Přehled článků autora

V létě 1940 sledoval italský diktátor Benito Mussolini s narůstající nespokojeností nečinnost italských jednotek umístěných v Libyi. Po smrti maršála Italo Balba (zahynul v bombardéru S.79, omylem sestřeleném italskými protiletadlovými dělostřelci u Tobruku 28. června) se novým vrchním velitelem ozbrojených sil v severní Africe stal maršál Rodolfo Graziani. Pokoušel se shromáždit potřebné síly k Římem požadované ofenzivě proti Egyptu. Nakonec, pod hrozbou odvolání, neochotně vyrazil 13. září 1940 do útoku.

„Novodobá Itálie, která si říká plným právem ‚okřídlená Itálie‘, disponuje mohutným vojenským letectvem, jehož válečná hodnota jest zejména v nynější době pozoruhodná. Vybudování mohutného válečného letectva bylo přijato jako jeden z hlavních bodů programu již při budování nového fašistického státu samotným Mussolinim, který – jsa sám pilotem-letcem – věnuje letectvu stále větší pozornost…,“ napsal v článku červnového čísla časopisu Letectví roku 1936 J. B. Bláha. Že to nebylo s bojovou silou Regia Aeronautica navzdory masivní fašistické propagandě zase až tak slavné, lze dokumentovat na příkladu bitevního letectva.

Skutečný soudný den nadešel pro osádky lehkých bombardérů Fairey Battle z Předsunuté letecké útočné armády (AASF) 14. května 1940. Britští letci v zastaralých letounech a bez náležitého zajištění vlastními stíhačkami byli velením nekompromisně vrženi přímo do epicentra probíhající bitvy, do oblasti Sedanu. Výsledkem se stal jeden z největších masakrů bombardérů RAF během celé druhé světové války.

Operační aktivity beaufighterů mimo mateřské ostrovy stojí tak trochu stranou zájmu leteckých historiků i širší čtenářské veřejnosti. Že to není zcela opodstatněné, ukazuje např. nasazení 272. perutě RAF během operace Crusader (Křižák) na severoafrickém pouštním válčišti v listopadu a prosinci 1941. Dvoumotorové těžké stíhačky Bristol Beaufighter Mk.IC a jejich osádky tehdy svými výkony zastínily nejednu peruť hurricanů či tomahawků letectva Západní pouště (Western Desert Air Force).

Devatenáctý listopad 1941. Druhý den operace Crusader, spojenecké ofenzivy na severoafrickém bojišti, mající za cíl uvolnění obklíčeného Tobruku. Za ryku silných motorů vzlétly ráno v 6.40 hod. z polní základny LG.10 Gerawla čtyři Beaufightery Mk.Ic 272. perutě RAF. Panovalo nepříznivé počasí, jaké by si při vyslovení slova „poušť“ představil málokdo. 

Roku 1934 ministerstvo letectví (Air Ministry) vydalo specifikace O.27/34 na víceúčelový palubní letoun, spojující roli stíhačky a střemhlavého bombardéru. Výsledkem vývoje byl letoun Blackburn Skua, který v době vstupu Spojeného království do války s Německem tvořil výzbroj dvou perutí FAA. Konstrukcí tohoto svérázného letounu se zabývá následující článek.

Blackburn Skua byl poněkud nestandardní kombinací stíhacího letounu a střemhlavého bombardéru. Navíc určený pro operace z palub letadlových lodí. Jak se tento "kříženec" osvědčil při bojovém nasazení během druhé světové války, se dozvíte na následujících řádcích.

Bratři Walter a Reimar Hortenovi patřili mezi nejzajímavější osobnosti letectví z času Velkoněmecké říše. Spojovali v sobě dávku nefalšovaného leteckého entuziazmu se vzácnou schopností využívat ve svůj prospěch specifik administrativního aparátu své vlasti. Nacistickému Německu je zcela oprávněně vyčítána přebujelá byrokracie a téměř byzantské vazby uvnitř režimu, zakládající se na složitém předivu protekcí a skupinových zájmů (stačí připomenout neformální „bratrstvo“, které v prvních letech války u Luftwaffe vytvářeli bývalí veteráni Legionu Condor). Toto klima nicméně za války pomáhalo Hortenům, pohybujícím se mimo zavedené letecké společnosti, v jejich práci. Zde byl cenným přínosem organizačně velmi schopný Walter, který udržoval dobré vztahy na říšském ministerstvu letectví (RLM) a také s hlavním zbrojmistrem letectva Ernstem Udetem (jeho sekretářku, slečnu von der Groebenovou si posléze, roku 1943, vzal za manželku). Reimar, coby talentovaný konstruktér-samouk, ve dvojici zase představoval tvůrčího ducha stojícího za technickými řešeními letadel specifické koncepce, které oba bratři doslova upsali duši – samokřídlům.

Zatímco Oblt. Walter Horten sloužil roku 1940 coby technický důstojník v řadách stíhací skupiny I./JG 26 a nejstarší sourozenec Oblt. Wolfram Horten zahynul 21. května během západního tažení jako příslušník bombardovací skupiny I./KGr. 126, nejmladší Reimar působil v hlubokém zázemí.

Zavalité letouny Brewster Buffalo byly prvními stíhacími jednoplošníky na palubách amerických letadlových lodí. Na lodích se však Buffala dlouho neohřála a byla rychle nahrazena modernějším F4F Wildcat. Svou bojovou kariéru tak letouny zahájily v leteckých silách Finska, Velké Británie a Nizozemí. S působením "buvolů" u RAF vás seznámí následující řádky.

