Kooperativni clanek - WW2

Diskuse

Zakladam toto tema pro sepsani prehledoveho clanku o druhe svetove valce formou spoluprace nekolika autoru. Prosim ostatni, pokud budou mit nejake upresnujici ci rozsirujici komentare, pripisujte je sem, clanek samotny bude vkladan a modifikovat v ramci JEDNOHO prispevku tak, aby byl neustale celistvy a kompaktni.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114417 Verze : 0
Stručný přehled WW II


Admin


Osnova :


1) Vzestup fasismu a nacismu v Evrope
2) Rust japonskeho militarsmu v Asii
3) Nemecko do roku 1937
4) Situace v Africe do roku 1938
5) Situace v Asii do r. 1938
------
6) Anslus Rakouska, Mnichov, okupace a rozdeleni CSR
7) Utok na Polsko
8) Utok na Francii
9) Severske zeme
10) Bitva o Britanii
11) Recko, Jugoslavie
12) Namorni valka, ponorky
13) Utok na SSSR az po Stalingrad
14) Valka v Africe az po El Alamein
------
15) Pearl Harbor, vzestup japonskeho imperia
16) Midway, Gualdalcanal, pocatek obratu
------
17) Vychodni Fronta do r. 1944
18) Letecke a namorni boje r. 1944
19) Vitezstvi v Africe, Tunis
20) Smer Italie
21) Vylodeni v Normandii, Francie r. 1944
------
22) Pacificke bojiste r 1944
------
23) Vychodni fronta 1944/1945, osvobozovani Ceskoslovenska, Polska, Madarska ...
24) Letecke a namorni boje r. 1945
25) Zapadni fronta, Ardeny a utok do nitra Nemecka
26) Rok 1945 v Italii
------
27) Pacifik 1945
28) Mandzusko 1945
------
29) Shrnuti, zaver, dozvuky


/Admin





Slovo úvodem – kde začít ?
Předem upozorňuji, že někdy se bude jednat až o velmi stručný přehled WW II., ale smyslen tohoto článku není rozebrat dopodrobna co se během WW II. událo. Cílem tohoto článku bude vše to co se stalo dát do aspoň základních souvislostí a sestavit tak přehled, který by se dal nazvat – Druhá světová válka snadno a rychle.
Otázkou zůstává, kde začít – logicky by to mělo být 1.9.1939, ale druhá světová válka (asi budu raději používat WW II. tedy World War II.) nevznikla, ostatně jako žádná jiná válka, z ničeho nic a pak i datum 1.9.1939 se dá velmi snadno zpochybnit (anšlus Rakouska, Mnichov, obsazení ČSR, válka v Číně). Začneme tedy dnem 30.1.1933 v okamžiku, kdy říšský prezident von Hindenburg podepisuje jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem Německa.


Německo a Evropa 1933-37
Velmi záhy po svém zvolení kancléřem A.Hitler pronáší projev určený velitelům reichswehru (německá branná moc), kde jako jeden z cílů své vlády oznamuje vytvoření životního prostoru na východ od Německa. 27.3. došlo k požáru Říšského sněmu, který vede k vydání nouzových ustanovení „na ochranu státu a národa“. Došlo tak ke zrušení základních občanských práv a byl položen právní základ ke vzniku prvních koncentračních táborů. První takovýto tábor byl založen 22.3. KT Dachau. V roce 1933 se Hitlerovi a jeho straně (NSDAP) podařilo prosadit i další zákony, které jej vynesli do pozice absolutního vládce Německa, např. Zmocňovací zákon z 24.3. a zákon zakazující zakládání nových politických stran (14.7.). Toho roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů (19.10.), která byla předválečnou obdobou dnešní OSN a dalo tak najevo, že se nadále necítí být vázáno Versaillskou smlouvou uzavřenou po konci WW I.
Počátkem druhého roku vlády A.Hitlera vydává říšská obranná rada usnesení o „hospodářských válečných přípravách“ (7.2.). Mezi další základní události tohoto roku lze počítat - Noc dlouhých nožů (30.6.) vedoucí k odstranění SA(Sturmabteilung) a Ernesta Röhma, na této čistce se výrazně podílela konkurenční SS (Schutzstaffel). Hitlerově rodném Rakousku došlo 25.7. k nepodařenému nacionálně socialistickému puči, při kterém byl zavražděn kancléř Dollfuss. V Německu po smrti presidenta von Hindenburga (2. 8) se veškerá moc soustředí v rukách jediného muže - teď nazývaného „vůdce a říšský kancléř“. Zároveň wehrmacht (z iniciativy Blomberga – Reichnaua) skládá přísahu do rukou A.Hitlera a podrobuje se tak jeho nejvyššímu velení. Tohoto roku došlo k zformování první tankové jednotky (tankového praporu) wermachtu vyzbrojené tankem PzKfw. I.
Rok 1935 začíná plebiscitem uskutečněným v Sársku, při kterém se 91% obyvatel vysloví pro opětovné připojení k Německu(13.1.). Göring vede koncem ledna (27.-31.1.) jednání s Polskou vládou o možné Polsko-Německé koalici namířené proti SSSR. 16.3. dochází k opětovnému zavedení všeobecné branné povinnosti a tím i k počátku znovuobnovení Německé armády. Británie uzavírá z Německem smlouvu o lodním prostoru, kde je dohodnut poměr tonáže 35:100 ve prospěch Británie. 15.9. jsou na zvláštním zasedání říšského sněmu přijaty tzv.Norimberské zákony. Itálie napadla 3.10. Habeš. Wermacht obdržel další typ tanku PzKfw. II. a vytvořil dvě tankové brigády.
Následující rok je jednostranně vypovězena Locarnská smlouva a obsazeno nevojenské pásmo v Porýní (7.3.). Ve Španělsku se rozpoutala občanská válka (18.7.) mezi republikány a fašisty vedenými gen.Frankem. Do této války na straně fašistů zasáhne i Legie Condor stejně jako pozemní jednotky a Španělsko se stane zkušební arénou pro nové německé zbraně. Ve Španělsku ovšem nejsou zkoušeny pouze německé zbraně stejně tak se v této válce objevují zbraně sovětské, československé a dalších států. 18.10. je H.Göring pověřen provedením tzv.čtyřletého plánu. Německo vede jednání o spojenectví a spolupráci z Itálií (smlouva uzavřena 25.10.) a Japonskem (smlouva uzavřena 25.11.) čímž došlo k vytvoření tzv.OSY Berlín-Řím-Tokyo. V Sachsenhausenu byl v červenci založen další koncentrační tábor.
Roku 1937 německé tankové jednotky převzali první tanky typu PzKfw. III. a PzKfw. IV. V Buchenwaldu vznik 16.7. v pořadí již třetí koncentrační tábor. A.Hitler ve svém projevu proneseném v Říšském kancléřství odhaluje svojí agresivní politiku (5.11.).


Hlavní události v ČSR v období 1933-37
1933
21.-22.1. neúspěšný o fašistický puč ve Svatoplukových kasárnách v Brně – Židenicích
16.3. Vytvořena Stálá rada, Sekretariát a Hospodářská rada tzv. Malé dohody
9.6. schválen tzv.zmocňovací zákon, který umožňoval rozšířit pravomoce vlády na úkor parlamentu a chránit tak demokracii proti extrémistickým skupinám
12.-15.8. se v Nitře uskutečnili oslavy 1100. Výročí založení prvního křesťanského kostela knížetem Pribinou. A.Hlinka využil těchto oslav k protivládní nacionalistické demonstraci na které vyhlásil program slovenské autonomie.
2.10. vzniklo sudetoněmecké nacionalistické politické hnutí – Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmecká fronta) pod vedením K.Henleina
4.10.zakázána činnost Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei a Deutsche Nationalpartei. Obě strany byly z rozhodnutí státních orgánů rozpuštěny.
24.10. ustanovena Nejvyšší rada obrany státu
25.10. Vydán zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran. Tento zákon byl především namířen proti extrémním stranám a to jak pravicovým tak levicovým .
1934
7.4. sjednocením českých fašistických organizací vznikla Národní fronta pod vedením F.Mareše a R.Gajdy
24.5. v prezidentských volbách byl již po čtvrté zvolen T.G. Masaryk prezidentem ČSR
3.6. ČSR přistoupila k návrhu vzniku tzv.Východního paktu. Jednalo se o uskupení Francie-SSSR-ČSR založeném na principu kolektivní bezpečnosti
9.6. ČSR uznala existenci SSSR de iure.
21.10. K.Henlein na sjezdu Sudetendeutsche Heitsfront v České Lípě prohlásil že neusiluje o revizi hranic.
1935
25.4. Slučením Československé národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty vznikla česká nacionalistická strana – Národní sjednocení. Předsedou této strany se stal K.Kramář
26.4. došlo ke zrušení zákazu existence Deutsche Nationalpartei.
30.4. přejmenování Sudetendeutsche Heimatsfront na Sudetendeutsche Partei na Slovensku Karpaten-deutsche Partei
16.5. uzavřena smlouva o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR.
19.5. volby do Národního Shromáždění vítěznou stranou se stala Sudetendeutsche Partei.
14.11. abdikoval prezident T.G. Masaryk
18.12. prezidentem ČSR zvolen E.Beneš
1936
30.4. schválen zákon na obranu státu
12.-17.8. proběhli v Berlíne jednání mezi K.Henleinem a A.Hitlerem
21.8. ČSR vyhlásila politiku nevměšování se do Španělské občanské války
23.10. počátek tvorby jednotek Stráže obrany státu (SOS)
1937
17.2. schválena prozatímní autonomie Podkarpatské Rusi
1.6. Německý generální štáb začal pracovat na plánu napadení ČSR - Fall Grun
5.11. ČSR spolu s Rakouskem označeno A.Hitlerem za první vojenské cíle Německa.


Prameny:
Liddell Hart – Válka z druhého břehu; nakladatelství Jota, Brno 2000
Liddell Hart – Dějiny druhé světové války; nakladatelství Jota Brno 2004
Antonín Šnajdárek – Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích; nakladatelství Svoboda, Praha 1968
František Čapka – Dějiny Zemí Koruny České v datech; nakladatelství Libri, Praha 1999
www.valka.cz
forum.valka.cz


6,5) stuace v Evropě v předvečer války:
Před vypuknutím 2. světové války existovaly ve světě v podstatě dva různé názory na budoucí uspořádání světa. Na jedné straně stály státy, které měly zájem na uspořádání světa podle Versailleské mírové smlouvy. Mezi ně patřila hlavně Francie a Anglie, státy střední Evropy (nepočítáme-li jejich místní spory o některá území), které uzavíraly složité spojenecké smlouvy, a USA, které ale tou dobou zastávaly politiku izolace od evropských záležitostí, ale zase měly své problémy v Tichomoří s Japonskem. Druhou skupinou států byly státy, které se rozhodly změnit uspořádání světa, samozřejmě ve svůj prospěch. K těm patřilo Německo, které chtělo pod vedením Adolfa Hitlera vytvořit "tisíciletou" Třetí říši, Itálie, jejíž vůdce B. Mussolini se spojil s Hitlerem, kterým předtím pohrdal poté, co zjistil, že dveře západních velmocí jsou pro něj uzavřeny, Japonsko, které své obrovské vnitřní problémy řešilo vojenskou agresí v Číně a které chtělo za každou cenu rozšířit své území, (čímž se dostávalo do rozporu s USA), a konečně Sovětský svaz, který vyvíjel snahu pohltit pobaltské republiky, vyvolal pohraniční spory s Finskem a hlavně stál v čele Kominterny (Komunistické internacionály), která se pokoušela organizovat světovou komunistickou revoluci.


Dále zde byly východoevropské státy, které se začaly orientovat na nacistické Německo buď proto, že v nich existoval autoritářský režim většinou v čele s nacistou, a nebo proto, že zjistily, že západní velmoci je před Německem zřejmě dostatečně neochrání. Ostatní státy byly vesměs neutrální, i když většinou sympatizovaly s některou ze soupeřících stran. Pečlivé zásady neutrality formulovalo též Španělsko pod vedením diktátora gen. Franca, který válku nesnášel a nechtěl do ní svou zemi opětovně zavést. V průběhu války pak toto stanovisko změnil na jakýsi druh sympatie s mocnostmi Osy.


Roku 1939 se situace v Evropě vyhrotila, Francie a Velká Británie vyřešily vzájemné spory, které je do té doby rozdělovaly, a staly se velice těsnými spojenci. Zaručily samostatnost Polska a zahájily jednání se Sovětským svazem. Tato jednání však skončila neúspěchem, neboť západní Evropa se obávala pronikání komunismu a Sovětský svaz zase kapitalismu. Hitler toho okamžitě využil a nechal své diplomaty hrát dvojí hru. Zatímco pokračoval v beznadějných jednáních s Velkou Británií, své nejschopnější lidi nechal tajně vyjednávat se Stalinem, přestože Sovětský svaz považoval za stát, který je nutno dobýt a kolonizovat "čistou rasou". Tyto akce brzy přinesly úspěch; Hitler totiž věděl, jak si Stalina naklonit. Dne 23.8. 1939 byl uzavřen Sovětsko-Německý pakt o neútočení, který šokoval celou Evropu. A to ještě nikdo nevěděl, že dohoda má tajný dodatek, kterým Hitler dal Stalinovi naprosto volnou ruku v celé východní Evropě. Hitler totiž tímto krokem zažehnal velmi nepříjemnou strategickou situaci, která by znamenala nutnost boje Německa na dvou frontách, tak jako za 1. světové války. Stalin byl velice spokojen, protože kromě vlivu ve východní Evropě měl též jistotu, že pokud do světového konfliktu vstoupí, bude tou rozhodující silou, která nakonec rozhodne o výsledku celé války, o čemž vždy snil. Navíc se též zbavil nutnosti případného boje na dvou frontách, protože na východě neustále vedl pohraniční spory s Japonskem. 28.9. 1939 uzavřel Sovětský svaz s Německem dohodu o společných hranicích a o osudu Polska bylo rozhodnuto.


Vyhlášení války:


Polsko jako samostatný stát bylo vlastně vytvořeno po skončení 1. světové války, do té doby patřila jeho severní část Německu. Versaillská dohoda zaručovala Polsku přístup k moři, Koridor. Jeho centrem bylo město (a přístav) Gdaňsk. V něm žilo mnoho Němců, a Hitler použil stejnou taktiku jako v případě československého pohraničí. Z národnostních problémů v této oblasti učinil celosvětové problémy a Poláky obviňoval z bezpráví páchaném na Němcích. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak, střety vyvolávali Němci, kteří se též dovolávali návratu do Říše. Hitler tedy prohlašoval, že otázka Gdaňsku musí být konečně vyřešena.


Jenže po 15. březnu 1939 se Velká Británie a Francie rozhodly s Polskem podepsat spojeneckou smlouvu, která byla navržena tak, že podle ní vlastně Británie a Francie vstupovala do války tehdy, když o to Poláci požádají. Na straně demokracií stál do 23. 8. 1939 též Sovětský svaz, který se ale nemohl dohodnout s Británií a Francií (a v neposlední řadě také s Poláky, kteří rezolutně odmítli povolit vstup Rudé armády na své území), a tak nakonec uzavřel SSSR s Němci Pakt o neútočení. V tomto okamžiku byl Hitler nezvratně rozhodnut jít do války, protože tušil, jak špatně jsou na ni západní mocnosti připraveny a navíc byl Ribbentropem, kterého považoval za znalce Británie, přesvědčován, že spojenci do války nepůjdou. A v posledních srpnových dnech se skutečně Britové pokusili mír zachránit podobnou akcí jakou byl Mnichov, chtěli věc vyřešit "jednáním" mezi Polskem a Německem jejich prostřednictvím. Stejně jako Československu i Polákům chtěli garantovat nové hranice, kdyby se vzdali Koridoru a byly provedeny ještě další úpravy na slezské hranici. Jenže Hitlerovi samozřejmě nešlo o Koridor, chtěl celé Polsko, které bylo "rasově nečisté" a bylo nutné ho dobýt kvůli připravovanému útoku na Rusko. Navíc tajný dodatek Paktu o neútočení se SSSR obsahoval plány na rozdělení Polska mezi tyto dvě země. Takže zatímco Francouzi konečně jasně prohlásili, že kvůli Polsku do války půjdou, ten samý den Britové navrhli řešení "mírovou cestou".


Jenže jak již bylo řečeno, Hitler nyní válku chtěl, protože se mu podařilo vyřadit jediného protivníka, který mu skutečně působil potíže, a tím byl Sovětský svaz. Takže z německé strany nebylo zahájeno jednání, nýbrž důvěrně známý kolotoč neustálého měnění a stupňování požadavků. Nakonec bylo polské vládě sděleno vlastně ultimátum, které směřovalo jen k tomu, aby Poláci, kdyby na něj přistoupili, do čtyřiadvaceti hodin podepsali kapitulaci. Celá věc měla smysl jen pro propagandu, která prohlašovala, že jednat nechtějí Poláci. Navíc Hitlerova armáda čekala už jen na rozkaz zaútočit, proto 30. srpna to čtyřiadvacetihodinové ultimátum. 31. srpna vypršelo, a přestože nakonec Poláci toho dne zkusili zahájit jednání, Němci odmítli, své návrhy jim ani nepřednesli a prohlásili, že celá věc již není aktuální. Kolem poledne 31.8. se ještě válce snaží zabránit Mussolini, ktreý navrhuje, aby se sešla mezinárodní konference a pokusila se vyřešit sporné otázky. Itálie totiž tváří v tvář válce nechce svou zemi do této války po boku Německa zatahovat, také na ni není dostatečně připravena. Tato snaha jí však není nic platná, Němci začínají svoji vlastní válku.


1. září 1939 v 5.45 tedy Německá armáda vtrhla bez vyhlášení války do Polska. Po marných pokusech spojenců zachránit ještě mír za každou cenu byla Hitlerovi 2. září doručena nóta, která ho vyzývala k bezodkladnému stažení svých vojsk z Polska. Hitler neodpověděl, vojska postupavala dále, a tak 3. září vyhlásila Velká Británie a Francie Německu válku.


(autor:kapa)


7,5) Podivná válka


Termín podivná válka "vynalezla" francouzská krajní levice, která byla proti jakémukoliv boji s Německem jakožto spojencem Sovětského svazu a tímto výrazem se této válce vysmívala. Označení podivná válka se používá pro období od vypuknutí války do počátku německých akcí na západě, tj. do jara roku 1940. Začala hned 3. září 1939, kdy britští piloti vykonali první průzkumné lety. Britské i francouzské obyvatelstvo, krmeno zprávami o síle německé armády a uvědomující si zničující účinky bombardovacích náletů, tiše očekávalo mohutné bombardování svých zemí německým letectvem (Luftwaffe) a také předpokládalo, že se ihned rozhoří boj na západní frontě, tak jako roku 1914. Nic takového se však tehdy nestalo. Hitler byl dodržením francouzsko-anglických záruk vůči Polsku nemile překvapen a vyhlášení války rozhodně neočekával a byl jím poněkud zaskočen. Ani jeho armáda nebyla zdaleka tak silná, jak se mnozí domnívali, a navíc jí většina byla nasazena v Polsku. Ale ani Spojenci nebyli na válku dostatečně připraveni, i když na jejím počátku by více než stovce spojeneckých divizí, jakkoliv špatně vyzbrojeným a vycvičeným, mohlo čelit jen třiadvacet divizí německých, z nichž některé byly navíc považovány za divize druhořadého významu. Ale Německo úspěšně blafovalo, a tak se veškeré boje prakticky odehrávaly ve vzduchu.


V následujících dnech se naplno rozhořela letecká válka nad dvěma oblastmi: jednak podél francouzsko-německých hranic, kde Luftwaffe bojovala proti francouzskému (Armeé de l´Air) a britskému (RAF) letectvu. Tato oblast nebyla až tak dlouhá, jak by se mohlo zdát, poněvadž na severu a na jihu byly neutrální státy a bojovalo se pouze nad oblastí přímého dotyku území Německa a Francie. V těchto oblastech se nacházely problémové oblasti Alsaska a Lotrinska, kde jsou germánská a galská jména stejně běžná a také se tam běžně používají oba jazyky. Pod místy leteckých střetů stály proti sobě dvě obrněná stálá opevnění, francouzská vychvalovaná Maginotova linie a německý Západní val. O těch se předpokládalo, že dokáží účinně zadržet postup pozemní armády obou stran. V těchto místech byla tedy lokalizována většina prostředků, jimiž Spojenci tehdy disponovali. Dále na sever se však objevila druhá oblast, v níž změřila síly RAF sama s Luftwaffe. Byla to oblast od Německého zálivu k východním břehům Anglie. V tomto trojúhleníku nad mořem se odehrávalo tolik leteckých soubojů proto, že v Německém zálivu kotvila téměř celá německá válečná flotila.


Na konci září se na západ začaly stahovat německé jednotky z dobytého Polska. Tou dobou byla již letecká válka v plném proudu a Luftwaffe se tyto posily náramně hodily. Obě strany si vzájemně sestřelovaly průzkumné letouny, které byly v důsledku toho stále častěji kryty letkami stíhačů, což vedlo k legendárním vzdušným soubojům. Byla budována polní letiště, která se poté stávala terčem nepřátelských bombardérů. V severní oblasti bombardovali Britové též přístavy a německé válečné lodě. Velení německých ozbrojených sil hned na počátku války vydalo rozkaz, aby nebylo útočeno na britské a francouzské území a na obchodní lodi plující na volném moři. Směla útočit pouze na válečné lodě a jejich základny, případně na jednoznačně identifikovatelné vojenské transporty. Důvodem byla obava z eskalace konfliktu ve vzduchu, který by mohl vést k nasazení spojeneckých letounů na bombardování německých měst a nebo dokonce k pozemnímu útoku na frontě, který by pro Německo mohl znamenat katastrofu. Luftwaffe měla sice v té době převahu jak v počtu bombardérů, tak v počtu stíhaček, ale jak již bylo řečeno, většina její pozemní armády (a část letectva) byla nasazena v Polsku.


Podivná válka tedy trvala až do 10.5., tj do začátku Hitlerovy jarní ofenzivy, asi v tomto duchu, ale , i když první střetnutí tváří v tvář britských a německých stíhačů se uskutečnilo teprve 22.12. 1939 (to francouzští stíhači měli více příležitostí dokázat své umění v bojích nad západní frontou). Letci se poprvé seznámili s technikou a taktikou protivníka a získali své první bojové zkušenosti, které se hlavně britským pilotům později velmi hodily.


(autor:kapa)
7,75) Akce SSSR po obsazení Polska, Zimní válka:


Poté, co se Sovětský svaz a Německo byly nuceni dohodnout po německém útoku na Polsko na nových hranicích a tvářit se jako přátelé, pobaltské státy se najednou ocitly v nové situaci. Do té doby se se Sověty nehodlaly za žádnou cenu dohodnout a měly podepsané dohody o neútočení s Německem. To je ale nyní již nepotřebovalo a jako takové přiřklo do sféry zájmů Sovětského svazu.


Jako první podepsalo smlouvu o neútočení se Sovětským svazem Estonsko, a to už 28. září. Po třídenním váhání následovalo Lotyšsko, a konečně 10. října byla podepsána i smlouva s Litvou. Vyjednávání s ní trvalo o něco déle, neboť se jednalo o více a závažnějších otázkách. Litva totiž od Sovětů dostane zpět Vilno, staré hlavní město litevského státu s polskou většinou avšak litevským okolím, které bylo anektováno Polskem a nyní se dostalo do rukou Sovětům, jako náplast (poměrně velikou - o rozloze 7 tisíc čtverečních kilometrů, to je asi třináctina dosavadní rozlohy Litvy). Na oplátku Sovětskému svazu poskytne právo zřídit letecké základny na svém území (konkrétně u Vylkovyše a Kotedyú) a leteckou námořní základnu Pelangen.


Reakcí na toto dění v samotných pobaltských státech bylo to, že radikální strany (hlavně dosud ilegální komunistická strana) tlačí na vlády svých zemí, aby vypsaly nové volby. Na vzniklou situaci reagovalo také Německo, a to způsobem, který se mohl zdát být neobvyklý - začalo přesídlování tamějších Němců do Polska, Česka i Německa. Hitler to zdůvodnil tím, že je třeba kolonizovat nově získané země. Tento postup však nekorespondoval se standartním německým postupem v podobných případech. Hitler vždy totiž podporoval německé menšiny v cizích zemích, protože věděl, že mu jednou pomohou. V tomto případě ale jednal přesně opačným způsobem, což lze vysvětlit tím, že věděl, kde se za pár let odehrají první a nejprudší boje s Ruskem...


Ovšem Sovětský svaz se rozhodl nově definovat své vztahy ještě s jedním sousedním státem - s Finskem. S ním zahájil jednání téměř současně jako s pobaltskými republikami, začátkem října. Brzy se začaly šířit zprávy, že Sovětský svaz klade požadavky, které Finové nebudou ochotni přijmout. Tyto zprávy důrazně vyvraceli finští představitelé, které ze zatajování důležitých skutečností však usvědčily jejich vlastní činy, neboť ve Finsku bylo na příkaz úřadů započato s vyklízením hlavního města Helsinek a mnoha dalších pobřežních míst. Na některých místech dokonce odhodlaní Finové začali organizovat domobranu. Hlavní jednání začala 21. října a Sovětský svaz oficiálně předložil Finům své požadavky. Jeho hlavní zájmy byly dva - jednak zabezpečení svého druhého hlavního města Leningradu, které je od jistého místa finských hranic vzdáleno pouze 30 km, a také volný přístup k baltskému moři.


Problém spočíval v tom, že Sovětský svaz měl baltského pobřeží jenom kousek, a jeho většina byla kontrolována pobaltskými republikami na jihu a za severu právě Finskem. Jih si již Sovětský svaz zpřístupnil, ale jakýkoliv námořní provoz úzkou částí moře mezi Finskem a pobaltskými republikami mohl být z finského území kontrolován či dokonce vážně narušován. To dělalo z Finska v očích světa vynikající území, ze kterého mohlo Německo na Sovětský svaz zaútočit, a Sověti si nebyli jisti, že se Finsko k Hitlerovi nepřidá. Proto mimo jiné požadovali, aby jim Finsko pronajmulo Hangoe, ležící na pobřeží Finského zálivu. Teprve pokud by se toto místo proměnilo v sovětskou námořní a leteckou základnu, byl by zabezpečen lodní provoz Sovětů v této oblasti.


Sovětské požadavky se nakonec zredukovaly na tyto dva zásadní body - posunutí hranice Finska u Leningradu "o pár tuctů kilometrů" severněji a pronajatí Hangoe na 30 let jako sovětskou základnu. Celé diplomatické úsilí nakonec ztroskotalo na druhém bodě. Finsko odmítlo. Bylo pod tlakem západu, který, obzvláště po uzavření paktu o neútočení mezi Říší a Sovětským svazem, nechtěl Rusům dovolit získat jakékoliv další výhody pro svou politiku. Finsko se ovšem rozhodlo ani ne tak kvůli západu, jako kvůli sobě. Se Sověty nechtělo mít nic společeného, a nakonec s nimi válčilo. A Sověti se naopak báli, že by se Finsko mohlo přidat na stranu Německa, a jejich zákrok nakonec vedl k tomu, že Finové skutečně po boku Němců ve válce později stanuli.


Dne 13. listopadu 1939 byla v Moskvě přerušena jednání mezi finskou delegací a Sověty, která ztroskotala na jediném požadavku Sovětského svazu, kterým bylo pronajmutí poloostrova Hangoe jako sovětské vojenské základny. Sověti pravděpodobně očekávali, že Finové požádají o obnovení jednání, ale když se tak do týdne nestalo, rozhodla se sovětská vláda řešit celou záležitost vojenskou silou. Sovětské sdělovací prostředky, především list Pravda, prudce útočí na finskou vládu, prohlašujíc, že její politika není politikou, se kterou by souhlasili finští občané, a že Finové jednají pod tlakem západu.


