Balóny a vzducholodě

Autor: Duan Barry 🕔︎︎ 👁︎ 28.175

Vzducholodě v první světové válce (technický rozvoj)

1915

Ještě před koncem roku 1914 se plánovaly útoky, které měly definitivně zapsat vzducholodě do dějin lidstva - nálety na Anglii. Původní plán počítal s 13. lednem jako prvním datem, pro nepříznivé počasí byl však odvolán. Nedotknutelnost této ostrovní říše byla tedy porušena poprvé až 19. ledna 1915, kdy ze základen Nordholz a Fühlsbuttel odstartovaly L.3, L.4 a L.6. Poslední se musela pro poruchu motorů vrátit zpět. Zbylé dvě dosáhly pobřeží Norfolku asi ve 20.00 hodin. O pětadvacet minut později svrhla L.3 devět pum v oblasti Great Yarmouth, usmrtila dvě osoby a další tři zranila. Mezitím pokračovala L.4 na severozápad k Bactonu. Její zápalné pumy dopadly na Sherington, Thornham, Brancaster a tříštivé pumy na radiovou stanici Hunstanton. Další pumy padaly na Heacham, Snettisham a King’ s Lynn, kde sedm tříštivých a jedna zápalná usmrtily dvě osoby a dalších třináct zranily. Proti narušitelům vzlétly dva letouny Vickers FB-5, ke střetu však nedošlo. RFC si tak ale odbyla svoji noční premiéru. Nálet vedl k zavedení noční pohotovosti a v užívání vešel koncept stíhací ochrany. Přímka Londýn-Grimsby představovala ochranu proti zeppelinům z Německa a přímka Londýn-Dungeness proti vzletům z Belgie. Děti v Německu se o tom učily básničku, jak bude bídný Albion poražen.

Obě vzducholodě o měsíc později, 17. února 1915, vzlétly prověřit zprávu, že se severně od dánského pobřeží nachází britské válečné lodě. Zpráva se ukázala jako lichá a obě dvě ztroskotaly při návratu v bouři u dánského pobřeží. L.3 na dánském ostrově Fano a její posádka vrak zničila. L.4 dopadl na pobřeží u Blaavands Huk. Zachránili se všichni až na čtyři muže, se kterými se narychlo odlehčená vzducholoď (i posádka je pořádnou zátěží) vznesla zpět do vzduchu a vítr ji odnesl na moře. Trosky jejího vraku vyplavilo moře po mnoha letech u pobřeží Grónska.

Reklama

Smrtonosné nálety na Anglii pokračovaly. V té době nebyli lidé zvyklí zatemňovat osady a města, válka je tomu rychle naučila. 4. března odstartovala L.8, pod velením Kapitänleutnanta Beelitze, z belgického Gontrode. Nad Nieuportem byla ostřelována a zasažena. Druhý den ráno havarovala u Tirlemontu. 17. března odstartovala Z.XII k letu na vojenské cíle v Anglii. Silná mlha však nedovolila nejen bombardovat, ale způsobila potíže s navigací. Nakonec se velitel Ernst Lehmann rozhodl obrátit svůj vzdušný koráb proti cílům v severní Francii. Nebylo problémem nalézt silně osvětlené Calais. Doposud se nejednalo o žádnou výjimečnou událost. Přesto něčím významná byla. Vzducholoď nesla totiž tzv. Spähkorb - malou pozorovatelskou gondolku, spuštěnou dolů na ocelovém laně až 800 m pod hlavním tělesem. V ní seděl jeden muž a pomocí mapy naváděl vzducholoď, skrytou nad mraky před světlomety a pozemními kanóny, na cíl. Autorem tohoto zařízení byl námořní důstojník, inženýr, vynálezce a velitel Z.XII Ernst Lehmann. Do Spähkorbu usedl jako první Leutnant baron von Gemmingen, příbuzný hraběte Zeppelina. Baron sledoval ze svého místa krajinu pod sebou a jak později popsal, neviděl ani vzducholoď nad sebou - dokonalý pocit samoty. Palubním telefonem si vyžádal nejprve odhoz malých pum. Podle výbuchů upravil parametry odhozu pum s ohledem na rychlost, výšku a snos větru. Pak šly k zemi pumy většího kalibru. Bombardování bylo tak účinné, že zničilo i velké muniční skladiště. Za to dostal baron von Gemmingen vyznamenání - Železný kříž první třídy. Premiéra Spähkorbu skončila úspěšně a vynález sám přinesl určité zlepšení situace posádek vzducholodí. Poprvé byla použita velká upravená máselnice, opatřená stabilizačními křidélky. S postupem rozvoje a zaváděním novinek do praxe se objevily zdokonalené gondolky s kormidly, kterými pozorovatel mohl zmírňovat nepříjemné třepání. Traduje se, že někdy bylo třepání tak nepříjemné a intenzivní, že dělala gondolka čest svému předchůdci - máselnici.

