Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 21.849

Po bitvě u Cambrai proběhla zima 1917/18 bez dramatických událostí. Rusko zmítané revolucí uzavřelo 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi. To Němcům umožnilo přesunout divize z východu na západní frontu. Němci hodlali udeřit dříve než se v Evropě vylodí silné útvary americké armády. USA sice vyhlásily na počátku války neutralitu, ale německá ponorková válka a pokusy německých diplomatů vyvolat válku mezi Spojenými státy a Japonskem či Mexikem způsobily, že 6. dubna 1917 vyhlásily USA Německu válku.

Německý generální štáb samozřejmě věděl, že situace je zoufalá. Německé dělostřelectvo se přestalo prosazovat pro nedostatek munice, zásobování materiálem i zálohami dosáhlo dolní hranice a v zázemí se zvyšující nedostatek potravin donutil civilisty k úplnému živoření. Cílem ofenzívy nebylo zvítězit, to ani nebylo v současných podmínkách možné. Její úspěch měl pouze Němce zvýhodnit při nadcházejících mírových jednáních.

Reklama

Směr úderu byl naplánován mezi městy Arras, Saint-Quentin a La Fére, protože zde byla slabá anglická opevnění a navíc zde byla v dotyku francouzská vojska s anglickými. Němci se je chtěli pokusit oddělit od sebe.

Ofenzíva byla zahájena 21. března 1918. Skryty v mlze prorazily německé útočné jednotky britské pozice. Britové ustupují a linie se trhá. Britové couvají ke svým základnám u La Manche. Prvního dne bitvy ztratili Britové 38 000 mužů, 532 děl a byli zatlačeni o 15 km zpět.

Královské letectvo bylo vrženo do bitvy s úkolem zvrátit její průběh. Piloti obdrželi rozkaz útočit na vše co zahlédnou a létat velmi nízko bez ohledu na riziko. Britští letci se do boje pustili s obrovským odhodláním, odvahou a sebedůvěrou. Téměř všechny britské perutě nyní disponovaly lepšími stroji než německé letky. Výcvik britských pilotů byl již vysoce kvalitní a Britové se pod velením zkušených velitelů odvážně pouštěli do boje.

Situace je však kritická. Fronta místy couvla dokonce za postavení z roku 1916. Mezi francouzskou a britskou armádou je už značná mezera. Německý generální štáb, odtržený od reality, změnil svůj původní střízlivý plán a rozhodl se zasadit poslední vítězný úder. Německá vojska, která až dosud tlačila Brity k moři, se stočila na Paříž. To dalo anglickým jednotkám čas se nadechnout a vrhnout se do protiútoku.

Aktivita Královského letectva začínala dostupovat vrcholu. Třebaže ztráty způsobené palbou ze země stále stoupaly, britští letci znovu a znovu startovali a nepřetržitě ostřelovali postupující klíny německých útočných formací. Vraceli se na letiště v příšerně prostřílených letadlech, ale přesto se s heroismem hraničícím se sebeobětováním stále vrhali do akcí a rozhodující měrou tak ovlivnili průběh bitvy. Německá armáda, málo mobilní a bez tanků, musela pod častými leteckými útoky zastavit svůj postup. Slibované posily nepřišly. V plánu ofenzívy byly totiž zakalkulované divize propuštěné z ruského zajetí. Jenže transsibiřskou magistrálu v té době obsadili českoslovenští legionáři a tím přísunu německých posil z východu zabránili.

Reklama

Německé letectvo při této ofenzívě zcela propadlo. Až dosud bojovalo výhradně v defenzívě a teď, když pozemní vojska potřebovala zoufale jeho podporu, nedokázalo přehodnotit svoji obrannou taktiku a přizpůsobit se útočným operacím.

Tvrdé boje trvaly až do 25. dubna 1918, kdy Němci ofenzívu přerušili. Přestože německá vojska pronikla místy až do hloubky 60 km, přestože Němci v bojích zajali 90 000 spojeneckých vojáků a jejich dělostřelectvo stálo téměř před branami Paříže, šance na vítězství byla nenávratně ztracena.

