Kurz přežití

Autor: Lena Pitnerova 🕔︎︎ 👁︎ 35.214

Vojenská akademie Vyškov

Ve světě přibývá konfliktů a potřeba informovat okolí je stále větší. Potřeba pohybovat se ve válkou ohrožených oblastech není pro civilistu jednoduchou záležitostí. Ministerstvo obrany proto pořádá speciální výcvikový kurz pro válečné zpravodaje, humanitární pracovníky a zaměstnance krajských úřadů. Jak takový kurz vypadá? To jsem se rozhodla zjistit na vlastní kůži…

No, to je materiál…!

Nejistě vkračuju do přijímací kanceláře a pomalu se oddávám rytmu byrokracie. Doklady pro ubytování, doklady pro vstup, doklady pro pojišťovnu… Na závěr jídelníček do ruky a program výcviku. Seřídit velitelský čas, sebrat nafasované vybavení a plným plynem do armády! K večeru byla již nová vojenská jednotka kompletně připravena k oficiálnímu uvítání. Velitel kurzu, major František Heideker, potřásl všem devatenácti účastníkům rukou a obrátiv oči v sloup hlasitě zvolal: „ No, to je ale materiál!“ Těžký to úkol, vycvičit takovouto bandu civilistů, navlečených ve vojenských uniformách. Plechová přilba na celkovém profesionálnějším vzezření příliš nepřidala a jen první historická dívčí převaha předurčovala budoucí kurz k výjimečnosti.

Každý profesionál byl amatérem

Reklama

Krátký běh, dva tři kliky, přeskok přes příkop, průběh labyrintem a překonání dřevěné stěny. Na první pohled hračka. Ve skutečnosti taky…jen ne v šest hodin ráno! Jakékoliv demokratické pokusy hlasovat o posunutí budíčku na hodinu ranní byly nekompromisně uťaty krutou vojenskou nesmlouvavostí. Po lehké rozcvičce každý spěchal zpět do pelíšku, aby si alespoň na čtvrt hodinky odpočinul před další činností. Na snídani nepomyslel nikdo. Zbytek dopoledne jsme proseděli v přednáškové síni. Nikdo nerušil zbytečnými poznámkami, nikdo se nevrtěl, nikdo nechtěl opustit své přidělené místo. Po okolních stolech se válely makety výbušnin, major Heideker s jiskrou v oku předváděl podpalování zápalnice, připravoval rozbušky k aktivaci a neustále sledoval stále blednoucí děvčata. Relaxace byla nezbytná. A takový odpočinek ve vlažné vodě je přímo balzámem na rozcuchané nervy. Pro některé neplavce se však balzámová koupel čtyři metry pod hladinou s kyslíkovou bombou na zádech změnila v souboj s vlastním strachem. Naučit se k tomu vyrovnávat tlak a správně dýchat nebylo nic jednoduchého. Nejvyšší čas vrátit se k suchozemskému výcviku. Na tvrdé hlíně, sem tam prorostlé travou, nás již čekal instruktor vojenského bojového umění Musado. Po nácviku prvních pádů už tělu bylo jedno, jestli dopadá do měkké postele nebo na beton. První den výcviku skončil, někteří překonali vlastní strach, jiní své fyzické možnosti. Usnout bylo těžké. Na všech ležela tíha prvních dojmů, ozývaly se zrající modřiny a hlavou zněla laskavá útěcha velitele Heidekera: „Neřvěte, bude hůř!

A bylo hůř

Rozcvičku jsme přijali jako nutné zlo. Zrychlený přesun na korbě nákladního vojenského vozu jsme nesli statečně jako vojáci a řidiče tatrovky stihla zasloužená pochvala. Alois Podešva, frekventant kurzu, velitel šesté polní nemocnice: „Koho si myslíš, že vezeš? Tchýni?“ Jízdou rozstřesené ruce se uchopením rozbušky rychle uklidnily. Trhací práce začaly. Za krátkou dobu z většiny strach opadl a společně jsme se pustili do montování složených náloží. Ne každý den se poštěstí vyrobit si vlastní ohňostroj. A nejen vyrobit, dokonce I odpálit. Po ničivých detonacích zůstaly jen obrovské krátery, stromky přesunuly kmeny co nejdále od kořenů a pulci odvážnými skoky vyměnili původní rodné kaluže za vzdálené sirné rybníčky. V očích se nám objevily ony jiskřičky radosti, známé od malých dětí, když poprvé vidí hořící sirku, a z našeho komanda se pomalu začala utvářet jednotka armádních nadšenců. Do foglarovských let nás navrátila hodina vázání uzlů pod umělou horolezeckou stěnou. Nebylo důležité naučit se jistit, správně lézt, hledat záchytné body nebo slaňovat. Hlavní bylo odevzdat partnerovi plně svou důvěru, umět se rozhodnout svěřit své bezpečí druhé osobě. V ohrožení není dobré spoléhat se pouze sám na sebe, přežije tým. Toto klíčové poznání nás pak provázelo zbytkem kurzu.

