Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Autor: Radek Váňa 🕔︎︎ 👁︎ 24.183

I. Starý zločin, nový trest

Systematická destrukce početných mas obyvatelstva na základě jejich příslušnosti k určité skupině - národnostní, náboženské, politické, etnické, kulturní či jiné - poznamenává dějiny lidstva od nepaměti.

Kartágo musí být zničeno“, pronesl římský senátor Marcus Porcius Kato a předznamenal tak jeden z nejznámějších případů genocidálního chování ve starověku. Město Kartágo bylo srovnáno se zemí a na znamení totální destrukce zasypáno solí, muži byli pobiti, ženy a děti odvlečeny do otroctví. Ještě mnohem dříve, v osmém a sedmém století př.n.l., podobný osud postihl města a národy porobené Asyrskou říší. Ve středověku se vraždění en masse stalo běžným prostředkem boje znepřátelených náboženských skupin a válečníků (viz např. pronásledování hugenotů ve Francii či velkoplošné čistky Čingischánových nájezdníků). Moderní historie dvacátého století začíná masakrem více než 1,5 milionu Arménů rukou otomanské říše.

Reklama

Likvidace porobeného národa či stoupenců poraženého protivníka rozhodně není fenoménem vzešlým z novodobých dějin. Již vládcové starodávných říší pochopili, že jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak získat trvalou nadvládu nad poraženou skupinou, je její totální destrukce kombinující fyzickou likvidaci příslušníků takové skupiny s vyvrácením všech jejích kulturních a historických kořenů tak, aby byla maximálně ztížena možnost jejího opětovného znovuzrození.

Technický pokrok 20. století nově umožnil uskutečňování takových záměrů s dříve netušenou efektivitou, rychlostí a brutalitou. Novodobí strůjci velkoplošných masakrů dostali do rukou automatické zbraně, plynové komory, krematoria, vlaky k provádění transportů, moderní systém státní správy. Právě moderní technika a komunikační možnosti 20. století byly rozhodujícími faktory na cestě od tradičního masakru ke genocidě.

První masakr „nového typu“ (a z hlediska dnešního mezinárodního práva učebnicový příklad genocidy) postihl v letech 1915-1916 křesťanskou menšinu Arménů žijících v jinak výlučně muslimském Turecku. Na základě obvinění Arménů ze spolupráce s ruským nepřítelem v probíhajících bojích první světové války vypracovaly orgány tehdejší turecké říše projekt deportace arménské menšiny, žijící převážně v blízkosti ruských hranic, přes celou zemi až na hranici se Sýrií (kde již údajně nebudou moci Turecko poškozovat). Jak se záhy ukázalo, tyto deportace byly jen záminkou k otevřenému vraždění a teroru, které mělo vést až k úplné likvidaci arménské menšiny. Turecké státní orgány k uskutečnění svého záměru vypracovaly chladnokrevný systematický plán: nejprve byli pobiti příslušníci arménské elity (vzdělanci, kněží, státní úředníci a jiné osoby s jakýmkoliv možným vlivem na širší masy obyvatelstva) tak, aby byla vyloučena jakákoliv možnost organizovaného odporu. Turecká armáda posléze postupně v jednotlivých regionech země začala obsazovat arménské vesnice a čtvrti. Muži byli odvlečeni a při první příležitosti zavražděni nebo následně zahynuli v nelidských podmínkách transportů smrti. Ženy a děti mohly ujít tomuto osudu jedině přechodem k islámu stvrzeným okamžitým sňatkem s muslimem (nakonec však i naprostá většina žen byla zotročena či deportována). Vojáci posléze vtrhli mezi opuštěné domy, vyplenili je, vypálili kostely, znesvětili oltáře a hroby a srovnali se zemí vše, co by mohlo připomínat arménskou minulost. V průběhu jediného roku byl původní počet 1 800 000 Arménů žijících na území Turecka [1] zredukován na necelých 35 000. Z kdysi početné a vitální arménské komunity dodnes v Turecku přežívá jen hrstka potomků těch, kterým se podařilo přežít vražedné transporty a dorazili až na místo určení na syrské hranici.

Efektivní a rychlý průběh arménského masakru se stal prvním vážným varováním před možnými následky kombinace absolutní moci, sektářské nenávisti a moderních technických prostředků. Mezinárodní společenství bohužel pro sebe nedokázalo z tohoto varování vyvodit dostatečně účinné závěry. Pachatelé arménských čistek nebyli až na výjimky potrestáni a tragický osud jednoho malého asijského národa rychle zapadl na okraj zájmu veřejnosti i mocností.

