Eminger, Jaroslav

Jaroslav Eminger

Velitel tzv. vládního vojska za protektorátu generál Jaroslav Eminger (1886-1964) je dnes málo známou historickou postavou, ačkoliv jeho život je dokladem toho, v jak demokratickém duchu byli vychováváni důstojníci čs. armády.

Jaroslav Eminger se narodil 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka, rytíře Emingera, který byl plukovníkem c. k. armády, rozhodl se rovněž pro vojenskou dráhu. Po úspěšném zakončení vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě nastoupil jako 21letý poručík v srpnu 1907 k 7. dragounského pluku v Dobřanech. Později se dostal na Vysokou školu válečnou ve Vídni a jako štábní důstojník prošel za první světové války ruskou a italskou frontou.

Po návratu z bojišť se kapitán gen. štábu Jaroslav Eminger dne 9. listopadu 1918 přihlásil do služeb vznikající československé armády, s níž se příštího roku zúčastnil bojů s Maďary na Slovensku, za což byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918.

Po porážce Maďarské republiky rad byl Eminger vyslán v srpnu 1919 do Budapešti jako náčelník československé vojenské mise. Až do ledna 1922 tu působil nejprve jako československý delegát zvláštní mezidohodové reparační komise a pak jako československý vojenský atašé.

Po návratu do vlasti svou vojenskou kariéru opět spojil s jezdectvem. Postupně velel jezdeckému pluku, brigádě, jezdeckému učilišti. Na odborné stáži pobyl u polského jezdectva a určitý čas byl i generálním inspektorem čs. jezdeckých jednotek. Jeho odborné kvality nešlo přehlédnout, a tak byl dekretem prezidenta republiky ze 13. července 1933 sedmačtyřicetiletý Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V osudném období zářijové mobilizace roku 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi. Se zánikem Československa však byl postaven před složitější úkoly.

Po příchodu nacistů se ženatý, ale bezdětný generál rozhodl odejít do zahraničí. V dubnu 1939 si jej však k sobě povolal bývalý legionář a tehdejší předseda protektorátní vlády, divizní generál Alois Eliáš, nacisty později popravený za spolupráci s odbojem a požádal jej, aby se jako spolehlivý Čech, nacistům málo nápadný, ujal funkce generálního inspektora budoucího protektorátního českého vládního vojska. Jaroslav Eminger návrh přijal a za hranice neodešel. Dne 22. dubna 1939 byl jmenován přednostou umisťovacího oddělení skupiny generála Hrabčíka na "MNO v likvidaci". Tady vznikala ilegální Obrana národa. Emingerovi však připadla v této situaci jiná, nevděčná role, neboť měl vybírat vhodné muže do protektorátního vládního vojska. Když se v polovině července 1939 konala schůze důstojníků budoucího vládního vojska, na níž gen. Eminger přednesl koncepci tohoto nově formovaného sboru, zcela otevřeně prohlásil, že vládní vojsko "má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa ...".

Této myšlence zůstal věren po celou dobu okupace, a proto selhaly četné německé pokusy učinit z vládního vojska povolný nástroj. Nic zásadního, co by mohlo kompromitovat vládní vojsko jako celek v očích české veřejnosti, se Němcům nepodařilo Emingerovi a jeho důstojníkům vnutit. Vládní vojsko zachovávalo v maximální míře tradice čs. armády. Nevelká armáda 7.000 mužů byla skutečně vojensky nasazena až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě.

Eminger protestoval i proti tomu a nakonec se jeho hlavním úkolem stala ochrana početných zběhů z vládního vojska a jejich rodinných příslušníků. Eminger, pro zběhy razil prostřednictvím svého právního oddělení termín "zavlečený" a později "nezvěstný". Každý případ nechal tak důkladně prošetřovat, že na konci války existoval seznam pouhých 38 prokazatelných zběhů, ačkoliv těch, kteří již vládní vojsko opustili, bylo na 800.

Generálův postoj dokládá jeden z rozhovorů, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi o možném využití vládního vojska proti parašutistickým výsadkům. Generál mu s typickou noblesou chladnokrevně odpověděl: "Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!" Ona noblesa generála možná chránila i proti Němcům, neboť disponoval kamennou tváří za "prušáckým" monoklem na pravém oku, který si zvykl nosit již za republiky.

Méně vhodná byla pro čestný soud, před nímž gen. Eminger stanul 26. dubna 1947. Hlavní přelíčení před Národním soudem v Praze však skončilo pro Emingera morální satisfakcí, protože jej soud zprostil všech obvinění, a konstatoval navíc, že "dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající ...".

Jiný názor měla ovšem armáda, jež po únoru postrádala prvorepublikovou noblesu. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera v prosinci 1948 mimo činnou službu. Vládní vojsko jako celek rehabilitováno nebylo a stín toho faktu padal i na jeho velitele. Žil pak v ústraní a v existenčních problémech. Nakonec zemřel v Praze zcela zapomenut 14. července 1964.

Výrazná morální autorita české společnosti, literární historik profesor Václav Černý, který se sám zapojil do protinacistického odboje, o vládním vojsku ve svých pamětech napsala: "Dlužno říci hned, že vládní vojsko nebylo nikdy sídlem kolaborace s Němci a že jak důstojnictvo, tak mužstvo byli většinou lidé politicky a národnostně bezúhonní."

Pokud toto tvrzení o někom platilo bez výjimek, byl to jistě brigádní generál Jaroslav Eminger.

Libor Vykoupil