Zavalité letouny Brewster Buffalo byly prvními stíhacími jednoplošníky na palubách amerických letadlových lodí. Na lodích se však Buffala dlouho neohřála a byla rychle nahrazena modernějším F4F Wildcat. Svou bojovou kariéru tak letouny zahájily v leteckých silách Finska, Velké Británie a Nizozemí. S působením „buvolů“ u RAF vás seznámí následující řádky.

Americká stíhačka Buffalo se v historii leteckých bojů 2. světové války stala skutečným synonymem pro neúspěch. Charakteristicky tvarovaný jednoplošník byl vyvinut společností Brewster jako palubní letoun pro americké námořní letectvo. Jediným jednoznačně úspěšným nasazením se stala služba verze Model 239 v řadách finského vojenského letectva. U britského RAF, které společně s USN patřilo mezi jeho největší uživatele, zcela propadl.

V samém závěru bojů zimní války (zuřila od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940) se množila hlášení sovětských pilotů o střetech se „Spitfiry“. Relativně často se s takto označovanými letouny utkávali piloti sedlající Polikarpovy I-153. Šlo jak o piloty letectva Baltského loďstva (VVS KBF), tak o příslušníky vojenského letectva (VVS RKKA), zejména příslušníky dvou stíhacích pluků zvláštní letecké skupiny (OAGp) působící z estonských základen. Sovětský průzkum a výzvědná služba se ovšem dopustily závažného omylu v určení protivníků, neboť Sověti identifikovali stroje jako „Spitfiry“.

V polovině 30. let 20. století byla Habeš (Etiopie) s Libérií posledním samostatným státem černého světadílu. V čele této vnitrozemské země, od Indického oceánu odříznuté francouzskými, italskými a britskými koloniemi, stál císař Haile Selassie I. Vládl území 2,5krát většímu než tehdejší Německo s 10-12 miliony poddaných.

Noční činnost povstaleckých bombardérů pro republikány představovala v létě 1937 nepříjemný problém. Mimo jiné proto, že v dosahu základen nacionalistických Junkersů Ju 52/3m se nacházel od brunetské fronty nepříliš vzdálený Madrid.

Během 2. světové války vybojovali stíhači britského námořního letectva (FAA) kolem 400 sestřelů. Dalších zhruba 50 sestřelů jim velení přiznalo jako pravděpodobné. Velkou část z těchto vítězství stíhači vystříleli v kritické fázi konfliktu, v letech 1940 až 1942, zbraněmi tak podřadných leteckých typů, jaké představovaly víceúčelové stroje Blackburn Skua nebo dvoumístné palubní stíhačky Fairey Fulmar. Podmínky, za jakých britští námořní stíhači čelili německým a italským letounům, pomohou přiblížit dva z mnoha soubojů té doby.

Když sovětští specialisté z NII VVS roku 1937 zevrubně prozkoumali ve Španělsku ukořistěnou stíhačku He 51B-1, nijak výrazně je nepřekvapila. Jevila se logickým vyústěním vývoje starších dvouplošných stíhacích typů německé firmy Heinkel, s kterými měli Sověti značné zkušenosti. V předchozích letech zakoupili a odzkoušeli po dvou exemplářích HD 37 a HD 43. A upravenou HD 37 dokonce zařadili do výzbroje VVS RKKA pod označením I-7.

V noci z 11. na 12. březen 1944 vzlétlo pět německými piloty ovládaných dvouplošníků Fiat CR.42LW z Nachtschlachtgruppe 9 k útoku proti spojeneckým pozicím na italské frontě. Více než tři roky poté, co z prvoliniové výzbroje Luftwaffe zmizely noční stíhačky Arado Ar 68, začalo německé letectvo opět bojově používat stíhací dvouplošníky. Samozřejmě již ne v jejich původní stíhací roli, nýbrž k nočním bitevním akcím.

Úvodní etapa spojenectví mezi Francií a Spojeným královstvím v pohnutých časech 2. světové války skončila podepsáním francouzsko-německého příměří 22. června 1940. Francie, drcená postupem německých vojsk, se ze spojeneckého svazku vyvázala a osudy obou mocností se načas rozdělily. V tomto prvním válečném období operovalo z francouzských základen velké množství letadel britského RAF. Přítomnost francouzských letounů na britských letištích byla naopak ve stejné době poměrně řídká.

Večer 13. května 1940 si francouzské velení konečně začalo uvědomovat vážnost situace na frontě držené u Sedanu 2. armádou. Na základě rozkazu Gén. Vuillemina měla být následujícího dne do bitvy vržena 1ère Division Aérienne (1. letecká divize), působící v ZOAN a soustřeďující jádro francouzských bombardovacích útvarů. O rozsahu výzbrojové krize Armée de l´Air svědčí skutečnost, že celé na frontě operující francouzské bombardovací letectvo (útvary 3. letecké divize,působící ve východní letecké operační oblasti ZOAE, byly po zahájení německé ofenzivy podřízeny 1. letecké divizi) disponovalo 14. května 1940 pouhými 65 bojeschopnými stroji. Z nich jen 27 představovalo stroje moderních konstrukcí LeO 451 a Bre 693. Právě akutní nedostatek moderních strojů donutil Francouze nasadit toho dne do denního útoku zastaralé Amioty 143,nazývané pro své nevzhledné hranaté tvary „Autobus Amiot“. Nízkými výkony se hodily pouze k nočním akcím, které také tvořily doposud jejich výhradní bojovou náplň.

