Osterkamp, Theodor

     
Příjmení:
Surname:
Osterkamp Osterkamp
Jméno:
Given Name:
Theodor Theodor
Jméno v originále:
Original Name:
Theodor Osterkamp
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
generálporučík Lieutenant General
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
15.04.1892 Düren-Rölsdorf /
15.04.1892 Düren-Rölsdorf /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
02.01.1975 Baden-Baden /
02.01.1975 Baden-Baden /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
- -
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- -
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
https://www.geocities.com/~orion47/
https://de.wikipedia.org/wiki/Theodor_Osterkamp
URL : https://www.valka.cz/Osterkamp-Theodor-t56101#453982 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
Osterkamp Osterkamp
Jméno:
Given Name:
Theodor Theodor
Jméno v originále:
Original Name:
Theodor Osterkamp
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
13.07.1916 námořní poručík
DD.MM.RRRR námořní nadporučík
01.08.1933 kapitán
01.04.1934 major
01.04.1937 podplukovník
01.10.1939 plukovník
19.07.1940 generálmajor
01.08.1942 generálporučík
13.07.1916 Leutnant zur See
DD.MM.RRRR Oberleutnant zur See
01.08.1933 Hauptmann
01.04.1934 Major
01.04.1937 Oberstleutnant
01.10.1939 Oberst
19.07.1940 Generalmajor
01.08.1942 Generalleutnant
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
https://www.geocities.com/~orion47/
https://de.wikipedia.org/wiki/Theodor_Osterkamp
uk.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Osterkamp-Theodor-t56101#453983 Verze : 3
Generalleutnant (generálporučík) Theodor Osterkamp, nejúspěšnější německý námořní stíhač I. sv. války, jeden z nejvyšších důstojníků Luftwaffe za 2. sv. války.


(1892–1975)



Kapitola I. Z kuřete jestřábem...


Narodil se 12. dubna 1892 v Ascherslebenu, v Sasku. Po ukončení základní docházky, vystudoval gymnázium v Dessau, které o ročník výše právě navštěvoval jeho budoucí přítel a velitel Gotthard Sachsenberg. Když vypukla válka, bylo Osterkampovi 22 let a studoval právě lesnickou školu.


Ihned se hlásil dobrovolně ke vstupu do armády, ta jej však odmítla pro celkově slabou tělesnou konstituci. Osterkamp se ale nevzdal a zjistil si, že by mohl být přijat jako dobrovolník k námořnímu letectvu. To se mu skutečně podařilo a v srpnu 1914 se stal příslušníkem Freiwilliges Marine Flieger Corps. Od března do června roku 1915 sloužil na námořní letecké základně ve Wilhelmshavenu. Později během léta byl zařazen v hodnosti Vizeflugmeister (odpovídá přibližně hodnosti praporčíka, jedná se o hodnost náležející důstojnickým čekatelům) k Marine Feldflieger Abteilung 2, tedy 2. námořnímu polnímu leteckému oddílu.


Marine Flieger Corps se tehdy dělil na jednotky vyzbrojené hydroplány (Seeflieger Abteilung) a jednotky operující z pozemních základen s běžnou armádní leteckou výzbrojí (Marine LandfliegerAbteilung). Do druhé kategorie spadal i Osterkampův MFFA 2, proto ono slůvko „polní“ v názvu jednotky. Theo zde létal jako pozorovatel na průzkumných dvousedadlovkách Albatros.


Jednotka operovala z letiště Mariakerke (asi 2 km na jihozápad od Oostende) převážně nad belgickým pobřežím, neboť prvořadým úkolem námořního letectva bylo ochraňovat vlastní námořní základny v Oostende a Zeebrugge a působit naopak proti nedalekým spojeneckým základnám v Dunkerque, popř. na anglickém pobřeží. Osterkamp se stal prvním letcem MFFA 2, jemuž se podařilo pořídit snímky anglických přístavů. Za svoji činnost v pozici pozorovatele u MFFA 2 byl v září 1915 vyznamenán Železným křížem II. třídy (Eiserne Kreuz II. Klasse).


Činnost námořních leteckých pozorovatelů byla únavná a monotónní. Ačkoliv jejich služba na pohled nebyla nijak vzrušující, ve skutečnosti trávily posádky pozorovacích letounů dlouhé hodiny úmorným pozorováním vystaveny napospas případnému útoku nepřátelských stíhačů a palbě protileteckých děl. I v těchto nelehkých podmínkách počet úspěšných Osterkampových bojových letů rostl a spolu s úspěchy přišla i ocenění. 13. července 1916 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See, (poručík námořnictva) a 30. téhož měsíce byl vyznamenán Křížem Friedricha Anhalstkého (Anhalt Friedrich Kreuz).


V té době se také Osterkamp spřátelil se svým bývalým spolužákem Gotthardem Sachsenbergem, který tehdy u MFFA 2 sloužil jako Fokkerpilot (pilot určený k létání na jednomístných Fokkerech E přidělených jednotce. Jeho prvořadým úkolem bylo doprovázet kolegy letící na pozorovacích letounech oddílu a ochraňovat je před nepřátelskými stíhači).


