Poznámka k nošení rakousko-uherských vyznamenání v Československu

Poznámka k nošení rakousko-uherských vyznamenání v Československu.



Vzhledem k dotazům jaké dekorace byly po roce 1938 raženy a nošeny jednak v Československu či Rakousku si dovolím se souhlasem autora přepsat jeho článek, který byl uveřejněn v časopise Signum a tuto otázku řeší a odpovídá na některé z častých dotazů mladších kolegů-sběratelů.


Mgr. Květoslav GROWKA


Vznik samostatného československého státu v říjnu 1918 byl provázen některými následnými a ne příliš promyšlenými gesty. Zrušením šlechtických titulů a rakousko-uherských vyznamenání bez náhrady se historicky ukázalo jako kontraproduktivní. Po ideové stránce toto gesto jednak podtrhlo plebejskost rodící se demokracie a uměle živenou zášť vůči elitám, o to snazší to poté měly dva nedemokratické systémy, zachvátivši po dvacetiletí tzv. první republiku, při likvidaci inteligence. A jednak vydědilo ze společnosti jako nositelé vyznamenání jen jednu vojenskou skupinu - legionáře. Je pochopitelné, že stranou zůstali nositelé vysokých rakousko-uherských řádů, méně je však pochopitelné, že byla bez náhrady zrušena i vojenská vyznamenání "Za statečnost v boji". Válečné akce se totiž řídí úplně jinou logikou a tvrzení, že nositelé rakousko-uherských vojenských vyznamenání přece bojovali "za císaře" je pouhou propagandou.


Jako paralelu uveďme, že i bolševický režim v Rusku a posléze Sovětský svaz nezrušil Svatojiřské kříže, Spolková republika Německo Železný kříž. A nakonec Československá republika neměla pro své občany budující nový stát žádné ocenění "za pracovní věrnost", na něž byli občané (celá státní správa, představitelé samosprávy, podnikatelé, dobrovolní hasiči, kněží, učitelé, apod.) z doby vlády císaře Františka Josefa I. zvyklí.


Založení Řádu bílého lva pouze pro cizince a velká skupina dekorací pro různé paramilitární organizace byly pouze náhradním, nic podstatně neřešícím rozhodnutím. Jako červená nit se proto táhne v československých dějinách faleristiky snaha o založení Řádu svatováclavské koruny.


Po obsazení Sudet Třetí říši v říjnu 1938 a po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo opětně dovoleno nosit získaná vyznamenání Rakousko-Uherská. Uvítali to zejména bývalí frontoví bojovníci z 1. světové války a následného nejen propagandou vyvolaného pocitu ponížení. Musíme skutečně přijmout sociologickou tezi o zvláštní sudetoněmecké mentalitě jako kulturním vzorci chování.


V dobové literatuře a v úředních dokumentech se setkáváme s názvy rakousko-uherských vyznamenání uváděných ve zkratkách, tak je to dodnes zvykem třeba ve Velké Britanii. Otiskujeme proto přehled zkratek těch nejběžnějších udělovaných vojenských rakousko-uherských vyznamenání.


Ritterkreuz des Leopold-Ordens (R.LO) Rytířský kříž Leopoldova řádu.


Orden der Eisernen Krone 3. Klasse (EKO3) Řád Železné koruny 3.třídy


Ritterkreus des Franz Josef-Ordens (R.FJO) Rytířský kříž Řádu FJI


Militärverdienstkreuz 3. Klasse (MVK) Vojenský záslužný kříž 3. třídy


Silberne Militärverdinstenmedaille (SMVM) Stříbrná vojenská záslužná medaile, zvaná Signum Laudis


Bronzene Militärverdienstmedaille (BMVM) Bronzová vojenská záslužná medaile, zvaná Signum Laudis


Goldene Tapferkeitsmedaille (GTM) Zlatá medaile Za statečnost


Silberne Tapferkeitsmedaille I. Kl. (STM1) Velká stříbrná medaile Za statečnost I. třídy


Silberne Tapferkeitsmedaille 2. Kl. (STM2) Stříbrná medaile Za statečnost 2. třídy, zvaná malá


