Bitva u Kresčaku

Autor: Anonymous 🕔︎︎ 👁︎ 42.963

Stoletá válka byla řadou velkých konfliktů mezi Anglií a Francií, které trvaly téměř 120 let. První boje propukly v roce 1337 a po krátké pauze pokračovaly opět od roku 1345, přičemž většina bitev se odehrála na francouzské půdě.

Když se anglický král Eduard dozvěděl o obléhání Aiguillonu, vyplul z Portsmouthu, aby pomohl svým zle tísněným spojencům ve Flandrech a Bretani. Eduardovo vojsko zahrnovalo 3000 rytířů (těžké jezdectvo), 10000 anglických lučištníků a 4000 velšské lehké pěchoty, z nichž asi polovina byli lučištníci. Svobodní sedláci a poddaní čítali dalších 3000 mužů. Byla to pravděpodobně nejlépe organizované, nejzkušenější a nejlépe vycvičené vojsko od dob římských legií.
Eduard se vylodil 12. července 1346 v La Hogue nedaleko Cherbourgu. Z důvodů, které nejsou jasné, odplulo jeho loďstvo do Anglie a zanechalo malé anglické vojsko napospas v nepřátelské zemi. Eduard se vydal do vnitrozemí, po ostrém boji dobyl Caen a postupoval pomalu k Seině. Přitom se dozvěděl, že Jan Normandský zanechal obléhání Aiguillonu a postupuje na sever a král Filip shromažďuje velké vojsko u Paříže. Proto se rozhodl postupovat severně od Seiny, aby měl v případě potřeby volnou ústupovou cestu do Flander. Po přechodu Seiny pokračoval dále a hledal i přechod před řeku Sommu, kterou konečně 24.8. překročil.

Reklama

Po překonání poslední velké překážky pro případný ústup do Flander se Eduard rozhodl bojovat. Zatímco francouzské vojsko překračovalo Sommu u Abbeville, objevil vhodné bitevní pole několik mil dále na sever nedaleko vesnice Crécy-en-Ponthieu. Z mírného svahu byl výhled na cestu, po které museli Francouzi přijít. Druhý den Angličané pečlivě uspořádali své postavení. Pravé křídlo nedaleko Kresčaku bylo chráněno řekou. Levé křídlo před vesnicí Wadicourt bylo kryto stromy a zákopy, které vykopala anglická pěchota. Vojsko bylo zformováno ve tři hlavní oddělení neboli "šiky", všechny přibližně o stejné síle. Počet anglických vojáků byl okolo 20000.

Oddílu na pravé straně formálně velel sedmnáctiletý Eduard, princ Waleský, později známý jako Černý princ; skutečné velení měl veterán, hlavní královský ceremoniář Warwick. Asi 320 yardů (290m) na severovýchod a nepatrně stupňovitě seřazen k týlu byl oddíl, kterému veleli hrabě z Arundelu a hrabě z Notrhamptonu. Několik set yardů za ním byl třetí šik pod Eduardovým osobním velením, který kryl mezeru mezi dvěma čelními oddíly. Král zaujal postavení ve větrném mlýně na poloviční cestě mezi svým oddílem a oddílem prince Waleského, odkud mohl pozorovat celou akci a posílat rozkazy svým podřízeným velitelům.

 

Jádrem každého oddílu vyla pevná falanga z 1000 ozbrojenců, kteří sesedli z koní, hluboká patrně 6 řad a dlouhá 250 yardů. Lučištníci byli seřazeni na vnějších křídlech každého oddílu a stupňovitě vysunutí dopředu, aby získali jasné sbíhavé střelecké prostory. Před středem vojska se křídelní lučištníci obou čelních oddílů setkávali v obráceném V, jehož špička směřovala k nepříteli. Není známo, zda velšská lehká pěchota byla promísená s lučištníky, nebo seřazena ve střední falanze s ozbrojenci, kteří sesedli z koní. Smyslem tohoto opatření bylo posílit morálku pěších bojovníků a všem pak případně zabránit v útěku před nepřátelskou přesilou. Za středem každého oddílu byla malá záloha těžkého jezdectva na koních, připravená k protiútoku, kdyby francouzský útok prolomil čelní linie.