Byl to také možná Sachsenbergův příklad, který později přivedl Osterkampa ke stíhačkám. Zatím však nadále létal jako pozorovatel na průzkumných Albatrosech C.I. V kokpitu pozorovacího stroje také Osterkamp 6. září 1916 zažil svůj první letecký boj. Spolu se svým pilotem poručíkem Mattheusem sestřelili francouzského Farmana. Kvůli absenci svědků jim však vítězství nebylo uznáno. Tato událost však měla nečekanou dohru, neboť v lednu 1917 Osterkampovi dodatečně vítězství dosvědčil nadporučík Helmut Schmidt Koppen od jiné jednotky.


18. dubna 1917 byl proto Osterkampovi dodatečně udělen Ehrenbecher (Pohár slávy – stříbrný pohárek udělovaný za první vzdušné vítězství), do jeho celkového počtu vítězství však tento sestřel započítán nebyl. Na první oficiální vzdušné vítězství si tak bude muset počkat až do konce dubna 1917, ale to je dosud hudba budoucnosti. Zatím tedy Osterkamp za svoji dosavadní činnost obdržel 24. září 1916 Železný kříž I. třídy (Eiserne kreuz I. Klasse).


Na podzim roku 1916 jeho bývalý spolužák Lt. z. S. Gotthard Sachsenberg začal formovat při MFFA 2 první námořní čistě stíhací jednotku. To Osterkampa tak nadchlo, že se rozhodl si udělat pilotní výcvik, aby mohl létat na stíhačkách. V únoru 1917 nakonec byla jednotka nazvaná Marine Feldflieger Jasta I uznána za bojeschopnou. V dubnu se u jejího velitele Lt. Sachsenberga hlásil s právě „oschlým“ pilotním diplomem i Theodor Osterkamp.


Jestliže se však těšil na stíhací Albatros D.III, byl trpce zklamán. Lt. Sachsenberg jej posadil do starého Albatrosu C.I a nařídil Osterkampovi, aby mu předvedl své pilotní umění. Možná nervozita pak zavinila, že Osterkamp při přistání havaroval. Sachsenberg, ačkoliv jeho přítel, projevil tvrdý profesionalismus - nařídil Osterkampovi, aby se vrátil zpět do pilotní školy a výcvik si zopakoval.


K tomu již ale nedošlo. Posledního dubnového dne totiž Sachsenberg vedl svou jednotku do boje a Osterkamp zůstal po jejich odletu na letišti sám. Neváhal, chvatně se nasoukal do pilotní kabiny stíhacího Albatrosu a na vlastní pěst odstartoval. Nad Oostkerke (poblíž Diksmuide) narazil na britský Sopwith a sestřelil jej. Nejenže to byl jeho první sestřel, ale současně otevřel i skóre MFJ I, která dosud nedosáhla žádného úspěchu. Za těchto okolností byl Sachseneberg nucen uznat, že další pokračovací výcvik by u Osterkampa byl ztrátou času.


Ruku v ruce s vítězstvími šly pochopitelně i neúspěchy. Osterkamp během války několikrát jen o vlásek vyvázl životem. Poněkud nejasný však zůstává jeho výrok: „Jednou jsem také měl čest být sestřelen slavným Angličanem Albertem Ballem.“


Albert Ball padl 7. 5. 1917, tedy pouhých sedm dní poté, co Osterkamp začal operačně létat. Prakticky všech svých vítězství Ball v té době dosáhl v trojúhelníku Arras-Cambrai-Lille, což je od oblasti, kde létal Osterkamp, téměř 100 km vzdušnou čarou. Jinými slovy byly operační prostory MFJ I a Ballovy 56. squadrony navzájem trochu z ruky. Je také otázkou, podle čeho Osterkamp usoudil, že jeho soupeřem byl právě Ball. Letouny, na nichž v té době Albert Ball létal (a vlastně ani nikdy předtím) nenesly žádná osobní označení, podle nichž by bylo možno ho ve vzduchu poznat.


Navíc všechny sestřely, které Ball nárokoval mezi 30. dubnem a 7. květnem, byly klasifikovány jako „destroyed“ čili šlo o letadla, jež se zřítila k zemi a bylo pozorováno jejich zničení při havárii. Ovšem vzhledem k tomu, že Osterkamp zjevně toto dobrodružství přežil, bylo by pravděpodobnější, kdyby šlo o vítězství klasifikované jako „forced to land“, tedy letoun přinucený k přistání nebo „out of control“, což představuje letoun v neřízeném pádu. V obou těchto případech by se mohl Osterkamp zachránit nouzovým přistáním. Takové vítězství ale Ball nárokoval jen 1. 5. v blízkosti Cambrai (tedy dost daleko od pobřeží, kde létal Osterkamp) a navíc šlo o dvousedadlovku.


Ať už tedy byl Osterkamp Ballem sestřelen či nebyl, rozhodně mu to nezabránilo pokračovat v boji. V půlce května přidal druhé vítězství, počátkem června další, 11. 7. sestřelil Sopwith 1 1/2 Strutter a den nato zničil SE 5, čímž se zařadil mezi letecká esa.



