Írán (IRN)

Mustafa Kemal Atatürk and Reza Shah Pahlavi: A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran
Summary

Stredná Ázia je ako z vojenského, tak aj z ekonomického hľadiska dôležitým regiónom o ktorý prejavujú veľmoci čoraz väčší záujem. Rozpad ZSSR mal za následok nezávislosť piatich stredoázijských republík, ktoré prirodzene začali hľadať nových spojencov a partnerov v medzinárodnom systéme. Angažovanie sa svetových a regionálnych mocností na seba nenechalo dlho čakať, pričom už čoskoro získal tento región príznačné označenie: Nový Balkán. Strategická pozícia, bohatá surovinová základňa, ale aj etnické a náboženské zloženie sú motívy kontinuálne prispievajúce k intenzifikácii súperenia hlavných medzinárodných hráčov v Strednej Ázií.

Druhý díl článku o válce mezi Irákem a Íránem popisuje vzájemné vztahy a situaci v obou zemích v době před vypuknutím konfliktu.

V třetím dílu článku o válce mezi Irákem a Íránem v 80. letech 20. století získáte informace o výzbroji, síle a složení ozbrojených sil obou protivníků.

Bouře začíná! Další díl článku o krvavé válce mezi Irákem a Íránem se věnuje vypuknutí bojů a prvním reakcím světových velmocí.

Další díl série o válce mezi Irákem a Íránem pojednává o úspěšných operacích íránských ozbrojených sil.

Další díl série o válce mezi Irákem a Íránem popisuje operace v letech 1981 a 1982, kdy Íránci začali stále více získávat iniciativu, zároveň ale propukly mocenské boje mezi jejich vůdci.

Pokračování série o válce mezi Íránem a Irákem popisuje události z let 1982 - 1985.

Předposlední díl série o válce mezi Íránem a Írákem popisuje události z let 1986 - 1987, včetně krvavých operací "Va al-Fadžr" a "Karbalá".

Závěrečný díl článku o bojích mezi Irákem a Íránem popisuje události z let 1987-1988, včetně tragického incidentu, kdy v oblasti hlídkující americká loď sestřelila íránský civilní dopravní letoun, který zaměnila za vojenský.

Íránská námořní strategie je naprosto učebnicovým příkladem strategie sea denial. Vzhledem k možnostem a zdrojům Íránu je pro něj nejen výhodná, ale prakticky jediná možná. Ačkoli strategie odepření přístupu je svou podstatou asymetrická, Írán díky ní poměrně efektivně naplňuje hlavní požadavky na námořnictva dneška. 

Bakalářská práce „Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví“ se zabývá otázkou turecké a íránské modernizace v meziválečném období a srovnává politické postupy při modernizaci těchto dvou muslimských států. Cílem práce je pomocí komparativní metody objasnit důvody, proč byla modernizace v prvním případě úspěšná a v druhém nikoliv. Práce vychází ze srovnání výchozích podmínek pro zahájení reforem a pokračuje analýzou stěžejních témat obou modernizací. Tato témata jsou především role nacionalismu, sekularizační reformy, společensko-ekonomické reformy a westernizace. V neposlední řadě se práce zabývá povahou režimu a soustředí se zejména na roli vůdců Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Šáha Pahlavího.

Pro srovnání obou modernizačních procesů je zásadní zejména rozdíl mezi Osmanskou říší, ve které se snahy o modernizaci odehrávaly po více než jedno století a Persií, kde první modernizační hnutí vzniklo teprve na počátku století dvacátého.

Šáhův režim se stával postupem času stále více despotický. Na počátku vlády měl Rezá Šáh značnou veřejnou podporu napříč společenskými vrstvami. Oporou režimu se stala městská vrstva obchodníků bázáru, inteligence a byrokratického aparátu. Na rozdíl od Turecka se Írán stal vojenským režimem, kde armáda plnila nejen funkci donucovacího orgánu, ale zasahovala i do civilní správy. Šáhova politika od třicátých let vykazovala znaky despotismu, což se promítlo zejména ve vztahu k opozici.

Na základě Shilsovy klasifikace modernizačních režimů bývají Atatürkovo Turecko a Írán Rezy Šáha Pahlavího řazeny mezi modernizační oligarchie. Ty se vyznačují silnou autoritativní vládou a jistými prvky pluralitního parlamentarismu, které jsou však jen formální. Předpokladem modernizační oligarchie je existence silné elity, disponující účinným nástrojem k udržení stability, zejména vojenskými složkami, které jsou často součástí této elity.

Vzhledem k tomu, že komparace výchozích podmínek je určující pro posuzování výsledků politické i společenské transformace, budu se v této kapitole zabývat srovnáním nástupu k moci Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Chána. Pokusím se zde objasnit, za jakých okolností se aktéři převratů dostali k moci a zejména jak zdůvodňovali svou legitimitu. Přestože se jedná o státní převraty, otázka legitimity je podstatná pro zachování režimů.