Manfred von Richthofen během ofenzívy nezahálel. Od poloviny března do 19. dubna zvýšil své skóre z 63. vítězství na 78. Richthofen již v té době létal výhradně na Fokkerech Dr.I. Jeho poslední stroj byl natřen rudou barvou na všech plochách. 20. dubna sestřelil Manfred během tří minut dva Camely a zvýšil tak počet svých vítězství na rovných 80. Toho dne se po přistání hodně oslavovalo a pilo. Richthofen se zdál být šťastný; opět jubilant po tolika měsících.

Následující den byla neděle 21. dubna 1918. Vzduchem plula silná formace více než 20 Fokkerových trojplošníků a Albatrosů D.V od Jasta 11 a Jasta 5. V čele tohoto mohutného útvaru samozřejmě letěl Manfred von Richthofen. Kolem půl jedenácté dopoledne zaregistroval Richthofen dvojici průzkumných R.E.8 a dal signál k útoku. Německou formaci však napadla hlídka 15 britských Camelů od 209.squadrony RAF (1. dubna se letecké služby armády a námořnictva RFC a RNAS sloučily v jeden celek pojmenovaný Royal Air Force - Královské vzdušné síly). Velitelem letky A byl Kanaďan Capt. Arthur Roy Brown, toho času eso s 9. sestřely. V sestavě jeho letky se nacházel i jeho spolužák a přítel Lt. Wilfred Reid May, v té době nováček, jenž právě ukončil pilotní výcvik (na konci války se vracel domů do Kanady jako eso se 13. sestřely). Brown naznačil nezkušenému Mayovi, aby se držel stranou a dal své letce povel k útoku. V příštích několika sekundách se rozpoutala zběsilá vzdušná bitva se ztrátami na obou stranách. Během divokého boje nedočkavý May nevydržel a vyplýtval všechnu munici neúspěšným ostřelováním okolo létajících nepřátel. Po několika málo minutách zamířil se zaseknutými kulomety k vlastním liniím. V tu chvíli si ho všiml Manfred von Richthofen a tušíc snadnou kořist se vrhl za ním. Brown to zaregistroval a, pospíchaje svému příteli na pomoc, se zavěsil rudému trojplošníku za ocas. May zoufale smýkal svým Camelem ze strany na stranu a tak se Richthofenovi, pálícímu dávku za dávkou, nepodařilo zaznamenat žádný zásah. Richthofen neměl ani tušení o Brownovi za svými zády a pronásledujíc Maye se hnal velmi nízko a stále hlouběji do spojeneckého území. Uvědomil si to a pokusil se odpoutat pravou stoupavou zatáčkou. Tento poslední osudný pohyb kormidly byl také možná iniciován zlomením úderníku jednoho kulometu a následným zaseknutím druhého. Právě tehdy se dostal Brown do výhodné pozice a dávkou z kulometů zasáhl kormidla a trup rudého Dreideckera. Trojplošník havaroval na zemi poblíž silnice Corbie - Bray. Rittmeister Manfred Freiherr von Richthofen, nositel řádu Pour le Mérite, osmdesátinásobný vítěz ve vzdušném boji, nejúspěšnější německý stíhač, národní hrdina a miláček davů, byl nalezen mrtev v troskách svého letounu.

Ve stejném okamžiku jako Brown stříleli na rudý trojplošník i pozemní kulometčíci australské pěchoty, takže se sešlo hned několik hlášení nárokujících jeho sestřelení. Manfred byl zasažen jedinou střelou, která vnikla do těla levou spodní částí zad, pronikla srdcem a vyšla z těla hrudí. Takové zranění by svým charakterem odpovídalo střelbě ze země. Oficiálně byl ale sestřel přiznán Brownovi jako jeho desáté (a poslední) vzdušné vítězství. Bylo to nejspíš částečně politické rozhodnutí, neboť přemožitelem největšího německého esa se tak stala RAF a vítězství nad obávaným Rudým baronem tak bylo pro nově vzniklé letectvo nesmírně prestižní záležitostí. Je však nutné podotknout, že Brownovi by byl sestřel tak jako tak uznán, bez ohledu na to, kdo skutečně Manfreda zabil.

