Main Menu
User Menu

Expedice Osamělá Hvězda 2019 - cestovní report

Den -365 – Rok plánování




Plánování tohoto výletu bylo zahájeno dlouho před tím, než samotný výlet. Zvolil jsem metodu "umístit vše zajímavé do mapy, následně optimalizovat", abych sestavil alespoň plus mínus funkční plán cesty. Těžko se samozřejmě plánuje do detailu, jak jsem zvyklý tady v Evropě, protože v USA může být vše jinak, ale nakonec se ukázalo, že se obecně plán vyšel velmi dobře.


To, co je třeba v rámci plánování vzít v úvahu je ve zkratce toto:


1) seznam a otvírací doby muzeí a dalších atrakcí, které chce člověk vidět. Brzy zjistíte, že dvě atrakce nacházející se nedaleko od sebe mají jedna zavřeno v pondělí a úterý, druhá má otevřeno zas jen přes týden a o víkendu něpremáva. Takových zádrhelů se na cestě najde mnoho, obecně se dá říct, že většina amerických muzeí neotvírá před devátou, ale spíše na desátou, a pátá odpoledne bývá ta nejzazší hranice. Co nestihnete v tomto okně, tak smůla. Obecně tedy platí naplánovat si dlouhé přejezdy buď na ráno, či na večer, abyste měli volný čas na muzea v době, kdy jsou otevřena. Odpočívat můžete doma Very Happy


2) doprava, hotely. Pokud pojedete formou "road tripu" jako my, doporučuji vybrat si stejné letiště pro přílet i odlet z USA. Ušetříte za vrácení vozu mimo původní půjčovnu, a to opravdu ne málo. Hotely možno bookovat během cesty, kromě státních svátků a obecně víkendů není vůbec problém si hotel vybrat ještě ten den kolem 16. hodiny odpolední, naopak k večeru se začínají objevovat výhodné slevy. Výše uvedené ale platí jen pro větší města, kde máte na výběr z řádově stovek hotelů. V menších městech je to třeba jen 8 hotelů a tam doporučuji příliš neváhat. Zkoušeli jsme kontaktovat všechny základny a jejich kontakty pro styk s veřejností, ale informace byly velmi rozporuplné. Část neodpovědela vůbec, část přislíbila pomoc, ale nakonec nás nechala ve štychu, část odpověděla a až na drobnosti (špatná vjezdová brána) vše platilo. Voják se stará, voják má ... zde platí víc, než kdekoliv jinde.


3) umístění muzeí - řada muzeí s vojensko-historickou tématikou je umístěna uvnitř vojenské základny. Projděte si web muzea, zjistěte si pravidla, pokud je na základně, navštivte web základny a hledejte informace pro návštěvníky. Pokud je požádován "sponzor", případně "federální ID", znamená to obvykle, že vás na základnu jen s českým pasem NEPUSTÍ, musíte mít zelenou kartu, americký řidičák a často i další doklady. V návštěvnickém centru, kde se dočasné vstupy vydávájí, nikdo diskutovat nebude, buďte na to připraveni předem!


4) vzdálenosti v USA jsou velké, bez auta se skutečně neobejdete!


5) buďte připraveni improvizovat. Přes veškeré plánování a dohledávání nakonec narazíte na zavřené muzeum, protože se otvírací doba změnila sotva před týdnem, nebo proto, že vedle zrovna hoří chemická továrna. To je život, nenaděláte nic Smile
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621155Verze : 0
MOD

Den 0 – Den v letadle



První den naší výpravy byl zřejmě nejdelším, leč nejméně zajímavým dnem. Vstávání před třetí hodinou ranní, aby člověk stihl být kolem čtvrté na letišti, aby stihl vyřídit potřebné procedury a v šest odletět, nic moc. Ale snad to dospíme v letadle …

Letěli jsme se společností KLM z Prahy do Amsterodamu, a otamtuď pak přímo až do Houstonu v Texasu. První část letu byla o půl hodiny zpožděná kvůli velkém provozu nad Amsterodamem, ale díky dostatečnému času na přestup nás to nijak nepostihlo. Naopak, užili jsme si všichni tři ještě další bezpečnostní kontrolu, díky které jsme se ale dostali do letadla mezi prvními, a mohli se tak v klidu usadit před téměř desetihodinovým letem. Letadlo Boeing 787 „Dreamliner“ společností KLM je skutečně pohodlný koráb na tak dlouhou trať, vybaven v každé sedačce vlastním zábavným systémem, kde si člověk (pravda, znalý jazyků, neb na češtinu tam opravdu nenarazíte) může shlédnout filmové novinky i osvědčené klasiky, poslechnout si hudbu nebo třeba zahrát solitaire či jinou hru. Let i díky neustálé péči palubního personálu, několika jídlům, zmrzlině a dostatečnému přisunu nápojů ubíhal bez problémů, byť nutno říct, že je to fakt dlouhý let. Usnout se mi nepodařilo, takže na letišti v Houstonu už jsem měl jediný sen – sprchu a postel Smile

Nejprve nás ale čekala uvítací procedura v podobě imigračního úředníka, která ale proběhla velmi krátce, sestávala se jen z fotografovaní, sejmutí otisků prstů a jediného dotazu, co je cílem naší cesty. Prošel jsem jako první, a pak chtěl posečkat, než projde zbytek týmu, ale byl jsem okamžitě z prostoru celníků vykázán a musel čekat až v hale, kam měla dorazit naše zavazadla. Opět, nikdo zde nediskutuje, nesnažte se hrát na chytráka a poslechněte Smile

Pak už jsme jen museli napjatě vyčkávat, jestli stejnou cestu jako my absolvovala i naše zavazadla, ale naštěstí jsme se po nějakém tom čekání opět shledali se svými kufry, a mohli se posunout do půjčovny aut, kde jsme měli zamluvený vůz.

I zde vše proběhlo nad míru snadno, byl nám nabídnut lepší vůz za příplatek, který ale zahrnoval i navigaci, kterou jsme původně nevyžadovali, ale která se zdála na místě být dobrým doplňkem, bylo nám dáno na výběr z několika vozů a nakonec jsme odjeli vozem Nissan Ultima. K procesu půjčení, dejte si opravdu velký pozor, jaké služby nakonec podepisujete, co je vám nabídnuto a jaký bude činit celkový příplatek. Něco se řekne, ale realita může být jiná a než si nechat pokazit dovolenou nějakou tou bezesnou nocí ... Smile

První nájezd na první dálnici se neobešel bez obdivných povzdychů nad tím, že to co je u nás celá dálnice, tak tady tvoří jen připojovací pruh, a pak jsme se vydali cestou mezi rafineriemi, kterých je v Texasu a v okolí Houstonu zejména opravdu hodně, směrem do hotelu. Takhle, ono je v Americe prostě všechno velké Very Happy Tam, kde šestiproudou dálnici lemuje ještě další dvouprouda frontage, vedle železnice s dvoupatrovými vagóny na kontejnery které tahnou 4 lokomotivy vpředu, 2 uprostřed a pro sichr ještě 3 vzadu, kde vás míjejí osobní auta s přívěsem, na kterém vezou další 4 osobní auta si nutně Evropan musí připadat, ehm, maličký Smile

Po ubytování jsme zašli (na rozdíl od všech lidí zde) pěšky do nedaleké nákupny a do fastfoodu na večeři, a pak jsme se šli vyrovnat s únavou a sedmihodinovým časovým posunem.

První noc se to nepodařilo zcela ideálně, probudil jsem se dle českého času, tedy ve dvě v noci místního času, ale po nějaké době opět zabral a vzbudil se až „ráno“.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#619904Verze : 9
MOD

Den 1 - Den v ponorce



První hotelová snídaně nastavila určitou úroveň očekávání – nelze čekat bohatýrské snídaně, které si člověk může dopřát v lepších hotelech v Evropě, ale výběr byl dostatečný na to, abychom nabrali síly na den, který jsme měli před sebou.

První cíl bylo bojiště klíčové bitvy u San Jacinta a zároveň místo, kde kotví bitevní loď USS Texas. Navzdory varování podél silnice, že probíhají práce, jsme pokračovali až k místu obou zajímavostí, abychom zjistili, že je zavřené parkoviště a po krátké domluvě s přítomným pracovníkem i fakt, že dnes vůbec otevřené nebude Sad Na vině je nedávný požár nedaleké chemické továrny, který byl i v našich mediích, a díky kterému po dohašení došlo k protržení ochranné hráze a úniku jedovatých látek do nedaleké zátoky. Koncentrace poklesly natolik, aby bylo možné otevřít silnici a začít pracovat na obnově poškozené továrny, ale obě turistické atrakce zůstávají zatím uzavřeny. Uvidíme, zdali za necelé tři týdny, až se budeme vracet, budou již v provozu. Nevadí, jedeme dál, k vidění toho máme stále ještě dost.

Přesouváme se tedy od Houstonu a La Porte do Galvestonu, kde je Galveston Naval Museum – v tomto muzeu je k vidění druhoválečná ponorka USS Cavalla (SS-244) a doprovodný torpédoborec USS Stewart (DE-238). Parkování je v ceně vstupného a obě lodi jsou do velké míry přístupné. Torpédoborec procházíme po vlastní ose, na ponorce nás čeká jeden z veteránů US Navy, který nás provádí a dopodrobna vysvětluje, k čemu to či ono hejblátko v ponorce slouží. Klobouk dolů, v téměř třicetistupňovém vedru to ani v nitru ponorky není žádná snadná práce. A to kvantum informací, které jsme se za tu krátkou dobu dozvěděli bylo opravdu super! Věděli jste, čím jsou poháněna americká torpéda, a proč jsou za nimi vidět bubliny, když se to torpédo žene vodou? No, já ne Very Happy





Nadšeni opouštíme naše první muzeum a míříme směr Lake Jackson, abychom dokončili to, co jsme nezvládli hned po příletu, tedy zakoupit místní sim karty do telefonu, pořídit nějaký přednabitý tarif na mobilní data a telefonování mezi sebou, a také něco k snědku a k uhašení žízně.

Zapomeňte na to, že byste v kterémkoliv z fastfoodů dostali na výběr nesladké pití, vše je slazeno, a to není v tomto počasí uplně ideální. Nakupujeme tedy ve Walmartu vody, nějakou tu sladkost, pečivo, šunku. Deset deka salámu tu nekoupíte, nejmenší balení začíná na půl kile. Nu což, tak se přejím, no Smile Z Walmartu to bereme přes fastfood, ve kterém se vznáší opar kouře z kuchyně, a kde nám dali ty nejlepší krevety, kuře a mac&cheese, co jsme si mohi přát. Na parkovišti se pak doptávám místních, kde je ten obchod s elektronikou, co hledáme – velmi ochotně nás směřují na správnou stranu nákupního komplexu, kde posléze nacházíme onu elektronickou Mekku, tedy pobočku sítě obchodů s elektronikou Best Buy. Zde jsme požádali o pomoc tamní prodejce, kteří nám ochotně a rychle poskytli potřebné informace, zařídili novou AT&T simkartu (za deset dolarů) a k ní měsíční předplacený tarif s daty buď omezenými na 3-6-10Gb myslím, nebo neomezenými.