Sám je však 27. července sám sestřelen. Byl tehdy napaden osamělým francouzským Spadem s nápisem „Vieux Charles“ na boku. Osterkamp nepřítele okamžitě poznává podle označení jeho letounu, je to Georges Guynemer, v té době se 47 sestřely nejúspěšnější francouzský stíhač!


„Boj začal přibližně v 5800 metrech a protáhl se až do výšky pouhých 50 metrů nad zemí,“ vypráví o tomto boji Osterkamp, Od začátku se bojuje v rychlém sestupu: „Po několik následujících okamžiků jsme kolem sebe kroužili a snažili se dostat do dobré útočné pozice, můj žlutý-černý Albatros, ač měl výhodu v obratnosti a dvou kulometech, byl přesto zasažen střelami, které zasáhly křídlo a výztužné dráty popraskaly (známá slabina stíhaček Albatros) a stroj se stal obtížně řiditelným. Můj Albatros se kymácel a řítil se dolů.“


Osterkamp cítí, že Albatros nebezpečně ztrácí stabilitu a ovladatelnost. Praskají výztužné dráty, jedno křídlo začíná vibrovat, letoun rychle ztrácí výšku. Kolem se začínají trhat granáty protileteckých děl: „Výstřel ze země obrátil mé letadlo na záda a já musel hlavou dolů.“


Stíhačky se ženou už velmi nízko: „Můj Albatros byl na zádech a chvěl se. Těsně nad zemí jsem dostal stroj opět pod kontrolu, načež jsem uskutečnil nouzové přistání na louce. Dokázal jsem se vyhnout Guynemerově palbě a bezpečně dosáhnout země, ale při zoufalém pokusu o přistání jsem havaroval.“


Tentokrát ovšem Osterkamp nevděčil za přežití svému pilotnímu umění, ale šlechetnosti svého soka: „Tehdy se ještě válka vedla rytířským způsobem, když si Guynemer všiml v jakých nesnázích jsem se ocitl, nalétl Francouz vedle mne a salutoval mi!“


Osterkamp tento souboj později označil za fantastický zážitek a na Guynemerovu rytířskost pěl chválu: „Kéž by Bůh dal, abychom měli jen takové nepřátele, jako byl on! A kéž by Bůh dal, abychom my sami byli jemu podobní, neporazitelní a velkodušní!“


Později sám Osterkamp bude mít množnost osvědčit svoji rytířskost, ale tento příběh se odehraje až následujícího roku. Zatím se vraťme k souboji Osterkampa s Guynemerem.


Na rozdíl od souboje s Ballem se toto střetnutí jeví pravděpodobně. Musím přiznat, že popis tohoto souboje, jak jsem jej uvedl v článku o G. Guynmerovi není zcela přesný (vycházel jsem z popisu Julese Roye, viz. seznam použité literatury). Mezitím jsem zjistil, že Guynemer tehdy nesestřelil žádný Albatros od MFJ I, ve skutečnosti šlo o dva různé souboje. Guynemer 27. 7. 1917 zničil stíhací Albatros pilotovaný Lt. Fritzem Vossenem (2 sestřely) od Jasta 33, který zahynul. Jako místo svého vítězství Guynemer ve svém hlášení uvedl „mezi Langemarkem a Roulensem“, zatímco Osterkamp jako místo souboje udával Ieper,. Přiznávám, že jsem „Roulens“nedokázal najít, ale Langemark je od Ieperu sotva šest kilometrů. Ke střetnutí těchto soupeřů tehdy mohlo skutečně velmi dobře dojít, bohužel informace o něm jsou pouze z Osterkampovy strany.
URL : https://www.valka.cz/Osterkamp-Theodor-t56101#204648 Verze : 0
Kapitola II. Námořníkovi rostou křídla

Theo se nicméně z nepříjemného zážitku brzy vzpamatoval. K tomu, aby přišel na příjemnější myšlenky, mu jistě také pomohlo jeho vyznamenání Řádem dynastie Hohenzollern, který mu byl udělen 20. srpna 1917. O čtyři dny později, téměř jako by se chtěl nadřízeným odvděčit, Osterkamp sestřelil jeden Spad. Zvýšil tak počet svých vítězství na šest, jistě však netušil, že pro rok 1917 to bylo vítězství poslední.

V říjnu byli Osterkamp se Sachsenbergem odveleni do rodného Dessau, kde se podíleli na testování nových prototypů letadel Hugo Junkerse, přičemž oba byli jeho pokrokovými konstrukcemi celokovových jednoplošníků velmi zaujati.

O další činnosti Osterkampa v zimě 1917/18 není mnoho známo. Jisté je, že v té době nedosáhl žádného vítězství, což ale bylo pochopitelné, neboť pozemní operace v zimě stagnovaly a v souvislosti s tím klesala i letecká aktivita, což byl ale současně též následek špatného zimního "neletového" počasí.