O den později byl respektovanému nepříteli Brity vystrojen pohřeb se všemi vojenskými poctami. Když byla rakev s Richthofenovým tělem spouštěna do hrobu, kroužila nad hřbitovem britská letadla. Britové pak informovali německou stranu a Richthofenově rodině zaslali přesný popis pohřebního ceremoniálu a fotografii Manfredova hrobu.

24. dubna byla veřejnosti v oficiálním komuniké německého generálního štábu sdělena ta strašlivá zpráva: „Rittmeister Freiherr von Richthofen se nevrátil, když pronásledoval protivníka nad bitevním polem na Sommě. Podle anglické zprávy padl.“

Pondělí večer 7. května 1917. Pozemní personál 56. squadrony RFC bloumá po letišti a netrpělivě očekává návrat svých pilotů. Konečně se v dálce ozve brumlání motorů Hispano - Suiza. Letištěm projela elektrizující vlna - vracejí se! Stíhačky SE 5 se pomalu snášejí k přistávací ploše. Lesklé černošedé šmouhy kolem výfuků a kulometů svědčí o tom, že letouny se vracejí z těžké bitvy. Některé z nich mají průstřely v potahovém plátně křídel a trupu. Jeden stroj za sebou táhne slabý pruh černého dýmu a jeho motor zřetelně vynechává. Mechanici počítají přistávající stroje. Právě dosedl pátý. Všem se zastaví srdce. Panebože - šest jich chybí! Všichni se vrhají k telefonu. O několik hodin později již zjistili osud čtyř ze šesti chybějících pilotů. Dva museli nouzově přistát, ale jsou v pořádku. Další dva jsou zraněni. Ale dva zůstávají i nadále nezvěstní a přitom jeden z nich je největší současné britské eso, více než čtyřicetinásobný vítěz, Capt. Albert Ball! Naposledy byl viděn, jak pronásleduje do mraků Albatros. Službu konající důstojník pokračuje v obtelefonovávání prvosledových jednotek. Všude je to ale stejné, nikde nic nevědí. Ta nejistota je strašná! Nejednomu z pilotů proletí hlavou děsivá myšlenka, že už Bertieho nikdy neuvidí. Před očima jim začínají vyvstávat vzpomínky...

Kvůli velkým ztrátám, které utrpěly královské vzdušné síly v létě 1916 nebyla britská veřejnost nikterak nakloněna politice neustálé vzdušné ofenzívy za německými liniemi. Navíc kromě Maj. Hawkera neměli Britové mezi svými letci žádné proslulé eso, žádného hrdinu. Britský generální štáb zpočátku nijak nepodporoval francouzské oslavování stíhacích es. Obával se přílišné závisti a řevnivosti mezi svými letci. Zároveň však vrchní velitelé chápali, že široká veřejnost zoufale potřebuje podobnou modlu, jakou pro Francouze představuje ten jejich Guynemer. Neměli však tušení, kde takového hrdinu vzít.

A zrovna tenkrát začal nad zákopy řádit ve svém Nieuportu ten dvacetiletý mladíček. Proháněl se oblohou většinou sám a útočil bez ohledu na nebezpečí. Přijímal boj za všech okolností, často v nevýhodě a proti přesile. Ke zkušeným německým pilotům zřejmě necítil pražádný respekt a jednoho za druhým je posílal k zemi. Davy začaly šílet - konečně měly koho obdivovat. Němečtí piloti sháněli britské noviny, aby se dozvěděli, kdo to ksakru je, tenhle Albert Ball. A tehdy nadešel čas veliké legendy...

