Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 23.950

Když byl Udet na dovolené, padl Richthofen. V JG I tak nastaly některé personální změny a Udeta jmenovali velitelem Jasta 4, patřící pod JG I. Osmého června navíc převzal velení JG I nadporučík Hermann Göring, tehdy eso s 21 sestřely. K jeho jmenování mu však nepomohly ani tak jeho schopnosti jako spíše známosti na vysokých místech. Piloti JG I byli novým velitelem zklamáni, protože místo bojovného a statečného Richthofena, vzoru pruské cti, jim najednou velel člověk arogantní a líný, který sám málokdy startoval a za dobu své činnosti u JG I sestřelil jediného nepřítele. Udet sám Göringa nesnášel, ale později, když už byl Göring jednou z nacistických špiček, sehrál v Udetově životě zcela zásadní roli.

Zatím však pokračovaly tvrdé boje. U Jasta 4 se začalo Udetovi nebývale dařit. První sestřel po návratu z dovolené Udet získal posledního květnového dne. S novým Fokkerem D.VII Udet hromadil svá vítězství stále se zrychlujícím tempem. Například ve třech dnech, od 23. do 25. 6. zničil pět nepřátelských letadel a zvýšil tak počet svých vítězství už na 35. Přišly ale i porážky.

Reklama

Ráno 28. 6. Udetovi zatelefonovali ze zákopů, že jeden francouzský pozorovací Bréguet řídí se strašným účinkem nepřátelskou dělostřeleckou palbu, a udali mu místo podle mapy. Udet okamžitě odstartoval a Brégueta našel. Zaútočil na něj ve výšce 600 m nad zemí. Zkušeně se schoval za jeho ocasní plochy, takže francouzský pozorovatel po něm nemohl střílet. Udet vypálil dávku a viděl, jak hlava pozorovatele zmizela. V domnění, že byl střelec zraněn nebo zabit, se Udet přiblížil k Bréguetu, aby jej dorazil. V tom se náhle pozorovatel zvedl a zasypal Udeta krupobitím střel. Rozstřílel Fokkeru D.VII celé řízení a Udet se musel spasit skokem na padáku, jimiž byli nedávno němečtí letci vybaveni.

K 30. 6. 1918 měl již na kontě 36 sestřelů. Během července zvýšil počet vítězství na 40, ale pak přišel srpen, Udetův nejúspěšnější měsíc. Hned 1. 8. 1918 sestřelil dva Nieuporty a jeden Spad. O týden později, 8. 8. 1918, sestřelil znovu tři nepřátele, tentokrát to byly dvě SE 5a a jeden Sopwith Camel. Celkově Udet zničil mezi 1. a 22. srpnem 20 nepřátelských strojů a jeho skóre tak dosáhlo počtu 60 sestřelů.

Ale situace německých vojsk už je kritická. Němečtí stíhači dokonce musejí být nasazeni k provádění ztečí na spojeneckou pěchotu probíjející se stále hlouběji do německých postavení. Udet při jednom takovém útoku dokonce zničil anglický tank, i když do něj musel vystřílet všechnu munici, což u Fokkeru D.VII představovalo 1000 nábojů ráže 7, 92 mm.

Jindy ale Udet málem padl za oběť jedné vážné nectnosti Fokkeru D.VII, u něhož se občas vyskytly problémy s přehříváním a předčasnou explozí zápalné munice ještě před zahájením střelby. Důvodem bylo nekvalitní střelivo a jeho přehřívání od motoru. Anthony Fokker později upravil muniční prostor tak, že pouzdra s nábojovými pásy byla lépe větrána. Němečtí letci si už dávno nelámali hlavu s hrozbou polním soudem a zápalné střelivo používali v podstatě pořád. Výjimkou nebyl ani Udet, jemuž jednou explodoval fosforový náboj v zásobníku právě ve chvíli, kdy mu v týle seděla SE 5a. Udet nezaváhal a okamžitě vystřílel všechnu munici před sebe, aby zabránil požáru. Angličan za jeho zády se neočekávané střelby tak polekal, že se raději odpoutal. Technický nedostatek, který stál několik pilotů život, tak paradoxně zachránil Udeta před smrtí.