Bronzene Tapferkeitsmedaille (BTM) Bronzová medaile Za statečnost


Goldenes Verdienstkr. Mit der Krone (GVK m.Kr.) Zlatý záslužný kříž s korunou


Goldenes Verdienstkr. (GVK) Zlatý záslužný kříž


Silbernes Verdienstkr. Mit der Krone (SVK m. Kr.) Stříbrný záslužný kříž s korunou


Silberne Verdienstkreuz (SVK) Stříbrný záslužný kříž


Eisernes Verdienstkr. mit der Krone (EVK m. Kr.) Železný záslužný kříž s korunou


Eisernes Verdienstkreuz (EVK) Železný záslužný kříž


Militärdienstzeichnen 1.2.3. Kl für Officiere (MDZ1) Vojenský služební odznak 1.2.3 třídy


Militärdienstzeichnen 1.2.3 Kl. (MDZ1) Vojenský služební odznak 1.2.3. třídy


Ehrenzeichen für Verdienste um das Rote Kreuz 2.Kl. (EZ-RK2) Čestný odznak Za zásluhy o Červený kříž 2. třídy


Silberne Ehrenmedaille vom Roten Kreuz (SEM-RK) Stříbrná čestná medaile Červeného kříže


Bronzene Ehrenmedaille vom Roten Kreuz (BEM-RK) Bronzová čestná medaile Červeného kříže


Karl-Truppen Kreuz (KTK) Karlův vojenský kříž


Verwundeten Medaille (VM) Medaile Za zranění


Dlouholeté válečné boje způsobily, že některé druhy vojenských vyznamenání byly udělovány opakovaně (bylo to vyjádřeno kovovými páskami na stuze), či "polepšeny" udělením válečné dekorace v podobě věnce na kříži nebo zkřížených mečů na stuze.


Zweimal verlieren (2) … dvakrát udělena
Kriegsdekoration zum … (KD. Z.) Válečná dekorace k …
resp. … mit den Schwertern (mit Schwert.) resp. … s meči


Uveďme jako příklad nositele rakousko-uherských vyznamenání, který si po roce 1938 nechal zhotovit spojku vyznamenání podle německého vzoru, a jeho záznam o udělených vyznamenání byl tento:
STM1, STM2, BTM. KD z.EVK. KTK. VM. Ehrenkreuz f. Front.


Posledně jmenované vyznamenání na spojce je již německé - Čestný kříž světové války 1914-1918 založil 13. 07. 1934 říšský prezident von Hindenburg ve třech skupinách:


1. pro frontové bojovníky (s meči)
2. pro nebojovníky (bez mečů)
3. pro pozůstalé


Toto vyznamenání bylo po připojení Sudet k říši masově udíleno jako nárokové vyznamenání a to na základě sudetských Němců. Kromě toho byli významnější účastnici 1. světové války a aktivní nacisté v průběhu války zpětně vyznamenáni obdobnými dekoracemi, které založili též poražené státy v první světové válce. K těmto "spojeneckým" vyznamenáním byly vydávány dekrety, resp. průvodní dopisy či doklady.


Německo: Das Ehrenkreuz des Weltkrieges 1914-1918 (Čestný kříž světové války)


Rakousko: Welt-Kriegs-Denkmünze (Pamětní medaile světové války)


Tyrolsko: Landesdenkmünze 1914-1918 (Zemská pamětní medaile 1914-1918)


Maďarsko: Kriegserinnnerungsmedaille mit der Schwerten (Válečná pamětní medaile s meči)


Maďarsko: Kriegserinnerungsmedaille (Válečná pamětní medaile)


Bulharsko: Erinnerungsmedaille für den Weltkrieg 1915-1918 (Pamětní medaile války 1915-1918


Výše zmíněným nositelem byl Josef Nase z Adolfovi (okr. Jeseník). Narodil se 15. ledna 1885 v Dolním Domašově jako nejstarší ze 7 dětí. Absolvoval jen 5 tříd obecné školy a od 15. ledna 1899 pracoval v jesenické textilce firmy Raymann a Regenhart. V listopadu 1916 byl poslán na frontu, bojoval na albánské frontě se zařazením do Sturmbatalionu 47, dosáhl hodnosti desátníka (Korporal). V roce 1919 opět nastoupil v textilce R. a R., kde se vypracoval na dílovedoucího a vrchního mistra. 24. 06. 1919 se oženil se Sofii Sten a měli spolu tři syny. Byl přesvědčeným německým aktivistou, již roku 1923 spoluzaložil v obci Adolfovice DNSAP, v letech 1928-1933 byl za tuto stranu členem obecního zastupitelstva.