Příležitost k úspěchům se tak Osterkampovi naskytla až na jaře. 2. března 1918 převzal velení nově ustavené Marine Feld Jasta II. V čele nové jednotky pak poprvé zvítězil odpoledne 16. března, když severně od Pervyse sestřelil Sopwith Camel. K 27. dubnu zaokrouhlil počet svých vítězství na 10 a byl vyznamenán Křížem Friedricha - Augusta z Oldenburgu (Oldenburg Friedrich August Kreuz) I. a II. třídy současně (!).

Na přelomu června a července 1918 již jeho konto obnášelo 16 sestřelů a patřil společně s Gotthardem Sachsenbergem (jenž měl v té době o dva sestřely méně) k předním námořním letcům. Oba proto byli dočasně uvolněni z frontového nasazení a odesláni do Adlershofu k testům nových typů stíhaček. Osterkamp se již také v té době pyšnil hodností námořního nadporučíka (Oberleutnant zur See), bohužel se mi nepodařilo zjistit, ke kterému datu byl povýšen.

Osterkamp byl velmi schopný pilot a létal na celé řadě typů letadel. Zajímavá je v této souvislosti jeho vzpomínka na letouny té doby: "V první světové válce jsem sice patřil k námořnictvu, létal jsem ale s pozemními stroji. Měli jsme Albatrosy D.III a D.IV (zjevná tisková chyba. Albatros D.IV byl postaven jen ve třech kusech a jen jediný z nich zřejmě létal. Musí jít o Albatros D.V. pozn. aut.), které měly velkou pilotní kabinu. Tato letadla nebyla příliš obratná. Spady byly rychlejší. Později jsem létal s Fokkerem D.VII, předtím také na trojplošníku Fokker Dr.I. Zajímavé je, že naše nejlepší stíhačka již vůbec nepřišla na frontu. V roce 1918 mě povolali do Dessau, abych tam testoval nové celokovové letadlo J 7, předchůdce J 9. Bylo přibližně o 30 km/h rychlejší než vše, co jsme dosud měli. Bylo by se stalo naší nejlepší stíhačkou. Fokker je chtěl také testovat a přitom je úplně zničil. Junkers pak již neměl čas postavit nový stroj a tak komise vybrala nový Fokkerův model."(1)

Původně jsem se domníval, že Osterkamp zde hovoří o soutěži stíhacích letounů z června 1918, avšak ta se zaprvé nekonala v Dessau a za druhé se právě na ní Junkers prezentoval prototypy J 7 a J 9. S největší pravděpodobností jde tedy opět o tiskovou chybu nebo se prostě Osterkamp zmýlil. Zřejmě je řeč o již zmíněných zkouškách Junkersových prototypů na podzim 1917. Prototyp J 7 byl přímým předchůdcem letounu J 9, který později německé letectvo přijalo do výzbroje pod označením Junkers D.I. Letoun J 7 se skutečně nezúčastnil první soutěže stíhacích letadel v lednu 1918, kde zvítězil Fokkerův prototyp V11, později zavedený do výzbroje jakožto Fokker D.VII.

Nicméně to byla především intervence Sachsenberga a Osterkampa, která přiměla Idflieg (Inspektion der Fliegertruppen - Inspektorát německého vojenského letectva: úřad, který v průběhu I. sv. války dohlížel na priority německého válečného letectva a vytvářel specifikace požadavků na vlastnosti německých vojenských letounů), aby objednal u Junkerse 40 letounů J 9. Do uzavření příměří byly nakonec vyrobeny asi necelé tři desítky těchto strojů a několik jich bylo počátkem října 1918 odesláno na frontu do Flander. Není však známo, že by zasáhly do bojů. Přesto však bylo Osterkampovi souzeno, aby se s nimi ještě setkal…

Zatím se však vrátil k MFJ II, která byla během léta přezbrojena na Fokkery D.VII a později též obdržela i Fokkery E.V/D.VIII. Osterkamp se znovu zapojil do boje a 20. července sestřelil další Camel. Potom začal počet svých vítězství zvyšovat se železnou pravidelností.
Dne 16. srpna 1918 se zúčastnil nejslavnější letecké bitvy německých námořních letců. Toho dne se 22 námořních Fokkerů D.VII utkalo se stejně silnou formací britských DH.9 z 206. squadrony, doprovázenou Camely z americké 17. Aero Squadron. V nelítostném vzdušném boji němečtí námořníci dosáhli 19 sestřelů bez vlastních ztrát! Osterkamp sám v tomto boji zničil jeden Camel, čímž počet jeho vítězství stoupl na rovných 20.

Do konce srpna pak sestřelil ještě tři protivníky a 2. září potom přišlo nejvytouženější ocenění - Oblt. Osterkamp byl vyznamenán Pour le Mérite. K udělení tohoto řádu náležela též dovolenka, což zřejmě vysvětluje proč dalšího vítězství Osterkamp dosáhl až 16. září.