Nakonec 29. listopadu sovětská vláda oznámila, že na sovětsko-finských hranicích došlo k vážnému incidentu, když Finové náhle zahájili dělostřeleckou palbu na území Sovětského svazu a sedmi výstřely zabili 3 a zranili 9 ruských vojáků. Finové tento incident však popřeli a prohlásili, že celá událost byla neštěstím způsobeným sovětskými oddíly manévrujícími podél hranice, neboť Finové v inkriminovaném prostoru ani dělostřelecké baterie nemají. Sověti vznesli protest a navrhli, aby finská vláda neprodleně stáhla svá vojska z Karelské osy 20-25 kilometrů od hranice. Finové sebevědomě odpověděli, že svá vojska stáhnou, pokud tak učiní i sovětská strana. Sověti nato prohlásili, že tento návrh je jasným důkazem snahy Finů udržovat Leningrad pod stálou hrozbou napadení, neboť kdyby stáhli své oddíly, ty by stály v předměstí Leningradu, což je strategicky nepřijatelné. Svým vojákům pak vydali rozkaz, aby v případě, že se provokace z finské strany bude opakovat, "opětovali palbu až do úplného zničení nepřítele". Navíc Moskva prohlásila, že finský postup je jasným porušování sovětsko-finského paktu o neútočení (který měl trvat do konce roku 1945) a proto oznámila, že "Sovětský svaz od této chvíle necítí se dále vázán ustanoveními paktu". 30. listopadu pak intervenuje Roosevelt, o den dříve Velká Británie. Je však již pozdě.


29. listopadu totiž leningradský štáb hlásí, že na hranici došlo k dalším incidentům. V noci na 30. listopadu začala sovětská vysílačka do Finska ve finském jazyce vysílat protivládní relace, a vojsko dostalo rozkaz v 8 hodin ráno překročit hranici. Tak 30. listopadu v 8.00 začalo dělostřelecké bombardování na 140 kilometrů dlouhé frontě podél hranic na Karelské šíji. Ve Finsku si občané válku nepřáli, a vláda okamžitě odstoupila. Nově vytvořená vláda prohlásila za svůj jediný bod programu uzavření dohody se Sovětským svazem, ale ten už o vyjednávání nechtěl ani slyšet. Vláda proto po několika hodinách odstoupila a byla utvořena třetí, v čele s Rytim. Leč v té době vzniká ještě další finská vláda. V místě zvaném Terijoki na finsko-sovětské hranici vzniká vláda Finské lidové republiky, pod předsednictvím Kuusimenovým. Tato vláda vydává prohlášení, že začíná boj proti finským představitelům, kteří zemi dovedli až k válce se Sověty, kteří jsou velikým přítelem Finů, a že hodlá podporovat akce Rudé armády na finském území. Sovětská vláda téměř okamžitě, 2. prosince, uzavírá s touto samozvanou finskou vládou dlouhodobý pakt o neútočení a přátelství. Také se s ní za krátko dohodla na splnění všech podmínek, které předtím kladla regulérní finské vládě, a prohlásila, že s Rytiho vládou vyjednávat nebude, protože ji neuznává. Tímto činem se Sověti snaží svému počínání dát zdání regulérnosti, což je postup, který se jim natolik zalíbí, že jej budou využívat ještě o mnoho let později, v době studené války.


Finská vláda spoléhá především na své západní spojence, kteří jí přislíbili pomoc. Opomenuli ale předem zjistit stanovisko ostatních severských zemí, přes jejichž území by do Finska jakákoliv pomoc musela putovat. Finsko sáhne ke všeobecné mobilizaci až 15. prosince, kdy už se na celou záležitost začne dívat reálněji. Dosáhne ještě jednoho diplomatického úspěchu, když se mu podaří prosadit vyloučení Sovětského svazu ze Spojených národů, ale nyní se již bojuje na bitevním poli, jímž je finská zem.


Sověti brzy zjistí, že postup finskou obranou nebude žádná procházka růžovým sadem, neboť přestože mají početní převahu, na každém rohu náražejí na dobře vybudovaná obranná postavení dobře připravené finské armády, a navíc jim počasí znemožní použít letadel, která mohou plnit jen velmi omezené úkoly, pokud vůbec mohou vzlétnout. Přitom v letectvu má sovětská armáda oproti finské svou největší výhodu.


30. listopadu v 8 hodin ráno překročili sovětští vojáci hranice Finska. A válka se hned rozpoutala od Karelské kosy, jedné z nejhustěji obydlených částí Finska, až daleko na sever. Fronta brzo narostla do tisícikilometrové délky, bojovalo se po celé délce Finské zátoky, na Karelské šíji, kde byl sveden rozhodující zápas, na nejužším místě Finska u Uleaborgu, které je již jen několik kilometrů pod severním polárním kruhem, ale také ještě mnohem dál na sever, ve finském koridoru oddělujícím od SSSR Norsko, kde Sověti chtěli oddělit Finy od Atlantského oceánu, což se jim podařilo. Z finské strany jsou první dny války ve znamení evakuace. Je vyklízeno hlavní město Helsinki, Karelská šíje, celé jižní Finsko. Ale i ze severu odcházejí malé skupinky mužů, ženoucí před sebou desítky tisíců sobů, aby je postupující Rudá armáda nemohla použít na doplnění zásob potravy.


Nakonec se Sověti se všemi překážkami, tj. nedostatkem zásob a komunikací a houževnatým odporem Finů, vypořádají, ale zastaví je jediná, kterou nemůže překonat jakákoliv materiální a početní převaha Rusů - mrazy. Ty nakonec tažení, jemuž každý předvídal rychlý konec, protáhnou na celé 103 dny. Finové si válku představovali tak, že zpočátku Sověty zabrzdí mrazy, což se skutečně stalo, a na jaře nepřekročitelné bažiny a močály. Dále finská vláda počítala s pomocí skandinávských zemí, ale i Británie a Francie. Dokonce snad i s pomocí Německa! Skandinávie se rozhodla zachovat si neutralitu, i když prohlásila, že slyší finské volání o pomoc a že v této věci mohou jednotliví občané udělat více než vláda. Do Finska tedy odcházejí dobrovolníci ze Švédska a Norska. Němci nemohli v této době začít jakýkoliv střet se Sovětským svazem, a západ zase nedovedl získat povolení Švédska k průchodu armád Francie a Velké Británie. Nakonec se tedy omezil na podporu v dodávkách zbraní, což Finy zachránit nemohlo. I proto si Sověti mohli svým konečným vítězstvím být natolik jisti, že dokonce válku prakticky nevedl štáb Rudé armády, ale štáb leningradského vojenského okrsku.


Po příchodu kruté zimy, ostatně nejenom ve Finsku, nýbrž po celém světě, armády zůstaly na místech, Finové se omezovali na krátké lokální víceméně partizánské údery, Sověti na bombardování finských objektů, bylo-li počasí natolik "dobré" (19. ledna bylo v Helsinkách naměřeno -40°C, na Karelské kose dokonce -50°C!). Činnost sovětského letectva se zvyšuje v polovině ledna, 14. ledna 300 letadel bombarduje Helsinki, a tyto nálety se opakují. Sovětská dalekonosná děla bombardují na vzdálenost 40 km město Viborg, v němž z jeho 80 000 obyvatel setrvalo jen 5000. Sověti chystají závěrečnou ofenzivu, a Finové už zjišťují, že jí budou muset čelit sami.


Od 11. února začali Sověti opět postupovat, své armády ženou do hloubi finského území ještě v zimě (i když už ne tak kruté), aby se vyhnuli letnímu tání, které by jejich postup nadobro zastavilo. Nakonec byla prolomena Mennerhiemova linie, a Finové, kteří nyní už neměli k dispozici další opevněné body, začnou se Sověty přes švédského velvyslance jednat o míru. 11. března je obklíčeno město Viborg, a následujícího dne je v Moskvě podepsána mírová smlouva, o které se jednalo už pět dní. Podle této smlouvy získal Sovětský svaz celou Karelskou šíji i s Viborgem, celý břeh Ladožského jezera, Rybářský poloostrov a další části východního Finska. Finsko pronajalo Sovětům na dobu 30 let (za 8 mil. finských marek) Hangoe a okolí pro vybudování vojenské základny. Padlo téměř 20 000 Finů a skoro 50 000 sovětských vojáků. Raněno bylo okolo 160 000 Sovětů. Sovětský svaz okamžitě pustil k vodě komunistickou vládu Kuusimenovu a mírová smlouva podle finského prohlášení neobsahuje žádné politické požadavky.


(autor:kapa)
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114418 Verze : 0
1) obeslal jsem skupinu uzivatelu a moderatoru, kteri si myslim ze by nam mohli svymi vedomostmi pri psani tohoto clanku pomoci.


2) nezameroval bych se jen na valku v Evrope, to Dav nenapsal uplne spravne, ale rozdelil bych to na dve paralelni casti, a to evropske bojiste a pacificke bojiste


3) soucasti clanku by mel byt popis jak boju na zemi, tak i ve vzduchu a na mori


4) neopravujeme zatim gramaticke ani stylysticke chyby, to se pak projede a opravi najednou spolu s linkovanim textu na forum a clanky, to bych udelal az na zaver.


5) piste prosim sve casti i s ohledem na jiz existujici texty zde na valce, jichz jste mnozi z vas autori, tedy zde jen zminte akci ale nezabihejte do detailu, ktere uz jsou v clanku (v prubehu podzima 1942 se sovetska vojska soustredila podel reky Volhy a prepravovala do Stalingradu, aby v listopadu necekane zautocila, bleskove prolomila nemecke linie a behem nekolika tydnu se podarilo zcela obklicit 6. armadu ... tam nekde pak bude odkaz na clanek o bitve o Stalingrad ve sve krute detailnosti Very Happy).


6) kladte prosim duraz na vyvazenost informaci, ceskoslovenske jednotky prosim zminujte v maximalni mozne mire, a to v Anglii, Africe, Blizkem Vychode i v SSSR a kdekoliv jinde to pujde.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114651 Verze : 0
Admine to se omlouvám ale pro orientaci na Evropu jsem vycházel z toho, že jsem tady zaznamenal článek WW II. v Tichomoří a tak jsem to nechtěl dublovat.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114662 Verze : 0
7)


zruseno, nahrazeno castmi od Kapy
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114663 Verze : 0
1) rád bych jenom připomněl že spoustu materiálu máme v kronice WWII na foru - hlavní události tak jak je načrtnul Dav označené datumy máme v kronice.


2) k jednotlivým bodům osnovy - některé kapitoly lze pojímat bez problémů z hlediska pozemního vojska, námořnictva, letectva, někde se nasazení prolíná a překrývá. v osnově samotné mi chybí třeba západní fronta 1941-1944 (nemyslím Afriku, ale akce z Británie).


návrh - co to takhle vzít po časových obdobích (půlroky, kvartály, měsíce) a nejprve zadat základní hrubá data co se stalo na které frontě ve vzduchu, vodě a na zemi (či v zázemí) jako přípravu podkladů pro kooperativní článek.
a potom ve druhé fázi nějaký schopný psavec to přepíše do podoby článku s tím že už se tam objední aktivní odkazy na články zabývající se podrobně detaily jednotlivých událostí (bitev) ?????


výhodou tohoto systematického postupu by byla větší komplexnost aniž bychom se zapletli příliš do detailů, kterými se zabývají jednolivé články. Zároveň by jasně vyplynuly na povrch události které zatím vydané články nepokrývají - tedy možnost budoucí realizace našich autorů při zaplňění zjištěných mezer.


co vy na to???
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114718 Verze : 0
To se mi libi, to by se dalo udelat ... nejlepsi by asi bylo ctvrtletne po jednotlivych obdobich. Volbu udalosti pak muzeme udelat jak dle vyznamu (vice ci mene dulezite), tak s ohledem na to co uz na valce umisteno je.


takze pozmenime strukturu ne na osnovu jak jsem ji nastinil, ale na roky 193x-1945 ?
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114737 Verze : 0
OK mám to teda celé nějako upravit nebo jak ? Jinak trochu si zalobuji události týkajicí se ČSR + PROTEKTORÁTU (tedy né přímo našich bojových jednotek na západě či východě ale události přímo na našem území např.Atentát, Lidice, Terezín, nálety atd.) bych psal vždy jako zvláštní odstavec k danému časovému období - může to tak být ?
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114742 Verze : 0
Obávám se že z toho tak vznikne druhá kronika... radši bych do té osnovy (i průběžně) doplňoval to s čím kdo přijde, že tam chybí, ale jako základ bych ji nechal. Navíc bych řekl, že bysme se měli hlavně snažit pokrýt to rovnoměrně v nějakém rozumném rozsahu (ne do detailů), ale bez ohledu na to co už na valce je a co ne. A na to o už je se pak udělají linky, kdežto na to druhé se určitě najde dost autorů, kteří něco postupně sepíšou - vždyť je to druhá světová Smile


No každopádně než něco budu vkládat, počkám jak se to vyřeší. Pak asi zkusím poupravit některé mé texty z jedněch již mrtvých stránek, které jsme kdysi dělali právě o WW2, a přidat je sem.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114743 Verze : 0
Sakra, nedelate mi to jednoduchy Smile Ale na kazdem je trocha pravdy, pojdme tedy zustat u puvodniho deleni a osnovy, ta samozrejme neni definitivni ale je jako cely clanek bodem diskuse, pokud vam prijde ze tam neco chybi, doplnime, pokud vam prijde, ze namorni a letecka valka by nemela byt oddelena, vymyslime lepsi deleni Smile Jen bych nerad ztracel dalsi cas "vymyslenim toho, jak to budeme vymyslet" a zacal neco sestavovat Smile Pokud tedy nekdo mate nejake texty, nebo se je chystate sepsat, dejte sem vedet, abychom se zbytecne nekrizili v praci, ja budu delat to, co nepise nikdo jiny, z obecnych dejin, za pomoci internetu, a pak se to doladi a spoji. Klidne si vemu vychodni frontu, pripadne pacifik, leteckou valku na zapade klidne taky.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114756 Verze : 0
Tak co se mých textů píše - nemůžu předem říct přesně které budou vhodné, musím to trochu poupravovat, ale určitě to bude z období mezi rokem 1933 a napadením SSSR Německem (to už ne). Takže od druhé poloviny roku 1941 nikoho křížit určitě nebudu Wink
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114767 Verze : 0
Brácha mě požádal, abych pro neteř do školy napsal "krátké povídání" o WWII. Snažil jsem se to osekat jak to šlo, ale Bitva o Británii už byla na 8. stránce, čili pro ni nepoužitelné. Tím chci říci, že jakkoli je idea dobrá, výsledek bude nutně buď bodový přehled, nebo kniha.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114786 Verze : 0

Citace - Fantan :

jakkoli je idea dobrá, výsledek bude nutně buď bodový přehled, nebo kniha.



tak to je docela trefné.



Citace - kapa :

Obávám se že z toho tak vznikne druhá kronika... radši bych do té osnovy (i průběžně) doplňoval to s čím kdo přijde, že tam chybí, ale jako základ bych ji nechal.



nebo by ten článek který vznikne mohl kroniku nahradit. Moje idea byla použít systematický přístup pro sběr dat - nikoli psát vlastní článek formou kroniky. šlo mi hlavně o to v první řadě nezapomenout na nic důležitého.



- k tomu datování 193x - je otázkou jestli to vztáhnout na nástup NSDAP k moci, či na první ukázky neschopnosti Společnosti národů potlačovat agrese ve světě (1931 Mandžusko), či se půjde až dolů k přičinám a v úvodu se zmíní dvě hlavní příčinné události a to bolševickou revoluci a mir z Versailles ???
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114868 Verze : 0
2 Schlange: k Versailles a 1917 můžeš ještě přidat i rok 1870/1 - tj. sjednocení Německa vojenskou silou, cestou shora. Vůbec celé to Bismarckovské pruské (prušácké) dědictví Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114876 Verze : 0
to RoBoT: tak hluboko bych se zase nerad pouštěl, to už by měla popsat jiná série článků.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114880 Verze : 0
2 RoBoT: Ty si z toho děláš srandu, ale já myslím, že WWII je přímý, předvídatelný a svým způsobem neodvratný důsledek způsobu skončení WWI. Ten určoval sociálně ekonomický vývoj Německa. Bída 20. let učinila přitažlivým Hitlerův "Brot und Arbeit" - tedy de facto militarizaci ekonomiky, kterou nebylo možno "zaplatit" jinak, než válkou.
Ztráta německých kolonií vzala německé ekonomice trhy a bezmezná "hladovost" Francie v otázce reparací nemohla v nic jiného vyústit.
Navíc k tomu přistupuje fakt "hrdého německého vojáka, v boji neporaženého"! Což je v podstatě fakt, WWI skončila nikoli vojenskou porážkou, ale rozpadem Centrálních mocností zevnitř - v RUM národnostně a ekonomicky, v Německu jen ekonomicky! Tam navíc působil i bolševický příklad, to v RUM byl problém jen Uher.
Pakliže bys začal až r.1933, nastupuješ do rozjetého vlaku - spíše expresu.
Bismarck je opravdu dost vzdálený.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114890 Verze : 0

Citace - Schlange :

Citace - Fantan :

jakkoli je idea dobrá, výsledek bude nutně buď bodový přehled, nebo kniha.



tak to je docela trefné.





sice chapu, ale ne nezbytne nutne, staci zvolit vhodny pomer mezi urovni detailu a vypovidaci hodnotou clanku. Staci se podivat na muj kratky text venovany utoku na polsko, nerikam ze je to hotovy nebo stravitelny takto jak je to napsany, jeste to budu upravovat, ale stacil tomu odstavec, a razem je jedna zeme "vyresena". Staci to ale k navazani na clanek samostatne venovany utoku na Polsko. Rozumite mi ? Nemusi to byt zbytecne obsahle, staci jen kdyz to obsahne hlavni body a necha to prostor pro linkovani na jiz existujici i v budoucnu vznikajici clanky detailnich udalosti.


Citace - Schlange :


Citace - kapa :

Obávám se že z toho tak vznikne druhá kronika... radši bych do té osnovy (i průběžně) doplňoval to s čím kdo přijde, že tam chybí, ale jako základ bych ji nechal.



nebo by ten článek který vznikne mohl kroniku nahradit. Moje idea byla použít systematický přístup pro sběr dat - nikoli psát vlastní článek formou kroniky. šlo mi hlavně o to v první řadě nezapomenout na nic důležitého.



Tento clanek v zadnem pripade neresi kroniku, ani tak nebyl myslen, a nebude ji ani nahrazovat ci zastupovat. Akce "kronika" je zcela oddelena od tohoto tematu, navic v kronice je spousta udalosti "nad ramec" rozumne udaje detailu pri psani tohoto clanku, denni prehledy naletu, bojovych akci apod, a to uz je vskutku prilis podrobne. Navic nelze spolehat jen na kroniku, urcite tam nebude vse.


Citace - Schlange :


- k tomu datování 193x - je otázkou jestli to vztáhnout na nástup NSDAP k moci, či na první ukázky neschopnosti Společnosti národů potlačovat agrese ve světě (1931 Mandžusko), či se půjde až dolů k přičinám a v úvodu se zmíní dvě hlavní příčinné události a to bolševickou revoluci a mir z Versailles ???



tento clanek by mel zacinat zminkou o "prednacistickych" problemech poprvovalecneho nemecka a versaillske smlouve, strucne v nekolika vetach.


Pokud jsem to pochopil spravne, tak Radim ma pripravenu cast materialu k pocatkum valky az do r. 1941. Fantane, ty se k nam pridas, kdyz jsi to cele zpracovaval pro neter ?


Myslim ze by bylo skutecne vhodne prikrocit ke konkretnim textum, a na techto konkretnich datech se rozhodneme, zdali je ta uroven prilis obecna, dobra, nebo prilis detailni a tedy delkou nestravitelna Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114896 Verze : 0
2 Schlange: Já vím, že je to daleko, ale ono to svoji (nemalou) roli hrálo (ať už to nazveme prušácké dědictví či nedokončená modernizace či Sonderweg (tedy modernizace zvl. ražení Smile ) či ještě jinak Smile ).


2 Fantan: Já to nechci parodovat. Jen chci poukázat na to, že ty kořeny nejsou jen povahy politické, ale mají i rovinu sociální, kulturní a řekněme "mentální" (ve smyslu dějin mentalit apod.). Myslim, že ty sám to docela dost zjednodušuješ Wink Smile
¨
Myslim, že to nemusí zmiňovat rovnou celý článek, ale několik vět by asi stačilo Smile


Ale berte to zatím jen jako radu. Vůbec nevím, jestli budu mít čas se nějak podílet. V září mě čeká postupka a v osobnostech práce nad hlavu. Včera jsem navkládal vše z německé generality z příjemním od "A" a patlal jsem se s tim půl dne Smile A to jich bylo jen cca přes 70. Těch třeba od "B" je mnohem více Smile A to jsem to ještě nepropojoval na jednotky a to jsou jen Němci = nerad bych něco sliboval a pak to nestíhal realizovat Smile Pokud by mi zbylo trochu času, tak bych zkusil sesmolit těch pár vět a možná Anschluss (mám vypsáno docela dost o rak. republice v mezivál. období, tak něco zkusim přidat a sepsat to Smile ). Ale závazně raději neslibuji nic Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114901 Verze : 0
Admin: "Fantane, ty se k nam pridas, kdyz jsi to cele zpracovaval pro neter ?"
Já to vzdal, kratší to napsat neumím a taková délka (byť silně kráceno) by byla pro její potřebu nepoužitelná. Po výrazné změně v osobních poměrech se zřejmě budu stěhovat a kdoví, budu-li mít vůbec možnost takhle pobývat na netu, takže nic neslibuji - jestli něco zplodím, pošlu ti to mailem - systém "ber, nebo zahoď".
Mimochodem Polsko nezačalo Gliwitzí, ale spíš útokem posádky školního křižníku Schleswig - Holstein na Westerplatte, přinejmenším Poláci to takto pociťují.


2 RoBoT: promiň, vím, že silně zkracuji, ale v tomto formátu nepovažuji za vhodné psát elaboráty. Vím, že každá historická událost má pramenů podstatně více, v tomto případě jsem se snažil "vypíchnout" pouze ty, které jsou podle mne pro další vývoj událostí nejvýraznější.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114908 Verze : 0
ok, jak rikaji britove, fair enough, chtel jsem jen vedet, kolik mame zdroju a abychom zbytecne nedelali neco, co uz nekdo napsane ma !


(OT, "vyrazna zmena osobnich pomernu" zni dost drasticky, tak doufam, ze vse bude opet v poradku, a ze se bude darit lepe !)
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114912 Verze : 0
pokud je ten obsah razen chronologicky, tak bych rekl, ze body 8 a 9 jsou prohozeny.


k tomu se co tu chysta vytvorit, bych rekl asi toto: pokud se to nekdo nechysta vydat jako knizku (coz nejspise knizku pripominat bude) nebo jinak prezentovat, tak bych si dovolil tvrdit, ze nema smysl to delat. Lidi co navstevuji toto forum zakladni znalosti o WWII maji a cist to stejne nebudou.
K tomu, od kdy zacit psat, bych si dovolil tvrdit, ze bez strucneho uvodu a nastineni Nemecke pozice v Evrope od roku 1870, to nebude mit hlavu a patu.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114915 Verze : 0
jenze tohle neni "pro lidi co navstevujou toto forum" ale pro vseobecnou rasu ctenarskou Smile A ridit se podle toho, co znaji nebo neznaji ctenari, nenapsali bychom nic, protoze KAZDY NECO VI Very Happy Navic znalosti mnohych o druhe svetove valce jsou dost pomylene (jako nedavno nam tvrdila Anastacia, ze Heydrich byl v podstate hodny clovek Smile) a kdyz si das vyhledat na internetu ceske clanky, kolik clanku shrnujicich druhou svetovou valku najdes ? moc jich nebude. Tech, ktere se nezabyvaji jen jednotkami SS a vychodni frontou, uz o to min, a clanku, kde najdes prubeh boju treba v Barme, Cine, Mandzusku, se nedohledas. Proto si myslim ze ma smysl takovy clanek vytvorit. A navic bude slouzit jako odkazovnik na vsechny ty male i velke epizodky WWII, ktere uz na valce zapsane jsou, jen je neni jak a kam zaradit a chronologicky usporadat. Toto je navic jen prvni krok, budou nasledovat i dalsi valky, dost velke na to, aby je "kazdy znal" a presto o nich neni presny prehled Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114918 Verze : 0
Tak jsem vložil do toho velkého příspěvku několik svých částí - jsou to body 6,5 a 7,5 a 7,75 (tím chci naznačit, že mezi body 6 a 7 a mezi 7 a 8 mi v osnově něco chybí Wink ). Podobně bych mohl pokračovat do poloviny roku 1941 - je to tak ok? Něco je možná moc podrobné, jinde by se něco dalo doplnit...asi to bude ale betak chtít na konci někoho, kdo to projde, zkrátí a dá dohromady...


Sisa: Stručný přehled od r. 1870 je součástí mé série článků o WW1. Navrhoval bych tímhle článkem navázat právě na ni, tedy začít od konce WW1 (velmi stručně ovšem!).


A jako kniha by podle tebe něco takového mělo smysl větší? Uvědom si, kolik stovek titulů u nás o WW2 už vyšlo Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114923 Verze : 0
... a presto lide dost casto vubec neznaji detaily ... Smile


dik za ty vlozene casti, urcite to pak jeste "zcelime", jdu na to juknout Very Happy a ook, pokracuj kam az to budes mit, dalsi pak navazou.


z navaznosti na Radimuv clanek o WWI vrele souhlasim, tim se nam vyresi velka cast uvodu a zarazeni do deje !
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114925 Verze : 0
to kapa - no kniha treba i jo. Sem tu novacek, ale vsiml sem si, ze dole jsou vzdy nejake knihy. Tak by to TEORETICKY mohl server vydavat jako svou vlastni knihu, ale to je asi dost zbesily napad Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114928 Verze : 0
K chronologii: Kdo něco hledá a hodí si to do vyhledávače, najde toho moře. Úlohu "války" bych viděl spíš v hlubších fundovaných rozborech tématickými články, než ve vytváření stručných přehledů. (Úplně jsem se zděsil po zjištění, že jsem se taky stal "pramenem" - Google oindexoval vše, co jsem kdy kde napsal! Shocked ) A určitě nejsem sám! Confused Surprised
Právě na příkladu dění 1.9.39 - Danzig versus západní hranice Polska je to dobře vidět - a lze i prověřovat, zda obecně tradované pravdy jsou skutečně pravdami. Wink
Myslím, že skutečně vypovídající hodnotu má kvantum článků na válce už teď, stačí je důkladně a přesně prolinkovat.(Což je ovšem dřina, vyžadující přesný přehled o čem který článek je) Shocked
Sakra, nepíše mi to-musím to napsat nahoru a přenést jako blok. Zdržuje to a člověk ztrácí nit, tak skončím.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114929 Verze : 0
asi si porad nerozumime ... nechci delat jen tak obycejny strucny prehled, ale prijde mi naprosto zoufale neprehledne, kdyz mame kategorii DRUHA SVETOVA VALKA zde na foru, a tam je nekolik stovek odkazu na vsechno mozne, od utoku na St. Nazaire az po operaci Mars. A kdo nevi co hleda, ten to tam nenajde Smile Napadlo nas tedy vytvorit clanek, ktery zaroven vyresi to, ze na cele valce neni de facto prehled druhe svetove valky, a sepsat to tak, aby to splnovalo


1) strucnost, presto uplnost
2) text se stane primo linkovanim na dalsi detailnejsi clanky rozcestnikem druhe svetove zde na valka.cz
3) bude to uplna historie teto valky v jednom celistvem textu


proto se snazim drzet na uzde jak nase psavce, kteri by jiste dokazali napsat knihu hodnou Liddla Harta o petistech strankach, tak na druhou stranu prilisnou zamerenost na data, velice se mi libi Radimuv postup a zpusob psani clanku a zatim umistene body 6,5 a 7,5 povazuji za vhodny zpusob, jak to napsat. Pokud nekdo stvori dilo detailnejsi, udelejme z nej clanek samostatny, pokud to bude prilis obecne, doplnme to, a pokud mozno tak, jak to bylo ve skutecnosti, viz tebou demonstrovany priklad. Zaroven nam to umozni to, po cem si zrovna ty touzil uz pred nejakym casem - odkazovat na jednotlive faze druhe svetove valky, na tu pasaz nebo tu cast textu, ktera alespon trochu uvede ctenare "do obrazu", protoze ze zkusenosti s lidmi co chodi sem na forum si zdaleka nemyslim, ze vsichni vedi o tom, jak presne probihala druha svetova valka.