Během občanské války ve Španělsku sloužila v řadách republikánského letectva řada typů původem z USA. Kvůli embargu Spojených států na vývoz vojenské techniky na Iberský poloostrov šlo téměř vždy o letouny civilní a v několika málo případech o jednotlivé kusy vojenských letadel. Jedinou výjimku představoval Grumman GE-23, nazývaný v republikánském letectvu „Delfín“. Tento dvoumístný bitevní a stíhací letoun představoval exportní provedení palubního typu Grumman FF-1, stavěného pro letectvo amerického námořnictva. Vládní španělské letectvo získalo celkem 34 exemplářů, produkovaných v licenci kanadským výrobcem Canadian Car & Foundry Company. Do řadové služby je zařadilo na jaře 1938.

Emisaři španělské republiky pátrající v USA po vhodných typech pro posílení vládního letectva narazili na dvouplošný dvoumístný stíhací letoun Grumman FF-1 již na podzim 1936. Nejspíše k tomu došlo v září, kdy ve Spojených státech dlel cap. Augustín Sanz Sainz. A tak lze s největší mírou pravděpodobnosti říci, že za rozhodnutím vyrábět tato letadla v kanadské továrně společnosti Canadian Car & Foundry Company (CC & FC) ve Fortu William stál od začátku právě zájem španělských republikánů.

Nad britskými ostrovy ještě zuřily boje letecké bitvy o Británii, když Adolf Hitler obrátil svou pozornost na východ, proti svému přechodnému spojenci, Stalinovu Sovětskému svazu. Hitler nechoval vůči bolševické říši žádné sentimentální vztahy a v tažení na východ viděl příležitost vyřešit patovou situaci, v které se ocitnul jeho zápas se vzdorujícím Spojeným královstvím.

V červnu 1940 se italské bitevní letectvo nacházelo ve vážné krizi. Nejlépe je to vidět na útvarech sloužících v severní Africe v rámci Comando Aeronautica Libia (letecké velitelství Libye – od 4. července bylo přeznačeno na 5^a Squadra Aerea čili „5. letecká oblast“).

Na konci 2. světové  války bylo možno nalézt černošské příslušníky ozbrojených sil Spojených států na každém bojišti. V zámoří jich za války sloužilo  zhruba  půl milionu. Jen malé skupině z nich však bylo dopřáno zařadit se mezi  skutečnou elitu amerických ozbrojených sil té doby, mezi letce. Právě  díky tomu se jim také dostalo  největší pozornosti  mezi černošskými  americkými vojáky 2. světové války. Podle místa, kde v USA procházeli leteckým  výcvikem,  se jim dostalo přezdívky „Tuskegee   Air men“ (letci z Tuskegee). A špičku mezi nimi představovali právě bojoví piloti z 332. stíhací skupiny.

Dne 4. května 1943 zahájila 14. AF do té doby největší ofenzivní akci USAAF na čínském bojišti. Z letišť v Čcheng-kungu, Jen-kchaji a Kchun-mingu ráno odstartovalo na 30 bombardérů a 24 stíhaček P-40.

V úvodním období 2. světové války se na britských letištích objevovaly vedle bojových letounů Armée de l’Air a Aéronautique Navale také francouzské dopravní letouny. Létaly především na trase spojující Paříž s Londýnem. Tedy na v té době skutečně výjimečné letecké lince mimořádné důležitosti. Paříž a Londýn shodně představovaly politická srdce tehdejší spojenecké koalice, která po dlouhém období usmiřování konečně nalezla dostatek síly oponovat nacistickému Německu. Válečný stav mezi Spojeným královstvím a Hitlerovým Německem panoval od 11. hodiny 3. září 1939. Francie se po dalších hodinách mučivého otálení přidala v 17.30.

Během prvních 24 hodin známé operace Overlord (od 21.00 5. června roku 1944 do stejné hodiny 6. června), vylodění v Normandii, vykonaly letouny USAAF a RAF celkem 25 275 vzletů, z nichž 15 004 připadalo na přímou podporu probíhající invaze. Kdysi všemocná Luftwaffe se zmohla během prvních 24 hodin vylodění na pouhých 319 vzletů provedených letouny Luftflotte 3. Navíc pouze menší část z nich směřovala přímo nad invazní pláže.

Nacistické Německo zahájilo 10. května 1940 svoji západoevropskou ofenzivu, Westfeldzug. Přesněji její první fázi, Fall Gelb (plán „Žlutý“) zahrnující útok na neutrální Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a na severní Francii. Součástí ofenzivy se staly masivní útoky Luftwaffe na francouzská, belgická a nizozemská letiště.

Aktéry řady speciálních leteckých akcí se během 2. světové války staly britské stroje de Havilland DH 98 Mosquito. Do nejširšího povědomí se dostala především operace Jericho – tj. útok na německou věznici ve francouzském Amiens z 18. února 1944 –, kterou se zabývá další článek této MR speciál. Nezůstala ovšem ojedinělým výstřelem. Podobných akcí, cílených na pomoc odboji v okupovaných zemích, vykonala Mosquita RAF celou sérii. Některé z nich byly namířeny speciálně proti obávané nacistické tajné státní policii.

