Pompeius, Gnaeus

rímsky politik a vojak
     
Příjmení:
Surname:
Pompeius Pompeius
Jméno:
Given Name:
Gnaeus Gnaeus
Jméno v originále:
Original Name:
Gnaeus Pompeius " Magnus"
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
- -
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
29.09.106 p.n.l. Picenum /
29.09.106 B.C. Picenum /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
28.09.48 p.n.l. Egypt
28.09.48 B.C. Egypt
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
rímsky konzul
člen 1. triumvirátu
Roman Consul
Member of the First Triumvirate
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- -
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
http://en.wikipedia.org/wiki/Pompey
URL : https://www.valka.cz/Pompeius-Gnaeus-t29077#427972 Verze : 0
GNAEUS POMPEIUS (106 př.n.l. - 48 př.n.l.)


Římský triumvir, vojevůdce a politik nepocházel z vysoké aristokracie, rodem náležel k třídě jezdců (ordo equester). Narodil se 29. září 106 př.n.l. v rodině schopného, ale mezi svými vojáky nepříliš oblíbeného vojevůdce. Gnaeův otec zemřel kuriózně po zásahu bleskem a vojáci dokonce zhanobili během pohřbu jeho mrtvolu. Jeho syn Gnaeus Pompeius se stal jedním z nejlepších vojevůdců římské historie.


Politicky náležel Pompeius k prosenátní straně optimátů. Poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 83 př.n.l., kdy úspěšně bojoval proti populárům ovládajícím Řím. Když se do země navrátil z války proti pontskému králi Mithridatovi VI. diktátor Sulla, přivedl mladý Gnaeus Pompeuis k jeho vojsku dvě legie, které postavil do pole na vlastní náklady. Po rozhodujícím vítězství 1. listopadu 82 př.n.l. v bitvě u Collinské brány u Říma opanoval Sulla věčné město. Na svého nejlepšího vojevůdce nezapomněl, pověřil ho pronásledováním zbytků vojsk populárů. Za své úspěchy v bojích na Sicílii a v Africe mu senát v roce 79 př.n.l. povolil uspořádat první triumf. A snad to byl právě Sulla, kdo mladého Gnaea Pompeia porvé nazval přídomkem Magnus (Veliký). Pompeius měl ale vyšší mocenské ambice a k prosazení svých cílů používal kromě svého vojenského umění i politicky motivované sňatky. V roce 82 př.n.l. zapudil Pompeius svoji první manželku Antistii a oženil se se Sullovou dcerou Aemilií, v té době těhotnou. Celkem se Pompeius oženil pětkrát, ale časté politické svazky nebyly v Římě v té době ničím zvláštním a obdobně postupovali i jiní význační Římané.


Po Sullově smrti v roce 78 př.n.l. se Gnaeus Pompeius podílel na porážce konzula M. Aemilia Lepida, který hodlal odstranit některé Sullovy zákony. Pompeius porazil Lepidova legáta D. Iunia Bruta v bitvě u Mutiny (Modeny) a o rok později mu senát propůjčil prokonzulské impérium, přestože do té doby Pompeius neabsolvoval předepsanou magistraturu, ve válce proti čelnému představiteli populárů Quintu Sertoriovi, který ovládal hispánské provincie. Na tažení byl Pompeuis osobně zainteresován, protože jeho rodina vlastnila v Hispánii několik velkostatků.


Pompeuis disponoval 40 000-ovou armádou, ale ani za pomoci některých iberských kmenů se mu zpočátku nedařilo Sertoria porazit. V roce 74 př.n.l. si dokonce Pompeius vyžádal v Římě posily. Sertoriovi v očích Římanů uškodily jeho kontakty s úhlavním nepřítelem Říma Mithridatem VI. a pomoc, kterou mu poskytovali piráti. Rozhodující ránu však zasadil Sertoriovi nikoli Pompeius, ale Sertoriovi spojenci v čele s Lepidovým legátem Marcem Perpennou, který uprchnul asi s 20 000 vojáky z Říma po Lepidově porážce v bitvě u Mulvijského mostu. Perpenna zosnoval proti Sertoriovi spiknutí, při kterém byl Sertorius v roce 72 př.n.l. zabit. Tím byly ovšem pozice hispánských rebelů oslabeny a v témže roce Gnaeus Pompeius Perpennu v bitvě porazil, zajal, a přestože se Perpenna pokoušel zachránit si život předáním kompromitujících dopisů, které měly usvědčovat některé římské senátory z tajné podpory Sertoria, nechal ho popravit. Hispánské provicie, předtím spravované z Narbonské Galie dostaly své vlastní správce a k snadnějšímu přístupu do Hispánie byly vybudovány opevněné tábory, které měly střežit pyrenejské průsmyky (např. Pompeiopolis (Pamplona)).


