Metternichova politika v době napoleonských válek

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 42.201

Správný diplomat se musí naučit předstírat to, co není, a zastírat to, co je.“ To byla jedna z dobrých rad, které udílel mladým diplomatům francouzský ministr zahraničních věcí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. A řada z nich si jeho moudré rady vzala k srdci.

Habsburská monarchie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století více než kdy jindy pociťovala nejistotu z dalšího vývoje v Evropě. Ze západu přichází francouzská revoluce, v čele se s nebezpečným vojevůdcem Napoleonem Bonapartem, z východu stálé nebezpečnější Rusko. Již beztak velký strach z ruského nebezpečí je ještě vystupňován v březnu roku 1801, kdy je v Michajlovském paláci v Petrohradě zavražděn ruský car Pavel I. Na ruský trůn nastupuje jeho nejstarší syn Alexandr I. Mladý a houževnatý car na jedné straně a neméně houževnatý a moci chtivý "samozvanec" na druhé straně, to je pro rakouské mocnářství skutečně nebezpečná konstelace. Habsburkové nyní potřebují více než kdy jindy schopné diplomaty, kteří by dokázali uklidnit pro Rakousko tak nebezpečnou situaci. To je tedy živná půda pro mladé a talentované diplomaty. Od města Koblence do Vídně jeden takový skutečně přichází. Z prvního postu velvyslance na saském dvoře to dotáhl až do funkce rakouského ministra zahraničních záležitostí. Tímto mladým a talentovaným diplomatem je Klemens Metternich.

I. Velvyslancem v Sasku a Prusku

Reklama

Klemens Václav Nepomuk Lothar hrabě Metternich se narodil 15. května 1773 v Koblenci. Přesto, že byl původem Němec, od malička mluvil plynně francouzsky. Když se pak dostal do Rakouska, mohl se cítit být kýmkoli, jen ne rakouským vlastencem. To bylo jedním z jeho hlavních rysů. Veškeré skutky nedělal pro vlast, ale spíše pro sebe. Připočteme-li k jeho dalším vášním ženy, vyjdou nám typické prvky Metternichova života. Politika mu má přinést nejen věhlas, ale samozřejmě i majetek, a od žen čeká nejen pobavení, ale získává od nich i některé pro něj důležité informace.

9. 10. 1790 dochází po smrti Josefa II. ve Frankfurtu nad Mohanem ke korunovaci posledního osvícenského panovníka Leopolda II. K této slávě se dostává i mladý hrabě Klemens Metternich. Při této příležitosti se také poprvé setkává se člověkem, se kterým bude jeho politický život spjat až do hořkého konce. Tímto člověkem není nikdo jiný než budoucí rakouský císař František II. Oba muži se hned od počátku sblížili, zejména díky svým konzervativním názorům. V této chvíli ještě Metternich netušil, jak se mu bude jeho známost o pár let později hodit.

V roce 1792 umírá Leopold II. V červenci téhož roku se opět ve Frankfurtu nad Mohanem koná korunovace nového římského císaře. Tím se stává František II. Zde se spolu opět setkávají. Klemens Metternich se ujišťuje, že je tentokrát v přízni samotného císaře.

Roku 1801 pověřuje císař František I. Metternicha prvním diplomatickým úkolem. Klemens Metternich se stává novým velvyslancem v Sasku. Jeho hlavní úkol není nikterak snadný. Má totiž za úkol přivést saského kurfiřta do protifrancouzské koalice. Saský kurfiřt se však oprávněně bál Napoleona, a tak veškerá Metternichova jednání přišla vniveč. Měl tedy alespoň více času ke sledování situace v zahraničí. Drážďany ležely uprostřed evropského dění. Mohl tak v klidu pozorovat dění v nejdůležitějších státech evropského kontinentu. Nedohlédl sice až do Londýna, zato však mohl pozorovat dění v Paříži, Berlíně a Petrohradu. V Drážďanech díky tomu získal své první diplomatické zkušenosti.

Ve Vídni si naprosto správně uvědomovali, že Sasko je z vojensko-politického hlediska již ztraceno. Proto byl Metternich z Drážďan odvolán, aby se mohl připravit na své další politické působení, tentokrát však již na mnohem důležitějším postu.