Tato kniha je věnována vybraným epizodám leteckých bojů, odehrávajících se během druhé světové války. Jednotlivé kapitoly popisují události, které se přihodily na vzdušných bojištích v západní Evropě, Středomoří, severní Africe, na východní frontě a v jihovýchodní Asii.

Prvním letounem československé konstrukce, který se objevil na nebi občanskou válkou zmítaného Španělska, se stala stíhačka Avia BH-33E. Jediný exemplář na Iberský poloostrov dorazil na konci srpna 1936. Může posloužit jako učebnicový příklad toho, jak pokoutními cestami získávalo republikánské letectvo po vypuknutí nepřátelství bojové letouny. Navíc může být také použit coby ukázka smutného faktu, že vynaložené úsilí neodpovídalo konečnému efektu. Na Avii BH-33E se hodí známé rčení „Za hodně peněz málo muziky“.

Mezi zajímavé a dnes téměř zapomenuté letecké konstrukce, které se mihly historií španělské občanské války, patří americké typy Bellanca 28-70 a 28-90.

Ještě dlouhou dobu po skončení občanské války ve Španělsku se objevovaly informace o tom, že republikánské letectvo do bojů aktivně nasadilo dvouplošné stíhačky Blériot-SPAD S 510 francouzského původu. Stroje tohoto typu se nacházely také mezi sestřely povstaleckých stíhačů.

Pozici nejmodernějšího republikánského bombardéru před příchodem sovětských Tupolevů SB získal francouzský dvoumotorový typ Bloch MB 210. V porovnání s další francouzskou konstrukcí, hornoplošníkem Potez 54, šlo o celokovové letadlo klasického uspořádání, tedy samonosný dolnoplošník. Dobrý dojem poněkud kazila pro tehdejší výrobky firmy Société des Avions Marcel Bloch charakteristická hranatost trupu. Bohužel, malé množství z Francie dodaných MB 210 neumožnilo sehrát tomuto bombardovacímu typu ve Španělsku významnější roli.

Letecké akce španělské občanské války fascinují přítomností velkého množství různých leteckých konstrukcí. Nad Iberským poloostrovem létaly typy, které pak sehrály významný part v čase 2. světové války. A také zde bylo možno spatřit letouny skutečně raritní. Do této druhé skupiny bezesporu patřil jediný prototyp francouzského dvoumotorového vícemístného bojového letounu Breguet 460.

Do skutečných bojů se během své kariéry dostaly Bulldogy II pouze v rámci jediného letectva, a to ještě na samém konci své životnosti. Celkem osm stíhaček tohoto typu prodalo Estonsko republikánskému Španělsku, v jehož barvách pak dvouplošníky roku 1937 zasáhly do střetnutí na asturijském nebi. Čelily zde převaze nacionalistických letounů, včetně podstatně modernějších strojů německého Legionu Condor.

V druhé polovině občanské války ve Španělsku se výzbroj stíhací složky republikánského letectva téměř výhradně opírala o sovětské Polikarpovy I-15 a I-16. Další typy jednomístných stíhaček byly k dispozici obvykle pouze v několika exemplářích a sloužily mimo hlavní bojové oblasti, hlavně ke krytí dlouhého středomořského pobřeží. Patřily mezi ně i francouzské hornoplošné stíhačky Dewoitine D.371.

Požadavky na nové německé bombardovací letouny moderní koncepce, které se v podobě strojů He 111E-1, Ju 86D-1 a také Do 17E-1 v únoru 1937 objevily na španělském bojišti, vznikaly již v první polovině 30. let. Tedy v době, kdy Německo stále ještě formálně dodržovalo zbrojní omezení vyplývající z Versailleské mírové smlouvy, vnucené Výmarské republice vítěznými mocnostmi roku 1919. Letouny byly proto původně deklarovány jako civilní typy; ve skutečnosti však vznikaly tak, aby jejich konstrukce bez větších problémů umožnila využití v civilní i vojenské roli.

„Letadla se blížila k nákladním autům. Darras ve slunci neviděl, jak pumy letí k zemi. Viděl je ale jako korálky růžence vybuchovat v polích. Začínal cítit bolest v obvázané noze. Věděl, že jeden z Douglasů nemá zaměřovač, a že bombarduje zvětšeným otvorem WC. Náhle se část silnice zastavila: kolona byla přerušena. Jedna z bomb zasáhla nákladní automobil a ten se zhroutil přes cestu… Jako hlava červa, která sama leze kupředu, ujížděl k Medellinu přední oddíl kolony, oddělený ve třetině. Pumy dosud dopadaly…“

Na bojovou hodnotu italských letounů z konce 30. let 20. století a úvodního období 2. světové války je obvykle pohlíženo s jistou dávkou skepse. Není to však zcela namístě – alespoň při hodnocení bombardovacích typů nasazovaných Aviazione Legionaria na španělském bojišti.

Některé letouny zasáhly do španělské občanské války skutečně zásadním způsobem. Jiné letecké typy se dění na Iberském poloostrově pouze letmo dotkly. Do druhé skupiny patří starší sourozenec známého Fiatu CR.32, letoun CR.20.