Vítězství v Hispánii přineslo Pompeiovi velké finanční zisky a posílilo jeho mocenské postavení. Na jaře roku 71 př.n.l. se Pompeius vrací do Itálie. Právě včas, aby stačil v Etrurii (severovýchod Apeninského poloostrova)porazit menší oddíl vzbouřených otroků, kteří přežili drtivou porážku Spartakova povstání, kterou jim zasadil M. Licinius Crassus. Před senátem pak pronesl řeč, ve které zveličil své zásluhy o potlačení otrocké rebelie, když prohlásil, že vymýtil kořeny otrocké vzpoury, což pochopitelně rozlítilo Crassa. Pompeius požádal senát o povolení triumfu za vítězství v Hispánii a senát mu vyhověl, naopak Crassova žádost o povolení triumfu byla zamítnuta, což Crassovy antipatie jen zesílilo.


Touha obou mužů po moci je však natolik silná, že se účelově spojí a úspěšně kandidují na kozulský úřad na rok 70 př.n.l. Ani Pompeius ani Crassus nerozpustí své armády, což je v rozporu s podmínkami kandidatury a Pompeius navíc nesplňuje Sullou stanovenou věkovou hranici pro konzulský úřad, která je 43 let. Pompeiovi bylo teprve 36 roků, ale proti mocným vojevůdcům se neprotestuje.


Během společného konzulátu Pompeius a Crassus ruši některá Sullova nařízení. Svých práv opět nabudou tribunové lidu a cenzoři. Cenzoři pak pod tlakem obou konzulů vyřazují ze senátu čtyřiašedesát spoluprací se Sullovým režimem nejvíce zdiskreditovaných senátorů.


V roce 67 př.n.l. dostává Gnaeus Pompeius další šanci prokázat svůj vojevůdcovský a organizační talent při tažení proti pirátům ve Středozemním moři. Senát sice válku, hlavně kvůli mimořádným pravomocím pro Pompeia, odmítá, avšak tribun lidu Aulus Gabinius, za podpory Cicerona a Caesara, tento zákon prosadí na lidovém shromáždění. Piráti v posledních letech zesílili svoji činnost. Poskytovali podporu Sertoriovi a kontakty navázali i se Spartakem, třebaže nakonec otroky nechali na holičkách, ačkoli si od nich nechali zaplatit za převoz z Itálie. Piráti však už začali ohrožovat i zásobování Říma a to byl pro lidové shromáždění nejdůležitější argument pro válku.


Gnaeus Pompeius obdržel mimořádné pravomoci na tři roky. Pod svým velení shromáždil nevídanou sílu 500 vojenských galér a 20 legií vojska. Pompeuis si sám může jmenovat legáty a může volně nakládat s příjmy státní pokladny a s důchody z provincií. Pompeiovo imperium není omezeno pouze na moře, ale sahá až do hloubky 75 km na souši, protože piráti mají své zimní základny umístěny ve vnitrozemí. Jejích hlavní základnou je pobřeží Kilikie (jihovýchod Turecka), které je se svými úzkými zálivy a relativně liduprázdným vnitrozemím ideálním pro pirátskou činnost. Samotné Pompeiovo tažení se zásadně liší od minulých jednorázových výprav římského loďstva proti pirátům. V sicilských vodách pořádá Pompeius manévry, a poté rozděluje své lodě do předem určených lokalit, ze kterých se pak koordinovaně zatahují oblasti pobřeží ovládaného piráty. Během čtyřiceti dnů je po všem. Tisíce pirátů jsou pobity, tisíce zajaty a Pompeiem umístěni do nehostinných vnitrozemských oblastí. Piráti vděčí Pompeiovi za život a Řím tak osídluje a získává pod kontrolu problematické oblasti Středomoří.