Pořídit karty do telefonu, další karty do foťáku a ještě jednu baterii (no za ty ceny, nekup to!) byla otázka zhruba hodiny, než se vyřídilo vše potřebné, pak už usedáme do auta a měníme české, totálně neschopné sim karty, za ty americké.
Díky ranímu výpadku v programu máme trochu předstih a tak se vydáváme na zhruba 300km cestu směr Corpus Christi, kde nás bude další den čekat letadlová loď USS Lexington. Cesta rovinami pobřežního pásma Texasu je lemována dalšími rafineriemi, a navzdory nudné ploché krajině a rovným silnicím ubíhá překvapivě rychle, až se nakonec ocitáme tvaří v tvář Lexingtonu, abychom si okoukli, co nás další den čeká. Pak už jen ubytování na hotelu a cesta do nedalekého sportbaru na večeři, stáhnout fotky, zazálohovat, nabít baterie a hurá na kutě.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621121Verze : 4
MOD

Den 2 - Den na letadlové lodi



Posnídali jsme, a trochu popruzeni nedalekou stavbou dálnice vyrážíme na začátek otvírací doby muzea na USS Lexington. Bude tam toho k vidění jistě mnoho a přestože je pondělí, tak mám obavy, že tam bude hodně lidí - na fotografovaní mif mof. Celé nábřeží je v rekonstrukci, ale i tak se nám daří zaparkovat hned u nástupního mostku k lodi a jdeme se nechat pohltit. Není to první letadlová loď, kterou ve svém životě vidím, ale ty rozměry člověka naprosto rozhodí. To budou bolet nohy ... Very Happy



Navíc počasí není uplně ideální, je pod mrakem a fouká silný vítr. Začínáme tedy prohlídkou hangárové paluby, ve které jsou umístěny letouny


SBD-1 Dauntless


N3N Yellow Peril


TBM-3E Avenger


F-4 Phantom II

spolu s motory a dalšími artefakty strojů i věcmi na památku zejména z druhé světové války. Následně se noříme do nitra lodi, abychom si prošli dva okruhy, které nás blíže seznamují s životem námořníků i letců na lodi, s jejich pracovními povinnostmi, starostmi i zábavou.







A pak zlatý hřeb, letová paluba plná zajímavých strojů z proudové éry.


F/A-18A / Blue Angels


T-6/SNJ-5 Texan


F-14A Tomcat / VF-103 Jolly Rogers


F2H-2 Banshee


F9F-8T Cougar / VF-43


A-4B Skyhawk


TA-4J Skyhawk


T-28B Trojan / VT-27


T-2C Buckeye / VT-19


KA-3B Skywarrior


A-7B Corsair II / VA-215


A-6E Intruder / VA-176


T-34B Mentor


T-34C Turbo Mentor


AH-1S Cobra

Jako tolikrát během naší cesty i zde se dostáváme do příjemné diskuse s dalšími návštěvníky muzea, z kanadského Edmontonu, a máme tak možnost seznámit se s jejich pohledy na mnohé věci, které jsou pro naše média řekněme tabu. Nebavte se s cizími o politice, zní základní pravidlo cestování, ale co když si sami začnou? Very Happy

Letadlová loď nezklamala, nohy bolí, hlad se hlásí, a z větru mám takovou foukanou, že to neučešu do konce zájezdu Very Happy Ale co naplat, je čas vyrazit dál, ještě pár fotek před lodí, nějaký ten kanón, torpédo, kotva ... a jede se!






Původní plán cesty zněl, z Corpus Christi se přesunout ještě víc k mexickým hranicím k městu Brownsville, kde je bojiště bitvy u Palo Alto, ale nakonec jsme tuto zajížďku škrtli a vydali se přímo do San Antonia, kde nás bude čekat dvoudenní program a můžeme si tedy udělat drobný náskok oproti plánu.

Jak se vzdalujeme od moře, rafinerií a chemických továren ubývá, ale krajina se nijak zásadně nemění, je to placka Smile, ale pořád jsme jak v Jiříkově vidění, vše je tak jiné ... Každý projíždějící "truck" si vyžádá obdivné výkřiky a pochvalné komentáře na to množství vyleštěného chromu, a ano, zastavujeme na benzínkách, kde vidíme velká parkoviště kamionů, abychom si je mohli nafotit Smile

Ubytování v hotelu má svou obvyklou proceduru, dotaz na dobrou restauraci, cestu přes půlku města, skutečně výtečné jídlo, cesta zpět a sprcha, postel ... Zítra nás čeká "Vzpomínejte na Alamo!", nemůžu ani dospat!
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621123Verze : 6
MOD

Den 3 - Den Alamo



Ne, nepřepsal jsem se, není to "den v Alamu", ale den Alamo. Den kruté porážky, ale k tomu se teprve dostaneme.

Snídaně, obvyklý mix vajíček, masových placek, toustových chlebů, muffinů, donutů, wafflí, kafe a džusů. Zvykejme si, nic jiného nás po celou cestu nečeká Very Happy

Na otvíračku vyrážíme do centra San Antonia, kde se nachází původní misie Alamo, o kterou v roce 1836 svedly urputný a marný boj texasští dobrovolníci v čele s Williamem Travisem, Jamesem Bowiem (ten co vymyslel onen známý nůž Very Happy) a Davy Crockettem proti přesile mexické armády v čele se Santa Annou. Z původní budovy se zachoval jen kostel a několik částí obvodových zdí, projít se můžete po zahradě s náznaky místního renactmentu, nejvíce prostoru asi zabírá obchod se suvenýry.









Návštěva nepřesáhla hodinu, pokud víte, jak bitva probíhala, tak samotné místo má spíše psychologickou hodnotu, než informační. Před Alamem stojí ještě pomník a zajímavé je i širší centrum města.





Drobným deštěm procházíme zpět k parkovišti (parkujeme zhruba o jeden blok dále u kostela, parkovné je 5 dolarů na celý den) a přesouváme se směr vojenská základna Joint Base San Antonio, resp. její část Fort Sam Houston. Naše první zkušenost s přístupem na základnu ale bohužel nebyla dobrá - kontakt pro styk s veřejností této základny byl jeden z těch, který se neobtěžoval na naše dotazy ohledne možnosti přístupu na základnu pro zahraniční návštěvníky odpovědět, a až na místě tedy shledáváme, ze brány této základny a jejích tří muzeí nám zůstanou zavřené - nemáme onoho "sponzora", tedy neznáme nikoho na základně, kdo by se za nás zaručil. Využívám vlastnictví amerického telefonního čísla a zkouším ještě kontaktovat kancelář pro styk s veřejností, ale bohužel nemají nikoho, koho by nám dali k ruce. Nedá se svítit, den Alamo, den polívky gazpacho, holt musíme rozdýchat.

Každopádně máme jěště tušení ohledně naší domluvené návštěvy základny Fort Hood. S touto jsme vešli v jednání před řadou měsíců, a byl to opravdu příběh jak z Hlavy 22. Píšu emailem na základnu. Dostane se mi odpovědi, že musím kontaktovat americkou agenturu pro styk s novináři. Píši tedy jim. Dostane se mi přeposlání na další osobu, tentokrát pověřenou pro styk mezi médii a armádou, kdesi v New Yorku ci Washingtonu, D. C. pochopitelně Very Happy Ta pani mi píše, že se mám obrátit na tu základnu přímo. To jsem ale už udělal. Aha, mám jim to napstat pomocí formuláře, který mají na stránkách, ne mailem. Píši tedy zpět na základnu. Ten samý člověk, který mě poprvé poslal do há..., ehm, do agentury pro styk s novináři, mi odepisuje, že mají jednotku, která si nás "vezme na starosti", a že mám zaslat pasy (ne passy, na to bych neskočil! Very Happy), aby mohla proběhnout bezpečnostní prověrka. To celé se děje zhruba dva měsíce před naším odletem. Jak se doba odletu blíží, říkám si, že víc jak měsíc už musí stačit, a píšu, jak se tedy věci mají. Odpověď žádná. Píšu tedy, poučen z předchozích nezdarů, pomocí formuláře. Odpověď žádná ... No, přetáčíme se tedy do Dne Alamo, kdy v tom poledním vedru a dusnu sedíme v autě a já volám do Fort Hood. Zjevně jsem nějakého vojáka vyrušil od bagety, ale shání mi pana Hauga, se kterým jsem komunikoval původně, aby mi ten sdělil, že ani do Fort Hood nemůžeme, že bychom museli žádát přes ministerstvo obrany a že nám to odepisoval pokaždé, když jsem urgoval tu bezpečnostní prověrku. Uhm (fast forward), projel jsem pak všechny mailové logy za posledních několik let, a hádejte kolikrát tam bylo, že se nás dotyčný snažil kontaktovat? Přesně dvakrát, tedy ty dva emaily, co jsem od něj obdržel, jinak pochopitelně nic, žádný odmítnutý email z domény .mil, nic ve spamu, zkrátka nic. V tu chvíli jsem byl jak papiňák, chcete-li po francouzsky kokot-minute, a nevím proč se mi v hlavě honilo jen to cimrmanovské debil-blbeček, debil-blbeček. Proč nám ani osoba zodpovědná za styk s veřejností, ani jakýsi odbor pro styk s novináři, ani ona paní zodpovědná za kontakt novináři-armáda, na jasně položenou otázku, že jsme tři osoby českého občanství a rádi bychom navštivili tehdy a tehdy tu a tu základnu, nebyli schopni dát tak elementární informaci, že máme žádat skrze MoD? Zejména v okamžiku, kdy jsme již zjevně byli uprostřed takového procesu, který vůbec neměl začít a naopak byl čas celé to projít a zdárně vyřídit?

No, poté co odkvačil Valetin Stokurev bylo na čase přemýšlet, jak dál, jak to poznamená naší výpravu? Nakonec jsme to vyřešili šalamounsky - co jde dělat žena, když má starosti a splín? Jde nakupovat! Protože máme ještě jednu noc v hotelu v San Antoniu, nemůžeme vyrazit dál, ale můžem prohlídnout místní nákupny a podpořit místní ekonomiku ...

První, co jsme chtěli vidět, byl pochopitelně obchod se zbraněmi. Zde se ale nedá spoléhat na Google mapy, protože v obchodech se často nesmí fotit, a podle recenzí sice narazíte na odborníky, kteří vědi o zbraních první poslední, ale, ehm, obchod zeje prázdnotou, co se hardware týče. Druhá na řadě byl armyshop, a to už bylo jiné kafe. Spousta outdoor vybavení, originál i neoriginál maskáčů, čepic, klobouků, bund, baťohů atd atd, prostě jedno srdce zaplesá (a peneženka si lupne hned dva prášky na depresi). Pozor, vybavení v těchto prodejích je často "second hand", případně "second quality", takže nezřídka narazíte na zboží poškozené, oblečení děravé, prodřené atd. Ale vybíráme a nakonec odcházíme spokojeně ověšeni nákupními taškami Smile Třetím místem je místní oděvní outlet, spíše ze zvědavosti, ale místní teplo a vlhko dává naznačit, že se možná další oblečení bude setsakra hodit. Za ty peníze je mnohdy lepší si nové věci koupit, než prát to, co si člověk veze s sebou, samozřejmě za předpokladu, že máte dost místa v kufru ... Mimochodem, pračka a sušička byli ve společných místnostech snad každého hotelu, kde jsme spali, stejně jako větší či menší fitko, bazén a podobné vybavení.

