Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 26.710

Kromě slavných vítězství však přišly i první porážky. 6. března napadla pětičlenná formace vedená Manfredem letku Sopwith 1 1/2 Strutter o 15 strojích a Schäfer dva z nich sestřelil. Do boje však ihned zasáhly anglické stíhačky FE 8 a dva Albatrosy poslaly k zemi. Jedním z nich byl právě i Manfred von Richthofen. Palba zasáhla motor a palivovou nádrž jeho letounu. Nechávaje za sebou mlžný pás benzínu, sklesal Manfred až k zemi za německé linie a nouzově přistál. Jen zázrakem letoun nevzňal.

23. března byl Manfred povýšen do hodnosti Oberleutnant (nadporučík). Příštího dne sestřelil Spad VII od RFC. Tím dosáhl svého 30. sestřelu a hned o den později sestřelil Nieuport XVII od britské squadrony.

Reklama

Pro jarní měsíce plánovali Spojenci prolomení německých linií mezi Arrasem a Aisne. Pro podporu britské ofenzívy na úseku u Arrasu měl RFC k dispozici 25 perutí s přibližně 365 letouny, z nichž asi třetinu tvořily stíhačky. Ofenzíva u Arrasu byla zahájena 9. dubna 1917. K tomuto datu se v arraském úseku fronty pohybovalo 5 německých Jagdstaffeln. S pokračující bitvou vzrostl jejich počet na osm. Bitva znamenala pro RFC katastrofu. Nebe se změnilo v peklo. Britové tento měsíc pojmenovali „Bloody April“ (Krvavý duben). Během tohoto jediného měsíce ztratili Britové v bojových akcích 245 letadel, 211 členů posádek zahynulo nebo bylo nezvěstných a 108 letců bylo zajato. Průměrná životnost stíhacího pilota RFC byla tehdy kratší než dva týdny.

Tato těžká porážka byla důsledkem několika nepříznivých okolností. Britové za všech okolností vedli vzdušnou ofenzívu za německými liniemi. Letouny RFC, většinou staré průzkumné BE 2 a FE 2, tak bojovaly hluboko v německém území. Jejich piloti, letící na pomalejších letadlech a s tenčící se zásobou paliva, si pak museli cestu zpět tvrdě probojovávat. Vítr vál většinou od západu a tak se cesta do bezpečí obvykle změnila v zoufalý zápas o život. Němečtí stíhači, létající na rychlých a dobře vyzbrojených Albatrosech a navíc v průměru zkušenější a lépe vycvičení než jejich britské protějšky, bojovali nad svým územím a nebyli tak vystaveni nebezpečí zajetí v případě poškození stroje. Navíc, zcela v duchu obranné taktiky, si pečlivě vybírali svoje cíle a okamžik útoku. Duben byl bezpochyby pro RFC strašným měsícem, přesto bylo potěšující skutečnostní, že britské letectvo bylo, i přes vysoké procento ztrát, stále schopno operovat v německém vzdušném prostoru.

Sama Jasta 11 nárokovala v dubnu 89 vítězství. Byla tedy odpovědná za plnou třetinu ztrát RFC! Třeba jen 13. dubna 1917 sestřelilo pět německých pilotů Jasta 11 třináct britských letadel. Z tohoto počtu šly 4 sestřely na konto Wolffa, 3 sestřelil Manfred von Richthofen a po dvou Lothar von Richthofen, Festner a Schäfer. Přesto boje nebyly zcela jednoznačnou záležitostí. 22. 4. byl Schäfer sestřelen pozemní palbou při přelétávání linií, podařilo se mu nouzově přistát a jen taktak, že nepadl do zajetí. O tři dny později byl zabit Festner a téhož dne byl britskou stíhačkou zezadu zaskočen Lothar von Richthofen. Angličan byl v poslední chvíli sestřelen Schäferem a Lothar tak mohl dovést své těžce poškozené letadlo až na základnu.

Manfred von Richthofen sestřelil v dubnu 21 anglických letadel. Měl tedy na svědomí čtvrtinu všech letounů připsaných jeho jednotce a desetinu celkových ztrát RFC. Jeho první dubnovou obětí byla 2. 4. BE 2, kterou pronásledoval těsně nad zemí, až anglický stroj narazil v plné rychlosti do domu. Jeho pozorovatel pálil ze svých zbraní do posledního okamžiku.