Poslední válečné týdny však už byly pro německé letectvo tragické. Spojenecká převaha byla ohromující, stavy bojeschopných letadel a posádek se povážlivě tenčily, chyběl benzín a střelivo. Nepomáhala ani obětavost německých letců, ani malé počty nových vynikajících letounů jako Fokker D.VIII, Pfalz D.XII či Siemens-Schuckert D.III a D.IV.

„Válka je každým dnem tvrdší. Když u nás startuje jedno letadlo, naproti jich startuje pět. Zřítí-li se některé z nich na naší straně, seběhneme se k němu a rozebíráme ho. Letouny jsou vybaveny měřícími přístroji, které my už dávno nemáme. Blýskají se niklem a lesknou se žlutou mosazí. Proti tomuto nadbytku můžeme postavit jen svůj pocit povinnosti a bojovou zkušenost dlouhých čtyř let. Startujeme často a každý start teď znamená boj,“ komentoval to Udet.

Reklama

26. září útočí piloti JG I na formaci bombardérů DH 9. Jsou to nezkušení Američané. Formace je v mžiku rozprášena a dva ze sestřelených nepřátel si připisuje i Udet. To však už byla jen labutí píseň německých stíhačů. Udet sám byl v tomto boji ještě zraněn. Kulka mu prostřelila levou hýždi. Tato dvě vítězství jsou zároveň jeho poslední, čímž završil jejich počet na 62. Stal se tak druhým nejúspěšnějším německým letcem a nejúspěšnějším z těch, co zůstali naživu.

Německé velení se ještě zoufale pokouší vrhnout na frontu nové typy stíhaček. Vypisuje stále další konkurzy na nové stroje. Posledního takového porovnání se účastní v druhé polovině října i Udet. Pak ještě nad frontou zkouší nový Siemens-Schuckert D.III, ale pro Německo už je na všechno pozdě. A tak 11. listopadu kapitulovalo.

Lze si dobře představit prázdnotu, kterou před sebou spatřili bývalí vojáci, dosud žijící naplno s neustále zvednutou hladinou adrenalinu. Většinou byli velmi mladí a neuměli nic jiného než zabíjet. Městský život nebyl ani pro Udeta. V roce 1920 se sice oženil se svojí láskou Eleonor Zinkovou, jejíž jméno, či spíše stylizovanou zkratku „LO!“, nosil na trupech svých bojových letadel, ale toto manželství vydrželo pouhé tři roky. Udet ve skutečnosti miloval pouze létání a flámování.

Po válce se podílel snad na všem, co nějak souviselo s létáním. Živil se létáním na leteckých show, kde mezi jeho vrcholná čísla patřilo sbírání kapesníků ze země háčkem na konci křídla, předváděl letecké souboje, létal pro filmaře, podílel se na výrobě letadel, pokoušel se o leteckou dopravu. Jeho veřejná vystoupení z něj udělala světoznámou postavu.

Jeho popularity chtěli pochopitelně využít i příslušníci nového nacistického hnutí, které se zrodilo z poválečného revolučního chaosu a jehož představitel Adolf Hitler sliboval německým občanům nový řád, prosperitu a napravení křivd spáchaných na Německu podmínkami versailleského míru. Udet politicky velmi naivní stál dlouhou dobu mimo. Nakonec však podlehl přemlouvání Hermanna Göringa, jenž se mezitím stal jednou z nacistických špiček a později vrchním velitelem nového německého válečného letectva - Luftwaffe. Nakonec se Udet stal vrchním zbrojmistrem Luftwaffe, ale Göring jej chtěl ve skutečnosti využít jen jako pojistku. Naivní Udet neměl intrikánskou povahu a byl bez šancí. Navíc nedisponoval ani schopnostmi pro tak vysoký úřad i když dělal, co mohl. Většinou se však pouze omezoval na osobní zkoušení nových typů letadel, protože létání bylo v podstatě to jediné, co ho zajímalo. Po vypuknutí II. svět. války dělal vše pro to, aby Luftwaffe sílila. Avšak po prvních nezdarech, zejména po bitvě o Británii, ho Göring použil jako obětního beránka, když svalil všechnu odpovědnost za porážky na něj. Argumentoval tím, že letadla, která Udet prosadil do výroby, jsou k ničemu. I když se zde Udet dopustil jistých omylů, nemohl být pochopitelně odpovědný za bojové použití letadel. Udet se stal obětí vysoké politické hry a to ho zlomilo. 17. listopadu 1941 situaci neunesl a zastřelil se.