Když Sarajevem zazněly výstřely zvěstující nejstrašnější válku v dosavadních dějinách lidstva, bylo Albertu Ballovi osmnáct let a stál v čele své firmy, jež podnikala v oblasti elektrotechniky. Pod dojmem prvních zpráv z bojišť se Ball dobrovolně hlásí do armády a v září 1914 je zařazen do řad pěšího regimentu. Třebaže narukoval jako prostý voják, projevoval tolik bojového ducha a disciplíny, že je po pár dnech povýšen do hodnosti sergeant (četař) a o měsíc později dokonce do hodnosti Second Lieutenant (podporučík)! Krátce nato byl pověřen výcvikem nováčků a převelen k cyklistické kompanii. Jeho touha bojovat zůstává zatím bez odezvy.

Při hledání cesty na frontu zjistil, že by mohl mít šanci jako letec. Jednoho dne sedl ve tři ráno na motocykl, aby urazil 100 km vzdálenost do jedné soukromé letecké školy. Tady si zaplatil soukromý letecký kurs a okamžitě absolvoval první let na dvojmístném letadle. Do kasáren se pak vrátil včas na ranní nástup! 15. 10. 1915 získal pilotní certifikát Královského leteckého klubu a okamžitě požádal o převelení k RFC. Tady absolvoval doplňovací výcvik a 22. 1. 1916 se stal pilotem RFC. Jeho touha dostat se na frontu tak začala dostávat reálné obrysy.

Ball se krátce mihnul v roli instruktora u 22. squadrony, ale od 18. 2. se stává příslušníkem 13. průzkumné squadrony, která operovala ve Francii s letouny BE 2c. Piloti jednotky každodenně létali za bojovou linii bombardovat nepřátelské postavení, získávat informace pro dělostřelce, a to všechno na pomalých a křehkých letounech BE 2c. Že takovéto akce byly velmi nebezpečné, poznal na vlastní kůži i Albert Ball. Dne 3. 5. 1916 napadlo jeho stroj několik německých letounů. Jen díky vynikajícímu manévrování se Ballovi podařilo odpoutat z boje a přistát. Povedlo se mu to s letadlem děravým jako řešeto a mrtvým pozorovatelem na palubě. Ani podobné zkušenosti ho však neodradily od riskantních bojových letů, což ale nevzbuzovalo nadšení v řadách pozorovatelů. Peruť měla k dispozici i dva jednomístné Bristol Scouty a tak přišlo vhod šalamounské rozhodnutí. Ball se stal pilotem jednoho z nich. Krátce nato 7. 5. je převelen k 11. sqn. RFC. Nová jednotka sdílela se 13. sqn. letiště a tak jediná podstatná změna pro Balla nastala v oblasti jeho povinností. Místo průzkumných letů nyní doprovázel své kolegy nad frontu a chránil je před dotěrnými německými stíhačkami.

Reklama

Prvního sestřelu Ball dosáhl 16. 5. 1916, když na Bristolu sestřelil dvojmístný Albatros. V té době peruť vyměnila Bristoly Scout za Nieuporty 11. Na novém letounu Ball sestřelil 1. 6. další průzkumný Albatros a téhož dne ještě stíhací Fokker. To bylo jeho již třetí a čtvrté vítězství. Na konci června se Ball stal esem. 25. 6. totiž sestřelil upoutaný balón, což byl jeho pátý sestřel.