Manfred o tom napsal: „Byl to zase jeden případ jejich skvělé odvahy. Bránili se až do konce.“

Tento a jemu podobné souboje značně ovlivnily Manfredovo nazírání na britské letce: „Velmi mnoho záleží na tom, proti jakému soupeři stojíte, zda máte proti sobě ustrašené Francouze nebo ty ostré chlapíky - Angličany... Francouz se boji vyhne, Angličan nikdy.“

Je fakt, že Francouzi byli mnohem obezřetnější a v té době měli také lepší stroje než jejich spojenci. Proto také na Aisne utrpěli mnohem menší ztráty. Kvůli méně agresivní povaze francouzských pilotů považovali němečtí letci svoje nasazení na francouzský úsek fronty za jistý druh odpočinku.

Reklama

8. dubna byl Richthofen povýšen do hodnosti Rittmeister (kapitán - hodnost jezdectva. U ostatních druhů vojsk odpovídá hodnosti Hauptmann), nadporučíkem byl tedy něco přes dva týdny. V polovině dubna už měl Richthofen na kontě 45 vítězství, čímž překonal i schopné francouzské eso Guynemera, jenž měl v té době na kontě 36 sestřelů, i svého velkého učitele Boelckeho.

V tomtéž období se stal Richthofenův letoun méně nápadným. Jeho podřízení jej přesvědčili, že jeho výrazný letoun představuje příliš přitažlivý cíl. Proto byla rudou barvou natřena všechna letadla Jasta 11. Avšak pouze Manfredův stroj byl celorudý. Ostatní piloti měli na letounech ještě různé barevné doplňky.

1. května se Manfred po dosažení 52 vítězství odebral na dovolenou a velením Jasta 11 pověřil svého bratra Lothara, jenž měl tehdy na kontě 16 sestřelů. I pod jeho velením si jednotka vedla skvěle. 1. května byl Schäfer vyznamenán Pour le Mérite. Wolff byl stejným vyznamenáním dekorován 4. 5. Lothar sám do 13. května zvýšil počet svých vítězství na 24, avšak téhož dne byl těžce zraněn a musel být hospitalizován. O den později byl Pour le Mérite vyznamenán i on. Po jeho zranění převzal velení Jasta 11 Karl Allmenröder. Ten získal Pour le Mérite 14. června 1917. Ale časy se měnily...

Spojenecké údery provedené na jaře 1917 měly jen malý úspěch a zanechaly francouzskou armádu na pokraji vzpoury. Ve snaze ulehčit Francouzům situaci zahájili Britové sérii útoků ve Flandrech. Jedním z nich byla i ofenzíva u Ypres. Vzdušné operace prováděné v souvislosti s touto ofenzívou nabíraly na intenzitě.

Britské stíhací jednotky začaly německé stíhače ošklivě tísnit. Jejich počet se stále zvětšoval a zkvalitnil se i výcvik pilotů, což byl důsledek noční můry, již pro RFC znamenal Krvavý duben. Jestliže na počátku roku měli britští stíhací piloti přicházející na frontu nalétáno často méně než 20 hodin, pak v létě už bylo povinné minimum 48 hodin. Na bojiště byly také vrženy nové britské stíhačky, především SE 5a a Sopwith Camel, jejichž úkolem bylo zvrátit převahu na stranu Spojenců.

První z nich, SE 5 a její pozdější modifikace SE 5a, se nad zákopy objevila koncem dubna 1917. Tento letoun se stal nejzdařilejší konstrukcí Royal British Factory. Byl vybaven stacionárním motorem s řadovým uspořádáním válců. Verze SE 5 měla motor o 150 k a pozdější modifikace SE 5a dostala motor ještě o 50 koní výkonnější.

SE 5 a 5a se staly nejrychlejšími stíhačkami, jež byly ve své době v provozu. Byly to vysoce výkonné stroje, přičemž výkon znamená iniciativu, která je nejpraktičtější hodnotou v jakémkoli boji. Letouny byly dost těžké, což v kombinaci s nezvykle velkým vzepětím nosných ploch způsobovalo menší obratnost, avšak tento nedostatek byl vyvážen vysokou rychlostí a dokonalou ovladatelností ve všech výškách a režimech letu. Piloti navíc velmi oceňovali vynikající výhled a stabilitu při střelbě. Silnou výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Vickers a jeden Lewis umístěný na horní nosné ploše. SE 5a měly převahu ve vertikálním manévru nad všemi německými letadly a pokud byly dobře pilotovány, stávaly se německým letcům strašnými nepřáteli.