Březnové nálety pokračovaly náletem v noci z 21. na 22. Tehdy se vydaly k letu nad Paříž Z.X, LZ 35 a SL.2. Nad frontou se dostaly do protiletecké palby a SL.2 byla tak vážně poškozena, že odhodila pumy u Compiégne a vrátila se zpět. Zbylé dvě pokračovaly v letu až nad Paříž, kde odhodily svou pumovou zátěž z výšky 2 400 m. Do vnitřního města padlo jen šest zápalných pum, zbytek pak na předměstí Batignolles. Domů se vrátila pouze LZ.35, Z.X byla sestřelena a dopadla u St. Quintinu. To nebyla jediná ztráta toho dne. Při vytahování před hangár byla zničena Z.XI, což rozhodně nebylo uspokojující.

Nálety na Paříž, ač se to nezdá, byly velmi obtížné, protože vzducholodě musely překonat oblast fronty a týlu, nasycenou palebnými prostředky, a stávaly se tak snadnou kořistí. Ještě před svým zničením působila Z.XI spolu s LZ. 34 a upravenou dopravní „Sachsen“ (LZ.17) na východní frontě. Společně vzlétaly k náletům na Varšavu, Grodno, Kovno a jiné pevnosti na východní frontě. Po Z.XI přišla v květnu na řadu LZ 34, sestřelená u Kovna, a již předtím byl 25. ledna ztracen při náletu na Libavu neztužený Parseval PL.19. Na své konto si jej připsala ruská baterie pod vedením poručíka Pankratovova. Jeho sedmičlenná posádka padla do zajetí.

Zprvu se posádky při letech orientovaly pouze tím, co viděly pod sebou a srovnávaly to s mapami či pomocí výpočtů. Jako určité záchytné body jim sloužily třeba železniční tratě, nebo si přečetly názvy vesnic či nádraží. To však bylo žalostně nepřesné a během špatného počasí - bouřky, mlhy - naprosto nemožné. Přesto se jednalo o velmi důležitou věc a mnohdy na ní závisel život celé posádky - a samozřejmě i přesnost náletu. Proto byla v dubnu 1915 zavedena radiogoniometrická soustava určování polohy vzducholodí. Zprvu ji tvořily zaměřovací stanice v Nordholzu a Borkumu. Pak se k nim připojily stanice Tondern a List v Německu a Bruggy v Belgii. Celý systém fungoval tak, že vzducholoď vyslala signál určité vlnové délky, stanice jej zaměřily a vyhodnotily, odkud přichází, načež odeslaly signál zpáteční. Posádka vzducholodi jej zaměřila a v podobě přímek zanesla do mapy. Tam, kde se přímky protnuly, se nacházela vzducholoď. Samozřejmě, že systém nebyl zcela přesný a v některých případech docházelo k velmi značným odchylkám. Někdy se dokonce přímky ani neprotnuly! Avšak radiogoniometrické zaměřování bylo pokrok. Přineslo s sebou jeden problém, a to že signály se naučili brzy zaměřovat Angličané a podle toho posílali do vzduchu svá letadla. To se podařilo odstranit až v roce 1918, kdy stanice vysílaly signál a vzducholodě podle něj určily svou polohu. Zavedení této jednostranné komunikace bylo velkým pokrokem. První využil těchto „služeb“ námořní zeppelin L.9.

O problémech s navigací vypráví tak trochu vtipný příběh kapitána vzducholodi L.6 barona von Buttlar Brandenfels. 15. dubna odstartoval jeho stroj společně s L.5 a L.7 k náletu na Anglii, během kterého se ztratil, přesto se mu povedlo bombardovat anglickou baterii a vrátit se na základnu Fühlsbuttel. Nikdo z posádky však netušil, kde vlastně byli. Druhý den, při psaní zprávy, musel kapitán vynechat jméno místa, které bombardoval. Marně si pak lámal hlavu nad tím, co tam dopsat. Celou situaci se podařilo vyřešit tak, že si koupil zvláštní vydání novin, kde se dočetl, že bombardoval město Maldon. Noviny to asi věděly lépe než on sám. Dopsal tedy Maldon do zprávy a čtyři týdny na to obdržel oficiální uznání za přesnou navigaci při náletu na Maldon. Vyjma toho L.5 bombardovala ještě Lowestof. L.7 se objevila nad Norfolkem, při zatemnění ale nenalezla cíl. Přesto ale musíme říci, že baron von Buttlar Brandedefels patřil k nejschopnějším příslušníkům německé námořní vzduchoplavby a za své služby vykonal na 25 náletů na Anglii a více než 100 průzkumných letů. Byl vyznamenán řádem Pour le Mérite, kterému se u letců říkalo „Modrý Max“.