Poslední mocností, která vstoupila do války, byly Spojené státy. Formálně se tak stalo 6. dubna 1917. Od června potom začali připlouvat do Evropy američtí vojáci. Jsou sice nezkušení, neumějí ještě bojovat, ale Spojenci jsou rádi, že jsou tu a že pomohou. Zatím Američané usilovně cvičí a posléze obsazují svůj vlastní úsek fronty.

K jejich armádě patří samozřejmě i letectvo. Američané nemají vlastní letecký průmysl, vyrábějí sice dobré motory, nikoliv však letadla. Leteckou výzbroj tedy nakupují od Francouzů. Ti jim samozřejmě nemohou poskytnout žádnou špičku, mají sami dost problémů. Ale mají s Američany dobré zkušenosti a tak jim pomáhají jak jen to jde.

Vždyť první Američané bojují v Evropě už od jara 1916. Tehdy se do bitvy u Verdunu zapojila escadrilla amerických dobrovolníků vřazená do francouzského letectva. Nazývala se původně Escadrille Américaine, později byla přejmenována na Escadrille Lafayette. Další američtí dobrovolníci bojovali v britských perutích. Po oficiálním zapojení USA do války a příchodu jejich jednotek byla Escadrille Lafayette zařazena do amerického letectva jako 103. eskadra (Aero Squadron) leteckých sil Spojených států (USAS - United States Air Service). Stalo se tak 18. 2. 1918 a téhož dne také na frontu dorazila první americká eskadra sestavená z pilotů, kteří již byli vycvičeni ve Státech. Byla jí 95. Aero Squadron , k níž se brzy připojila i 94. Aero Squadron.

Velitelem 94. AS byl Raoul Lufbery, nejúspěšnější stíhač bývalé Lafayettovy escadrilly, který až do své smrti v květnu 1918, kdy bez padáku vyskočil z hořícího letounu, zničil 17 nepřátelských letadel. Právě on vedl 19. 3. 1918 první americkou hlídku nad frontou. Spolu s ním letěli poručíci Eddie Rickenbacker a Douglas Campbell, kterým chtěl Lufbery ukázat, jak to chodí nad frontou. Přitom jejich Nieuporty 28 nebyly vůbec ozbrojené a nakonec si museli piloti 94. Aero Squadron vypůjčit kulomety od sousední jednotky a namontovat do každého Nieuportu aspoň jeden, ačkoliv toto letadlo mělo být standardně vyzbrojeno kulomety dvěma.

Lufbery nováčky velmi dobře připravoval. Právě Doug Campbell spolu s Alanem Winslowem se stali prvními ve Státech vycvičenými americkými stíhači, kteří sestřelili nepřátelský letoun. 14. 4. 1918 sestřelili každý po jedné stíhačce. První sestřel amerických leteckých sil ovšem patřil již od února por. Thompsonovi ze 103. Aero Squadron, bývalé Escadrille Lafayette. Campbell s Rickenbackerem se také stali prvními americkými esy, když do konce května 1918 oba zaznamenali pět vítězství.

Reklama

Edward Vernon Rickenbacker se měl později stát vůbec nejúspěšnějším americkým stíhačem s celkem 26 sestřely. Na počátku války ho však něco takového vůbec nenapadlo. Byl tehdy úspěšným automobilovým závodníkem (držel tehdy i světový rychlostní rekord 215, 74 km/h) a zajímalo ho jedině vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Právě na automobilových závodech uviděl poprvé letadlo a ihned se rozhodl vyměnit je za auto. V dubnu 1917 vstoupil do armády, ale odvodový důstojník mu řekl, že nemůže být letcem právě kvůli své závodnické minulosti - protože prý hodně ví o motorech, hlavně jak jsou poruchové, a to by mohlo ovlivnit jeho bojovou morálku! Rickenbacker se však stal důstojnickým řidičem samotného Billyho Mitchella, velitele amerického expedičního letectva. Svěřil se mu, ten zatahal za drátky a dostal Rickenbackera do leteckého kurzu. V březnu 1918 se Rickenbacker hlásil u 94. AS. Na Nieuportu 28 sestřelil 29. 4. 1918 svého prvního nepřítele. Do konce května už byl esem. Brzy po svém pátém vítězství v květnu 1918 však Rickenbacker onemocněl ušní infekcí, která jej vyřadila z boje až do září.