Reklama

Sopwith Camel dorazil na frontu koncem června a rychle se stal suverénem leteckých bojů. Do konce války bylo tomuto typu při vyrobených 5490 kusech připsáno 1294 sestřelů, což bylo nejvíce sestřelů dosažených jedním typem letounu. Poháněl jej rotační motor o výkonu 150 k (na rozdíl od klasických řadových motorů u nichž písty válců otáčejí společnou klikovou hřídelí, se u motoru rotačního válce otáčejí okolo společné klikové hřídele, která je však nepohyblivá. To znamená, že rotační motor je pevně spojen s vrtulí a rotuje spolu s ní. Výhodou tohoto konstrukčního uspořádání byla nižší hmotnost a snadnější chlazení vzduchem. Nevýhodou pak byl určitý výkonnostní strop, přes který nebylo možné se s motory tohoto typu dostat. Proto takovéto motory v závěru války musely ustoupit vodou chlazeným motorům s řadovým uspořádáním válců, které sice byly mnohem těžší, avšak také mnohem výkonnější. Další nevýhodou pak byl velký gyroskopický účinek. Obrovská hmota rotujícího motoru měla tendenci značně vychylovat letoun ve směru otáčení, tedy většinou doprava. Tento točivý moment byl pro nezkušené piloty smrtelně nebezpečný, ale letci s dostatečnou praxí používali této zvláštnosti k nesmírně ostrým zatáčkám. Samotný Camel se doprava otáčel „na pětníku“ a za dobu, kterou potřeboval Albatros na dvě zatáčky, stihl Camel tři). Byl mohutně ozbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm a stal se tak první britskou stíhačkou, jež se v tomto ohledu vyrovnala německým strojům.

Camel byl, díky obrovskému točivému momentu svého rotačního motoru, velice nestabilní, což na jedné straně zvyšovalo obratnost a usnadňovalo rychlé převedení letounu do manévru, ale na straně druhé hrozilo neustálým nebezpečím pádu do vývrtky. V rukou zkušených pilotů se Camel stával mimořádně nebezpečným protivníkem, zatímco v rukou těch méně znalých se měnil ve smrtící past. Dokonalé ovládnutí tohoto vysoce obratného letounu znamenalo tři měsíce usilovného létání, na jejichž konci byla z pilota buď mrtvola, uzlíček nervů nebo postrach nepřátel. Odměnou každému letci, který si dokázal řízení stroje osvojit, byly velice ostré zatáčky a výtečná stoupavost. Jediným nedostatkem letounu byla relativně malá rychlost, která obvykle Britům nedávala možnost volby, zda přijmout boj či nikoliv.

V době, kdy se britské jednotky pokoušely prorazit německé linie byl Manfred von Richthofen odvolán z dovolené (generál von Ludendorff v té době oceňoval Richthofenovu přítomnost na frontě hodnotou tří pěších divizí) a 17. června se vrátil na frontu. Ihned byl pověřen provedením nové německé strategie. Jeho úkolem bylo sestavit první stíhací eskadru - Jagdgeschwader 1 (JG 1). Jednalo se o mobilní jednotku složenou ze čtyř stíhacích letek Jasta 4, 6, 10 a 11. Jednotka vznikla 22. 6. 1917 a jejím úkolem bylo operativní nasazení v nejkritičtějších úsecích bitevní linie. Za tímto účelem využívala stanů a skládacích dřevěných hangárů, což jí umožnilo používat automobilní i železniční dopravy. Vysoká pohyblivost a pestré zbarvení letounů JG 1 způsobilo, že na druhé straně fronty byl útvar znám jako „Richthofenův“ nebo také „Létající cirkus“.

Manfred, jenž nyní velel JG 1, předal velení Jasta 11 Allmenröderovi a do konce června sestřelil další čtyři Angličany. Úspěchy však byly vykoupeny těžkými ztrátami. 5. června padl ve vzdušném boji Karl - Emil Schäfer. 27. 6. byl sestřelen Allmenröder a zahynul. Oba letci padli po dosažení 30 vítězství. Velením Jasta 11 byl pověřen Kurt Wolff.

