Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 23.170

V létě 1918 našli němečtí letci u jednoho padlého francouzského pilota výstřižek z francouzských novin, kde se hovořilo o jednom německém stíhači jako o „esu es“. Byla připojena jeho fotografie a jméno - poručík Udet. Po Richthofenově smrti měl skutečně Ernst Udet nejvíce vítězství ze všech žijících německých letců. Bojoval potom o to, aby se na této příčce udržel a nakonec se mu to podařilo. Stal se nejúspěšnějším žijícím německým stíhačem a druhým nejúspěšnějším celkově. Předcházely tomu však tři roky tvrdých vzdušných bojů.

Narodil se 26. dubna 1896 v rodině ing. Adolfa Udeta ve Frankfurtu nad Mohanem. Už od mládí ho fascinovaly technické obory, především motorismus a letectví. Když začala válka, přihlásil se jako dobrovolník motocyklista. Koncem roku 1914 byl z této funkce propuštěn a hned se hlásil u náhradního leteckého oddílu k výcviku. Nebyl však přijat pro svůj nízký věk (bylo mu 18 let) a „nevojenskou míru“, pouhých 160 cm! Prošel tedy soukromým výcvikem pro civilní letce na vlastní náklady. Učil se na letounu LVG B.I, který vyráběly Ottovy závody a u nichž Udet absolvoval svůj kurz.

Reklama

Na frontu se dostal poprvé jako příslušník AFA 206 (Artilleriefliegerabteilung - oddíl pro dělostřelecké pozorování) v roce 1915 a absolvoval zde řadu bojových letů. Nepřátelská letadla ale zatím potkával jen ojediněle a o vzdušném vítězství se mu dosud ani nesnilo: „Příležitostně potkáváme také nepřítele, ale my, pozorovací letouny na sebe navzájem neútočíme. Nemáme na palubě téměř žádné zbraně. Víme to jeden o druhém, a tak se vzájemně míjíme jako lodi na jezeře.“

14. září 1915 se svobodník Udet jako pilot Aviatiku B.II účastnil náletu na Belfort. Během letu se ale utrhl závěs výztužného lana, což způsobilo náhlou nestabilitu letounu. Udetovi se podařilo nouzově přistát a za záchranu letounu byl vyznamenán Železným křížem II. třídy.

Při jednom z dalších letů Udet havaroval při startu s přetíženým letadlem. Byl jen lehce zraněn a po čtrnácti dnech v nemocnici je propuštěn. Je ihned odeslán do leteckého učiliště v Neubreisachu, kde neprodleně nastoupil sedm dní vězení za zničení stroje.

Ihned po propuštění z vězení, když se šel zahlásit veliteli, ho odchytil jeden důstojník - pozorovatel a vzal ho na palubu svého LVG. Na letišti se horečně připravovali k hromadnému náletu na Belfort. Udet také vzlétl, ale poblíž Belfortu zjistil, že jim letí vstříc dva Farmany a jednoplošník Morane. Německá posádka usoudila, že boj by byl beznadějný, protože jejich starý stroj měl mnohem horší parametry než nepřátelské letouny a navíc nebyl vyzbrojen kulometem. Na rozkaz pozorovatele tedy Udet zamířil na jih a společně napadli skladiště a kasárna v Montreaux. Pozorovatel začal dolů spouštět malé ruční bomby otvorem v podlaze kabiny, ale jedna z nich se zachytila na podvozku. Udet zvedl stroj téměř kolmo vzhůru a bombu uvolnil.

Ihned po přistáni se šťastný Udet dovídá, že byl přeložen k FFA 68, konkrétně k jejímu oddělení stíhacích letců v Habsheimu, což bylo tehdejším předchůdcem pozdějších Kampfeinsitzer - Kommando. Nástup ale nebyl nijak slavný. Svůj první letoun, zbrusu nový Fokker E.III, rozbil Udet při vzletu. Komise však prokázala, že nehodu nezavinil, protože bowdenové lanko od spouště kulometu se zachytilo o páčku na přístrojové desce a zablokovalo tak řídící páku. Udet tedy dostal další letoun, ale tentokrát to byl starší Fokker E.I.