A tak měla brzy zazářit hvězda mladého muže, jenž se měl během pouhých 17 dní stát nejúspěšnějším americkým esem své doby. Sám Rickenbacker o něm řekl, že byl největším stíhačem, jaký kdy vzlétl. Jeho kamarádi mu říkali „Arizonský kovboj“, ale známější byl pod přezdívkou „Baloon Buster“ - Ničitel balónů. Jmenoval se Frank Luke.

Jeho vojenská kariéra byla skutečně krátká. 25. 9. 1917 byl odveden v arizonském městě Tuscon, odkud byl brzy přeložen do školy vojenského letectva v Austinu, stát Texas. V listopadu 1917 byl poslán na letecký výcvik na Rockwell Field v Kalifornii. 28. 1. 1918 byl povýšen do hodnosti Second Lieutenant (podporučík). Po příjezdu do Francie prošel ještě výcvikovým střediskem v Issoudunu, kde se málem zabil při havárii s cvičným letadlem. Navzdory tomu ještě více vzrostla jeho už tak nezdravá sebedůvěra. Luke byl velký chvastoun a žil v přesvědčení, že ve všem o co se pokusí, okamžitě vynikne (byl hvězdou v atletice, vynikajícím boxerem a skvělým studentem).

Po absolvování posledního kurzu se však místo na frontě ocitl na letišti v Orly, ze kterého přelétával na frontu nová letadla. Luke svým nadřízeným vyčítal, že mu nadávají šanci se vyznamenat. Nakonec se na něj štěstí usmálo a on byl 26. 6. 1918 převelen k 27. AS, tedy jedné ze čtyř Aero squadron, které tvořily 1. Pursuit Group (stíhací skupinu). 27. AS velel major Herold A. Hartney a její výzbroj tvořily zbrusu nové vysoce výkonné stíhačky Spad XIII.

Lukeova pověst věčně nespokojeného a pyšného chvastouna jej už předstihla a on ji brzy začal potvrzovat. Zkušenější piloty nerespektoval a všem dával najevo, že nechápe, proč už dávno nejsou ze všech esa.

Poslední červnový den roku 1918 byl pro 1. PG velmi zlý. Všechny její AS toho dne utrpěly ztráty, ale nejtěžší právě 27. AS. Velitel letky John McArthur (6 s.) a pět ze šesti mužů jeho hlídky bylo sestřeleno. Pro nedostatek letců byl následujícího dne zařazen do hlídky i Luke, od něhož se neočekávaly žádné zázraky, stačilo, aby se držel formace. To ho samozřejmě ani nenapadlo, zakrátko se od formace oddělil a pátral po Němcích na vlastní pěst. Hartney byl vzteky bez sebe, protože tím oslabil a ohrozil své druhy a jednotka si prostě nemohla dovolit další ztráty. Druhý den to udělal opět a vzteklý Hartney mu dal na týden zákaz vzletů. To ho však nepoučilo a udělal to znovu, ale tentokrát se hájil tím, že sestřelil německý Fokker D.VII. Přestože Hartney nařídil vyšetřování, sestřel se ověřit nepodařilo. Jeho kolegové byli přesvědčeni, že lhal, protože už dřív si vymýšlel poruchy motoru, aby se mohl vzdálit od formace. Jaká je pravda se už asi nikdy nedovíme, ale sporný sestřel mu nakonec (když už byl slavný) byl přiznán.

Luke byl stále více osamělý, velitelé letek ho nechtěli zařazovat do svých hlídek a ostatní personál se s ním nebavil až na poručíka Josepha Fritze Wehnera. Tento muž byl podobně osamocený, protože ho kvůli německým rodičům nepřestávala sledovat tajná služba a ostatní piloti z AS mu proto nedůvěřovali. Tak Luke a Wehner spolu uzavřeli přátelství.

