Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 24.130

V té době došlo také ke stagnaci v chemické válce. Vojáci obou stran se už nenechali překvapit, zkušenosti je naučily rychle a účelně používat ochranné masky. Nováčci se pak s protichemickou přípravou seznámili při výcviku. Nápravu nebylo možno očekávat ani po zavedení nových otravných látek. Francouzi nasadili v roce 1916 fosgen. Byl mnohem zákeřnější než chlór. I při vysoké koncentraci byl fosgen téměř bez zápachu, akutní otravy se snadno přehlédly a byly rozpoznány, až když bylo pozdě. Němci odpověděli kombinováním chlórového útoku s fosgenovým. Napadení vojáci si po rozptýlení chlóru sejmuli masky a netušili, že ovzduší je prosyceno fosgenem.

Ukázalo se však, že vlnový plynový útok je velmi nespolehlivý a nedokáže vždy zaručit vysokou bojovou koncentraci plynu. Proto Němci nasadili difosgen. Oproti fosgenu byl kapalný a proto se mnohem lépe hodil jako náplň dělostřeleckého střeliva, protože plynný fosgen se při explozi rozkládal. Obě strany se začaly brzy předhánět v používání chemické munice. V noci z 22. na 23. června 1916 vypálilo německé dělostřelectvo při sedmihodinové bubnové palbě 116 000 difosgenových granátů. Téhož roku použila francouzská armáda kyanovodíkových granátů. S nevalným úspěchem, neboť lehký plyn nedokázal vytvořit smrtelnou koncentraci. Při ofenzívě u Arrasu 4. dubna 1917 se dostala ke slovu opět britská chemická brigáda a zasypala německá postavení 100 000 fosgenovými minami. Němci pak použili kombinaci fosgenu a clarku I. Clark I je dráždivá látka tak jemná, že pronikala filtry tehdejších masek. Vyvolávala pak nesnesitelné nutkání ke kašli, který se stupňoval až ke zvracení. To pak donutilo vojáky strhnout si masky, takže zůstali bez ochrany před fosgenem.

Reklama

Muselo však přijít něco nového, mnohem strašnějšího. Pro pověrčivé budiž zdůrazněno, že to přišlo v pátek 13. července 1917. Ve dvě hodiny ráno poblíž města Ypres zahájili Němci mohutnou kanonádu. Brzy prozradil nepříjemný zápach, že dopadají i plynová granáty. Zákopy se šířila pronikavá vůně hořčice. Vojáci si chvatně nasadili masky a očekávali německý útok. Nepřicházel. Po dvou hodinách dělostřelecké bombardování ustalo. Nastalo ticho. Minuty ubíhaly a na německé straně se stále nic nedělo. Někteří si zkusmo nadzvedli plynové masky, ale pronikavý hořčičný zápach je přinutil si je rychle přirazit zpět. Asi po šesti hodinách začalo něco, s čím se britští vojáci dosud nesetkali. Silné svědění. Ruce a krk nechráněné stejnokrojem zčervenaly. Pak začaly vojákům naskakovat puchýře. Slévaly se a praskaly ve strašlivých krvavých ranách. Nastala apokalypsa. Šílená bolest hnala postižené ze zákopů. Vypukla děsivá panika. Muži se zabíjeli navzájem. Někteří si strhli plynové masky. Slepí bezmocně bloudili po zákopech a žadonili o pomoc. Marně. Každý se staral sám o sebe. Započal divoký útěk.

Do týlu jich mnoho nedoběhlo. Zůstávali ležet na cestě a vykašlávali krvavou pěnu. Nastoupila těžká deprese, každý jen hledal kout, kde by se mohl ukrýt a zemřít.

Teprve teď se vynořily z německých zákopů šedé siluety. Němečtí vojáci, oblečení v ochranných gumových oděvech a s nasazenými maskami, postupovali pomalu k britským liniím. Obsadili je bez boje a urychleně se pustili do práce. Odklízeli mrtvoly, do týlu odeslali několik ubohých a bezmocných zajatců, rozestavili kulomety a očekávali protiútok. K žádnému však nedošlo.

