Úvod
Ve dnech 6-10.5.2015 se konal náš společný výlet po stopách bitvy o Berlín a celkové nacistické krutovlády nad hlavním městem Německa. Co do počtu dní i přeživších členů to byl výlet menší než Normandie 2014, ale to nám na chuti a množství shlédnutých zajímavostí rozhodně neubralo (navíc ve 4 lidech jsme dokázali poměrně promptně řešit krizové situace typu "čekám až to tam bude prázdné, abych si to vyfotil a nějakej kokot mi tam vleze ").
Cesta tam...
Z Hobitína, eh, čo to táram, z Prahy, jsme vyrazili (někteří osvěženi dnem v práci) kolem páté večer, a protože Berlín je co by kamenem dohodil a zbytek dojel monstr-truckem, byli jsme po šesté v Ústí na benzínce, oblíbené to zastávce většiny mých výletů tímto směrem, a v půl desáté jsme již kroužili okolo výstavních, či lépe vystavujících se, Berlíňanek. Ačkoliv byl hotel v podstatě v centru, pár minut pěšky od většiny atrakcí typu Tiergarten či Brandenburská brána, v popisce se nijak nezmiňovali o bohatém nočním životě, který je na chodnících a v potemnělých ulících kolem hotelu veden. Nezalekli jsme se však lepých děv (i chlapců v přestrojení za ženy) a ve dvojicích jsme se vydali zjišťovat detaily ubytování a zejména parkování. To nakonec vyšlo zcela krásně přímo na dvoře hotelu, takže o pár minut později jsme opustili ruch velkoměsta a zabublali s našim monstrem na dvorek a urychleně do postelí. Před večerníčkem proběhla ještě strategická porada o množství sil, které si krátká, leč podvečerní cesta, vybrala na mých souputnících, neb hned první den měl být zdaleka nejnabitější. Jak se zdálo, nikdo se nevzpíral a původní program tedy doznal jen malých úprav vzhledem k optimalizaci trasy, nikoliv však co do obsahu toho dne. Ukonejšen pohledy na utrpení Němců u Stalingradu, které toho dne, zřejmě v připomínce blížícího se výročí konce války a nutnosti připomenout, že nacistické Německo bylo obětí, nikoliv agresorem, vysílala německá N24, jsem upadl do bezvědomí.
Čtvrtek 7. 5. 2015
Abychom si ráno mohli přeci jen trochu přispat, domluvili jsme se na změně trasy a začátek našeho studijního pobytu se tedy více než symbolicky odehrál v prostorách koncentračního tábora Sachsenhausen v Oranienburgu, zhruba 30 km severozápadně od centra Berlína. Cesta skrz Berlín proběhla navzdory mrakům sebevražedných cyklistů bez větších obtíží a krátce po plánovaném příjezdu, tedy na 8:30, kdy se tamní prostory otevírají, jsme dorazili na parkoviště. Navigace po cestě je dostatečná, pokud jste v Německu za tímto účelem nebyli, stačí hledat bíle cedule s trojící křížů a nápisem "Gedenkstätte". Koncentrační tábory mají v němčině zkratku KZ, takže i to jistě v hledání pomůže.
Vstupné je do všech státem spravovaných míst spojených s druhou světovou válkou v Německu zdarma, takže v žádném z památníků na koncentrační tábory se nic neplatí.
