Jak jsem pomáhal libyjské armádě - 2. díl

How I worked with Libyan Army - part 2
Před časem jsem zde zveřejnil článek, týkající se vojenské pomoci Libyjské socialistické džamahírii. Vzhledem k tomu, že tento článek byl původně vytvořen pro zveřejnění v jistém oblastním plátku, záměrně jsem na žádost redaktora některé poněkud ožehavé pasáže vynechal. Ve skutečnosti vše nebylo tak růžové, jak jsem zde uvedl. Začneme tedy od začátku.


V roce 1977 uzavřela naše republika prostřednictvím ministerstva zahr. obchodu kontrakt s Libyjskou socialistickou džamahírií. Tato smlouva se týkala rozsáhlé dodávky vojenské techniky, raketometů, děl, tanků a letadel pro tuto zemi a zaškolení obsluhujícího personálu, na první pohled banalita, ve skutečnosti poměrně velký problém. Naskytla se otázka, kde vzít v poměrně krátkém časovém limitu dostatečný počet učitelů a instruktorů, kteří by měli zájem o tuto práci a hlavně byli dostatečně odborně fundovaní, aby dokázali naučit libyjské vojáky zacházet s naší technikou.
Celý proces zaškolování se měl pochopitelně odehrávat přímo v Libyi. Podle kontraktu byly učební osnovy nastaveny tak, že v našem případě skupina zhruba dvaceti učitelů a instruktorů měla v časovém horizontu jednoho roku vycvičit v potřebném rozsahu jeden raketometný oddíl.

V srpnu 1977 začala v armadě obrovská náborová kampaň ve dvou liniích. Z důstojnického a praporčického sboru probíhal výběr na funkci učitel, zatímco na funkci instruktor se vybíralo z vojáků zákl. voj. služby. Nejprve náboráři vybírali budoucí instruktory z řad vojáků druhého ročníku, kteří měli na podzim odcházet do civilu. Proti původnímu očekávání se však zdaleka nenaplnily z této věkové kategorie potřebné počty, výběr probíhal podle určitého morálního profilu, bralo se v úvahu například, jak byl voják v průběhu služby trestán atd. Na druhé straně ne každý měl zájem se této anabáze zúčastnit. A tak došlo k tomu, že náboráři byli nuceni nabídnout tuto práci vojákům služebně mladším. Paradoxem bylo, že si mnohdy odborně nezkušení prvoročáci druhý rok vojny „odkroutili“ za slušné peníze jako instruktoři v zahraničí.


V další etapě nás odlifrovali na Slovensko. Celou skupinu soustředili u dělostřelců v Brezně, kde nás před odletem do Libye čekala dvouměsíční „přípravka“. Absolvovali jsme řadu lékařských vyšetření a očkování. Hlavním úkolem ale bylo nás naučit, jak efektivně předat své zkušenosti libyjským studentům. Současně probíhala intenzivní jazyková příprava z angličtiny, ale naučit se během dvou měsíců plynně anglicky bylo však zhola nemožné. Zárověn s podepsáním pracovní smlouvy nám byl vyplacen náborový příspěvek, který jsme každý večer po skončení zaměstnání poctivě a svědomitě umořovali v místních restauracích a krčmách. Svým chováním a vystupováním jsme doslova demoralizovali místní vojáky zákl. služby. V době denního zaměstnání jsme se po kasárnách sice museli pohybovat v uniformách, nějaká ustrojovaní kázeň nám však již byla šumafuk. Když nás koncem října naložili v Brezně na nádraží do vlaku, aby nás odvezli do Prahy na letiště, velitelský sbor dělostřeleckých kasáren si jistě oddechl. Čas odletu jsme do poslední chvíle nevěděli, vše bylo přísně tajné. Druhý den po našem odletu Rádio Svobodná Evropa hlasilo, že “včera ve večerních hodinách odletěla první skupina československých žoldáků do Libye“.


