Koncentrační a vyhlazovací tábory zemí mocností Osy

Intelektuál, pacifista, levicově orientovaný novinář židovského původu.

Městečko Mauthausen a tábor smrti.

Mauthausen -  pokračování.

Mauthausen - pokračování.

Mauthausen - pokračování.

Mauthausen - pokračování.

Příběhy Židů za druhé světové války nám přijdou mnohdy "zcela známé" a prozkoumané do nejmenších detailů. Deportace a systematické vraždění Židů bylo vynuceno nacisty a nebylo proti němu odporu, snad s výjimkou pár statečných jednotlivců, kteří se snažili Židům na vlastní pěst pomoci. Přesto existuje země, která dokázala nacisty v boji o životy svých Židů porazit na plné čáře. Tou zemí je Dánsko.

Rudolf Vrba nebol iba mužom, ktorý ušiel z koncentračného tábora Auschwitz a povedal svetu pravdu o tamojšom vyvražďovaní Židov. Bol aj mužom, ktorý mal ostrý konflikt s izraelskými Židmi po druhej svetovej vojne a ktorého meno nie je dodnes medzi Židmi dostatočne známe.

V autě Edwarda Kennedyho u Chappaquddicku zahynulo víc ženských než v jedné plynové komoře v Osvětimi - David Irving, publicista ve službách nacistické ideologie.

Velice málo bylo napsáno o desítkách tisíc homosexuálů, kteří byli ti nejzpropadenější ze zpropadených, vyvrženci vyvrženců v koncentračních táborech.

Původně to měl být jen článek o odhalení jedné pamětní desky. Pak se však ukázalo, že by to asi bylo málo, už vůči těm, po nichž zbyla jen písmena vyrytá v mramoru. Po živých, statečných lidech. Nemají ani hrob. Jejich popel byl vysypán na smetiště koncentračního tábora Mauthausen a na cesty v okolí. Jistěže je to pamětní deska 294 hrdinům heydrichiády (foto: Jiří Wagner) psaní dlouhé. Komu se nechce, ať to nečte. Ale měl by...

Aby bylo možno co nejlépe objasnit naši vlastní historii a zbavit ji všech nánosů a propagandistických účelových lží, jsou dále ve studii použity doklady vytvořené „druhou stranou“ - tedy nacisty...

Po zabití Heydricha začal v českých zemích teror, jaký zde nebyl praktikován od 17. století. Nacisté se však zásadně spletli v hodnocení jeho dopadu. Obsese, kterou evidentně Hitler trpěl vůči českému národu a osobně vůči Benešovi, vedla ve svých politických důsledcích k výrazně negativním výsledkům pro samotné Němce...

Přes veškeré hrůzy, které panovaly ve všech koncentračních táborech, přežíval i v těchto hrozných podmínkách humor a vtip, který pomáhal na chvíli zapomenout na všudypřítomnou realitu smrti.

Joseph Frank Moser, syn švajčiarskych prisťahovalcov a stíhací pilot 429. stíhacej perute 474. leteckej skupiny americkej 8. leteckej armády. Po zostrelení jeho lietadla P-38J-15 Lightning nemeckým flakom ho po zoskoku z horiaceho stroja po krátkom čase zajali nemeckí vojaci. Absolvoval dlhú cestu zajatca. Začala v parížskom väzení, cez dva mesiace strávené v katastrofálnych podmienkach koncentračného tábora Buchenwald, odkiaľ viedla cesta von jedine cez dym krematória, cez už o niečo lepšie podmienky v zajateckých táboroch Stalag... Osud mu však doprial a dožil sa toľko vytúženej slobody v kruhu svojej rodiny.

Skutečné dějiny našeho státu v dvacátém století se až na rok 1918 ve školách v podstatě neučí. Také přestalo být politicky korektní ukazovat, co se dělo za války zde v Protektorátu a co po válce. Zvláště jakékoliv poznámky, fotografie anebo dokumenty o zločinech nacistů se vypařily jako pára nad hrncem. Jaký to rozdíl třeba od Německa, kde se pořádají výstavy o zločinech nacismu, o zločinech Wehrmachtu, děti se učí, co to byl nacismus či holocaust…

Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945.