V únoru roku 1803 byl hrabě Metternich jmenován novým velvyslancem na pruském dvoře. Z tohoto postu byl odvolán hrabě Stadion, aby se stal novým rakouským ministrem zahraničí. V této chvíli ještě Metternich nevěděl, že o pár let později znovu usedne na jeho místo.

Jeho úkol na pruském dvoře v Berlíně se podobal tomu v Drážďanech. Měl totiž přesvědčit pruského krále Fridricha Viléma II., aby přistoupil k protifrancouzské koalici. Pruský král se však zabýval myšlenkou o možné neutralitě, a tak byla Metternichova práce opět prakticky nesplnitelná. Do boje o získání Fridricha Viléma II. ke koalici se pak vložil sám ruský car Alexandr I. I když se nakonec po složitých jednáních podařilo Fridricha dostat na svou stranu, do rozhodujícího střetnutí mezi Francií a zbytkem koalice se pruská armáda nestačila zapojit.

II. Začátek nové války, bitva u Trafalgaru

Reklama

Mezitím se politická situace v Evropě přiostřuje a ozbrojený konflikt mezi Napoleonem a jeho protivníky hrozí každým okamžikem. V dubnu 1804 se narychlo vytváří další koalice. Tentokrát sepisují spojeneckou smlouvu Velká Británie a Rusko. V srpnu se připojuje i Rakousko.

Již v říjnu 1805 se Napoleon pouští do prvního útoku. Jeho terčem je Velká Británie. 21. října se spojená francouzsko-španělská flotila admirála Villeneuva utkala s britskou flotilou admirála Nelsona. Přes početní převahu lodí i děl se Villeneuvovo loďstvo nedokázalo proti zkušenému a na mořích již několik století neporaženému nepříteli prosadit. Toto byl tedy první Napoleonův velký neúspěch. Po této bitvě nastala ve válce mezi Francií a Velkou Británií patová situace. Pokud by se Napoleonovi podařilo vylodit v Anglii, byl by schopen ji bez větších problémů dobýt. To se mu však v dohledné době nemohlo povést, protože nadvláda britského loďstva na moři byla takřka absolutní. Na druhé straně mohli Angličané provést vylodění ve Francii prakticky kdykoli, ale nedisponovali tak velkou a hlavně schopnou armádou, jakou měl Napoleon. Tak tedy obě velmoci stály proti sobě, ale ani jedna z nich neměla v dohledné době sílu porazit nepřítele.

III. Bitva u Slavkova a její důsledky

Ještě před bitvou u Trafalgaru si chtěl Napoleon zabezpečit svou východní hranici. Již v září roku 1805 pronikla Napoleonova vojska do Německa. Bylo to měsíc poté, co Rakousko přistoupilo k protinapoleonské koalici, proto měl Napoleon namířeno až do Vídně. Při tažení Německem se Napoleonovi postavila do cesty rakouská armáda vedená generálem Mackem. Byla však donucena k ústupu a nakonec obklíčena v pevnosti města Ulmu. Boj byl marný, a tak musel generál Mack 19. října v pevnosti kapitulovat. (Vzdalo se takřka 30 000 mužů.)

V polovině listopadu pak vstoupil Napoleon do Vídně. Mezitím už se proti Napoleonovi chystala nově vytvořená koaliční armáda. Napoleon s tím samozřejmě počítal a okamžitě hledal terén, na kterém by si přál vítěznou bitvu vybojovat. Takový terén si vyhlédl poblíž Brna, nedaleko městečka Slavkov.

Napoleonův plán byl jednoduchý. Hodlal umožnit nepříteli zaujmout pozici na strategickém bodě - Prackém kopci. Pak chtěl jejich středu, který byl početně nejsilnější, nabídnout své slabší pravé křídlo. To ovšem bude kryto silnějším sborem generála Davouta. Až spojenci při útoku na Napoleonovo pravé křídlo ponechají svá křídla nechráněná, zaútočí na ně Napoleonovy hlavní síly pod vedením generála Soulta společně s jízdou generála Murata. Plán to byl jistě hodný svého autora, nebylo však jisté, jak se zachovají spojenecká vojska.

Nutno konstatovat, že se spojenci zachovali přesně tak, jak si Napoleon představoval. Pokud porovnáme početní stavy obou armád, měli spojenci převahu. Pěšáků a jezdců měli zhruba 85 000, k tomu 278 děl. Napoleon disponoval asi 67 000 jezdců a pěšáků, k tomu měl 139 děl.