Dne 6. července 1917 byl Rittmeister M. von Richthofen zraněn při útoku na britský FE 2. Jeho střelci se neuvěřitelnou náhodou podařilo Manfreda zasáhnout na 270 metrů jedinou střelou do hlavy. Kulka zavadila o lebku a Richthofen ztratil vědomí. Naštěstí se probral ve výšce 150 m a třebaže téměř neviděl, podařilo se mu nouzově přistát. Ihned byl převezen do polního lazaretu č. 76 v Courtrai, kde setrval až do 25. července. I po propuštění se však Richthofen necítil zdráv. Stěžoval si na neustálou únavu, bolesti hlavy a závratě. Přesto pokračoval v boji. K operačnímu létání se vrátil v polovině srpna.

21. 8. obdržela JG 1 zcela nový typ letounů. Jednalo se o dva trojplošníky Fokker F.I. Tyto stroje se staly předsériovými exempláři pozdějších proslavených Fokkerů Dr.I. Jejich vývoj byl vyprovokován úspěchem britských trojplošníků Sopwith Triplane. Tyto znamenité letouny se objevily nad frontou v únoru 1917. Byly nesmírně obratné, skvěle stoupaly a ve všech ohledech okamžitě prokázaly svoji převahu nad německými Albatrosy. Triplane byl sice vyzbrojen jen jedním kulometem (až na několik málo strojů, které měly kulomety dva), což jeho bojovou hodnotu poněkud snižovalo, přesto však představoval pro německé letectvo vážnou hrozbu. Britové však z různých důvodů nenasadili letoun ve velkém počtu a bojová kariéra tohoto typu byla poměrně krátká.

Němečtí piloti požadovali stejně výkonný letoun a letečtí výrobci v Německu byli tedy Idfliegem (Inspektion der Fliegertruppen - Inspektorát německého vojenského letectva. Tento úřad byl odpovědný za vývoj a dodávky nových letadel, motorů a dalšího leteckého vybavení) vyzváni, aby navrhli a vyrobili trojplošník podobných kvalit.

Nejlépe se úkolu zhostila Fokkerova letecká továrna. Výsledkem jejího snažení byl pozoruhodný bojový stroj. Byl, podobně jako Triplane, poháněn rotačním motorem o výkonu 110 koní. Nový Fokker byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Spandau ráže 7, 92 mm. Vynikal vysokou obratností a stoupavostí, jeho slabinou však byla malá rychlost. Svými manévrovacími schopnostmi však převyšoval všechny spojenecké letouny včetně Camelu. Manfred sám o něm řekl: „Šplhá jako opice a obratný je jako ďábel!“

První dva Dreideckery (trojplošníky) výr. č. F.I 102/17 a F.I 103/17 byly svěřeny dvěma v té době nejlepším německým pilotům - Manfredu von Richthofenovi a Werneru Vossovi, nositeli Pour le Mérite a esu s 38 sestřely na kontě. Kombinace špičkových letounů a pilotů se ukázala jako smrtící. Obě esa získala hned při svých prvních bojových letech s novými letouny vítězství.