Na druhou stranu ovšem tohoto vítězství docílil velmi kuriózním způsobem. Napadl totiž dva spojenecké stíhače (ve svých vzpomínkách tvrdí, že šlo o americké Spady, ve skutečnosti to ale byly Sopwith Camely zřejmě od 204. či 210. squadrony). Překvapil je rychlou ztečí zezadu, avšak dříve než mohl otevřít palbu, spojenečtí letci jej zpozorovali. Oba zahájili prudký únikový manévr, při kterém si však navzájem zkřížili dráhu letu a srazili se. Osterkamp tak získal 24. a 25. sestřel, aniž by přitom vypálil z kulometů jedinou ránu!

Někdy během léta se také odehrála událost, při níž Osterkamp osvědčil své vychování gentlemana. Sestřelil tehdy stíhačku řízenou anglickým pilotem jménem Shaw. Ten byl samozřejmě přivezen na letiště MFJ II v Jabbecke a královsky pohoštěn v důstojnické jídelně. Jak už to mezi letci bývá, přišla řeč na letadla a létání. Slovo dalo slovo a Osterkamp hostovi nabídl dva pětiminutové srovnávací lety na Albatrosu D.V a Fokkeru D.VII, když se Shaw zaručí čestným slovem, že se stroji neuletí. Angličan samozřejmě dohodu přijal a skutečně si mohl jako jeden z mála spojeneckých letců vyzkoušet ve vzduchu obávaný Fokker, který pak po přistání označil "za velmi hezký letoun".

Jak boje pokračovaly, měl sám Osterkamp také namále. Koncem září (událost se odehrála buď 28. nebo 29. 9.) testoval nad frontou nový Fokker D.VIII když byl zaskočen třemi Spady. Po krátké honičce byl těžce zasažen a nakonec se musel zachránit skokem z neovladatelného letounu na novém padáku Heinecke, který krátce předtím německé letectvo zavedlo do výzbroje. Ještě téhož večera byl ale vzduchu, sestřelil francouzský Bréguet XIV a dokonce zničil britský tank! Na konci září tak jeho skóre obnášelo 29 sestřelů.

V říjnu přidal Osterkamp další tři vítězství, avšak konec války již klepal na dveře a tak se v onom "předmírovém" chaosu nezachovaly ani data sestřelů (s výjimkou zřejmě posledního z 29. 10. 1918), ani místa, časy či údaje o typu zničených strojů protivníka.

Koncem října Osterkamp onemocněl chřipkou a putoval do lazaretu. Odtud byl propuštěn 9.11., pouhé dva dny před uzavřením příměří a neměl již příležitost ke vzdušnému boji. Jeho celkový počet vítězství se zastavil na čísle 32, čímž se stal nejúspěšnějším německým námořním letcem války.

Z jeho 32 sestřelů jich celkem 5 nebylo přesně identifikováno, ze zbylých 27 vítězství tvořily 19 sestřelů stíhačky. Nejvíce sestřelil Sopwith Camelů, celkem 15, dále zničil dva Spady, jeden Sopwith Triplane a jednu SE 5a. Tento soupis vypovídá poměrně dobře o jeho pilotních kvalitách. Ani v oněch osmi sestřelených dvousedadlovkách však nebyly, kromě jednoho Sopwithu 1 1/2 Strutteru, vyloženě snadné cíle. Zničil po dvou DH.4, DH 9 a Bréguetech XIV, plus jeden Bristol F.2b Fighter.

Na vzdušné boje I. sv. války zanechal zajímavou vzpomínku: "Všeobecně byly naše stroje poněkud těžší a to byl také důvod, proč nás ti druzí dokázali tak často vymanévrovat. (…) V první světové válce byla největší výhodou v leteckém boji výška. Druhým nejdůležitějším bodem byla schopnost manévrovat. V první světové válce jsme často bojovali v dlouhotrvajících soubojích. Můj nejdelší letecký boj trval 20-25 minut - to je dost dlouho. Teprve třetí místo zaujímala pro stíhače v první světové válce rychlost jeho letadla. Tento bod se pak stal ve druhé světové válce poněkud důležitějším."

Dále Osterkamp popsal specifika leteckých bojů v blízkosti námořních základen silně bráněných protiletadlovým dělostřelectvem: "Jako námořní letci jsme měli poněkud jinou taktiku než naši kamarádi na západní frontě. Létali jsme vzhledem k poměrně přesné palbě protiletadlových děl poněkud výš.(…) Letěli jsme normálně v 6000 - 6500 metrech. Nějaký čas s námi létal i Richthofen. Řekl jsem mu, že letecký boj ve velkých výškách podléhá jiným zákonům, abych se vyjádřil opatrně. V době kdy jeho eskadra létala s námi, měl - pokud si dobře pamatuji - asi 17 ztrát proti čtyřem nebo pěti úspěchům…"