Ostřílení drsňáci

Postupem času se z ranního vstávání stala nepostradatelná součást celého dne. Na hodinách Musado jsme instruktora překvapovali nenapodobitelným stylem sebeobrany, čtení z mapy zakrátko ovládal I vlčák ze skupinky psovodů a před pětapadesátitunovým tankem už neutekl ani nejbojácnější zpravodaj ČTK. Před nástupem na jednu z nejdokonalejších bojových drah NATO už jsme těžká bojová vozidla brali spíše jako nepostradatelnou hračku. Vojenská policie se rozhodla přizpůsobit náš výcvik co nejvíce válečné realitě. Kolem překážek rozmístila vojáky se samopaly, zapálila benzínem namočené hadry a na drátky minového pole připevnila dýmové rozbušky. Naším úkolem bylo překonat bojovou dráhu a přežít. To obnášelo zalehnutí do terénu při každém sebemenším výbuchu, výstřelu či náznaku nepřátelského pohybu. A že si vojenští profesionálové opravdu na novinářích smlsli! Střelba se ozývala hlavně na kamenitých a bažinatých místech, dělbuchy explodovaly pod mosty nad vodní překážkou a snaha vyprovokovat nás k rychlejšímu běhu silnou detonací skončila zrychleným přesunem policie k co nejbližšímu hasicímu zařízení. Výsledkem simulovaného průchodu ohroženou oblastí byly nejenom tři utopené uniformy, stovka modřin, a jeden oteklý kotník. Naučili jsme se pohybovat ostražitě a rychle, poslouchat rozkazy a překonávat vlastní strach. Strach z výšek, z hlubokých propastí, z nečekaných výbuchů, z budoucnosti. Pochopili jsme, jak je důležité přemýšlet nad aktuální situací. Čekaly nás poslední přípravy na víkendové vyvedení. Co nastane, nikdo nevěděl. Jen příslušníci vojenské policie se potajmu usmívali a major Heideker neustále opakoval své tajemné: „Bude hůř!“ Poslední hodinka sebeobrany, naposledy na umělou horolezeckou stěnu, ještě si zastřílet z kulometu, samopalu, pistole, škorpióna, brokovnice, poučit se o minovém nebezpečí a pak už jen odpočinek. Ráno nás Tatra odvezla do hlubokých lesů vojenského výcvikového prostoru. Velitel vyvedení, major Karel Tichý, nás podrobně seznámil s určováním kót na vojenské mapě a každý tým dostal do opatrování vysílačku. V příštím dnu jsme museli spojařské umění dotáhnout k dokonalosti. Vojáci britské armády nám dali potřebné instrukce jak stavět přístřešky, jak ošetřit zraněného a jak má vypadat vojenská výstroj. Britská se ovšem od české podstatně liší. Například kapačku si český voják do KPZ určitě nesloží, na druhou stranu britský mariňák bez ranního šálku anglického čaje nepřežije, zatímco Čech si vystačí I s vývarem z kopřiv. Slézat opravdovou přírodní skálu už vyžadovalo velké umění překonat se. Kolena se mi třásla a spustit se do neznámých hlubin se mi opravdu nechtělo. Nakonec jsem strach ovládla a pod skalou na pevné zemi jsem vzdala svůj obrovský obdiv k děvčatům, která skálu slanila I s vrozenou závratí.