Nikdo asi nepočítal s tím, že za necelých dvacet let se scénář arménských masakrů začne opakovat - v Evropě a s mnohem tragičtějšími následky. V roce 1933 se v Německu ujali moci Hitlerovi nacisté, kteří jako jeden z hlavních pilířů nově budované třetí říše postavili nejprve diskriminaci a posléze úplnou likvidaci židovské rasy. Díky vojenským úspěchům německých vojsk v průběhu druhé světové války nabrala eliminace židovského obyvatelstva celoevropského rozměru. Odhaduje se, že do roku 1945 nacisté zavraždili přibližně 6 miliónů z celkem 8,3 mil. Židů žijících na Německem okupovaných územích. V koncentračních a pracovních táborech umíraly také milióny Cikánů, Slovanů a jiných ras a národností, které Německo považovalo za podřadné.

Když se na veřejnost dostaly první zprávy o plném rozsahu hrůz židovského holocaustu a koncentračních táborů, začalo být jasné, že zločin, který spáchalo nacistické Německo, byl svým kvantitativním měřítkem, celosvětovým rozsahem, rasovým motivem i chladně byrokratickým provedením bezprecedentní. Zákonem ustanovená definice Žida a jeho nesvobod, koncepce koncentračních táborů, které organizovány po vzoru moderních průmyslových podniků efektivně a jako na běžícím pásu likvidovaly „nepotřebný lidský odpad“, nasazení a důslednost při likvidaci cílových skupin - to vše a mnohé jiné jsou charakteristiky, kterými německé barbarství v průběhu druhé světové války ještě dále rozvinulo myšlenku státem sponzorovaného a moderními prostředky organizovaného a prováděného násilí proti nepohodlným skupinám obyvatelstva, která se poprvé uplatnila proti arménské menšině v Turecku. Německo spáchalo zločin, jaký v dějinách lidstva neměl obdoby. Nenašel se žádný institut ani termín dosavadní mezinárodní politické a právní praxe, který by dokázal v dostatečné míře postihnout onen rozměr nacistických zvěrstev, kterým události druhé světové války vybočovaly z obvyklého utrpení a násilí provázející jakoukoliv válku - totiž fakt, že nacistický teror nebyl namířen jen proti nepříteli na vojenském bojišti, ale především proti člověku jako takovému, na základě jeho rasy či národnosti. Winston Churchill tehdy konstatoval, že lidstvo má co do činění s „novým zločinem, jež dosud nemá jména“.

Reklama

V roce 1944 toto terminologické a koncepční vakuum vyplnil právník polského původu Rafael Lemkin. Ve své knize Vláda Osy v okupované Evropě [2] Lemkin poprvé k označení plánované likvidace národa či etnické skupiny použil pojmu genocida odvozeného z řeckého genos (rasa, národ, kmen) a latinského cide (zabíjet). Lemkinovy myšlenky přitom měly nadčasový rozměr - genocidu pojal nikoliv jako pouhý produkt válečného konfliktu, ale jako porušení základního práva skupiny lidí spojených určitým jednotícím znakem na existenci, podobně jako homicida je porušením základního práva člověka na život. Je přitom jedno, jestli k takovému činu dojde za války či v čase míru. Genocidu představil jako zločin, jenž není toliko porušením pravidel vedení války, ale zločinem proti lidskosti v nejširším slova smyslu, jenž se dotýká nejen postižených jednotlivců a národů, ale samé podstaty lidskosti a celého lidského společenství. Zároveň také upozornil, že genocida nemusí vždy znamenat úplné vyvraždění příslušníků cílové skupiny, ale z praktického hlediska bude spíše koordinovaným plánem zaměřeným na likvidaci základních podmínek života takové skupiny s cílem je v konečném výsledku vyhladit.

V praxi se Lemkinovy myšlenky uplatnily poprvé před Norimberským tribunálem. Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, podle níž byli v Norimberku souzeni nacističtí zločinci, upravila tzv. zločin proti lidskosti, jehož skutková podstata obsahuje některé ryze genocidální prvky (vyhlazování, pronásledování z příčin politických, rasových a náboženských) a jenž je zcela důsledně odlišen od válečného zločinu jako porušení zákonů a zvyklostí války. Zločin proti lidskosti však od Lemkinova pojetí genocidy odlišuje zásadní rozdíl - spáchat jej lze pouze v průběhu války nebo před jejím počátkem a jeho pachateli tak typicky budou představitelé nepřátelské mocnosti. [3]

Již v době konání Norimberského tribunálu proto Lemkin pokračoval v úsilí přesvědčit mezinárodní společenství o tom, že k vyhlazování distinktivních skupin obyvatelstva může docházet i v období míru, a že je proto nutné vedle zločinu lidskosti smluvně zakotvit zločin genocidia, jenž může být spáchán nejen za války, ale i v míru, a který mohou spáchat nejen orgány nepřátelského státu, ale, a to zejména, také orgány státu vlastního.

V roce 1946 na základě Lemkinovy předlohy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž genocidu označuje za zavrženíhodný zločin podle mezinárodního práva, jehož pachatelé a spolupachatelé musejí být potrestáni. [4] O dva roky později, 8. prosince 1948, se Lemkinovo úsilí završilo - Organizace spojených národů přijala Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia. [5]

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více