Snad me chapete Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114933 Verze : 0

Citace - Fantan :


Mimochodem Polsko nezačalo Gliwitzí, ale spíš útokem posádky školního křižníku Schleswig - Holstein na Westerplatte, přinejmenším Poláci to takto pociťují.




No dokonce jsem viděl dokument (snad to mám i nahrané), že na území Polska vyrazili podle starého plánu diverzni jednotky (= tedy jako suverénně první Smile ) někudy kolem Jablunkovských průsmyků - snad dokonce tím železničním tunelem, co tam je Smile Zkusim to najít, už si z toho moc nepamatuju Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114934 Verze : 0

Citace - Admin :


Snad me chapete Smile




Yes, sir ! Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114935 Verze : 0
jo jo, oni tam vlitli a valka jeste ani nezacala Smile taky jsem to nekde postrehl, netusim ale kde ...
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114936 Verze : 0
Možná je to na nějakém z těch CD, co máš ode mne. Tam to myslim bylo. Tipoval bych, že je to přifařené na jedno z CD s tou 25 dílnou sérií o WWII (Svět ve válce nebo tak nějak se ta série jmenovala Smile ).
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114937 Verze : 0
Já to tuším kniha -Záhady nebo snad Tajemství WW II. a snad to bylo dokonce 31.8. prostě byly mimo o dny né o hodiny


Oprava bylo to 26.8. v 00:01
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114938 Verze : 0
Ještě, žes to našel, já totiž začínám pochybovat o tom, že jsem si to vypálil. Asi jsem to smazal Sad
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#114940 Verze : 0
Vzhledem k tomu, že maximální délka příspěvku ve foru je zjevně omezena, vkládám pokračování sem


7,8) Německé obsazení Norska a Dánska


Po vypuknutí války se Velká Británie společně s Francií rozhodla, že proti Německu bude uplatňovat důslednou hospodářskou blokádu. Jenže v případě blokády neexistuje neutrální země - buď Němcům neprodává, pak je na straně Spojenců, anebo Němcům prodává, pak je však spíše na straně Německa. Německo potřebné suroviny získávalo většinou z jižní Ameriky, která s ním čile obchodovala, a prostřednictvím Španělska a Portugalska. Avšak nejdůležitější surovinu - železnou rudu - mu dodávalo Švédsko. Tato ruda se do Německa dopravovala několika cestami, a většina jich vedla přes norské přístavy (hlavně Narvik) a norskými výsostnými vodami. Tím se Norsko a Švédsko stalo pro Brity výrazným problémem. Ale Švédové se ani nepokusili dodávkám zabránit, věděli totiž, že kdyby to udělali, přišla by německá armáda a rudu by si vynutila. A za této situace vypukla Sovětsko-finská válka a veřejné mínění si žádalo pomoc západních zemí Finům. Ta by však mohla jít jen přes území Norska a Švédska. Tyto státy však průchod pro britské expediční sbory odmítly povolit, a ve Francii i v Británii se začalo spekulovat o možnosti prostě si průchod vynutit a ještě přitom odříznout Německo od dodávek švédské oceli.


Jenže Spojenci se zdráhali porušit neutralitu těchto zemí, a tak nakonec dříve sovětsko-finská válka skončila, než se odhodlali k nějaké akci. Nicméně Němci toho využili a začali šířit propagandu hlásající, že ani neutrální země nejsou v bezpečí a že Spojenci porušují mezinárodní úmluvy. Skrz norské výsostné vody se však denně plavily německé obchodní a pravděpodobně i válečné lodi do méně střeženého severního pásma, odkud se snáze dostaly např. do zmiňovaných jihoamerických států. A v této napjaté situaci došlo v polovině února k případu s německou lodí Altmark.


Tato loď zásobovala německý kapesní pancéřový křižník, po jehož potopení v jihoamerických vodách se vracela domů vezouc v podpalubí 303 zajatých britských námořníků z anglických obchodních lodí, které křižník potopil. Altmark tedy dosáhl norských vod a požádal o vojenskou ochranu, které se mu dostalo. Na jeho cestě ho doprovázely dvě norské torpédovky. Britové však na Altmark měli již dlouho políčeno, a tak se 16. února rozhodli zajatce osvobodit. Norské lodi protestovaly proti požadované prohlídce Altmarku, a tak Britové tuto prohlídku provedli násilím a všechny zajatce osvobodili. Z celého případu se vyvinula obrovská aféra, Norsko a Německo protestovalo, že to bylo zcela zjevné porušení norské neutrality, Britové se radovali nad vydařenou akcí a bránili se tím, že na to měli právo. Jenže Německo si svou propagandou dokonale připravilo budoucí útok na tuto zemi, a jediným důvodem, proč ho neprovedlo již nyní, byly klimatické podmínky.


Nesmíme ale zapomínat ještě na jeden důvod jarní akce Němců: jak sami Britové často říkávali, Norsko je pistolí namířenou na hruď Anglie. Nálety prováděné z Norska mohou zasáhnout veliké oblasti, takřka celé Skotsko, a letadlo z Norska se nad Skotsko dostalo už za hodinu. Ale stejně tak bylo Dánsko velikým nebezpečím pro Německo - kdyby ho Britové či Francouzi obsadili, mohli rázem vážně ohrozit nejprůmyslovější část Německa, kde byl soustředěn válečný průmysl celé 3. říše. To bylo důvodem, proč Němci obsadili i Dánsko. Ovšem důvodem jediným, jiná záminka se nenašla, proto se veškerá propaganda soustředila na Norsko a případ Dánska byl jaksi zatlačen do pozadí.


Skandinávie byla v době druhé světové války nesmírně strategicky důležitou oblastí, a to kvůli švédským ložiskům železné rudy. Švédsko mělo tou dobou pečlivě formulovanou zásadu neutrality a dodávalo Německu dvě třetiny veškeré železné rudy, kterou Němci potřebovali pro válečný průmysl. Ze severních ložisek se tato ruda vozila po moři podél pobřeží Norska, z jižních přímo přes Baltské moře do německých severních přístavů.


Spojencům tato situace samozřejmě nevyhovovala, a proto probíhala jednání o budoucím postupu v této oblasti. Okupace nepřipadala v úvahu, protože kromě dopadu na švédskou neutralitu by to vyvolalo bouřlivou reakci Německa v oblasti, kde byly vzhledem ke geografické poloze Švédska všechny výhody na straně Německa. Spojenci se tedy snažili diplomatickým tlakem přimět norskou vládu k povolení pro francouzské loďstvo zaminovat pobřeží, a Švédsko k omezení dodávek železné rudy Německu. Toto jednání společně s britksým vniknutím do norských vod v únoru 1940, kdy obsadili německou zásobovací loď Altmark a osvobodili britské zajatce z potopených lodí na její palubě, Hitlera už na přelomu let 1939-1940 přivedlo k rozhodnutí se situací něco dělat, a v jeho případě připadalo v úvahu jedině vojenské řešení. Na počátku roku 1940 se Velká Británie a její spojenci dohodli na postupu vůči Skandinávii: na pomoc Finům statečně bojujícím se Sovětským svazem měla být se souhlasem švédské a norské vlády vyslána přes území těchto států pozemní armáda, která by zajistila též trasy železné rudy do Německa. Norsko i Švédsko však tento návrh odmítly, a když Finové v únoru, kdy už se blížil konec sovětsko-finské války, opět naléhavě žádali o pomoc, odmítlo Švédsko a Norsko znovu a vlády těchto zemí daly jednoznačně najevo, že export rudy do německa musí pokračovat. Nedlouho poté sovětsko-finská válka skončila a plány Spojenců zkrachovaly. Britská vláda opět ještě jednou odmítla kladení min do norských vod, ale na počátku dubna bylo konečně dáno za pravdu francouzskému námořnictvu a bylo rozhodnuto pokusit se zaminovat norské pobřeží za každou cenu. Pokud by tato akce vyvolala obsazení jižní části Skandinávie Německem, podle plánu měly být poslány spojenecké pozemní jednotky obsadit Narvik, Trondheim a Bergen a zlikvidovat některá důležitá přístavní zařízení. Spojenci poslali Švédům i Norům diplomatickou nótu, ve které je důrazně informovali, že jejich formulace neutrality škodí zájmům Spojenců. Švédská odpověď byla, že postoj Spojenců jejich zemi přivedl na pokraj války. Norská odpověď nepřišla, události se vyvíjely rychleji.


Hitler původně předpokládal, že Norsko zajistí tím, že norskému fašistovi Vidkunu Quislingovi pomůže získat moc. Jeho vliv byl ale natolik slabý, že se Hitler rozhodl pro razantnější akci. Už od začátku roku Němci, zatímco se Britové nemohli rozhodnout k nějaké akci, plánovali kombinovanou operaci s krycím názvem Weserübung. Rozhodli se obsadit Norsko a kvůli tomu též Dánsko, neboť to bylo strategicky nezbytné pro obsazení Norska a udržování leteckých linek do dobyté země, ale ponechat svobodu Švédsku, které se ale tím pádem dostane do takové situace, že bude muset pracovat téměř výhradně pro Hitlera. První německá zásobovací plavidla maskovaná jako obchodní lodě vyplula na moře již 3. dubna a následovala postupně vyšší a vyšší frekvence činnosti německých bitevních lodí kotvících v severním Německu. To Spojencům při leteckém průzkumu neušlo, ale stále nebyl jasný cíl německého snažení. 8. dubna bylo hlášeno, že německý konvoj válečných lodí pluje na západ, z čehož bylo vyvozeno, že Němci se pokusí proniknout do Atlantiku. Špatné počasí znemožnilo spatřit ostatní konvoje, které tou dobou už mířily k významným norským přístavům (Bergen, Egersund, Kristiansand, Arendal, Oslo, ...). Spojeneckým letcům se sice podařilo navázat kontakt s několika německými letadly, ale výsledky byly zanedbatelné a pokus o bombardování plujících lodí skončil neúspěchem. S příchodem tmy vpluly německé bitevní lodě do norských teritoriálních vod. Během prvních hodin 9. dubna 1940 dosáhly cílů své plavby a vpluly do několika norských přístavů a také do přístavu v Kodani. Cíle v Dánsku totiž měly být dosaženy jako první. Za rozbřesku se ve vjezdu do kodaňského přístavu objevila skupina německých válečných plavidel s vlajkami osvětlenými světlomety. V 5.18 hod se německé jednotky začaly vyloďovat, aniž jim v tom kdo bránil. Po krátké přestřelce u královksého paláce vydal král Kristián X. rozkaz k zastavení veškerého odporu.


Během dopoledne byly všechny cíle v Dánsku (přístavy, letiště, polní letiště) obsazeny, některé se sporadickým odporem obránců, ale většina bez boje, a začaly se na ně přesouvat německé jednotky připravené k obsazování Norska. To začalo ve stejnou dobu jako dobývání Dánska, ale probíhalo pro Němce mnohem složitěji. V ranních hodinách začaly německé bitevní lodě vplouvat do norských přístavů, v některých prošly bez odporu, v jiných narazily na připravenou obranu. Došlo k několika leteckým soubojům, ale norské letectvo bylo zoufale slabé - nacházelo se totiž zrovna ve fázi přezbrojování a většinu nových typů strojů mělo objednáno z Německa (není třeba zdůrazňovat, že nikdy nedošly), a tak nakonec na norském nebi už první den dominovaly německé letouny. Základny RAF v té době neposkytovaly příliš možností k operacím nad norským územím, protože jediné místo, odkud se dalo do Norska doletět, bylo Skotsko, a to ještě potřebný dolet mělo jen několik málo letounů, které se s německými stíhačkami nemohly rovnat. Byla obsazeny tato města a přístavy: Kristiansand, Bergen, Trondheim, Narvik, nejodhodlanější odpor byl z norské strany veden u Oslo. Na německé válečné lodě plující fjordem nahoru zahájila palbu dělostřelecká baterie; byl potopen křižník Blücher, vlajková loď Lützow byla poškozena. Pak se nad Oslo objevily německé stíhačky, aby stejně jako nad Kodaní provedly demonstraci síly, a za nimi se přibližovaly výsadkové letouny s vojáky na palubách. Nad Oslo se ale dostaly do mlhy a nemohly provést seskok. Druhá skupina se dostala na potřebné místo, ale setkala se v souboji s norskými Gladiatory. V průběhu souboje se ještě do akce zapojily pozemní baterie, které byly ale umlčeny doprovodnými Messerschmitty. Nakonec se transportním letounům a většině německých stíhaček podařio přistát na norském polním letišti, jež bylo zpočátku bráněno, ale po přistání německých sil byla obranná stanoviště opuštěna. Následovaly německé útoky na další polní letiště v okolí Oslo. Samotné Oslo však prvního dne nebylo dobyto, padlo později.


Reakcí Spojenců na německé kroky byl počátek války na moři. Spojenecká letadla útočila na německé válečné lodě, které byly tou dobou podél pobřeží Norska v hojném počtu, a několik potopila či poškodila. Následujícího dne, 10. dubna, se norské letectvo, přesněji řečeno to, co z něj zbylo, aspoň částečně shromáždilo a reorganizovalo. Nad severním Norskem, které bylo mimo dosah německých letounů, se do boje začaly zapojovat též letouny RAF. V období od 14. a 15. dubna se začaly ve středním a severním Norsku vyloďovat britské pozemní jednotky. Němci na tuto akci zareagovali až ve večerních hodinách nepodařenou výsadkovou akcí, která měla zabránit případnému spojení norských jednotek z Oslo s britskými jednotkami z Namsosu. Britové začali postupovat do vnitrozemí, ale byly to jednotky bez zkušeností a pod neustálým tlakem Luftwaffe, která ze svých nových norských základen operovala téměř beze ztrát, na rozdíl od RAF, které se snažilo akce Luftwaffe zastavit. 23. dubna bylo konstatováno, že pokud Spojenci nezískají naprostou převahu ve vzduchu, budou muset sáhnout k evakuaci ze středního Norska. Následujícího dne se u severního Norska objevily britské letadlové lodě se stíhačkami na palubě. Avšak i přes tento pokus bylo nutno 28. dubna zahájit ústup britských vojsk. Evakuaci kryly spojenecké letouny, které v jejím průběhu útočily na německá polní letiště, a tím upoutaly pozornost a prostředky Luftwaffe. 1. května se evakuace dostala do svého posledního stádia a byla téměř u konce. Útoky RAF na polní letiště Luftwaffe však pokračovaly. Jedinou naději teď představoval již jen sever země, kde počet Spojeneckých jednotek stále rostl.


Spojenci se stále vyloďovali na severu, v oblasti Narviku, zatímco Němci už ovládali prakticky celou jižní část Norska a Trondheim se stal jejich důležitým opěrným bodem, který používali jako výchozí k dalším akcím směřujícím k vypuzení Spojenců a kapitulaci Norska. Norská vláda teď sídlila v Tromso, na samém severu země, a Němci zatím chystali pozemní útoky na severní část země. Spojenci nakonec ve třetí čtvrtině května museli začít evakuovat svá stanoviště na norském území. Narvik byl evakuován pod ochranou nepříznivého počasí ve dnech 3.-4. června. Němci vyslali své válečné lodě, aby zničili co nejvíce stahujících se spojeneckých plavidel, ale hlavní konvoj se jim vyhnul. Přesto Němci potopili jednu letadlovou loď a dva torpédoborce. 8. června zahájil evakuaci též letecký kontingent, 10. června dosáhl konvoj domácích vod.


Gen. Otto Ruge, velitel norských jednotek na severu, navázal s Němci kontakt už 9. června a na 10. června bylo dohodnuto čtyřiadvacetihodinové zastavení palby, aby mohlo být jednáno o kapitulaci. Totéž provedlo norské vrchní velení ozbrojených sil. 10.6. 1940 tedy Norsko kapitulovalo a stalo se součástí 3. říše. Norský král Haakon VII. odplul křižníkem do londýnského exilu. Letecké boje nad norským územím však pokračovaly i nadále v neztenčené míře, ale noha spojeneckého vojáka se norksé půdy už do konce války nedotkla.


(autor:kapa)


7,9) Německé napadení zemí Beneluxu


Tyto tři státy byly od vypuknutí 2. světové války neutrální. Na počátku spolupracovaly částečně se Spojenci, ale když se ukázalo, že Němci nebudou muset válčit na druhé frontě (se Sovětským svazem) a přesunuli celou svou armádu na západ, zalekly se a vyhlásily co nejpřísnější neutralitu. Po německém napadení Norska a Dánska přesunuli Belgičané svá vojska na hranice s Německem, ale se Spojenci žádnou těsnější spolupráci nenavázali. V té době se ve vojenských kruzích spojeneckého tábora vyskytl návrh preventivně tyto tři země obsadit. Politikové se pokusili získat souhlas vlád Belgie a Holandska se vstupem svých vojsk na jejich území, ale byli odmítnuti. Tím byla zmařena poslední naděje Spojenců chopit se iniciativy.


10. května 1940 předal Berlín belgické a holandské vládě stejně znějící nóty. Tvrdilo se v nich, že pravým cílem Anglie a Francie je napadnout tyto země a přes jejich území Porúří. Němci prý uznávali neutralitu těchto států, ale nyní jsou nuceni zakročit. Svůj útok na Holandsko zdůvodňovali hlavně přelety britských strojů nad územím Holandska; útok na Belgii zase její údajnou spoluprací se Spojenci po vojenské stránce (důkazem čehož byla vojska na hranicích s Německem, zatímco hranice s Francií byla nechráněná); proti Lucembursku ani německá propaganda nic nedokázala vymyslet, neboť Lucembursko střežilo svou neutralitu skutečně velmi pečlivě, a tak Němci prohlásili, že přes jeho území měl taktéž směřovat spojenecký útok na Porúří, a proto ho musí zabrat a po válce mu vrátí samostatnost. Všechny země pak Německo nařklo z toho, že jejich veřejné mínění a tisk jsou na straně Spojenců.


Německá armáda začala útok 10. května 1940 za úsvitu (v půl šesté ráno). Hitler se přesunul na frontu, aby mohl osobně řídit válečné operace. Němci zaútočili na nejširší frontě - podél hranic s Lucemburskem a Belgií až po střední Holandsko. Zároveň zahájili mohutné nálety a do vnitrozemí vysadili mnoho skupin parašutistů. Zaměřili se především na letiště, jen prvního dne napadli 72 letišť, od belgických Antverp až po francouzský Lyon; belgická letiště během prvního dne prakticky přestala existovat. Odpor na hranicích byl všude zlomen a bránící se vojska se stahovala na obranné linie. Ty tvořila v Belgii řeka Mása a Albertův kanál, spojující tuto řeku s mořem poblíž Antverp. V důsledku belgického křečovitého lpění na neutralitě se francouzská vojska mohla do země vydat až po německém útoku. Dala se tedy na pochod a ještě téhož dne již byla zapletena do bojů s Němci. Německá bombardující letadla vyhnala na komunikace v Belgii ohromné množství uprchlíků, kteří se vydali vstříc hranicím s Francií a přispěli tak k dokonalému chaosu. Armády spěchající na frontu v něm mnohdy zůstaly bezmocně trčet, ostřelovány dalšími německými stukami. Německá armáda mezitím v odpoledních hodinách pokročila až k Máse a Albertovu kanálu, a obojí na několika místech překročila. Právě tady se setkala s Francouzi.


Následujícího dne Němci pokračovali v bojích na Máse a Albertovu kanálu, vzdala se nejsilnější tvrz pevnosti Lutychu, ovládající přechody přes Másu i Albertův kanál. Němci vysadili další parašutisty, pokusili se navázat kontakt s "pátou kolonou". Následujícího dne, 12 května, je obsazena severní část Holandska a odříznuta od části střední, když Němci dospěli až k Severnímu moři; obsazeno je celé Lucembursko a armáda přes něj postupuje do jižní Belgie směrem na Francii; pokračují nálety, napadaná oblast je dále rozšířena až na Orleans; pokračují také boje na Máse a Albertovu kanálu, kde Němci opět na několika místech pronikají belgickou obranou; Lutyšská pevnost je místem prudkých střetů, ale plní svou funkci, to je zdržovat postup Němců. Největší katastrofou je ale rozklad Corapovy armády, která tvoří svorník mezi armádou severní a jižní a v panice prchá k západu.


Další den je oznámeno, že německé oddíly se spojily s jednotkami v okolí Rotterdamu, které tam byly vysazeny již prvního dne bojů. Na citadele Lutychu je vztyčena německá vlajka, ale vnější pevnůstky ještě kladou odpor. Teprve nyní se do Begie dostáva britská armáda, ale je již pozdě, stihne jenom ústup... Hlavním faktorem těchto bojů je rychlost německého útoku. Ta společně s průlomy v obranných pozicích nedovolí Francouzům nastoupit na frontu a soustředit se. Následujícího dne se vzdal holandský velitel Rotterdamu poté, co mu bylo pohrozeno ničivými nálety německých bombardérů. S vidinou záchrany města tedy s téměř celou armádou kapituloval. Z technických důvodů k tomu došlo několik minut po lhůtě, kterou Němci stanovili, a Rotterdam byl vzápětí bombardován Kesselringovým leteckým sborem. Zahynulo 60 000 lidí. V Belgii si Němci začali klestit cestu na Brusel a Antverpy. Zároveň zaútočili na jih, na Ardenny, a dostali se na francouzské hranice. Překročili Másu na francouzskou stranu a vtrhli do Sedanu a Dinantu. Tím pronikli i francouzským obranným systémem. Corapova armáda otevřela nový průlom o šíři 50 kilometrů a vystavila tím velikému nebezpečí zbytek francouzsko-britské armády. Gamelin však váhá s rozkazem k ústupu ještě téměř dva dny, což nakonec povede ke zkáze severní armády. Cesta na Paříž byla obnažena. Na francouzské straně hranic se objevily obrovské kolony belgických uprchlíků. A konečně holandská vláda opustila hlavní město a uprchla do Londýna, odkud Holanďany vyzývala, aby nepřestávali v odporu. Holandská armáda však již nebojuje, belgická ustupuje ke svým posledním obranným liniím.


Tak tedy končí první období váky na západní frontě, trvající pět dní, v jehož průběhu Němci rozdrtili holandskou armádu a se svými 120 divizemi měli (nejen) početní převahu nad všemi nepřátelskými vojsky dohromady. Francouzské jednotky byly rozmístěny tak, že do těchto rozhodujících bojů zasáhla jen jejich menší část, britské sbory se do styku s nepřítelem dostaly teprve tehdy, kdy bylo již rozhodnuto, a jsou pouze strženy do zmatku ústupu a porážky. Němci většinu svých sil nasadili v Belgii a z nich zase valnou část ve směru nejkratší cesty na Paříž, tedy přes Ardenny, a dosáhli již francouzského Sedanu.


(autor:kapa)


8.) Boje ve Francii


Po kapitulaci holandské armády vypadala 16. května strategická situace na západní frontě následovně: Němci v Belgii ohrožují Antverpy i Brusel, Belgičané i Francouzi s Brity prakticky neustále ustupují. Jižněji, mezi Namurem a Sedanem, německá armáda ničí poslední zbytky nešťastné Corapovi IX. armády a uvolňuje si tím přímou cestu na Paříž. Postavení Gamelina, vrchního velitele francouzských vojsk a formálně také všech spojeneckých vojsk, se pomalu ale jistě hroutí. Hned dalšího dne padla belgická Lovaň, když se jižně od města francouzsko-britské pozice zhroutily. K večeru pak německé síly vtrhly do Bruselu, poté co spojenecká vojska provedla "taktický ústup" na západ. A zároveň s boji v Belgii Němci velkými tankovými silami prorážejí francouzskou obranu mezi Maubeuge a Cagignanem.


Příštího dne, 18. května, získají Němci Antverpy, Britové ustoupili na západ. Avšak ukáže se, že Němci naprosto proti očekávání nepoužili nového průlomu mezi Maubeuge a Cagignanem, ke kterému došlo předchozího dne, k pronikání na Paříž, nýbrž táhnou přímo na západ, na Amiens, kterého tohoto dne již dosáhne jejich předvoj. Při pohledu na mapu je již jasné, co to všechno znamená. Němcům se zdařil jejich brilantní strategický plán. Britové, Francouzi bojující v Belgii i Belgičané jsou odříznuti od francouzských jednotek na jihu, bránících cestu na Paříž. Následujícího dne hovoří nový britský předseda vlády Winston Churchil poprvé v rozhlase, a svůj proslov končí slovy "Bude to hrozný boj." Celá záležitost se začíná stále více dotýkat zoufale nepřipravené Anglie. 20. května Němci zahájili hrozivý postup. Provádějí nyní tři veliké útoky: jednak ofenzivou v severovýchodní Belgii nutí britský expediční sbor neustále ustupovat na západ; zároveň celý prostor, ve kterém spojenecká vojska v Belgii operují, obkličují z jihu, takže 1. armádní skupina sestávající z 20 belgických, 8 francouzských a 8 britských divizí se dvěmi divizemi jízdy se ani přes prudké boje nemůže probít na jih a spojit se se zbytkem armády. Němci navíc z Amiensu vymrští pancéřové chapadlo k Abeville, tedy k moři, a tím zajistí, že Francouzi nemohou jejich armády obejít podél pobřeží. Obklíčení je tím tedy dokonáno. Armády Francie, Velké Británie a Belgie, které dostaly kvůli Gamelinovu váhání rozkaz k ústupu příliš pozdě, jsou tísněny v tak malém prostoru, že se ani nemohou řádně rozvinout, a německým útokem v Belgii nuceny ustupovat na západ, do stále menšího prostoru. Jenže Němci zároveň útočí ještě třetím směrem - od průlomu u Sedanu tentokrát skutečně směrem na Paříž.


Za této situace ve Francii konečně propukla krize, generalissimus Gamelin je sesazen a na jeho místo je povolán Weygand, veterán 1. světové války. Weygand však byl nucen vrhnout se po hlavě do svých úkolů, a zatímco se rozkoukává, propásne možnost ze severu zaútočit na nejslabší bod německého obklíčení. Tento navrhovaný manévr měl jistou naději na úspěch, avšak nebyl včas uskutečněn. Němci mezitím vyrazili od Abbeville na západ, což znamená obchvatný manévr Paříže ze severu. Weygand nakonec zřejmě pod vlivem Pétainovým upustil od svého dalekosáhlého plánu - chtěl vyklidit všechny opevněné pozice a celou armádu na západ, takže by po porážce mohla být francouzská vojska evakuována do Británie či kolonií - a spokojil se s bojem z hodiny na hodinu. 25. května bylo Němci oznámeno, že kruh kolem severní armády je značně zesílen a definitivně uzavřen. Od této chvíle již nebylo naděje na úspěch útoků prováděných ze severu i z jihu. Ve Velké Británii propukly zmatky, jak se Němci přiblížili k anglickému pobřeží. Vojenské posádky byly urychleně přemístěny ze severu na jih, Londýn začali obyvatelé hromadně opouštět, všude se připravovali na německé parašutisty, silnice a strategické mosty byly podminovávány. Francie měla tou dobou ve zbrani 5 milionů mužů, kdežto Anglie jen 2 miliony, z nichž značná část musela být teprve vycvičena. Churchil využil celkové atmosféry a nechal si schválit mimořádné plné moci, jaké ještě nikdy v historii nebyly britskému předsedovi vlády uděleny. Dávaly vládě "svrchovanost nad všemi poddanými a jejich majetkem" a Churchil začal napravovat staré nedostatky.


Avšak nic z toho již nemohlo Francii pomoci. Zatímco Francouzi vrhli do boje 70 divizí, anglických bojovalo pouze 10. Kolem 24. května (což ještě nebyl vrchol paniky) se odhadovalo, že na francouzských silnicích se pohybují na 3 miliony belgických a francouzských uprchlíků. Lidé prchali nejen ze severozápadní Francie, ale také ze středních částí země i Paříže. Důvodem je hlavně panický strach z Němců, který Němci ještě umocňují tím, že na kolony uprchlíků útočí malými motorizovanými oddíly a letectvem, které do běženců střílí z kulometů a na všechny strany shazuje pumy. Panika také stoupla ještě v Británii, a to když německé baterie poprvé ostřelovaly Dover. Tehdy Churchil poprvé využil svých mimořádných pravomocí a nechal zatknout několik osob, mezi nimi Osvalda Mosleye, vůdce britských fašistů. Mezitím padlo 27. května Calais, německé letectvo ovládá kanál La Manche. Na ostatní frontě byl hlášen klid. Nepochybně je to však klid před bouří, Němci chtějí nejdřív zničit severní armádu, zbytek francouzských vojsk přijde na řadu potom.


