmatu nalezli, uvázali na ně provázky, ustoupili několik desítek metrů zpět a zatažením za provázky přiváděli nástrahy k výbuchu.

Rozvědce první půlroty 2. roty ČD pod vedením českého ppor. Klecandy se v oblasti slovenského Zborova podařilo zajmout rakouské polní stráže a proniknout až na obvaziště 28. pluku, kde zajali všechny nemocné. Vyznamenali se při tom čs. dobrovolníci Šípek, Vašátko a Vuchterle. Dle dochovaných svědectví byla mezi raněnými řada simulantů. Zajat zde byl i český lékař Dr. Greif, který se však po vzoru šikovatele Lehečky vrátil zpět do rakouských pozic, aby připravil přechod ještě většího množství Čechů do zajetí.

Během ruského útoku dne 3.dubna 1915 se bez výrazného odporu vzdala velká část c. k. 28. pěšího pluku. Posádkovým městem pluku byla Praha a tak byl tvořen v drtivé většině rodilými Čechy, z nichž mnozí šli do zajetí s hlasitě projevovaným nadšením (Rusové zde měli proti Rakušanům tehdy pouze 1 prapor bez záloh!) O dlouhotrvající protirakouské morálce u 28. pluku svědčí i úředně zakázaná a proto velmi oblíbená píseň se slovy „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč...“.

Rakouské velení nechtělo této události nejprve uvěřit. Později po vyšetření a potvrzení průběhu této události začaly rakouské represivní orgány pracovat naplno. Stíháni byli všichni příbuzní velících důstojníků 28. pluku na celém území monarchie. Na některé jeho příslušníky byl vydán zatykač. Za svou „velezradu“ byl 28. pluk potrestán odejmutím bojového praporu a vyškrtnutím ze seznamu rakouských pluků, jako by nikdy neexistoval. Zbytek mužstva 28. pluku byl rozdělen k výhradně německým a maďarským plukům. I ti vojáci, kteří z nejrůznějších důvodů do zajetí nepřešli, si sebou nesli pověst zrádců monarchie a mezi německým mužstvem neměli lehký život. Často byli zařazeni na těžké práce u zákopnických rot apod. Náhradní prapor tohoto pluku nacházející se t. č. v Szegédu však kupodivu nebyl rozpuštěn, ale přejmenován na pochodový prapor XI/28 a odvelen na italskou frontu, kde bojoval za Rakousko až do konce války. C. k. úřady v Čechách tvrdě zakročovaly i v řadách civilního obyvatelstva proti všem, kteří byť jen náznakem schvalovali přechod 28. pluku. Schvalování přechodu 28. pluku stačilo k tomu, aby dotyčný byl obviněn z velezrady a třeba i popraven, jak tomu bylo např. v případě jistého F. Berky, který přechod schvaloval při rozhovorech v hospodě v Moravské Ostravě. Byl udán, zatčen, souzen, odsouzen a popraven. Byli popraveni i vojáci, u kterých se schvalování či podobné smýšlení zjistilo. Např. vojín Kudrna, účastník nepokojů českých vojáků v c. k. armádě, byl popraven 6. května 1915. Rakouská moc si svou zlost vybíjela krutou mstou.

Jedním z dokumentů vypovídajících o pohledu rakouského velení na velezradu 28. pluku je rozkaz rakouským vojskům v oblasti Karpat z 28.dubna 1915:

Vojáci! Dne 3. dubna r. 1915 c. k. rakouský pěší řadový pluk č. 28. vzdal se skoro celý bez boje pouhému nepřátelskému praporu. Tento hanebný čin zničil rázem slávu veškerých hrdinských, všude obdivovaných skutků tohoto pluku na který naše armáda byla právem hrda. Hanba tohoto nehodného činu zničila úplně vojenskou pověst tohoto pluku. Mladí záložníci, doplňující pluk, přišli z morálního hlediska ze své země úplně rozvráceni. Zlovolná propaganda individuí jsoucích ve službách nepřítele zvrátila jasného ducha naší vojenské mládeže. U starých vojáků duch věrnosti a oddanosti Rakousku vzrůstal bez přestání až do smrti a zjednal úctu a slávu jich pluku a jich praporu. Avšak jakmile mladí záložníci po krátkém výcviku přišli ke svému pluku, byl ihned zpozorován špatný vliv jejich přítomnosti na ducha pluku. Nedůstojný a zahanbující čin 3.dubna 1915 nezničil pouze slávu tohoto pluku, nýbrž je také příčinou, že jméno pluku bude vymazáno ze sborů naší armády až do té doby, kdy nové hrdinské činy vykoupí jeho poklesek. Jeho Apoštolské veličenstvo, náš nejvyšší vojenský pán, nařídil nejvyšším dekretem ze dne 17. dubna 1915 prozatímní rozpuštění c. k. rakouského pěšího řadového pluku č. 28 a uložení jeho praporu do vojenského muzea. Plni hanby a bolesti, vy, vojáci, rození v téže zemi, slibujete, že svou krví odpykáte a vykoupíte nehodný a strašný čin tohoto pluku. Nechť zví náš nepřítel, který neustupuje před nejhanebnějšími prostředky, aby dobyl úspěchu svým zbraním, že je v této zemi ještě dosti vojáků, věrných císaři a králi!“.