Nemocnice v britském zázemí se přeplnily. Vojáci umírali dlouho a v příšerných bolestech. Otrava se projevovala žaludečními křečemi a krvavým průjmem. Ti, kterým zasáhla neznámá látka oči, měli tak silně zduřené sliznice spojivek, že nemohli otevřít víčka. Tyto případy končily oslepnutím. Další, kteří se plynu nadechli, dostali záchvaty kašle, prudké bolesti hlavy, dostavilo se pálení v krku a vyvrhovali kusy krvavého hlenu. Především však umírali. Během několika dnů zahynulo na 20 000 britských vojáků.

Němci nazývali nový bojový prostředek LOST. Označení vzniklo podle začátečních písmen dvou chemiků, kteří vypracovali technickou výrobu této nové látky. Angličané jej pojmenovali „mustard gas“ (hořčičný plyn), podle charakteristického zápachu. Nakonec se však všeobecně ujalo francouzské označení, které vycházelo z místa prvního bojového použití této látky. Podle města Ypry ve Flandrech se tak začal nový plyn nazývat yperit.

Reklama

Yperitové útoky dosáhly v krátké době velkého rozmachu. Například jen při flanderské bitvě roku 1917 vypálilo německé dělostřelectvo za deset dní milion granátů, obsahujících deset tun yperitu.

Chemická válka řádila do posledních dnů války. Celkem na chemické útoky doplatilo 524 477 lidí. Z toho zemřelo ihned 57 408 osob.

Britské pozemní jednotky krvácely ve Flandrech až do podzimu. Pak ofenzíva u Ypres po těžkých ztrátách uvázla v říjnu 1917 na mrtvém bodě u městečka Poelcapelle. Nakonec byla definitivně zastavena 10. listopadu 1917.

Toho všeho už se ale Collishaw neúčastnil, protože byl koncem července odeslán na dovolenou. Black Flight dosáhl během své krátké existence výsledků, odpovídajících nejlepším tradicím 10. squadrony RNAS, která ve svých řadách vychovala celkem 29 stíhacích es i když také měla největší ztráty na životech ze všech britských stíhacích jednotek. Během května, června a července pět pilotů Black Flightu připravilo německé vzdušné síly o 87 letadel. Z toho 34 sestřelů šlo na Collishawův účet.

Collishaw odejel domů do Kanady jako osmatřicetinásobný vítěz, nositel Croix de Guerre, Distinguished Service Cross (Kříž za vynikající službu - rovnocenný Military Cross udělovanému příslušníkům RFC) a DSO a druhý nejúspěšnější žijící britský stíhač. Muž, který stál před ním, byl Bishop, který přibližně v téže době také trávil svou dovolenou v Kanadě jako velmi populární osobnost. Ale Collishawa téměř nikdo neznal. Takovou povahu měla Tichá služba.

Byl však velmi dobře znám svým kolegům letcům a to na obou stranách fronty. S tím jak se hromadila jeho vítězství, rostla i jeho sláva a spolu s ní i sláva Sopwithu Triplane. Třebaže Triplanů bylo vyrobeno jen 147 kusů, znamenal pro německé letectvo vážnou hrozbu. Tento malý a u britských pilotů nesmírně oblíbený trojplošník, udělal na nepřítele hluboký dojem. Sám Manfred von Richthofen mu v hlášení uděluje punc nejlepší britské stíhačky té doby a zmiňuje se o nutnosti rychlého přezbrojení německých stíhacích jednotek, když hovoří „o těch zatracených Albatrosech“. Ukořistěné Triplany tak vyprovokovaly zrod neméně slavného protějšku - Fokkeru Dr.I, který by jinak, a to bez jakýchkoliv pochyb, nikdy nevznikl.

Avšak náhle, v plném lesku úspěchů, přišel konec. Sopwith Triplane se stal jedním z mála letounů, které opustily první linie, aniž by byly zastaralé nebo překonané nepřátelskou technikou. Důvodem byla zejména velká pracnost oprav a následné dolaďování a vypínání výztužného systému. Letouny musely být kvůli kvalifikovaným opravám neustále odesílány k opravárenským jednotkám a tak squadrony trpěly nedostatkem bojeschopných strojů. Triplany tak začaly být nahrazovány Camely. 8. a 9. squadrona jimi byla přezbrojena už v červenci 1917, 10. sqn. přišla na řadu koncem srpna. Své tři zbývající Triplany předala 1. squadroně, která tak měla ve stavu 18 trojplošníků a její piloti na nich létali až do listopadu.