Posádka jednomístných letadel v Habsheimu se skládala z pouhých čtyř letců, včetně Udeta. Zabrali si pro sebe opuštěnou vilu a žili si opravdu královsky. Udet se už 28. 11. 1915 utkal s nepřítelem, když mu pozemní hláska oznámila, že linii fronty přeletěl francouzský výzvědný Caudron G.IV. Udet tedy odstartoval, nepřítele brzy vyslídil, ale nedokázal stisknout spoušť kulometu: „Je to proti všem pravidlům hry. Caudron je letadlo průzkumné, zatímco já letím na stíhačce. Stisknutím jednoho knoflíku na řídící páce mohu zahájit kulometnou palbu a nepřítele ve vzduchu zničit... Nastává chvíle, kdy bych měl střílet. Ale nemohu.“ Udet se však přiblížil ke Caudronu moc blízko a francouzský střelec ho pokropil dávkou z kulometu. Jedna kulka roztříštila Udetovy letecké brýle a jejich střepinky ho poranily v obličeji. Rychle se odpoutal a zmizel v mracích.

Po této zkušenosti se Udet rozhodl již nikdy neselhat. Zhotovil proto i model Nieuportu, který používal jako terč, na němž cvičil střelbu. Vždycky večer po skončení běžného leteckého provozu jej umístil na volné prostranství, kde na něj útočil střemhlav z výšky 300 m, ve 100 m začal střílet, těsně u země podrovnal a začal znovu. Brzy na to přišlo nařízení, že se musí šetřit municí a tak Udet o to více ostřeloval nepřátelské zákopy.
Na počátku roku 1916 už zase Udet, již v hodnosti rotného, létá na novém Fokkeru E.III. 18. března 1916 Udetovi volali z předních zákopů, že francouzská letadla přeletěla linie a letí k Altkirchu. Udet okamžitě vzlétl a zamířil označeným směrem. Usilovně stoupal a právě když byl nad Altkirchem ve výši asi 2800 m, spatřil nepřátelskou formaci. Letadel bylo tolik, že se zprvu domníval, že ty černé tečky jsou kapky oleje, které mu odstříkly od motoru na jeho letecké brýle. Ale ve skutečnosti to byla formace 23 bombardérů typu Caudron a Farman. Udet na formaci s převýšením zaútočil a jako cíl si vyhlédl vedoucí Maurice-Farman MF. 11:

Reklama

„Od této chvíle vidím už jen jedinou věc, velikého Farmana uprostřed nepřátelské formace. Zvyšuji rychlost a s naplno běžícím motorem se řítím dolů... Vidím koženou leteckou přilbu pozorovatele. Teď se vzpřímil, natočil kulomet do výše a míří jím na mě. Ze vzdálenosti 80 metrů už bych mohl střílet. Ale musím mít úplnou jistotu. Vpřed, ještě blíž, 50 metrů, 40, 30... Teď je ta pravá chvíle! Spouštím palbu. Zřetelně vidím, jak nepřátelské letadlo kolísá. Z výfuku vyskočí modravý plamen, rychle se šíří a nechává za sebou bílý pruh kouře. Vyhrál jsem, zasáhl jsem benzinovou nádrž. Vzápětí slyším kovový zvuk, jak do stěny vedle mě narážejí kulky. Otočím hlavu a vidím za sebou dva Caudrony, které mě zasypávají střelami... Stlačit řídící páku, let střemhlav dolů a pryč! O 300 metrů níž končím pád a letím rovně. Kolem mě se do hloubky řítí trup Farmanu jako obrovská pochodeň shozená z nebe. Za ním se táhne černý oblak kouře, z něhož šlehají jasné plameny. Pak se kolem mě mihne muž s nohama a rukama roztaženýma jako žába. Pozorovatel...