V roce 1933 a nim proběhlo disciplinární řízení a na 3 roky mu byla zakázaná veřejná a politická činnost. Dále byl dlouholetým členem Sboru dobrovolných hasičů, v roce 1930 obdržel od Německého zemského svazu v Opavě Čestný odznak za 25 let služby. Od roku 1926 byl předsedou místního Turnvereinu, vstoupil do spolku Feutsche Kulturverband. Již v dubnu 1934 se stal členem Henlainovi SdP (číslo legitimace 38176) a 01.11. 1938 byl převeden do NSDAP (č. leg. 6865793). PO záboru Sudet byl roku 1939 jmenován vedoucím místní skupiny NSDAP v Adolfovicích (Ortsgruppenleiter) a obecním radním, poslední tři válečné roky byl ve funkci starosty obce. Od 01.01.1941 byl v SA (SA Sturm 4/J5). Jeho přesvědčení nacisty jen posílila vyznamenání, která postupně získal:


Německo:
Pamětní medaile na 1. říjen 1938
Čestný kříž světové války 1914-1918 pro frontové bojovníky (02.11.1940)
Válečný záslužný kříž 2. třídy (01.09.1941)


Maďarsko:
Válečná pamětní medaile s meči (18.02.1941)


Bulharsko:
Pamětní medaile světové války 1915-1918 (21.03.1941)


Dne 01.08.1945 byl internován v koncentračním táboře III. pro Němce v Domašově. Byl souzen Mimořádným lidovým soudem v Opavě a po propuštění z vězení byl 13.06.1950 odsunut přes Liberec do amerického pásma.


Jisté je, že i tato historicky špatná zkušenost vedla československé orgány po ukončení 2. světové války k přehodnocení systému udělování vyznamenání a že kromě vojenských vznikala i vyznamenání občanská "za pracovní zásluhy ".


Poznámka:
Mgr. Growka píše: Reaguji na připomínku J. Sehnala v 11. čísle SIGNA týkající se turecké dekorace 1. světové války. V podání nositelů a posléze úředních záznamů byla zaznamenávaná turecká Válečná medaile podle své formy, a nikoli podle originálního tureckého názvu, nejčastěji Türk. Eis. Halbmond!


Nositele této dekorace k ní zpravidla neobdrželi samostatný dekret. Němečtí i rakouští vojáci ji také nepovažovali za prostou pamětní medaili, ale cenili si ji takřka na úrovni pruského Železného kříže či rakouského Železného záslužného kříže, k čemuž přispívala skvělá výtvarná podoba, dobře se vyjímající na uniformě. Dá se to doložit i faktem, že tuto dekoraci nosil spolu s nejvyššími válečnými vyznamenáními i polní maršál Eduard sv. p. Böhm-Ermolli a byla nesena při jeho pohřbu na druhé podušce. Zatímco k turecké zlaté a stříbrné medaili Imtiaz dekrety obdržel, ke zmiňovanému vyznamenání nikoli. (viz článek k problematice Železného půlměsíce v rakousko-uherské armádě, zde na stránkách www.valka.cz).


Odtud se tedy šíří její název i mezi českými sběrateli jako Železný půlměsíc. Jiná věc je, že někteří sběratelé v rámci jejich lidové tvořivosti z tohoto vyznamenání vytvořili řád, což převzali i publicisté (naposledy Jiří Fidler v čas. Historie a vojenství).


Je to stejné, jako když po skončení 2. světové války obdrželi naši vojáci rumunské řády s dekrety napsanými rumunsky a některý úředník ministerstva obrany "znalý věci" je přeložil a tak z rytíře Řádu rumunské hvězdy vznikl a do úředních osobních záznamů se dostal RUMUNSKÝ ŘÁD STATEČNÉHO RYTÍŘE, což se nositelům líbilo s romantickým odkazem na rytířství a statečnost, přece jen více než skutečný název, a proto si ho nenechali vymlouvat.


O sběrných táborech pro Němce v roce 1945 Jana Hradilová: Internace německého obyvatelstva v adolfovickém táboře 1945-1946.