Harmonika tesknou píseň zpívá

Autor: Marty / marty 🕔︎︎ 👁︎ 26.216

... aneb Stalingrad a Guadalcanal-historická paralela

Tehdy, před lety, lidé u nás název ostrova Guadalcanal znali jen z té trampské písničky, střihový film "Japonsko a meč" a hraný film "Guadalcanal" uvedly filmové kluby v rámci cyklu válečných filmů o pár let později. Ve škole nás krmili Stalingradem a západní Spojenci byli prezentováni jako proradní licoměrníci, kteří nechtěli otevřít druhou frontu, a kterým, když to konečně učinili, musela sovětská armáda neustále vytrhovat trn z paty. Také Japonsko prý kapitulovalo nikoli po svržení atomových pum, ale až poté, co SSSR zaútočil v Mandžusku.

Reklama

Netvrdím, že Stalingrad byla bezvýznamná bitka (ještě se o něm zmíním) a že současný stav, kdy knižní trh je přesycen militariemi, popisujícími 2. světovou válku z německé strany a ze strany západních Spojenců, je ideální. Je to prostě pochopitelná reakce na předchozí půst, na zkreslování historie za komunistického režimu.

První solidní informace o vylodění, a o sérii letecko-námořních a pozemních bitev znamenajících obrat v pacifické válce, přinesla českému zájemci o vojenskou historii až kniha Samuela B. Griffitha II. "Bitva o Guadalcanal", kterou v edici Archiv vydala MF v roce 1970. Vročení prozrazuje, že to byl dozvuk uvolnění, které přineslo Pražské jaro 1968.

MF měla šťastnou ruku, autor byl přímým účastníkem bojů na tom horkém, malarickém a neprůchodnou džunglí zarostlém ostrově a jeho knížka přináší plastický obraz jak ostrovních bojů, tak námořních bitev, jež následovaly po vlastním vylodění Američanů. Dodnes neztratila platnost, i když jsou na českém knižním trhu mladší publikace.

Je třeba říci, že rozhodnutí vylodit se na ostrově Guadalcanal ze skupiny Šalamounova souostroví východně od Austrálie bylo učiněno zbrkle a ze strany Američanů byla sázka vylicitována až příliš vysoko, na okraj samého blufu. Příčiny, proč k tomuto rozhodnutí došlo, byly dvě. Ačkoli měli Japonci stále zdrcující převahu v těžkých dělostřeleckých plavidlech, bitvou u Midwaye, kde ztratili 4 těžké letadlové lodě i s celým personálem, se vyrovnaly síly leteckého krytí, čímž se admirálu Kingovi, vrchnímu veliteli loďstva Spojených států, otevřel prostor k omezené ofenzivě, a 63letý admirál ofenzivním velitelem byl. Druhou příčinou byl postup Japonců směrem na jih východně od Austrálie. Poté, co byl nerozhodnou bitvou v Korálovém moři zmařen čelní postup na Austrálii přes Novou Guineu, pokoušeli se Japonci o obchvat z východu. Cílem bylo přetnout komunikace mezi Austrálií a USA. Proto Americká divize generála Patche dostala za úkol obsadit Nové Hebridy, kde měla být vytvořena hráz japonskému postupu na jih. Tento defenzivní zámysl ale změnily dvě skutečnosti - již zmíněné vítězství u Midwaye a zpráva o vylodění japonské pracovní skupiny na Guadalcanalu, jež zde začala budovat letiště. King si uvědomil, že letiště nesmí zůstat v japonských rukou a během pár týdnů naplánoval operaci Watchtower. V jejím rámci byl generál Vandengrift, velitel 1. divize námořní pěchoty, pověřen úkolem dobýt a bránit oblast ostrova Guadalcanalu s letištěm (krycí označení Cactus) a přilehlý malý ostrůvek Tulagi (kryptonym Ringbolt). Vylodění výsadku padlo na bedra kontradmirálu Turnerovi, krycím a podpůrným silám, jejichž jádrem byly letadlové lodi "Enterprise", "Wasp" a "Saratoga" střežené novou bitevní lodí "North Carolina", velel viceadmirál Fletcher (britsko-americké flotile těžkých křižníků přímého krytí pak jemu podřízený britský kontradmirál Crutchley).

Ačkoli cvičné vylodění skončilo fiaskem, roztrhlo se za rozbřesku 7. srpna 1942 nebe nad Guadalcanalem salvami dělostřelecké přípravy. Invaze splnila základní předpoklad úspěchu - Japonci nic netušili a byli útokem naprosto zaskočeni. V 9:09 se přídě prvních vyloďovacích člunů zařízly do bílého písku a tím začala série akcí, jež po 3 letech skončila na Okinawě a vyústila v japonskou kapitulaci. To ale mariňáci 1. a 3. praporu 5. pluku pod velením plukovníka Hunta, veterána z 1. světové války, vědět nemohli. Byli šťastní, že bez boje postupují do nitra ostrova na frontě široké 2000 yardů.