Večer obvyklá večeře (tentokrát mexická, náš první tex-mex) a zpátky na hotel. San Antonio zanechalo hořkou pachuť, musíme se z toho vyspat a pojedeme dál!

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621125Verze : 4
MOD

Den 4 - Bratwurst den v Pacifiku



Snídaně, nakládání kufrů, obvyklý ranní ceremoniál, a pak už dálnice číslo 10 na sever, směr Fredericksburg. Jak se blížíme k tomuto městu, přibývá německých názvů, nápisů a jmen. Zajímavé, z tohoto města totiž pochází jeden z nejslavnějších admirálů US Navy - Chester W. Nimitz. Vedle jeho domu, kde sídlí jeho muzeum, toho času bohužel zavřené a v rekonstrukci, je National Museum of the Pacific War. Muzeum je rozdělené do dvou lokací, druhá je o několik stovek metrů dál, na to je dobré dát si pozor.




Tato část přímo v centru města má zahradu s mnoha a mnoha pomníčky na památku osob i celých jednotek nasazených do bojů v Pacifiku, venkovní expozici děl, dělových věží a torpédometů, a pak rozsáhlou vnitřní expozici, která nás krok za krokem seznámí jak s průběhem bojů v Pacifiku, tak s jednotlivými artefakty, kterých je tu skutečně nepřeberné množství, včetně miniaturní ponorky!













Druhá část se nachází o blok dále směrem od centra, a obsahuje výstavu TBM-3E Avenger, amerického hlídkového torpédového člunu a jakýsi venkovni amfiteatr, ve kterém se konají bojové ukázky (mimo náš časový plán).





Zmoženi po dobrých 3 hodinách v muzeu usedáme k jídelnímu stolu, a co jiného bychom si v německé restauraci v německém městě mohli dát, než bratwurst? Very Happy Pěkně se zelím, dvěma přílohama, jak se nakonec ukázalo, i bratwursty byly dva a my se sotva koulíme zpět do auta. Jede se dál, směr Austin, hlavní město Texasu. Tam nás čeká psychická zkouška - Camp Mabry, vojenská základna, která hostí Texas Military Forces Museum. Pustí nás tam? Nepustí?





Při příjezdu k bráně je patrné, že tentokrát to asi bude jinak. Žádné navštěvnické centrum, žádné oficiality, jen příjemný strážný. A odkud prý jsme. Z Čech, a chystám se dodat, Evropa, protože, však víte, Američané, ti přeci vůbec netuší, kde je tak malá země, jako je Česká republika. Au contraire, mes amis! Jé, Československo, má první žena byla z Československa. Teď prý má za ženu Belgičanku ... No, já bych asi neměnil, ale co už, důležité je, že nás pouští, jen na základě pasu, a vysvětluje, kudy se dostat do muzea. Jasně, základna národní gardy není ten spravný rajc, ale pro nás je to opravdu velkolepé vítězství. Nebojte, vše se pose*e ještě než projdu celé muzeum Very Happy



Muzeum je ve dvou velkých halách, naproti stojí socha nejvíce vyznamenaného vojáka USA - Audiho Murphyho (o tom zítra) a stejnojmenné výcvikové centrum, ale nás zajímají ty haly, a ty tanky co jsou kolem Very Happy Hala nás provází vojenskými dějinami Texasu, s důrazem na válku s Indiány, První a Druhou světovou, Koreu, Vietnam ... Spousta artefaktů, tanky a další vozidla, palné zbraně, prostě parádní muzeum. Venku, o několik desítek metrů dále, pak muzeum "pokračuje" výstavou tanků a obrněných vozidel, kterým tedy vůbec nesvědčí nekryté stání a rozmary přírody, ale co se dá dělat. Klademe si otázku, co je lepší, než Patton? Tři Pattony! A fotíme o sto šest, však nedaleko zní hromy a blíží se něco mezi deštěm a koncem světa. Za dalším rohem se objevuje další technika, tentokrát dělostřelecká. Poprvé v životě vidím takového Scorpiona (pro hráče WoT známý to stroj Smile) a další. A v přístavku pod střechou se skovává ještě několik kusů taženého dělostřelectva. Uff! Prší, ale to se nedá nic dělat.






















A pak se to stalo. Hele, asi to víš, ale nejede Ti válka. Ani další weby. Ne, nevím ... Tak začala konverzace, která mě připravila o večeři a dalších 8 hodin, kdy většina lidí tady spala a já opravoval komplet zborcenou databázi Sad Bylo kolem druhé ráno, když jsem to jakeš takeš opravil, aby tady v Čechách mohl začít nový den, i s valka.cz a upadl do bezvědomí. Ještě že jsem měl s sebou notebook a k dispozici zálohy, takže nedošlo k zásádním ztrátám v datech. Ale onen Murphyovský styl posledních dní zdál se mi poněkud neštastný. Naštěstí od tohoto okamžiku dál se nám v podstatě jen dařilo Smile
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621127Verze : 8
MOD

Den 5 - Den texaské Kapitolace



Den v Austinu a okolí začal jako každý jiný, laborováním nad tím, jak zapnout sprchu, snídaní nahrazující neabsolvovanou večeři, a nakládáním kufrů Smile Naším cílem je parking vedle texaského Kapitolu, kam se půjdeme podívat. Cesta do centra proběhla nad očekávání snadno, žádná velka doprava, i parking jsme trefili na první dobrou (ale v Americe když něco minete, tak prostě objedete blok a zase se vrátíte, stal jsem se fanouškem toho jejich čtvercového systému!) a odcházíme směr Kapitol. Mapka ukazuje, že kromě samotné budovy je tu kolem v parku řada památníků na vojáky a války nedávné i ty dávnější. Stále ještě tu může stát pomník jižanským vojákům, což kvitujeme s povděkem, alespoň v Texasu je svět ještě v pořádku. Budova Kapitolu se neodlišuje od ostatních, včetně té v hlavním městě, jen soška na vrcholku kopule je vždy vztažená k výrazným místním "špecifikám". Po bezpečnostní prohlídce je zdarma možnost Kapitol navštívit a projít se tak po chodbách, kde se tvoří místní zákony. Zvláštní pocit, takový, naplňující. Konečně po té sérii malérů něco, co si opravdu užívám Smile















Vycházíme na opačné straně budovy, abychom si ušetřili dlouhou procházku kolem, a shlížíme do podzemí, kam byla rozšířena původní budova Kapitolu poté, co mu prostě došlo kancelářské místo Smile Nedaleko je ještě pomník Vietnamské války, několik hrajících si veverek, a pak už směr auto a Greenville, Audie Murphy/American Cotton Museum.




Ano, muzeum bavlny a zároveň jednoho z nejstatečnějších vojáků Audie Leona Murphyho, kterého Spojené státy kdy měly. Pokud si půjčím větu z informačního panelu v muzeu, pro Audieho válka skutečně začala na Sicílii (ačkoliv se před tím vylodil v Africe) a než skončila, měl všechna americká vyznamenání za statečnost. Některá dvakrát ... K tomu nejvyšší vojenské vyznamenání, Medaili Cti (a na rozdíl od mnohých dalších nikoliv in-memoriam). Muzeum relativně malé, ale zajímavé, a stejně tak i procházka k nedalekému pomníku, kterým vás Audie vítá při příjezdu od dálnice (nesnažte se příjíždět městem, ulice je na hraně muzejního pozemku překopaná a nedá se použít).
















Nakonec nasedáme do auta a přejíždíme do Dallasu. Podvečerní Dallas nabízí zdarma místo na parkování přímo v centru, a tak si natáčíme trasu, po které jel ve svých posledních chvílích americký prezident J.F. Kennedy. Nakonec zaparkujeme a jdeme si ono osudné místo, kde ho zasáhly dva výstřely, prohlédnout osobně. Ony dva bílé křížky na silnici, stejně tak jako muzeum v místech, odkud vrah střílel, jsou trvalým připomenutím této tragické události v amerických dějinách. Dallas sám by si přál být slavný čímkoliv jiným, ale dějiny se holt změnit nedají.






V centru hledáme neúspěšně něco k snědku, nakonec odjíždíme na hotel a hlad řešíme pizzou. Jen v "pizzerii" není kam si sednout, je to jen výdejna, kde vám pizzu udělají, ale sníst si to musíte na pokoji v hotelu Smile No co ...

Usínám a v hlavě si rovnám ty různorodé podněty, které jsme dnes potkali.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621129Verze : 10
MOD

Den 6 - Den Komančů a stejků



Dneska se probouzíme do dalšího deštivého rána, ale to zas tak moc nevadí. Čeká nás úlitba našemu řidiči, který se nechal nalákat na naší cestu, kterou nakonec až na jeden den celou odřídil (8700 km ...), s tím, že navštívíme také nějaké to muzeum amerických aut. Starých aut. Spousta chromu, leštěnky a tak Smile A díky tomu, že jsme o celé 3 dny před původním plánem, tak to není nejmenší problém. Vzhůru tedy do Nocony do Horton Classic Car Museum. Kromě deště nás při příjezdu vítá i hromový rachot motorů, neb se přímo před muzeem koná aukce historických vozidel. Ale jedno po druhém, přeci jen prší ... Takže se utíkáme skovat se do muzea. Tři velké haly plné auťáků bohatě uspokujují autofanouška v nás. Pak ještě v rychlosti proběhnout k aukci, ale pak už musíme dál.







Opouštíme totiž Texas. Stát obrovský, stát zajímavý, stát krásný, nebojím se říct. Jaká asi bude Oklahoma? Pokračujeme po pravoúhlých cestách mezi polemi a pastvinami, překračujeme hranici do Oklahomy, řesíme první z řady "přeshraničních" výpadku signálu na mobilu (přepnout do režimu letadlo a za chvíli zase zapnout to obvykle vyřeší Smile), a uháníme do Lawtonu.




Protože máme ještě super čas, rovnou jdeme do dvou plánovaných muzeí - Muzea velkých plání (Museum of the Great Plains) a Comanche National Museum and Cultural Center. Muzea zaměřená na místní indiánské kmeny a období "divokého Západu" jsou spíše pro dětské návštěvníky, ale i dospěláci si tam najdou to svoje a nám se obě muzea moc líbila. Nakonec i místní indián v pokladně ví, kde je Česká republika ... asi budu muset změnit některá stereotypní očekávání Smile Z toho všecho sledování bizonů a jejich historie, indiánských výrobků z bizoních kůží či kostí se nám udělalo hladno, a tak hned, jak se podařilo vyřešit otázku monzunového deště a auta na parkovišti skutečně VELMI daleko, vyrážíme do místního Texas Roadhouse dát si pořádnou flákotu. A jaká byla, to se nedá ani popsat!









