Válka turecko-rusko-rakouská [1787-1792]

Suvorov je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců všech dob, nejvíce se asi proslavil svým přechodem Alp po Hannibalově vzoru, byť bez slonů. Generálů ovšem v jeho rodině bylo víc, úspěchů Alexandra Vasilijeviče však nedosáhli. Je ironií, že tento muž, opora carského režimu a rázný potíratel francouzských revolučních vojsk, se stal jedním ze symbolů a tradičních legendárních opor sovětské armády.

Rakouský reformní císař Josef II, který žil a panoval příliš dlouho ve stínů svého severního rivala geniálního vojevůdce pruského krále Fridricha II.Velikého (1712 - 1786, pruský král od 1740) pocítil touhu, že mu v jeho úspěšné životní dráze chybí ještě jeden důležitý cíl a to, stát se úspěšným a uznávaným válečným vůdcem svého lidu.

Pruský král – filozof Fridrich Veliký, alias „starý Fric“ někdy kolem poloviny 18. století považoval ruská vojska za pouhé hordy barbarů. Bylo to ovšem ještě předtím, než jeho skvělá armáda zakusila hořkost porážek, které jí uštědřily pluky ruských „barbarů“ v bitvách sedmileté války (1756–1763), a kozáčtí koně se napájeli vodou ze Sprévy. Ale jak se to všechno přihodilo, si můžeme říct někdy jindy. Naše dnešní povídání je o tom, jak vyslanci západních mocností v Rusku ošálili své chlebodárce a jak se ruské loďstvo stalo pánem Černého moře.