Problémem spojenců bylo vedení. Jak tomu často u spojeneckých vojsk bývá. Po dohodě byli oficiálními veliteli samozřejmě panovníci František I. a Alexandr I. Náčelníkem generálního štábu byl zvolen generál Weyrother. Do čela levého křídla byl postaven generál Buxhowden, do pravého generál Bagration a vedení nejsilnějšího středu si ponechal generál Kutuzov. Vypracováním plánu byl pověřen generál Weyrother. Tento rakouský velitel byl vyznavačem ofenzivního postupu, což Napoleonovi nesmírně vyhovovalo. Většina ruských velitelů neměla o rakouském velení příliš vysoké mínění, a tak jednání o spojeneckém plánu probíhalo v ne příliš důstojném duchu. Jeden z generálů popisuje akt jednání o bitevním plánu takto: „Když jsme se všichni shromáždili, přišel generál Weyrother, který na velkém stole rozvinul obrovskou, velice podrobnou mapu okolí Brna a Slavkova a předčítal nám dispozice hlasitě a s takovým sebeuspokojením, které naznačovalo naprosté přesvědčení o jeho vlastních hodnotách a naší neschopnosti. Choval se úplně jako profesor přednášející lekci svým studentům. Kutuzov, který seděl a podřimoval, už když jsme přišli, před naším odchodem hlasitě pochrupoval.

Spojenci se tedy zachovali přesně tak, jak Napoleon očekával. Spojenecká křídla byla brzy rozdrcena, a tak hlavní boj probíhal podle Napoleonova očekávání na jeho pravém křídle. Nakonec i tam byla Napoleonova vojska úspěšná. Jeho ztráty byly nepatrné. Asi 1 300 mrtvých. Spojenecké ztráty byly obrovské. Zhruba 15 000 vojáků, z toho asi 4 000 Rakušanů.

Napoleon se po bitvě musel zamyslet, jak svého vítězství využije. Na radu svého ministra zahraničí Talleyranda byl k Rakousku nadmíru velkorysý. Talleyrand věděl, že se Rakousko tak může brzy stát spojencem Francie. 26. prosince 1805 byl sepsán v Bratislavě mír, po kterém Rakousko ztratilo Benátsko, Dalmácii a Istrii. Tyto územní ztráty byly pro Rakousko opravdu nepatrné v porovnání s tím, jaké podmínky by si mohl Napoleon diktovat. Prostředky na to měl, neboť mu byla Habsburská monarchie vydána na milost a nemilost. Napoleon však viděl dál.

IV. Velvyslancem v Paříži

Po bratislavském míru je Metternich odvolán z funkce velvyslance v Prusku. Má se stát novým velvyslancem na carském dvoře Alexandra I. Nakonec však povyšuje, protože se po novém rozhodnutí císaře Františka I. stává velvyslancem ve Francii. To bylo pro Metternicha více než ocenění. Post velvyslance v Paříži je v této době samozřejmě nejdůležitějším postem rakouské zahraniční diplomacie.

Reklama

Po svém příjezdu do Paříže se setkává s Talleyrandem a po několika dnech i s Napoleonem. V polovině roku 1806 se tak uskutečnila schůzka těchto dvou mužů. Metternich má nyní dokonalou příležitost sledovat zblízka francouzského císaře. Snaží se, přes své nepříliš velké vojenské znalosti, provést analýzu Napoleonových válečných tažení. Uvědomuje si například, že Napoleon nikdy nedotáhl své vítězství až do konce.

V této době rostou spory mezi Pruskem a Francií, které hrozí propuknutím nového konfliktu. Metternich teď může v maximální blízkosti Napoleona sledovat jeho přímé reakce. Může pozorovat jak Napoleon připravuje své tažení proti Prusku. V říjnu 1806 vypukla válka mezi Napoleonem a Fridrichem Vilémem III. Prusko nemělo mnoho šancí a po prohraných bitvách u Jeny a Auerstädtu bylo nuceno kapitulovat. Napoleon tak během dvou let porazil Rakousko a Prusko.

Metternich sleduje toto válku z Paříže velice pečlivě. Všímá si zejména toho, že Napoleonova armáda již nepůsobí tak přesvědčivým dojmem. Svou obrovskou moc však Napoleon ukázal v listopadu téhož roku, kdy vyhlásil kontinentální blokádu. Ta měla v mnohých směrech na Rakousko nepříjemný dopad, Metternich však s tím nic dělat nemohl.