Nakonec se vracíme k dálnici, kde hned vedle komančského kasina máme náš hotel. Do kasina se neodvažujeme, prý tam čumilové nesmí a nám se nechce prohrát zbytek cesty v kartách, a tak ukolébáni pohledem na obrazy bizonů v každém z pokojů i na chodbách hotelu, spokojeně usínáme.


URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621152Verze : 3
MOD

Den 7 - Den dělostřelectva a indiánských hrobů



Na sever od Lawtonu, podél dálnice 44 se rozkládá Fort Sill, základna známá jako místo pro dělostřelce. Logicky tak místo, kde se bude nacházet U.S. Army Field Artillery Museum. Vydáváme se do návštevnického centra vojenské základny, a v krku máme knedlík. Pustí? Nepustí? Ale psali, že stačí mít platný pas, tak uvidíme.

Naštěstí pozemáci žádné vlny nedělají a po chvíli papírovaní, focení a obvyklých procedur odcházíme vybavení celodenním vstupem na základnu a mapou - oproti původnímu plánu jsme upozorněni na nové muzeum protiletadlové techniky a na hřbitov indiánů, kteří byli na této základně internováni po další z prohraných konfliktů rudého a bílého muže.

Dělostřelecké muzeum, to jsou dvě křídla budovy, kde je základní výstavka s exponáty sahající do dob osidlování Divokého Západu, bojů války Severu proti Jihu, až do současnosti. Ale největší poklady jsou venku. Musím říct, že takovou sbírku dělostřelecké techniky na jednom místě jsem nikde jinde zatím neviděl. Na jedné straně budovy jsou rakety a raketové systémy, na druhé pak tažené i samohybné dělostřelectvo, včetně takových skvostů jako je Atomic Annie (formálně M65). Najdeme zdě děla z první světové války i z moderní doby, Pershing i Priest, čínské, české i samozřejmě americké produkce. Jako na tolika místech před tím potkávám veterána, který se se mnou dělí o příběhy s technikou, na které sloužil, i z historie základny, kde právě stojíme. Sluníčko palí, ale my se snažíme projít všechnu techniku a pěkně nafotit. Pak se přesouváme o blok dále, kde naše návštěva pokračuje muzeem původní pevnosti Fort Sill, a dále do muzea protiletadlové techniky.



















Po absolvování všeho si dáváme trochu pauzu a v autě se přesouváme na druhou stranu dálnice, kde leží indiánské hroby. Mezi nimi mimo jiné i hrob náčelníka Geronima. Pak se vracíme na hlavní hřbitov uvnitř základny, kde leží řada dalších osobností jak z vojenské sféry, tak z řad indiánů, třeba i posledního náčelníka Komančů Quanah Parkera.








Posíleni fastfoodem přímo na základně opouštíme Fort Sill a cesta nás vede do Oklahoma City. Vyhýbáme se ale I-44, která je v tomto úseku placená a užíváme si vyhlídky na oklahomský venkov. Oklahoma City je pro dopravní cedule moc dlouhé, takže při navigaci hledejte zkrácený tvar Okla City Very Happy





V Oklahoma City zaparkujeme před právnickou školou nedaleko památníku Oklahoma City National Memorial & Museum, který je naším cílem, je již pozdní odpoledne, město zeje prázdnotou a parkování máme zdarma. Docházíme k památníku, který byl vybudován na památku obětí bombového útoku na federální budovu v roce 1995. Prostý památník nese na jedné straně nápis 9:01, na druhé 9:03, ohraničujíc dobu, kdy bomba vybuchla a vyžádala si životy 168 osob. Ty připomínají bronzové židle v parku, jedna za každou osobu, rozdělené do pater, ve kterých oběti v době útoku byly. Ty malé židle připomínají zabité děti ...




Procházíme se po okolí, muzeum je v době našeho příjezdu již zavřené, ale to nám nijak nevadí. Rozhodujeme se navštívit rovnou i oklahomský kapitol, jediný svého druhu, který má na svém pozemku aktivní ropný vrt ... Taková je prostě Oklahoma Very Happy Nedaleko je i památník vojákům světových válek, námořníkům z potopené bitevní lodi USS Oklahoma a další.









K večeři pravá italská bašta, špagety s masovými koulemi Smile, a pak obvyklá procedura, stahovaní a zálohovaní fotek, nabíjení baterií, spánek ... Zítra nás čeká Kansas!

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621153Verze : 11
MOD

Den 8 - Den v autě



Druhý týden našeho výletu začínáme cestou do Kansasu. Oklahomu necháváme za sebou, její nízké kopečky, které přinesly tak žádanou změnu po rovinách Texasu, její typické ropné vrty, pastviny i pole. Ale je čas jet dál, jsme zvědaví, jaký asi bude Kansas?

Přejíždíme hranice, a jedna z prvních věcí, které potkáváme, jsou balíky s bavlnou, narovnané na kraji pole. Naše první pole s bavlnou. Zajímavé.



Jedeme po I-35, ale krátce za hranicemi ji opouštíme a dáváme se po souběžné neplacené cestě, abychom si zase trochu více prohlédli venkov. Těsně pred Wichitou se na I-35 vracíme a dojíždíme k Kansas Aviation Museum na druhé straně letecké základny McConnell AFB. Máme spoustu času, otevírají až v poledne, takže svačíme, nabíráme síly a pokukujeme přes plot na naše první strategické bombardéry, které na cestě po USA potkáváme Smile



Muzeum (původní letištní budova, stylem ne nepodobná terminálu Jih ruzyňského letiště) se otevírá a my se seznamujeme s historii základny, letiště i vývojem některých komponent strategického bombardéru B-52, který zde probíhal. V budově je umístěno několik akrobatických letadel a z oken je výhled na hejno tankerů odstavených na vojenské základně (je ale výslovný zákaz je otamtud fotit, škoda). Nakonec se vydáváme do prudkého poledního slunce, abychom si oběhli venkovní exponáty. Užíváme si, že jsme v muzeu téměř sami, kdy se vám povede mít B-52D jen tak pro sebe? Nebo si v klidu oběhnout KC-135E? Či se skovat do stínu křídla WB-47E ... K vidění je tu Boeing 727 či 737-200, Cessna T-37B (továrna Cessny je na dohled od muzea), Lockheed T-33B, Republic F-84F a další.











Vedro je jak v Ekvádoru, takže po necelých dvou hodinách s radostí usedáme zpátky do klimatizováného auta a jedeme dál. Míjíme obrovská sila na zemědělské produkty, to je jasná poznávací značka Kansasu, stejně jako vlaky s dobytkem. Cílem naší cesty je vzdálená Topeka, hlavní město Kansasu.



Nakonec tam v podvečer dojíždíme, a protože jsme toho víc naseděli než nachodili, tak si dáváme ještě večerní procházku po městě. Nedaleko je nákladové nádráží (s nepochopitelnou zastávkou osobních vlaků, kde zdá se již roky nic nejelo ...), pak procházíme jakousi průmyslovou čtvrtí, abychom došli k řece Kansas, pak se vracíme kolem policejní stanice (jů, cvak cvak cvak ...) zpátky na hotel. Tentokrát nebydlíme v obvyklém "motelovém" dvoupatrovém hotelu, ale v osmipatrové budově, která sice již pamatuje lepší časy, ale alespoň máme výhled. Zítra nás čeká třetí kapitol, takže jdem na kutě.








URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621206Verze : 3
MOD

Den 9 - Den ve vězení



Topeka, hlavní město Kansasu, a jeho Kapitol. Vyrážíme hned ráno, abychom stihli další program, který nás čeká. Parkování opět není problém, hned u budovy je velké parkoviště, jen si člověk musí dát pozor, co je pro návštěvníky (visitors) a co pro zaměstnance. Budova se stylem neliší od ostatních Kapitolů, na jejím vrcholu pak stojí socha indiána, mířícího lukem na hvězdu Severku. Kapitol si obcházíme, fotíme spolu s dalšími památníky, které jsou vždy v okolí.






Pak se přesouváme k nedalekému letišti, před kterým leží Museum Of Kansas National Guard. Muzeum na první pohled nevelké skrývá za hromadu bojové techniky vystavené pod širým nebem, včetně KC-135, CH-54 Tarhe a dalších libůstek.




Nejprve se ale v prostorách muzea seznamujeme s historií Kansaské národní gardy, výzbrojí i výstrojí, a to v opravdu nepřeberném množství exponátů (jen palných zbraní je tu několik desítek, stejně tak třeba bajonetů atd), artefakty od doby první světové i z relativně nedávné doby Afghánistánu či Iráku.







Nejvíce mě ale zaujala replika stanu ze seriálu M*A*S*H, oné slavné Bažiny Hawkeyho Pierce a Trappera Johna McYntira! Jako by tam Hawkey zanechal svůj klobouk sotva před pár minutami a odešel na sál. Nemůže chybět ani Radarův medvídek.






Pak procházíme zbytkem muzea a nakonec se pouštíme do venkovní výstavky, což zabere poctivé dvě hodiny minimálně, tolik toho jsme tu opravdu nečekali! Poslední tři letadla cvaknout a jede se dál!













Před námi je další cíl - Leavenworth. Město proslavené svou věznicí, vojenskou i civilní. Spíše než věznice nás na základně zajímá muzeum. Zastavujeme u civilní věznice v centru města na parkovišti pro návštěvníky vězňů a jdem si udělat několik fotek. Než ale dojdeme před samotnou budovu, už je u nás úředník a informuje nás, že se nacházíme na federálním území a že zde není povoleno budovu věznice nijak fotografovat (leda že bychom se chtěli podívat dovnitř, na docela dlouho Very Happy). S díky nabídku "k prohlídce" odmítáme a řídíme se radou - stačí totiž přejít hlavní silnici, kde už je opět území státu Kansas, a odsud je možné si věznici bez postihu vyfotit Smile




Stejně nechceme dráždit hada bosou nohou a rychle opouštíme tuto zamřížovanou oblast a přesouváme se k základně Fort Leavenworth. Zde nás bohužel dál nepustí, protože pro změnu nemáme "americký řidičák" (což v podstatě znamená mít alespoň zelenou kartu či občanství USA), ale uředník je velmi milý a nabízí nám alternativy v okolí. V Kansas City je velký památník a muzeum první světové války, ale dnes má jak na potvoru zavřeno a proto volíme variantu "pokračovat dál" směr Nebraska.

Loučíme se tedy s Kansasem, bylo nám ctí. V následujících dnech zasáhnou řadu z míst, o kterých jste právě četli, mohutné deště, záplavy, tornáda ...

