Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 27.716

Trompe la mort 6)

Pilot musí hlídat jedním okem směr svého letu, druhé mít přitištěno na optickém zaměřovači. Náhle se zjeví nepřítel! Oba stroje se proti sobě rozletí jako býci, blíží se k sobě společnou čtyřistakilometrovou rychlostí. Komu povolí nervy dřív? Jsou otřeseny řevem motoru, blížícím se nebezpečím, hrůzou a strachem z ohavné smrti. Duši opouští heroismus a tělo výkaly. Pokud se oba soupeři nesrazí, postaví se jeden z nich na křídlo a druhý se pustí za ním. Pronásledovaný musí dbát, aby se mu protivník nepřilepil za kormidla, to by znamenalo krátkou dávku, pád a konec. Stále se točí dokolečka dokola, tančí „deathwalz“, valčík smrti. Pak jeden z nich nemůže dál, kapituluje a je mrtev...

Raymond Collishaw

Reklama

Když šedesátinásobný vítěz Raymond Collishaw popsal vzdušný boj těmito krutými slovy, jistě věděl, co říká. Válka ve vzduchu se změnila. Rytířské souboje patřily nenávratně minulosti. Doba, kdy oblohou plachtili osamělí dravci slídící po svých soupeřích, tato doba, kdy se utkávali slavní mistři, byla pryč. Počty letadel se znásobily, nepřítele již nebylo třeba zdlouhavě vyhledávat. Nebe nad frontou bylo plné létajících strojů. Místo jednotlivců se začaly utkávat velké formace desítek letounů. Z těch několika jedinců, kteří se tvrdošíjně odmítali podřídit nové skupinové taktice, nezůstal prakticky nikdo naživu. Boje ve vzduchu se změnily v mechanizovaná jatka, která se příliš nelišila od těch na zemi. Rytíři vzduchu se proměnili v anděly smrti, usilující o to, aby z nebeských výšin srazili k zemi co nejvíc čerstvých a krvácejících mrtvol dřív, než přijde řada i na ně. A tak se stále více letců škvařilo zaživa v hořících letounech, doprovázeni na poslední cestě zběsilým rachotem kulometů.

Tisk, ve snaze zastřít skutečnost, stále více glorifikoval stíhací esa. Obdiv k nim přecházel v případě některých jedinců až ke zbožňování. Byla to však draze vykoupená sláva. Vždyť průměrná doba přežití stíhacího pilota nad západní frontou činila v roce 1917 pouhých třiadvacet dní. Právem tedy mohl na pitce ve Villers - Cotteretu jeden ze třinácti důstojníků escadrilly Čápů pronést tento přípitek: „Když je třináct lidí u stolu, znamená to pro civilisty, že jeden z nich do roka zemře. Nám to může být jedno, protože do roka z nás víc než jeden tak jako tak nezbyde.“

V minulé kapitole byly popsány příběhy tří mužů, tří legend a tří nevyjasněných smrtí. Tito tři stíhači byli opravdu vynikajícími bojovníky a dodnes zůstali známější než kdokoliv z jejich současníků. Ve stínu jejich slávy však zůstali skryti muži, kteří si obdiv zasloužili neméně. Vždyť ve svých počátcích bylo vzdušné stíhání vzácným uměním a stíhači se podobali drahocenným diamantům - tak velkolepí ve své kráse a tak nepřekonatelní ve své tvrdosti.

Jedním z takových stíhačů byl i Jean Navarre. Tento nesmírně temperamentní letec nastoupil k francouzskému válečnému letectvu (l’Aviation Militaire) hned po vyhlášení války, pět dní po svých devatenáctých narozeninách. Svou leteckou kariéru zahájil jako pilot bombardéru u escadrilly MF.8 a okamžitě zde začal projevovat svou proslulou lehkomyslnost. Když poprvé potkal německé letadlo, letěl Němec vedle něj a zamával mu. Navarre mu gesto oplatil, pak si přiložil k rameni pušku a vystřelil, přičemž sundal obě ruce z řídící páky a letadlo se málem zřítilo.