Vítězství nad piráty ještě více posiluje Pompeiovu pozici, takže když hledá Řím vojevůdce, který by konečně porazil pontského krále Mithridata VI., nemusí dlouho vybírat. Zákonem tribuna lidu Gaia Manilia z roku 66 př.n.l. je imperium svěřeno Pompeiovi. Ten se stává vrchním velitelem vojsk na východě a nadřízeným všech římských magistrátů v oblasti s právem vypovídat válku a uzavírat mír bez předchozí ratifikace senátem. Situce je pro Pompeia příznivá, římský vojevůdce Lucullus Mithridata VI. během několikaletých bojů oslabil (jeho odvolání bylo politickou intrikou).


Vojenskému útoku předchází diplomatická ofenzíva s cílem jak pontského krále Mithridata VI., tak jeho spojence arménského krále Tigrana I. izolovat. Pompeuis uzavírá dohodu s parthským králem Fraatem III. Řeka Eufrat se stává hranicí sfér vlivu obou velmocí, Říma a Parthie. Parhové zaútočí na Tigrana, který na nich před několika lety dobyl Mezopotámii a Sýrii a znemožňují tak poskytnutí vojenské pomoci arménského království pontskému spojenci. V následném brilantním tažení Pompeius v roce 66 př.n.l. Mithridata VI. poráží a pronásleduje až k jižním svahům Kavkazu. Pompeius proniká až na území Iberie ( přibližně území dnešní Gruzie ) Gruzie ) a Albanie ( přibližně dnešní Azerbajdžán ). Mithridatés VI. ustupuje do Bosporského království (Krym a pobřeží Azovského moře), které patří pod svrchovanost Pontu a v roce 63 př.n.l. je zde svým synem Farnakem II. donucen k sebevraždě. Mezitím Pompeius po ústupu od neproniknutelných kavkazských průsmyků vede svá vojska do Arménie. Král Tigranés I. se stává římským vazalem a Arménie nárazníkovým státem mezi Římem a Parthií.


Na dobytých územích vyhlašuje Pompeius v roce 64 př.n.l. provincii Bithýnii (Bithýnii obsadil Mithridatés VI. poté co zemřel bithýnský král Nikomédés IV., který v závěti odkázal své království Římu) a Pontus. V témže roce obsazuje Pompeius i Sýrii a rovněž i ji prohlásí za římskou provincii. V roce 63 př.n.l. dorazí k Pompeiovi poselstvo z Judey a žádá o urovnání sporu mezi znesvářenými bratry hasmoneovské dynastie Hyrkánem II. a Aristobúlem II. Pompeius přitáhne s vojskem k Jeruzalému, kde mu kněží otevírají brány. Pompeius ustanovuje etnarchou kněžími podporovaného Hyrkána II. Aristobúlos II. se se svými spojenci opevní v Jeruzalémském chrámu a tři měsíce vzdoruje obléhání. Nakonec Římané chrám dobudou, vydrancují a vzbudí tak hněv Židů. V té době se Pompeius dozvídá o Mithridatově smrti. Hyrkános II. je podřízen římskému správci v Sýrii a Pompeius završuje tažení, při kterém Řím ovládnul velká území na východě, uznáním Farnaka II. za římského spojence a potvrzuje ho za bosporského krále.


Na jaře 62 př.n.l. se vítězný Pompeius vyloďuje v Brundisiu a na důkaz věrnosti senátu rozpouští svou armádu. Žádosti o povolení triumfu senát vyhověl a 28. a 29. září 61 př.n.l. prochází Pompeius v čele triumfálního průvodu Římem. Pak přicházejí první komplikace. Senát se obává Pompeiovy přílišné moci a na návrh Catona mladšího odmítá přidělit půdu Pompeiovým veteránům a cítí se uražen žádostí o legitimizaci jeho rozhodnutí o mocenských změnách na východě.