Vzduch nade mnou je naplněn hřměním motorů a prudkým štěkáním kulometů. Z Habsheimu vzlétla všechna letadla, která byla k dispozici, a vrhla se na nepřítele. Pod jejich zuřivým náporem ztratila francouzská eskadra svou formaci. Rozpoutala se řada jednotlivých soubojů. Kam se člověk podívá, vidí letadla, která kolem sebe krouží v bláznivém víru boje. Jeden osamocený, nikým nepronásledovaný Caudron spěchá k západu. Ženu se za ním na plný plyn... Ze vzdálenosti 150 metrů zahajuji palbu, je to však příliš daleko. Z 80 metrů to zkouším druhou sérií výstřelů znovu... Caudron se zachvěje, u pravého motoru se objeví malý oblak kouře, otáčení vrtule se zastavuje, až se nakonec úplně zastaví... Dostal jsem se k němu tak blízko, že cítím proud vzduchu od jeho vrtule. Střílím znovu. Pilot v letadle přede mnou sebou trhne a padá dopředu na řídící páku. Vtom se mi v hlavni vzpříčil náboj... Oběma rukama marně buším do kulometu. Zůstává němý. Nejsem proto schopen dalšího boje, musím se od protivníka odpoutat a vracím se domů...“

Tak tedy získal Ernst Udet své první vítězství. Spolu s ním sestřelili po jednom letadle všichni tři jeho kolegové z Habsheimu. Němci odrazili jeden z prvních velkých náletů v dějinách a sestřelili celkem pět francouzských bombardérů. Sami ztratili tříčlennou posádku velkoletadla AGG, která se také zapojila do boje, ale v manévrovém boji se srazila s jedním Farmanem.

Později dorazila nová výzbroj a Udet začal létat na dvouplošníku Fokker D.III. Na hřbet trupu si nechal namontovat plechovou hlavu pozorovatele k oklamání nepřítele. Posádka jednomístných letadel v Habsheimu se koncem léta 1916 změnila v Jasta 15. Nová jednotka pak byla přezbrojena na nové Albatrosy D.III. Udet získal první vítězství u nové jednotky a druhé celkově 12. 10. 1916. Na Štědrý den pak sestřelil svého třetího soupeře.

V novém roce pak otevřel skóre 20. 2. 1917 sestřelením Nieuportu. V březnu je Jasta 15 přeložena k Chemin des Dames, kde se spojenecká vojska právě připravují k zahájení ofenzívy. Obě strany sem přesouvají to nejlepší: „Proti nám je umístěna elita francouzského letectva. Má tam být dokonce i Nungesser a Guynemer, eso všech es, francouzský Richthofen. Létají na jednomístných letadlech typu Spad s motorem Hispano o 180 koních. Je to rychlý, velmi snadno ovladatelný stroj. Nad našimi albatrosy má převahu zejména při letu střemhlav, kdy se naše nosné plochy začínají třást. Může pak dojít k uvolnění jejich součástí a rozpadu. Stabilnější Spad snáší toto zatížení bez námahy. Také nepřátelská obrana je tu lépe vycvičena... Poznal jsem to hned při prvním frontovém letu. Protiletecký kulomet mi roztříštil přední nosník a měl jsem co dělat, abych stroj dostal domů. Téměř všechny letecké boje jsou bezvýsledné a naše nálada se každým dnem zhoršuje...“

Jasta 15 zde získala první vítězství až 16. 4. 1917. Udet sám zde sestřelil svého prvního nepřítele 24. 4. Tento Nieuport byl zároveň jeho pátým vítězstvím, takže se mohl začít počítat mezi esa.

Jednotka má však také první ztráty. 26. dubna, v den Udetových 21. narozenin, padl velitel Jasta 15 nadporučík Reinhold. Jeho letadlo se našlo stojící, téměř nepoškozené, uprostřed pole. Reinhold sám seděl s rukou na spoušti kulometu a přimhouřeným okem, jak právě mířil na nepřítele, když jej překvapila smrt. Kulka mu zezadu prostřelila hlavu a vpředu mezi obočím vylétla ven.