Protože Navarre dospěl k závěru, že bombardér Maurice Farman není letadlem, se kterým by mohl sestřelit nepřítele, přešel k escadrille MS.12, kde v roce 1915 létal s letouny Morane - Saulnier L a N. Později byl převelen k Escadrille N.67.a do dubna 1916 zde dosáhl sedmi vítězství.

Reklama

21. února vypukla bitva u Verdunu. Němci předpokládali, že francouzská armáda vykrvácí při obraně verdunské pevnostní oblasti a bude natolik opotřebovaná a vyčerpaná, že Francie bude muset kapitulovat. Z hlediska německého letectva byla ofenzíva u Verdunu velmi dobře připravena. Stávající velitel německých vzdušných sil plukovník Hermann von der Lieth-Thomsen soustředil u Verdunu 168 letadel. Měl k dispozici 10 pozorovacích letek (Feldfliegerabteilung), z nichž čtyři neustále prováděly rozsáhlé fotografování francouzských zákopů, k nimž už pronikly německé oddíly. Šest pozorovacích letek dělostřelectva (Artilleriefliegerabteilung). zaměřilo děla proti francouzskému dělostřelectvu. Čtrnáct jednotek průzkumných balónů neustále vyhodnocovalo zásahy. Byly dokonce povolány čtyři armádní vzducholodě Zeppelin, aby prováděly hloubkový průzkum a bombardování. Dvě bombardovací skupiny bombardovaly francouzský týl, aby zlomily odpor a znemožnily protiútok. Na verdunském bojišti bylo soustředěno i 21 Fokkerů Eindecker, takřka polovina všech Eindeckerů na západní frontě. Byly organizovány do tří KEK (Kampfeinsitzerkommando) a jejich úkolem bylo zabránit francouzským průzkumným letadlům proniknout nad německé linie. K frontové linii byly také přisunuty speciální dělostřelecké baterie. V první den bitvy pak na každý francouzský pozorovací balón střílelo jedno německé dělo, zatímco druhé palbou bránilo francouzské obsluze navijáku stáhnout jej dolů dříve, než byl zničen.

V prvních dnech německé ofenzívy byly francouzské vzdušné síly kompletně převálcovány. Němci svrhli na dvě tuny bomb na železniční a silniční uzly, mosty, zásobovací cesty a letiště. Slabé francouzské letky nedokázaly Němcům zabránit v leteckém průzkumu, naopak jejich průzkumné letouny byly při překročení německých linií sestřeleny stíhacími Fokkery. Oslepené po sestřelení balónů a vlastních pozorovacích letadel, nedokázalo francouzské dělostřelectvo účinně zasáhnout německé jednotky a velitelé pozemních oddílů neměli žádné informace o přesunech a koncentraci nepřátelských sil.

Generál Pétain, velitel verdunské opevněné oblasti, o nastalé situaci ihned informoval generála Joffreho, vrchního velitele francouzských ozbrojených sil. Ten pověřil okamžitým řešením situace plukovníka Barése, vrchního velitele francouzského vojenského letectva. Barés svěřil velení nad vzdušným prostorem Verdunu majorovi Tricornotovi de Rose, veliteli escadrilly MS 12. Major de Rose, nyní velitel letectva II. armády, odpovědný za úkol zvrátit vzdušnou převahu zpět na stranu Francie, dostal k dispozici téměř celou francouzskou stíhací sílu. Soustředil u Verdunu na 90 jednomístných stíhaček Nieuport 11 a Morane-Saulnier N, rozdělených do 15 escadrill po šesti strojích. Změnil také taktiku jejich nasazení. Vyňal stíhače z povinnosti chránit průzkumná letadla, takže mohli na potkání napadat německé stroje.

„Zameťte mi nebe,“ řekl tehdy generál Pétain de Rosemu, „jinak jsem slepý. Pokud se vám to nepovede, je to jednoduché. Ztratíme Verdun.“

De Roseho piloti tedy zametají, nepřetržitě. Francouzské letky Němce překvapily novou taktikou. Každá z nich měla přidělený svůj operační prostor, v němž se při hlídkování nepřetržitě střídala s jinou jednotkou. Francouzské escadrilly se nyní musely učit, jak létat ve formacích - v novém, neobvyklém způsobu boje.

