Irák a jeho vůdce – konec Toho, kdo vzdoruje?

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 16.362

Meč Alláhův

Už jsme hovořili o Husajnově touze stát se vůdcem celého arabského světa. Válka tomuto jeho snažení paradoxně nijak výrazně neublížila. Mnoho Arabů se na něj dívalo jako na vítěze, neboť obstál v boji proti celému západnímu světu. „Křižáci“ museli odtáhnout, aniž Saddáma pokořili. Ve své snaze o panarabské vládcovství obracel svůj zrak také k historickým vzorům, jak řekl svému životopisci Maratovi:
Bože! Sním o tom, že jednou budu jednat jako Saláh ad-Dín nebo Nabukadnezar.

V rozhovoru pro Wall Street Journal před deseti lety svou myšlenku ještě více rozvedl: „Nabukadnezar byl Arab žijící ve starém Iráku a židovské otroky přiváděl na cestě z Palestiny v okovech. Při vzpomínce na Nabukadnezara musím Arabům, a zejména Iráčanům, připomenout jejich historickou odpovědnost.

Reklama

Využít nenávist k Izraeli je asi nejlepším a nejjednodušším způsobem ke sjednocení arabského světa a Saddám ho proto náležitě využívá. Sám navíc Izraelce vždy opravdu nenáviděl; také u něj měli jeden řádný vroubek: 7. června 1981 mu zničili přesným leteckým úderem atomový reaktor Osirak, čímž mu znemožnili vyrobit jadernou bombu.

Během Války v Zálivu pak Husajn ihned využil příležitosti a napadl Tel Aviv svými raketami (toto téma zřejmě bude předmětem samostatného článku, proto jej zde nebudu více rozvádět. Koneckonců, většina z nás to jistě stále ještě má v živé paměti). Ve spojeneckém táboře okamžitě zavládlo zděšení, neboť Izraelci jsou pověstní tím, že si nic podobného nenechávají líbit. Kdyby však nyní vstoupili po boku Spojenců do konfliktu, došlo by bezpochyby k rozpadu protiirácké koalice, neboť arabské státy by z ní okamžitě vystoupily. Američtí diplomaté se jistě řádně zapotili, při snaze přesvědčit izraelskou vládu, že má nechat bombardovat svoje města a nepodniknout proti tomu žádné kroky. Nicméně se jim podařilo udržet Izrael mimo, zejména díky tomu, že k jeho obraně byly přisunuty protiletecké systémy Patriot, které alespoň částečně uklidnily izraelskou veřejnost.

Jeden krok však přesto Izraelci podnikli. Označili Saddáma Husajna za prioritní objekt pro svůj Mossad, nejmenší a současně nejefektivnější tajnou službu na světě. Od té doby Mossad soustavně monitoruje Husajnův pohyb, jeho chování a zdravotní stav. Pečlivě je také vyhodnocován fotografický materiál, takže díky těmto analýzám je známo, že diktátor běžně používá při styku s veřejností dvojníky.

Mossad také vypracoval detailní plán atentátu na Saddáma Husajna. Operace byla připravena a nacvičena do nejmenších podrobností, ale nakonec ji znemožnil útok amerických a britských letounů na Bagdád v prosinci 1998. Po něm se totiž irácká bezpečnostní opatření zostřila do té míry, že atentát nebylo možné uskutečnit. Když se plány donesly Saddámovi, pohrdavě se prý usmál a řekl:
Přežil jsem už patnáct pokusů. Psi štěkají a karavana jede dál. Chrání mě ruka Alláhova.

Irácké zbraně hromadného ničení

Když se po izraelském náletu na Osirak musel Saddám Husajn vzdát myšlenky na vlastní jaderné zbraně, spokojil se s tím, že spolu s Kaddáfím financoval islámský jaderný program v Pákistánu. Sám svou pozornost zaměřil na zbraně hromadného ničení chudých zemí – na chemické a bakteriologicko-biologické zbraně.

Aby jeho snaha získat bojové plyny unikla pozornosti, začal v zahraničí nakupovat pod krycí legendou, že Irák buduje továrnu na výrobu pesticidů nezbytné komponenty – z nichž dal ovšem postavit továrnu na chemické zbraně. Během několika let Irák vyrobil zdokonalenou verzi yperitu, nervově paralytický tabun a také nejúčinnější látku této třídy VX. Tím se dostatečně zvětšil irácký chemický arzenál, jehož základ položily značné dodávky Cyklonu B z válečných přebytků Německa.

Nakonec zásoby chemických zbraní dosáhly jednoho tisíce tun, což je množství dostatečné k vyhubení celé planety. Saddámovy podzemní továrny, z nichž některé byly údajně ukryty v jeho nespočetných rozsáhlých palácích, vyráběly též značné množství zbraní bakteriologicko-biologických.

Reklama

Bojové plyny Husajn použil jak za války proti Íránu, tak, a to především, proti kurdským povstalcům na vlastním území.

K použití bakteriologicko-biologických zbraní se ještě Irák neodhodlal, rozhodně však ne proto, že by k tomu neměl prostředky. Po testech antraxových spor na oslech a ovcích byla zahájena jejich výroba ve velkém. V předvečer války v Zálivu Irák disponoval 50 pumami naplněnými antraxem a deseti raketami se stejnou náplní. Odhaduje se, že v roce 1990 pak Irák vyrobil 8425 litrů bakterií antraxu.

