Balóny a vzducholodě

Autor: Duan Barry 🕔︎︎ 👁︎ 44.074

Balóny 1900 - 1945

Vojenské uplatnění balónu

Všeobecně vzato se pro vojenské účely nejvíce hodily upoutané balóny. Šlo o balón připevněný na laně k navijáku, umístěnému na zemi, a tudíž zůstával v určité výšce nad terénem na jednom místě. Užívaly se výhradně k úkolům průzkumného charakteru, popř. k řízení dělostřelecké palby. Problémem všech upoutaných balónů byly povětrnostní podmínky, neboť se jejich použití omezovalo jen na bezvětří nebo vítr o maximální rychlosti 7 m/s. Jakmile rychlost větru vzrostla nad tuto hranici, stal se pobyt v balónovém koši nemožným pro neustálé výkyvy a posádka se spíše častěji zvedala ze dna koše, než pozorovala nepřítele a jeho pohyb. Zprvu se stavitelé balónů snažili vyřešit tento problém různými rafinovanými způsoby uchycení lan a připoutání balónu, to však nepomáhalo, což mělo za následek snižování hodnoty balónu jako vojenského prostředku. Bylo jednoznačně jasné, že řešením může být jen změna tvaru balónu a jeho nastavení šikmo na směr proudění vzduchu, podobně jako se nastavuje dětský drak.

Vyrobit balón nekulového tvaru by nebylo ani tak obtížné, jako udržet ve všech jeho částech stejný tlak plynu, který jej má vyplňovat. Řešením se nakonec stal tzv. balonet, neboli jakýsi malý balón umístěný uvnitř toho velkého, nekulového. Byl naplněn stlačeným vzduchem a svým rozpínáním působil na plyn uvnitř velkého balónu a umožnoval tak dosáhnout stejného tlaku ve všech jeho místech.

Reklama

Toto řešení dovedl k dokonalosti až německý hejtman August von Parseval spolu se svým spolupracovníkem H. B. von Sigsfeldem. Parseval zkonstruoval balón o objemu 540 m3, 15 metrů dlouhý a o průměru šest metrů, s polokulovitými konci. Uvnitř samotného balónu byl umístěn balonet o objemu 150 m3, který se plnil náporem větru do lapací kapsy na spodní straně balónového tělesa. Tlak vytvářený v balonetu byl tedy přímo úměrný síle větru, a tím byl také povrch balónu tužší a pevnější. Navíc se balón stavěl šikmo ke směru větru pod úhlem 300 až 400 stupňů. Parsevalovi se tak podařilo spojit aerostatické účinky balónu s aerodynamickým účinkem, tj. náporem větru působícího na šikmou plochu balónu, který byl navíc opatřen některými stabilizačními prostředky, jako např. v zadní části tělesa umístěná nafukovací svislá plocha, plnící se také náporem větru, přičemž přebytečný vzduch unikal malým ventilem v její zadní části. To zajištovalo, že balón bude nastaven vždy proti větru. Německé balónové oddíly dostaly balóny systému Parseval-Sigsfeld v roce 1896. Tyto balóny si svou technickou vyzrálostí získaly významný náskok před ostatním světem. Parsevalům se pak pro jejich typický tvar začalo všeobecně přezdívat "jitrnice".

Během počátku I. světové války došlo tak trochu k paradoxní situaci (Francouzi kopírovali nejprve německé balóny a ti pak zpět kopírovali jejich kopie). Francouzi totiž krátce před válkou vyřadili ze služby velké množství balónů a ten zbytek, ponechaný v některých pevnostech, nemohl ve frontové linii vystačit. Proto začal být hledán balón, který by se vyrovnal běžně používaným německým Parsevalům. Řešení se našlo již na podzim roku 1914, kdy přišel francouzský kapitán Lenoir s napodobeninou Parsevala, označovanou jako typ H. Poté vznikaly další napodobeniny, které však rukou Alberta Caquota odstranily největší kámen úrazu Parsevalů. U nich bylo totiž velmi napínáno poutací lano náporem větru, což mohlo mít za následek přetržení lana či poškození navijáku. Také tyto napodobeniny, označované (jak šly po sobě) typ L, M, R, zlepšily své vlastnosti oproti Parsevalům. Byly schopny operovat ve větších výškách (800-1 000 m), při větru 20 až 30 m/s a vždy u následujícího typu se zmenšilo napětí na poutacím laně. Jejich objem dosáhl 1 000 m3. Zatímco německé "jitrnice" měly na počátku války objem 600 m3 a dostup mezi 500 až 600 m.

Avšak ani Němci nezaháleli a zlepšovali své balóny, a tak již v roce 1915 přicházela k jednotkám jejich větší vylepšení o objemu 800 a 1000 m3 a o dostupu 1 000 a někdy i dokonce 1 200 m. Dobré vlastnosti francouzských balónů nemohly být Němcům věčně utajeny, a tak došlo k tomu, že francouzské balóny začali kopírovat. Vznikly tak kopie nazývané A. E. Ballon. Ty měly objem 850 m3, dostup 1 500 m a operovaly při větru o síle 20 m/s.

Příznivý přínos balónů různých konstrukcí a typů pro vojenské operace vedl ke snaze ničit soupeřovy upoutané balóny (jinak by tomu ve válce být nemohlo). Výsledky dělostřelecké palby řízené pomocí balónů dosahovaly vysoké přesnosti. Navíc neustále poskytovaly cenné informace o pohybu nepřítele v blízkém okolí a mohly včas upozornit na blížící se letadla. To vše z nich činilo nepřítele, kterého není možno přecházet mávnutím ruky.