Přesto se ovšem našel někdo, komu bylo toto vyhlášení trnem v oku. Tím někým byl car Alexandr I. Rusko již dost nelibě snášelo pobyt francouzských jednotek v Prusku a kontinentální blokáda byla tou poslední kapkou v moři. Dochází k válce mezi Ruskem a Francií. Po rozhodující bitvě u Friedlandu, v červnu roku 1807, vítězí Napoleon a Alexandr I. je nucen žádat o příměří.

V. Mír v Tylži a Metternichovy obavy

V červenci 1807 je podepsán mír v Tylži, po kterém musí Alexandr I. uznat kontinentální blokádu. Metternich pozoruje toto dění velice pozorně. Jemu nebylo proti mysli, pokud mezi sebou válčí obě mocnosti. Naopak, takový otevřený konflikt mohl Rakousku pomoci. Pokud by se obě strany vyčerpaly, vyšlo by z toho vítězně právě Rakousko. Mír v Tylži však Metternichovy úvahy přerušil. Tento mír mohl Metternich považovat za jakési rozdělení sfér vlivu obou mocností v Evropě.

Rakousko přišlo po bratislavském míru o některá území, proto se rozhlíželo po jiných. Metternich předpokládal možné spory o balkánský poloostrov, který byl v hledáčku rakouské zahraniční politiky, o který ovšem mělo eminentní zájem i Rusko. Základním cílem Metternichovy politiky v této době bylo tedy zabránit jakémukoli sblížení mezi Francií a Ruskem. Tyto Metternichovy úvahy se však později ukázaly jako liché.

VI. Metternichovy úvahy o válce s Francií

Na jaře roku 1808 se Napoleon rozhodl zaútočit na Španělsko. Zde ovšem narazil na nečekaný odpor. Zprvu jasná záležitost se proměnila v něco, čemu my dnes říkáme partyzánská válka. Metternich byl o všem v Paříži velice dobře informován. Začal opětovně hodnotit postavení Napoleona. Nemohl si nevšimnout, že se víra nejbližších Napoleonových spolupracovníků v jeho neporazitelnost pomalu rozplývá. Všechny tyto postřehy samozřejmě poslal do Vídně. Tam rovněž sílily protinapoleonské nálady. Navíc se vcelku zdařila arcivévodovi Karlovi reorganizace armády a Rakousko počalo tajně zbrojit.

Metternich ovšem podcenil schopnosti Napoleonovy armády, podcenil i loajálnost vojáků ke svému veliteli, zejména však podcenil činnost francouzské tajné služby. Ta o jeho názorech věděla z přečtených hlášení pro Vídeň. A došlo k tomu, že se Metternich nevědomky choval přesně tak, jak si přál sám Napoleon.

Chování Metternicha skutečně hrálo Napoleonovi do not. Jeho hlavním záměrem bylo získat na svou stranu Prusko a Rakousko. Díky spojenectví s těmito státy se pak mohl pustit do své nejdůležitější akce, útoku na Rusko. Proto hodlal nechat rakouskou armádu zaútočit, poté ji zničí a tímto vítězstvím si zajistit závislost Rakouska.

V listopadu 1808 odjíždí Metternich do Vídně, aby zjistil náladu vídeňské společnosti. Tam vidí neustále sílící chuť k nové válce s Francií. I nejvyšší vídeňská společnost je pro válku. Důrazně proti válce se staví snad jen arcivévoda Karel, který jakožto vrchní velitel ozbrojených sil zná opravdovou údernost své armády. Ví velice dobře, že přes relativně dobře pokračující proces reorganizace armády se rakouská armáda s Napoleonovou nemůže srovnávat. Navzdory arcivévodovým protestům se však císař rozhodl pro válku.

V lednu příštího roku je již Metternich opět v Paříži. Zde se setkává s Talleyrandem, který mu nabízí své služby. Metternich přijímá a zároveň v tom vidí další důkaz "rozkladu" Francie. Schyluje se tedy k další válce mezi Rakouskem a Francií.