Střetnutí jsou teď velmi urputná na zemi i ve vzduchu. Nad Verdunem už se nelétá po jednom, Němci se soustřeďují po dvou, po třech. Typická francouzská hlídka se však skládala ze čtyř až šesti letadel a tak francouzská taktická převaha způsobovala Němcům velké starosti a ztráty.

Francouzští piloti dělají, co je v jejich silách a možná i více. Navarre a jeho kamarádi spávají na hromadě slámy hned vedle svých letadel, připraveni kdykoli odstartovat. Je zima a tak ani nevysvlékají svoje kožené letecké kabáty. Vypili tehdy i láhev koňaku za den. Celé noci sněží a ráno jsou pak obvykle problémy s motory.

Jednou Navarre odletí sám, vrátí se a řekne jen: „Je jich zase o dva méně.“
Odněkud se vynoří velitel a říká: „Zjišťuji, že jste odletěl bez mého povolení. Čtrnáct dní vězení.“
Navarre se jen otočí na svého mechanika: „Plnou nádrž.“
A odletí.

Mezitím začnou zvonit telefony. Nejdřív ze štábu a potom od dělostřelců. Všichni chtějí vědět, kdo sestřelil ty dva Boše. Velitel se může zbláznit; kdo jen, k čertu, mohl sestřelit ty Němce?

„To byl Navarre, kterému jste právě dal čtrnáct dní basy,“ napověděl mu jeden z pilotů.

Navarre dociloval u Verdunu značných úspěchů. Do dubna získal sedm sestřelů, Guynemer měl sice o jeden víc, ale ležel v té době v nemocnici, Nungesser měl šest vítězství. Deník letky z té doby poznamenává, že Navarre je pro ty naproti ztělesněním hrůzy. Mezi francouzskými vojáky proslul pod přezdívkou „Verdunská hlídka.“ Bojoval dost divokým způsobem a stejně se choval, když vyrážel na oslavy do Paříže. Jednou dokonce srazil nějakého majora od pěchoty, který pronášel jakési nevhodné poznámky o ulejvácích od letectva, z balkónu do orchestřiště v divadle Olympia. Chtěli ho pak potrestat, ale on odletěl nad frontu a vrátil se s dalším vítězstvím.

Při jednom bojovém letu napadl tři dvoumístné nepřátelské letouny, dva z nich okamžitě odlétly. Pozorovatel ve třetím vstal se zdviženýma rukama a Navarre jej jako válečnou kořist eskortoval na své letiště! 4. dubna sestřelil během čtyř letů tři protivníky, ale dva spadli příliš daleko za německými liniemi a nebyli mu započítáni. Jindy se vracel s těžce poškozeným Nieuportem a musel nouzově přistát uprostřed ostnatých drátů. Letoun se převrátil a Navarre zůstal zaklíněn na svém místě. Německé dělostřelectvo po něm hned začalo pálit, ale měl štěstí, pěšáci ho z nepříjemné situace dostali. Vyvázl jen s vykloubeným kolenem.

V dubnu Němci cítili, že si jim situace vymyká z rukou. Jejich obavy z možnosti ukořistění Fokkeru Eindecker s přísně utajovaným synchronizačním zařízením Spojenci byly tak velké, že stále platilo nařízení, podle něhož nesměly stíhací Fokkery překročit linii fronty a mohly tak operovat výhradně nad vlastním územím. Německé pozorovací letouny, létající bez doprovodu stíhaček, utrpěly proto velké ztráty a dvoumístná bombardovací letadla řady C byla z tohoto důvodu stažena z provádění náletů k jejich eskortám. To byl rozhodující moment zvratu.

Reklama

Klíčovou spojnicí, zásobující francouzská vojska u Verdunu byla totiž silnice zvaná Svatá cesta. Německé dělostřelectvo ji neustále ostřelovalo v rámci svého dostřelu a dále od fronty ji zase bombardovaly německé letouny. Intenzívní bombardování této nepatrné stezky, jíž k obráncům Verdunu proudily posily a materiál, mohlo způsobit katastrofu. Teď ale byly německé bombardéry vytlačeny a verdunská pupeční šňůra tak byla zachráněna.

