Přehled článků autora

Původními obyvateli Palestiny (Kanaánu) byli Kanaánejci. Ve 13.st. př.n.l. byla tato oblast dobyta hebrejsko-izraelskými kmeny vedenými Mojžíšovým nástupcem Jozuou. Zde pak došlo ke sjednocení 12 izraelských kmenů a později ke zřízení prvního státního útvaru, biblického židovského státu Izrael, jehož prvním králem se dle biblické tradice stal Saul. Jeho nástupce David dobyl Jeruzalém a učinil zněj hlavní město království.

Spojené státy americké byly a dodnes jsou nejdůležitějším vnějším aktérem v tomto regionu. Jejich tak významné postavení je zapříčiněno hned několika důvody. USA jsou dlouhodobě považovány za největšího izraelského spojence, a to především kvůli velmi mocné židovské lobby, která, ačkoliv Židé tvoří pouze 3% procenta amerického obyvatelstva, má velmi silný vliv na americkou politiku.

V roce 1947 Sovětský svaz stejně jako USA a mnoho dalších podpořil rezoluci OSN o rozdělení Palestiny, doufajíce, že nově vzniklý stát bude socialistický a že urychlí úpadek britského vlivu v této oblasti. Proto tedy tři dny po vyhlášení samostatného Státu Izrael uznal SSSR tento nový stát de jure. Angažovanost Sovětského svazu v tomto regionu byla především zaměřena na boj proti „západnímu imperialismu“.

Otázkou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu se Organizace spojených národů (dále jen OSN) začala zabývat od samotného začátku své existence, tj. ve 40. let 20. století. Od té doby neustále předkládá plány a návrhy na řešení situace v této oblasti. Od chvíle, kdy se na její agendě poprvé objevila palestinská otázka, bylo vydáno několik stovek rezolucí týkajících se izraelsko-arabských a izraelsko-palestinských vztahů. Tato kapitola se zabývá jen těmi nejpodstatnějšími rezolucemi, které měly přímý dopad na další vývoj tohoto konfliktu.

Od samotného založení Státu Izrael se Evropa snažila udržet neutrální pozici vůči izraelsko-arabskému, potažmo izraelsko-palestinskému konfliktu. V průběhu celé éry nebyla však schopna vytvořit jednotnou politiku vůči tomuto regionu, jelikož jednotlivé státy neustále měnily svá stanoviska v závislosti na specifických politických či časových kontextech. Evropské mocnosti, ještě předtím než bylo vytvořeno Evropské společenství a následně samotná Evropská unie, měly velmi těsné vazby na oblast Blízkého východu. Prosazovaly zde své mocenské a politické ambice. Mimoto byl tento prostor velmi strategický jak z ekonomického, tak z vojenského hlediska.

Všichni aktéři, tj. USA, Rusko, OSN a Evropská unie, měli jeden společný zájem, a to stabilitu na Blízkém východě. Rozhodli se proto zkoordinovat svou politiku majíc na paměti to, že nejefektivnějších výsledků lze dosáhnout jedině spoluprací, nikoliv soupeřením. Proto se seskupili do tzv. „Blízkovýchodního Kvartetu“. Poslední kapitola této práce se proto věnuje právě mírovým aktivitám Kvartetu na Blízkém východě a analyzuje, zda jsou společně schopni dosáhnout kýženého míru v tomto regionu, zda disponují potřebnými prostředky a zda bylo dosaženo nějakých pokroků v mírovémprocesu.

Cílem této práce není analýza příčiny vzniku ani průběhu tohoto nekončícího konfliktu, nýbrž analýza jeho mezinárodně – politických souvislostí, tj. postojů a angažovanosti světových mocností. Na úvod ovšem považuji za nezbytné v rámci pochopení celé problematiky stručně zmínit průběh tohoto konfliktu od samotného prapočátku jeho vzniku až do současnosti.

Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti

Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti

Konflikt mezi Izraelci a Palestinci, na rozdíl od mnohých tvrzení, je záležitostí moderní éry. Jak islám, tak judaismus mají mnohé společné rysy a prvky. Mnohé židovské biblické postavy jsou muslimy uznávány a ctěny, obzvláště Abrahám, skrze kterého se de facto prolínají všechna tři světová monoteistická náboženství – judaismus, islám a křesťanství. Z historie je známo mnoho případů, kdy Židé a muslimové bojovali bok po boku za společnou věc.

Poté, co si velmoci dnešního mezinárodního systému uvědomily důležitost nastolení stability na Blízkém východě namísto soupeření o vliv vněm, proběhlo nespočet snah o definitivní urovnání izraelsko-palestinského konfliktu. Přestože se podařilo dosáhnout alespoňčástečných změn, většina z těchto mírových snažení bohužel nevedla k žádnému konkrétnímu výsledku.