Nabídl také svůj pohled na srovnání letců obou stran v souvislosti s neustálou spojeneckou leteckou ofenzívou: "V první světové válce jsme měli starší piloty. Měli více zkušeností. Částečně to mohlo souviset s tím, že jsme většinou bojovali nad vlastním územím. Jestliže byl někdo z nás sestřelen, pak se obvykle vrátil k nám nazpět…Protože jsme mohli tyto piloty poslat znovu do boje, získávali větší zkušenosti. Nepotřebovali jsme tedy tolik mladých k doplnění našich stavů. Na druhé straně skončili piloti západních mocností zpravidla v zajateckém táboře, pokud byli sestřeleni, a tím byli pro válku ztraceni. To znamenalo neustálý přísun nových mladých pilotů do nepřátelských letek. Proto byla většina anglických a francouzských pilotů, nejméně po větší část války, mladší a nezkušenější. Tato situace se pak ve druhé světové válce obrátila. Tam musela Luftwaffe nasazovat stále více mladou náhradu."
URL : https://www.valka.cz/Osterkamp-Theodor-t56101#204649 Verze : 2
Kapitola III. Od války k válce

Nyní ale bylo do druhé světové války ještě daleko. Počátkem roku 1919 se Osterkamp upsal boji proti komunismu – vstoupil do dobrovolnické letecké jednotky Fliegerabteilung Ost, kterou sestavil jeho přítel a velitel Gotthard Sachsenberg. Zde se opět setkal s tolik obdivovanými Junkersy D.I a Cl.I. Po celý rok 1919 bojoval proti bolševikům v Litvě, Estonsku a Finsku. Koncem roku je německá vláda stáhla a to pro Osterkampa i ostatní znamenalo konec létání.

Byla to chmurná vyhlídka a možná jeden z důvodů, společně s fyzickou i psychickou zátěží předchozích bojů, proč se Osterkamp zhroutil a musel být hospitalizován. Všemi cestami se pak pokoušel vrátit k létání. V polovině třicátých let se už jeho jméno objevuje na startovních listinách různých leteckých závodů. V roce 1938 také vydal své paměti stíhacího pilota I. sv. války nazvané „Du oder Ich“ (Ty nebo já).

Když se utvářela Luftwaffe, podal si žádost o reaktivování. 1. listopadu 1937 byl jmenován velitelem školy stíhacích pilotů ve Werneuchenu (Jagdfliegerschule 1). Sloužil zde až do srpna 1939 a pro své žáky byl ohromným příkladem. Byl ztělesněním stíhače ze „staré školy“, generace uctívaného Manfreda von Richthofena. Neustále to připomínal svým skvělým vystupováním dokonalého gentlemana. Na své žáky byl velmi náročný po profesní stránce, současně však s nimi jednal s až otcovskou péčí, která mu vynesla přezdívku „Onkel Theo“ (Strýček Theo).
Pak Luftwaffe dospěla k závěru, že jeho služeb potřebuje jinde. Od 1. 9. 1939 se stal velitelem stíhací eskadry JG 51 (Kommodore Jagdgeschwader 51). O měsíc později byl povýšen do hodnosti plukovníka (Oberst). Osterkamp byl tedy znovu ve válce a aktivně se účastnil leteckých bojů.

Když Wehrmacht vpadl do Nizozemí, otevřel Osterkamp 12. května 1940 opět své skóre. Nad Soesterbergem (mezi Utrechtem a Amersfoortem) sestřelil holandský dvojtrupý Fokker G-1, nejhodnotnější letoun Nederlandse Luchtverdeding, mohutně ozbrojený baterií osmi kulometů v přídi. Ironií osudu tak nyní Osterkamp létal proti letounům téže značky, na jakých kdysi vybojoval celou řadu vítězství.

Nemohl si ovšem nevšimnout, že letecké boje se od I. sv. války změnily : „Když si pomyslím, jak jsem se za předchozí války jednou vrátil na základnu s ,jen´ 68 zásahy v mé kukačce… Několik oprav sflikovaných záplatami a to bylo vše…Ale dnes stačí zásah cíle a to je konec. Jedno použití kanónů a je po vrabčácích!“

JG 51 pak pokračovala v tažení do Francie a potom se zúčastnila bitvy o Británii. V červenci JG 51 zůstávala jediným německým stíhacím útvarem, který se vydával za Kanál nad Anglii. Osterkamp navzdory svému věku projevil značnou velitelskou a taktickou pružnost. Ačkoliv hlavní náplní jeho letců tvořily doprovody bombardérů, Osterkamp jim povoloval také volné stíhací lety (Frei Jagd), při kterých napadali nad Kentem nepřátelské letouny a ostřelovali i lodě u pobřeží.

V červenci bylo vydáno nařízení, které omezovalo maximální věk Geschwaderkommodorů na 32 let. Možná také v souvislosti s tímto ustanovením byl Osterkamp 19. 7. povýšen do hodnosti generálmajora. O tři dny později předal velení JG 51 Werneru Möldersovi a sám byl jmenován do funkce Jafü 1 (Jagdfliegerführer), což byla nová funkce zřízená u všech Luftflotte, přičemž šlo o důstojníka velícího všem stíhacím jednotkám v dané letecké armádě, v tomto případě tedy Luftflotte 2.

Současně s povýšením obdržel Osterkamp podstatně méně příjemnou věc – okamžitý zákaz bojových letů na rozkaz samotného Hitlera. Jeho skóre se tak zastavilo na počtu šesti vítězství, čímž se stal, jakkoliv to zní neuvěřitelně, jedním z mála stíhacích es obou světových válek.