V červenci začala bitva na Sommě. Ball každodenně sváděl těžké boje a vítězil. 10. července napsal domů:
„Žádáte mě, abych to v boji těm ďáblům nandal. Samozřejmě pokaždé dělám, co můžu, ale vůbec je nepokládám za nějaké ďábly. Rvu se s nimi jen proto, že je to má povinnost, o Hunech si však nemyslím nic špatného.“

Dále pokračuje: „Při ničem mi není tak mizerně, jako když je vidím padat dolů, ale vidíte, že je to buď oni nebo já, takže musím dělat, co umím, aby to byli oni.“

V polovině měsíce je už však Albert natolik vyčerpaný, že mu velitel písemně zakázal létat. Nespokojeného Balla má uklidnit udělení Military Cross (Válečný kříž). Zároveň velitel nařídil Balla „uklidit“ k 8. sqn. Zklamaný Ball se tu opět setkal s obstarožními BE 2. Oficiálním zdůvodněním tohoto kroku bylo, aby předal pilotům perutě svoje zkušenosti z období své služby u 13. sqn. Některé Ballovy výroky o tomto řešení nelze publikovat.

Ball však rozhodně na novém působišti nehodlal odpočívat. Provedl několik nebezpečných tajných akcí, při nichž vysazoval britské agenty v německém týlu. Když pak 9. srpna napadl, navzdory protestům svého pozorovatele, německý upoutaný balón a sestřelil ho, velení nakonec kapitulovalo. 15. 8. se Ball vrátil k 11. squadroně a tím i ke stíhání. Již druhého dne mohl v boji vyzkoušet nový Nieuport 17. Potvrdil jeho i své osobní kvality třemi sestřely. Jeho osobní skóre stále rostlo a tak, když byl 23. 8. převelen k 60. sqn. RFC, mělo jeho jméno takovou vážnost, že mu u nové jednotky bylo umožněno létat zcela dle vlastního uvážení. Tohoto privilegia také náležitě využíval a měl tak spoustu příležitostí vyšlechtit svoji novou útočnou taktiku. Ta spočívala v tom, že Ball se při útoku přiblížil zezadu pod nepřátelské letadlo. Tady pak, ukryt v jeho mrtvých úhlech, vyklopil kulomet na horním křídle svého Nieuportu a prostřílel nepřítele zespodu. Nosič typu Foster, na němž byl upevněn kulomet Lewis ráže 7, 7 mm, měl ale i své mouchy. Ballova zpráva o souboji z 15. září uvádí, že poté, co ze vzdálenosti 50 m vystřílel jeden zásobník na průzkumný Albatros, „kulomet na Nieuportu sjel dolů, udeřil mne do hlavy a znemožnil mi sledovat NL dolů.“

Albert Ball se stále vrhal do bojů s obrovskou odvahou. Nikdy neváhal postavit se sám proti přesile. Svědčí o tom jeho hlášení o bojích, psaná vždy velmi neosobně, jako by Nieuport letěl sám, a hýřící spoustou zkratek (N je např. Nieuport a NL nepřátelské letadlo, popř. letadla). Jeho zpráva o boji z 21. září hovoří o tom, jak potkal formaci šesti průzkumných Rolandů: „Nad Bapaume zahlédl N formaci NL. Nieuport klesl a vypálil rakety. Formace se rozpadla. Nieuport se dostal pod nejbližší stroj a vypálil zásobník. NL kleslo a přistálo nedaleko železnice. Nieuport pak zaútočil na další stroj a vypálil zespodu dva zásobníky. NL šlo k zemi a bylo zpozorováno rozbité vedle železnice. Potom zbytek NL pronásledoval Nieuport k linii, Nieuport se obrátil a vypálil zbytek munice, pak se vrátil na letiště pro další. Zničení druhého stroje viděl poručík Waters.“

Rakety o nichž se v hlášení hovoří, byly neřízené střely vyvinuté francouzským konstruktérem Le Prieurem k boji proti balónům. Byly zasunuty do trubic na vnějších vzpěrách křídel a odpalovaly se elektricky. Měly účinný dostřel asi 120 m a nosily je převážně Nieuporty. Jeden letoun jich nesl osm až deset. I v další Ballově zprávě je zmíněn zajímavý detail. Ball tu hovoří o střelbě zespodu „svojí metodou“ a také o vystřílení 90 nábojů bez výměny zásobníku. Se zásobníky s dvojnásobnou kapacitou experimentoval Lanoe Hawker spolu se svým mechanikem W. L. Frenchem a nakonec byly zavedeny do výzbroje.