Na stejné lodi se s Pompeiem ocitají i Caesar, kterému Cato mladší z pozice tribuna lidu odmítá udělit výjimku z pravidel konzulských voleb tak, aby místo Caesara mohl kandidovat některý jeho stoupenec, a odmítá i návrhy Crassa coby zástupce společnosti výběrčích daní. Tři nejmocnější muži Říma tak v roce 60 př.n.l. uzavírají, hlavně Caesarovou zásluhou, tajnou dohodou, tzv. první triumvirát. K utužení dohody se padesátiletý Pompeius rozvádí s třetí ženou Mucií a v roce 59 př.n.l. žení se čtrnáctiletou Caesarovou dcerou Iulií. Pompeius a Crassus podpoří Caesarovu kandidaturu na konzula na rok 59 př.n.l. a Caesar následně využije svých pravomocí a mimo jiné přiděluje Pompeiovým vysloužilcům půdu a schvaluje Pompeiova rozhodnutí při tažení na východě. Gnaeus Pompeius byl zpočátku nejsilnějším mužem triumvirátu, ale Caesar, poté co skončí období jeho konzulátu, obdrží do správy všechny galské oblasti (Předalpskou - severní Itálie, Zaalpskou - jižní Francie a Illyrskou - Dalmácie) a úspěšně rozšiřuje uzemí pod římskou správou a posiluje svoji pozici.


V roce 57 př.n.l. dopomohl Pompeius svým vlivem prosadit tribunovi lidu Milovi návrat Cicerona z vyhnanství. Pozice senátu tím byla posílena a Pompeius se začal sbližovat se senátem. Ještě jednou se triumvirové semkli. 5. dubna 56 př.n.l. se na Caesarův návrh setkávají v Lece. Podle dohody mají Pompeius spolu s Crassem kandidovat na konzuly na rok 55 př.n.l., aby znemožnili volbu Lucia Domitia, který prohlašuje, že v případě že bude zvolen odebere Caesarovi armádu. Zároveň si triumvirové rozdělují území, která mají spravovat. Pompeius obdrží hispánské provincie a má i tu výhodu, že má zůstat v Římě aby dohlížel na senát, aby neintrikoval proti triumvirům. Rokem 53 př.n.l. však první triumvirát prakticky končí. Crassus v tomto roce nachází smrt v bitvě u Carrhae (Harran v jihovýchodním Turecku) při hazardním tažení proti Parthům.


Na kolbišti dějin Pompeius s Caesarem osaměli a jejich spojenectví se začíná rozplývat. Přispěla k tomu i smrt čtvrté Pompeiovy ženy, Caesarovy dcery, Iulie. Pompeius se opět začíná sbližovat se senátem. Caesar dobýval v Galii stále další území, bohatl a štědrými dary si získával popularitu u chudších vrstev obyvatelstva. Růst jeho moci sleduje nelibě nejen Pompeius, ale i většina senátu. 25. února 52 př.n.l. je Gnaeus Pompeius senátem jmenován konzulem bez kolegy. Senát chce tímto posílením pravomocí v Pompeiových rukách stabilizovat situaci v Římě zmítaném od roku 54 př.n.l. politicky motivovanými, krvavými násilnostmi. Pompeius, který si podržel prokonzulské imperium v Hispánii je rovněž i magistrátem pro zásobování Říma.


V roce 51 př.n.l. prohlásil Caesar obyvatele Předalpské Galie římskými občany a rozšířil tak počet svých stoupenců. Senát se rozhodne jednat. Na Pompeiův nátlak nařizuje 1. ledna 49 př.n.l. Caesarovi rozpustit svoji armádu. Caesar, který už dříve souhlasil, že tak učiní, pokud svoji armádu rozpustí i Pompeius, odmítá. 7. ledna 49 př.n.l. svěřuje senát plnou moc magistrátům k obraně republiky.


10. ledna 49 př.n.l. překračuje Caesar říčku Rubico a zahajuje občanskou válku. Pompeiovo chování v této hektické době je nedůstojné slavného vojevůdce, kterým Pompeius bezesporu byl. Snad neočekával od Caesara tak hazardní krok. Říčka Rubicon byla od časů Sully vlastně faktickou hranicí posvátného pommeria. Na milníku zde byl vytesán nápis, že každý kdo říčku překročí s vojskem směrem na Řím bude navěky proklet a zatracen. Překročení Rubiconu je nejtěžším zločinem, velezradou a rouháním proti bohům. Faktem zůstává, že před Caesarovou jedinou legií Pompeius pezhlavě prchá a dokonce nechá do Caesarových rukou padnout státní pokladnu.