Teroristé, diverzní jednotky a pohyb v ohrožené oblasti

Velká bojová hra začala. Letadlo s novináři ztroskotalo ve válkou zmítané oblasti. Ti, co přežili mají za úkol přečkat noc v přírodě a ráno se vydat na pochod ohroženou zónou do mírové stanice OSN. Začali jsme budovat přístřešky, pěkně v lese, na jehličí. Cestu jsme si označili provázky od britských vojáků (v dnešní době stejný hit jako onehdy americké žvýkačky) a někteří si na stromky rozvěsili malá světýlka (rovněž dárek od zahraničních kamarádů). Připraveni na večer strávený v ohrožené oblasti, ulehli jsme ke spánku do armádních spacáků. Naše instrukce zněli jasně…při dělostřeleckém útoku zrychlený přesun na bezpečné, předem určené, stanoviště. Každý jsme tedy předem vytušili, že se na nás uprostřed noci chystá jakýsi útok. Netušili jsme však, že nezávisle na vedení si dva příslušníci vojenské policie usmyslili přepadnout nás dříve a otravovat celou noc. Oni na oplátku neměli ani ponětí o tom, že ta modrá britská světýlka na stromech značí pouze cestu a ve strachu, že se jedná o na ráno připravené výbušniny, obcházeli naše příbytky s uctivou vzdáleností. O to intenzivněji pak pálily světlice a házeli rozbušky. Nicméně, takovýto kravál nikoho z míry nevyvedl a z některých úkrytů se I nadále do noci rozléhalo spokojené chrápání. Ranní dělostřelecký útok již několik odvážlivců probudil, a tak se týmy sešli v bezpečné zóně, aby si vyslechli další instrukce. Přesun na základnu: x km, tady máte mapu, v této oblasti působí diverzní jednotky a každou hodinu hlaste polohu. Stručně, jasně, výstižně. A jak přesun dopadl? Pouze jeden ze čtyř týmu diverzanti nechytili. Jeden chytili dvakrát. Další tým se nechtěl přiznat, že patří ke skupince novinářů a mají namířeno do bezpečné oblasti. Jejich historku o houbaření jim však záškodníci „nezbaštili.“ Dnes prý není normální chodit na hříbky s buzolou, mapou, vysílačkou a v maskáčích. Pochod přežili všichni (já s výronem u vysílačky coby spojařský specialista I kolegyně s naštíplou patou, která své zranění ohlásila až po akci). Do cílového stanoviště už chybělo jen pár kilometrů. Na starost si nás tentokrát vzali psovodi.Všechny nebezpečné útočníky I skryté výbušniny po cestě likvidovali rychle a profesionálně. Navečer se dvacet lidiček osprchovalo v teplé vodě z maličkatého bojleru (a věřte, zbylo na všechny) a sbalilo si své velké polní. Krátce po půlnoci nás vzbudila salva ze samopalů a do našich pokojů vtrhla zásahová jednotka. Dvoukilometrový pochod bosky za ohlušujícího rámusu výbušnin každého naučil, že v ohrožené oblasti se spí v botách. Že teroristi nikdy nespí, že hra na hrdiny je absolutně zbytečná že se má člověk radovat z maličkostí života … bude hůř!

Konečně ráno

Příjemný zpěv ptáčků byl mnohem příjemnějším budíčkem než pád z palandy následkem večerní razie. Veškeré vybavení jsme naložili na korbu přepravního vozidla a sami jsme usedli mezi batožinu. Konečně na kasárna…pořádně se prospat, umýt a zcivilizovat. Každý už si připadal býti profesionálem, nic nás nevyvede z míry, ať si přijdou teď - teroristi…my vám ukážeme!!! My vás poženeme, na naše Musado vaše pušky nestačí! Bum! Prásk! Ležíme najednou na zemi, s pytli na hlavách, pouty na rukou a s kolty v zádech. Nikdo ani necekne, všichni jak řízené loutky posloucháme razantní příkazy. Až po chvilce nám to docvaklo – oni to udělali znovu, ale tentokrát nás jen tak nepustí. Na rozdíl od ranního dobrodružství už jsme měli nasazené boty I řádně upravené vojenské oblečení. Když ale člověk leží po krk v bahně, je mu kdejaká bota ukradená. Na myšlenky nebyl čas, byla jsem ráda, že jdu, že si mě nikdo nevšímá (v opačném případě jsem to pocítila bolestivou ranou pažbou do ramene či do břicha), že občas skrz látku zahlédnu kousek světla že slyším vrtulníky. Obyčejný zvuk vrtulníku ve mně utvrzoval naději na brzkou záchranou. Ta ovšem nebyla tak brzká, na druhou stranu v reálné situaci by možná nepřišla vůbec. Po drtivých výsleších, ohlušujících salvách a chvilkách napjatého ticha se zvukem kráčejících kanad konečně přišlo vysvobození. Pocity? Nedá se to popsat, není to ani úleva ani radost, je to jen jeden obrovitánský výdech.

A o tom to je…

Ušetřím vás dlouhých esejí o závěrečných oficiálních ceremoniích. Raději vám povím o čem to všechno bylo. O styku veřejnosti s armádou, o nahlédnutí do vojenské kuchyně, o uznání náročné práce našich vojáků, o strachu a o odvaze, o týmu, o myšlení a přemýšlení a o přátelství. O jedinečném přátelství, které může vzniknout jen a jen v situacích, kdy jde o největší poklad jedince….o život.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více