Z počátku měli vzduchoplavci klidný život, i když služba u balónových jednotek patřila všeobecně k nejhorším, protože pozorovatel byl neustále vystaven různým povětrnostním podmínkám. Avšak během roku 1915 nastává zlom. Piloti stíhacích letadel se stali totiž lovci bezbranných upoutaných balónů, neboť byly jejich přirozenými nepřáteli, a navíc se jejich sestřelení velice dobře hodnotilo. Tak například v Německu bylo sestřelení balónu hodnoceno až 1,5krát více než sestřelení stíhacího letounu.

Reklama

Na to vzduchoplavci reagovali zprvu pasivní, a posléze i aktivní obranou. Pasivní spočívala ve stahování balónu a jeho zamaskování ihned, jakmile se na obzoru objevil nepřátelský letoun (většinou jakýkoliv letoun, protože se všechny velmi podobaly a jejich rozpoznávání na dálku tak bylo doslova nemožné).

Aktivní zase spočívala v rozmístění protiletadlových kanónů a kulometů v blízkosti balónu, či v hlídkování vlastními stíhacími letouny, což se také ukázalo jako nejjistější záruka bezpečnosti a nerušené práce posádky balónu. Posádky balónů si zprvu nemohly s sebou brát kulomety. Což bylo někde řešeno alespon příručními pistolemi nebo karabinami. I na kulomety však časem došlo. Dalším ochranným prostředkem, respektive bezpečnostním opatřením, bylo zavádění padáků, to však až zhruba od roku 1916. Jestliže bylo letadlo příliš blízko na to, aby mohl být balón úspěšně stažen dolů, ponechala jej posádka svému osudu a sama rychle vyskočila. Pokud ale zareagovala pomalu, nevyhnula se následkům výbuchu náplně rozstříleného balónu (jež začaly být během války naplnovány vodíkem).

Mnohdy bezpečnost a záchrana života posádek balónů záležela na okamžité polní improvizaci, zručnosti obsluhy navijáků a sehranosti celého kolektivu u balónu působícího.

Nejúspěšnějším německým lovcem balónů v I. sv. válce byl poručík Heinrich Gontermann, který si jich na své konto připsal 18, z toho 3 v jediný den.

Opravdu originálním způsobem řešily odplatu za sestřelování svých balónů Rusové na východní frontě v okolí Tarnopolu. Zde totiž působil postrach a lovec balónů, německý stíhací pilot Zimmermann. Když útočil na svou 16. oběť, připravili mu tamní vojáci nepříjemné překvapení. V koši balónu nestál totiž pozorovatel, nýbrž figurína a s ní 100 kg dynamitu, jenž byl odpálen ve chvíli, kdy Zimmermann prolétal v jeho těsné blízkosti. Nárazová vlna exploze utrhla letounu křídla a Zimmermann se při pádu zabil.

V I. světové válce nalezly balóny i jiné uplatnění, než jen jako pozorovací nebo dělostřelecké (tyto úkoly za ně částečně převzala pokrokovější letadla). Nového uplatnění se jim dostalo v podobě balónových přehrad. Jednalo se vlastně o několik balónů, samostatně upoutaných a tvořících jakousi přehradu. Ta měla zabraňovat průletu bombardovacích letadel, která v drtivé většině při nárazu do lana balónu havarovala. V Německu začaly být tvořeny balónové přehradové oddíly v lednu 1917. Do konce války jich vzniklo celkem osm, na což bylo použito 400 balónů o objemu 160 m3. Ty chránily oblasti v Sársku, Lucembursku, Porýní, Lotrinsku, Ludwigshafenu a ponorkovou základnu v Bruggách.

Celkově vzato můžeme říci, že balóny prožily během I. světové války svoji zlatou éru ve vojenství, zatímco jejich prestiž po válce klesala. Do rozvoje vojenského upoutaného pozorovacího balónu se již nevěnovaly takové prostředky jako před rokem 1918. Díky pokroku v automobilové technice došlo i ke zlepšení technické úrovně balónových navijáků. Jednalo se však už pouze o vylepšování určitého anachronismu, a tudíž postupně z německé armády odcházely. I když upoutané balóny německá armáda používala na počátku II. sv. války. Mezi jejich nevýhody patřila mimo jiné i poměrně početná obsluha 10-12 mužů. Částečně se to řešilo nasazováním mužů neschopných normální vojenské služby nebo žen.

O něco lépe si vedly balónové přehrady. S postupem vývoje letecké techniky již nemohly sice vystoupat do takových výšek jako moderní letadla (7-9 tisíc metrů), ale své uplatnění nalezly v ochraně měst před přesným bombardováním z malých výšek (max. 1-2 tisíce metrů). Nejznámějším typem přehradových balónů byl Riedinger LS. Ovšem i on byl jen technickým anachronismem. Hlavním německým meziválečným výrobcem balónů se stala společnost Ballonfabrik Riedinger, sidlící v Augsburgu. Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 byla pověřena vybavením balónových jednotek Luftwaffe. Vrcholem její produkce je balón označovaný jako typ K. Ten měl vejčitý tvar a objem 1 200 m3. Někdy byl vybaven malou gondolkou s motorem Siemens Sh 14 o výkonu 120 k a směrovým kormidlem, umístěným pod hlavními nafukovacími kormidly. Stával se z něj tak malý volný motorizovaný balón, podobný britským „blimpům“.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více