Jedním z nejpozoruhodnějších stíhacích typů úvodní fáze občanské války ve Španělsku se stal britský Hawker Spanish Fury. Na Iberský poloostrov sice dorazily pouhé tři exempláře, a v září 1936 již v řadové službě u republikánského letectva zbýval poslední z nich, nicméně typ získal v Aviación Militar vynikající renomé. Svoji hodnotu potvrdil v těžkých bojích na přístupech k Madridu v létě a na podzim roku 1936.

Elegantní dvoumotorový střední bombardér Heinkel He 111 se zařadil mezi nejúspěšnější německé typy z období 30. a začátku 40. let. Zejména v první polovině 2. světové války tvořil základ bombardovací složky Luftwaffe. Jeho úspěšná operační kariéra se ovšem začala psát již ve Španělsku, kam bylo podle dokumentů Sonderstabu W dodáno celkem 97 He 111 B a He 111 E v celkové hodnotě 39 512 485 Říšských marek.

Španělští letci dostali příležitost poprvé za letu vyzkoušet německý stíhací letoun He 112 v létě 1938. Tehdy na Iberském poloostrově firma Ernst Heinkel AG za operačních podmínek předváděla prototyp He 112 V9 (W.Nr.1944,D-IGSI).

Španělské bojiště během občanské války sloužilo nacistickému Německu jako ideální polygon pro testování taktických postupů i vojenské techniky. Mezi letouny, které se ve stavu známého Legionu Condor skutečně pouze mihly za účelem zkoušek v operačních podmínkách, patřil rovněž jediný prototypový exemplář stíhačky Heinkel He 112 V6. Ve Španělsku se vyskytoval od konce listopadu 1936 do havárie 19. července následujícího roku.

V srpnu 1936 se na bojištích španělské občanské války objevila úvodní dvojice německých letadel, transportní a bombardovací Junkers Ju 52/3m a stíhací Heinkel He 51 B-1.

Dvouplošník Henschel Hs 123 A byl jedním z prvních typů odeslaných do Španělska k vyzkoušení za bojových podmínek po rozhodnutí rozšířit operaci „Feuerzauber“ (německou intervenci v probíhající občanské válce na straně povstalců).

Nejdůležitějším stíhacím typem prvních týdnů španělské občanské války byl zastaralý Hispano-Nieuport 52, tvořící v létě 1936 standardní výzbroj Aviación Militar. Intenzivně jej využívalo zejména republikánské letectvo, menší počet získali po puči také povstalci. První vzdušná vítězství tragického občanského konfliktu vybojovali piloti obou znepřátelených stran právě v kabinách těchto stíhaček.

Italské lehké stíhačky IMAM Ro.41 se ve Španělsku dočkaly toliko omezené bojové služby. V první linii je povstalci používali pouze velmi krátce roku 1937 a s nepřítelem se ve vzduchu vůbec nestřetly. Velmi důležitou roli však letouny sehrály při výcviku nových generací stíhacích pilotů španělského nacionalistického letectva.

Němci na španělském polygonu odzkoušeli během občanské války všechny tři typy tvořící v té době základ bombardovací složky Luftwaffe: Heinkel He 111, Dornier Do 17 a Junkers Ju 86. Jestliže nasazení za reálných bojových podmínek potvrdilo kvality prvních dvou konstrukcí, Junkers Ju 86 D-1, testovaný na Iberském poloostrově v pěti exemplářích, zklamal. Nepříliš úspěšné nasazení ve Španělsku předznamenalo další osudy tohoto letadla, dítka známé firmy Junkers Flugzeug und Motorenwerke AG.

Poměrně výraznou stopu zanechaly v občanskou válkou strádajícím Španělsku československé stíhací dvouplošníky Letov Š-231. Stroje tohoto typu sloužily na Iberském poloostrově v řadách vládního letectva od jara 1937 až do února 1939. Ani republikánskou porážkou „španělská“ historie Letovů Š-231 neskončila, neboť tři ukořistěné stroje létaly dál ve Frankově letectvu i po skončení občanské války.

Mezi nejvýkonnější stíhací stroje  republikánského letectva patřily na podzim 1936 francouzské Loire 46. Vzhledem k malému počtu dodaných letounů, nedostatku náhradních dílů, slabé nouzové výzbroji a chaosu, panujícímu v té době u vládního letectva, nedokázaly tyto elegantní hornoplošníky průběh vzdušných bojů výrazněji ovlivnit.

Když 17. července 1936 začalo v Maroku nacionalistické povstání, které vyústilo v krvavou občanskou válku, nacházelo se ve stavu španělského námořního letectva Aeronáutica Naval stále ještě několik exemplářů dvouplošné stíhačky Martinsyde F.4. Ono „stále ještě“ je na místě, neboť tento archaický typ vznikl za 1. světové války!

Nejméně početně zastoupenou variantou stodevítky působící během občanské války ve Španělsku se stalo pouhých pět Bf 109C-1, dodaných do Tablady v dubnu 1938. Posílily výzbroj stíhací skupiny J/88 Legionu Condor.

Úvodní Messerschmitty Bf 109 E se na španělském nebi objevily na samém konci roku 1938. Přinesly na Iberský poloostrov v kategorii stíhacích letounů zcela novou kvalitu.

Skutečnou legendou vzdušných soubojů španělské občanské války se stala sovětská dvouplošná stíhačka Polikarpov 1-15, v řadách republikánského letectva označovaná jako Chato.

V samém závěru španělské občanské války se na Iberském poloostrově objevily sovětské stíhací dvouplošníky Polikarpov I-15bis. Pod názvem Super-Chato nestačily již podstatněji zasáhnout do probíhajících bojů. Čas španělských republikánů se neúprosně krátil a do úplné porážky vládních sil zbývaly již pouze týdny.