28. května pak přijde šokující zpráva - Belgie kapitulovala (odhaduje se, že toho dne bylo na francouzských komunikacích půl druhého milionu belgických uprchlíků). Král Leopold prohlásil, že další marný odpor nemá smyslu a že vyhověl německému požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci. Z jeho příkazu pak tímto dnem belgická armáda složila zbraně. Stalo se tak uprostřed zoufalého boje obklíčené severní armády, jíž belgické sbory kryly levé křídlo. To znamenalo rapidní zhoršení již tak dost beznadějné situace spojeneckých vojsk. Belgický král své rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné také tím, že armáda utrpěla těžké ztráty. Ty však byly poměrně nízké - Belgičanů padlo 8 500, zraněno bylo 18 400, zato zajato, většinou po kapitulaci, 200 000. Belgická vláda a parlament se od rozhodnutí distancovala a usnesla se, že král již není oprávněn vykonávat svou funkci. V Dunkerqe nicméně začíná evakuace britského expedičního sboru (224 000 mužů), ale také 112 000 Francouzů. Je třeba podotknout, že francouzské loďstvo ani nyní neudělalo pro stažení francouzské armády nic. Z evakuovaných Francouzů (ale nejen z nich) se postupně v Anglii začaly tvořit jednotky tzv. Svobodných Francouzů, které se nakonec po čtyřech letech podílely na osvobození Francie. Druhým závažným důsledkem belgické kapitulace bylo, že odpor severní armády se tím zkrátí, a Němci si dříve uvolní ruce k vypořádání se s ostatními francouzskými vojsky. Dříve než Weygand stačí jakž takž připravit obranu na Sommě.


Dobytí Francie:


Němci ani nevyčkali definitivního ukončení operací u Dunkerque a zahájili útok na zbytky francouzských armád. Ty se Weygand pokusil seskupit na obranné linii představované řekou Sommou. Neměl však ani dost času, ani dost prostředků. Nedostávalo se mu ani dostatečného množství mužů. Přesto nechal do boje ještě nezasáhnuvší jednotky v Maginotově linii. Německému útoku předcházel první velký nálet na Paříž dne 2. června. Na Weygandovy slabé síly se sesypaly německé divize posílené těmi od Dunkerque a soustředila se na něj prakticky celá síla Luftwave. Britské letectvo do bojů výrazněji nezasáhlo, zůstalo na ostrově, aby ho bránilo.


5. června tedy začal německý mohutný útok na francouzská obranná postavení na Sommě a na průplavu mezi Aisnou a Oisou. Na Marně v tomto boji bojovaly i dva československé pluky. Již toho dne dochází k prvním průlomům, 7. června jsou pak Francouzi nuceni stáhnout se ("na předem připravené pozice"). 9. června již Němci dosáhli Seiny u Vernonu a Rouenu, 11. si tam vybudovali předmostí. Fronta se tou dobou táhla od moře až po průlom u Sedanu. 10. června se Itálie konečně odhodlala a vyhlásila Francii válku. Veškeré její útoky až do kapitulace Francie však byly zastaveny již v horských průsmycích. Důležitější ale je, že tím na sebe Itálie od této chvíle poutá také jisté britské síly, poněvadž ohrožuje britské středomořské državy. Německá vojska překročila Seinu na mnohých místech, a to i pod Paříží. 12. června Weygand nařizuje všeobecný ústup. Je dobyta Remeš. 13. června Francouzi sami ve svých zprávách o vývoji válečné situace poprvé použili výrazu "boj o Paříž". Na frontě moře-Marna útočí nyní sto německých divizí a Francouzi se brání v posledním hrdinném, leč beznadějném odporu větších rozměrů.


Francouzská vláda mezitím utekla do Bordeaux. Pokouší se zde získat pomoc Spojených států, avšak tam mají stále navrch zastánci politiky izolace, a tak Roosevelt může nabídnout pouze materiální pomoc v několika týdnech. 14. června vstoupilo německé vojsko do Paříže, kterou již opustila za nepředstavitelných zmatků většina obavatelstva a den předtím také poslední francouzské oddíly. Téhož dne zaútočili Němci také na Maginotovu linii. Ve Francii propuká politická krize. Dojde ke střetu o budoucnosti země. Jeden názor - bojovat až do konce a pak se přeplavit do kolonií a vést boj odtamtud - zastává hlavně Reynaud, proti němu stojí maršál Pétain a Weygand se svým názorem - uzavřít s Němci příměří. Reynaud má v tomto zápase dlouho navrch. Do Británie je mezitím vyslán de Gaulle, který tam plní funkci francouzského velvyslance. Na válečném poli je situace otřesná - Němci pronikají na celé frontě, která se táhne od moře až po švýcarské hranice, stále dál do vnitrozemí (tedy i přes slavnou Maginotovu linii) a pronásledují, obkličují a zajímají francouzské vojáky.


Nakonec však zvítězí ve francouzské ministerské radě koncepce Pétainova, tedy uzavřít s Němci příměří (neboť Němci dali jasně najevo, že mír hodlají uzavřít až po porážce Británie). Reynaud ztrácí vliv na vývoj událostí a nakonec 17. června odstupuje ze své funkce předsedy vlády. Sestavením nového kabinetu je pověřen Pétain. Ten je rozhodnut raději do země pozvat Hitlera, který pro něj představuje alespoň jakýsi řád, než klást podle něj zbytečný odpor, a tak požádá Němce o příměří. Hitler se následujícího dne sešel s Mussolinim v Mnichově. 20. pak oznámil, že jednání o příměří budou vedena v lese u Compiegne v železničním voze, v němž před skoro dvaadvaceti lety žádali Němci o příměří Francouze. 22. června bylo pak příměří podepsáno. K zastavení nepřátelství však ještě nedošlo, k tomu mělo dojít až poté, co Francie uzavře příměří s Itálií. Konec války s Francií nastal tedy v 1.35 německého letního času 25. června 1940.


Podmínky příměří byly tyto: Francie byla rozdělena na obsazenou a neobsazenou část (obsazená představovala asi 3 pětiny území státu); Němci si většinou ponechali to, čeho dosáhla jejich vojska, navíc protáhli obsazenou část podél západního pobřeží až k hranicím se Španělskem. Tím Francii připravili o její největší přístav Bordeaux a hlavně přímé spojení se světem a sami naopak získali skvělé ponorkové základny. Podmínky příměří obsahovaly také dodatek, že "po skončení války s Anglií hodlá německá vláda obsazení západního pobřeží omezit na bezpodmínečně nutnou míru". Dále podmínky obsahovaly demobilizaci francouzského vojska (ve zbrani měly být ponéchany jen jednotky nutné k udržení pořádku); Němcům měly být odevzdány všechny zbraně, výroba nového materiálu byla zakázána; francouzská vláda (která se rozhodla usadit se v malém lázeňském městečku Vichy) se musela zavázat, že zabrání svým vojákům odejít do Británie a dopravit tam výzbroj; náklady na vydržování okupačních vojsk ponese Francie.


Nejdůležitější částí podmínek příměří však byl bod věnovaný francouzskému válečnému loďstvu. Němci ho samozřejmě chtěli získat pro sebe - s ním by se společně s italským loďstvem mohli bez problémů postavit loďstvu britskému a ovládnout Středozemní moře, zároveň však věděli, že takový požadavek bylo asi za dané situace to jediné, co by mohlo Francouze donutit ještě změnit názor a bojovat až do konce a pak z kolonií. V takovém případě by jejich loďstvo mohlo ve válce ještě sehrát důležitou roli, případně by mohlo připadnout Britům. Nakonec tedy ustanovení o francouzském loďstvu znělo takto: Francouzské válečné loďstvo musí být - s výjimkou té části, jež bude uvolněna francouzské vládě pro hájení jejich zájmů v její koloniální říši - soustředěno v jejich domovských přístavech, a pod německou případně italskou kontrolou demobilizováno a odzbrojeno. Všechny lodě, jež jsou mimo Francii, musí být povolány zpět do Francie. Bylo jasné, že Němcům jde o jediné - neutralizovat toto loďstvo a dosáhnout takového stavu, kdy by se ho mohli bez větších problémů zmocnit. Totéž se týká i francouzských kolonií v severní Africe.


Nyní je tedy Británie ve válce proti nacistům sama. Prohlásí, že bude bojovat i po pádu Francie a odmítne uznat francouzskou vládu ve Vichy. Místo toho nechá ve své zemi vzniknout de Gaullův národní výbor. Poslední červnový den Němci obsadí první kus britské půdy - jde o ostrovy Guerneseey a Jersey, jež jsou předsunutou stráží Británie u francouzského pobřeží. Británie se nicméně rozhodne podniknout rozhodnou akci, aby zabránila tomu, co Němci zamýšlejí s francouzským loďstvem.


Důsledky pádu Francie


Porážka Francie měla katastrofální následky hlavně pro Velkou Británii, které se v tom moměntě zhroutil její poslední spojenec v boji proti nacistickému Německu. Okamžitě vyvstal jeden velký problém - francouzské loďstvo. Francouzi ohledně svých námořních sil Velké Británii poskytli mnoho slibů, že se do rukou Němců nikdy nedostane, ale Angličané viděli, že vývoj směřuje právě k tomu. Poprvé v této válce se tedy odhodlali formálně porušit mezinárodní ustanovení, která Němci pošlapávali na každém kroku, a rozhodli se jednat.


Jádro francouzského loďstva naštěstí pro Británii kotví v severní Africe a v Alexandrii. 3. července ráno jsou podle nařízení britské vlády postaveny pod britskou kontrolu francouzské lodě kotvící v britských přístavech. Celá akce se - až na jedinou výjimku, kterou je Surcouf - obejde bez krveprolití. V přístavech Portsmouth a Plymouth získají Angličané takto 2 bitevní lodi, 2 lehké křižníky, 8 torpédoborců, 200 malých hledačů minolovek, 8 ponorek a další. Stejně tak hladce proběhlo zneškodnění francouzských lodí v Alexandrii. Velitel francouzského loďstva v Alexandrii admirál Godefroy uzavřel s Brity dohodu, že Francouzi redukují zásoby nafty tak, aby lodě nemohly vyplout na širé moře a odstraní jisté strojové součástky a závěry děl. Na palubách zůstaly pouze francouzské stráže, ostatní mužstvo bylo odesláno do Sýrie.


Simultálně proběhly však další dvě akce, které nebyly vyřešeny tak hladce. První z nich je katastrofa v Mers-el-Kebir, kde došlo ke střetu, v dakarském přístavu byla 10. července těžce poškozena loď Richelieu o výtlaku 35 000 tun, když francouzský velitel odmítl přijmout stejné podmínky jako v Mers-el-Kebir. Výsledkem akce bylo to, že z francouzských těžkých námořních jednotek zbyly jen trosky, které byly buď těžce poškozeny, neutralizovány nebo stály v britských přístavech. Dalším důležitým důsledkem bylo rozhořčení Francie nad takovým krokem, hlavně vichistické vlády, která s bývalým spojencem přerušila diplomatické styky. Ta prohlašovala, že Němcům loďstvo nevydala, což byla teoreticky pravda, a jako odvetu provedla 6. července bombardování britského Gibraltaru; tato akce však Angličanům hloubícím v podzemí nové tunely příliš neuškodila. Ale Britové se dočkali také německé reakce, která trochu zlepšila situaci; 6. července bylo oznámeno, že Němci jsou ochotni zatím netrvat na požadavku odzbrojení francouzského loďstva. Chtěli tím docílit toho, aby se aspoň zbylé francouzské válečné lodi uchýlily do Toulonu a nemohly padnout do rukou Britů.


Ve Francii mezitím pokračovaly politické zmatky. 8. července se schází ministerská rada, která navrhne změnu ústavy. Návrh je stručný - odevzdat veškerou moc do rukou Pétainových. Národní shromáždění poté hladce schválí ústavodárný zákon o jediném článku tohoto znění: "Národní shromáždění uděluje vládě republiky veškeré plné moci s autoritou a podpisem maršála Pétaina za tím účelem, aby vyhlásila novou ústavu Francouzského státu. Tato ústava má zaručit právo rodiny, práce a vlasti. Bude ratifikována národem a uplatněna shromážděními vytvořenými podle ní." Národní shromáždění je později rozpuštěno. Ke všem těmto krokům přesvědčil zasedající poslance Laval tvrzením, že proti autoritativnímu režimu Německa musí stát autoritativní vláda Francie. Laval si jako proněmecký fašista představoval, že se postupně moci chopí on, ale nakonec jeho místo přece jen zaujal Pétain. Začíná tím období politiky polovičatosti, přetvářek, předstírání a zmatků, neboť francouzská vichistická vláda se snaží s Němci spolupracovat, aby na sebe nepřivolala jejich hněv, na druhou stranu si nechává otevřená zadní vrátka pro případ, že by válku přece jen vyhrála bez Francie ztracená Velká Británie, a snaží se proto neučinit nic, čím by vytvořila zdání kolaborace. Pétain se proto neustále ocitá na hraně mezi ohledy na Německo a na své poválečné vyhlídky v případě vítězství Spojenců. Ovšem ani Němci si francouzskou zemi nemůžou dovolit násilím otevřeně ovlivňovat, neboť počítají s válkou na východě a nechtějí mít v zádech nebezpečí nějaké další francouzské revoluce. Nerozhodli se ani vytvořit ve Francii nějakou loutkovou fašistickou vládu, protože dobře věděli, jaké podmínky nakonec budou klást Francii při uzavírání konečného míru - zabrání mnoha kolonií, odstoupení určitých území Itálii, přítomnost německých posádek v atlantských přístavech atd. Proto nemohou dopustit ve Francii vládu, na kterou by měli brát nějaké ohledy.


Francovo Španělsko mezitím vzneslo nárok na Gibraltar, a pokusilo se tak urvat si svůj kousíček z kořisti, jejíž dělení se očekávalo po německém úspěchu. Velká Británie však odpověděla pouze tím, že oznámila rozšíření blokády i na Španělsko a Portugalsko, přes které do Německa proudila spousta (nejen) válečného materiálu. Na druhé straně Atlantiku Spojené státy vahlásily embargo na vývoz americké nafty do Japonska a přislíbily Britům z Ameriky měsíčně 3 000 letadel. To Velké Británii poněkud zlepšilo její nepříliš světlé vyhlídky, neboť bylo jasné, že jakákoliv invaze na ostrov není možná bez převahy ve vzduchu.


14. července pronesl Churchil u příležitosti francouzského státního svátku jednu ze svých plamenných řečí, ve které mimo jiné uvedl, že raději chce vidět Londýn v troskách, než aby se země poddala německému otroctví, a že samo množství londýnských domů by stačilo k vyhlazení nepřítele v boji dům od domu. Hitler, který tuto řeč slyšel už v Německu, svolal na 19. července říšský sněm, kde se "pokusil apelovat na zdravý rozum Angličanů" a navrhl smír. Anglie to ústy svého ministra zahraničí ostře odmítla, protože návrh předpokládal zachování současného stavu v západní Evropě. Zatímco se v letním vzduchu vznášel klid před bouří, Luftwave se začala připravovat na gigantickou operaci. RAF, která v průběhu posledních tří měsíců provedla více než tisícovku bombardovacích náletů na cíle v samotném Německu, nyní napjatě vyčkávala. Británie byla rozhodnuta bojovat sice sama, ale nikoliv jen za sebe.


Vstup Itálie do války


Fašistická Itálie se pod Mussoliniho vedením už skoro dvě desetiletí připravovala na válku. Přestože s Německem uzavřela dohodu o koordinaci válečných akcí, na počátku války se prohlásila za "neválčící mocnost". Vyhnula se tak zapojení do konfliktu, na který nebyla řádně připravena a na kterém neměla zatím žádný zájem, tj. válka s Polskem a Norskem a Dánskem. Už na počátku roku 1940 se však její postoj začal pomalu proměňovat, jak se blížilo napadení Francie Německem. Z tohoto střetnutí už chtěla získat také kořist pro sebe.


Itálie formulovala své nároky takto: získat Maltu a Gibraltarský i Suezský průplav. Byly to tedy nároky oproti Británii. Ale Itálie chtěla také Korsiku a především Tunis, což se týkalo Francie. Jednoduše Itálie se chtěla stát pánem Středozemního moře, v čemž ji podporovalo Německo zvláště proto, že to v sobě neslo nutnost porazit britskou válečnou flotilu, na kterou Němci neměli. Začátkem března, po schůzce s Hitlerem, Mussolini započal poslední fázi příprav na válku. Už od počátku své vlády se snažil v Italech vypěstovat kult heroismu, vštěpoval mládeži, že jednotlivec není ničím, stát vším. V březnu tedy povolal do armády další čtyři ročníky, jeho armáda nyní čítala 96 divizí v 26 armádních sborech, celkem zhruba 2 000 000 mužů. Začátkem dubna, povzbuzena německým úspěchem v Norsku a Dánsku, přijímá ministerská rada celý sled zákonů připravujícíh válku (mj. že civilní mobilizaci podléhají všechny osoby od třinácti let). Celá italská činnost však, i když nepřímo, vliv na vývoj válečné situace má. Francie totiž musí část svých sil ponechat v severní Africe, ačkoli ví, že záhy jich bude potřebovat doma. Na konci května jsou nařízena cvičení protiletecké obrany. 3. června bylo oznámeno, že velitel západní armádní skupiny, princ Umberto, odjel do Turína aby převzal velení. 7. června se velitelem jižních armád (v Africe) stává starý africký voják de Bono.


Strategické možnosti Itálie tkvěly především v útočném pojetí války, neboť své pobřeží absolutně nemohla bránit. Naopak její poloha napříč Středozemním mořem jej rozdělovala na dvě části, a s ním i britské námořní síly. Tunisko je vzdáleno jen 70 km po moři od Sicílie, italská Lybie sousedí s málo bráněným britským Egyptem, Habeš zase s britským Somálskem a bylo z něj možno vpadnout také do britské kolonie Keni. Dále Itálie počítala se španělskou akcí proti Gibraltaru a, zcela správně, s rozdrobeným Balkánem. Avšak italský válečný stroj nebyl zdaleka tak dobrý jak bylo třeba a jak usilovně hlásala propaganda, a vrchní velitel Mussolini nebyl v žádném případě vojenský talent. A tak Itálie, která měla nejrychlejší válečné lodě na světě, která svět ošálila tvrzením, že má skvělé bleskurychlé letectvo, která podle Mussoliniho slov byla schopna za několik hodin postavit do zbraně 8 000 000 mužů, která vystavěla do Egypta silnice vroubené studnami, aby ho její armáda mohla bez problémů dosáhnout, která tak halasně inscenovala svůj vstup do války jako nějaké divadlo, neudeřila nikde dostatečně rychle a do bojových akcí se zapojila až už nebylo pochyb, že Francie je Německem rozdrcena.


Itálie vyhlásila Francii válku v půl páté odpoledne 10. června, Británii čtvrt hodiny poté. Roosevelt se ještě pokusil tomuto kroku zabránit, když (podobně jako dříve Německu) nabídl zprostředkování italských požadavků a jednání, ale Mussolini už byl rozhodnut. V USA ale italský vstup do války vyvolal přijetí několika zákonů, které měly za cíl pomoci hlavně Velké Británii, např. zákon, který dovoloval západním mocnostem nakupovat zboží (ne však válečný materiál) na úvěr, což bylo jiným zákonem do té doby zakázáno; dále byl přijat návrh, aby armáda vyměnila "zastaralá děla" za modernější, což ve svém důsledku znamenalo prodej těchto "zastaralých" děl Britům. Ve Spojených státech tedy začínají sílit hlasy žádající, aby (slovy poslance jménem Lee) "spojencům bylo posíláno vše kromě lidí". Hned následujícího dne vypověděla Itálii jako první válku Kanada a Jihoafrická unie, Egypt s ní přerušil diplomatické styky. Důležité bylo za této situace rozhodnutí Francova Španělska. Německo i Itálie doufaly, že Španělsko se k nim připojí a postará se o západní konec Středozemního moře. Jenže Španělsko bylo vyčerpáno občanskou válkou, mělo špatně bránitelné pobřeží, slabé vyhlídky proti britskému loďstvu a navíc Franco nebyl zas takový militarista a fanatik fašismu jak se většinou soudí. Španělsko tedy nakonec vydalo prohlášení, že zůstává neutrálním státem. 14. června přesto obsadilo severoafrické město a přístav Tanger, který měl do té doby mezinárodní status.


Itálie se však ukázala být ne tak silným soupeřem, za jakého se prohlašovala, hned v prvních dnech války. Přestože Britové měli na Blízkém východě značné problémy, vojska tam měli poskrovnu, vládla tam mírně protibritská nálada a nejhorší bylo, že francouzské kolonie se rozhodly podvolit se rozkazům Pétainovým a Britové tím v ten okamžik ztratili podporu 300 000 francouzských vojáků v Africe, byly to v prvních dnech právě britské slabé síly v Africe, které - mnohdy úspěšně - převzaly iniciativu a zaútočily. A to nejen na egyptské hranici, ale také z Keni na italskou východní Afriku. Ale hlavně se do války zapojilo britské loďstvo. To zahájilo bombardování některých italských měst, např. Janova Savony, letectvo zároveň bombardovalo Turín a Benátky, 20. června proběhly další letecké útoky na ligurské pobřeží a Sardinii, 26. byla poprvé bombardována Neapol. A to se na Itálii soustředí jen malá část britských leteckých sil, neboť Anglie se musí soustředit hlavně na obranu ostrova. 8. - 9. července bylo britskými námořními silami, které vypluly z Gibraltaru, zataženo do boje i italské loďstvo, a nahnalo Italům takový respekt, že už se pak nikdy neobjevili na moři ve svazech silných jednotek. Italové se soustředili na akce miniponorek a jiné diverzní akce (v polovině srpna byl torpédován i křižník neválčícího Řecka). Později bylo italské loďstvo výrazně oslabeno zdařilým britským náletem na Turín. Ani ve válce s již o mír prosící Francií si italská armáda nevedla o nic lépe, kromě obsazení několika horských vesniček se nezmohla na nic. 21. června například Mussolini slavně ohlašuje, že na alpské frontě byl zahájen útok, ale ačkoli útočila celá italská armáda proti pěti francouzským divizím, ty je bez problémů zadržely na jimi určené linii. Nakonec to došlo tak daleko, že Mussolini jako úspěchy hlásil například zničení dvou nepřátelských vozidel nebo zajetí několika nepřátel...


Nakonec tedy Itálie utrpěla hned v prvním období válčení několik nezdarů, a předznamenala tím své budoucí výsledky. Mussolini se totiž snažil v Italech uměle navodit agresivního ducha, což se mu nemohlo podařit, rozhodně ne za necelou dvacítku let. Hitler se v něm dost zklamal, očekával od Itálie výraznou pomoc ve Středomoří, zatímco Itálie nebyla schopna jakékoli výraznější úspěšné válečné akce.


(autor:kapa)


8,5) Vývoj v dosud neválčících státech


USA


Ve Spojených státech převládal názor, že v minulé válce, které se Amerika zúčastnila (1. světová válka), padlo 80 000 Američanů za rozbahnělou Evropu, která navíc nechce dosud platit za to, co si od Američanů vypůjčila. Není proto divu, že navrch měli zastánci izolacionistické politiky. Svůj podíl na tom měly i události z Mnichova, neboť v Americe se konaly volby do kongresu pět týdnů po nich. Izolacionisté v nich získali většinu a Rooseveltovi tím do značné míry svázali ruce. 2. září vyhlásili jeho ústy Spojené státy neutralitu. Následoval zákaz vývozu zbraní do válčících států, včetně Kanady, potéco vyhlásila Německu také válku. Vláda se však hned po porážce Polska začíná zabývat myšlenkou na zrušení těchto zákazů. Nakonec 4. listopadu kongres vyhoví Rooseveltovu požadavku a ruší zákon o vývozu zbraní. To byla první prohra skupiny izolacionistů, vedené Fordem, Lindberghem, Villardem, bývalým prezidentem Herbertem Hooverem a dalšími. Byla to dosti nesourodá směsice lidí, kteří proti zatažení USA do války brojili z nejrůznějších důvodů, od přesvědčení až po osobní důvody.


Naproti tomu vzniká Výbor pro pomoc Spojencům k obraně Ameriky v čele s W. A. Whitem, spisovatelem R. Sherwoodem, Dorothy Thompsonovou, členem kongresu Paperem a dalšími. Výbor pořádal téměř ve všech větších městech USA schůze a přednášky, zasílal kongresmanům dopisy atd, mimo jiné v New Yorku stovky dobrovolnic obtelefonovaly všechny domácnosti s telefonní linkou (bylo jich tehdy 700 000, ani jediné nebylo vynecháno) a vysvětlovaly, jaký význam má nynější válka pro Ameriku. Roosevelt na Nový rok ve svém projevu prohlásil, že "svět by byl velmi nepříjemným a nebezpečným místem i pro Američany, kdyby měl být ovládán násilím několika jedinci". Nakonec, protože Amerika je zemí obchodníků, přešel k hospodářským argumentům. 5. ledna požádal kongres o branné úvěry na vyzbrojení vlastní země, proti čemuž se neodváží vystoupit ani ti nejzarytější izolacionisté. Do Itálie, Francie, Německa a Anglie byl vyslán S Welles, aby nasbíral informace a přiměl Itálii na poslední chvíli k odklonu od Německa. Byl dojednán prodej 500-600 nejmodernějších letounů západním mocnostem.


Ale až německý vpád do Belgie a Holandska způsobí revoluci v americkém smýšlení, Roosevelt prohlásí, že USA jsou odhodlány vydat nejen miliony, ale také životy na zachování své svobody a požádá kongres o přidělení půl druhé miliardy na zbrojení. Kongres jeho požadavek 11. června jednomyslně schválil a za dva letní měsíce je učiněno tolik opatření, kolik by jinak vyžadovalo několik let. Roosevelt se dále pokoušel vytvářet nátlak na Mussoliniho, aby nevstupoval do války, ale potéco byl jeho vyslanec několikrát odmítnut, neuspěl. Brzy poté padla Francie a německá válečná mašinérie najednou stála na břehu Atlantiku. Všichni již pochopili, že nacismus touží po světovládě, Němci už nemluvili o "novém uspořádání Evropy", nýbrž světa. V této chvíli však ještě jednou zasáhne skupina izolacionistů, kteří donutí Roosevelta přerušit jednání o dodávce válečných člunů a starých torpédoborců Anglii. Roosevelt je totiž pod tlakem, neboť v listopadu se budou konat prezidentské volby a on v nich potřeboval uspět, aby mohl dokončit své dílo. Až podepsání paktu tří, které přiřadí k Německu Japonsko, uvolní Rooseveltovi ještě před volbami ruce. Nakonec se po neúspěšném pokusu některých poslanců prosadit zákon, který by zakazoval třetí prezidentskou volbu, odůvodněného tím, že Roosevelt by zatáhl Ameriku do války, stane staronovým prezidentem USA a povede Spojené státy po celou dobu války.
Balkán
Balkánské státy zdaleka nebyly politicky sourodým tělesem. Jejich zájmy se velmi výrazně lišily a jejich stanoviska prodělala v prvním roce války složitý vývoj. K Balkánu se dá přiřadit i Maďarsko, neboť se na dění na něm výrazně podílelo. Maďarsko už pomohlo rozbít Československo a za odměnu získalo Podkarpatskou Rus (při přijímání ochrany Německa bylo Tisovi vyhrožováno právě útokem Maďarska na Slovensko). Jejich hlavním požadavkem ale zůstavá rumunské Sedmihradsko. Na začátku roku 1940 Maďarsko prohlašuje, že požadavky vůči Rumunsku trvají, jen je musí odložit. To jasně ukazuje, jak moc jsou ve vleku Německa, protože právě ono nyní nemá na Balkán čas, musí se věnovat západu. Když vypukla válka, vyhlásily všechny balkánské státy neutralitu. Na sklonku října se však z této linie vysunuje Turecko, které uzavřelo s Británií a Francií pakt o vzájemné pomoci, který říká, že Turecku bude poskytnuta pomoc při napadení třetí stranou a Turecko poskytne pomoc Británii či Francii a také jejich balkánským spojencům. Turecko ovšem naprosto nemá v úmyslu se do války nechat zatáhnout, brání jen samo sebe. Dalším spojencem západu je Řecko. To však nevyvinulo žádnou aktivitu a jen čekalo, jak se budou události vyvíjet, až jimi bylo pohlceno. Jedinou činností Řecka je vybudování Metaxasovy linie proti vpádu Německa (3000 opevněných bodů).