Cesta severním směrem z Leavenworthu do Omahy v Nebrasce nás na krátkou dobu zavedla i do Missouri přes stejnojmennou řeku, než jsme se stočili na západ.






Silný déšť nás dohnal už cestou, předzvěst dní budoucích. Nevadí, počasí nezměníme, jen jsme těmi přívaly vody dočasně uvězněni v autě a doufáme, že to brzy poleví Smile Nakonec přebíháme do Mama's Pizza na večeři a do Walmartu nabrat další zásoby na cestu. Škoda, že už se tu neprodává texaská Rozárka, ehm, Ozarka, velmi dobrá balená voda v rozumném množství Very Happy Ale co, poradíme si. Ubytováváme se v hotelu na kraji Omahy směrem k zítřejšímu cíli, Ashlandu a jeho Strategic Air & Space Museum! Naše první noc v Nebrasce.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621382Verze : 12
MOD

Den 10 - Den v Nebrasce



Prší prší jen se leje, kam s Nissanem pojedeme? Do Ashlandu pojedem, muzeum SAC si tam projdem!



Nevím, jestli má cenu čekat, že déšť přejde, a B-1A Lancer je lákávý cíl, takže vybíhám v jedné ruce deštník, v druhé baťoh, ve třetí foťák ... před muzeem pak několik raket, a pak se jde pod střechu, do Strategic Air & Space Museum. Už vchod s SR-71A je impozantní, a po zaplacení vstupného a vchodu do prvního hangáru nám padá čelist. Je tu zkrátka všechno. Vzadu B-52, za ní B-36 Peacemaker aka "big stick" ve své konfiguraci "six turning, four burning", k tomu B-58 Hustler, F-111, B-17 vedle toho všeho vypadá jak mladší sestra Very Happy Tohle bude NA DLOUHO. Kolem letadel je řada dalších exponátů, výzbroj, ruzné artefakty, simulátory, dokonce stůl z řídícího střediska jaderných raket, místnost věnovaná "otci" Strategic Air Command Curtis LeMayovi a mnoho dalšího. Nad tím vším poklidně visí U-2C a řada dalších strojů. Fotím, fotíš, fotíme, točíme, než dorazí první školní výlet (to na sebe nakonec nenechá dlouho čekat). Druhý hangár pokračuje B-29kou, nějakým tím vířidlem prachu, KC-97G Stratotanker, F-101B Voodoo, F-102A Delta Dagger ... Třetí hala není přístupná, jen umožňuje nakouknout na proces renovace strojů, které budou v muzeu vystaveny.



























Venku mezitím (po těch zhruba 3 hodinách ...) přestalo pršet, jak na zavolanou, a tak pořizujeme ještě několik venkovních fotek a pak pokračujeme do hlavního města Nebrasky Lincolnu, kde nás čeká další kapitol.



Budova kapitolu v Nebrasce se odlišuje od "obvyklého vzhledu" a my si se zájmem obcházíme celou lokalitu, včetně domu guvernéra přímo přes ulici do kapitolu. Parkujeme opět nedaleko, takže není vůbec problém. A protože jak se zpívá "je na západ cesta dlouhá", vydáváme se opět na cestu - cílem je dojet zavčasu do dalšího muzea amerických aut v Kearney, a pak ještě pokračovat směrem k Wyomingu.







Nejprve přejíždíme zhlaví obřího nádraží v Lincolnu. Nadraží je pro nás maličké Evropany skutečně monstrózní a pokud máte rádi techniku, doporučuji zastavit se tam a zkusit si najít nějaké pěkné místo s výhledem. Bohužel nám začalo opět pršet, takže nezastavujeme, jen přibrždujeme, a pak hurá dál.




Classic Car Collection na kraji města Kearney je kousíček od dálnice 80 v místech, kde toho vpravdě moc dalšího k vidění není. Podle debaty s paní za pokladnou to mohlo být v Omaze, ale nakonec vyhrálo toto místo. A že je to vedené skutečně s obrovskou péčí a zájmem je vidět na každém autě. Obrovská hala a několik řad vozidel z celého jednoho století amerického motorismu, to je směs technických vymožeností, spousty chromu, obrovských ploutví, klimatizací a automatických převodovek, a několika generací vzpomínek, které na vás z všech těch vozů dýchnou. Máme zhruba hodinu a půl, než muzeum zavře, ale pro fanoušky aut je to rozhodně málo, plánujte si víc. Mě samotného bavila víc diskuse s paní u pokladny, která měla v rodokmenu i Českou republiku, takže došlo i na nějaká ta česká přísloví, nakonec i další pán, co se tam stará o vozy se jmenoval nějak jako Machacek, takže to bylo velmi příjemné povídání, nakonec jako vždy.















Po tom všem blýskání chromu jsme se vydali opět na cestu - počasí a denní doba nám moc nepřáli, a tak jsme jen minuli již zavřené muzeum Heartland Museum of Military Vehicles (nebylo v plánu, ani nevím, jak moc zajímavé to tam je) ale hlavně Golden Spike Tower and Visitor Center u North Platte. Tato vyhlídková věž je přímo nad nejrušnějším seřazovacím nádražím v USA (alespoň podle cedulí Very Happy) a vy se tak můžete pokochat stovkami vagónů a lokomotiv při jejich denním putování napříč Nebraskou. Jenže i zde už je pro dnešek zavřeno a tak dojíždíme až do Ogallaly, kde tu noc přespíme v hotelu s kočárem Smile

K večeři (byť je to sotva pár set metrů, tak kvůli počasí jedeme zbaběle autem ...) je tentokrát pravá nefalšovaná mexická bašta, která pálí jak čert, ehm, dvakrát ... a pak se jde spát Smile

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621396Verze : 6
MOD

Den 11 - Den demokratů




Další den, další déšť. Dokonce už i silné povahy v našem autě zvažují navštěvu Dollar Storu, aby si mohli za onen příslovečný dolar zakoupit igelitovou pláštěnku. Mě nic nepřekvapí, ja jí mám z domova, ale nevzdávám se naděje, že se počasí umoudří. No, jsou dny, kdy by se optimisti měli střílet ...


Pokračujeme na západ, směr Cheyenne, hlavní město Wyomingu. Není to příliš velká zajíždka na naší cestě do Colorada, a alespoň už se do tohoto jihovýchodního cípu Wyomingu nebudeme muset příště vracet. Navíc je tam, no, hadejte co? Kapitol Very Happy Západní Nebraska se začíná vlnit a zvedat, konečně nějaká změna oproti všem těm rovinám. Uvidíme Skalisté hory? Kdo ví, počasí stále mif mof.


Nevím proč mě při názvu Cheyenne napadne western Tenkrát na západě Very Happy Parkujeme pár bloků od kapitolu a jdeme to okouknut. Tentokrát je to spíše takový kapitůlek, nic moc velkého, navíc v rekonstrukci, takže se nedá ani pořádně vyfotit. Nu což, nenaděláme nic. Po krátké zastávce (jo, kromě deště se taky výrazně ochladilo směrem k nule ...) se přesouváme k muzeu wyomingské národní gardy.


Wyoming National Guard Museum není příliš velké, sám Wyoming se řadí mezi "nejmladší" státy USA a tak i historie jeho národní gardy je mnohem kratší, ale nijak méně významná nebo plná statečných a odhodlaných vojáků. Místní správce muzea využívá faktu, že jsme v muzeu zatím sami, a důkladně nás seznamuje s celou sbírkou, včetně všelijakých detailů a poukazů na drobná "falsa" ve sbírkách Very Happy Nakonec nás vypustí na "dvorek" muzea, kde se krčí dva pásové stroje, a kde nás kromě nich čeká i pravá nefalšovaná sněhová vánice! No to nene! Cvakám foťákem, cvakám zubama a rychle zas do tepla muzea ...


Ale nic netrvá večně a my se opět musíme dát na cestu, směr jih, směr Colorado. Bylo by dobré ještě za světla dojet do Denveru, abychom si oběhli druhý kapitol v jediný den Very Happy


Cesta je navzdory počasí v pohodě, jen se doporučuje natankovat si plnou, protože nemusíte dlouho narazit na benzínku, ale žádný takový problém jsme nezaznamenali. Naopak na to, jak nás upozornili v Cheyenne, že Coloradu už přezdívá spíše Calorado, protože je cílem masivního přílivu lidí z Kalifornie, kteří s sebou nesou svůj pohled na mnohé věci, si vzpomeneme skoro ihned, co v centru Denveru opustíme naše podzemní parkoviště a vyrazíme k nedalekému kapitolu. Skutečnost, že Colorado od ledna 2014 legalizovalo marihuanu, je ihned patrná. Za celou naší cestu jsme nepotkali tolik feťáků (resp. žádného ...), jako právě tady, během těch pár minut, kdy jsme v centru pobývali. Nafotili jsme si kapitol, kličkujíc mezi feťáky, bezdomovci a žebráky, a moc dobře nám z toho teda nebylo. Pokus navštívit toaletu v nedalekém autobusovém nádraží skončil tím, že toaleta byla obývána jakýmsi bezdomovcem, bez ohledu na to, že byla hned vedle strážní budky, ve které seděli dva hlídači ...


Nakonec se menší dopravní zácpou po šestiproudé dálnici vydáváme co nejrychleji mimo Denver.
Chvíli jsem koketoval s myšlenkou navštívit v Denveru nějaké sportovní utkání (následujících několik dní se tam měl hrát baseball, mám to na seznamu "přání", co v USA ještě navštívit), ale nakonec to necháváme být a jedeme dálm, směr Colorado Springs, kde nás čeká nejprvé pořádný steak k večeři, a pak hotel. Počasí se nelepší a má se dále ochlazovat, takže vytahuji zimní bundu a čepici, bude se zítra hodit Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621399Verze : 0
MOD

Den 12 - Letecký den



Večer, když jsme usínali, tak pršelo. Po probuzení je všude bílo. Ou jé Sad V rychlosti přemýšlíme, čímpak asi budeme škrábat auto, a jestli vůbec máme zimní gumy? Hotel byl sice velmi kvalitní, poprvé co jsem měl na pokoji plnohodnotnou kuchyň, ale oplátkou zde nemají snídani. Kochám se tedy ještě pohledem z pokoje na B-52 na nedaleké Akademii USAF, která je jedním z našich dnešních cílů, a pak se vydávám směr to bílé peklo. Sněžit naštěstí přestalo, takže odhrnujeme sníh (zábavné sledovat své dva spolucestující, jak mají na sobě tři trička a dvě mikiny, neb nemají s sebou bundu Very Happy) a přesouváme se na snídaní k McDonaldovi. A pak podle instrukcí k bráně U.S. Air Force Academy. Instrukce došly od tamního oddělení pro styk s veřejností, a ukázaly se jako, ehm, nepřesné, neb to správné návštěvnícké centrum je o několik mil jižněji u druhé brány. Po krátké debatě kolem potvrzení pojištění našeho auta z půjčovny (to některé základny vyžadují, takže pokud plánujete takovouto cestu, uveďte to při prebírání vozu a vyžádejte si potvrzení o pojištění, určitou analogii naší zelené karty) dostáváme propustku na základnu a vydaváme se na zhruba čtvrthodinovou cestu podhůřím Rocky Mountains k centru základny. Míjíme různá letadla / památníky, až nakonec dojíždíme k visitors centru / malému muzeu a nedaleké kapli, která je naším hlavním cílem. Muzeum zároveň obsahuje i dobře vybavený obchod se suvenýry, takže si kolegové mohou koupit šušťákovku USAF Very Happy a vyrazit krátkou procházkou z parkoviště směrem ke kapli. Tato je nad velkým náměstím lemovaným budovami, ve kterých asi probíhá teoretická příprava letců, nedaleko jsou sportovní hřiště (na tělesnou kondici se tady samožřejmě klade velký důraz, takže nepřekvapí, že součástí areálu je i hřiště na americký fotbal, hokejový stadion, tenisové kurty atd.) Kaple je rozdělena do několika úrovní, své místo to mají křesťané-protestanti i katolíci, budhisté i židé. A za tím vším krásný výhled na hory.