Hlášení z 25. září: „Dvě formace postupovaly společně, Nieuport zaútočil první. NL se rychle obrátila nosy dolů, když se však přiblížila další formace, obrátila se proti Nieuportu. Nieuport vypálil zásobník, aby formaci rozehnal, a pak se obrátil, aby vyměnil zásobník. Jeden ze zásobníků spadl na ovladač kormidla a Nieuport se několik vteřin vymkl kontrole.

Nieuportu se podařilo nasadit zásobník na kulomet a zaútočil na Albatros (dvoumístný), který tou dobou letěl vedle něj. Nieuport vypálil asi devadesát nábojů ze vzdálenosti zhruba třinácti metrů pod NL. NL, zcela mimo kontrolu, šlo k zemi a roztříštilo se. Zbývající NL Nieuport pronásledovala, nakonec však odlétla. Aby je udržel v bezpečné vzdálenosti, Nieuport se stále obracel proti nim. Pokaždé když to provedl, NL zmizela směrem dolů.“

Kvůli této neokázalé odvaze, již projevoval tváří v tvář jakémukoli nebezpečí, byl Albert Ball velmi obdivován a uznáván. Opravdové přátele však mezi svými spolubojovníky neměl. Byl příliš uzavřený a nespolečenský. Pokud nedostal samostatnou ložnici, dával přednost spaní ve stanu, než aby s někým sdílel pokoj. Raději se bavil hrou na housle na ubikaci než společnou zábavou v důstojnické jídelně.

Ostatní piloti věděli, že Ball úzkostlivě pečuje o každou maličkost, která se týkala letadla nebo kulometu. Bral si kulomet do pokoje, kde ho rozebral, vyčistil, naolejoval a opět složil. Byl také jedním z prvních pilotů, kteří si sami plnili zásobníky, aby předešli překvapením v podobě zdeformovaného či jinak vadného náboje, jenž by mohl zapříčinit selhání kulometu.

V bojových akcích Ball pokračoval až do 4. října. Potom se vrátil do Anglie jako třicetinásobný vítěz a nositel DSO and Bar (Bar je stužka k Distinguished Service Order. Rovná se opětovnému udělení tohoto řádu).

Británie měla nového hrdinu. V Buckinghamském pláci obdržel Albert Ball jako první voják Jeho Veličenstva druhou stužku k DSO, byl povýšen do hodnosti Captain, v rodném Nottinghamu ho jmenovali čestným občanem. Ještě nikdy nebyla tato pocta udělena dvacetiletému mladíkovi. Firma Austin mu okamžitě nabídla místo v ředitelské radě firmy, avšak on odmítl.

Až do února 1917 působil Capt. Ball coby instruktor u výcvikové jednotky. Nebyl tu ale šťastný a dožadoval se opětovného frontového zařazení. Nakonec jeho nadřízení souhlasili a odeslali jej 56. squadroně, jež se právě formovala poblíž Londýna. V jejím případě poprvé britské velení letectva překonalo svou nechuť k soustřeďování zkušených pilotů do jedné squadrony, protože se obávali, že se pak průměrné squadrony stanou ještě průměrnějšími. 56. stíhací peruť byla elitní jednotkou, zformovanou speciálně k vybojování vzdušné nadvlády nad Arrasem. To znamenalo, že jednotka se dříve nebo později bude muset utkat s Jastou 11. O „šestapadesáté“ se často hovořilo jako o antirichthofenovské peruti. Třebaže nebyla oficiálně vytvořena pro boj s Richthofenem a jeho letkou, její poslání, totiž nastolit znovu vzdušnou převahu v arraském úseku fronty, ji k tomu předurčovalo. Není bez zajímavosti, že 56. squadrona později sledovala Jastu 11 a následně i JG 1 během všech jejích přesunů podél fronty po celou dobu trvání války. Její výjimečnost podtrhovala i skutečnost, že do kádru jednotky byli zařazeni jen velmi zkušení piloti, jako byli kromě Balla např. J. McCudden,VC (celkem 57 sestřelů), G. Bowman (32 s.), G. Maxwell a R. Hoidge (po 27 s.), R. Mayberry (25 s.) či A. Rhys Davids (23 s.). Výzbroj 56. squadrony tvořily zbrusu nové letouny SE 5 a peruť se tak stala první britskou jednotkou vyzbrojenou těmito vynikajícími stroji.