Pompeius na poslední chvíli odplouvá z Brundisia a míří do Řecka. Jeho situace není zdaleka beznadějná, na své straně má přibližně stejný počet senátorů jako Caesar, jeho stoupenci kontrolují Hispánii a na jeho stranu se staví i Narbonská Galie, svobobný stát Massilie (Marseille) a Numiďan Iuba. Pompeius shromažďuje v Řecku silné vojsko, jeho flotila ovládá moře, ale ztrácí pozice v Hispánii. Caesar poráží Pompeiovy spojence v bitvě u Ilerdy (Leridy) a dobývá i Massilii, která ztrácí svůj status svobodného města.


Pompeius zklamal i jako diplomat. Podle Suetonia Pompeius prohlásil, že bude považovat za nepřítele každého, kdo mu nepomůže. Caesar naproti tomu osoby neutrální řadil mezi své spojence. Prostřednictvím Akornióna z Dionýsopole, který přicestuje do Makedonie, nabízí Pompeiovi pomoc i dácký král Burebista. Ochotu pomoci Pompeiovi dali najevo i Parthové, ale než se mohla nějaká pomoc začít realizovat, bylo po všem. V bitvě u Dyrrhachia (Drače) sice Pompeius Caesara porazí, ale svého vítězství nedokáže využít a více než pronásledování poraženého protivníka se řeší rozdělování prebend. Caesar podle Plútarcha prohlásil, že Pompeius nedokáže vítězit. Příští bitva 9. července 48 př.n.l. u Farsálu v řecké Thessalii skončí přes Pompeiovu početní převahu jeho katastrofální porážkou.


Ještě před konem bitvy prchá Pompeius do přístavu Larissa, přeplaví se na ostrov Lesbos, kde nalodil svoji pátou manželku Cornelii a zamířil do Egypta. Pompeius zvažoval kde má hledat pomoc zda u Parthů nebo v Egyptě. Nakonec se rozhodl pro Egypt, kde doufal v pomoc krále Ptolemaia XIII., kterého podporoval v boji proti jeho sestře královně Kleopatře VII. Ovšem Egypťané nikterak netouží znepřátelit si Řím a uprchlík je jim na obtíž. Na pevninu už Pompeius nevkročil. V přístavu se nalodil na egyptskou lodici a Egypťané v čele s jeho bývalým důstojníkem Septimiem ho zavraždí, stane se tak 28. září roku 48 př.n.l., den před Pompeiovými devětapadesátými narozeninami.


Pompeiovy ostatky nechal Caesar pietně pohřbít v Alexandrii a jeho vrahy potrestal na hrdle. Vítězství v občanské válce završil Caesar na počátku roku 46 př.n.l. v severní Africe v bitvě u Thapsu (Rás Dimás) a definitivně 17. března 45 př.n.l., kdy porazil v bitvě u hispánské Mundy Pompeiovy syny Gnaea a Sexta.


Když o březnových Idách 44 př.n.l. padne Gaius Iulius Cesar pod ranami spiklenců, zůstane jeho mrtvé tělo ležet právě pod sochou jeho velkého protivníka Gnaea Pompeia.
URL : https://www.valka.cz/Pompeius-Gnaeus-t29077#102862 Verze : 0
Ještě bych rád zmínil Pompeiovu zásluhu na výstavbě prvního kamenného divadla. Staří Římané divadlo dlouho považovali za něco nedůstojného co kazí dobré mravy. Stálá divadla tedy neexistovala, před hrami v cirku, při kterých měla proběhnout i divadelní představení, byly pro tyto účely jednorázově postaveny rozebiratelné dřevěné konstrukce, které byly po skončení her demontovány. A byl to právě Pompeius, který nechal v roce 55 př. n.l. postavit na Martově poli první kamenné divadlo. Monumentální stavba byla 130 m široká, 45 m vysoká a měla kapacitu 10 000 diváků.
URL : https://www.valka.cz/Pompeius-Gnaeus-t29077#103165 Verze : 0
Pompeiov portrét z busty.
URL : https://www.valka.cz/Pompeius-Gnaeus-t29077#166465 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více