Tábor Sachsenhausen byl místem, kde byla vězněna řada osob zejména pro své politické názory, ale i mnoho těch, kteří se do společnosti kontrolované nacisty nehodili pro svou sexuální orientaci nebo náboženskou víru. Táborem prošli (a mnozí zde zemřeli) přestavitelé českých vysokých škol, pozatýkaní v rámci odvety za demonstrace po pohřbu Jana Opletala, zabitého nacisty v listopadu 1939. Mezinárodní den studenstva 17. listopadu připomíná právě události toho ponurého podzimu 1939. Mezi dalšími známými vězni KZ Sachsenhausen byl i Antonín Zápotocký, náš pozdější komunistický prezident. Nehostinný tábor s tvarem do trojúhelníku je nezaměnitelný a měl zásobovat německé hlavní město pracovními silami a cihlami a stavebním materiálem z největší továrny tohoto druhu - práce vězňů měla pomoci přebudovat Berlín do hlavního města Třetí Říše - Germánie. Z této utopie byli Němci naštěstí brzy vyvedeni bombardéry RAF a síly tak byly potřeba jinde. Časem v táboře vznikly specializované dílny, ve kterých hodináři opravovali hodinky popravených Židů, a kde se také falšovaly bankovky (velmi barvitě o tom pojednává kniha Ďáblova dílna), zejména libry. Po válce si tábor "vypůjčili" Sověti aby zde věznili příslušníky Werwolfu či své politické odpůrce. Několik budov bylo zachováno jako památka na nelidský způsob, jakým vězni museli žít, zbytek budov je zachován pouze v obrysech na zemi. Po obvodu tábora zůstala zachována zeď a strážní veže, popraviště i zbytek kremačních pecí v místě, kde docházelo k popravám vězňů a kde se nacházejí masové hroby. Po zhruba dvou hodinách jsme toto ponuré místo opustili a vydali se na další cestu.
Přesun na letiště Gatow, kde se nachází letecké muzeum, byl zpestřen zhruba devítikilometrovou "štau" na dálnici, která končila přesně v místech, kde jsme z dalnice odbočovali, ale ani to nám nedokázalo sebrat chuť do dalšího poznávání. Prostor bývalého letiště je obklopen (a pomalu požírán) sídlištěm rodinných domků, takže kličkování uličkami kolem školy, školky a řady domů nijak nenapovídá, že o pár metrů dál najdete úžasné vojenské muzeum, ve kterém strávíte s chutí i několik hodin. Letiště, které si největší slávu vydobylo během blokády Berlína jako jedno ze tří letišť, kam nonstop proudily letouny zásobující Západní Berlín, je nyní tichým koutem, kde se shromáždila letecká a protivzdušná technika Východu i Západu. Najdeme tu tedy mix všech možných letounů sloužících v SRN i NDR, ale i z dob Luftwaffe či první světové války. Část je umístěna ve třech krytých hangárech, část se nachází na otevřeném prostranství u vchodu. Ačkoliv se prostor výrazně zmenšil oproti roku 2006, kdy jsem toto letiště navštívil poprvé, letadla byla stažena z prostoru vzletové a přistávací dráhy, z pojezdových drah a okolí blíže k hangárům a vchodu, představa, že tam strávíme méně času, byla mylná. Po třech hodinách skutečné ostrého přesunu podél exponátů a několika vybitých baterií do foťáku bylo patrné, že ještě hodinka či dvě by se zde s chutí strávit daly, ale to nám již přísný velitel programu, tedy já, nedovolil, bylo na čase kopnout do všech šesti litrů našeho motoru a vyrazit dál.
Na druhé straně vodní plochy od Gatowa se nachází rekreační oblast Wansee - jméno, které navždy zůstane poskvrněno konferencí o konečném řešení židovské otázky. Právě zde, ve vile na břehu jezera Grosse Wansee se za účasti řady čelných pohlavárů nacistické mašinerie rozhodlo o systematické likvidaci Židů z celé okupované Evropy. Původní vila, opět přístupná zdarma, nabízí formou velkoplošných informačních desek cestu do historie nenávisti vůči Židům v Německu, kroky Německa v druhé světové válce, popravy a mučení, až po koncentrační tábory. Zachována je místnost, kde se nacisté sešli k řešení židovské otázky. Po zhruba hodině vycházíme ven na vzduch, kvetoucí rododendrony a šeříky tak těžce kontrastují se svinstvem, se kterým jsme v tomto pohledném domě na břehu jezera s loďkami byli konfrontováni. Bleh !