Nyní se mohli Francouzi soustředit na vzdušnou protiofenzívu. Jejím cílem se staly německé pozorovací balóny, které byly nejefektivnějšími výzvědnými prostředky německého dělostřelectva. Za tímto účelem Francouzi vyzbrojili své Nieuporty novou zbraní, totiž zápalnými raketami, které zkonstruoval Le Prieur. Nieuporty vyzbrojené raketami zaútočily 22. května na německou balónovou linii. Okamžitě poslaly k zemi v plamenech pět německých balónů, všechny s výjimkou jediného, které byly toho dne ve vzduchu, a čtvrtinu všech, jež měli Němci v tomto prostoru. To umožnilo francouzským pozemním protiútokům získávat zpět ztracené pozice...

17. června 1916 vedl Navarre tříčlennou hlídku. Nejprve narazili na tři dvoumístné Rolandy a poslali je k zemi. Navarre pak zpozoroval ještě jeden nepřátelský dvoumístný letoun a v čele své skupiny zahájil útok. Aby svým pilotům poskytl co nejlepší možnost nepřítele sestřelit, stočil se úmyslně stranou a odlákal tak protivníkovu palbu. Jedna kulka mu zlomila ramenní kost a další ho zranila na boku. Omdléval, ale vzchopil se natolik, že se mu podařilo nouzově přistát. Ztratil tolik krve, že to způsobilo vážné poškození mozku. Několik dní v nemocnici blouznil, ale nakonec přežil. Vojenská lékařská komise jej však už neuznala schopného vojenské služby a on byl propuštěn do civilu. Dosáhl celkem dvanácti vítězství, což v té době byl ve francouzském letectvu největší počet.

Dalším pozoruhodným francouzským stíhačem byl Charles Eugéne Jules Marie Nungesser. Byl jedním z nejlehkomyslnějších a nejvýstřednějších pilotů, kteří kdy brázdili válečné nebe. Do armády vstoupil ihned po vypuknutí války v jednadvaceti letech. Byl zařazen k husarům, ale charakter moderní války nebyl jezdectvu nakloněn. Nungesserův pluk se na frontu dostal 20. srpna 1914. Nungesser už tady začal provádět svoje divoké kousky, jimiž se později tolik proslavil. Už 3. září byl vyznamenán Médaille Militaire, za neobyčejně statečnou akci, při níž si sám počíhal na německý štábní automobil plný důstojníků, postřílel je, potom skočil za volant a odvezl si svou kořist - mohutný automobil Mors. Velitel mu ho kupodivu ponechal a Nungesser se v něm vozil do konce války. Za svoje činy v poli byl povýšen do hodnosti desátníka. Během své služby u jízdního pluku získal přezdívku „Jezdec smrti.“

V lednu si Nungesser podal žádost o přeložení k letectvu, 2. března složil pilotní zkoušku a 8. dubna byl zařazen k bombardovací Escadrille VB.106. Zde byl 22. dubna za své výkony v akci povýšen do hodnosti Sergent. Do 15. května absolvoval 53 bojových letů, za což byl povýšen do hodnosti rotmistr. Dne 31. července získal první sestřel, když se ve svém Voisinu vrhl proti pěti dvoumístným Albatrosům. 15. listopadu byl přeložen ke stíhací Escadrille N.65 a 28. listopadu zde sestřelil dalšího protivníka.

Zakrátko získal velkou proslulost nejen svými bojovými úspěchy, ale i šílenými kousky. Nungesser měl mimořádnou zálibu v přízemní akrobacii. Svoje zařazení ke stíhací escadrille např. oslavil tím, že na novém Nieuportu 11 prokličkoval mezi komíny města Nancy, provedl přemet nad náměstím a poté letěl nad hlavní ulicí ve výšce devíti metrů. Takovouto okázalou přízemní akrobacii předváděl jednou dokonce nad německým letištěm. Létání pro něj bylo potěšením samo o sobě a bojoval ve stejném stylu, jako létal. Z bojů se vracel na prostříleném stroji, neboť nějakou taktikou se nezdržoval a prostě útočil bez ohledu na nebezpečí. Celá jeho bojová kariéra sestávala ze střídavého pobytu ve vzduchu a v nemocnici. Byl mnohokrát sestřelen a přihodila se mu i spousta nehod. Po jedné z nich, když zalétával nový stroj, utrpěl těžké zranění a nemohl chodit. Při havárii si zlámal obě nohy, řídící páka mu prorazila patro a vykloubila čelist, část lebky byla vmáčknuta dovnitř. Když se po dvou měsících uzdravil natolik, že mohl chodit alespoň o berlích, nechával se od svého mechanika Pochona vysazovat do kabiny a po přistání vynášet z letounu. A znovu vítězil.