Co se týče Bulharska, bylo hlavním zájmem Sovětského svazu, který se v něm snažil posílit svůj vliv. Tomu odpovídá prvotní linie jeho politiky, když prohlašuje, že bulharský národ je pevně rozhodnut se této války nezúčastnit. Avšak v polovině února se v Bulharsku začínají k moci dostávat jisté síly, které si přejí změnu poměrů na Balkáně, což odpovídá naopak německé politice. Ministerským předsedou se stává Filov a ten okamžitě prohlásil, že Bulharsko trvá na splnění svých nároků mírovou cestou. Jedná se o územní požadavky vůči Rumunsku. 3. února se v Bělehradě konala balkánská konference, na které se nejlépe ukázala spletitost tehdejší situace na Balkáně. Turecký návrh na vytvoření defenzivní aliance byl zamítnut. Britským cílem bylo přimět Rumunsko, aby snížilo dodávky nafty Německu. Rumunsko však odmítlo a ještě prohlásilo, že narozdíl od svých válečných odpůrců Říše nezasahuje do vnitřních věcí balkánských zemí... Jak hluboce se Rumuni mýlili, měli zjistit již za nedlouho.


Situace na Balkánu tedy byla den ode dne pro spojence horší, a jejich tak pracně a nákladně budovaná koalice se rozpadla. Turecko sice formálně bylo spojencem Británie, ale fakticky se strachovalo jen o svou vlastní bezpečnost a nebylo schopno se nějak zapojit do konfliktu ať už na jedné či druhé straně. Řecko, další spojenec Británie, se krčil ve svém peloponésském koutu Evropy a doufal, že ho válka mine, což bylo částečně opodstatněné, poněvadž Němci se touto dobou o Řecko zajímali pramálo, až Mussoliniho zásah obrátil jejich pozornost tímto směrem. Jugoslávie, zmítaná vnitřními národnostními nepokoji, se snaží vyhnout se zatažení do války všemi prostředky, protože se obává, že nyní přijde na přetřes také Makedonie, a jenom tím nahrává Němcům. Bulharsko, dříve také spojenec Británie, si nyní hledí vlastních zájmů (vůči Rumunsku a Řecku) a je Německem zlákáno vyhlídkou na kořist, tedy drobky z německého stolu. A konečně Rumunsko, vlastník obzvláště pro válku v německém stylu tak důležitého surovinového zdroje a hlavní německý dodavatel nafty, je nyní v moci fašistické Národní strany.


(autor:kapa)
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115110 Verze : 0
Nechci byt hnidopich, ale nektere veci nejsou uvedeny spravne v nekterych castech vaseho prehledu, ale jinak musim rict supeeer Smile


To Kapa: jestli myslis Graf Spee tak se nejedna o kapesni pancerovy kriznik, ale o kapesni bitevni lod. Jde o dost jine lodni kategorie Sad takze bych prosil neplest. Pancerovy kriznik mel jiny vytlak, vyzbroj a pancerovani. Zatimco kapesni bitevni lod je neco mezi bitevni lodi a neco mezi bitevnim kriznikem.


Jinak ohledne Turecka je situace trosku slozitejsi nez zde bylo napsano. Turecko bylo dost ideologicky vazano na Nemecko a to, ze bylo spojencem GBR bylo dano pouze vysledky WW I., jinak realita WW II hovori presne o opaku - Turci bojujici v Heer, Turecke utoky v Kavkaze, podpora, atd.


tusim Dav: Noc dlouhych nozu - SA nebyla znicena, ale pouze znacne omezena a spadla pod SS. Ve skutecnosti SA existovala do konce valky Smile Jinak pokud SS v te dobe byla jakousi specialni skupinkou v ramci SA. Takze neslo o mocensky stret SS a SA, ale o mocensky stret Hitler versus Rohm stret dvou ruznych ideologii, dvou ruznych svetu.


Zbytek sem nestacil procist detailne, preci jenom ted mam dost prace, takze se mozna ozvu zase az za 14 dnu Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115180 Verze : 0
Jeste to budeme procitat a korigovat. Pres vikend, resp. v nedeli se budu snazit to odsud vykopirovat a vlepit do wordu, ktery bude asi lepsi pro sledovani zmen, upravy a drzeni celeho obsahleho clanku. Radim zatim udelal velky kus prace a musime to poladit a odstranit ty chybky.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115181 Verze : 0
Admine já budu mít snad něco během příštího týdne - teď jsem trochu nestíhal zkrze děcka a za chvilku odjíždím do toho Hradce takže počítám v pondělí nebo lépe ve středu přidám další věci
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115183 Verze : 0
Jistě, já netvrdím že to je všechno dokonalé... je toho hodně a chyby se tam určitě vyskytnou. Chci vidět, jak to budeme korigovat a dávat dohromady Laughing
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115196 Verze : 0
zkusim to vzit a sesroubovat dohromady, navic word umi udrzovat informaci o tom kdo co zmenil, takze to bude dobre videt, a urcite to nejak poladime Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115204 Verze : 0
Přidám ještě:


10.) Bitva o Británii


Británie osaměla. Po pádu Francie se německá vojska přihrnula ke kanálu La Manche. Plány předpokládaly provedení invaze do Británie s nasazením celkem 37 divizí tří německých armád. Proti nim stojí za kolem čtyřiceti kilometrů širokou mořskou úžinou - prakticky nikdo. U Doveru, na nejcitlivějším místě pobřeží, mají Britové 1 divizi, v druhé linii pak dvě a půl divize a ve třetí 3 brigády. Jedna divize je pak na severu od Londýna, který samotný hájí tři brigády. Všehovšudy tedy asi 6 divizí, k tomu zhruba 150 tanků takové kvality, že měly cenu jen o málo větší než kov, ze kterého byly vyrobeny. Dále je na ostrově dalších osmnáct divizí, avšak jen na papíře, v nejlepším případě bez výzbroje. Naprostá většina britské výzbroje totiž zůstala ve Francii, u Dunkerque. Některé jednotky byly tedy vyzbrojeny děly sebranými z muzeí... Pancéřovaná divize nemohla konat cvičení s tanky, neboť je neměla (používala místo nich pekařských vozíků). Na celém ostrově tedy byla všehovšudy jediná vojensky organizovaná plně vybavená jednotka - 1. kanadská divize. Za této situace se začala organizovat ozbrojená milice - Homeguard. Každá vesnice byla tehdy tvrzí s kryty pro občany a dobře organizovanou místní obranou. Jenže se nedostávalo zbraní ani pro vojáky, ne tak pro členy milice. Británie tedy proti německé válečné mašinérii, která už převálcovala půl Evropy, stála se světlomety, loveckými puškami, gumovými obušky a holemi. Teprve v červenci dostala od Ameriky milion pušek a tisíc polních děl s municí. Na zprávy, že i civilní obyvatelstvo se chystá k obraně, odpověděli Němci hrozbami, že v tom případě nebudou činit rozdíly mezi vojáky a "nevinnými civilisty".


Je jednou z nejpozoruhodnějších chyb Němců ve válce, že ačkoliv byli s Británií ve válečném stavu už přes půl roku a plánovali invazi do Francie, absolutně nevypracovali ani rámcový plán na dobytí britského ostrova, a to ani tehdy, když byla porážka Francie již jistá. Je tudíž jisté, že Hitler spoléhal na to, že s Británií uzavře příměří. V její zoufalé situaci jí ho také v červenci nabídl. Anglie, ta samá Anglie, která před dvěma lety obětovala Československo, jen aby se vyhnula válce s Hitlerem, tuto nabídku odmítla, a to dokonce urážlivým způsobem. Byla rozhodnuta bránit každou píď své země. Pokračovala v blokádě Německa, nyní po dobytí Norska a západu Evropy značně ztížené a málo účinné, a navíc přešla k útoku, i když jím bylo spíše symbolické komáří bodání - začala bombardovat Německo. Hitler nařídil až 2. července promyslet, jak by se invaze dala provést; v té době ale stále doufal, že Anglie na jeho nabídku přistoupí. 16. července vydal příkaz skutečně se na invazi připravit, plán byl pokřtěn Seelöwe (Lvoun). Měl být přichystán do poloviny srpna.


Němci však na takový podnik, jakým invaze do Británie byla, nebyli připraveni, štáb s ním nepočítal a vojáci neprošli žádným patřičným výcvikem. Operace byla připravena dost nakvap. Její hlavní část byla svěřena maršálu von Rundstedtovi, který dostal skupinu armád A sestávající ze dvou armád (16. a 9.). Ty se měly nalodit na kvapně shromážděné loďstvo ze všech koutů Německa, Francie, Dánska a Norska v různých přístavech mezi ústím řek Seiny a Šeldy a vylodit se na jihovýchodním pobřeží Anglie mezi Brightonem a Folkestonem. Oblast z mnoha útesy mezi Folkestonem a Doverem měla ovládnout divize výsadkářů. V první vlně mělo přistát během čtyř dnů 10 divizí (více než třetina plánovaného celkového počtu 250 000 vojáků) a vybudovat široké předmostí. Bylo také vyčleněno zhruba 650 tanků, které měly být všechny přepraveny hned v první části operace. Zhruba po týdnu měl pak začít hlavní postup, jehož cílem bude postoupit daleko do vnitrozemí, nejdřív k Temži a poté k Londýnu. 6. armáda měla provést pod velením polního maršála von Reichenaua vedlejší operaci, vyplout z Cherbourgu a vylodit se v Lymeském zálivu. Pak měla postupovat na sever k ústí řeky Severn. Druhou vlnu invaze mělo tvořit mobilní vojsko, které by rozšířilo úspěchy už dosažené, složené ze tří motorizovaných a šesti pancéřových divizí. Pak měla přijít třetí a čtvrtá vlna o devíti a osmi pěších divizích.


K transportu první vlny bylo potřeba obrovské množství lodí, 155 dopravních (celkový výtlak 700 000 tun), 1 720 bárek, 470 remorkérů a 1 160 motorových člunů. Přípravy byly zahájeny až na konci července, kdy už bylo i Hitlerovi definitivně jasné, že s Anglií příměří neuzavře, a německý námořní štáb prohlásil, že potřebný počet lodí je možno shromáždit na pobřeží nejdříve v polovině září. Hitler však nařídil, aby se vše připravilo do poloviny srpna. Na konci července, po rozpravě s Raedrem, se situace změnila: Hitler uznal stanovisko námořnictva a souhlasil s odkladem do poloviny září. Námořnictvo však mezitím navrhovalo, aby byla operace přeložena až na jaro 1941. Byla zde totiž jedna významná překážka: Němci si vůbec nevěřili, že v momentě, kdy se na scéně objeví Královské námořnictvo, dokáží zajistit bezpečnost přepravovaného vojska. Stejně tak si byli vědomi rizika vzdušných útoků; nevěřili, že by Luftwaffe nad kanálem dokázala zajistit bezpečnost. Proto bylo nakonec rozhodnuto, aby se Göring pokusil rozvrátit ze vzduchu obranu britského námořnictva a rozdrtit jejich letectvo.


V bitvě o Británii neměli Němci tak velkou početní převahu, jak se soudilo. Nebyli schopni udržovat stálý útok, vlnu za vlnou masivních náletů. Německé letouny měly také oproti britským několik nevýhod - Me 109 měl vyšší rychlost než britské stíhačky, ale horší manévrování, na začátku bitvy také neměl pancéřovou ochranu pilota, i když měl neprůstřelné nádrže, což zase postrádali Britové, jeho skutečný dolet byl také mnohem nižší než si Němci představovali, z celkového času operačního letu - 95 minut - potřeboval 75-80 minut na dolet k cíli. Me 110 byl zase příliš pomalý a těžko manévroval, i když měl daleko větší dolet; nakonec ho pro jeho vlastní ochranu musely doprovázet Me 109. Britové používali hlavně stíhačky Hurricane a Spitfire, ale měli velký nedostatek pilotů, i když jejich úroveň výcviku byla vysoká. Naopak Němcům přicházelo z leteckých škol více pilotů, než kolik jich mohli nasadit. Uškodilo jim však, že Göring a ostatní velitelé považovali stíhačky za druhořadou, obrannou zbraň, a nejlepší stíhači přestupovali k bombardérům, aby vyrovnali ztráty na jejich posádkách. Hlavní nevýhodou Němců však byla špatná zpravodajská služba - ta podceňovala britskou výrobu stíhaček (počítal se 180-300 kusy měsíčně, skutečnost byla 460-500 strojů měsíčně), hlavně však naprosto nedocenila význam radaru, i když o něm věděla už od roku 1938. Podceňovali dosah a účinnost britských stanic, a to i přes to, že obsazením Francie získali mnoho důležitých informací o tomto novém systému. Sám Göring vůbec nebral v úvahu možný účinek radaru v bitvě a Luftwaffe se nikdy nezaměřila na jejich zničení či aspoň dočasné přerušení provozu. Další německou nevýhodou bylo počasí, které bylo nad Kanálem často nepříznivé a jeho změna přicházela od západu, takže o ní věděli první Britové. Němci však naopak měli lepší plánování v případě letců, kteří se zřítili do moře; britští piloti museli spoléhat zpočátku na štěstí, že je někdo zachrání, což bylo o to vážnější, že pilotů byl jak již řečeno velký nedostatek, kdežto Němci pro záchranné akce používali asi 30 hydroplánů Heinkel. Německé posádky bombardérů i stíhací piloti byli vybaveni záchrannými čluny, vestou a světlicemi i chemikálií, která kolem nich na hladině vytvořila jasně viditelnou světle zelenou skvrnu. Po nouzovém přistání na moří měla posádka 40-60 vteřin na to, aby se dostala ze stroje na moře. Nad Británií však musely německé stroje čelit nejen stíhačkám, ale také pozemní protiletadlové obraně. I když ta sestřelila poměrně málo německých letadel, vytvářela u Britů pocit bezpečí a zvyšovala napětí na straně útočníka. Dalším prvkem protiletecké obrany byl balonový zátaras, který chránil před bombardováním. Šlo o řetěz upoutaných balonů ve tvaru klobásy ve výšce až 1525 metrů, který zajišťovalo samo RAF a byl pod zvláštní kontrolou. Protiletadlová obrana však trpěla tím, že už v předválečných letech byla nová děla dodávána jen váhavě a se zpožděním, navíc výprava do Norska si také vyžádala množství protiletadlových děl a mnoho jich bylo také potřeba na obranu kotvišť námořnictva, jakmile Britové zjistili, že jedním z cílů německých náletů je jejich loďstvo. A tak celkový počet protiletadlových baterií v Británii zdaleka nebyl na požadované či ideální úrovni. Navíc jich bylo potřeba více než se předpokládalo, protože po pádě Francie a Norska se Británie ocitla v kruhu nepřátelských základen, ze kterých mohly být nálety prováděny.


Úvodní fáze bitvy o Británii byla charakterizována postupným rozvíjením německé aktivity. Kesselring ani Speerle (velící generálové Luftwaffe) neobdrželi až do 6. srpna instrukce, jak mají leteckou bitvu vlastně vést. Na počátku proti sobě stály tyto síly: Němci měli k dispozici 875 standartních bombardérů pro horizontální výškové nálety a 316 střemhlavých bombardérů, které se tak dobře osvědčily v Polsku. Ta však byla tak nechráněná proti britským stíhačkám, že byla 18. srpna stažena z boje a ponechána v záloze pro invazi. V Norsku a Dánsku měla Luftwaffe kromě toho k dispozici 123 bombardérů, ty se však do bitvy zapojily na jediný den, 18. srpna. Dále měli Němci 929 použitelných stíhaček, což znamenalo, že pokud chtěli bombardéry chránit, nemohli jich nikdy nasadit více jak polovinu, neboť na obranu jednoho bombardéru bylo třeba minimálně dvou stíhaček. Britové měli 650 stíhaček. Během celého roku se v Británii vyrobilo 4 283 stíhaček, v Německu 3 000. Na začátku srpna měli Britové 1 434 pilotů, ale jejich týdenní ztráty činily průměrně 120 mužů. Němci tedy postupně rozšiřovali své letecké operace proti britským lodím a přístavům a snažili si vylákat britské stíhačky; britští velitelé však lidskými zdroji velmi šetřili (dokonce se uvažovalo o stažení obranné linie k Londýnu, aby se německým pilotům znevýhodnila pozice, protože by museli operovat velmi daleko od svých základen a měli krátký čas na boj; zavrhlo se hlavně kvůli vlivu na morálku civilistů i letců). Pravidelné útoky na lodě začaly 3. července, dalšího dne byl napaden námořní přístav u Portlandu 87 střemhlavými bombardéry, avšak bez velkého účinku. 10. července byl napaden konvoj z Doveru, avšak malá skupina německých bombardérů s početným doprovodem stíhaček proti britským Spitfirům neuspěla. Pak přišlo několik úspěšných útoků na torpédoborce v Doveru, což přimělo britské velení k rozhodnutí, aby se stáhly do Portsmouthu. 7. srpna němci zachytili britský konvoj, napadli ho střemhlavými bombardéry s doprovodem a potopili lodě o celkovém výtlaku téměř 70 000 tun; přišli při tom o 31 letadel.


Během první fáze, od 3. července do 11. srpna, ztratili Němci souhrnně 360 letadel, Britové 203 stíhaček (tuto ztrátu téměř nahradila týdenní produkce). Hitler ve svém opožděném rozkaze až 1. srpna nařídil, aby Luftwaffe zničila nepřítelovo letectvo co možná nejdříve, a Göring po poradě s výkonnými veliteli rozhodl, že velká ofenziva začne 13. srpna pod názvem Adlertag, Den orla.




Bitva o Británii je jedním z nejznámějších období druhé světové války. Účastnilo se jí poměrně malé množství mužů, z nichž mnozí byli cizinci, kteří do Británie přišli bojovat proti nacistům, kteří obsadili jejich zemi - Poláci, Češi, Slováci. Celá akce měla být přípravou německé invaze na ostrov, bylo potřeba vyčistit vzdušný prostor a oslabit britské loďstvo. Do boje byla tedy z německé strany nasazena jedna z jejich zatím nejlepších zbraní - Luftwaffe.Soupeřem Luftwaffe se musí stát britské Královské letectvo, RAF (Royal Air Force). To proti Němcům bojuje všemi silami; početně je na tom však mnohem lépe německé letectvo.


Střety mezi Luftwaffe a RAF se nad ostrovem odahrávaly už od počátku července, Němci bombardovali několikrát základny britského námořnictva a několik konvojů, ale Bitva o Británii začala 1. srpna Hitlerovým rozkazem Luftwaffe, aby zničila leteckou sílu nepřítele. Hned 1. srpna Němci podle svých slov provádí nad ostrovem výzvědné lety, při nichž byla bombardována zbrojní střediska Swansea, Plymouth a Filton. Současně ujišťují, že to, co se děje dosud, je jen pícháním jehlou ve srovnání s tím, co přijde. V prvním týdnu bitvy o Anglii nasazovali průměrně 100 letounů denně, z nichž bylo průměrně 18 sestřeleno. 8. srpna, po několika náletech menšího měřítka, Němci oznamují, že zahájili válku proti Anglii. Začali ji prvním velkým útokem, který směřoval na konvoje a některé přístavy; je při něm sestřeleno 36 německých stihaček a 27 stuk. 12. srpna pak směřuje další německý útok na Portsmouth a na Dover (ten byl stukami bombardován poprvé už 2. srpna). Německé noviny mají tohoto dne poprvé dovoleno zaznamenat, že "velká letecká bitva nad Anglií se rozpoutala". Den poté byla zahájena velká německá ofenziova známá jako Adlertag. Německý útok směřoval na letiště a protiletadlové baterie, neklamné to znamení toho, že Němci narazili na silný odpor. Letecký boj trval toho dne od úsvitu do soumraku, Němci uvádějí 69 sestřelených britských stíhaček. 15. srpna vyslali Němci na britské přístavy a letiště již 1 000 letadel, z nich bylo sestřeleno 185. Do 15. srpna ztratili Němci již 472 strojů, což je podnítilo ke změně taktiky: začali šetřit stukami, jež tvořily největší část ztrát, a zečtyřnásobili ochranu stíhači. Od této taktiky však bylo také upuštěno po hrozivých ztrátách Messerschmidtů. Od té doby jsou nálety sice časté, ale méně hrozivé, protože jsou prováděny většinou stihači svrhujícími pumy z velké výšky. Britové tedy postavili Luftwaffe před tak odhodlaný a inteligentní odpor, že jej nemohla prorazit. Hlavním činitelem britského úspěchu však byla odhodlanost a tvrdošíjnost britských (ale i zahraničních, včetně československých) letců i obyvatelstva. Morálka byla tak vysoká, že Britové, kteří žili ve stavu permanentního očekávání německé invaze, si nakonec přáli, aby se o ni Němci pokusili, a oni se s nimi mohli utkat.


19. srpna tvrdí Němci, že Británie za poslední týden přišla o 505 strojů. Ty však nebyly sestřeleny jen nad ostrovem - také nad Německem noc co noc s protiletadlovou obranou soupeří britské bombardéry Wellington a Lancaster; dokonce nad vzdálenou Itálií je bombardován Turín. 20. srpna, kdy Němci bombardují hrabství Suffolk, Norfolk a Oxford a také letiště v bezprostřední blízkosti Londýna, prohlásil Churchil, že nová britská produkce již převyšuje nepřítelovu. Němci se tomuto tvrzení sice vysmáli, nicméně mezi jejich sestřelenými letouny prý bylo možno nalézt i modely nejnovější, z roku 1940. To by znamenalo, že Luftwaffe byla nucena sáhnout k rezervám. 26. srpna pak byl poprvé bombardovýn Berlín jako odveta za nedávný německý nálet na Londýn. Němci toho dne svrhli na Británii 150 tun pum. Britové odpověděli novým útokem na Berlín, jejich letadla se dostala až nad Pomořany a kromě trhavých pum byly použity i zápalné. Začalo září a letecká válka zuřila v plné síle dál. Stále další a další nálety se valily na Londýn (při jednom z nich zrovna vjel vlak se snídajícím Churchilem na nádraží; ministerský předseda v klidu dojedl). 4. září pronesl Hitler jeden ze svých vzteklých projevů, onen známý, ve kterém odsuzuje britské útoky na Německo a vyhrožuje vymazáním britských měst ze zemského povrchu ("wir werden ihre Städte ausradieren"). Současně pronáší projev Winston Churchil. Prohlásil v něm, že poměr německých sestřelených letadel ku britským je 3:1 a že nálety na Londýn nezpůsobily Němci předpokládanou škodu - během srpna bylo pobořeno jen 800 domů. V září prý očekává boje mnohem těžší, ale protože Luftwaffe decimují těžké ztráty, RAF se blíží jejich početním stavům. Navíc má kvalitnější piloty; Němci velkou část svých zkušených letců již ztratili. Nad Anglií bylo v té době 400 německých letounů denně, onoho 4. září jich bylo sestřeleno 30, z toho 7 československými letci (celkem do té doby podle armádní zprávy sestřelili 16 letounů; byli ovšem nuceni bojovat na strojích, které neznali, což vysvětluje i vysoké ztráty právě mezi Čechoslováky).


7. září Němci poprvé hlásí, že napadli Londýn "většími silami". Poté co pochopili, že RAF nepřemůžou, rozhodli se pro změnu taktiky - snaží se nyní převážně nočními nálety a bombardováním Londýna (ale i jiných britských měst) podlomit morálku britského civilního obyvatelstva. Hitler doufá, že tlak veřejnosti donutí zarputile bojující vládu Churchila odstoupit a do čela země se dostanou politici ochotní uzavřít s Německem mír. Roztřískat druhé největší město na světě s jeho nemocnicemi, památkami, sbírkami a obytnými domy je tedy poslední šancí Němců jak dovést svou válku k rychlému vítězství. Bombardování je vydáváno za odvetu za britské nálety na říšské území a jejich útoky na "nevojenské cíle"; tytéž nálety jsou ovšem popisovány jako komáří bodání několika britských letadel, které shazují své pumy z astronomických výšek. Během týdne od 1. do 8. září byli Němci nad Londýnem čtyřicetkrát. Podle jejich údajů dopadlo na Londýn již přes milion kilogramů bomb všech kalibrů. 10 září je novým vrcholem útoku, Němci se již začínají domnívat, že britská obrana a odhodlání slábne; podařilo se jim totiž předtím několik denních i nočních náletů, které se nesetkaly s patřičnou odezvou. Britové je z omylu vyvedli již příštího dne, kdy podnikli po velkém náletu na Hamburg "sprostý a zákeřný útok na Berlín. Darebáčtí britští letci poškodili německé památky a cenné budovy v Berlíně. Házeli pumy i na Akademii umění a říšský sněm" (obdivuhodný výkon, uvážíme-li že pumy byly shazovány hrstkou letadel z astronomických výšek...) "Ostrý německý meč odpoví na toto ďábelství". 11. září se situace opakuje - Londýn i Berlín. Němci teprve teď přiznávají, že shazují pumy také na lidská obydlí; mohou za to samozřejmě "lehkomyslní Angličané, kteří zakládají vojenské objekty hned vedle obytných čtvrtí nebo přímo v nich". Churchil toho dne prohlásil, že britské letectvo je na vrcholu svých sil. V té době se Luftwaffe cítila již poražena. Nic nepomohlo ani to, že "nápor osobně řídí říšský maršál ze severní Francie".



Od velké porážky 15. září začal německý tlak ochabovat, i když ještě bylo podniknuto několik větších náporů. Londýnská letecká obrana zesílila svou činnost (každou noc bylo prý vystříleno půl milionů šrapnelů), navíc 21. září zasáhly do boje první britské noční stíhačky. To způsobilo, že německé nálety ztratily svou sílu. Pro Londýňany skončilo několikatýdenní období, kdy spali jedině v krytech a podzemní dráze. V noci na 16. září bylo podle Britů sestřeleno 185 německých letadel, což by byl rekord britské obrany a vrchol německých ztrát, ve skutečnosti to bylo 60 letounů. Podle německé zprávy ze 24. září, která je jakousi bilancí bitvy o Británii, bylo od 10. srpna na ostrov svrženo 23 milionů kilogramů pum, provedeno 200 útoků na přístavy a 700 na letiště a města, zničeno bylo 6 000 průmyslových objektů, z toho 1 400 v Londýně. Britská úřední zpráva zase bilancuje německé ztráty: v září bylo nad ostrovem sestřeleno více než 1 000 německých letadel (počet je zhruba dvakrát nedhodnocen), RAF přišla o 286 stihačů. Němci jsou nad Británií "za nejnepříznivějšího počasí" a útočí, "ač obloha byla zastřena". Jsou si "vědomi své převahy a nenechají se žádným anglickým terorem vyprovokovat k příliš předčasnému neúprosnému zničujícímu úderu". Přeloženo to znamená, že se Němci stahují a snaží se uklidnit obyvatelstvo, které pomalu začíná tušit, že Němci utrpěli svou první významnou porážku v této válce a že nyní válka směřuje k dlouhodobým bojům.