Obava z použití těchto zbraní byla údajně jedním z důvodů, proč se USA nepokusily diktátora svrhnout a spokojily se pouze se stažením iráckých vojsk z Kuvajtu. Dnes je ovšem známo, že iráčtí velitelé měli rozkaz sáhnout k použití těchto zbraní jen v případě nejvyšší nouze, například po jaderném úderu na Bagdád.

Po skončení operací se Američané snažili dosáhnout likvidace Saddámových zásob ZHN, ale už tehdy měli pochybnosti, že jejich úsilí bylo stoprocentní.

Zničení iráckých ZHN bylo jedním z hlavních důvodů současného amerického útoku na Irák. Nicméně 9.4. 2003 Američané přiznali, že irácké ZHN nejsou hlavním cílem tohoto útoku, tím je odstranění Saddámova režimu.

Irák a terorismus?

Proč tak náhle USA změnily své mínění? Existují názory, že útok 11. září 2001 nemohl být, vzhledem k svému rozsahu (co se týče výcviku, řízení, přípravy, prostředků a utajení), připraven malou a v podstatě amatérskou teroristickou skupinou, nýbrž nějakou silnou a zkušenou tajnou službou. Mohla to snad být irácká tajná služba?

Objevily se informace, podle nichž Muhammad Atta, podezřelý z unesení jednoho z letadel zaútočivších v New Yorku, se sešel v Praze s členem irácké zpravodajské služby, pracujícím pod diplomatickým krytím. Bagdád samozřejmě jakýkoliv Attův kontakt s iráckým diplomatem popřel. V posledních dnech jsme ale měli možnost vidět, jak lze jakýmkoliv tvrzením irácké vlády věřit.

V zahraničním tisku se též objevila zpráva, že již v roce 2000 nabídl Husajn tehdy ještě veřejnosti neznámému Usámovi bin Ládinovi „útočiště“ v Iráku. Ládin však údajně tuto nabídku odmítl z obavy, že ho chce Saddám využít.

Reklama

Změnil snad později názor? Zjistil třeba, že si přece jen ukousl příliš velké sousto a provedení operace podobného rozsahu je nad jeho síly? Je tedy snad možné, že Američané spojují Irák s 11. zářím, avšak tato informace je z nějakého důvodu tak choulostivá, že se neodvážili ji zveřejnit? Jsou lidé, kteří na tyto otázky znají odpověď, ale já k nim bohužel nepatřím.

Britský ministr obrany Geoff Hoon 29. října 2001 prohlásil: „Nejsou žádné důkazy spojující Irák s událostmi 11. září a zatím nejsou ani žádné důkazy spojující Irák s antraxovými útoky v USA.

Od té doby pravda uplynulo hodně času, během kterého je možno získat mnoho informací, jež mohou radikálně změnit situaci. Zprávy o existenci jakékoliv stopy spojující Irák s 11. zářím však nebyly zveřejněny. Motiv by však Saddámovi jistě nechyběl, jedná se ale samozřejmě o pouhé spekulace.

Konec Toho, kdo vzdoruje

Poté, co roku 2000 zemřel syrský prezident Hafíz Asad, stal se Saddám Husajn nepochybně vůdčí postavou arabského světa. Jeho éra však v dnešních dnech definitivně skončila.

Stal se prvním, kdo doplatil na fakt, že na počátku roku 2002 Georg Bush označil Irák, Írán a Severní Koreu za „osu zla“, s níž se budou muset Spojené státy dřív nebo později vypořádat.

Tato snaha samozřejmě nemá bezvýhradní celosvětovou podporu – všichni víme, jak se k útoku postavila Francie a Rusko. Jejich motiv byl zřejmý, obě země byly ve své době světovými velmocemi. Ty časy jsou však dnes definitivně pryč, Francie i Rusko však chtěly celému světu dokázat, že ještě podstatným způsobem dokáží ovlivňovat světovou politiku. Rusko by si navíc přece jen rádo zachovalo svůj vliv v irácké oblasti.

Poslední otázkou zůstává, zda je Saddám Husajn ještě naživu, už proto, že není zdravotně právě v pořádku, je to pokročilý diabetik s největší pravděpodobností trpící rakovinou mízních uzlin. Bezpochyby je ještě v Iráku řada míst, kde by se mohl skrývat, ale na podporu svého národa se už rozhodně nemůže spoléhat – lidé oslavují pád jeho režimu a příchod svobody. Pojem svobody je ovšem v jejich případě velmi imaginární. V arabském světě se nikdy nepěstovala demokratická kultura, vždy se zde vládlo s mečem v ruce, ať byl u moci kdokoli. V takovém srovnání ještě nedopadá Saddám Husajn nejhůře, protože se pokoušel odstranit negramotnost a nejhorší bídu. Na druhou stranu ovšem utápěl miliardy ve zbrojení, vedl útočné války, konal masové vraždy, používal chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu a podporoval mezinárodní terorismus.

Útok, který ho svrhnul, byl jistě diskutabilní, avšak zřejmě nevyhnutelně nutný, má-li se svět stát klidnějším a bezpečnějším místem.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více