Dvacetiletý Werner Voss, původem Žid, narukoval podobně jako Manfred k jezdectvu. Stalo se tak již před válkou, v dubnu 1914. Bojoval na východní frontě, kde byl v lednu 1915 povýšen na svobodníka a v květnu téhož roku na četaře. Na vlastní žádost byl k 1. srpnu 1915 přeložen k letectvu a v září odeslán do pilotní školy. Sloužil jako pozorovatel na dvoumístných letounech na východní frontě, později se kvalifikoval jako pilot pozorovacích letadel. To jej však příliš neuspokojovalo, protože toužil po stíhačce. Od 28. 3. 1916 už létal na Fokkeru u KEK 20 u Verdunu. 9. 9. 1916 byl jmenován poručíkem a odeslán k Boelckeho Jasta 2, kde se seznámil s Manfredem. Brzy se z nich stali dobří přátelé, protože Manfred rozhodně nikdy netrpěl rasovými předsudky. Voss měl ostatně příjemnou povahu a kamarádi ho měli rádi. K nepříteli se choval co možná nejmilosrdněji. Když opouštěl svoji původní jednotku dvousedadlovek, byl posledním žijícím příslušníkem jejího základního kádru. Protože tu viděl tolik svých kamarádů řítit se v plamenech k zemi, cítil takový soucit s posádkami nepřátelských dvoumístných letounů, že obvykle střílel na motor, aby jim nechal šanci na přežití. Byl výrazným individualistou, věc v německém letectvu poněkud neobvyklá. Často vyrážel na lov úplně sám. Voss byl výrazně školní typ, neustále studoval bojová hlášení a učil se z vlastních chyb i chyb svých kamarádů a nepřátel. Některými německými esy (např. Josef Jacobs - 47 vítězství) byl považován za vůbec nejlepšího německého pilota. Svá první dvě vítězství (hned dvě najednou!) získal 27. 11. 1916. Koncem března 1917 už činilo jeho skóre 22 sestřelů a byl tak nejúspěšnějším stíhačem Jasta Boelcke. 8. 4. 1917 byl vyznamenán Pour le Mérite. Po 28. vítězství 9. 5. 1917 se stává velitelem vlastní jednotky, Jasta 5. Později velel postupně jednotkám Jasta 29 a 14. V době, kdy mu byl svěřen jeden z prvních Fokkerových trojplošníků, velel Jasta 10, vyzbrojené Pfalzy D. III, kam přišel na přání Manfreda von Richthofena.

Prvního zářijového dne získal Manfred svůj již 60. sestřel a 3. 9. sestřelil Sopwith Pup. Boje byly natolik hektické, že Richthofen nenašel ani čas na to, aby si nechal u svého berlínského klenotníka zhotovit 61. pohárek.

Von Richthofen už ale nenalézal v létání takové potěšení jako dříve. Byl to patrně následek poranění hlavy, po kterém zůstal v lebeční dutině úlomek kosti.
„Po každém vzdušném boji je mi hrozně. Jsou to patrně následky zranění hlavy. Jakmile vystoupím z letadla na pevnou půdu, snažím se dostat mezi své čtyři stěny, nechci nikoho vidět a nic slyšet,“ napsal o tom ve svých pamětech.

6. září odjel Richthofen na zdravotní dovolenou a nový Dreidecker přenechal Lt. Wolffovi. Ten byl 12. 9. jmenován Oberleutnantem (nadporučík) a 15. září zahynul v troskách Fokkeru F.I během boje s novými britskými stíhačkami Sopwith Camel.

O osm dní později, 23. 9. 1917, byl ztracen i druhý trojplošník, když Lt. Werner Voss, už osmačtyřicetinásobný vítěz ve vzdušném boji, prohrál svou velkolepou bitvu se sedmi letouny SE 5a od 56. squadrony. Britská letka byla vedena Jamesem McCuddenem,VC (57 sestřelů). Během divokého boje dokázal Voss poškodit (některé i těžce) všechny nepřátelské letouny, zatímco sám byl jakoby nezranitelný. Se svým trojplošníkem prováděl neuvěřitelné obraty a manévry, avšak nakonec byl sestřelen a zabit Lieutenantem (poručík) Arthurem Rhys-Davidsem (23 vítězství). Podle svědectví britských pilotů se Voss mohl kdykoliv z boje odpoutat, ale neučinil tak a jeho rozhodnutí setrvat nadále v boji se mu stalo osudným. Vossův Fokker se zřítil na britské straně fronty a zde byl Werner Voss také Brity pohřben, bez rakve a vojenských poct, jako mnoho dalších vojáků uprostřed bitvy.

Tyto smutné události jako by předznamenaly další vývoj letecké války na západní frontě. Britové začali získávat početní i technickou převahu a jejich piloti se v boji stále více prosazovali vůči svým protivníkům. Německé letectvo utrpělo těžké ztráty. Mezi padlými bylo i mnoho význačných leteckých es. Letecká válka se stále stupňovala. 26. června se nad Ypres utkalo více než sto letounů v jediném souboji. Řemeslo vzdušného válečníka se stalo smrtelně nebezpečnou záležitostí a snadná vítězství už prakticky neexistovala. Cítil to i Manfred von Richthofen: „Boj, který se odehrává na všech frontách, se stal zatraceně vážným. Z oné ,svěží, radostné války’, jak jsme zpočátku naši činnost nazývali, už nic nezbylo. Teď se musíme všude zoufale bránit, aby nepřátelé nevnikli do naší vlasti... Všechno je mnohem vážnější, tvrdší...“