Toto provolání rakouského velení bylo jasně určeno všem Čechům v rakouských jednotkách. Reakce na něj však byla povětšinou zcela opačná, než jakou rakouské velení očekávalo. Místo „odčinění krví“ se v rakouské armádě ještě zvýšil počet „nezvěstných“ českých vojáků, kteří si z jednání vojáků 28. pluku přímo vzali příklad. Na východní frontu proti ruským armádám bylo proto posíláno čím dál více německých divizí, které byly považovány na východním bojišti za bojeschopnější než leckteré rakouské pluky.

Za velké zásluhy na zajetí většiny 28. pluku byla řada rozvědčíků ČD vyznamenána. Konkrétně ppor. V. Klecanda byl vyznamenán řádem sv. Vladimíra 4. stupně s meči a mašlí a následně v srpnu 1915 povýšen na poručíka a odvelen k štábu ruské jihozápadní fronty, kde plnil zvláštní zpravodajské úkoly a působil i jako tlumočník.

Nedlouho po přechodu 28. pluku do zajetí byl (dle vyprávění čs. dobrovolníka Karla Vašátka) poslán výborný rozvědčík 2. roty ČD bratr Šípek na vlastní žádost na rozvědku do Regetova, vesnice v pásmu nikoho, kde chtěl chytit živého zajatce a přivést ho jako dárek k svátku ppor. V. Klecandovi, který o takové akci neměl ani tušení. Šípek se spolu s malou skupinou čs. dobrovolníků, které vzal s sebou, střetl těsně před rakouskými pozicemi s nepřátelskou hlídkou, která měla přesilu a v zuřivé přestřelce padl. Zbytku rozvědky se podařilo ustoupit, ale pro zuřivou rakouskou palbu se jim nepodařilo Šípkovo tělo vzít s sebou. Celá rota tehdy jeho ztráty litovala. Šípek byl znám svými skutky a dobrosrdečností. Byl synem řezníka na Smíchově v Praze. Již před 1. sv. válkou však odešel do Bulharska a bojoval pak za samostatnost tohoto národa např. i v bitvě u Čataldže, kde byl za chrabrost v boji vyznamenán tehdy přímo Radko Dmitrijevem, jenž zde jako Bulhar rovněž tehdy bojoval. Po osvobození Bulharska se usadil v Rusku, v Charkově, kde působil jako betonářský mistr. Na seznamech dobrovolníků České družiny byl třetím přihlášeným. Byl dalším z padlých 2. roty ČD.

V noci 11. dubna 1915 vyráží na rozvědku 25 dobrovolníků z 1. roty ČD, pod velením českého ppor. Čečka. Spolupracují přitom s jedním praporem ruské pěchoty a skupinou rozvědčíků z Surského pluku náležejícímu k 70. divizi, jíž byla 1.rota ČD tehdy dočasně podřízena. Ruské technické jednotky pod ochranou čs. dobrovolníků nejprve provedly likvidaci minového pole a při následném odvážném útoku na nepřátelské zákopy bylo čs. dobrovolníky dobyto dokonce až druhého pásma zákopů, přičemž bylo získáno množství válečné kořisti. Díky prudkému dešti se celá akce obešla bez jakýchkoliv ztrát. Počet příslušníků ČD vyznamenaných za chrabrost v boji se tak dále rozrůstal.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník" vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Tato práce vyšla také knižně, vřele doporučujeme!


K objednání na pavelkuthan@seznam.cz
Cena: 90,- Kč

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více