Francouzské vojsko, odhadované na 60000 vojáků, tvořilo přibližně 12000 těžkého jezdectva - rytířů a ozbrojenců - výkvět francouzského rytířstva, asi 6000 janovských žoldnéřských střelců z kuše, přibližně 17000 lehkého jezdectva (poddaných rytířstva) a přes 25000 rekrutů, neukázněného houfu pěšáků, který se táhl vzadu. Toto vojsko, roztažené v nekonečně dlouhé pochodové koloně bez jakéhokoliv průzkumu, narazilo nečekaně na anglickou bitevní linii asi v šest hodin odpoledne. Filip se snažil zastavit a soustředit. Dostal střelce z kuší do čela, ale zbrklé rytíře, plné pýchy a ignorance nebylo možné zvládnout. Tak se francouzský předvoj začal zmateně hromadit vpředu za střelci z kuší. Disciplinovaní Janované, sešikovaní v pevném útvaru přešli údolí a postupovali do svahu. Zastavili se asi 150 yardů pře anglickou linií a vystřelili šípy, z nichž většina nedostřelila. Postoupili dále a setkali se s deštěm na loket dlouhých anglických šípů, které dopadaly na jejich linii.

Otřesení Janované prchali před touto ničivou střelbou. Netrpělivý francouzský předvoj nasadil koním ostruhy a přejížděl přes ně a po nich jako mohutná neuspořádaná lavina. Během okamžiku byl kluzký svah pokryt masou mužů ve zbroji a koní, sráželi a klopýtali přes nešťastné Janovany a na všechny dopadal déšť anglických šípů. Nápor útoku zanesl některé Francouze až k anglické linii, kde na několik okamžiků došlo k ostrému boji.  Francouze, odražené pevnou anglickou linií, pak zahnal zpět jízdní oddíl prince Waleského. Výsledkem všeobecného zmatku bylo až čtrnáct chaotických a neuspořádaných útoků francouzských jízdních oddílů. Většinou ani nestačily dorazit k anglickým pozicím, neboť většinu útočníků sestřelili angličtí lučištníci. Bezbranné těžkooděnce pak dobíjeli velští nebo irští pěšáci vyzbrojení dlouhými tesáky.

Jen málokterým skupinkám francouzských rytířů se podařilo vniknout do anglických řad, kde pak proti nim zasáhli angličtí rytíři umístění mezi lučištníky. V bitevní vřavě podle jistě nadsazených anglických součtů zahynulo 11 francouzských knížat, na 2000 rytířů a 30000 pěšáků. Mezi padlými byli např. králův bratr vévoda z Alenconu, hrabě Ludvík Flanderský, v nebezpečí života se ocitl i sám Filip VI., pod nímž byl dvakrát zastřelen kůň.

Reklama

Mezi zabitými zaujímal nejčelnější místo český král Jan Lucemburský. Obvykle se uvádí, že se nacházel se svým oddílem až v zadním voji a prý ani nemusel do prohrané bitvy zasahovat, zvláště když byl o jejím průběhu podrobně informován. Přesto v pozdním odpoledni, kdy většina Francouzů již ve zmatku prchala, dal rozkaz svým rytířům k útoku na nepřítele. Zdá se, že šlo o spontální akci, neboť se jí zúčastnila pouze stovka rytířů. Římský král Karel IV. se vrhl do bitvy již předtím, po poranění šípem se však moudře z bojiště vrátil. Ne tak jeho otec, který jako slepec již nemohl nic ztratit a naopak hledal smrt hodnou své rytířské pověsti. Šlo tedy o jakousi okázalou sebevraždu. Předtím nechal svázat svého koně s koňmi Jindřicha Mnicha a Jindřicha z Klingenburka a následován nejvěrnějšími vyjel do své poslední seče. Jistě jsou přehnané legendy líčící, jak český nájezd pronikl téměř do středu anglického vojska, kde dokonce ohrozil Černého prince. Naopak pravděpodobnější je, že stejně jako většina ostatních ani čeští bojovníci k anglickým řadám nedojeli.

Král Jan tedy nalezl rytířskou smrt uprostřed bitevní vřavy. Shodou okolností se tak stalo na den svatého Rufa, přesně 68 let po skonu Přemysla Otakara II. Zatímco po Moravském poli přišla zlá léta, Kresčak se stal naopak začátkem největšího rozkvětu Čech spjatého se jménem Janova nástupce Karla IV.

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více