V listopadu se Collishaw vrátil do bojů, převzal velení 13. squadrony RNAS a vodil stíhací hlídky nad kanálem La Manche. Během dvou následujících měsíců získal další dva sestřely a zaokrouhlil tak počet svých vítězství na 40. V té době také došlo k pozoruhodné letecké bitvě, při níž nebyl vypálen jediný výstřel! Collishaw tehdy velel letce, která zajišťovala ochranu pozorovacího stroje, jenž naváděl palbu bitevních lodí na ponorkovou základnu Zeebrugge. K britským letadlům se přiblížil silný letový útvar německých stíhaček. Collishaw vedl své piloty k útoku na něj, ale po chvíli manévrového boje, během něhož nikdo nevystřelil, se Němci odpoutali a zmizeli. Collishaw zjistil, že oba jeho kulomety jsou nefunkční, protože v nich v důsledku extrémně nízké teploty zmrzl olej. Později se dozvěděl, že podobnou poruchu měly kulomety všech jeho pilotů a pravděpodobně také kulomety německých stíhaček.

Koncem ledna se Collishaw vrátil na západní frontu, aby převzal velení 3. squadrony RNAS. Collishaw však operačně nelétal, protože mu byly zadány administrativní úkoly. Funkce velitele squadrony vyžadovala spíše vedení „papírové“ války.

Ráno v 05.00 hodin 21. března 1918 zahájili Němci svoji jarní ofenzívu. Britské letouny včetně stíhaček od počátku napadaly postupující německé jednotky pumami a kulomety. Stroje se neustále vracely, aby doplnily pumy a náboje do kulometů. Tankovalo se vždy až po několika vzletech, protože nepřítel byl blízko. Dokonce tak blízko, že některé squadrony musely opustit svá letiště, zapálit na nich hangáry a přeletět na záložní základny více vzdálené od fronty. Třebaže nízkoletící britské letouny obtěžkané bombami byly snadnou kořistí německých stíhačů, držely se ztráty na relativně nízké úrovni. Britové první den sestřelili 42 strojů nepřítele při vlastní ztrátě 46 sestřelených, 11 pohřešovaných a 8 při ústupu zapálených letadel na bezprostředně ohrožených letištích.

Protizemní útoky britských stíhaček byly úspěšné, o čemž svědčí Němci přiznaná skutečnost, že 25. 3. 1918 bylo při jediném útoku Camelů během několika vteřin z boje vyřazeno 8 důstojníků a 135 vojáků. Při podobných akcích pochopitelně stoupala spotřeba munice závratným tempem, takže např. výzbrojní důstojník 4. sqn. AFC ( Australian Flying Corps - australský letecký sbor) téhož večera žádal o dodání 15 000 nábojů ráže 7, 7 mm pro kulomety Vickers. Britští stíhači útočili v extrémně malých výškách, o čemž se zmiňuje jedna německá zpráva: „Poručík Nocke se musel vrhnout na zem, ale přesto ho kola jednoho z prolétávajících letadel uhodila do zad. Letadlo ho doslova přejelo.“ Jeden německý pluk přiznal ve svém hlášení účinek britských náletů: „... za častých leteckých náletů náš útok nemohl pokračovat.“ Cena za tyto úspěchy však byla vysoká. Mnoho letadel bylo sestřeleno, částečně německými stíhačkami, zčásti palbou ze země. Spousta dalších se vracela na letiště úplně provrtána kulkami. Bitva se protáhla až do dubna, i když postup německých jednotek se podařilo značně zbrzdit.

K 1. 4. 1918 došlo navíc k důležité změně. Royal Flying Corps a Royal Naval Air Service se sloučily v Royal Air Force, jež se tak stala první nezávislou leteckou jednotkou na světě, neboť nepatřila ani armádě, ani námořnictvu a její velení nepodléhalo žádné zbrani. Squadrony RNAS byly přečíslovány; z 1. sqn. RNAS se např. stala 201. sqn. RAF atd., takže Collishaw nyní velel 203. squadroně RAF.