Vyjma zavedení radiogoniometrické soustavy pokračovaly dubnové aktivity sestřelením armádního LZ.35 13. dubna. Ten poškozen nouzově přistál u Maria Aeltre v Belgii. O den později zranila L.9 při nočním náletu dvě osoby z horské vesnice severně od řeky Tyne. Útočníka se pokusil pronásledovat letoun Bristol TB-8 ze základny RNAS ve Whitney Bay, avšak bezúspěšně.

3. května odpoledne se podařilo uskutečnit L.9 částečně úspěšný útok vzducholodě na ponorku, když vypátrala v oblasti Terschellingu čtyři vynořené anglické ponorky a jednu z nich - D4 - poškodila na velitelské věži svrhnutím pěti pum po 50 kg. Asi půl hodiny předtím napadla čtyřmi pumami ráže 50 kg ponorku stejné národnosti L.5.

Jelikož jak vzducholodě jednotlivých států, tak letadla se od sebe příliš nelišily, docházelo k záměnám (problémy toho druhu jsou popsány výše). Začaly se zavádět výsostné znaky - insignie. V Německu to byl kříž, který se ke konci svých ramen rozšiřoval. S tím se rozvíjela i snaha kamuflovat (zejména během roku 1915). Vzducholodě létaly zpočátku nenatřené, tzn. v barvě plátna - okrová, béžová či žlutohnědá. Zvláštním druhem kamufláže bylo zabarvení „die bunte Kuh“ - strakatá kráva, kdy na plátěný podklad bylo namalováno několik velkých černých skvrn. Během války vznikla nutnost maskovat vzducholodě i v noci (hlavně měsíčné). Tak přišla na řadu černá barva ze spodní poloviny a šedobílá z vrchní. Podíl černé se pak u některých rozšířil až na dvě třetiny povrchu.

Reklama

Necelých deset měsíců po vypuknutí války se uskutečnil první nálet na Londýn. Prvenství obdržela LZ.38 pod velením Hauptmanna Linnarze v noci 31. května 1915. Došlo k tomu několik dní poté, co císař Vilém II. povolil nálety na britskou metropoli východně od Toweru. Na severovýchodní část Londýna se sneslo 60 trhavých a 89 zápalných pum o celkové hmotnosti 1 360 kg. Nálet si vyžádal sedm mrtvých, 35 raněných a materiální škody dosáhly hodnoty 19 000 liber šterlinků. V nákladu převládaly termitové zápalné pumy o váze 10 kg, protože byly proti obydleným oblastem nejúčinnější. Trhavé pumy měly tupou půlkruhovou příď s krátkým koncovým kuželem, opatřeným stabilizačním prstencem. Dodávaly se o váze 50, 60, 100 a 300 kg. Byly umístěny uvnitř tělesa po obou stranách kýlu. Zaměřování se provádělo zaměřovačem Zeiss, vcelku spolehlivým, zato ale náročným na obsluhu a výcvik. Ani jeden z patnácti uskutečněných operačních vzletů RFC nebyl úspěšný.

Večer v neděli 6. června 1915 vzlétly ze základny v Bruggách LZ.37, LZ.38, LZ.39 k náletu na Londýn. Nepříznivé počasí nad cílovou oblastí je donutilo obrátit se zpět k záložnímu cíli - železnice v okolí Calais. Naneštěstí došlo mezi vzducholoďmi a základnou k výměně depeše (upozorňovala na špatné počasí nad Londýnem). Tu zachytily odposlouchávací stanice, zpráva putovala na Admiralitu a odtud pak šel příkaz k 1. peruti RNAS (tzv. Dunquerská peruť), jíž velel Squadron Commander Arthur M. Longmore a která byla umístěna v Dunquerku od února 1915. O půl jedné 7. června odstartovalo několik letadel - mimo jiné F/SLt R. A. J. Warneford s letadlem Morane-Saulnier L Parasol a F/SLt J. S. Millis se strojem Henri Farman F.22. Každý z nich se tuto noc vyznamenal. Začněme prvním z nich.