Po dva měsíce, doma v Anglii, daleko od válečné vřavy, se piloti 56. squadrony cvičili na nových letounech. SE 5 hned od počátku nepadla Ballovi do oka. Nové SE 5 nebyly tak obratné jako starší Nieuporty na nichž létal dosud. Byly však velmi rychlé, výkonné a dobře ozbrojené a Ball i ostatní piloti si na ně zakrátko zvykli. Ball si však nechal na svém osobním stroji provést několik dodatečných úprav a navíc si vymohl zvláštní privilegium. Na letiště, jež bylo 56. peruti ve Francii přiděleno, dorazil i Nieuport 17 jako Ballův osobní letoun.

V době, kdy RFC krvácela během děsivého dubna 1917, byla peruť vržena do bitvy u Arrasu. Do první bojové akce letěla 22. dubna. O den později Ball sestřelil na svém Nieuportu prvního protivníka po návratu na frontu. Stalo se tak dopoledne a jednalo se o dvojmístný Albatros. Odpoledne se Ball rozhodl vyzkoušet SE 5 a pokřtil ho sestřelením dvou stíhacích Albatrosů. V následujících dnech startoval střídavě na obou letounech a dosahoval pozoruhodných úspěchů. 26. dubna sestřelil na SE 5 dva německé letouny. 28. 4. další dva, stejně tak 1. a 2. května. Boje v té době byly nesmírně hektické. Ball byl během těch dvou týdnů zcela vyčerpán. Napsal tehdy domů několik dopisů, které svědčí o jeho fyzické i psychické únavě. V dopise z 29. dubna píše: „Jsem tak strašně unavený! 26. dubna večer jsem svým kulometem napadl čtyři stroje Hunů. Dva z nich jsem sestřelil, ale po setmění jsem se musel vrátit zpátky, protože mi došla munice. Měl jsem čtyři souboje a dostal jednoho Huna. Nakonec byly všechny mé ovládací přístroje rozstříleny. Ale vrátil jsem se zpátky. Už prostě musím končit, protože jsem unavený.“

V dopise, jenž zaslal domů 3. května, je znát opravdu těžké duševní vyčerpání: „Je to skoro nemožné, ale dělám co můžu. Moje celkové skóre do minulé noci bylo třicet osm. Minulou noc jsem dostal dva. Ach! Byl to bezvadný souboj. Před pár dny mi na SE 5 rozstříleli všechno řízení. Ale toho Huna, co mi to udělal, jsem dostal. To jsou všechny moje potíže. Právě teď se cítím hrozně starý.“

Krize vrcholila v dopise datovaném 5. května: „Nejdražší tatínku, právě jsem se vrátil z hlídky a zvýšil své skóre na čtyřicet dva. Napadl jsem dva průzkumné Albatrosy, zničil je a jejich piloty zabil. Nakonec mě sestřelili, ale jsem úplně OK. Ach! Byl to skvělý boj a Hunové byli docela sekáči. Jeden se pokusil do mě vrazit, když jsem ho zasáhl; minul se jen o pár palců. Bůh se o mě opravdu stará, ale ach, ten nekonečný život pro zabíjení mě už trochu unavuje a opravdu se začínám cítit jako vrah. Mějte se dobře, já končím.“