O několik dní později převzal velení Jasta poručík Gontermann, specialista na ničení upoutaných pozorovacích balónů. V té době jich měl na kontě 6 a 12 letadel. Za čtrnáct dní u Jasta 15 sestřelil osm letadel, dostal řád Pour le Mérite a čtyři týdny dovolené. Velení předal Udetovi, který měl už šest sestřelů a hodnost poručíka.

25. 5. 1917 vedl Udet nad frontou hlídku pěti Albatrosů: „25. května létáme závoru. Letíme jako vždycky v klínové formaci... Jsme ve výši asi 2000 m. Nebe je jako čistě vymetené, jen docela nahoře je vidět několik prachových obláčků. Pere do nás polední slunce a po nepříteli ani vidu ani slechu... Nevím, jestli existuje šestý smysl, ale najednou se mě zmocňuje pocit, že nám hrozí nebezpečí. Provedu poloviční zatáčku a v tom okamžiku vidím, jak těsně vedle mě, sotva dvacet metrů, se objevil Puzův stroj v kouři a plamenech. Puz sedí uprostřed žáru strnule a vzpřímeně, s hlavou obrácenou ke mně. Teď jako v křeči zvedá pravou ruku k letecké přilbě. Vypadá to jako by mě naposledy zdravil... V tom se jeho letadlo roztrhlo, trup se jako planoucí meteor řítí kolmo do hloubky a odtržené nosné plochy víří za ním... Strnule zírám přes palubu za troskami. Jakási stíhačka se dostává do mého zorného pole, závratnou rychlostí se žene 500 metrů pode mnou na západ... Je to jasné, to může být jen Guynemer. Řítím se za ním dolů. Musím ho dostat. Ale nosné plochy Albatrosu nevydrží let střemhlav, začínají se chvět a chvění se stále stupňuje. Mám obavy, že se můj stroj ve vzduchu rozlomí. Vzdávám pronásledování a vracím se domů...“

Reklama

Ztráty stále narůstají. Počátkem června má už Jasta 15 jen čtyři letadla, Udeta jako velitele a tři piloty. Všichni čtyři stále létají po jednom, aby byla vůbec jednotka bojeschopná a dokázala plnit všechny své povinnosti. Právě k takovému osamělému letu odstartoval Ernst Udet časně ráno 6. června 1917, aby mohl zaútočit na francouzské balóny se sluncem v zádech. K tomu už se ale nedostal: „Letím tak vysoko jako nikdy předtím. Výškoměr ukazuje 5000 m. Vzduch je průzračný a ledově chladný...

Na západě se objevil malý černý bod a míří ke mně. S ubývající vzdáleností rychle roste. Je to nepřátelská stíhačka Spad. Osamělý jedinec - jako já - který se vydal za svou kořistí. Vzpřímil jsem se na sedadle a chystám se k boji.

Útočíme proti sobě ve stejné výši. Letíme s hukotem docela těsně kolem sebe. Nepřátelský stroj se jasně leskne na slunci. Zatáčím vlevo. Pak kolem sebe začínáme kroužit... Několikrát proletíme kolem sebe tak těsně, že zřetelně rozeznávám úzký bledý obličej v kožené přilbě. Na trupu letadla mezi křídly je černými písmeny napsáno jakési slovo. Když kolem mě letí po páté tak těsně, že mým strojem otřásá vír způsobený jeho vrtulí, mohu nápis přečíst: Vieux... - Starý... To je Guynemerovo označení!

Ano, takto létá na nepřátelské straně fronty jen jeden muž, Guynemer. Ten, který sestřelil třicet Němců, který loví vždy sám jako všichni nebezpeční dravci, který napadá shora přímo ze slunce, v mžiku nepřítele sestřelí a zmizí. Tak také dostal Puze. Vím, že je to boj na život a na smrt.