Bitva o Británii, první z několika rozhodujících faktorů ve vývoji druhé světové války, tak skončila vítězstvím Britů, především díky jejich houževnatosti, neústupnosti a statečnosti. Vojensky se ukázalo, že Luftwaffe není tak dokonalá, za jakou ji mnoho lidí v Německu i v celém světě považovalo. Zbývá otázka, proč Hitler neprovedl invazi na ostrov okamžitě po svém vítězství ve Francii, kdy byla Británie v zoufalém stavu popsaném v úvodu. Zcela jasná odpověď neexistuje, jisté je, že Hitler věřil, že celou věc vyřeší rychlým uzavřením míru, neboť se chtěl obrátit na východ; nepočítal však s tím, že jeho nabídka bude zemí v takovém stavu jednoznačně odmítnuta. Dalším problémem byl nedostatek plavidel potřebných k provedení invaze. Jakékoli vylodění, i přes úžinu tak úzkou jako kanál La Manche, je totiž nesmírně náročnou vojenskou operací. Němci zrekvírovali všechna dostupná plavidla po celém pobřeží od Norska až po španělské hranice, ale to byla plavidla nevyhovující požadavkům na invazní loďstvo. Britové svými pravidelnými nálety způsobovali Němcům mimo jiné ztráty na těchto plavidlech soustředěných v jednotlivých docích a mnoho jich při svých cílených útocích zničili. Hlavním kamenem úrazu by bylo vylodění na britském pobřeží, které se plnilo překážkami a zátarasy, ale hlavně zranitelnost invazních sil ze vzduchu; to byl ostatně důvod, proč bylo nakonec rozhodnuto o svedení letecké bitvy. Mnohem později řekl Churchil v jedné své řeči: "Kladl jsem si často otázku, co by se stalo, kdyby byl Hitler posadil svých tři čtvrtě milionů vojáků na lodi a čluny, poslal je přes průliv a vzal na sebe riziko, že pozbude tří čtvrtin svého mužstva. Bylo by bývalo došlo k hrozným jatkám..." nedořekl, co je zjevné: Británie by tehdy zřejmě padla, i když za cenu větších německých ztrát. Hitler projevil rys pro něj dosti nezvyklý, a sice šetřil životy. Zřejmě věděl, že je brzy bude potřebovat jinde, na východě.


(autor:kapa)



10,5) Balkán


Hned po porážce Francie, zároveň se začínající Bitvou o Británii, obrací Německo svou pozornost na Balkán. Původně chtělo tuto záležitost vyřešit až poté, co se vyrovná se západem, ale k urychlení procesu jej přiměl tah Sovětského svazu. Ten ihned po porážce Francie, už 22. června, ultimativně požadoval na Rumunsku vydání Besarabie a severní Bukoviny. 28. června sovětské jednotky vyrazily a Besarabii během čtyř dnů obsadily. Tím zkřížily Německu jeho plány, neboť Německo je rozhodnuto celý Balkán získat pro sebe. Samozřejmě nebude váhat sáhnout ke zbraním, ale nejdřív se pokusí získat co se dá politickými metodami. Svůj záměr pohltit Balkán dříve vysvětlovalo nutností neutralizovat sto balkánsých divizí, které se (podle Britů) měly jednotně obrátit proti Německu a vytvořit v Evropě druhou frontu. Když se ale ukázalo, že balkánské divize se nikdy nesjednotí a Německo nijak neohrozí, stává se hlavním heslem pro Balkán "vytvoření nového pořádku". Němci se rozhodnou poštvat jeden stát proti druhému a z celé situace vytěžit co nejvíc. Jako první je na řadě Rumunsko.



Maďarsko je pod vedením Horthyho a má již dlouho územní požadavky vůči Rumunsku. Na jaře 1940 je bylo nuceno odložit, protože Němci byli zaneprázdněni na západě, nyní je tedy Maďarsko puštěno z řetězu. Rumunsko se nachází v těžké situaci; odtržení části země vyvolalo v Rumunsku velkou krizi, vznikl autoritářský režim, který se lehce přiklání k Ose. Berlín již 1. srpna, 29 dní po sovětské okupaci Besarabie, prohlásil, že "Maďarsko očekává, že Rumunsko zahájí co nejdříve jednání o nové hranici. Tyto hranice musí být uskutečněny pokojnými dohodami." Po nátlaku Německa Rumunsko hned následujícího dne hlásí, že v několika dnech zahájí přímá jednání s Maďarskem i Bulharskem. To je dalším státem, který má své vlastní zájmy a územní požadvky vůči svým sousedům Rumunsku i Řecku, a proto se uchyluje do německého tábora. V Rumunsku se však zvedl silný tlak proti německému diktátu. Maďarsko totiž požaduje Sedmihradsko, provincii, ve které jsou složité národnostní problémy, nicméně kvůli které Rumunsko šlo v minulosti do války s Rakouskem-Uherskem a která mu v neposlední řadě zajišťuje výhodné přirozené hranice. V zemi se ozývají hlasy volající po válce o Sedmihradsko a vláda, ač se chová k Německu poslušně, nechce nebo nemůže tyto lidové bouře ovládnut. Rumunsko povolává záložníky, Maďarsko taktéž. Německo nakonec zlostně upozorňuje, že harašením zbraněmi se rumunsko-maďarský spor nerozřeší a že Říše bude trvat na tom, aby byly hranice upraveny tak, aby oba státy podstoupily stejné oběti. Tím se samozřejmě nemyslí, že by Maďarsko mělo kus svého území dát Rumunsku, ale to, že bude muset o něco slevit ze svých nehorázných požadavků. Nicméně Německo je zcela na straně Maďarska, zamýšlí totiž Rumunsko ještě více okleštit a poté ovládnout, čímž se zmocní naftových polí a navíc - Rumunsko je nástupním bodem k válce se Sovětským svazem. Německo se také snaží ovládnout Černé moře, k čemuž musí získat Rumunsko a Bulharsko.



Po silném nátlaku 7. srpna vyslala rumunská vláda do Budapešti vyslance, aby zahájil s maďarskou vládou vyjednávání. Zároveň začaly také rozhovory s Bulharskem, které požaduje část Dobruže. 16. srpna, přes naprostý krach vyjednávání velvyslance v Budapešti, Němci dotlačí Rumunsko k zahájení přímých jednání s Maďary. Ta okamžitě uvíznou na mrtvém bodě, neboť představy obou států o "pokojném řešení" se značně liší. Rumunsko nabízí části Sedmihradska, výměnu obyvatelstva a územní náhradu od Maďarska, kdežto Maďarsko prostě požaduje celé Sedmihradsko (asi 78 000 čtverečních kilometrů). 20. srpna dochází k přerušení jednání a Němci s Rumunskem uzavírají smlouvu, podle které "přebírají" všechny jejich obilné přebytky.



24. srpna jsou jednání opět zahájena, opět nedojde k dohodě, protože Maďarsko nesleví ze svých požadavků, a Německo se proto 28. srpna rozhodne situaci vyřešit rázně a po svém. Ribbentrop si pozve do Vídně zástupce Maďarska, mile ho přivítá, pohostí, nechá se s ním nafilmovat a sdělí mu, že Němci už tohot mají dost, a nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém. 30. srpna je podepána "dohoda", Sedmihradsko je roztrženo, Maďarsko získává asi 42 000 čtverečních kilometrů a 2,5 mil. obyvatel, z toho 1,2 mil Rumunů. V Rumunsku naopak zůstane mnoho Němců a Maďarů, kteří tvoří osminu obyvatelstva okleštěného státu. Německý záměr se zdařil. Oba státy se nenávidí, neustále podezřívají, a Německo může oba vykořisťovat. Rumunsko slibováním, že pokud bude tančit jak Němci budou pískat, nemuselo být o Sedmihradsku vyřčeno poslední slovo, Maďarsku naopak tímtéž vyhrožovat. V tom spočívá vytváření "pořádku" na Balkánu.



Následovala další část německého plánu. Rumunsko, které pozbylo 102 000 kilometrů čtverečních svého území a 6,2 mil. obyvatel, ztratilo také vládu nad sebou samým. Železná garda, fašistická organizace od začátku podporovaná Německem a Itálií, obrátila bezmezné rozhořčení rumunského obyvtelstva proti jeho vládě - parlamentu a silné panovnické moci. Vůdce Železné gardy, Horia Sima, je králi vnucen jako šéf vlády. Král Karol II., kterého v té době celý národ proklínal, byl nucen připustit zrušení ústavy, rozpuštění parlamentu a okleštění královské moci na pouhé formality. Nakonec také Joanu Antonescovi byla udělena "plná moc k řízení rumunského státu". Tento nový diktátor jej následujícího dne, 6. září, vyzve, aby se vzdal trůnu ve prospěch osmnáctiletého prince Michala. To bylo posledním vládním aktem krále Karola II. Nový král Michal je jen loutkou v rukou Antonesca, který sám je loutkou německou, od které se očekává, že bude s vervou provádět "usměrnění země".



12. října vydává Berlín úřední zprávu tohoto znění: "V souvislosti se zárukou, přejatou ve Vídni vůči Rumunsku, vyslala říšská vláda, vyhovujíc rumunskému přání, do Rumunska německou vojenskou misi a současně přeložila k dodatečné ochraně rumunských petrolejových polí německé stíhací svazy." Německo se začíná zmocňovat toho, o co celou dobu šlo: rumunských naftových polí, přístupu k Černému moři. O měsíc později je král pozván do Berlína, kde přistoupí k Paktu tří a tím Němci dosahují svého posledního cíle, aby Rumunsko bylo zataženo do války proti SSSR.



Své další operace na Balkáně byl Hitler kvůli italskému fiasku v Řecku i Africe a kvůli neochotě Sovětů nucen odložit na jaro.


Pakt Tří


Japonsko se již od počátku třicátých let snažilo uskutečnit svůj velkoasijský program, který spočíval v pohlcení celé východní Asie na jih od Sovětského svazu. Po vzniku koalice ABCD bylo jasné, že mocnosti v této oblasti jsou rozhodnuty mu v tom společnými silami zabránit. Proto se rozhodlo, že se spolčí s Hitlerovým Německem a tím si zajistí podporu v té době nejsilnější vojenské mocnosti, která o východní Asii nemá zájem. Hlavním důvodem podepsání Paktu tří bylo to, že němečtí nacisté a japonští militaristé měli společného nepřítele - Spojené státy americké. Účelem paktu pak bylo zbavit Němce i Japonce hrozby americké intervence v jejich jednotlivých konfliktech s ostatními státy. Japonci, již mnoho let marně bojující proti Čankajškově Číně, se v polovině srpna obrátili na generálního guvernéra francouzské Indočíny se žádostí, aby jim povolil používat tamních železnic pro dopravu svých vojsk do jižní Číny a aby jim povolil používat několika letišť a přístavů. Po odmítnutí se japonci nechali slyšet, že o tom budou jednat přímo s vládou ve Vichy. To je prvním náznakem spolku německo-japonského; vichystická Pétainova Francie je totiž obzvláště co se zahraniční politiky týče německou loutkou.


Koncem srpna Japonci hlásí, že jejich země přijme "novou politickou strukturu", to je totalitu. Totalitu vojenskou. Moc japonských militaristických kruhů byla zesílena a do jisté míry legalizována řadou politických opatření. V podstatě šlo o státní převrat; dosavadní politické strany byly rozpuštěny a sjednoceny v novou organizaci, kterou povede hlavní výbor. Ten byl poté obsazen právě vojáky. Současně Japonsko ohlásilo změnu zahraniční politiky. Už na začátku srpna vyslovila japonská vláda přání zahájit s mocnostmi Osy jednání o "užší spolupráci" a o vytvoření "silné politické dohody". Na základě toho přicestoval japonský ministr zahraničí Josuke Matsuoka do Berlína, aby jednání zahájil. Japonci však hned od počátku trvali na tom, že je pro ně nutností, aby se Sovětským svazem uzavřeli pakt o neútočení. Hitlerovi by se mnohem více zamlouvalo, kdyby se společně s ním na Sovětsý svaz vrhli, ale Japonci koneckonců nepřiletěli do Evropy nabízet pomoc Němcům, nýbrž zajistit si hlavně své vlastní zájmy. O totéž se pokoušelo Německo, takže konečný výsledek jednání byl následovný: spojenectví Japonska s Německem odradí USA od zásahů do války, na který sice nejsou ani technicky ani morálně dosud připraveny, ale pokud udělají krok tímto směrem, octnou se ve strategické nevýhodě, a právě ta je má odradit či dostatečně dlouho zdržet. Němci společně s Italy mezitím provedou své plány na evropském bojišti, to je útok na britské kolonie v Africe, Balkán a ropná ložiska, která budou později nutně potřebovat. Japonci zase zaútočí na východní Asii, pokud možno pouze na britské državy a oblasti zájmu. Společnými silami tím rozloží britské impérium a Němci poté provedou druhý, tentokráte úspěšný pokus o dobytí samotného ostrova. Tím bude definitivně zažehnána hrozba americké intervence, neboť nebude komu pomáhat. Sovětský svaz bude držen ve slabošské neutralitě hrozbou útoku ze dvou stran (i když bude mít uzavřeny pakty o neútočení jak s Japonci, tak s Němci; o těch si ale nikdo přehnané iluze nědělal), a pak napaden neporazitelnou německou armádou, které na východě pomůže japonská, kdyby ničím jiným, tak aspoň svojí přítomností, která nedovolí stáhnout sibiřské jednotky do Evropské části. Po porážce SSSR dostane Japonsko jako drobky odpadající z německého stolu dostatečné území, aby svou asijskou říši dovedlo do představovaných rozměrů. Porážka SSSR a vyřazení USA mu ale hlavně uvolní ruce v Číně, kde již nebude ve vzduchu viset hrozba sovětské intervence, či americké pomoci, která už v této době byla poměrně výrazná, hlavně zbrojní a finanční. Nakonec by se každý ze své strany vrhli na Spojené státy.


Od zrodu myšlenky až po podepsání paktu o jednáních všichni účastníci mlčeli. Oznámení o podepsání paktu tedy účinkovalo jako blesk z čistého nebe. V polovině září došlo k velkému cestování státníků Německa, Japonska a Itálie, k němuž se přidali také představitelé "neválčící mocnosti" Španělska. Obejvuje se tedy ještě jeden důvod dohody - přimět Španělsko, aby se do konfliktu též zapojilo. Z dokumentů čtených po válce v Norimberku vyplývá, že Španělé měli v úmyslu připojit se k útoku na britské imperium napadením Gibraltaru, a protože Španělsko mělo v Africe také své zájmy, pravděpodobně by se i ono podílelo na rozděování severní Afriky odebrané Britům (a Francouzům). Jsou známy i podrobnosti tohoto plánu - 10. ledna 1941 měly španělské divize společně s německou horskou divizí a dělostřelectvem udeřit na Gibraltar. Podle odhadu španělského velitele generála Asensia měla celá akce trvat asi 20 minut. Nakonec však nebyla nikdy provedena, kvůli nezdaru Němců nad Anglií a Italů v Africe. Ovšem jak říkali sami Němci, "Německo těží ze Španělské neutrality víc než z ozbrojené podpory".


Utajení skutečného symslu všech zahraničních cest a porad se podařilo dokonale. Když bylo světu oznámeno, že byl podepsán Pakt tří mezi Německem, Japonskem a Itálií, vyvolalo to podobné překvapení, jako zpráva o podepsání sovětsko-německé smlouvy z října 1939. Pakt byl podepsán v Berlíně dne 27. září 1940. Za Japonsko jej podepsal Kurusu, za Německo Ribbentrop a za Itálii Ciano.


Ve svých hlavních bodech zněl takto:


Vlády německá, italská a japonská považují za předpoklad trvalého míru, aby každému národu na světě dostalo se prostoru, který mu náleží. Rozhodly se proto státi si po boku a navzájem spolupracovati ve svých snahách ve velkovýchodoasijském prostoru a na evropském území, přičemž je jejich nejvznešenějším cílem vytvořiti a udržovati nový pořádek věcí, který je s to podporovati rozkvět a blahobyt tamních národů. Jest dále přáním těchto tří vlád rozšířiti tuto spolupráci na národy i v jiných částech světa, které jsou chotny dáti svým snahám podobný směr jako ony samy.
...
V tomto duchu se vlády usnesly takto:


I.
Japonsko uznává a respektuje vedoucí postavení Německa a Itálie při budování nového pořádku v Evropě.


II.
Německo a Itálie uznávají a respektují vedoucí úlohu Japonska ve velkovýchodoasijském prostoru.


III.
Podepsané velmoci přijímají dále závazek podporovati se navzájem všemi politickými, hospodářskými a vojenskými prostředky, kdyby některá ze smluvních stran byla napadena jinou mocností, jež není zapletena do evropské války a do čínsko-japonského konfliktu.
...
V.
Podepsané vlády prohlašují, že vyjmenované dohody se v žádném případě nedotýkají stavu politických stavů, které dnes má každá ze smluvních stran k sovětskému Rusku.





Zmínka o tom, že vlády těchto tří států si přejí, aby se k paktu připojily další země, se pak stala jedním z nejhorších německých prostředků vydírání. Čest prvního horlivce připadla na slovenského ministra zahraničí Tuka, který již 28. září Ribbentropa poprosil, aby Slovensko bylo do koalice přijato.


10,75) Nové německé plány


Poté co Německu ztroskotal jeho původní válečný plán - vyřídit západní spojence a pak se vrhnout na Sovětský svaz - v Bitvě o Británii, rozhodl se Hitler pro změnu strategie. Ta je někdy nazývána Středomořská. Byla vypracována Němci a s Mussolinim se na ní Hitler dohodl na tradičním setkání v Brenneru dne 4. října. Situace se měla vyvíjet následovně:


Italové, kteří již od svého vstupu do války mají pod velením Grazianiho jednotky v Lybii připravené na hraničních opevněních britského Egypta a věnují se své velké vášni - budování silnic, aby měli, až to budou potřebovat, dobré komunikace a zásobovací trasy, mají konečně zaútočit na Egypt a dojít k Suezskému průplavu. Tím uzavřou Britům zásobovací trasu, která vedla kolem Mysu Dobré naděje a přes Suez do Egypta a Středomoří, a kterou bylo dopravováno množství potřebných surovin i lidských zdrojů z celého britského impéria a menší množství také z USA na základě zákonu o půjčce a pronájmu. Druhá trasa - přes severní Atlantik - která sloužila hlavně konvojům z Ameriky, měla být přerušena účinnou ponorkovou válkou. Aby celá akce na obsazení Egypta měla šanci na úspěch, je nutné obsadit Řecko. Z jeho ostrovů si totiž britské loďstvo mohlo vybudovat letecké i námořní základny a s jejich pomocí značně ztížit, ne-li znemožnit zásobování vojsk působících v Egyptě a dále na východ. Řecko mělo totiž garance Velké Británie, že jej v případě napadení ochrání, a proto s Brity víceméně spolupracovalo. (Turecko, které mělo podobné garance, naopak opatrně dodržovalo neutralitu; Britové s oběma státy počítali jako se svými eventuálními spojenci, protože jim mohli výrazně pomoci v oblasti Středozemního moře, hlavně však výrazně ztížit situaci, kdyby padli do rukou nepřítele) Úkol obsadit Řecko připadl také Itálii; řecká armáda byla totiž velmi málo početná a nedokonale vyzbrojená, jevila se tedy jako snadná kořist. Řecko mělo být obsazeno během několika dní a Egypt dobyt hned nato ještě do konce roku.


Po obsazení Řecka a vypuzení Britů z Egypta měly spojené německo-španělsko-italské síly 10. ledna 1941 zaútočit na britský Gibraltar a tím pro Brity zcela uzavřít Středozemní moře (v rukou mocností Osy by se ocitl Suez i Gibraltar). Pak by byla obsazena celá severní Afrika, tzn. Maroko, Alžírsko a Tunisko, doposud pod kontrolou vichystické Francie. Tam by svůj díl kořisti získalo i Španělsko. Poté by mocnosti Osy obsadily francouzský Senegal, který se rozkládal na západním výběžku afrického kontinentu. Získaly by tím kontrolu nad tou částí africké pevniny, která byla nejblíž americkému kontinentu (a na které se později vylodily americké invazní jednotky), a vybudovaly tam ponorkové a letecké základny, s jejichž pomocí by ovládly jižní Atlantik.


Mezitím by Němci započali s pohlcováním Balkánu, kde si již nástupní zemi získali - bylo jí Rumunsko, které bylo prakticky německým vazalem. Důležité bylo díky svým ropným ložiskům. V té době v něm bylo okolo 60 000 německých "instruktorů" a stav říšského vojska měl brzy vzrůst na 10 divizí (proslýchalo se, že německé ponorky již Dunajem směřují do Černého moře); německé jednotky obsazovaly hranici Besarabie. Celá těžba Rumunska byla již v rukou Němců a chráněna protiletadlovými zbraněmi Luftwaffe; není proto divu, že Rumunsko před chystaným zahájení středomořské strategie omezilo dodávky nafty Řecku a také Turecku. Němci se domnívali, že Balkán jim spadne do klína prakticky bez boje, neboť balkánská koalice, která měla zaručovat, že v případě napadení jednoho balkánkého státu se útočník octne ve válce proti celému Balkánu, byla velmi křehkým seskupením. Byla víceméně umělým útvarem udržovaným Brity, kteří s Churchilem v čele byli přesvědčeni, že Balkán se může stát jednotnou druhou frontou proti nacistům. Že pravdu měli spíše Němci ukázaly hned následující události.


Na začátku příštího roku pak měla vojska Osy postoupit ještě dále na východ, zmocnit se Sýrie, toho času též pod francouzskou správou; Vichy se zřejmě podle německých instrukcí (s francouzskou vládou nedlouho předtím jednal Hitler) snažilo udržet ji až do doby, kdy by se jí zmocnili sami Němci. To bylo pravděpodobně příčinou toho, že vláda vyslala nového vysokého komisaře pro Sýrii, proslulého fašistu Chiappa. Ten však na místo určení nedoletěl, byl sestřelen britskou stíhačkou. Místo něho byl tedy do Damašku urychleně vyslán generál Dentz. Ze Sýrie pak vojska mohla postupovat na Mosul, ropná ložiska v Mezopotámii. Ta byla původně součástí Osmanské říše, po porážce Turecka v 1. světové válce vzniklo v roce 1921 království pod britským protektorátem. Roku 1930 byla vyhlášena formální nezávislost. Britové by si rádi v zemi udržovali jistý vliv, nicméně nálada v zemi se od nich odkláněla a nakonec se dala označit za proněmeckou. Němci vůbec si na východě vytvářeli příhodné podmínky - Arabům slibovali právo na samostatnost a osvobození od "útlaku" Britů. Jak by se mohla tak nadřazená německá rasa zahazovat s Araby, je záhadou.


Z toho všeho vyplývá, že jedinou vážnou překážkou na německé cestě k veledůležitým mezopotámským ropným polím byl Egypt. Jedinou překážkou na německé cestě k ovládnutí jižního Atlantiku byl Gibraltar. Díky těmto dvěma opěrným bodům bylo ve Středozemním moři pánem britské námořnictvo. Poté, co by padly do německých rukou role by se obrátily. Britské loďstvo by bylo vyhnáno až do Indického oceánu, Středozemní moře plně v rukou Osy, a hlavně, mezopotámská ropa taktéž. Se surovinami získanými v Mezopotámii a v severní Africe (tam Němci mimo jiné doufali objevit naleziště ropy) by se Hitler mohl rozhodnout, kam bude směřovat svůj další úder. Hlavním cílem bylo zničit Velkou Británii, jedinou z mocností, jež proti němu válčila. Ta by se nacházela v dost neutěšeném stavu, přišla-li by o všechny své středomořské državy, a ještě horší by pro ni bylo, kdyby mezitím na jihovýchodní Asii zaútočili Japonci, kteří teprve nedávno uzvřeli s Němci a Itály Pakt tří. S využitím Balkánu jako předpolí by se také mohl nejdříve vrhnout na Sovětský svaz, pokud by hrozilo, že na něj Sověti zaútočí, zatímco jeho armáda bude zaněprázdněna na ostrově. Nutno podotknout, že plán to byl brilantní. Kromě schopností Wehrmachtu, které byly již prověřeny, počítal však také s kvalitou italské armády a jejího velení, a s tím, že Španělsko se do války zapojí též. Nakonec celý ztroskotal právě na italském příspěvku celé akci.


Ve dnech, kdy se začínal hroutit mýtus o silné italské armádě, konala se v Berlíně jednání, která začala naplňovat jednu z myšlenek Paktu tří - jeho rozšiřování o další země. Do Berlína byl pozván Molotov, o něco později španělský ministr zahraničí S. Suněr. Molotov však po jednáních s Hitlerem odcestoval zpět do Moskvy bez podpisu, španělský ministr zahraničí taktéž. Hned po jejich odjezdu se k Paktu tří připojilo Maďarsko, Rumunsko (22.11.) a Slovensko (24.11.). Bulharský král Boris "náhodou" cestoval po Německu a setkal se s Hitlerem. I jemu se však podařilo alespoň odložit podepsání Paktu tří. Koncepce je tedy jasná - k dohodě se měly připojit Sovětský svaz a Španělsko, hned poté Maďarsko, Slovensko (u kterých nebylo třeba žádného přesvědčování) a Rumunsko, které už nacisté měli pevně v rukou, Bulharsko, které by si zřejmě za takové situace odmítnout nedovolilo, a pro svět by tím bylo vysláno jasné poselství, že Hitler stále víc a víc nabývá na síle. Jenže tyto plány zhatil nesouhlas Španělska a hlavně Sovětského svazu.



Je pochopitelné, že Sovětský svaz se do třípaktové oprátky nijak nehrnul, zvláště po tom, co Hitler předvedl v Maďarsku. Pakt tří navíc zavazoval jeho členy ke vzájemné pomoci, což znamenalo, že v případě "napadení" kteréhokoliv státu, který Pakt tří podepsal, jiným státem, dostal by se s ním Sovětský svaz automaticky do války. Přistoupením k Paktu by Sověti také dali Němcům prakticky volnou ruku v oblasti Balkánu, která byla pro oba státy klíčová (Němci si z toho hlavu nedělali a Balkán na jaře beztak "uspořádali" po svém). Je třeba si uvědomit, že hlavním smyslem sovětské politiky bylo oddálit válku s Německem na co nejpozdější dobu, protože čas hrál pro Sověty, kteří se potřebovali připravit. Pokud by však SSSR přistoupil k Paktu tří, získalo by Německo lepší strategickou pozici (Balkán) a kontrolu nad Černým mořem. Navíc bylo Sovětům jasné, kam německá politka na Balkáně směřuje (za perskými zásobami ropy), a nemohli proto dovolit, aby tohoto cíle Němci dosáhli. V tom případě by se Sovětský svaz ocitl v nebezpečném obklíčení a navíc by čas mohl začít pracovat naopak pro Němce, neboť by mohli budovat ohromnou armádu a využívat obrovské zásoby surovin. Pokud by navíc padla Británie, mohli by proti Sovětům přesunout další vojenskou sílu, na vážkách by se ocitl případný vstup USA do války... to vše Sovětský svaz jednoduše nemohl připustit, a tak se tomu pokusil zabránit v té době tím jediným prostředkem, který mohl použít - dát Hitlerovi najevo že je proti a doufat, že se Hitler neodváží jednat vysloveně proti jeho zájmům a riskovat tak případný dřívější střet a válku na dvou frontách (za této podivné situace oba státy věděly, že k válce dříve nebo později dojde, ale ani jeden z nich se necítil dostatečně připraven). Tím se ale sovětsko-německé vztahy dostaly na jinou úroveň; neupřímné byly od počátku, teď však došlo k výraznému ochlazení. Došlo totiž na stěžejní záležitost, která byla v srpnu 1939 k oboustranému prospěchu ponechána stranou - rozdílným zájmům na Balkáně. To vše společně s italským fiaskem v Řecku a Africe přimělo Hitlera k tomu, aby se ještě na konci roku 1940 rozhodl, že Sovětský svaz je nutno napadnout ještě před Anglií a vyhnout se tím riziku nečekaného vpádu do zad z východu v nejnevhodnější chvíli.