Ten při svém letu zahlédl nedaleko Ostende armádní LZ.37,  vracející se pod velením Oberleutenanta Otty van der Haegena na základnu v Gontrode. Kromě posádky se na palubě pohybovalo několik specialistů a civilních odborníků z výrobních závodů, aby se seznámili s problematikou nasazení vzducholodí v praxi. Pro hustou palbu obranných kulometů se nemohl Warneford ke vzducholodi přiblížit. Jeho letoun kulomety vybaven nebyl, avšak na improvizovaných závěsnících nesl šest dvaceti librových pum (9 kg). Nad Gentem, což bylo kousek od základny v Gontrode, začala vzducholoď klesat. Nastal Warnefordův okamžik. Se svým letadlem přelétl vzducholoď s převýšením asi 45 m a odhodil všechny pumy. Jen jedna stačila a zeppelin se proměnil v jasně hořící pochodeň, která se zřítila na předměstí Gentu na klášter Grand Béguinage de Sainte-Elisabeth. Zde usmrtila čtyři osoby, z toho dvě jeptišky a dvě děti, a mnoho dalších zranila. Z posádky se zachránil pouze jeden muž, který - uvězněn v kabině - propadl střechou kláštera Svaté Alžběty a v bezvědomí dopadl na jednu postel. Warneford musel při návratu přistát pro poruchu palivového systému a závadu opravit (prý spojil porušený přívod paliva pomocí cigaretové špičky a kapesníku!?). Následujícího dne mu byl udělen Victoria Cross. Avšak po dvanácti dnech - 18.6. - se zřítil se svým novým letadlem Farman. Zemřel během převozu do nemocnice.

Druhý výše zmiňovaný pilot - J. S. Mills - zamířil k základně v Evere. Jeho letadlo neslo pumy stejné ráže, jako měl Warneford. Nepřátelské střelby, bránící hangáry, se chytře zbavil, když zapnul svá poziční světla, jako by chtěl přistávat. Tím obránce dokonale zmátl. Poté odhodil pumy, které zničily LZ.38, ta se nedlouho předtím vrátila z akce (na náletu se podle některých pramenů podílel též F/L J. P. Wilson). 

V roce 1915 se staly tradicí velké skupinové nálety. Jeden takový se konal 6. srpna. Nebyl však příliš úspěšný. Z celkem pěti vzducholodí se k Londýnu dostala pouze L.9. L.9 pak pokračovala i v noci z 9. na 10. srpna společně s L.10, L.11, L.12 a L.13. Poslední jmenovaná se vrátila pro poruchu motorů po dosažení anglického pobřeží. Zbylé pak bombardovaly Goole v Yorkshiru, Eastchurch a Dover. L.12 byla nad Doverem ostřelována a spadla v Kanálu na hladinu. Po dni odpočinku vzlétly L.10 a L.11 k dalšímu náletu. L.10 zaútočila na Harwich, kde způsobila jen malé škody. L.11 se předčasně vrátila, neboť během letu vletěla do prudké bouře. Mnohem lépe si oba zeppeliny vedly 17. srpna. L.10 bombardovala severovýchodní část Londýna. Obětí jejího útoku se stalo 10 osob a 48 bylo raněno. L.11 shodila 62 pum na Ashford a Faversham v Kentu. 3. září ukončila svou kariéru L.10, když vybuchla při cvičném letu pod velením Kapitänleutnanta E. Hirsche.

Ale ani armádní vzduchoplavba nezahálela. Její SL.2 a LZ.74 zaútočily 7. září. LZ.74 napadla Cheshunt a střed Londýna. SL.2 bombardovala doky v Millwallu, Deptfordu, Greenwichi a Woolwichi. Při návratu však byla pro poškození nucena nouzově přistát v Belgii u Berchem St. Agathe. Neznamenalo to však její úplné zničení a vyřazení. Toho se dočkala až 10. ledna 1916, když prohrála souboj s bouří u Luckenwalde. Velké materiální škody znamenal nálet z 9. září, provedený L.9 a L.13. První bombardovala železárny v Skinningrove na pobřeží Severního Yorkshiru. Druhá svrhla dosud nejtěžší pumu o váze 300 kg a v Londýně způsobila škody za 500 000 liber. Za to nálet z noci z 13. na 14. října, provedený L.11, L.13, L.14, L.15, L.16 znamenal spíše ztráty na životech. 71 usmrcených a 128 raněných mluví samo za sebe. Pumy dopadly na Norfolk, Londýn, Shalford, Woolwich, Croydon a Hertford. Přes veškerou snahu RFC se všechny vzducholodě vrátily v pořádku nazpět.

Za celý rok podnikli němečtí vzduchoplavci 20 náletů na Anglii a Londýn, na nichž se podílelo 37 vzducholodí, které svrhly 37 tun bomb. Během roku vznikla v maďarském Tremešváru další základna. To umožnilo lepší spojení s bulharským spojencem. I u něj zbudovali Němci základnu v Jambolu. Odkud vzlétaly zeppeliny ke spolupráci s německým loďstvem v Černém moři. To celé svědčí o masovosti nasazení vzducholodí. Což byl jev velmi příznačný pro I. sv. válku. Je samozřejmostí, že nemůžeme srovnávat tyto události s tím, co se dělo ve II. sv. válce. Tyto vzducholodě předznamenaly ve svém zlatém období moc letectva jako jedné velké části armády. Ukázaly, že strategické bombardování je určitou alternativou vedení války.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více