Vytočím půlpřemet, abych na něho mohl zaútočit shora. Ihned pochopil a nasadí rovněž do přemetu. Pokusím se o kolmý pád a Guynemer mě v něm následuje. Jednou při zatáčce mě na pár vteřin zachytí do palebného pole. Olověné krupobití třaská do pravého křídla a jasně zvoní o vzpěry. Zkouším všechno, co umím, nejužší zatáčky, kolmé pády, klouzání po křídle. Avšak soupeř bleskurychle uhodne každý můj pohyb a hbitě ne něj reaguje. Pomalu poznávám, že má nade mnou převahu. Nejenže jeho stroj je lepší, ale také muž, který v něm sedí, umí víc než já. Ale nevzdávám to.

Další zatáčka. Na okamžik se ocitne v mé palebné čáře. Stisknu spoušť. Nic, kulomet mlčí. Náboj se vzpříčil. Levicí svírám dál řídící páku a pravicí se snažím náboj uvolnit. Nadarmo, nic se neděje. Na okamžik pomyslím, že bych mohl uniknout letem střemhlav dolů. Při takovém soupeři by to ale bylo beznadějné. Hned by mi seděl v týle a sestřelil by mě. Létáme tedy dál v zatáčkách kolem sebe. Byl by to obdivuhodný let, kdyby v sázce nebylo všechno. Ještě nikdy nebyl žádný z mých protivníků takticky tak chytrý. Na pár vteřin dokonce zapomínám, že ten naproti je můj nepřítel... Ale je to jen na pár vteřin.

Osm minut kroužíme navzájem kolem sebe. Je to nejdelších osm minut mého života. Teď se převrátil na záda a frčí přímo nade mnou. Pustil jsem na okamžik kormidlo a buším oběma rukama do kulometu. Je to primitivní prostředek, ale někdy to pomůže. Guynemer shora zpozoroval ten tento pohyb... Teď ví, v jaké jsem bryndě, že jsem bezbrannou kořistí. Opět prolétá na zádech těsně nade mnou. A tu vystrčí ruku a pozdraví mě. Docela lehce pokyne a střemhlavým letem se ponoří dolů na západ, směrem ke své linii fronty. Domů letím jako omámený.

Někteří lidé tvrdí, že Guynemer měl tehdy sám závadu na kulometech. Jiní se domnívají, že se obával, abych do něho ze zoufalství svým strojem nevrazil. Ale já vím své. Věřím, že ještě dnes zbyl na světě kus rytířského hrdinství starých časů...“

19. června se vrátil z dovolené Gontermann. Udet, jenž zůstal naživu jako poslední z původního kádru Jasta 15, jej informoval, že by chtěl být přeložen k Jasta 37, kde měl kamarády. O tři měsíce později, 30. října 1917 Heinrich Gontermann (39 sestřelů, 18 balónů z celkového počtu vítězství) zahynul, když se jeho Fokkeru Dr.I zbortila horní nosná plocha.

V srpnu bylo Udetově žádosti o přeložení vyhověno. Již 14. 8. 1917 otevřel skóre u nové jednotky. Byl to zároveň jeho sedmý sestřel. V listopadu byl dosavadní velitel Jasta 37 přeložen a velení Jasta předal právě Udetovi. Pro mnohé jeho podřízené to bylo nepříjemné překvapení, protože řada z nich byla hodnostně vyšší než Udet i služebně starší. Ale Udet právě do konce listopadu sestřelil u Jasta 37 devět protivníků a počet jeho vítězství se tak ustálil na patnácti. A v sestřelování nepřátel stále pokračoval a jeho sláva tak rychle rostla. Brzy měli všichni uznat, že je dobrým velitelem. Nesmírně pečlivě se staral o výcvik svých pilotů, od nichž vyžadoval, aby se cítili srostlí se svým strojem a manévrovali pudově, bez rozmýšlení - tak, jak to dělal i on. V témže listopadu byly jeho zásluhy oceněny Rytířským křížem Hohenzollernů.

Když v lednu 1918 Udet sestřelil tři protivníky a zvýšil tak své skóre na 19 sestřelů, patřil už mezi nejznámější stíhače. Proto jej pozvali do Berlína k porovnávacím letům nejnovějších stíhacích prototypů.