Pro posuzování samotných reforem třeba určit druh vlády z hlediska držitelů, což pomůže objasnit způsob, jakým byly reformy zaváděny. U obou režimů se jednalo o autoritativní vládu v čele s charismatickým vůdcem. Systémy se však lišily druhem formálního politického zřízení (republika versus konstituční monarchie) a především způsobem výkonu moci. Na rozdíl od Rezy Šáha, který vykonával moc přímo, respektive prostřednictvím dosazeného kabinetu ministrů, Atatürk vládl prostřednictvím jím založené strany, která se stala stranou monopolní. Povaha režimů se lišila i v míře autoritativnosti. Atatürkův režim byl nesporně autoritativní, avšak umožňoval širší politickou participaci než šáhova diktatura.

V obou státech je období modernizace neoddělitelně spjato s tureckým a íránským nacionalismem v dnešní podobě. Pro oba nacionalismy je charakteristická nacionalistická rétorika, důraz na jazykovou politiku s požadavkem jednotného jazyka a snaha o národní jednotu, i za cenu potlačování etnických menšin. Atatürk i Rezá Šáh zakládali svou legitimitu především na národnostním principu. V obou státech se jedná o období vytváření nacionalismu, respektive období tzv. národního obrození, tak jak jej definuje Ernest Gellner.

V sekularizační vlně muslimských států ve třicátých letech byly Turecko a Írán vůdčími státy laicizace. Nacionalističtí modernisté islámského světa považovali islám za důvod zaostalosti a inspirovali se západním modelem oddělení církve od státu, ve kterém spatřovali základ pokroku. Původně západní teze o negativním působení islámu na materiální pokrok se na přelomu devatenáctého a dvacátého století rozšířila v muslimských intelektuálních kruzích.

Jedním z největších rozdílů mezi tureckou a íránskou modernizací je způsob udržování režimu, respektive úloha armády v reformním procesu. Tento faktor dobře ilustruje, nakolik byla změna společnosti vnucená silou a jaká je skutečná úroveň politické participace.
V Turecku lze od roku 1923 hovořit o civilní vládě, na rozdíl od Íránu, kde hrála armáda klíčovou roli a) jako proponent modernizace, b) jako nástroj udržení režimu.

Myšlenka modernizace je založená na teorii všestranného lidského pokroku, jehož nejviditelnějším a nejvíce hmatatelným výsledkem je hospodářský rozvoj, technologické inovace a ekonomický růst, které předpokládají pozdější rozvoj v kulturní a politické oblasti. Reformátoři první poloviny dvacátého století proto viděli v modernizaci státního hospodářství a průmyslu jeden z cílů svého úsilí. Nástroje k dosažení hospodářské prosperity se u jednotlivých hnutí lišily, avšak jejich společným jmenovatelem byla industrializace. Po první světové válce Turecko i Írán vycházely z podobných hospodářských podmínek převážně agrárních států s relativně zaostalým zemědělstvím a nepříznivou ekonomickou situací.

Pro úspěšnou modernizaci je zásadní institucionalizace, která v Turecku proběhla rychle a precizně, zejména díky dědictví částečně zreformovaného státní aparátu. Pilířem režimu se stal rozsáhlý byrokratický aparát a systém státostrany.

Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví
Použitá literatura

Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví
Resumé

Problematika modernizace muslimských států představuje samostatné téma teorie modernizace. Specifická povaha modernizačních procesů v islámských zemích na počátku dvacátého století vyplývá zejména ze dvou skutečností. Za prvé všechny tyto státy byly konfrontovány s otázkou postavení islámu v politickém systému vyplývající z historické tradice a za druhé se v tomto prostoru současně jedná o období vzniku nacionalismu a národních států. Turecko a Írán spolu s Egyptem patřily mezi první státy v regionu, ve kterých byl zahájen modernizační proces a jejichž reformy se do jisté míry staly vzorem pro další země.

Moc není nikdy vlastností jednotlivce; patří skupině a existuje pouze tak dlouho, pokud skupina zůstává pohromadě

Situace v Bahrajnu zůstává i nadále velmi komplikovanou, zejména v souvislosti s obavami z roustoucího vlivu Íránu v této zemi. Následující text se snaží zachytit celou situace z poněkud většího nadhledu.

Nazývali ho „teroristou bez tváře“. Než se  k atentátům spáchaným 11.září 2001 přihlásil Usáma ibn Ládin, soudily americké tajné služby, že je má na svědomí právě on, Imád Mughníja. Do té doby držel primát v počtu zabitých Američanů při islamistických atentátech po celém světě. V úterý 12. února jeho pozemská pouť, za níž se táhne velká skvrna lidské krve, skončila. S čím kdo zachází, tím také schází. V Damašku ho o život připravil výbuch nálože umístěné v jeho terénním Mitsubishi.