K počtu jeho sestřelů je však třeba ještě něco málo poznamenat. Podle některých údajů dosáhl pouze dvou potvrzených vítězství - již zmiňovaného Fokkeru G a Spitfiru od 64. squadrony (pilot Sgt. Binham), který 13. 7. Osterkamp sestřelil nad Doverem.

Zbylé čtyři sestřely z francouzské kampaně zůstaly nepotvrzené (jsou však známy jen tři - 22. 5. a 31. 5. Hawker Hurricane a 1. 6. Bristol Blenheim) (2).

V seznamu vítězství JG 51 však figuruje jen jediný sestřel spojený s jeho jménem: onen Spitfire z 13. 7. Na druhou stranu je v tomtéž seznamu do 22.7., kdy Osterkamp přestal létat dobrých 16 sestřelů u nichž není znám vítěz (jde však o vítězství dosažená zřejmě ve skupině, která byla přiznána jednotce, avšak nikoli konkrétnímu pilotovi. Je samozřejmě otázkou, zda na těchto vítězstvích mohl Osterkamp participovat). (3)

V oficiálních tabulkách je Osterkampovi nicméně přiznáváno 6 potvrzených sestřelů. Ať už to bylo jakkoli, faktem je, že Osterkamp ve svých 48 letech sestřeloval piloty, kteří věkově mohli být jeho syny. Za své bojové úspěchy byl 22. srpna 1940 vyznamenán Rytříským křížem.

Když pak porovnával kvality Bf-109E a Spitfira, postěžoval si, že „mezek“ byl kvůli velkému motoru v poměru se zbytkem trupu těžký na čumák a tak se musel létat "natažený" (s přitaženým kniplem): „Me-109 byl těžší než Spitfire, a přestože byl pod 6000 m skutečně dobrý a měl vyšší služební dostup, nemohl se pustit s anglickými stíhačkami do boje v zatáčkách, protože měl těžký motor a měl sklon létat se zdviženým nosem. Spitfire ležel ve vzduchu více vodorovně a dokázal kroužit menším poloměrem. Na druhou stranu jsme měli určitou výhodu ve střemhlavém letu…"

Je to pěkná ukázka „spitfirovkého komplexu“, kterým trpěla řada německých pilotů. Spitfire Mk.I byl ve skutečnosti o 200 kg těžší než Bf-109E-3 a Messerschmitt byl i obratnější (při poloviční zátěži paliva, rychlosti 420 km/h a výšce 3000 m měla „stodevítka“ poloměr zatáčky 228 metrů, zatímco Spitfire o 40 více). Problém však spočíval v ovladatelnosti – u Messerschmitta byl daleko větší problém utažené zatáčky zalétat než u Spitfira – mnoho německých pilotů mělo obavy z nízké strukturální pevnosti tenkých křídel „stodevítky“. Bf-109 byl skutečně o něco rychlejší v letu střemhlav, nikoliv však proto, že by byl těžší, ale díky vyšší akceleraci a přímému vstřikování do motoru Daimler-Benz. Ten proto na rozdíl od karburátorem vybaveného Rolls-Royceu letounu Spitfire „nekuckal“. Na druhou stranu však zase spousta německých stíhačů vybírala střemhlavý let pozvolněji než jejich protivníci ve Spifirech, opět z obavy o osud tenkých křídel Willyho Messerschmitta.

Osterkamp byl bez debat rozhodně odborník na letecký boj. Ačkoliv však byl stále připraven na válku po velitelské či pilotní stránce, horší to bylo po stránce emocionální. Strýčka Thea velmi zarmucovaly ztráty jeho mladých žáků a skličoval ho pohled na prázdné židle v jídelnách létajícího personálu. Průběh bitvy mu navíc nedával naději na zlepšení tohoto stavu.

Göring stále požadoval od stíhačů těsnou ochranu bombardérů (aby psychologicky povzbudil bombardovací osádky), což je zbavovalo výhody výšky, překvapení a prostoru k manévrování. 29. srpna večer se Osterkamp sešel se svými nejlepšími podřízenými Geschwaderkommodory a přáteli Wernerem Möldersem a Adolfem Gallandem. Vyjádřil před nimi své obavy z dalšího vývoje událostí.

Osterkamp Göringovi nevěřil jeho tvrzení o tom, jak RAF mele z posledního. Tvrdil, že Luftwaffe si nadále nemůže dovolit tak velké ztráty létajícího personálu a že bitvu již nelze vyhrát. V tom s ním Galland s Möldersem nesouhlasili, ale budoucí vývoj dal za pravdu starému pánovi.

Ten se zatím pevně rozhodl, že o průběhu bitvy sepíše podrobnou zprávu. Také tak učinil a nešetřil v ní pesimismem ohledně dalších vyhlídek na průběh bojů, ani kritikou na adresu vrchního velení a Göringa osobně.