Mezi nejdůležitější letecké konstrukce působící během občanské války ve Španělsku se bezesporu zařadil Polikarpov I-16. Charakteristicky tvarovaný jednoplošník získal časem (alespoň v Sovětském svazu a později také v tehdejším socialistickém Československu) pozici jakési ikony tohoto konfliktu. Šlo o letoun ve své době nepochybně pozoruhodné koncepce a vysokých výkonů, s dosti významným vlivem na průběh leteckých střetnutí. Jeho operační kariéra v řadách španělského republikánského letectva nicméně nepostrádala dosti problematické okamžiky a zcela jistě nebyla tak oslnivá, jak bylo celá desetiletí předkládáno sovětskými propagandisty.

Po svém bojovém křtu ve dnech 10.–13. listopadu Polikarpovy I-16 pokračovaly v dalších akcích na madridském nebi. Společně s dvouplošnými I-15 na čas dramaticky změnily situaci ve vzduchu nad španělským centrálním bojištěm. Pilotos rusos (ruští piloti) se ve svých výkonných letounech rychle stali doslova miláčky obyvatel Madridu a měli velký vliv na nárůst republikánské morálky.

Dodávky sovětských vojenských letounů do republikánského Španělska začaly 15. října, kdy v přístavu Cartagena zakotvil parník Staryj Bolševik, nesoucí úvodních deset bombardérů Tupolev SB.Do konce roku 1936 dorazilo ze SSSR celkem 162 bojových letounů: 70 stíhaček Polikarpov I-15, 31 Polikarpov I-16 typ 5, 30 bombardérů Tupolev SB a 31 bitevních Polikarpovů R-5SSS. Právě posledně jmenované stroje zůstávají tak trochu ve stínu trojice ostatních typů.

Základním taktickým letounem španělského vládního letectva, sloužícím od roku 1937 až do trpkého závěru občanské války k bombardovacím operacím v blízkosti fronty, se stal sovětský Polikarpov R-Z. Představoval na podmínky druhé poloviny 30. let minulého století značně zastaralou konstrukci.

Během občasné války se na španělském nebi proslavil stíhací jednoplošník Polikarpov I-16. Sověti dodali do Španělska během konfliktu celkem 276 Polikarpovů I-16 typ 5, 6 a 10. Dodávky byly zahájeny na začátku listopadu 1936 příchodem prvních 31 strojů. Letouny se ve Španělsku staly známými na republikánské straně pod označením Mono či Mosca (Muška) a v nacionalistickém táboře jako Rata(Krysa). 

Nejrozšířenějším francouzským letounem meziválečného období byl víceúčelový dvouplošník Potez 25. V době, kdy se úspěšných letadel vesměs vyráběly maximálně stovky, vzniklo ve Francii i během licenční stavby v zahraničí mezi 3500–4000 Potezy 25 (přesný počet již nelze v archivech dohledat). Vedle francouzského vojenského letectva sloužily Potezy 25 u letectev plných 21 států. Jedním z nich bylo také Španělsko, kde letouny zasáhly do bojů během občanské války na republikánské straně.

Vojenské konstrukce polského leteckého průmyslu zastupovaly na španělském nebi během občanské války stíhačky PWS-10. Povstalci jich roku 1936 zakoupili celkem 20. Hned po dodání se ukázalo, že nejde o výhodnou investici. Zastaralé, nespolehlivé a obtížně ovladatelné stroje mnoho pozitivního svým novým uživatelům nabídnout nemohly. Pokus o vyzbrojení stíhací letky museli Španělé téměř okamžitě odpískat a stroje rovnou převedli do druhé linie.

Během občanské války ve Španělsku se světová veřejnost naučila bát bombardérů. S tzv. teroristickými nálety, tedy útoky cílenými proti civilnímu obyvatelstvu, bývaly spojovány zejména akce letounů německého Legionu Condor. Ještě aktivnějšími hráči při náletech na městské aglomerace však byli Italové, kteří získali pochybné renomé nevybíravými útoky rychlých bombardérů Savoia-Marchetti S.79, umístěných na Mallorce proti přístavům na pobřeží Středozemního moře.

Mezi úspěšné typy letadel španělské občanské války patřil italský bombardér SIAI Savoia-Marchetti S.81 Pipistrello (Netopýr). Představoval nejdůležitější italskou bombardovací konstrukci poloviny 30. let 20. století, v období před nástupem nových S.79 a Fiatů BR.20. Zasáhl do italského tažení v Habeši a úspěšně také do bojů v občanskou válkou zmítaném Španělsku.

Článek o nasazení moderního dopravního letounu VulteeV-1A v roli lehkého bombardéru během občanské války ve Španělsku. Pro českého čtenáře je V-1A zajímavý také tím, že na něm v závěru svého španělského angažmá létal čs. pilot Jan Ferák. 

Hitlerovo Německo 10. května 1940 zahájilo svou západní ofenzivu (Westfeldzug), vedoucí k okupaci Nizozemska, Belgie, Lucemburska, zhroucení Francie a vyhnání Britů z kontinentu. Do kritické fáze bojů zasáhli v mnoha líčeních tehdejších událostí neprávem opomíjení muži z řad britského Fleet Air Arm – námořní letci Jeho Veličenstva.