Spojené státy zatím Hitlera znepokojují jen jako vzdálená hrozba, akutní nebezpečí nehrozí. V boji proti Velké Británii je zimní přestávka, i když nálety v menším měřítku Britům život ztrpčují nadále, nejsou však pro přežití Británie hrozbou. Protože je rozhodnuto, že nejdříve přijde na řadu Sovětský svaz, letecká bitva o Británii se již nikdy v plné síle neobnoví, namísto toho se začíná pomalu, ale jistě, rýsovat nová strategie vůči ostrovu - ponorková válka, o které si Churchil už na konci roku 1939 myslel, že byla zažehnána. Ta má Británii vyhladovět, pojistit Němce, aby Britové v žádném případě nemohli překročit Kanál a napadnout tak Německo bojující v Rusku, a usnadnit budoucí dobytí ostrova, za příznivé konstelace dokonce mohla jeho pád sama způsobit. Co se týče obsazenýh zemí, se Sovětským svazem byla po deseti měsících konečně uzavřena smlouva o přesných hranicích v Polsku. Pohlcování Čech a Moravy nabralo na tempu, byla otevřena "správní akademie" pro přípravu úředníků pro službu v Protektorátu. Jinak bylo u nás ale hlavně v Německu předstíráno, že všechna opatření jsou činěna na žádost Čechů a německý lid měl být dále udržován ve víře, že 15. března 1939 Čekoslovensko skutečně požádalo Říši o ochranu.



Kapitolou samou pro sebe byl německý vztah k Vichystické Francii. Zatímco severní část poražené Francie byla připojena k Říši, v jižní nadále formálně vládla samostatná vláda v čele s Pétainem. Celá země však dýchala odporem ke svému přemožiteli a vůbec se nechovala tak, jak Němci od poražené země, které bylo odepřeno uzavření míru, ale bylo s ní sjednáno pouze příměří, očekávali. Všechny jejich pokyny byly plněny laxně a bez nadšení, navíc si je Francouzi často vyložili jinak než Němci zamýšleli (tak byl například zřízen Nejvyšší soud pro potrestání těch, kdo způsobili válku proti Německu; Francouzi po dlouhých průtazích a nedůsledném postupu potrestali ty, kdo válku špatně připravili a zavinili tak porážku). Pétain se až striktně držel smlouvy o příměří. Starý maršál, ač vlastně způsobil, že se Francie vzdala podle některých předčasně a uzurpoval si poté moc ve státě, snažil se seč mohl zachovat si sobě a celé své vlasti tvář. Tak dal jasně najevo, že Francie nikdy nevstoupí do války proti svým bývalým spojencům, i když mu za to Hitler sliboval uzavření separátní mírové dohody a její mírnější znění (Němci dávali jasně najevo, že Francouzi budou po uzavření míru zle pykat za to, že si dovolili postavit se mocnému německému národu). Francie jednoduše s Němci v žádném případě aktivně nespolupracovala a neměla to v úmyslu. Nakonec to vše Němce přinutilo, aby v druhé polovině října zakročili. Viděli totiž v mnoha francouzských koloniích skutečnou loajálnost tamních francouzských představitelů - jen co se naskytla příležitost, přidávali se mnohdy dobrovolně k de Gaullovy, vůdci Svobodných Franouzů, ve své vlasti odsouzenému k smrti.



22. října 1940 se Ribbentrop na cestě na setkání s Francem zastavil ve Francii a sešel se s Lavalem, který již od porážky Francie představoval onu loutku, kterou Němci zcela řídili, ale která se, oproti očekávání svému i svých pánů, po kapitulaci nedostala ke kormidlu vichystické Francie, neboť jej svěřila Pétainovi v přesvědčení, že tohoto staříka, kterému bylo již přes 80 let, bude snadno ovládat. To se však zatím nepovedlo, a protože si starý maršál již příliš dlouho dovoloval nespolupracovat s Němci, uskutečnila se tato schůzka, na které byl dohodnut program, který bude Pétainovi předložen. Ten opět sestával z úzké spolupráce mezi Francií a Německem. Byl Pétainovi za přítomnosti Lavala předložen Hitlerem na schůzce v Montoire. Pétain "jeho zásady přijal, ale o jejich konkrétních důsledcích se bude teprve jednat". Pétain se tedy dále vykrucoval, ale mezitím mu byl jak ministr zahraničních věcí vnucen právě Laval, jehož vliv po Montoire silně vzrostl a mělo tomu tak být i nadále. Zatímco Laval prosazoval "národní revoluci" (samozřejmě v nacistickém stylu), Pétain se jí zuby nehty bránil, a tak zůstalo jen u slov. Mezitím 11. listopadu v obsazené Francii došlo k demonstraci studentů na podporu de Gaulla. Skončili samozřejmě v koncentračním táboře; jejich čin však dokázal, že Francie o "národní revoluci" nestojí.



Maršál Pétain se mezitím stáhl do teplého hotelu du Parc a tam, společně se svými spolupracovníky, mezi něž patřil i tehdy nemnoho známý admirál Darlan, rozhodli učinit Lavalovým aktivitám přítrž. Laval 13. prosince přijel z Paříže do Vichy, kde měl dojednat podrobnosti Pétainova setkání s Hitlerem. Lavalovi odpůrci však Pétainovi pravděpodobně řekli, že má být "odvlečen do Paříže", a ten, poté co Lavala vyslechl, vydal rozkaz k jeho zatčení. Poté jej zbavil všech funkcí a pravomocí a nechal zatknout jeho nejbližší spolupracovníky a přívržence. Šlo vpodstatě o protiněmecký státní převrat. Němci, ač neprovedli žádné výslovné sankce, zakročili. Donutili Pétaina propustit všechny zatčené, s Lavalem musel dokonce sehrát dojemnou scénu usmíření, a rázem přestaly všechny německo-francouzské rozhovory. Němci tlačí na Pétaina čím dál silněji, aby funkce, které rozdělil mezi "své" muže, vrátil Lavalovi. Pétain se však rozhodne k poslednímu obrannému kroku - do funkcí, které byly opět uvolněny, zdá se pro Lavala, dosadí Darlana. To se ukázalo jako nejšťastnější volba - Darlan byl totiž zarytým nepřítelem Anglie a proto jej Němci nemohli podezírat, že bude podporovat politiku vyčkávání na případné britské vítězství. Lavalovi byla další den nabídnuta účast ve vládě, ale ten ji odmítl, neboť mu nabízeli pouze ohlodané kosti, nejvlivnějším mužem se definitivně stal Darlan. A Němci nechali Lavala padnout, protože věřili, že s Darlanem se nakonec také dohodnou a budou s ním spolupracovat podobně jako s Lavalem. Starý maršál Pétain Němce nakonec přece jen utahal a společně s Darlanem přechytračil.



11.) Řecko


Ke konci října 1940 bylo vše připraveno pro zahájení akcí, které byly dohodnuty mezi Hitlerem a Mussolinim v Brenneru měsíc před tím. Dne 28. října (den výročí pochodu na Řím) se Hitler po své cestě na španělské hranice, kde se setkal s generálem Francem, ve Florencii sešel s Mussolinim. Toho dne došlo k zahájení středomořské strategie. Italský velvyslanec v Athénách Grazii odevzdal řecké vládě nótu, ve které Řecku vytýká, že "opětovně porušilo neutralitu a dovolilo britskému loďstvu užívat řeckých vod, usnadňovalo britskému letectvu přísun zásob a přes všechna varování ze strany Itálie ještě vystupňovalo svou akci k podpoře britské branné moci a její součinnosti s nepřáteli Itálie." Dále opět vytýkala Řecku, že přijalo britské garance a že se dopouští provokací vůči albánskému národu (osvědčená taktika používaná Hitlerem při pohlcování střední Evropy). V podrobnějším zdůvodnění se navíc pravilo, že Itálie zjistila, že Kréta má být vydána Britům a že v Egyptě už čeká britský sbor na nalodění, aby mohl provést okupaci (žádný takový sbor se v Egyptě tehdy nenalézal).


To vše Itálie nemůže dále trpět, a tak žádá na Řecku jako záruku své neutrality, aby jí dovolilo vojensky obsadit na dobu nynějšího konfliktu některé strategické body na řeckém území. Vyzývá proto řeckou vládu, aby "se nezpěčovala a nepřekážela volnému průchodu okupaních vojsk a aby neprodleně dala vojenským činitelům příslušné rozkazy." Na to vše poskytl Mussolini Řekům, zřejmě aby dokázal, že si v ničem nezadá s Hitlerovou tvrdostí, ultimátum v délce tří hodin (což je najkratší známé ultimátum). V Itálii se okamžitě zvedl jásot (probíhaly oslavy fašistického pochodu na Řím) a očekávalo se, že se Řecko ihned poddá, v horším případě bude jeho odpor rychle zlomen. Maličké Řecko mělo totiž podle nejvyšších odhadů sedm špatně ozbrojených divizí; navíc nedisponovalo prakticky žádnou protiletadlou obranou, protože těch několik málo baterií, které mělo, bylo staženo k obraně větších měst. Řekové však na toto ultimátum odpověděli záporně.


A tak došlo ke zbabělému napadení malého, téměř bezbranného, státu o mnoho většm kolosem (Itálie tehdy čítala 45 milionů obyvatel). 29. října, po německém vzoru "za ranního šera" překročily připravené italské jednotky řecké hranice a letectvo začalo ihned hrdinně bombardovat bezbranná města plná civilistů. Italové měli na své straně všechny výhody - kromě mnohem většího počtu a lepší výzbroje jim přesuny za frontovou linií a na ni velmi usnadňovaly kvalitní silnice, které zde byly vybudovány již před rokem (což znamená, že Italové už tehdy předvídali, že se v Egyptě shromáždí britský sbor a bude se snažit obsadit Krétu). Na řecko-albánské hranici je krajina poměrně hornatá, místy je nadmořská výška přes 2000 metrů, proto Italové používali k útoku vojsk zvláště vycvičených pro boj v hornatém terénu. Cílem hlavního útoku byla Florina, ze které vede 150 km dlouhá silnice do Soluně, která je invazním přístavem a tedy klíčem k dobytí Řecka. Druhý proud italských vojsk mířil na Janinu, ze které jsou zase dobré komunikace směrem na Athény.


30. října Italové podle svých slov "zlomili odpor řeckých zadních vojů". Řekové se stahovali z hranice do lépe bránitelných pozic. Již 31. října, kdy Italové pronikli k řece Kalamase, "nepříznivé počasí a poruchy způsobené nepřítelem" zpomalily postup itlakého vojska. Italské letectvo však neúnavně bombarduje civilní obyvatelstvo měst. 1. listopadu ve svém válečném komuniké Italové ujišťují, že operace v řecku probíhají podle plánu (kdyby tomu tak skutečně bylo, bylo by potřeba o tom ujišťovat?). Za čtyři dny Italové svými dvěma nejlepšími armádami obsadili 79 řeckých vesnic. Zato dávají jasně najevo, že je již nehodlají opustit, a začínají důležitějším z nich přiřazovat italská jména. Podle italských zpravodajů byly motorizované divize překvapeny, že v Epiru nenašly silnice, nýbrž jen rozbahněné stezky, které déšť proměnil v potoky. To znamená, že katastrofálně selhala zpravodajská služba.


2. listopadu Italové prozradí, v co doufali: očekávali, že se v Soluni vylodí britské jednotky na pomoc svému spojenci, což by vyprovokovalo zásah Německa, které by Italy z jejich šlamastiky jistě vytáhlo. Německo hned na počátku zaujalo své stanovisko k nynější situaci, když prohlásilo, že toto je italská záležitost. Hitler byl přesvědčen, že Italové jsou kvalitní spojenec a s Řeckem si lehce poradí. Jenže Britové, kteří Řekům přislíbili pomoc na hranici svých možností, si jsou moc dobře vědomi, že svým zásahem by do konfliktu Německo zatáhli, a tak rádi, že jim statečný odpor malého řeckého vojska ulehčil situaci, nevylodili v Řecku ani vojáka. Přesto však Řecku výrazně pomohli. Proč Italové útočí přes nepřístupnou hornatou řecko-albánskou hranici a snaží se probít se do Soluně, proč se v ní přímo nevylodí? Odpovědí je, že se obávají britského loďstva. Britové tím donutili Italy zaútočit na hranici, kterou odvážné ale slabé řecké divize jsou schopny ubránit.


Reakce ostatních států, řeckých sousedů, ukázala, že Balkán nebyl schopen držet pohromadě ani v tak kritické situaci a že Němci, kteří si na něj už brousí zuby, budou mít pozici značně ulehčenou. Bulharsko, severní soused Řecka, jako "pozorný a vyzbrojený pozorovatel" považuje situaci Řecka za beznadějnou. Bulharsko si vždy dělalo zálusk na řeckou Makedonii. Jugoslávie ke konfliktu vydala projev, který vystihuje jeho závěrečná věta: "Se zřetelem na svůj dosavadní postoj Jugoslávie doufá, že dalším vývojem na Balkánu nebudou ohroženy její zájmy." Turecko, které bylo spojencem Británie (i když se to projevovalo hlavně tím, že od ní přijímalo finanční dotace), se nyní zaleklo, a prezident Inönü prohlásil: "Stanovisko Turecka jako neválčící mocnosti znemožňuje, aby turecké území bylo používáno mocnostmi vedoucími válku." Tím padla poslední naděje zastavit německo-italské pronikání na Balkán, který se tak Ose otevřel až po úžiny mezi Středozemním a Černým mořem. V Británii to vyvolá pochopitelně veliké zklamání, neboť tam s Tureckem počítali snad až více než by realismus dovoloval.


3. listopadu Italové hlásí další postup, ale - kde se v chvástavém Mussolinim vzala ta skromnost? - zamlčují, kde se udál. Italové začínají být zoufalí a snaží se všemožně přimět Německo, aby zasáhlo. Proto 4. listopadu oznamují, že Britové se konečně v Řecku vylodili, konkrétně na Krétě, ale není možno udat ani sílu vojska, ani dobu vylodění. O vybudování opěrného bodu na Krétě se v Británii uvažovalo a nakonec k němu došlo, ale až koncem listopadu. Německo by však ani nemohlo tak rychle zasáhnout, protože nemělo z Řeckem společnou hranici. Muselo by tam svá vojska dostat přes Maďarsko nebo Rumunsko, ale každopádně přes Bulharsko (tato cesta nebyla nereálná, ale Němci svému spojenci, který prohlašoval že je dobře připraven, věřili, a tak ještě neměli vytvořeny podmínky po zásah), a nebo přímo přes Jugoslávii do Albánie. Proto nakonec prohlásili, že vylodění na Krétě nebudou prozatím považovat za vylodění v Řecku a tím naděje Italů vyhasly.


Nakonec jsou Italové nuceni nejen zjistit, ale i doznat, že útočí Řekové (u jezera Presby). Další jejich zprávy z bojiště nabývají formy "operace na frontě epirské pokračují", neboť nemají co optimistického národu nabídnout. 9. listopadu došlo k výměně vrchního velitele, který byl předhozen jako obětní beránek (taktika mnohokráte s úspěchem používaná). 11. listopadu zničili Řekové severně od Pindu elitní divizi alpinů (horských jednotek).


22. listopadu byly italské zajišťovací jednotky tvořené dvěma divizemi, které na začátku konfliktu zaujaly obranné postavení na albánsko-řeckých hranicích, nuceny po 11 dnech boje a značných ztrátách ustoupit a boj se tak po necelém měsíci přenesl na italskou půdu (i když jen do Albánie). 25. listopadu přitáhli Řekové k Ochridskému jezeru, 26. listopadu se se na pobřeží Epiru vylodily další řecké jednotky, 6. prosince byl obsazen přístav Santi-Quaranta a 9. prosince vnikli Řekové do Argirocastra. 10. ledna byla obsazena Klissura. Řecký postup dále pokračoval a italský sen o opanování Středozemního moře se rozplýval do nenávratna.


Důsledky této porážky Itálie byly dalekosáhlejší než se zdálo, neboť společně s italským neúspěchem v severní Africe byla jedním z hlavních důvodů toho, že Španělsko nevstoupilo po boku Osy do války.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115210 Verze : 0
11,5) Británie a USA po pádu Francie


Velká Británie


Situace Británie je i po přestátém prvním kole zápasu o svou svobodu nadále kritická. Všechny britské dosavadní úspěchy byly čistě obranné. Je ovšem jasné, že těžiště vítězství spočívá v porážce Německa v Evropě. Německo, které celou Evropu ovládá a vykořisťuje, může postavit obrovské množství letadel, vyrobit dostatek munice a má ohromné množství zásob (norské zásoby másla a obilí na 2 roky odvezené i s výtěžkem rybolovu do Německa; 9 desetin zásob holandského másla odvezených do Německa během týdne; porážený dánský dobytek posílaný také do Německa; 2 miliony tun ve Francii zabaveného obilí plus 7 milionů tun německých zásob...). Jediné řešení, velká invaze do Evropy, je mimo diskuzi. Britská armáda se v žádném případě nemůže pokusit překročit ten kousek moře, který ostrov od pevniny odděluje, když se toho neodvážilo ani dokonale vyzbrojené vojsko německé. Britové také nemohou doufat v jakékoli zlepšení vztahu se Sovětským svazem; ten striktně trvá na srpnové dohodě s Německem a nelze dosáhnout ani pouhého navázání hospodářských styků. Navíc italské vojsko, ať už postupovalo sebenejistěji, se usadilo na okraji Egypta a Súdánu a obsadilo Britské Somálsko. Nemůže být pochyb o tom, že Japonci se chystají pohltit britskou Asii. Jediným významnějším spojencem Británie je tedy Řecko, to jí však nemůže nijak pomoci.


Jedinou nadějí Británie je americká pomoc, na kterou se musí spolehnout. Ta je ovšem zatím velice malá. Roku 1940 dodaly Spojené státy Bitánii všehovšudy 1 500 letadel, což jen malá část toho, co by Británie skutečně potřebovala. Avšak i tu Amerika dodávala se sebezapřením, neboť v té době mělo její vlastní letectvo prý jen 863 bojových letadel a 550 strojů patřících loďstvu. Od září do listopadu činila výroba 2 600 strojů; Němci tvrdí, že sami vyrobí víc za měsíc. Veškerá pomoc je navíc silně omezována neutrálním zákonem, který Roosevelt musí dodržovat. Realizuje se tedy pomocí principu "cash and carry" (zaplať a odvez - Britové si musí materiál dopravit na ostrov vlastními prostředky) a nebo přes nákupy kanadské vlády; ta totiž mohla na základě staršího ujednání nakupovat libovolné množství válečného materiálu bez ohledu na zmíněný neutrální zákon. Všechny tyto nákupy však musí být hrazeny britským majetkem na americké pevnině a britským zlatem. Británie tedy zoufale bojuje o čas a doufá, že mezitím nepřijde o celé své impérium, které s ní naštěstí stojí bok po boku a v rámci možností se snaží svému koloniálnímu pánu pomáhat, nebo dokonce o svůj vlastní ostrov. Británie má pak ještě víceméně formální spojenecké svazky s exilovými vládami Československa, Polska, Norska, Holandska, Belgie, Lucemburska a de Gaullem, vůdcem Svobodných Francouzů. K němu se však připojily jen vzdálené a bezvýznamné francouzské kolonie, a ač se snaží seč může, jeho přívrženci v severní Africe a dalších důležitých lokalitách se k akci neodhodlají, neboť jsou sevřeni italskou armádou v Tunisku, Německým letectvem a Španělskem, stále záhadným, co se jeho ambicí a budoucí politiky týče. Ve Spojených státech, na které všichni ti, kteří stojí proti Ose spoléhají, zatím dochází k boji politickému.


USA


Ve Spojených státech amerických po vypuknutí války v Evropě převládl izolacionismus, který znamenal nezasahovat do další evropské války. Ten však dostal povážlivé trhliny poté, co se německá válečná mašinérie přehnala západní Evropou a stanula na březích kanálu La Manche. Roosevelt, který byl jednoznačně toho názoru, že válka je nevyhnutelná, se na ni snažil svou zemi připravit. Celý proces, který skončil vysláním milionových armád do Evropy a převzetím protiněmecké války z rukou Británie, začal v dějinách zcela unikátní transakcí. 4. září, v době, kdy vrcholila bitva o Británii, byla sjednána dohoda mezi USA a Británií, že Británie pronajme USA své námořní a letecké opěrné body v Atlantiku, konkrétně na New Foundlandu, Bermudách, Bahamách, Jamajce a ostrovech Santa Lucia, Trinidad a Antigua a v britské Guyaně za 50 torpédoborců. V dějinách jde o jediný případ, kdy jedna z velmocí postoupila dobrovolně své vojenské základny jiné. Torpédoborce, ač Britům proti německým ponorkám velmi pomohly, měly hlavně přispět tomu, aby vše vypadalo jako skutečná obchodní transakce. Proto též Roosevelt prohlásil, že je to nejlepší obchod, který USA udělaly od koupě Louisiany roku 1803.


Lze se domýšlet, proč Britové tento krok učinili. Kdyby byli Němci poraženi, Hitler by ovládal celou západní Evropu a mezi ním a USA by byl toliko Tichý oceán. Ten je jistě obrovskou překážkou, nicméně kdyby Němci měli opěrné body na jeho druhé straně, překročili by jej mnohem snáze. Význam této "transakce" byl však ve svém důsledku daleko větší: přiblížil USA, alespoň v očích Německa dost výrazně, střetu s Hitlerem, a ten jednal velmi neuváženě - uzavřením Paktu tří s Japonskem, který nakonec umožnil USA, aby do války vstoupila jako napadený stát. 9. září Kongres konečně po nekonečných průtazích ukončil boj o zákonu o všeobecné branné povinnosti, která byla schválena 263 hlasy proti 149 (což je v kontrastu s ostatními prezidentovými návrhy, které do té doby procházely jen těsně). Roosevelt tak po uzavření Paktu tří nade vší pochybnost konečně dostal politické ovládání země do svých rukou. Stalo se tak těsně před volbami, které se konaly 5. listopadu 1940. V těch byl Franklin Delano Roosevelt zvolen potřetí prezidentem Spojených států amerických; získal asi o 4 miliony hlasů víc než druhý kandidát, Wilkie.


V té době vznikla jako reakce na zvraty v japonské politice jedna z pro budoucí vývoj války nejdůležitějších politických koalicí, které se říkalo "koalice ABCD", Ameriky, Británie, Činy a Holandské Indie (Holanďan je v angličtině Dutch). Byla potvrzením vůle těchto čtyř velmocí nedopustit ve východní Asii změnu poměrů. Tehdy se však teprve začínala rýsovat a neměla zatím žádný valný význam.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115211 Verze : 0
A tím jsem vyčerpal co mám k dispozici z dřívějška (myslel jsem že toho je víc, a ono není Smile ). Ještě mám článek o vyhnání Italů z východní Afriky, ten ale vložím nejspíš jako článek na valku a pak se dá link. Je to vzhledem k obecnému přehledu příliš okrajové.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115212 Verze : 0
tak jsem to poskladal do wordu, ma to, ehm, uz ted nejakych tricet stranek (Kapa se dostal k bitve o britanii az na asi tricate strance Very Happy Very Happy Very Happy) ale je to skvely zaklad na kterem muzeme stavet. Zpusob prace dal : stahnete si word, upravte (pozor, je treba nechat zapnute sledovani zmen, nic neprijimejte ani neschvalujte, jen at jsou zmeny videt !), a vlozte sem zpet na forum. V pripade, ze se sejde vic wordu v jednom case (a tedy budou tam ruzne zmeny ktere nesedi mezi sebou navzajem), hlavni upravy a spojeni provedu ja.


PS> Pred uploadem word PREJMENUJTE, treba na ww2_kapa.doc, aby nedochazelo k prepisovani, forum myslim neumi rozlisit, ze soubor stejneho nazvu jiz existuje a nazev pri uploadu zmenit Exclamation
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#115991 Verze : 0

Citace - kapa :

A tím jsem vyčerpal co mám k dispozici z dřívějška (myslel jsem že toho je víc, a ono není Smile ). Ještě mám článek o vyhnání Italů z východní Afriky, ten ale vložím nejspíš jako článek na valku a pak se dá link. Je to vzhledem k obecnému přehledu příliš okrajové.



Citace - kapa :

A tím jsem vyčerpal co mám k dispozici z dřívějška (myslel jsem že toho je víc, a ono není Smile ). Ještě mám článek o vyhnání Italů z východní Afriky, ten ale vložím nejspíš jako článek na valku a pak se dá link. Je to vzhledem k obecnému přehledu příliš okrajové.



nechcete použít k operacím v Italské východní Africe něco ze stávajících článků www.valka.cz a www.valka.cz ????
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#116019 Verze : 0
co se tyce tohoto clanku, sepsal bych jen neco strucneho, a na tvuj clanek z toho odkazoval.


muj dalsi krok bude, ze projedu vsechny clanky na valce, ktere se vztahuji k ww2 a vypisu je do toho wordu, do jednotlivych kapitol, at vime na co muzeme odkazovat a co uz je nekde napsano. Netyka se to faktografickych for, to udelame az uplne nakonec, toho bude fura.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#116020 Verze : 0
echm ... dovolil jsem si udělat nějaké pokusy o změnu do dokumentu ww2.doc.


Jde jen o odstavec o pobaltských státech - a to o tři věci:
1 - upravil jsem formulaci tak aby nevyznívala, že byly Německo a SSSR nuceni uzavřít spojenectví - podle mého to bylo svobodné rozhodnutí jejich politických reprezentací.
2 - upravil jsem formulaci tak, aby bylo jasné, že pobaltské státy byly naopak Laughing nuceny uzavřít smlouvu se SSSR
3 - upravil jsem formulaci o "darování" vilenska - litevci to nechtěli a od sovětů to bylo prázdné gesto.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#124222 Verze : 0
4) Situace v Africe do roku 1938


První známky přicházející války nastaly ve chvíli kdy Itálie zaútočila na Etiopii. Došlo k tomu 3. října 1935. Útoky zpočátku nebyly nejefektivnější,a le po změně ve velní došlo k rozšíření leteckých útoků a další posily byly dostačující pro dokončení dobytí země.
Adis Abeba padla 5. května 1936.
Společnost národů prokázala svojí neúčinost, protože přesto, že Itálie byla označena za útočníka praktickou efektivitu reparací zmařila Italsko Francouzská dohoda z prosince 1935.
Dalším případem kdy blížící se válka obcházela v Africe bylo povstání Francových fašistů ve Španělském maroku 17. července 1936. V této části španělska, ale boje netrvaly dlouho.
Jediná další věc ke které docházelo do konce roku 1938 bylo opevňování na Egyptsko Lybijské hranici.


Stačí tohle téma takhle?
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#126961 Verze : 0
Jirka Vrba: Mimochodem jestli tím vilenskem myslíš Klajpedu, tak zatímco tu němci anektovali v březnu 1939, tak litva byla na sssr závislá až od října 1939. Takže mi to přijde poněkud mimo, ale možná jsem trochu mimo.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#127221 Verze : 0
2 Hawk: Já ještě nečetl, co připsal Jirka, ale Vilensko a Klajpeda nejsou totéž. Klajpeda je námořní přístav na západě Litvy (viz. území zvané Memel), zatímco Vilno/Wilna/Vilnius je litevské město ve vnitrozemí. Toto litevské město bylo součástí polsko-litevského soustátí. Při třetím dělení Polska bylo součástí ruského záboru. Po roce 1918 součástí Litvy (dokonce hl. město), po krátkém čase ale zabráno Poláky (ve měste snad byla polská většina). Vilensko tvořilo takový severovýchodní cíp Polska. Hl. městem Litvy se po ztrátě Vilniusu stal Kaunas.


Více:


Vilnius i s mapou podrobněji: http://de.wikipedia.org/wiki/Wilna
Klajpeda třeba zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Klaipeda
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#127223 Verze : 0

Citace - jirka vrba :

echm ... dovolil jsem si udělat nějaké pokusy o změnu do dokumentu ww2.doc.


Jde jen o odstavec o pobaltských státech - a to o tři věci:
1 - upravil jsem formulaci tak aby nevyznívala, že byly Německo a SSSR nuceni uzavřít spojenectví - podle mého to bylo svobodné rozhodnutí jejich politických reprezentací.
2 - upravil jsem formulaci tak, aby bylo jasné, že pobaltské státy byly naopak Laughing nuceny uzavřít smlouvu se SSSR
3 - upravil jsem formulaci o "darování" vilenska - litevci to nechtěli a od sovětů to bylo prázdné gesto.



