Jeden z mnoha

Úryvek z povídky Iversonnovy jámy od Dana Simmonse

Ležel jsem na poli, zraněný a bezmocný, levou část obličeje jsem měl zabořenou do hlíny a pravým okem jsem bez

mrkání zíral na modré letní nebe. Po líci mi přeběhl mravenec, za ním další, až jich přes mou tvář a oko pochodoval celý zástup a někteří z nich zamířili do mých nosních dírek a otevřených úst. Nemohl jsem se hýbat. Nemrkal jsem. Cítil jsem mravence mezi zuby, jak odstraňují zbytky slaniny od snídaně, jak mi přecházejí po sliznici horního patra a prozkoumávají temný tunel jícnu. Ty pocity nebyly nepříjemné.

Mlhavě jsem vnímal, jak další drobní tvorové pronikají hlouběji do mého těla, cítil jsem jejich pomalý pohyb v nafouklých smyčkách střev a v žaludku, zatímco malí brouci kladli vajíčka do vysychající jamky mého oka.

Viděl jsem jasně, jak nade mnou krouží krkavec, klesá ve spirálách, dosedá kousek ode mě, jak pyšně přešlapuje sem a tam a skládá křídla, přibližuje se a jediným seknutím obludně velkého zobanu mi vyklovává zbylé oko. V temnotě, jež následovala, jsem stále cítil světlo, cítil jsem, že se z mého těla stává líheň tisíců tvorů, cítil jsem, jak se mé tělo rozpíná horkem a jak mne dříve volná látka košile začíná škrtit. Cítil jsem mé své vlastní bakterie, jak z nedostatku jiné potravy hodují na žluklém tuku mého těla a zatuchlých loužích krve, jak se marně snaží přežít o několik hodin déle.

Vnímal jsem, jak mé rty v horku okoraly a vyschly a obnažily zuby, vnímal jsem, jak se mé čelisti otevřely v neveselém němém úsměvu, jak svaly ochably a jak se do nich zahryzli ti malí dravci. Vnímal jsem, jak jsem lehčí a lehčí, když vajíčka dozrála a larvy začaly svou šílenou čistku, jak se mé tělo spojuje s tmavou zemí a jak se ten proces stále zrychluje. Má ústa s e doširoka otevřela, aby polkla čekající prsť. Tam, kde jsem míval jazyk, vyrostla stébla trávy. Jakési semeno si našlo úrodnou půdu v dutině mé lebky a vyslalo svůj klíček vzhůru otvorem, v němž jsem kdysi měl oko.

Jak jsem splýval s okolím a měnil se na kysele chutnající tmavý humus, cítil jsem kolem sebe i ostatní. Náhodné sesuvy půdy ke mně přinášely rozpadající se kousky vlny, masa nebo kostí, které s e mě dotýkaly, naše zlomky se mísily s ostýchavou dychtivostí prvních doteků milenců. Když se vše ostatní ztratilo, promísenopromíšeno s temnotou a zlobou, zůstaly tam jako zářivé útržky vzpomínek jen mé kosti, zapomenuté, ostré zlomky bolesti odolávající nezvratnému vplynutí do bezbolesti a nicoty.