Cestou od kaple zastavujeme u již zmíněné B-52, a na hřbitově, který je v areálu základny. Zde je pohřbena řada slavných osobností spojených s americkým letectvem, mimo jiné již zmíněný Curtis E. LeMay nebo Robin Olds či Carl Andrew Spaatz. Bohužel formát hřbitova s deskami na zemi je velmi nevhodný, zejména v okamžiku, kdy na zemi leží sníh, takže pobíhaním a hledáním strávíme docela dost času a boty jsou zralé na ždímání. Ale stálo to za to!

Boty v autě sušíme, zatímco opouštíme akademii a vracíme se na sever, kde chceme zdolat Pikes Peak. Více jak 4000m nadmořské výšky a jedna z "nejslavnějších hor USA", protože se zde konají závody do vrchu, Pikes Peak vévodí celému okolí a je z něj nádherný výhled, korunovaný tím, že se až na vrchol dá dojet autem ... Skoro nic z toho ale dnes neplatí. Je třeba zavolat si na telefonní číslo, abyste se z přednahraného vzkazu dozvěděli, kolik mil z celé 19 mil dlouhé trasy je kvůli počasí otevřeno, a jak vysoko se tedy dostanete. Alternativně to můžete nechat náhodě a přijet rovnou na vrátnici parku (jako v jiných případech i tady je vjez do národního parku zpoplatněn, auto stojí 50 USD). Nám je to jedno, my to prostě chceme zažít. Opět, pokud se chcete na toto místo podívat, je dobré na to myslet už v půjčovně a chtít auto, co má převodovku s "low gearem" na pomalou jízdu - při cestě dolů je totiž zakázáno brzdit (neb by vám moc brzd po těch 19 mílích nezbylo Very Happy) a je dobré brzdit motorem. I cesta nahoru je plná zatáček a moc velká rychlost tedy stejně nepřipadá v úvahu. Navíc co chvíli jsme upozorňováni jak na rostoucí výšku, tak na přítomnost různých druhů divé zvěře, včetně medvědů ... Nakonec zastavujeme 13 mil od startu, 6 mil a cca 400 metrů nadmořské výšky pod vrcholem, dál dnes cesta není průjezdná. Venku pochopitelně chumelí, takže pořizujeme selfíčka a nějaký ten výhled "do kraje", a pak se otačíme zpět. Po cestě je jedna základna, kde je obchod se suvenýry, a pak se vracíme do civilizace.

Protože máme ještě dobrý čas, tak jedem do Fort Carsonu na kraji Colorado Springs, kde je muzeum 4. pěší divize. 4th Infantry Division Museum není na základně, je těsně před branou základny, takže se vstupem není problém. Muzeum není největší, je to de facto jedna větší místnost, která nás projde historií divize a jejími slavnými okamžiky včetně vylodění na pláži Utah v Normandii. Venku je k vidění řada tanků, vrtulník a nedaleko i pomník věnovaný Christopheru "Kit" Carsonovi, po kterém je základna pojmenována. Generál Carson byl hraničárskou legendou a mužem, který v 19. století prozkoumal velkou část toho, co známe pod pojmem Divoký západ. Socha je velmi povedená a stejně tak okolní památníky.

Dnes už po několikáté ždímám boty a pokračujeme směr Pueblo, kde se nachází pomník nositelům Medaile cti z Colorada - Heroes Plaza - National Medal of Honor Memorial a pak dlouhým přejezdem opouštíme usněžené Colorado a míříme do hlavního města Nového Mexika Santa Fe. Cestou si dáváme pizzu v místním zapadákově, překvapeni výzdobou jedné z budov - hákové kříže na římsách budov našinec moc zvyklý vídat není ...

Ubytování v Santa Fe je stylové, mexický vliv je cítit v každém detailu a my se těšíme, co nám přinese další den.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621400Verze : 1
MOD

Den 13 - Jaderný den



Po probuzení zkoumáme, jestli jsme stále v Novém Mexiku, v Santa Fe, nebo někde v deštném pralese, neb lije jako z konve ... Ale co, nám to v cestování nezabrání.

Jako první vyrážíme ke Kapitolu, který je na první pohled odlišný od většiny dalších amerických kapitolů - je kulatý a velmi pěkný. Odpovídá zdejší kultuře a není nijak veliký. Poskakujíc mezi kapkami deště fotíme, prohlížíme a obcházíme. Ještě nedaleký památník a mažeme zpátky do auta.

Dalším bodem naší cesty má být místo, které jistě mnohým napoví už svým názvem - Los Alamos. Ano, místo, kde probíhal výzkum projektu Manhattan, vývoj americké jaderné bomby (a poté i té vodíkové, a kde se s jádrem pracuje doposud). Nedělali jsme si velké iluze, kam se nám podaří v daném místě dostat, ale i kdybychom se měli jen vyfotit u cedule při vjezdu do města, stálo by to za to. Cesta vede po zajímavé dálnici kaňonem do hor, a místo je překvapivě na vrcholu jednoho z kopců. Z deště se zatím stalo husté sněžení, a my si připadáme jako jediní, kteří dokázali v Novém Mexiku zažít sněhovou vánici ... Vjíždíme do centra města a zastavujeme na parkovišti u pomnínku se sochami Roberta Oppenheimera a generála Leslieho R. Grovese, mužů zodpovědných za projekt Manhattan. V hustém sněžení pak obíháme dům, kde si můžeme nafotit pár místních artefaktů, ale pak už nás počasí žene zase zpět do auta, a my se drobnou oklikou vracíme zpět a pokračujeme směrem na Albuquerque. Původně jsme chtěli Los Alamos projet a pokračovat po dálnici I-4, ale ta se zdála placená, navíc nedaleko byl ostře střežený vstup do oblasti jaderných laboratoří a tak jsme se tam nechtěli nějak pinožit a radši zvolili bezpečnější ústupovou cestu již známou cestou.

Albuquerque je město, které je taktéž spojené s jaderným výzkumem a není náhoda, že se zde nachází National Museum of Nuclear Science & History. Nejprve jsem měl pocit, že to bude jen další "vzdělávací muzeum pro děti", ale jak jsem se mýlil! Muzeum už při parkování ukázalo, že za plotem se skrývá řada jaderných bombardérů i raket, a muzeum samo není zrovna z nejmenších. Tak tedy hurá dovnitř!

Muzeum nás provedlo dějinami jaderného výzkumu, od prvních pokusů s radioaktivitou přes naivní stavbu primitivních reaktorů až po výrobu vysoce obohacených materiálů a jaderných či vodíkových pum, včetně vývoje jejich nosičů. Nechybí repliky prvních jaderných bomb svržených na Japonsko, ale i další unikátní prostředky světové sebedestrukce. Po průchodu "kryté" části muzea si ohrnujeme límce, neb venku stále lije a je pěkná kosa, a vyrážíme na venkovní expozici. Jak už jsem psal, najdeme tu bombardéry, strategické i taktické, stejně tak rakety, strategické i střely s plochou dráhou letu, bomby, prostě je toho hodně. Ruce zebou, ale to nevadí, pak si za odměnu dáme něco dobrého.

Když už to máme vše prošlé a je čas jít zpět do auta, uplně ve mě hrklo, když jsem si uvědomil, kolik ruzných radioaktivních tretek tu člověk může ve vitrínách pozorovat. Snad to nezanechá žádné stopy na našem vybavení, přeci jen mám před očima tu bezpečnostní prohlídku při vstupu do letadla a stopy radioaktivity by se nevysvětlovaly zrovna lehce Smile

Nakonec sedáme do auta, zahříváme se a vydáváme se na dlouhou cestu do arizonského Winslow, kde budeme trávit noc. Přejezd je dlouhý, leč nekomplikovaný a dokonce přestává i pršet. Nakonec bychom mohli mít na zítřejší výlet i hezky ... K večeři si samozřejmě dáváme mexické jídlo a je to velká dobrota, tak jako zatím vždy tady.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621401Verze : 4
MOD

Den 14 - Den úžasů



Z Winslow už nás cesta cesta vede typickou krajinou Arizony do míst, kde se naše udatná planeta potkala s pořádným šutrem z vesmíru, a kupodivu to přežila. Kráter je to ale pořádný, stejně jako zpečený kus kovu, který z meteoritu zůstal. Kráter se dá z části obejít, využít několika vyhlídkových plošin, a spolu s průvodcem se do něj dá i sestoupit. To je ale mimo rámec našeho plánu a tak se jen kocháme nejen kráterem samotným, ale i jeho okolím. A tam někde na sereozápadě se rozprostírá náš další cíl ...

Pokračujeme arizonskou krajinou, ve Flagstaffu hledáme památku na Route 66 a pak se stáčíme na severozápad, abychom projeli hustým lesem (což je vlastně první pořádný les, který na naší cestě vidíme). Les je zdá se pravidelně navštěvován ohněm, jak usuzujeme z ohořelých stromů a vypálené trávy, je to dost zvláštní pohled. Po zhruba půlhodině zabočujeme a přidáváme se k ostatním autům, které směřují tam, co my - do Grand Canyonu. Vybaveni mapkou a po zaplacení vjízdného se rozhodujeme, jak to pojmout. Čas kvapí, a podle informací nemůžeme moc počítat s volnými místy na parkovištích v "hlavním centru" jižního útesu. Proto se rozhodujeme, že místo cesty na západ do centra zvolíme směr východ a pojedeme vyhlídkovou trasou podél jižního okraje kaňonu a kde budeme chtít, tam zastavíme.