Večer 20. května pronikli první vojáci a vozidla z německé 2. Panzerdivision, patřící mezi útvary Heeresgruppe A, u Noyelles-sur-Mer k pobřeží průlivu La Manche. Od zahájení německé ofenzivy na západní frontě uplynulo pouhých 11 dnů a k fatálnímu protržení francouzské obrany na Meuse u Sedanu došlo před pouhým týdnem. Spojenecká vojska, bojující v Belgii, i jejich týl, umístěný v severozápadní Francii, nyní zůstaly odříznuty od zbytku francouzské armády na jihu.

Rozkaz k zahájení operace Dynamo, známé evakuace vojsk Britského expedičního sboru z Flander, byl vydán v 18.57 hod. dne 26. května 1940. Již kolem půlnoci ve francouzském přístavu zakotvila první evakuační loď, poštovní parník Mona’s Isle. Na plavidlo nastoupilo celkem 1420 britských vojáků. Za rozbřesku 27. května se Mona’s Isle vydal na zpáteční cestu. Operace, na jejímž krytí se podíleli také námořní letci Jeho Veličenstva, začala. Do noci ze 3. na 4. června se podařilo plavidlům Royal Navy evakuovat 308 888 mužů; plavidla francouzské Marine Nationale zachránila dalších 48 474 vojáků. Operace tedy skončila neočekávaným úspěchem, byť – jak připomněl Winston Churchill – „evakuacemi se války nevyhrávají“.

Druhá světová válka byla pro britské Royal Navy skutečným globálním konfliktem, napínajícím omezené zdroje námořnictva hrdého Albionu na samotnou mez. Zápas byl tvrdý, provázený mnoha vítězstvími, ale také řadou neúspěchů. Od roku 1944 se pozornost Královského námořnictva stále více obracela od nacistického Německa a evropské operační oblasti k Jihovýchodní Asii a Tichomoří, proti císařskému Japonsku.

Kvůli zhoršenému počasí mohli Britové k dalšímu úderu operace „Meridian“, náletu na rafinerii Songei Gerong („Meridian II“), přistoupit až 29. ledna 1945. Operační svaz se mezitím pohyboval za rádiového ticha  nedaleko Sumatry a doplnil pohonné hmoty z tankerů TF.69.

Američtí piloti 5th Air Force USAAF, bojující během 2. světové války proti japonskému letectvu nad rozsáhlými oblastmi Pacifiku, zaznamenali na stíhačkách Republic P-47D Thunderbolt celkem 511 sestřelů. Největších úspěchů dosáhla 348th Fighter Group, jejíž piloti vystříleli na Thunderboltech 326 sestřelů. U skupiny vyrostlo celkem 20 es, včetně nejúspěšnějšího pilota Republicu P-47D tichomořského bojiště Lt.Col. Neela Kearbyho. Tento muž na mohutné stíhačce sestřelil 22 protivníků a nakonec se v její kabině odebral do leteckého nebe.

Mezi polozapomenuté epizody 2. světové války se řadí akce mexického vojenského letectva proti německým U-Bootům. Do protiponorkové kampaně se v rámci Fuerza Aérea Mexičana zapojily především původně cvičné americké letouny North American AT-6 Texan.

Jihoafrické vojenské letectvo (SAAF) představovalo na začátku 2. světové války nečetnou sílu, vesměs vyzbrojenou zastaralými letouny. Vojenské ostruhy symbolicky získalo při pronásledování německého parníku Watussi v prosinci 1939.

Pokud se francouzští pěšáci, krčící se v pevnůstkách, zákopech a postaveních děl na jižním břehu řeky Meuse u Sedanu 13. května 1940, podívali na jarní nebe, viděli jen a pouze nepřátelské letouny. 

Za druhé světové války vzniklo úhrnných 18 481 exemplářů všech verzí amerického čtyřmotorového bombardéru Consolidated B-24 Liberator. Typ se nesmazatelně zapsal do letecké historie nejen impozantním počtem postavených strojů, ale také rozsahem svého bojového nasazení, a to nejen v rámci USAAF, ale také britského RAF. Královské letectvo získalo více než 2000 strojů, které v první linii používalo v letech 1941–1947. Liberatory se v britských barvách proslavily zejména jako účinná protiponorková zbraň, sloužily však rovněž v bombardovací roli, při speciálních operacích, k elektronickému boji či v letecké dopravě. Začátky jejich služby u RAF ovšem byly poměrně skromné.

Úvodním Liberatorem, který přelétl přes severní Atlantik ze Spojených států do Británie, se stal stroj LB-30A sériového čísla AM259. Dvojice pilotů: S/L Waghorn a F/L Summers, čtyřmotorový stroj posadila na plochu letiště Squires Gate v britském Blackpoolu 14. března 1941.

3 min. po poledni 3. září 1939, ve chvíli, kdy válečný stav mezi Spojeným královstvím a Německem trval pouhou hodinu, vzlétl z letiště ve Wytonu Blenheim Mk.IV sériového čísla N6215 ze stavu 139. Sq. RAF. Stroji, za jehož řízením seděl F/O A. M. McPherson, připadla vskutku historická role – vykonat první bojový let RAF nad nepřátelské území v nové válce. Podle instrukcí měla osádka provést průzkum Wilhelmshavenu a letišť v severozápadním Německu.