Když jednou Nungesser flámoval v Paříži, vyjádřil se o něm jeden taxikář jako o ulejvákovi. Nungesser se k němu přibelhal se svými berlemi a nafackoval mu. Jindy se porval se strážníky, kteří ho chtěli zastavit, protože jel moc rychle. Vracel se po proflámované noci zpět na letiště s pěknou dívkou vedle sebe. Co se týče zábavy, byl Nungesser skutečně flamendrem šílených rozměrů. Jednou objel všechny bordely v okolí, aby navezl všecky lehké holky do jedné hospody, kam potom nahnal svoje piloty.

Navzdory všem pověrám měl na všech svých Nieuportech i Spadech namalován ponurý osobní symbol - černé srdce, v němž bílou barvou svítila umrlčí lebka, rakev a dvě svíce. Poté, co na něj začal omylem pálit britský letec, nechal na horní plochy křídel namalovat obrovské francouzské trikolory, aby předešel podobným překvapením.

Nungesser absolutně opovrhoval nebezpečím. Za to, že se jednou vrhl na pomoc britskému letadlu, bojujícímu se čtyřmi německými stíhačkami, dostal od Britů Military Cross. V květnu 1917 byl vyzván na souboj letce proti letci a na sjednaném místě ho čekalo hned šest německých pilotů. Bez rozpaků přijal boj a zaútočil se svojí obvyklou zuřivostí. Dva nepřátelští piloti zaplatili svoji proradnost životem a zbývající uprchli.

Když se jednou při večeři doslechl, že jeden jeho kamarád byl sestřelen, beze slova odložil vidličku a odešel z jídelny. Vrátil se za půl hodiny s unaveným zrakem a dalším vítězstvím na kontě. Jindy při pohřbu svého přítele, opustil smuteční průvod a přiletěl nad hřbitov v letadle, aby se s kamarádem rozloučil po svém - akrobacií. Shodou okolností letěl kolem nějaký Němec a Nungesser ho okamžitě sestřelil. Nepřátelské letadlo se málem zřítilo přímo na čerstvý hrob. Nungesser byl brilantní vzdušný bojovník, avšak díky své neukázněnosti nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než poručík.

V Nungesserově případě platilo ono proslulé „Audaces fortuna iuvat - Odvážnému štěstí přeje“ do slova a do písmene. Jeho odvaha společně s pořádnou dávkou štěstí mu pomáhala přežít v dešti kulek. Jedna z nich ho zasáhla do obličeje a rozervala mu ret. Při nouzovém přistání si vykloubil nohu; při dalším se jeho letadlo převrátilo a on si zlomil čelist. Byl ještě mnohokrát zraněn a po právu o něm mohl jeho slavný kolega Fonck napsat ve svých pamětech, že na něm „válka nenechala nic neporušeno jiného nežli srdce.“ Nungesser se ale vždy uzdravil a jak jen mohl, znovu usedal do svého stroje a vzlétal proti nepříteli.

Nungesser dosáhl celkem 45 sestřelů - třetího nejvyššího počtu mezi všemi francouzskými stíhači a k všeobecnému překvapení válku přežil. Štěstí ho neopustilo ani v míru, když v Americe předváděl riskantní akrobatické kousky. Pak přišel 8. květen 1927, kdy spolu s druhým pilotem Colim startoval za úsvitu z Paříže, aby se pokusil přelétnout Atlantik západním směrem. V 6. 48 h byl jejich letoun Levasseur P.L. 8 „l’Oiseau Blanc“ (Bílý pták) spatřen, když přelétl Le Havre. Pak už je nikdo nikdy neviděl.


6) Obelži smrt – toto heslo nosil na boku svého letounu francouzský stíhač Maxime Lenoir. Mohlo však být mottem všech stíhacích letců

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více