Plán to byl nakonec skvělý a hned na prvním parkovišti zastavujeme, abychom si udělali pár snímků. Než člověk vyleze z auta a přejde parkoviště, tak nějak tuší, co ho asi čeká, zná to z filmů a fotek, ale když nakonec skutečně dojde na kraj kaňonu a rozhlédne se, dech se mu zatají nad tou nádherou. Tady si Matka příroda prostě vyhrála, se vším všudy. Kaňon je obrovský a hraje všemi barvami. Fotíme, popojíždíme a zase stavíme. Na řadě odpočívadel začínají stezky, které vedou po úbočích kaňonu směrem dolů, ale to by bylo na několik dní, ne hodin ... Ale každý si tu najde to své místo, odkud si může pořídit krásnou fotku nebo se jen tak kochat. Dojíždíme až k vyhlídkové věži na východním konci, odsud by se pak mohlo pokračovat silnicí I-64 pryč, ale to zatím nemáme v plánu. Čas pokročil, a tak se otáčíme a směřujeme na západní konec. Cestou potkáváme zcela krotkou parohatou zvěř, která si zjevně zvykla na přítomnost tisíců turistů a aut, a s nadhledem se prochází po silnici, aby se nakonec zastavila kousek od ní na kraji lesa. Co na tom, že kolem piští děti i jejich maminky, všichni vytahují Ajfouny a cvaká se tam jak o život, jídlo je jídlo, a to si paroháč prostě nenechá nikým zkazit Smile

Nakonec zastavujeme kousek od nádraží (ano, jezdí sem vlak, a při vstupu od jihu je tu i letiště, odkud si můžete pořídit vyhlídkový let vrtulníkem) a procházíme i západní okraj kaňonu. Lidí je tu víc, a tak nakonec rádi prcháme zpět do auta a opouštíme (ne naposledy) toto krásné místo. Severní kraj Grand Canyonu se na zimu zavírá a otevírá se až v druhé polovině května, tedy po naší navštěvě, takže máme o důvod víc zajet si sem zas někdy příště, tentokrát severní cestou Smile

Počasí se vylepšuje, déšť jsme zahlédli jen dole v kaňonu, a my se vydáváme směr hlavní město Arizony, Phoenix, kde nás čeká ubytování. Cestou projíždíme další lesy, pak hory, a nakonec se ocitáme v krajině kaktusů, jak z románů Karla Maye. Však už předchozího dne jsme nevědomky překročili poprvé řeku Rio Grande, a všude kolem nás jsou odkazy na puebla a Apače ... Jen ten Vinnetou už tu není Sad

Ve Phoenixu nás vítá vedro, jsme zpět v třicítkách, což po tom sněhu z předchozích dní je docela příjemná změna. No, uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Vyzvedáváme si výbornou pizzu a plni zážitků jdeme odpočívat v pokoji.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621402Verze : 2
MOD

Den 15 - Den na dohled hřbitova ... letadel



Hlavní město Phoenix znamená, že je tu co? No ano, milé děti, další Kapitol Very Happy Tentokrát je toho ale mnohem víc. Arizona pojala oblast Kapitolu jako velký memorial, nejen bitevní lodi Arizona, která byla potopena při útoku na Pearl Harbor, ale všem bojovníkům USA z mnoha vojenských konfliktů. A nejen těm, ale i policistům, záchranářům, dokonce i policejní psi tu mají svůj pomník! Kapitol svým vzhledem nepřekvapí, ale to už pospícháme zpět do auta, to co se zdálo jako krátké zastavení se nakonec docela protáhlo, a my musíme dál!

Naším cílem je Tucson s jeho Pima Air And Space Museum. Tady jsme si nedělali iluze, že by to bylo malé nebo na chvíli, ale už když jsme řádně dlouho jeli podél plotu muzea, a počítali B-52ky, tak nám bylo jasné, že nás budou bolet nožičky, a to pořádně Very Happy

Muzeum má několik obrovských hal, ve kterých jsou letadla všemožných druhů, proudové, vrtulové, druhoválečné i nedaleká moderna, vrtulníky, ale i bomby, vybavení, uniformy. Není problém zde najít uniformu jisté paní Svoboda Very Happy

Venku je toho ale MNOHEM víc, a při pohledu na blížící se konec světa, který se odehrává na obloze je patrné, že je třeba s sebou hodit. Řada vrtulníků, americké strategické bombardéry (všechny ...), tankery, Air Force One, stíhačky, přepadové, taktické bombardéry, průzkumné stroje ... fotim, fotim, fotim, až se mi z foťáku kouří Smile Když na konci první řady měnim první baterii (ze tří), tak si říkám, jestli mi to vůbec bude stačit ... Pak přichází déšť, takže procházím vnitřní hangáry a nakonec skončím na svačince, tentokrát pořádný místní chili-hot dog. Čas se ale krátí a muzeum zavírá už ve čtyři, takže déšť nedéšť, musím ven a fotit dál. Naštěstí déšť ustává a já doslova s rukami na prsou probíhám obrovským areálem muzea a snažím se nafotit vše. Ale je tady toho tolik! Na okamžik se vkrádá myšlenka, že tu prostě zůstanu Very Happy, ale nakonec s posledním vypětím sil a s posledním cvaknutím foťáku s třemi zcela vybitými bateriemi odcházím s úderem čtvrté hodiny. Bylo to SUPER. Je ale zřejmé, že na další bod našeho programu, tedy silo jaderných raket Titan, které se nachází na opačné straně Tucsonu, už se dnes nedostane. Operativně se tedy rozhodujeme využít velkého náskoku, který jsme si během cesty oproti původnímu programu udělali, a zůstáváme v Tucsonu, abychom ráno mohli silo navštívit. Ještě mlsně pokujuji po nedaleké Davis Monthan Air Base, s jejím hřbitovem letadel v poušti, ale to je mimo naše možnosti - člověk se tam musí hlásit dostatečně dopředu, aby byl čas na bezpečnostní procedury, a navíc je možné tam cestovat jen v autobusu, ze kterého se nesmí vystoupit, s ohledem na aktualní bezpečnostní situaci, takže nás to ani tolik nemrzí.

Nakonec si tedy užíváme volnější odpoledne v Tucsonu, jídlo a spánek.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621403Verze : 1
MOD

Den 16 - Den Titánů



Ani ráno nás nic nehoní z postele, protože rakety ještě spí a tak si můžeme dát v klidu snídani a i tak jsme u drátěného plotu sila strategických raket Titan jako první. Společnost nám dělají jen rozkvetlé kaktusy a cedulka, že si máme dávat pozor na hady. Bohužel cedulka se nezmiňuje o tom, co v případě výskytu hada máme dělat, a tak jsme nakonec rádi, že se můžeme dovnitř do muzea, spolu s další zhruba desítkou návštěvníků. Kromě rodiny z Kanady jsme tu jediní cizozemci, a informace, že my bysme s největší pravděpodobností patřili mezi příjemce jedné z těch raket, pokud by na to došlo, průvodce docela pobavila. Je nám puštěn film, ve kterém se seznamujeme s historií, tato základna jako jediná unikla zničení, když se rakety Titan vyřazovaly a sila likvidovala, a byla určena jako muzeum. Celá základna byla v podstatě pro 4 lidi, kteří tu měli směnu, a celá se nacházela pod zemí, zavěšená na důmyslném zařízení, které mělo pohltit sílu nedalekého jaderného výbuchu a zajistit tak přežití (do odpálení vlastní rakety ...). Je to také jediná základna, kde je raketa stále ještě v silu, byť bez paliva a bez svého vražedného nákladu. Hlavice z rakety, která měla mít až 9 megatun, je vystavena ve stanu nahoře na povrchu ... Tady pod zemí ale procházíme prostory, kde vojáci drželi pohotovosti a kde stačilo provést složitou řadu úkonů (což nám průvodce za pomoci jedné dámy z publika krok za krokem demonstruje) k tomu, aby lidstvo ukončilo samo sebe na této planetě. Z pouhého otočení klíčkem na odpalovacím panelu člověka zamrazí, stejně tak, když pohlédne do sila, kde je raketa postavena. Pak vycházíme zpět na povrch a je nám vysvětlen i systém zabezpečení základny, pohyblivost obrovských, těžkých betonových krytů, které kryjí raketu v silu, i nebezpečí hadů, skrývajících se ve stínech. Ujištění, že myší bobky v jednom z přístřešků jsou důkazem, že hadi mají k žrádlu lepší věci, než jsme my, kanadská paní nebere příliš pozitivně a stan s jadernou hlavicí opouští pozorně se rozhlížejíc, jestli neuvidí myš (nebo hada). Nakonec i my dáváme sbohem tomuto kusu vyprahlé země a po silnici I-10 míříme zpět do Nového Mexika, do města Las Cruces.

Na tomto městu není pozoruhodného asi nic, kromě toho, že leží na dohled od výjimečného přírodního úkazu - bilých dun White Sands. Dun, které místo písku tvoří jemný vápenec, a které jsou v údolí, které zároveň slouží jako střelnice a jako laboratoř raketového výzkumu White Sands. Nedaleko je též Hollowmanova letecká základna a město Alamogordo. A protože máme ještě čas, i když už se blíží večer, chceme si nechat víc času na zítra a tak ještě vyražíme do White Sands National Monument, kde naštěstí mají otevřeno až do setmění. Jako obvykle platíme vjízdné do národního parku a zakrátko už se procházíme po oslnivě bilých dunách, ve kterých nakonec pozorujeme i západ slunce. Další z nekonečné řady zážitků, které si budu pamatovat ještě dlouho!

Pak se po silnici I-70 vracíme zpět do Las Cruces k přespání, ale ráno se sem znovu vrátíme.

Btw, pokud se chystáte cestovat touto oblastí, je dobré si na stránkách Hollowmanovy základny zjistit, zdali zrovna neprobíhájí střelby, v tom případě je totiž silnice, vedoucí přímo skrz střelnici, zavřená ... Což je docela škoda Smile
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621404Verze : 2
MOD

Den 17 - Raketový den



Druhý den se stejnou cestou vracíme do údolí, ale odbočujeme do města White Sands. K mému překvapení to ale není obyčejné město, je to vojenská základna, a vstup do ní opět podléhá nám již důvěrně známemu procesu. Tentokrát ale nejsme vpuštěni i s autem, s ohledem na fakt, že muzeum raketové techniky ve White Sands, které je naším raním cílem, je hned za branou a tedy jsme vyzváni, abychom auto nechali na parkovišti u vjezdové brány a do muzea se přesouváme pěšky, což nám nijak nevadí.

Muzeum je vidět už z daleka, a je to taková Meka raketové techniky. Od prvních raket, včetně německé V-2 až po Pershingy či Patrioty tu najdete snad vše, co kdy prošlo raketovými vojsky Armády Spojených Států, a k tomu i pestrou řadu různých prototypů. Vše je venku a bez problémů fotitelné, část expozice hlavně k historii základny je pak v jednom menším domku. Slunce praží a tak střídáme pobyt venku s pobytem v chládku a stínu muzea.

Po zruba dvou hodinách opouštíme muzeum a vydáváme se na cestu zpátky do Texasu. Už se nám skoro stýskalo!

Naším cílem je město El Paso, s jeho vojenskou základnou, muzeem a vojenským hřbitovem.