Irácko-íránská válka, známá i jako první válka v Zálivu, patří zcela jistě mezi nejdelší a nejkrvavější mezistátní ozbrojené konflikty nejen v oblasti Středního východu. Co do míry zabíjení, ničení a délky jí překoná jen nemnoho konfliktů. Bez ohledu na fakt že obě znepřátelené země přivedla téměř na pokraj ekonomického, sociálního a politického kolapsu, je v obou zemích součástí jejich národního mýtu. V Íránu se používají označení jako: „Jang-e Tahmilí“ - vnucená válka, či „Defá-e Mogchaddás“ – (doba) posvátné obrany. V Iráku za vlády Saddáma Husajna se toto období uctívalo jako Qādisiyyat Ṣaddām (قادسيّة صدّام) - jako moderní obdoba bitvy u Kádisije mezi muslimskými vojsky a armádou Sásanovské Persie. Ve svých důsledcích byla spouštěcím mechanizmem událostí, které o deset let později vyvrcholily obsazením Kuvajtu a následnou konfrontací Iráku z mezinárodním společenstvím pod vedením Spojených Států.

Několik let trvající krize kolem íránského nukleárního programu nabyla v posledních týdnech zcela nové dynamiky, kdy za zvuků zatím stále ještě rétorické palby dochází k demonstracím síly íránského námořnictva a ozbrojených sil. V Evropě i USA se hlasitě spekuluje, zda se již nejedná o onen pomyslný kulminační bod, který definitivně nasměruje USA a potažmo některé jejich spojence na střet s Íránem. Realita je, jak už to tak obvykle bývá, mnohem složitější.

V této práci chci najít příčiny chování Íránu na mezinárodní scéně a vysvětlit toto chování na základě analýzy vzájemných vztahů mezi Íránem a vybranými zeměmi, popisu novodobé historie Íránu a jeho vnitropolitické situace. Hlavním cílem práce je analyzovat vzájemné vztahy mezi Íránem a vybranými zeměmi. Dále se zabývám problémy, které se v těchto vztazích vyskytují.

Události ve 2. polovině 20.století byly klíčové nejen pro vnitropolitický vývoj Íránu, ale zejména pro jeho zahraniční politiku. Ropné bohatství přineslo zemi větší schopnost ovlivňovat dění v regionu. Zároveň ropa způsobila větší zranitelnost země, a to z důvodu její závislosti na příjmu z ropy. Po válce se začala objevovat nespokojenost s činností Anglo-íránské naftové společnosti, neboť Írán měl oproti těžařům z těžby ropy jen malé příjmy. V důsledku toho byl ropný průmysl v roce 1951 znárodněn, což vyvolalo přerušení vztahů Velké Británie s Íránem. Poté se uskutečnila anglo-americká operace s cílem svrhnout premiéra Mohammada Mosaddeka, který se snažil o další reformy. Potlačení demonstrací na podporu Mosaddeka umožnilo návrat šáha do země.

Íránský politický systém je neobvyklý - spojuje prvky moderní islámské teokracie s prvky demokracie. Existují nevolené instituce v čele s velmi vlivným a konzervativním nejvyšším vůdcem, které doplňují volené instituce – prezident a parlament. Často dochází ke sporům mezi volenými a nevolenými institucemi – reformisty a konzervativci.

Írán je již od 70. let považován za důležitý stát v regionu. Během studené války získal strategický význam. Jednou z nejvýznamnějších událostí v historii Íránu byla revoluce v roce 1979, která zviditelnila Írán a jeho moc. Ovlivnila bezpečnost států a narušila uspořádání v regionu. Írán se stal státem, který velmoci braly v úvahu při provádění jejich politiky. Navzdory revolučním myšlenkám se íránská zahraniční politika zaměřovala na pragmatický přístup - především po roce 1989.

Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy

Současná zahraniční politika Íránu:
Seznam použitých zkratek
Seznam použitých zdrojů

Írán je země, která v historii hrála velmi významnou roli – perská říše měla hlavní centrum v dnešním Íránu. I v současnosti se Írán snaží získat vedoucí úlohu v regionu. Írán je důležitou zemí z hlediska své rozlohy, populace, geografické polohy a surovinového bohatství. Již v 19.století se o území dnešního Íránu zajímaly z ekonomických důvodů evropské mocnosti.

Současná zahraniční politika Íránu je vedena poměrně pragmaticky. Proto mluvit o teokratickém režimu, který se chová iracionálně, je přehnané. Výroky prezidenta Ahmadínežáda vyvolaly velký odpor a radikalizovaly podobu Íránu. Zahraniční politika Íránu však z velké míry záleží na nejvyšším vůdci, který zastává umírněnější postoj. Vzhledem k vnitropolitickým bojům mezi reformisty a konzervativci je politika Íránu vedena často na základě kompromisu.

Březnové parlamentní volby v Íránu posílily křídlo náboženských konzervativců. Valně však neprospěly prezidentovi Ahmadínedžádovi. Jeho znovuzvolení v roce 2009 není ani zdaleka jisté. O budoucnosti země rozhodne válka turbanů, soupeření konzervativního a reformního křídla íránských duchovních. Nový nájemník washingtonského Bílého domu by mohl pomoci Íráncům zbavit se hysterického radikála.

Téma, ktorej sa venuje tento krátky článok rezonuje posledných niekoľko rokov nielen u odborníkov ale aj u laickej verejnosti. Vo vzťahu k iránskemu raketovému programu však treba počítať s niekoľkými podstatnými skutočnosťami.