V pozdícím se odpoledni vyrážíme zpět do Berlína, nad osudem dalších dvou bodů programu se vznáší otazník. Znaveni, hladovi, zastavujeme na benzínce a jdeme se shánět po "italském" nástavci na plynovou hadici, abychom dotankovali náš přepravní prostředek. Šprýmař-prodavač se nenechal zaskočit a vytáhl na nás celou krabici plnou nástavců, takže to na chvíli vypadalo, že o zbytek večera máme postaráno, leč šofér nezklamal a napoprvé vylovil ten správný. Nám se naskytl příjemný pohled na nedaleký Burgerking, který v právě postupujícím dešti skýtal dobré místo na vyřešení hladu. A tak se i stalo. Hlad ustal, déšť ustal, a bylo rozhodnuto pokračovat v původním plánu, tedy navštívit ještě nedaleký Olympijský stadion, nacistickou to velkostavbu, nedaleký britský vojenský hřbitov, a pak citadelu ve Wansee, místo jednoho z posledních bojů v Berlíně.
Olympijský stadion je rozhodně lepší navštívit přes den, nikoliv s pozdícím se večerem, kdy už leckde narazíte na zavřené dveře, ale i tak člověk jasně vnímá tu monumentálnost prostoru a při troše představivosti se na budovách opět objeví rudé prapory se svastikami, jako tenkrát v roce 1936. Stadion má řadu parkovišť po celém obvodu, mně se ale nejlepší jeví parkoviště u věže, na kterou se dá (v otvírací době a za poplatek) vyjet výtahem a pokochat se rozhledem. Přímo před touto věží je parkoviště, takže není problém s autem. Můžete ale zaparkovat i z druhé strany stadionu a celý komplex sportovišť si projít, rozhodně tím strávíte několik hodin času, komplex je opravdu rozlehlý. Vše co jsme v té době vidět mohli, jsme viděli, a přesunuli jsme se k nedalekému hřbitovu RAF.
Že pečlivě upravený britský vojenský hřbitov bude ležet přímo v Berlíně, kde britští vojáci přímo nebojovali, může být pro někoho překvapující, ale stačí ta tři známá písmena - RAF, britské královské letectvo, aby bylo vše jasné. Hřbitov je místem posledního odpočinku téměř 3600 letců RAF a dalších několika stovek poválečných mrtvých z řad britské okupační správy. Ne nadarmo se hned na úvodní ceduli píše, že ztráty RAF činily 44 % a průměrný věk letců padlých činil 22 let - po krátkém hledání nacházíme kluka z Austrálie, který zemřel 12.10.1944 ve věku 19 let. Další, který padl na Vánoce 1943, ve věku 20 let. Britové, Australné, Novozélanďané, Poláci... tak jak už je u britských hřbitovů zvykem, pečlivě upravený hřbitov, vyrovnané řady náhrobních kamenů... spolu se zapadajícím sluncem jistě velmi silný zážitek uctění těch, kteří po nocích bojovali za naši svobodu v záři světlometů a v drtivé palbě německé protivzdušné obrany.
S chýlícím se soumrakem jsme přejeli k nedaleké citadele ve Špandavě (Spandau). Citadela byla za války centrem německého výzkumu chemických zbraní a když kapitulovala do sovětských rukou, neměli vojáci Rudé armády ponětí, co se skrývá před nimi a že ti "civilisté", kteří se tu vzdávají, patří mezi vědecké špičky v oboru... Řada z nich byla po objasnění stavu věcí odvezena do Sovětského svazu, ale na rozdíl od řady svých kolegů z jiných oborů německé (vojenské) vědy odmítli spolupracovat na poválečném výzkumu pro Sověty. Nedaleký most se stal klíčovým přechodem pro civilisty a zbytky vojáků, kteří se v noci z 1. na 2. května pokusili probojovat z centra Berlína směrem na západ, k Američanům, jen aby zjistili, že Berlín je neprodyšně obklíčen sovětskými jednotkami. Zhruba hodinová procházka po cihlových zdech špandavské citadely vzbuzuje údiv už jen nad počtem cihel, které musely být na tuto impozantní stavbu použity, a nadcházející tma končí náš první den v Berlíně.
Posledních několik křižovatek, mrknutí (velmi) vysoké prostituky (či spíše prostituta) a jsme na útulném dvoře našeho hotelu. Usínám při sledování dokumentu o generálu Pattonovi, od jeho působení v bahně zákopů první světové války až po dramatické zimní dny bitvy v Ardenách. O německých zvěrstvech, Berlínu, konci druhé světové války, se opět na N24 nedozvím nic.