Po příletu do Libye nás nejdříve umístili v malém přímořském letovisku Tadžura nedaleko Tripolisu, kde se o nás Libyjci po stránce ubytování a stravování celkem slušně postarali. Po dvou týdnech aklimatizace se celá skupina přestěhovala do hlavního města. Byly nám přiděleny byty v paneláku uprostřed obrovského sídliště. Ve vedlejším domě bydleli sovětští vojenští experti, se kterými jsme později navázali družbu. Vzápětí byla zahájena výuka. Jak jsme zjistili, libyjští studenti stejně jako my pramálo ovládali anglický jazyk. Nakonec místo angličtiny jsme byli nucení naučit se základní slovní obraty v arabštině a složitější výklad obstarávali tlumočníci. Výcvik probíhal nejdříve na sovětských raketometech, které se však od našich /mimo raketnic/ diametrálně liší. Naše technika dorazila asi s měsíčním zpožděním. V tripolském přístavu zakotvila Československá zaoceánská loď pod velením sovětského kapitána a přivezla nám očekávanou techniku. Při vykládce jsme samozřejmě asistovali a mezitím se nám podařilo ukecat lodního kuchaře, aby z lednice vytáhl nějakou tu plzničku. V Libyi platí velice přísná prohibice, takže žádný alkohol. Jak říkal náš libyjský řidič: když tě chytne policajt, jak piješ alkohol, tak tě čeká „kalabuš“ neboli vězení. Sice s obavami, ale zato s velkou chutí náš národní mok ochutnal. Od tohoto dne nás potom čekal půlroční bezalkoholový půst, než připlula další loď s další technikou. Jaké překvapení nás čekalo, když námořníci odkryli podpalubí a my poprvé spatřili raketomety, nikoli však v naší klasické khaki barvě. Všechny byly již opatřeny nátěrem připomínající odstín pouštního písku.


Výcvik se rozeběhl na plné obrátky až do okamžiku, kdy se celý raketometný oddíl přesunul na týdenní cvičení do pouště. Podle kontraktu zde mělo být zajištěno ubytování pro učitele a instruktory v klimatizovaných buňkách. Po příjezdu na místo cvičení jsme zjistili, že sice ubytování je zajištěno, ale celý tábor je bez elektřiny. Libyjský voják obsluhující dieselagregát údajně omylem nalil do nádrže místo nafty benzín a podařilo se mu při startování totálně zadřít vstřikovací čerpadlo. Denní teploty se pohybovaly kolem 40 stupňů, pro Středoevropana – drsné klima. Vrcholem všeho bylo, když jsme v nádrži s pitnou vodou objevili malé červíky. Situace se vyhrotila a okamžitě jsme požádali vedoucího skupiny, aby celý problém řešil. Nakonec celá věc došla tak daleko, že jsme odmítli dále provádět výcvik a požádali - pokud se vše nevyřeší - o přesun zpátky do Tripolisu. Tak se i stalo, druhý den nám byly odebrány propustky do kempu /tak jsme v Libyi označovali kasárna/. Skupinou kolovaly zvěsti, že s námi bude rozvázán pracovní poměr a s okamžitou platností nás pošlou s patřičným posudkem zpátky do Československa. Celá událost byla dle řídící skupiny /v Libyii náš nadřízený orgán/ klasifikována jako vzpoura. Několik dní jsme s obavami čekali, jak to celé dopadne, nakonec se vše v dobré obrátilo, libyjská strana zřejmě uznala chybu. Byly nám vráceny propustky, velitel kempu byl odvolán, protože nezajistil řádné podmínky pro výcvik v poušti a my jsme pokračovali dál ve výuce s novým velitelem a se splněnými požadavky.


Nad očekávání, přes jazykové a mnohdy organizační problémy, lze hodnotit celý výcvik jako plynulý, a tak se stalo, že se nám podařilo vycvičit posádky raketometů oproti plánu o půl roku dříve. Na základě jednání došlo k rozšíření kontraktu, protože jsme měli podepsány prac. smlouvy na jeden rok.
Řídící skupina rozhodla, že budeme cvičit další raketometný oddíl. Došlo samozřejmě i k určité finanční kompenzaci. Rok utekl jako voda a celá skupina se připravovala na návrat do vlasti. Některým bylo nabídnuto prodloužení prac. smlouvy. Pár jedinců, snad z touhy po větším finančním zisku, tuto nabídku akceptovalo. Většinu však tato šance nijak neoslovila, po ročním odloučení od rodin se každý těšil domů.


Návrat byl vskutku radostný, protože se na palubě letadla tentokrát mohl zakoupit alkohol a řada kolegů této možnosti využila. Když jsme kroužili před přistáním nad Prahou, nálada byla již řádně povznesená. Letušky měly velký problém, jak hordu zpívajících československých žoldáků umravnit a donutit je, aby se posadili, připoutali a připravili na přistání. Na staré Ruzyni již byly přistaveny autobusy, které nás s obrovskými bágly dopravily na Hlavní nádraží „napospas osudu“. Každý pak nabral různý směr ke svému domovu. Dneska, po více než třiceti letech, by bylo možná zajímavé svolat všechny účasníky této libyjské mise, ale tato myšlenka se jeví jako velký problém, protože veškeré kontakty se za tu dobu přetrhaly.
URL : https://www.valka.cz/Jak-jsem-pomahal-libyjske-armade-2-dil-t88653#329741 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více