Reklama

Prvním velkým činem nově vzniklé RAF bylo sestřelení Manfreda von Richthofena, jenž padl v boji 21. 4. 1918. Téhož dne zažil perné chvilky Collishawův podřízený, kapitán Robert Little (47 s.). Tento Australan, sloužící u 203. sqn. sestřelil jednu německou stíhačku, avšak vzápětí byl napaden šesti dalšími, které mu rozstřílely řízení natolik, že musel nouzově přistát (či spíše havarovat) za britskými zákopy a byl z kokpitu Camelu vymrštěn při dopadu na zem. Němci kroužili nad ním a začali jej ostřelovat. Little odpovídal palbou ze svého služebního revolveru, dokud mu nepřiběhli na pomoc britští pěšáci, kteří Němce zahnali soustředěnou palbou z pušek a kulometů.

Německé útoky pokračovaly až do poloviny července. Německá armáda ale slábne od hodiny k hodině. Vyčerpala už všechny zálohy a zdá se, že ji na nohou drží už jen obrovská vůle vydržet. Němci ztratili od počátku ofenzívy 700 000 mužů a německá armáda teď začala doopravdy dodělávat.

V červnu se Collishaw vrátil k operačnímu létání a začal okamžitě hromadit další vítězství. Britské stíhačky byly stále častěji využívány k přímé podpoře pozemních vojsk a k útokům na pozemní cíle. Po vyhasnutí německých útočných aktivit začali Spojenci připravovat generální ofenzívu. V rámci přípravy na rozhodující útok začaly britské letouny napadat především německá letiště, aby udržely nepřátelské letectvo na zemi a co nejvíce tak omezily jeho aktivitu nad frontou.

Těchto útoků se samozřejmě účastnila i 203. squadrona a tak se za úsvitu 22. 7. 1918 vydali dva její velmi zkušení letci, major Collishaw a kapitán Rochford, na takovou akci proti letišti v Dorignies. Rochford vystřílel všechnu munici na hangáry a boudy na letišti. Pak shodil tři 11 kg pumy na budovy personálu a čtvrtou na hangár, který okamžitě vzplanul. Collishaw pak rozstřílel tři letadla v panice vytažená z vedlejšího hangáru a potom bombardoval blízké obytné budovy. Nakonec sestřelil letadlo, které se právě snažilo přistát.

Na konci července už počet Collishawových vítězství činil přes padesát. Byl vyznamenán Distinguished Flying Cross - Záslužným leteckým křížem, novým vyznamenáním RAF, jež zhruba odpovídalo předchozím MC a DSC. Krátce nato obdržel i stužku ke svému DSO.

8. srpna začal mohutný závěrečný nápor Spojenců. Jejich vojska udeřila silou čtyř britských a jedné francouzské armády proti výběžku fronty u Amiensu. Úspěch se dostavil prakticky okamžitě. Toho dne začala německá armáda ustupovat a ustupovat už nepřestala. Po boku Francouzů už bojuje milion amerických vojáků a Dohoda na bojiště posílá ne stovky, ale tisíce tanků. Díky USA nyní Spojenci disponují nevyčerpatelnými zásobami válečného materiálu a čerstvých záloh.

Boje ve vzduchu měly takovou sílu jako ještě nikdy. Za týden od 5. do 11. 8. stroje RAF sestřelily 276 německých letadel a balónů, při vlastní ztrátě 93 strojů. Za dané období to byl největší počet v průběhu celé války.

V září se pozornost britských letců soustředila jednak na neustálé napadání německých letišť, a na mohutné souboje s letadly nepřítele. Dne 26. 9. tak zaútočily Camely 203. squadrony, spolu s letadly SE 5a od 40. sqn. na letiště Lieu St. Amand, přičemž krytí shora zajišťovaly Bristoly F. 2B 22. squadrony. Letouny SE 5a nejdříve svrhly pumy na velký hangár a pak Camely rozbombardovaly vedlejší a tři zbylé zanechaly v plamenech. Collishaw sestřelil letadlo, které se snažilo vzlétnout, a na zpáteční cestě jeho piloti sestřelili ještě čtyři německé stroje.