Téhož dne hovořil Albert s jedním ze svých spolubojovníků a řekl mu: „Trenchard 5) říká, že můžu jít domů, až jich dostanu padesát. Já se ale domů nikdy nevrátím.“

O den později sestřelil Ball stíhací Albatros a 7. května se 56. squadrona zúčastnila krvavé bitvy u Arrasu. Odstartovala v půl šesté večer, aby poskytla ochranu Camelům 70. squadrony, které letěly bombardovat německé pozice. Bylo špatné počasí a formace se brzy rozpadla. Když se konečně peruť opět zformovala, vletěla přímo mezi Albatrosy Jasty 11. V tvrdém boji piloti „šestapadesátky“ sestřelili dva Albatrosy, ale sami utrpěli těžké ztráty. Capt. Cyril Crowe, jenž vedl flight „B“ (letka B), naposledy viděl Balla, jak pronásleduje jeden Albatros do mraků.

Německou formaci vedl Lothar von Richthofen, který v tu dobu zastupoval Manfreda, jenž byl na dovolené. Byl to právě Lothar, kdo tvrdil, že se stal přemožitelem Alberta Balla. Podle svého hlášení svedl urputný souboj s letounem Sopwith Triplane. Boj skončil čelním útokem obou pilotů proti sobě. Oba se navzájem zasáhli palbou; Lotharovi se podařilo nouzově přistát, ale jeho soupeř se zřítil poblíž vesničky Annouelin na německé straně fronty. Lotharovo 22. vítězství potvrdilo několik armádních důstojníků.

Albert Ball skutečně havaroval poblíž vesničky Annouelin, ale prokazatelně toho dne odstartoval na letounu SE 5! Tento dvojplošník s řadovým motorem je dost těžko zaměnitelný se strojem Sopwith Triplane. Lothar tedy zřejmě sestřelil někoho úplně jiného. Po válce nebyl schopen k tomuto sestřelu nic přesnějšího uvést a odpovídal dost vyhýbavě. Je možné, že pozemní německé jednotky, které prozkoumávaly vraky britských letounů sestřelených u Annouelin a ohledávaly těla jejich pilotů, omylem zaměnily jména obou padlých letců.

Existuje ještě jedna zajímavá verze Ballovy smrti. Podle ní Ball často zalétal ke kostelní věži v Annouelin, aby se zorientoval a porovnal si čas s palubními hodinami. Podle výpovědí vesničanů Němci nainstalovali na věž kulomet a počkali si, až zase přiletí. Ballův bratr po válce pátral po Albertově osudu a hovořil s rolnicí z Annouelin, přímou svědkyní události. Podle jejích slov Ball po zásahu z kulometu havaroval na nedalekém poli. Ještě žil, když ho vytáhli z vraku a zemřel rolnici v náručí.

Faktem zůstává, že to byl černý den 56. squadrony, která ztratila šest letounů a dva piloty. Jedním z nich bylo současné největší eso RFC. Nejčastější uváděné číslo počtu jeho sestřelů je 44, uvádí se ale počty v rozmezí 42 - 47 sestřelů.

Němci Balla pohřbili se všemi vojenskými poctami na nedalekém hřbitůvku v Annouelin. Dne 3. 6. 1917, necelý měsíc po smrti, byl Captain Albert Ball, DSO and 2 Bar, MC, vyznamenán nejvyšším britským vyznamenáním Victoria Cross in memoriam. Zároveň mu francouzská vláda udělila titul Rytíř Čestné legie (Chevalier de Legion d’Honneur). Albert Ball se stal desátým britským letcem dekorovaným Viktoriiným křížem, šestým, jenž ho obdržel posmrtně, avšak prvním, který jím nebyl vyznamenán za konkrétní hrdinský čin, ale za dlouhodobou příkladnou službu impériu...


5) Generálmajor Hugh Trenchard byl tehdy vrchním velitelem RFC.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více