MP 40

Při výrobě samopalu MP 38 se uplatnily na svoji dobu produktivní metody. V případě MP 40 byl výrobní proces ještě více zracionalizován díky čemuž se těchto samopalů v období 2.světové války vyrobilo přes milion. U samopalu MP 40 se lisování součástí z plechu, bodové svařování a modulové uspořádání uplatnilo v ještě větší míře než u předchozího typu.

Výroba samopalů díky těmto opatřením dokázala pokrýt značnou poptávku, která se ještě podstatně zvýšila po zahájení bojů na frontě Sovětského Svazu v roce 1941. Jednoduché výrobní metody a modulová koncepce umožnily předat výrobu různých součástí drobným subdodavatelům. Samopaly MP 38 a MP 40 se lidově nazývaly "schmeissery", ve skutecnosti však byly dílem Heinricha Vollmera. Hugo Schmeisser se na vývoji těchto zbraní nepodílel.  Varianta samopalu s upravenou závěrovou pákou nesla označení MP 38/40. Slabinou bylo nedostatečné zajištění závěru, kvůli němuž při nárazu nebo otřesu zbraně docházelo k nechtěným výstřelům a mnohdy ohrožení vlastního života. Stejně jako samopal MP 38, který byl vlastně menším vývojovým předchůdcem, patřil MP 40 mezi ty zbraně, kterou Němci potřebovali pro vyzbrojení své nově budované veliké armádě.