V březnu 1918 se německá vojska připravovala na provedení jarní ofenzívy. K její podpoře se soustřeďovaly všechny síly včetně letectva. I Jasta 37 byla přemístěna do prostoru útoku, plánovaného mezi městy Arras, Saint-Quentin a La Fére. V té době již měl Udet na kontě 20 sestřelů. Tehdy jej také navštívil Richthofen, řekl mu, že s dvaceti sestřely by byl Udet zralý pro jeho elitní JG I a navrhl mu přeložení ke své jednotce. Udet samozřejmě okamžitě přijal. Nesmírně si této pocty vážil - sloužit pod Richthofenem, to už něco znamenalo!

Byl zařazen do Jasta 11 a zúčastnil se s ní právě zahájené ofenzívy. Jasta v té době používala Albatrosy D.V a Richthofenovy oblíbené Fokkery Dr. I, ale Udet si jich příliš necenil. O to nadšeněji potom uvítal nové Fokkery D.VII, které začaly na frontu přicházet od konce dubna 1918. 27. března sestřelil RE 8 a následujícího dne se utkal v tvrdém souboji s Camelem: „Je odpoledne a slunce už se kloní k západu. Přesto ještě oslňuje. Musíme si občas zastřít oči a pátrat po nepříteli na obzoru. Nemůžeme připustit nečekané přepadení. Mrtvý Guynemer dal celé frontě školu. Přesto se najednou nad námi objeví anglické letadlo. Útočí na Gussmanna, který uniká a tlačí stroj dolů. Vidím, jak kolem sebe krouží o sto metrů níž. Hledám místo, odkud bych mohl Angličana dostat, aniž bych zasáhl Gussmanna. Na okamžik zvedám hlavu a vidím druhého Angličana, jak míří na mne...“

Udet a pilot Camelu se na sebe vrhli čelně. Čelní zteč je absolutní zkouškou odvahy. Je to situace, kdy se oba protivníci řítí proti sobě se štěkajícími kulomety. Komu prvnímu selžou nervy a uhne příliš brzy, vystaví svůj stroj soupeřově palbě.

Tentokrát se jen mihli těsně kolem sebe. A znovu. A ještě jednou: „Znovu zatáčíme a řítíme se proti sobě... Přeletí dlaň nade mnou... Když letíme takto po čtvrté, cítím jak mi vlhnou ruce... Při pátém střetu mám nervy napjaté k prasknutí... Ještě se mi bleskově vynoří vzpomínka na podobný souboj, který jsem viděl u Lensu. Oba stroje se při útoku srazily...“ Při pátém průletu nakonec Angličan uhnul a Udet jej zasáhl palbou: „Letím domů se silně pocuchanými nervy, celý zpocený... Nikdy jsem se nestaral o sestřelené nepřátele... Ale tentokrát bych chtěl svého soupeře poznat. Za soumraku vyjíždím do polního lazaretu, který leží blízko města, kde se zřítil. Pravděpodobně ho tam dopravili... Můj protivník byl zasažen do hlavy a na místě mrtev. Lékař mi odevzdává jeho náprsní tašku. Beru do ruky navštívenky: ,Poručík C. R. Maasdorp, Ontario, RFC 47’... Pak je tu podobenka staré paní a dopis, ve kterém stojí: ,Nesmíš dělat tolik letů proti nepříteli. Mysli přece na otce a na mne.’... Jedu zpět k letce. Nemůžeme přece myslet na to, že každého, koho jsme sestřelili, oplakává matka.“

6. 4. sestřelil Udet další Camel. Počet jeho sestřelů tak dosáhl čísla 23. Devátého dubna byl Udet vyznamenán vytouženým Pour le Mérite, ale v té době byl již odeslán do zázemí se zánětem ucha. Na dovolené však Udet brzy zjistil, že něco není v pořádku, že ho pobyt na frontě řádně poznamenal. To, co bylo dřív důležité, teď pro něj ztratilo význam a jeho život vyplňovaly jiné věci. Proto ihned, jakmile mu to zdravotní stav dovolil, odjel zpět za kamarády na frontu, ještě před koncem dovolené.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více