Sovětské vojenské letouny se na estonských základnách objevily na podzim roku 1939, v době, kdy se po vypuknutí 2. světové války Stalinovo impérium poprvé pohnulo západním směrem. Během známé Zimní války mezi Sovětským svazem a Finskem, která vypukla 30. listopadu 1939, vedli Sověti bojové operace rovněž z estonského území, byť šlo formálně o samostatný neutrální stát, na válce se nepodílející. Z estonských letišť startující bombardéry a stíhačky opakovaně napadaly finské cíle. Bojové operace byly provázeny několika incidenty, ve kterých sehrála svou roli letadla označená rudými hvězdami, a v jednom případě také estonská stíhačka Bristol Bulldog.

Pokud je řeč o leteckých bojích provázejících známou bitvu u Sedanu z roku 1940, pak jde téměř vždy o akce 14. května. Toho dne se odehrály doslova sebevražedné nálety britských bombardérů proti německým pontonovým mostům přes řeku Meusu. 

Protiletadlová děla duněla a skla v oknech helsinských domů drnčela. Byl 30. listopad 1939 a nad finskou metropolí prolétaly stříbřité dvoumotorové stroje označené rudými pěticípými hvězdami. Teprve před několika hodinami zahájilo bez vyhlášení války Stalinovo komunistické impérium útok proti svému mnohem menšímu sousedu - Finské republice.

V roce 2010 nalezla ruská expedice, pátrající na bojišti v prostoru řeky Chalchyn po ostatcích sovětských vojáků, fragmenty vraku stíhačky Polikarpov I-15bis. Stroj byl identifikován jako letoun výrobního čísla 3934. Patřil do stavu 4. eskadrily 70. IAP a sestřelen byl 22. června 1939 jako jeden z více než 60 strojů tohoto typu, odepsaných sovětským vojenským letectvem během známého konfliktu. Nalezené ostatky padlého pilota, k-n.V. I. Jureckého, byly pohřbeny v mongolském Čojbalsanu 2. srpna 2010.

Na otázku, co má společného italský stíhací letoun Fiat CR.20 a jeho britský protějšek Bristol Bulldog Mk.IIA, snad každého informovanějšího čtenáře napadne jednoduchá odpověď: klasickou dvou plošnou koncepci a dobu služby. Méně známým faktem je, že oba typy jeden čas působily ve stejné operační oblasti – východní Africe. A to v době mezinárodní krize, vyvolané italským útokem na Habeš.

Rudá armáda 30. listopadu 1939 zahájila bez vyhlášení války útok na Finsko. Začala zimní válka. Okamžitě došlo k úvodním náletům na finská města. Nejtragičtější průběh mělo odpolední bombardování Helsinek bombardéry 1. MTAP (1. minového a torpédového leteckého pluku) letectva Baltského loďstva. O život přišlo 91 civilistů a 236 dalších obyvatel finské metropole utržilo zranění. Byl to pouhý začátek bombardovací kampaně sovětského letectva proti finským cílům v týlu, která pokračovala během celé zimní války. Pachatel úvodního masakru v Helsinkách – osádky Iljušinů DB-3, patřící do 3. letky 1. MTAP m-r. N. A. Tokareva – se nad metropoli ostatně vrátily hned následujícího dne, 1. prosince. Svrhly 17 pum FAB-250 na cíl identifikovaný jako vojenské sklady. Tentokrát k obětem na straně finských civilistů nedošlo.

Robustní stíhačky Republic P-47D Thunderbolt začaly v amerických barvách působit v jihovýchodní Asii až během roku 1944, podstatně později než v Evropě, Středomoří či v Pacifiku. Od léta zde zasahovaly do tvrdých bojů proti Japoncům na barmském bojišti.

V polovině září 1941 se na letišti Kadnikov objevili příslušníci 126. IAP. Základna se nacházela 140 km od města Vologda, poblíž železniční trati spojující tuto aglomeraci s přístavem Archangelsk. Na letištní ploše letce ze 126. IAP čekaly pro Sověty v té době rozhodně velmi nezvyklé letouny: americké stíhačky Curtiss Tomahawk. Poskytli je noví spojenci Stalinova Sovětského svazu - Britové. Účelové spojenectví vzniklo před pouhými necelými třemi měsíci, po německém útoku na SSSR. Stíhačky, hřadující kolem vzletové dráhy letiště, představovaly jeden z jeho prvních praktických důsledků.

V souvislosti se známou leteckou bitvou o Británii se při popisu aktivit RAF nejčastěji hovoří o pilotech Fighter Command. Je to logické, šlo o bitvu ze strany Spojeného království obrannou a její tíže ležela právě na bedrech pilotů a letounů Velitelství stíhacího letectva. Svým dílem do probíhajících bojů ovšem zasáhli také piloti a letadla dalších velitelství RAF.

Jaro roku 1941 patřilo pro Luftwaffe mezi nejúspěšnější válečná období. Německé bombardéry drtily britská města nočními nálety a zasazovaly tvrdé údery plavidlům Royal Navy ve Středozemním moři. Letouny z Luftflotte 4 účinně podpořily bleskové vítězstvíWehrmachtu v Jugoslávii a Řecku. Němečtí stíhači triumfovali v leteckých bojích nad Maltou a razantně vstoupili na severoafrické válčiště. V symfonii úspěchů se ztrácel jediný mollový tón: rozpačitý výsledek speciální akce Luftwaffe na pomoc iráckým protibritským povstalcům.