Ofenzíva u Ypres uvázla v říjnu 1917 na mrtvém bodě. Po těžkých ztrátách byla nakonec definitivně zastavena 10. listopadu 1917. Zdálo se pozemní boje tím pro rok 1917 skončily. Britové se však rozhodli vynést poslední kartu. 20. listopadu zahájili překvapivý útok na Cambrai. Pod palebnou clonou dělostřelecké palby se Britové pustili vpřed s 374 tanky, s dalšími 102 tanky v záloze a s podporou 300 letadel. Po velkých ztrátách v bitvě u Ypres však Britové nedokázali zajistit tankům dostatečnou podporu pěchoty. Německé linie se na několika místech zcela zhroutily, ale Britové, sami zaskočení nenadálou vyhlídkou na průlom, nedokázali úspěchu využít. To dalo Němcům čas zorganizovat obranu a díky nesmírné odvaze německých jednotek zejména v oblasti Bourlonského lesa se britský útok zastavil.

Hrdiny této bitvy se stali němečtí dělostřelci, kteří představovali pro nepřátelské tanky smrtelné nebezpečí a často pálili ze svých děl do posledního okamžiku, dokud je tanky nepřejely. Na konci prvního dne bitvy ztratili Britové 65 tanků, 71 jich bylo poškozeno a 43 jich uvízlo v zákopech. Britové pokračovali v úderech až do 25. listopadu, ale přestože dosáhli několika dílčích úspěchů, příležitost k rozhodujícímu průlomu už minula. 30. listopadu podnikli Němci protiútok a vyhnali Angličany ze svých zákopů. Následně se pokusili prorazit i britské linie, ale čerstvé britské posily německou ofenzívu zastavily a 6. prosince po několika dnech nerozhodných bojů bitva ustala. Obě strany zaujaly své původní pozice...

Letecké boje nad Cambrai nebyly samozřejmě o nic lehčí než na zemi. Hlavně nad Bourlonským lesíkem, ohniskem bitvy, se utkávaly velké formace letadel. 21. listopadu se do prostoru bitvy vrhla i JG 1. Von Richthofen zde sestřelil dva britské stroje, ale bylo znát, že stále není po svém zranění ve formě. Od počátku září až do konce roku sestřelil pouhé čtyři letouny.

Situace německých letců byla navíc ztížena skutečností, že nemohli létat na trojplošných Fokkerech. 30. října se totiž zřítil se svým Dr.I Leutnant Heinrich Gontermann, Staffelführer (velitel letky) Jasta 15, eso s 39 sestřely na kontě a specialista na ničení nepřátelských upoutaných balónů (18 balónů z celkového počtu vítězství), a na následky utrpěných zranění zemřel. Jeho trojplošníku se zhroutilo horní křídlo. Hned následujícího dne se zabil za podobných okolností pilot od Jasta 11. Také jeho stroji se zbortila horní nosná plocha.

Velitelství letectva okamžitě zakázalo létání na všech Dr.I a zároveň ustanovilo komisi, která měla vyšetřit příčiny obou neštěstí. Ukázalo se, že křídlo mělo v zadní části nedostatečnou strukturální pevnost. Ve výrobě tedy došlo ke zlepšení konstrukce a všechny operačně nasazené Dr.I byly odeslány zpět do továrny k výměně křídla. 28. listopadu byl Anthony Fokker vyrozuměn, že dodávky sériových strojů mohou opět začít, ale první letouny dorazily na frontu až někdy koncem prosince 1917.
Počátkem roku 1918 projevoval Manfred von Richthofen jen nepatrný zájem o rozšíření svého bojového konta. Místo sestřelování nepřátelských letadel nyní směroval veškerou svou energii k výcviku svých pilotů. Ani si neuvědomoval, nakolik byl podoben svému velkému učiteli Oswaldu Boelckemu. I on stavěl na základech silné víry v záchranu německého císařství. Richthofen stále častěji zdůrazňoval potřebu zachování bojového ducha. Svým pilotům stále zdůrazňoval: „Rozhodujícím faktorem k dosažení vítězství je prostě osobní odvaha.“

Až v březnu se znovu vrhá do v čele svých letců do bitvy. Německá vojska se chystala zahájit svou poslední ofenzívu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více