„Slované, nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!“ R. Tannenberg

První porážka ideje Velkoněmecka

Tři nejúspěšnější rakouské lži:
1. Mozart byl Rakušan
2. Hitler byl Němec
3. Rakousko-Uhersko rozbili Češi

Abychom mohli dále prozkoumávat, co se vlastně stalo, musíme si položit základní otázky, které svět zná již od dob starého Říma a dnes je používají kriminalisté.

Werwolfové (a Volkssturm) od roku 1944 do 9. 5. 1945.

Konečná pekelná fáze války - pochody smrti.

Osudy těch, co "nebyli bohy".

Cvičí kostry prostná?

Němci jsou Němci jsou Němci.

Po předcházející kapitole by bylo „politicky korektní“ napsat něco o těch „hodných Němcích“, kteří se nepodíleli na nacistických zločinech a snažili se buď odporovat, anebo prostě tuto strašlivou dobu nějak přežít.

Není v silách kohokoli, aby popsal a vyjmenoval všechna místa hrůz, které přinesl světu nacismus. I jen popis toho, co se stalo na původním území Československa, je ta děsivé a rozsáhlé, že to přesahuje dnešní představy. Abych ukázal hrůznost té doby, zaměřím se v této části jen na malý, vybraný úsek zločinů, a to jak prostorově, tak časově.

Před druhou světovou válkou a během ní zřídili nacisté celou řadu ghett a vyhlazovacích táborů. Největší ghetta se nacházela ve Varšavě a Lodži. V lodžském ghettu se tísnilo na 200 tisíc Židů, z nichž 45 tisíc zemřelo hlady, únavou a vyčerpáním. Ve varšavském ghettu panovaly stejně kruté a nelidské podmínky a za méně než dvacet měsíců zahynulo 83 tisíc židovských obyvatel. Od r. 1942 začaly deportace polských Židů do táborů smrti.

Zatímco o existenci nacistických koncentračních táborů za druhé světové války toho víme poměrně mnoho, pak pracovní tábory, které si s koncentráky v mnohém nezadaly (či byly na jejich počátku), jsou stále málo publikovaným tématem. Jedním z těch, kteří osvětlují tuto tematiku, je i Józef Marszalek, jehož referát s výše uvedeným názvem byl přednesen na vědecké konferenci v Ostravě r. 1994 a publikovaný ve sborníku se zkráceným názvem „Nisko 1939–44“.

Stejně jako Židé, tak i Romové byli vyčleněni nacisty pro rasové persekuce a vyhlazování.

Osvětim - Auschwitz, Březinka - Birkenau. Jména, která ještě ted nahánějí hrůzu a způsobují třas i těm, kteří tam nikdy nebyli. Miliony z těch, kteří tam byli, se nikdy nevrátili. Osvětim je synonymem nejstrašnějšího koncentračního tábora, německým peklem na území Polska nedaleko našich hranic. Zde je příběh jednoho z mála štastných, kterým se podařilo z této továrny na smrt uniknout.

Katedrála svatého Víta na hradě Pražském, správněji katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, toho dne 23. října 2012 čekala na nás, abychom se zúčastnili mimořádné a významné zádušní mše. Kardinál Dominik Duka měl za přítomnosti evangelických a pravoslavných kněží odsloužit zádušní mši za 294 mrtvých ve dnech sedmdesátého výročí jejich umučení. Nejednalo se však jen o nějaké náhodné oběti nacistického běsnění, ale o statečné odpůrce nacismu. Lidi, kteří pomáhali skupinám Anthropoid, Silver A, Out Distance a Intransitive splnit jejich úkol. A pomoci zachránit ohrožený národ. Možná proto byla tak slavnostní mše sloužena až sedmdesát let po jejich smrti, protože od počátku a bohužel až doposud bylo a je až příliš mnoho těch, kterým se stateční Češi a Čechoslováci nehodili a nehodí do jejich politického "krámu".