VII. Válka s Francií a vídeňský mír

V dubnu 1809 překročily rakouské jednotky (rozložené do tří armád pod vedením arcivévody Karla) řeku Inn. To znamená počátek nového konfliktu. Rakousko zůstalo osamoceno, neboť Prusko zůstalo neutrální, Rusové posílili pouze své západní hranice a Velká Británie neměla způsob, jakým by mohla efektivně zasáhnout.

Zpočátku je rakouská armáda úspěšná. Reorganizovaná armáda dokonce poráží Napoleona v bitvě u Aspern. Poté se ovšem začíná ukazovat převaha Francouzů, korunovaná úspěchem v rozhodující bitvě u Wagramu. Vítězství u Wagramu hraje tedy Napoleonovi do not. Opět je rakouská armáda poražena a Metternich doporučuje Františkovi I., aby kapituloval.

Mírová smlouva je sepsána v Schönbrunnu 14. října 1809. Rakousko ztrácí další území a je odtrženo od moře. Přesto to pro Rakousko mohlo dopadnout mnohem hůře, Napoleon však s ním měl své úmysly.

Pokud bychom měli hodnotit Metternichovu úlohu v této válce, musíme ji označit za nesmírně důležitou, ovšem v tom špatném slova smyslu. Metternich neuvěřitelně podcenil možnosti Napoleona a svými neuváženými zprávami přispěl k porážce Rakouska.

Přesto však nová porážka Rakouska přinesla Metternichovi další postup. Po Slavkovu se stal velvyslancem v Paříži, po porážce u Wagramu se stává novým ministrem zahraničních věcí Rakouska. Stává se tak druhým nejmocnějším mužem Habsburské monarchie.

VIII. Politický triumf v podobě sňatku

V listopadu 1809 se Metternich z důvěrných zdrojů dozvídá, že se Napoleon hodlá rozvést s císařovnou Josefínou a že uvažuje o sňatku s ruskou arcikněžnou. Úvahy o možném spojení Francie s Ruskem vyvolaly nejen u Metternicha obrovské obavy. Stejné zděšení z tohoto spojenectví bylo pochopitelně i v Londýně. Metternich začíná přemýšlet o stejných věcech, jako po podepsání míru v Tylži. Tentokrát by to ovšem bylo spojení ještě mnohem horší, neboť by bylo stvrzeno sňatkem. Proto přijímá Metternich s velikým uspokojením zprávu, že je s tímto sňatkem v Rusku nesouhlas. Když je tento nesouhlas definitivně tlumočen, napadá Metternicha možný sňatek Napoleona s dcerou Františka I.

Proto okamžitě začíná připravovat Františka I. na tuto alternativu. Je si samozřejmě vědom, s jakou nelibostí by to nesla vídeňská společnost, proto musí jednat velice obezřetně. Složitá jednání nakonec vedla k úspěšnému cíli a na jaře roku 1810 dochází ke svatbě Napoleona s Marií Luisou.

Období svatby je pro Metternicha vyplněno složitými jednáními. Nejprve musí ujistit Rusko, že tento svazek není namířen proti němu. Dále pak jedná s Napoleonem a získává příslib na zahraniční půjčku. Největším Metternichovým úspěchem je, že Napoleon zrušil tajný dodatek k vídeňskému míru, podle kterého směla mít rakouská armáda pouze 150 000 mužů. Důležitou věcí se stává fakt, že si Metternich získal naprostou důvěru Napoleona.

IX. Spojenecká smlouva s Francií

Již od roku 1810 bylo Metternichovi jasné, že válka mezi Francií a Ruskem je nevyhnutelná. Snaží se tedy vykalkulovat možnost, která bude pro Rakousko nejvýhodnější. Buď se může spojit s Francií nebo zůstane neutrální. Neutralitu však zavrhl. Jednak by nemusela být Napoleonem respektována, ale hlavně po vítězství nad Ruskem, o kterém Metternich nepochyboval, by Rakousko nezískalo nic. Proto se rozhodl pro spojenectví. Spojenectví ovšem takové, kterým by toho Rakousko příliš nedalo, ale naopak po vítězství co nejvíce získalo.

14. března 1812 byla podepsána spojenecká smlouva s Francií. Rakousko muselo dodržet kontinentální blokádu a do války mohlo vyslat pouze pozorovací sbor o 30 000 mužích. Jedním z důležitých dodatků k této smlouvě bylo, že velitelem rakouské armády bude Rakušan. Tato smlouva byla obrovským triumfem Metternichovy diplomacie. Rakousko skutečně přispělo pouze trochou, zato však po vítězství by získalo mnoho. Navíc, aby se Metternich pojistil, jedná tajně s Ruskem a tvrdí, že bylo Rakousko k této smlouvě donuceno.