1.Je jasny ze to bylo svobodne rozhodnuti pod tlakem ruznych okolnosti,ovsem tady zabredavame do toho ze SSSR pred tim jednal se zapadnimi mocnostmi(VB a Francii) v lete 1939 a ti jednani ztroskotali prave kvuli VB.Takze donuceni ke smlouve s Nemeckem asi soveti byli, jinak by od zacatku mluvili s III Risi.Navic faktor Japonska.
2.Souhlas
3.O tom jak to litevci "nechteli" hovori fakta ze od roku 1922 az po rok 1939 Kaunas byl jen docasnym hlavnim mestem a Vilnus oficialne byl uznavam za hlavni mesto Litvy.Takze nevim kde beres jistotu ze litevci ho nechteli,podle me(nejenom podle me)Vilnius pro nich v tu chvili byl opravdu nejdulezitejsim bodem.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#132642 Verze : 0

Citace - Kaskad :


1.Je jasny ze to bylo svobodne rozhodnuti pod tlakem ruznych okolnosti,ovsem tady zabredavame do toho ze SSSR pred tim jednal se zapadnimi mocnostmi(VB a Francii) v lete 1939 a ti jednani ztroskotali prave kvuli VB.Takze donuceni ke smlouve s Nemeckem asi soveti byli, jinak by od zacatku mluvili s III Risi.Navic faktor Japonska.

Kaskade jen tu proboha nezačínej rozvíjet další nekonečnou diskuzi, na to je dost místa v diskuzní sekci WW2. Sověti zkrátka jednali ze všema a vybrali si pro ně výhodnější nabídku toď vše.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#132652 Verze : 0
to Kaskad - ty body jsou jen stručné shrnutí změn, co jsem udělal ve článku. Připadne mi, že sis ho ani neotevřel, takže ti to tady kopíruju. To co jsem tam přidal je podtrženo:



Jako první podepsalo bylo donuceno podepsat smlouvu o neútočení se Sovětským svazem Estonsko, a to už 28. září. Po třídenním váhání Tři dny po Estonsku následovalo Lotyšsko, a konečně 10. října byla podepsána i smlouva s Litvou. Vyjednávání s ní trvalo o něco déle, neboť se jednalo o více a závažnějších otázkách. Litva totiž od Sovětů dostane zpět Vilno, staré hlavní město litevského státu s polskou většinou avšak litevským okolím, které bylo anektováno Polskem a nyní se dostalo do rukou Sovětům, jako náplast (poměrně velikou - o rozloze 7 tisíc čtverečních kilometrů, to je asi třináctina dosavadní rozlohy Litvy). Na oplátku Sovětskému svazu poskytne právo zřídit letecké základny na svém území (konkrétně u Vylkovyše a Kotedyú) a leteckou námořní základnu Pelangen. Sověti si takové gesto mohli dovolit – darovali ukradené území Litvě (která o ně za těchto podmínek nestála) jenom proto, že věděli, že ho dostanou záhy zpátky i s celou Litvou.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#132720 Verze : 0
...ještě mě napadá...to Hawk:


Admin psal, jak se mají zaznamenávat změny do článku - je to o stránku dopředu:

Citace :

ak jsem to poskladal do wordu, ma to, ehm, uz ted nejakych tricet stranek (Kapa se dostal k bitve o britanii az na asi tricate strance icon_biggrin.gif icon_biggrin.gif icon_biggrin.gif) ale je to skvely zaklad na kterem muzeme stavet. Zpusob prace dal : stahnete si word, upravte (pozor, je treba nechat zapnute sledovani zmen, nic neprijimejte ani neschvalujte, jen at jsou zmeny videt !), a vlozte sem zpet na forum. V pripade, ze se sejde vic wordu v jednom case (a tedy budou tam ruzne zmeny ktere nesedi mezi sebou navzajem), hlavni upravy a spojeni provedu ja.


PS> Pred uploadem word PREJMENUJTE, treba na ww2_kapa.doc, aby nedochazelo k prepisovani, forum myslim neumi rozlisit, ze soubor stejneho nazvu jiz existuje a nazev pri uploadu zmenit icon_exclaim.gif
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#132722 Verze : 0

Citace - Kapa :

Stručný přehled WW II
....
Jenže po 15. březnu 1939 se Velká Británie a Francie rozhodly s Polskem podepsat spojeneckou smlouvu, která byla navržena tak, že podle ní vlastně Británie a Francie vstupovala do války tehdy, když o to Poláci požádají. Na straně demokracií stál do 23. 8. 1939 též Sovětský svaz, který se ale nemohl dohodnout s Británií a Francií (a v neposlední řadě také s Poláky, kteří rezolutně odmítli povolit vstup Rudé armády na své území), a tak nakonec uzavřel SSSR s Němci Pakt o neútočení. V tomto okamžiku byl Hitler nezvratně rozhodnut jít do války, protože tušil, jak špatně jsou na ni západní mocnosti připraveny a navíc byl Ribbentropem, kterého považoval za znalce Británie, přesvědčován, že spojenci do války nepůjdou. A v posledních srpnových dnech se skutečně Britové pokusili mír zachránit podobnou akcí jakou byl Mnichov, chtěli věc vyřešit "jednáním" mezi Polskem a Německem jejich prostřednictvím. Stejně jako Československu i Polákům chtěli garantovat nové hranice, kdyby se vzdali Koridoru a byly provedeny ještě další úpravy na slezské hranici. Jenže Hitlerovi samozřejmě nešlo o Koridor, chtěl celé Polsko, které bylo "rasově nečisté" a bylo nutné ho dobýt kvůli připravovanému útoku na Rusko. Navíc tajný dodatek Paktu o neútočení se SSSR obsahoval plány na rozdělení Polska mezi tyto dvě země. Takže zatímco Francouzi konečně jasně prohlásili, že kvůli Polsku do války půjdou, ten samý den Britové navrhli řešení "mírovou cestou".
..... . (autor:kapa)



Dovolim si pridat k tomu textu svou pripominku:
TEXT: "na straně demokracií stál do 23. 8. 1939 též Sovětský svaz, který se ale nemohl dohodnout s Británií a Francií (a v neposlední řadě také s Poláky, kteří rezolutně odmítli povolit vstup Rudé armády na své území)"?


> Jak rozumet slovy "na straně demokracií stál do 23. 8. 1939 též Sovětský svaz", rozumim tomu, ze SSSR cely svuj cas tedy od r. 1917 byl demokraticky apod Confused:


>> Uprimne receno, neznam zeme, ktera by dovolila vstup cizi ozbrojenych vojsk na vlastni uzemi a zvlast z tak agresivnim a nepratelskym postupem vuci Polsku jako SSSR (a take nacisticke Nemecko). V mezivalecnem Polsku rikalo se, ze kdyby Rusove do Polska vesli tak by uz nevysli... a vedeli o tom vschini. Zvlast po polsko-bolsevickej valce roku 1919/1920, Rapallo apod. Slovy o ochote bojovani s Nemeckem a pripadne pomoci Ceskoslovensku ale Polsko tomu nedovolilo nejsou podle mne spravne. Bylo to pres nekolika desitek let skutecna propaganda Stalina> chteli jsme ale nam nedovolili. Autori tech slov od sameho zacatku vedeli, ze to neni realisticke. Proc bojovat s dlouhodobym, dobrym partnerem jak ekonomickym tak militarnym a zvlast v situaci oslabeni sve armady (na vlastni rozhodnuti udelani cistky nad 100 tis. dustojniku a poddustojniku). Byla jeste jedna moznost at kapitalisticke staty a nepratele bojuji mezi sebou a my (SSSR) na tom vitezime a budeme potom rozhodovat... !
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#162987 Verze : 0
kaz: Z věty že stál na straně demokracií nevyplývá, že byl sám demokracií, spíše naopak Smile Takže tak jsem to pochopitelně nemyslel. A už vůbec se nejedná o dobu od roku 1917 dál, jde pouze o předválečnou situaci.


S tím Polskem jsem to nemyslel nijak negativně, je pochopitelné že Polsko nechtělo na své území Rusy pustit. O tom jestli Rusové počítali s tím, že to není reálné, nebo nikoliv, bych si nedovolil tak jednoznačně soudit. Že jim Polsko vstup neumožní bylo asi jasné, ale pořád tu byla možnost, že ho buď západní spojenci donutí Rusům ustoupit (stejně jako donutily v Mnichově ustoupit Československo Němcům), nebo že třeba po vypuknutí války se Polsko v nouzi na SSSR přece jenom obrátí, a nebo že si Rusové prostě průchod vynutí... Co se týče Československa, tak tam byl SSSR minimálně připraven poskytnout letecké síly, které by přeletěly, s tichým souhlasem tamní vlády, přes území Rumunska na Slovensko. A dále nezapomínej, že Polsko se v době krize kolem Československa připojilo k Německu a hrozilo (nebo aspoň Hitler to chtěl), že na Československo zaútočí spolu s ním. Proti této hrozbě by SSSR Československu nepochybně pomohl velmi účinně.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#162991 Verze : 0
To Kapa: Usiluji dorozumet Tvou argumentaci ale mam s tim osobne problem. Tezko mi umistit slovy SSSR - demokracie a take nacisticke Nemecko - demokracie. V kazdem pripade jsou to popreni slova demokracie.


Myslim, ze v kazdem pripade Polsko nedovolilo by ustup vuci Nemecku. A Rusove po vypuknuti valky opravdu byli velmi pomocni (Pakt Ribbentrop-Molotov) a Rusove meli moznost pres Polsko pruchod vynutit ale rozhodli jinak...viz foto
(bohuzel omylem opakoval jsem 2krat foto ...2.jpg a nemohu to anulovat Smile Admine odstran prosim jedno foto dolu).
Mezi zememi jsou samozrejme konflikty a zvlast v pripade nove vzniklych jak napr. Ceskoslovensko a Polsko, ktere nebyly na mape Evropy pres mnoha pokoleni a musi od nova formovat svou podobu. Nejdulezitejsi bylu hranicni spory. Jaky postup deleni prijimat:demograficky aneb politicky-volby-referendum aneb ekonomicky a tak bylo v pripade Sląska Cieszyńskiego- Zaolzie/ Tesinsko. Stalo se , ze diky vojenske akcii vojsk CSR a pozdejsich dohovoru toto uzemi ve vetsine narodnosti polske stalo se casti Ceskoslovenska. Pravdou je take, ze nevsichni v Polsku byli "radi" s takoveho rozhodnuti. Situace roku 1938 a vchod polskych oddilu na to uzemi pri "prilezitosti" realizaci mnichovskych dochod Nemci, bylo zacatkem jeste vetsi neshody mezi predstavitely Ceskoslovenska a Polska take v budoucnu.


Ohledne spolupraci nacistickeho Nemecka s Polskem nemam na tu chvili zadny konkretni priklad. Byly samozrejme usilovani z Berlinu aby pripojit se k valce proti SSSR ale Polsko odpovedelo: ne.
Na zacatku r. 1939 Hitler byl stale jeste nachylny k nejake forme dochody s Polskem. Tri tydny po Mnichove pozval Hitler do Berchtesgardenu polskeho velvyslance a predstavil jemu ruzna varianta vyvoju situacii. Bylo to vyvrcholeni mnoha cinnosti na nemecke strane aby setkani vubec mohlo probehnout. Zvlast na tom delal Hermann Goering, ktery mj. trikrat byl v polskych lesech na loveni>> fakt ten byl potom komunistickou propagandou ukazovan jako potvrzeni nemecko- polskeho primeri- ta falesna informace byla potom v ucebnicich ve skolach na Zapade (napr. M.L.R. Issac: A history of Europe. 1870-1950. Londyn 1960). Propozice Hitlera predpokladaly rezignace Polska z prav do Gdanske a dovoleni vystaveni dalnici mezi Berlinem a Konigsbergem. Misto toho Polsko melo vejit do velmi vyhodneho sestaveni jak politickeho tak hospodarskeho proti SSSR. Nemecke varovani bylo velmi citelne, kdyz Polaci neprijmou "nabidky" od Hitlera, on krome toho bez dovoleni Polaku ovladne Gdansk a dorozumi se se Stalinem proti Polsku. Jak je znamo Hitler byl predpojaty vuci Zidum a komunisticke ideologii a predpokladalo se, ze Polsko rychle prijme ty podminky. Prece Polsko melo u sebe nejvetsi pocet Zidu v Evrope a Polsko bylo silne antikomunisticke, zdalo se jemu, ze Polsko a Nemci jsou ocividni partnery. Ale Hitler a jeho poradci vazili lehce fakt, ze Polsky nacionalizm byl jak antynemecky tak antysovetsky. Polsko neodpovidalo na Nemecke "ultimatum". Mezitim polska diplomacie zacala hovory s SSSR nt. obchodne a pratelskych relacii. Dne 21.3.1939- tyden po padu Ceskoslovenska, polsky velvyslanec byl opetne pozvan a bylo jemu receno, ze Fuhrer je vstekly za pricinou nedostatku pokroku pri vzajemnych hovorech. O tyden pozdeji 28.3.1939 Nemci vypovedeli Polsku pakt o neagresii. Tazisko nacisticke propagandy presunulo se potom na Gdansk a take na nesnasitelne utlacovani nemecke mensiny v Polsku (overeny zpusob na prikladu Ceskoslovenska). Dne 31.3.1939 Anglie dobrovolne prislibila Polsku garance nezavislosti. V odpovedi dne 3.4.1939 Hitler dal tajny prikaz na pripraveni planu dobyti silou Gdansku a eventuelni valku s Polskem. Potom bylo uz ticho pred bourkou> ve vetsi mire objevovaly se sabotazni a diverzni akce v Polsku, provokace v Gliwicich (kauza rozhlas), Westerplatte-1.9.1939. Polsko bojovalo delsi dobu nez Francie ikdyz melo proti sobe dva nepratele Hitlera a Stalina. Je treba rici take, ze v okupovanem Polsku nefungovala zadna kolaboracni vlada, Nemci usilovali na tom ale nepodarilo se jim to udelat. Tim zpusobem Nemci nemohli sve bestialstva cinene na uzemi Polska legitimovat. Pripomenu, ze za uschovavani Zidu v Polsku se roztrilelo cele rodiny, sistematicke lapacky na ulicich byly zdrojem levne sily posilane pak do Nemecka... ale to uz jina tema.
Kooperativni clanek - WW2 - Prohlidka vojsk Rude armady a Wehrmachtu- Brest Litevskyj- 1939.

Prohlidka vojsk Rude armady a Wehrmachtu- Brest Litevskyj- 1939.
Kooperativni clanek - WW2 - Prohlidka vojsk Rude armady a Wehrmachtu- Brest Litevskyj- 1939.

Prohlidka vojsk Rude armady a Wehrmachtu- Brest Litevskyj- 1939.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163163 Verze : 0
ja tu vetu chapu stejne jako kapa, protoze se tam pravi NA STRANE demokracii, tedy ne ze sam byl demokracie, ale ze stal na jejich strane, coz je rozdil Smile


jinak jsem rad, ze se tu rozebehla zase nejaka diskuse k tomuto clanku, i kdyz bych byl radsi, kdyby se tu misto hadani o slovicka pracovalo na (povetsinou) chybejicim obsahu mnoha kapitol Smile je videt, ze o toto tema mate zajem, prosim, pripojte se k psani tohoto clanku, at se muze co nejdrive povesit na valku !
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163173 Verze : 0
kaz: Možná jde o jazykový problém, to jsem si neuvědomil - ta věta znamená: na stejné straně jako stály (západní) demokracie stál i - NEDEMOKRATICKÝ - Sovětský svaz.


Složitá situace Polska mezi Německem a SSSR je mi známa. Polsko se pokoušelo balancovat tak, aby se nestalo závislým ani na jednom z těchto států, ke kterým mělo zhruba stejný odpor (možná spíš větší k SSSR?). Nakonec to dopadlo tak že si ho oba státy opět rozdělily, což můžeme brát jako potvrzení toho, že se Polákům podařilo nepřipojit se ani k jednomu státu... To ale nic nemění na tom, že v době mnichovské krize Polsko připojilo své požadavky k německým a vyvstala možnost, že by do války šlo po boku Německa - osobně si myslím že by tomu tak nebylo, ale není vyloučeno že by si došlo aspoň pro "svoje" Těšínsko. Od roku 1934, kdy Polsko s Hitlerem podepsalo pakt o neútočení, mělo Polsko blíž k Německu než k SSSR. Byl to i Hitlerův záměr rozrušit koalici států která kolem něho byla, kterému v krátkodobém horizontu obětoval německé aspirace na Gdaňsk (až do roku 1939 držel gdaňské nacisty na uzdě, na rozdíl od československých, a jejich "nehorázného utlačování Poláky" si všiml až poté, co se vztahy s Polskem zhoršily). Počítal že Polsko se vzdá Gdaňska a přistoupí na další tebou zmíněné požadavky výměnou za německé spojenectví proti SSSR. Poláci ovšem nebyli ochotni nechat se svázat ani s jednou stranou více než bylo nutné.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163185 Verze : 0
Admin: Budu koncit me prispevky v te zajimave teme, a ktere meliby probichat na jinem miste... ale nekdy kdyz se rekne jedno slovo v zajimave teme, tezke je rychle ukoncit;-))


Kapa: Tve posledni upresneni vysvetlilo mi vyznam recene vety- diky!


V tamni dobe kazdy stat realizoval sve politicke cile:
- Nemecko> chtelo valku
- Francie a Anglie> delala vsechno aby valky nebylo- "mirove reseni konfliktu" (vysledek- Mnichov)
- SSSR> ocekavalo od tech obou stran nejlepsi nabidku- kdo da vice. Nemecka nabidka byla pro Stalina vyhodnejsi, tj. pakt o neutoceni, deleni vychodni Evropy a mediace mezi SSSR a Japonskem bojujici u Mongolie.
- Polsko> nachazelo se upostred mezi "kladivem a kovadlinou" (Hitler a Stalin) a v kazdem pripade takovy stav svazany byl s agresii, teritorialnimy pozadavky a ideologickym faktorem obou. Postup pri hovorech s SSSR pacifisticke Francie a Anglie v te dobe blizil se nebezpecne k mnichovske variante ale ted realizovanou podle planu Moskvy.Jak dorozumet pozadavkum SSSR svobodneho vstupu na uzemi Pobaltskych statu bez jejich dovoleni aneb prinuceni vchodu/prechodu RA take na polske uzemi. Rusove by us nevysli a znamenalo by to politickou sebevrazdu statu.


Rikas, ze v roce 1934 Polsko bylo blizsi Nemecku nez SSSR... . Hitler po dobyti politicke moci chtel uklidnit Evropu a ukazat ze je seriozny a predvidatelny politik a efektem toho byla prave dochoda s Polskem, z kterym Nemecko provadelo od r. 1925 celni valku. Na druhe strane stalo SSSR, podle ktereho Polsko znamenalo byti nejvetsim nepratelem v Evrope. Hlavni pricinou toho byly vysledky polsko- bolsevicke valky (1919/1920), ktera zabranila pruvodu "ohne bolsevicke revoluci" dale na Zapad, ktera mela posilit revoluce v Nemecku , Madarsku apod. Polsko cinilo take usilovani o utvoreni "bezpecnostni zonu" mj. na Pobalti proti agresivnim cinnostem SSSR. Vyznam nemecko- sovetske dohody v Rapallu vsak byla jednoznacne vyhruzny.
Poznamka: Na pocatku 30. let Polsko nabidlo Francie spolecne zautoceni na militarne slabe tehdy Nemecko (prevencni valka) ale Francie nemela o tom zajmu.
Wink
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163679 Verze : 0

Citace - kaz :


- Nemecko> chtelo valku
...
Hitler po dobyti politicke moci chtel uklidnit Evropu a ukazat ze je seriozny a predvidatelny politik a efektem toho byla prave dochoda s Polskem, z kterym Nemecko provadelo od r. 1925 celni valku.



Německo chtělo válku se SSSR (lépe řečeno chtělo dobýt "lebensraum" a bylo jednoznačné, že k tomu musí dojít válkou), ale nikoliv válku evropskou či dokonce světovou. V cestě válce se SSSR stály především - díky své poloze i spojeneckým závazkům - Československo a Polsko. "Českoslovenký problém" se podařilo vyřešit Mnichovem a březnem 1939, čili vpodstatě dokonale. S Polskem Hitler hodlal věci uspořádat buď podobně jako s Československem (hrozbou agrese a doufal v další Mnichov) a nebo pomocí jednání, kdy jak už jsem psal doufal že by se Polsko po vyřešení Gdaňsku a Koridoru mohlo stát víceméně německým satelitem. Když Poláci o tázce Gdaňsku odmítli ustoupit, zbývala agrese. Vzhledem k situaci tentokrát už ne za asistence západních mocností, ale SSSR.


Smlouva z roku 1934 byla velkým diplomatickým úspěchem Hitlera, ale nejde jen o snahu ukázat světu jak je mírumilovný. Šlo především o snahu rozklížit francouzskou alianci kolem Německa. Jestli to byl krok předvídatelný, o tom bych pochyboval, protože německé vztahy s Polskem byly nejhorší ze všech sousedů, a přesto právě s ním uzavřel (i proti valné části veřejného mínění) překvapivě smlouvu o neútočení.
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163728 Verze : 0
Kapa:


Pred smlouvou s Nemeckem roku 1934 bylo nekolik udalosti, kterych vysledkem byla dohoda.
- v roku 1933 politicke vztahy mezi Polskem a SSSR vesly v nove stadium od doby podepsani vzajemneho paktu o neutoceni (25.7.1932). Po oslabeni uspesnych dlouhodobe trvajicich vzajemne nemecko -sovetske spolupraci, v sovetskych casopisech objevily se hlasy ze Polsko ma pravo mit pristup k mori a odsuzujici nemecky revizjonizm. Behem statni navstevy Moskvy predstavitel polske delegacii- Miedziński rekl, ze Polsko nepripoji se k Nemecku proti SSSR. Efektou "priblizovani" se obou stran bylo podepsani mezi SSSR a jeji sousedy (Polsko, Estonie, Lotyssko, Litva, Rumunsko,Turecko, Afghanistan) tzv. Londynskou deklaracii (3.7.1933), ktera definiovala vyznam utocnika a odhazovala jakekoliv zduvodneni agresi atd. Moskva v te dobe deklarovala se jako zeme, ktera stala na strane miru a wersailskych dohod a podepisovala ruzne dohody, ktere potom nemela respektovat.
Zlepseni vzajemnych zvtahu mezi Polskem a SSSR mela vliv na postoj Nemecka vuci Polsku. Od listopadu 1933 trvaly hovory aby 26.1.1934 byla podepsany pakt o neutoceni>> ale neobsahoval zadne informacii o teritorialnich problemach a mensinach. Fakt ten prolamal mezinarodni izolace Nemecka (po vystoupeni z Ligii narodu) ale mel svedcit zdanlive o mirovym sklonu Hitlera.
V te dobe tezko nemocny uz Józef Piłsudski byl svedom nasi komplikovane situaci a mel rict: " Polsko sedi ted na dvou zidlech. To nemuze trvat dlouho. Musime vedet, ze ktereho driv spadneme a kdy".
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#163751 Verze : 0

Citace - RoBoT :

Citace - Fantan :


Mimochodem Polsko nezačalo Gliwitzí, ale spíš útokem posádky školního křižníku Schleswig - Holstein na Westerplatte, přinejmenším Poláci to takto pociťují.




No dokonce jsem viděl dokument (snad to mám i nahrané), že na území Polska vyrazili podle starého plánu diverzni jednotky (= tedy jako suverénně první Smile ) někudy kolem Jablunkovských průsmyků - snad dokonce tím železničním tunelem, co tam je Smile Zkusim to najít, už si z toho moc nepamatuju Smile
Byli to speciální jednotky Abwehru (zárodek pozdější divize Brandenburg) a bylo to v noci z 25.-26.srpna 1939!Ti vojáci neměli vysílačku a nikdo jim neřekl že útok byl mezitím oddálen-byly nějací mrtví na obou stranách němci když zjistili že jsou bez podpory se po několika hodinách vratili na výchozí pozice!Jinak byl o tom článek v časopise Epocha a byla o tom zmýnka v dokumentárním seriálu Hitler-před pár lety to dávali na čt 2 a jeden díl seriálu Osudové okamžiky-Jablůnkokov byl však jeden ze dvou případů!Druhý se stal někde v Německém dnes Polském Slezku!
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#165622 Verze : 0
K tomu Jablunkovu - nebolo to náhodou tak, že útočníkmi boli Nemeckí vojaci v Poľských uniformách, ktorí obsadili Jablunkovský priesmyk a aj zablokovali v tuneli nejaký vlak, aby to vyznelo ako provokácia z poľskej strany? Následne po útoku nemeckej pohraničnej stráže akože ustúpili a nechali tam nejakých mŕtvych (podobne ako v Gliviciach).
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#165633 Verze : 0
Tihle byly normálně v uniformách WH(byl to vojáci Abwehru)-ono to ani nebylo moc potřeba oblékat se do uniforem nepřítele ty mosty byly 3-5Km na území Polska a nebyly podminovány-Poláci nechtěli provokovat!Ty jednotky vyrazily ve 2.00 v noci,samozřejmě že počítaly s tím že je napadnou hlídky ale také počítaly že za nima postupuje regulérní armáda,která je ve 4,45 vystřídá-ale ono nic-došlo k přestřelce,pár strátám a kolem 9.00když jim do šlo že se nic neděje se stáhli(jak jsem už psal neměli spojení veltelstvím,a postupovali podle předem daného plánu)!Ostatně 1.září jeli podle stejného"jízdního řádu"ale tentokrát už ta podpora přišla..!To co ty popisuješ je jiný případ-už na konci srpna 1939 bylo do vnitrozemí Polska vysláno několik komand Abwehru v Polských uniformách,které měli dva úkoly1)zabránit sabotážím v zadodoslezských továrnách2)zničit mosty přes Vislu eventuelně je obsadit!Jinak když už jsme u těch Gliwic víte že originální průkazky a uniformy na tento útok sehnal pro SD v Polsku pozdější zachránce ždů Oscar Schindler!
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#165693 Verze : 0
Co takhle o tom napsat, třeba kratší, článek? Myslím že zajímavé je to dost...
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166341 Verze : 0
No,to co jsem tady ve svých dvou příspěvcích napsal je tak zhruba všechno,co se o těch akcích na obsazení těch mostů ví!Vyprávějí o tom jenom pamětníci dokumenty Abwehru nebo Wh se nedochovali(pokud vůbec nějaké byli při stupni utajení této akce-vždyť tohle byla první útočná akce 2.sv a to dokonce 2,hodiny 25 minut před ostřelováním Helu Kriegsmarine!)a to co o tom dnes víme je jenom z vyprávění účastníků a to pouze z útočící strany-v Polsku se žádný pamětník nenašel!Navíc ti lidé promluvili až 60 let po válce-drželi utajení! Radši napíšu něco o historii a složení divize Brandenburg(i když nevím jestli to tady někdo už neudělal-rozsah války je fakt obrovský!)mám o tom dvě knihy a tam shrnu všechno o této speciální jednotce od začátku do konce!A speciálně napíšu článek o Gliwicích a o dalších případech provokací které se noc na 1.září 1939 stali navíc tyto operace byli v kompetenci jiné německé zpravodajské služby-Heidrychova SD!
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166359 Verze : 0
hele, vratim se k puvodni myslence tohoto clanku : co kdybychom zalozili jedno tema, kam bychom co kapitola, to forum, pozakladali vsechny doposud existujici texty tohoto clanku, a rovnou by se to tvorilo tam ? protoze je jasny, ze jinak s timhle clankem nehnem Very Happy Very Happy Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166365 Verze : 0
to zní dobře náčelníku...to by mohlo i fungovat Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166384 Verze : 0
zrizeno :


/category/view/500561/


jinak predbezne jsem nastrelil strukturu a vlozil jednu kapitolu, postupne to tam nasypem cele a muzem zacit tvorit Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166390 Verze : 0
Jen bych doplnil-dnes jsem se stavil u kamaráda a ten mi pujčil knížku kde je akce u Jablukovského mostu docela slušně popsána a rozšiřuje popis toho co jsem viděl a napsal z dokumentu o Hitlerovy!Takže članeček přeci jenom bude! Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#166392 Verze : 0
clanek byl cely vlozen a zalozen do fora :


Druha svetova valka - kooperativni clanek
/category/view/500561/


takze veskere pripominky a texty a komentare prosim tam Smile
URL : https://www.valka.cz/Kooperativni-clanek-WW2-t31716#168893 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více