3. 9. byl major Hartney jmenován velitelem celé 1. PG a na jeho místo velitele 27. AS nastoupil kapitán Grant. Luke byl i nadále velmi neukázněný, létal si sám nad frontou, několikrát přistál na sousedním letišti slavných Čápů, kde zůstal opilý až do rána. Opět dostal zákaz vzletů a vznášela se nad ním i hrozba polního soudu. Grant mu totiž nehodlal trpět jeho výstřelky. Major Hartney se však Lukea pořád zastával, neboť věřil, že v něm něco je. Měl pravdu.

11. září totiž Luke vyslechl rozhovor, který měl změnit jeho život. Zkušení piloti diskutovali o německých upoutaných balónech. Všichni se shodli, že by na ně zaútočili jen na přímý rozkaz. Nebylo divu. Okolo každého balónu byly rozmístěny protiletadlové dělostřelecké baterie a kulometné roty. Pokud by útočící stíhačka pronikla clonou výbuchů šrapnelů a ohněm kulometné palby, ještě by na ni čekala letka nepřátelských stíhačů, připravená okamžitě zasáhnout. Navíc, jakmile balónoví pozorovatelé zjistili nebezpečí, okamžitě vyskočili z balónového koše na padáku a obsluha navijáku na zemi stáhla balón dolů. Balón nadto „spolykal“ neuvěřitelné množství munice, proto byly v průběhu války zavedeny zápalné rakety na Nieuportech a později se objevilo i zápalné střelivo do kulometů. Jediný spolehlivý způsob jak zničit balón, totiž spočíval v zapálení jeho vodíkové náplně.

Útoky proti balónům tedy evidentně byly specialitou, jež nesedla každému. Například Manfred von Richthofen nebo Georges Guynemer se o útok na balón nikdy ani nepokusili. Naproti tomu existovali přímo specialisté na sestřelování upoutaných balónů, ačkoli to byla činnost velmi nebezpečná, a také vysoce ceněná (v RFC se např. za sestřelení „jitrnice“, jak britští piloti balónům říkali, udělovala finanční odměna a třídenní dovolenka). Sestřelit balón protiletadlovým dělostřelectvem bylo v podstatě nemožné, neboť bylo velmi obtížné odhadnout jeho výšku a vzdálenost. Ačkoli to vypadalo, že jde v podstatě o rozměrný cíl, nehybně visící v prostoru, nebylo tomu tak. Balón se ve větru dost značně pohyboval a ač se mnohdy zdálo, že je třeba těsně za frontou, ve skutečnosti byl několik kilometrů za liniemi. Zato však jeho skutečnou výšku znaly obsluhy protiletadlových děl, které ho chránily. Díky tomu mohly pálit nad něj a vytvořit tak palebnou přehradu. I proto byly útoky na balóny velmi riskantní záležitostí.

Asi nejslavnějším z těchto „balónových“ specialistů byl Belgičan Willi Coppens. Zpočátku sloužil u belgického pěšího praporu, ale potom se přihlásil k pilotnímu výcviku ve Francii, ten se však na jeho vkus příliš vlekl a tak si sám zaplatil civilní pilotní kurz v Anglii. Třebaže pilotní diplom získal již v červnu 1916, díky administrativním problémům se na frontě ocitl až v lednu 1917. Zpočátku létal na průzkumných letadlech, ale brzy přešel ke stíhačům. Létal na hbitých stíhačkách Hanriot HD-1, vyzbrojených však pouze jedním kulometem. Tento letoun byl obecně spojeneckými piloty podceňován (proto ho také Francouzi Belgičanům dodali), ale Coppens s ním byl více než spokojen. Nechal si svůj stroj natřít světle modrou barvou a takto zbarvené letadlo i jeho pilot se brzy stali pověstnými na obou stranách zákopů.

V dubnu 1918 sestřelil nepřátelskou stíhačku, ale pak se začal specializovat na sestřelování „jitrnic“. Situaci měl stíženou i tím, že francouzští dodavatelé přenechávali belgickému letectvu jen málo zápalného střeliva a Coppens osobně dostával 20 „zázračných kulek“ měsíčně. Později jeho jednotka obdržela pro boj s balóny i velkorážní kulomet Vickers ráže 11 mm. Hanriot vyzbrojený touto zbraní pak Coppens používal jako své druhé letadlo.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více