Reklama

Americký výsadek měl vskutku štěstí. Jeho protivníkem nebyla řadová japonská pěchota, ale pouze pomocné a týlové jednotky. Navíc většinu japonské posádky tvořili korejští kuliové. První japonskou reakcí na americké vylodění bylo letecké bombardování. A zde je třeba vyzdvihnout roli spojeneckých pobřežních pozorovatelů, bývalých plantážníků a obchodníků, kteří za pomoci místního obyvatelstva vybudovali dokonalou hlásnou (a záchrannou) službu. Téměř ihned po vzletu z Rabaulu pobřežní pozorovatelé na ostrově Bougainville nahlásili japonskou bombardovací výpravu, takže Američané měli dost času se připravit a obrannými stíhači Japonce zmasakrovat. Tím se ustálilo schéma, které pak platilo nekonečných šest měsíců bojů - Američanům patřil den a nebe, Japoncům noc a moře.

Téměř dokončené letiště, jež pak dostalo název Henderson Field na paměť palubního pilota, který zahynul v bitvě u Midwaye, bylo dobyto prakticky beze ztrát. Stejně snadno byla obsazena celá přilehlá obranná oblast Cactus. K úpornějším bojům došlo pak na Tulagi a Gavutu, kde se americká námořní pěchota stala poprvé za války objektem japonské sebevražedné bodákové zteče. V sobotu 8. srpna 1942 po poledni bylo prakticky dosaženo všech cílů operace. Všichni ale věděli, že bitva teprve začíná - Japonci si nemohli invazi nechat líbit a americké námořnictvo nemělo prostředky, jak jim v odvetných úderech a kontravylodění zabránit.

Čeho jsou schopni, prokázali Japonci ihned v noci z 8. na 9. srpna. Fletcher kvůli nedostatku pohonných hmot a kvůli ztrátám palubních stíhaček stáhl svoje letadlové lodi na jih a ponechal Cactus bez leteckého krytí. Jak se prokázalo později, měl nafty ještě nejméně na dva operační dny a počet jeho stíhaček dvakrát převyšoval stav japonských stíhačů v Rabaulu. Zlomyslný osud tomu chtěl, že na tutéž dobu naplánovali Japonci první námořní výpad ke Guadalcanalu. Viceadmirál Mikava v čele sestavy 5 těžkých a 2 lehkých křižníků se v duchu nejlepších tradic císařského námořnictva rozhodl pro noční bitvu (a tím založil guadalcanalskou tradici nočních japonských útoků i za účasti bitevních lodí), v níž zničí angloamerické invazní síly. Aniž by byl zachycen leteckými hlídkami, překvapivě napadl křižníkovou eskadru britského kontradmirála Crutchleye a při takticky dokonalém nasazení "dlouhých oštěpů" (fenomenálních japonských kyslíkových torpéd) potopil spojenecké křižníky "Canberra", "Vincennes", "Quincy" a "Astoria". Křižníku "Chicago" exploze torpéda utrhla příď a jedinou lodí, která vyvázla bez poškození, byla "Australia". Slabou náplastí na tuto zdrcující porážku byl potopení japonského křižníku "Kako" - při návratu na základnu jej 10. srpna 1942 torpédovala americká ponorka "S 44".

Ačkoli se bezesporu jednalo o dokonalé japonské vítězství, vrchní velitel japonského loďstva admirál Jamamoto si po návratu povolal veřejností bouřlivě oslavovaného viceadmirála Mikavu na kobereček. Soukromě mu vytkl, že po zničení bojových lodí nezaútočil na dopravní a zásobovací americká plavidla zakotvená u Guadalcanalu.

Mikava ale nemohl vědět, že Fletcher smrtelně nebezpečné letadlové lodi od Guadalcanalu odvolal, nebyl ani jasnovidec, aby, s ohledem na další vývoj války, si uvědomil, že zničení oněch nákladních "plechovek" by stálo nejen za jeho 5 křižníků, ale vůbec za všechny křižníky, které Japonsko mělo. Viceadmirál Mikuma byl typický námořní důstojník, který přísahal na doktrínu, že cílem pro bojové lodě jsou zase jen bojové lodě, a navíc, což už bylo japonské specifikum, pokládal Američany na Guadalcanalu za zajatce, kteří jenom nechápou, že zajatci jsou. Naštěstí pro Američany to byl názor i dalších vysokých japonských štábních důstojníků.

Jak už bylo uvedeno, na dnešním knižním trhu je dostatek publikací, které podrobně popisují neúprosné boje, jež se na zapadlém tropickém ostrově vedly až do prvních únorových dnů roku 1943. Nelze ale neokomentovat jakýsi osudový souběh dějin. V téže době, kdy se na Guadalcanalu rozhodovalo o budoucím průběhu pacifické války, se u Stalingradu rozhodovalo o osudu německého polního tažení na Východě. I taktická situace byla obdobná, v obou případech spojenecké jednotky držely v nepřátelském sevření obranný perimetr, v obou případech mnohokrát situace visela na vlásku, než mohly být nashromážděny rezervy, které obléhání prolomily a v rozmezí jednoho týdne zlikvidovaly poslední zbytky odporu ozbrojených sil Osy na tak vzdálených místech jako Guadalcanal a Stalingrad. Co se týče počtu pozemních jednotek, byl Guadalcanal jenom miniaturou Stalingradu, avšak v obou případech byl dopad na morálku protivníka stejně drtivý. Jak Němci po Stalingradu, tak i Japonci po Guadalcanalu pochopili, že válku už vyhrát nemohou.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více