Při příjezdu k vojenské základně Fort Bliss se ozve opět ono mravenčení, zdali nás tam pustí, či nikoliv, ale už jsme s tím tak nějak smířeni a máme nahradní plán, kdyby to nevyšlo. Hřbitov sice přiléhá k základně, ale je přístupný mimo základnu, takže tam problém nebude ... Na základnu nás ale opět bez velkého mudrovaní pouštějí a my se ptáme na cestu k muzeu, abychom náhodou v tomto obřím městě nezabloudili ... Muzeum nacházíme, a nadšeně si fotíme osm tanků, které nám dělají společnost na parkovišti, spolu s vrtulníkem. Bohužel navzdory tomu, že muzeum má mít dnes otevřeno se dozvídáme o změně otvírací doby, která proběhla snad před pár dny, a která není nikde zanesena, a tak nám muzeum 1. obrněné divize zůstane tentokrát uzavřeno. No co, tak obíhám muzem z druhé strany, kde se nachází pár zapomenutých tanků, a jdem si alespoň koupit něco na zub do místního obchoďáku. Nakonec objevujeme naší oblíbenou steakárnu, a tak si dáváme pořádnou flákotu uprostřed tankové základny US Army, no, kdo z vás to má, že ano Smile Cestou ven se zastavujeme na místní poště, poslat pohledy, a pak se ještě uplně náhodou ztratíme při cestě ven, abychom si mohli prohlédnout ty mraky aktuální techniky, která se v jednotlivých částech základny připravuje na své nasazení. Tu nakládají Patrioty, tu se rozebíra Humwee, tu je stádečko opuštěných Abramsů ...

Ihned u výjezdu ze základny se stáčíme k nedalekému hřbitovu, kde má být pohřbena řada generálů amerických ozbrojených sil, včetně pana Blisse, stejně jako řada nositelů medaile cti. Rozdělujeme si úlohy a v prudkém, ted už texaském, slunci probíháme řady bílých náhrobních kamenů. Trávu tu moc nečekejte, tady by se jí asi moc dobře nevedlo. Nacházíme vše, co jsme tu chtěli najít, a tak se přesouváme do klimatizovaného auta a po silnici I-10 se dlouhým přejezdem přemisťujeme do města jménem Alpine, na které zapomněl i čas, abychom zde přenocovali.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621405Verze : 2
MOD

Den 18 - Den Rio Grande



Z Alpine hned ráno vyrážíme směr jih, k řece, která na nás dýchá oním westernovým duchem, který snad každého mladého kluka přikoval k rodokapsům a nedal mu pokoj, dokud se nepodařilo bídné lumpy potrestat, odbojné indiány zpacifikovat a sem tam občas ještě vykonat nějaký ten dobrý skutek ...

To, že se blíží hranice s Mexikem dávájí najevo policejní zátarasy a hlídky, které se nás přísně ptají, jak a kdy jsme vstoupili do země, musíme ukázat pasy a tak nějak to, že nejsme z Mexika a už vůbec ne nelegálové.

Naším cílem je tedy Big Bend National Park. Při vjezdu do parku chceme zaplatit vjízdné, ale není komu, budka je prázdná, a tak se ptáme nedaleko parkujících Rangerů, co a jak. Rangeri si od nás drží odstup, ale poskytují veškeré potřebné informace - zaplatit máme v jednom z míst, kudy budeme projíždět, abychom nedostali pokutu, až budeme vyjíždět ven. Pokračujeme tedy dál, až dojíždíme k rozcestí - na jednu stranu silnice, na druhou stranu "nezpevněná cesta". Vydáváme se po nezpevněné cestě, na začátku to vypadá nevinně a bez problémů, ale nakonec nám těch cca 19km zabralo zhruba hodinu, za neustálého vzdychání řidiče, který s autem trpěl pro každý výmol, každý kámen. Cesta místy vedla korytem řeky, takže pokud se sem chcete někdy podívat, doporučujeme zvážit, zdali klasický sedan je to pravé ořechové, nebo proč sem asi domorodci jezdí radši jeepem Very Happy Každopádně k řece jsme dojeli (odsud dál pokračuje klasická silnice), a jaké to bylo překvapení, že ona majestátná Rio Grande je v tomto místě a ročním období takový slabý bahnitý potok, který nedá problém přejít (leč to se vřele nedoporučuje, neb je to státní hranice a těch pár kroků na jih a jste v Mexiku ...). Přesto je to symbol, fotíme si i uchvatný kaňon, který si řeka na okolní krajině vydolovala, a pak pokračujeme podél řeky do informačního centra, kde nakupujeme vjízdné, a pak mezi horami všech tvarů a barev pomalu národní par opouštíme.

Máme před sebou dlouhý přejezd, teď už na naší cestě není nic, co bychom chtěli vidět, a tak valíme přes Del Rio a tamní Subway, večerní San Antonio až do Houstonu. Uff. Bylo to dlouhé, ale teď víme, že už nikam jezdit nemusíme, vše už bude tady v okolí Houstonu.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621406Verze : 1
MOD

Den 19 - Den Texasu



Jeden z posledních dní věnujeme tomu, čím jsme chtěli začít, tedy návštěve bitevní lodi USS Texas, která je, jak jsme si zjistili, již znovu otevřená. Cesta kolem vyhořelé rafinerie je zajímavá, neb ohořelé trosky jsou z velké části pryč a na místě se zuřivě staví nové sklady a technologie.

Bitevní loď Texas je vážená stará dáma, která majestátně kotví v zátoce, ze které se ale bude brzy stěhovat, neb zde nemá dostatek pozornosti a tím i prostředků na svou údržbu. Ono udržovat takový kolos, do kterého navíc prosakuje voda, není vůbec snadné, a tak se loď má vydat více na sever, do vnitrozemí ... Uvidíme. Nás zatím čeká výprava na palubu, do podpalubí i nahoru do nástaveb, abychom si mohli na vlastní kůži zažít, jaké to bylo na bitevní lodi. Dokonce si můžete sednout do jednoho z protiletadlových kanónu a zatočit si Smile Děti, které jsou tu se školou, této možnosti zhusta využívají a my se radši přesouváme do klidnějších míst lodi. Venku je teplo, ale tady je vedro, i navzdory všudypřítomné klimatizaci. Jaký asi musel být pobyt na lodi někde v Pacifiku uprostřed tropického léta, kdo ví ...

Po prohlídce lodi se přesouváme k nedalekému pamatníku bitvy u San Jacinta, bitvy, kde Sam Houston a jemu věrní vybojovali vítězství nad Mexikem a zajali císaře Santa Annu, který pak podepsal samostatnost Texasu (a ten byl za nějaký čas dobrovolně anektován Spojenými státy ...). Na tomto místě byl postaven vysoký jehlovitý památník, který v sobě skrývá rozhlednu, ze které uvidíte nejen bitevni loď Texas, ale i okolní petrochemický průmysl, aktivní přístav, nedaleký Houston a daleké okolí. Hala u výtahu je vyzdobena obrazy z okamžiků před a během bitvy, a to jak z texaské strany, tak z mexické.

Na odpoledne se pak přesouváme do centra Houstonu, protože nám pro všechny ty historické a vojenské památky a muzea nějak nezbyl čas na to, zajít se projít po městě, pokochat se mrakodrapy a zdlábnout něco dobrého v centru Smile To řešíme burritos v jednom z kancelářských komplexů v centru Houstonu, a po procházce se vracíme zpět na hotel.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621407Verze : 1
MOD

Den 20 - Den nákupů a balení



Po všem tom cestování nás dohnala lenost, a protože už se kolegům nechtělo do Houstonského vesmírného centra, tak vyrážíme do jednoho z outletů nakoupit ještě nějaké to oblečení, čehož budeme odpoledne, až se to budeme snažit nacpat do kufrů, pořádně litovat Smile Ale musíme také něco přivézt domů ...

A musíme se také postarat o náš zapůjčený vůz, který toho má po těch cca 8500km docela dost, a je to na něm vidět. Od písku, sněhu, vody, bílého písku, místního hmyzu a nás má na sobě tolik skvrn, že to chce pořádný proud vody, vysavač a pořádné drhnutí. Naštěstí vše je dostupné v nedalekém Car Wash centru, takže auto vracíme do původní podoby, a pak už jen balíme kufry a přemýšlíme, jak by se to dalo udělat, abychom nemuseli domů.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621408Verze : 1
MOD

Den 21 - Den, kdy se nám nechtělo domů



A čím víc se ten okamžik blíží, tím víc se nám nechce. Bylo to tu fajn. Lidi byli fajn, viděli jsme spoustu věcí, zážitků máme víc, než dokázem odvyprávět, a máme tušení, že návrat domu bude, no, těžký. Nakonec usedáme do auta a vyrážíme směr letiště. Vracíme auto, vysvětlujeme si ještě některé nejasnosti kolem fakturace, abychom neplatili nic navíc, a pak už jen projít bezpečnostní kontrolou a usadit se v letadle. Cesta zpět se zdá být stokrát delší a nudnější, než cesta tam, a ja si tak v hlavě promítám to očekávání, se kterým jsem do letadla před třemi týdny usedal. Až na drobnosti, kdy jsme nebyli někam vpuštěni, se nám vše nadmíru vydařilo, a byli jsme spokojeni s tím, co jsme viděli, co jsme jedli, i se vším ostatním. Ty dny náskoku na začátku nás nakonec zachránili před hrůzným počasím, tornády a záplavami, a my jsme tím tak propluli jak po Lipně. Bylo vedro, byl i sníh, ale to všechno k tomu tak nějak patřilo. Máme mraky fotek a videí, a bude ještě hodně práce všechno to utřídit, navkládat a popsat. Ale Ameriko, bylo to fajn a doufám, že se zase brzy setkáme.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621409Verze : 1
MOD

Den 22 - Den poté



Cesta zpět byla ok až do Amsterodamu, kde jsmě opustili KLM a přešli pod křídla našeho "národního dopravce". A teprve tady, ne překvapivě, nám došlo, do jaké šlamastiky se to vlastně vracíme. Letadlo bylo naprosto v dezolátním stavu, posádka zoufalá a neschopná, letušky vypadaly, jak kdyby neměly dochozenou ani střední školu a jen tiše přihlížely chaosu, který na palubě letadla panoval. Špatně usazení lidé, děti na místech u nouzových východů, kde nemají co dělat, nadměrná zavazadla na palubě, která se nevešla do úložných prostorů, to byl jen začátek. Nakonec to byla jen hodina letu, ale všichni jsme si už přáli, aby to bylo za námi a my mohli domů ... Se skřípěním zubů jsme se nakonec dočkali, na letišti se rozloučili, a tak naše expedice Osamělá hvězda 2019 došla ke svému cíli.

Děkuju Robotovi i Jirkovi za to, že se mnou tuto skvělou akci absolvovali, bez nich by to nebylo možné a určitě ani tak zábavné, myslím si, že jsme si to užili naplno a budeme na tuto cestu u táborových ohňů ještě dlouho vzpomínat!

PS. Text je víceméně hotov, postupně ale zpracovávám fotky, to víte, je toho nějakých 240Gb ... Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-t222354#621410Verze : 1
MOD