Kritizoval zejména nekoncepčnost vedení bitvy, nevytýčení hlavních cílů ze strany Göringa, neustále se měnící rozkazy, které si protiřečily, chybný situační odhad a demoralizování stíhačů častými výhrůžkami či obviňováním ze zbabělosti. Tuto analýzu následně Osterkamp zaslal polnímu maršálu Milchovi, generálnímu inspektoru Luftwaffe. Reakce byla rychlá, Osterkampovi bylo oznámeno, že jestliže bude ještě jednou prezentovat podobné poraženecké nálady, bude postaven před polní soud za zbabělost.

S dnešním odstupem se skutečně mohl v srpnu 1940 zdát jeho pesimismus přehnaný, tou dobou ještě byl výsledek bitvy na vážkách, další vývoj však skutečně dal Osterkampovi jednoznačně za pravdu.

Zejména se potvrdily jeho chmurné předpovědi ohledně ztrát vycvičených a zkušených leteckých osádek. K zacelení ztrátami prořídlých leteckých útvarů bylo v budoucnu nutno zkrátit letecký výcvik, což zase nevyhnutelně vedlo k vyšším ztrátám v řadách těchto nezkušených pilotů. Ztráty pak také stoupaly mezi esy, kteří tyto nedostatečně vycvičené nováčky dostali na starost a ve vzduchu s nimi byli spoutáni jako koulí na noze. Zvyšující se procento ztrát vedlo k dalšímu urychlování výcviku a Luftwaffe se tak dostala do začarované spirály, z níž už nikdy nevybředla a jejíž počátek je možno nalézt právě v době bitvy o Británii.

Zatím se však skutečně Osterkamp začal mírnit, nicméně s kritikou nejvyššího velení vlastně nikdy nepřestal. Podle jeho očekávání Luftwaffe byla v bitvě o Británii poražena. Osterkamp setrval ve funkci Jafü až do července následujícího roku. Od 18. 7. 1941 pak byl jmenován do funkce Fliegerführer Afrika, tedy vrchním velitelem leteckých jednotek působících ve Středozemí.

Ve funkci setrval do března 1942, byl to však jeho poslední velitelský post. 1. 8. 1942 byl povýšen do hodnosti generálporučíka (Generalleutnant). Až do roku 1944 vystřídal pak v rámci Luftwaffe řadu štábních funkcí, většinou spojených s výcvikem nováčků a správou záloh. V srpnu 1944 byl definitivně dán do dispozice, tj. zbaven všech funkcí a ačkoliv zůstal v činné službě, v podstatě byl v pozici nezařazeného záložníka. Toto rozhodnutí částečně možná souviselo s jeho horšícím se zdravotním stavem.

Generalleutnant Theo Osterkamp se tak v pořádku dočkal konce II. sv. války. Po válce se zabýval obchodem a dokonce několik let v Bonnu pracoval s Adolfem Gallandem. Ten ovšem k tomu dodal, že Strýček Theo byl příliš důvěřivý, než aby dokázal vydělat jmění. Osterkamp však naštěstí v šedesátých letech mohl odejít na penzi.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl stále velmi aktivní. Žil v té době v Baden-Badenu se svojí ženou a dcerou a byl kancléřem řádu Pour le Mérite. Roku 1971 vydal jako spoluautor kritickou knihu o německém vedení leteckých bojů za II. sv. války s názvem „Tragödie der Luftwaffe?“. V té době mělo ještě jméno stále takový zvuk, že si mohl ve svých téměř 80 letech zalétat v proudových stíhačkách BundesLuftwaffe.
Zemřel v Baden-Badenu 2. ledna 1975, ve věku požehnaných 83 let.

Poznámky: 1) – Sims, E.H.: Duely na obloze, nakl. MUSTANG, s.r.o., Plzeň 1993, ISBN 80-85831-07-4, str. 65

2) - https://www.luftwaffe.cz/osterkamp.html

3) - https://www.luftwaffe.cz/jg51_victories.html

Prameny:

Sims, E.H.: Duely na obloze, nakl. MUSTANG, s.r.o., Plzeň 1993, ISBN 80-85831-07-4

Toliver, R.F.: Constable, TJ., Německá stíhací esa, nakl. MUSTANG, s.r.o., Plzeň 1996,
ISBN 80-85831-67-8

Roy, Jules: Guynemer: Anděl smrti, nakl. MUSTANG, s.r.o., Plzeň 1997, ISBN 80-7191-221-2

Deighton, Len: Stíhač, nakl. Práce, s.r.o., Praha 1993, ISBN 80-208-0218-5

Krumbach, J., Vraný J.: Ilustrovaná historie letectví, svazek první, nakl. Naše vojsko,
Praha 1985, 28-106-85, 05/112


Periodika: HPM 10/1996

Internet:

https://membres.lycos.fr/asduciel/marine.htm
https://www.ww2.dk/misc/bio.htm#Osterkamp
www.geocities.com
https://www.luftwaffe.cz/osterkamp.html
www.forumeerstewereldoorlog.nl
https://www.luftwaffe.cz/jg51_victories.html
www.theaerodrome.com
URL : https://www.valka.cz/Osterkamp-Theodor-t56101#204887 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více