Zatímco Britové před sebou tlačili německé jednotky, plánoval spojenecký štáb další ofenzívu, tentokrát na americkém úseku fronty. Tento úsek, který Američané převzali od Francouzů, byl trojúhelníkový výběžek, který jižně od Verdunu zasahoval do francouzského území a u St. Mihiel přetínal svým hrotem řeku Meusu. Generál Pershing, velitel amerických expedičních sil, měl Němce zatlačit na úroveň okolních částí fronty. Pershing rozmístil americké divize podél výběžku a vytvořil z nich I. americkou armádu.

Plukovník William Mitchell, známý jako Billy Mitchell, velitel letectva I. americké armády dostal rozkaz, zajistit vzdušnou podporu ofenzívy. V září byla tedy soustředěna největší letecká síla, jaká byla za celou válku určená k provedení jediné operace. Mitchell vytvořil grandiózní bitevní plán, v němž se pamatovalo dokonce na vybudování falešných letišť s maketami letadel k oklamání nepřátelského průzkumu. Tento plán počítal s vytvořením obrovského nadnárodního leteckého útvaru, jaký neměl v dosavadních dějinách obdoby. Celkem dostal Mitchell 696 stíhaček, 366 průzkumných letadel, 323 denních a 91 nočních bombardérů. Podtrženo a sečteno 1476 amerických, francouzských, britských a italských letadel. Němci měli v tomto úseku pouze 200-300 letadel, z čehož jen asi jedna třetina byly stíhačky.

Ofenzíva začala 12. září a o šest dní později skončila naprostým vítězstvím. Letecká armáda Billyho Mitchella získala naprostou převahu ve vzduchu, rozvrátila svými útoky pozemní obranu a americké pěší jednotky bez větších ztrát výběžek u St. Mihiel zlikvidovaly.

Konec války už byl na dohled, ale Collishaw se už toho nezúčastnil. Koncem září byl odvelen do Anglie a posledních šest týdnů do bojů nezasáhl. To byla doba, kdy většina spojeneckých es dosahovala řady úspěchů, ale Collishaw už neměl možnost své skóre vylepšit. Počet jeho vítězství se zastavil na rovných šedesáti, ale Collishaw nikdy nebyl odkázaný na soutěžení v počtu zabitých. Jeho piloti tvrdili, že pokud došlo ke spornému sestřelu (když například víc pilotů střílelo na jednoho nepřítele), vždy ustoupil a přenechal vítězství někomu jinému. Prohlásili dokonce, že byl schopen své vítězství darovat začínajícímu pilotovi jen proto, aby posílil jeho sebedůvěru. Počkal si prý, až ten mladý pilot bude plně soustředěný na ostřelování nepřátelského stroje. Nezkušený stíhač měl obvykle plné ruce práce ustálit zaměřovač, který „poletoval“ sem a tam po obloze, takže si ani nevšiml, že se kousek za ním a pod ním vznáší Collishawův letoun jako jeho stín. A zatímco chrlil na cíl stovky ran, nepostřehl ani, že Collishaw kousek za ním vypálil krátkou dávku. Zato vzrušený spatřil, jak z letadla jež ostřeloval, náhle vyšlehly plameny, převrátilo se a začalo padat do hlubiny. Po přistání k němu Collishaw přišel jakoby nic, poplácal ho po zádech a pogratuloval mu: „Výborně, hochu! Ty jsi jednoho z nich dostal!“ Není divu, že ho jeho piloti milovali.

Po skončení války zůstal Collishaw v RAF. V letech 1919/20 se zúčastnil intervence do Ruska, kde bojoval proti bolševikům, jako velitel 47. squadrony. Při bojích v Rusku sestřelil další dva letouny. V činné službě zůstal i během II. světové války. V hodnosti vicemaršála letectva velel v roce 1940 jednotkám RAF v Egyptě a během spojenecké ofenzívy na Středním východě. Po skončení II. světové války opustil činnou službu coby nositel Řádu britského impéria. Zemřel v rodné Kanadě v roce 1976.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více