X. Tažení do Ruska

V červnu 1812 zaútočil Napoleon na Rusko. Až do října Napoleon postupuje. Po bitvě u Bereziny musí ruský velitel generál Kutuzov ustoupit až za Moskvu. V této chvíli je Metternich naprosto spokojen a chystá se nabídnout jako zprostředkovatel míru. Napoleon ovšem přichází do vypálené Moskvy a je nucen ustoupit před příchodem zimy. Car Alexandr pochopitelně odmítl kapitulaci a karta se začíná obracet. Z více než půlmilionové armády, se kterou Napoleon zaútočil na Rusko, se vrátila pouze hrstka promrzlých vojáků.

Francouzi jsou vytlačeni z Ruska a car Alexandr se i přes Kutuzovův nesouhlas rozhodl Napoleona pronásledovat až daleko za své hranice.

To se Metternichovi vůbec nelíbilo. Jednak expanze Ruska mohla ohrozit úmysly Rakouska ve východní a střední Evropě, kde očekával spory například o Halič, ale zejména znamenal Alexandrův postup pokračování války, kdežto Metternich si přál mír, neboť jedině ten zabezpečí zachování pořádku v Evropě.

XI. Rakousko dočasně neutrálním státem

Po porážce Napoleona si Metternich uvědomuje nebezpečí smlouvy s Francií. Přesto však vyčkává a místo jednoznačného rozhodnutí připravuje neutralitu Rakouska. Na jeho žádost nechává František I. doplnit stavy armády. Ta se posiluje na 100 000 mužů ve zbrani. Tito muži jsou pak posláni na rakouské hranice. Zároveň Metternich prohlašuje, že pokus armády jiného státu o přechod přes rakouské hranice považuje Rakousko za vyhlášení války. To byl tedy počátek ozbrojené neutrality Rakouska.

XII. Odklon od Napoleona

V únoru roku 1813 opouští Napoleonův tábor Fridrich Vilém III. a Prusko podepisuje s Ruskem spojeneckou smlouvu. Sílí pochopitelně tlak na Rakousko, aby se připojilo k nové koalici.

Metternich se musí rozhodnout. Ví, že neutralita dlouho nevydrží a že by po porážce Napoleona Rakousko nic nezískalo. Přesto se zatím spokojil s tím, že prohlásil všechnu spolupráci s Francií za ukončenou a posílil rakouskou armádu na 200 000 mužů. Pokouší se ještě o nějaký čas déle udržet neutralitu.

Napoleon mezitím nemešká a hodlá znovu pokořit Prusko za jeho dezerci. V květnu poráží pruskou armádu u Lützenu a Budyšína. Od 4. 6. do 20. 8. je pak vyhlášeno příměří.

Toho využívá Metternich a nabízí roli zprostředkovatele míru. Podařilo se mu přimět válčící strany k jednání na kongresu v Praze. Ve skutečnosti však ani Rusko, ani Velká Británie, ale ani Napoleon mír nechtějí - přejí si válku až do konce. Proto není divu, že jednání v Praze ztroskotala. Metternich díky tomu mohl dostát svému slibu a po neúspěšných jednáních se připravovat k přechodu do protinapoleonského tábora.

XIII.Rakousko přechází ke koalici

9. září 1813 je v Teplicích sepsána spojenecká smlouva mezi Rakouskem a Ruskem, kterou Rakousko definitivně přechází do protinapoleonské koalice. Krátce na to podepisuje Rakousko spojeneckou smlouvu s Pruskem. Tato smlouva byla velice důležitá. Oba státy si zaručily neporušitelnost státního území a dohodli se na dvoustranné spolupráci v rámci střední Evropy. Metternich viděl v této smlouvě důležité spojení dvou středoevropských mocností, které vytvoří bariéru, která odolá do budoucna případným útokům ze západu i z východu. V říjnu 1813 přicházejí do koalice Velká Británie a Bavorsko.

XIV. Bitvy u Drážďan, Přestanova, Chlumce a Lipska

Týden po skončení příměří se Napoleon rozhodl k dalšímu útoku. Ve dnech 26.-27. srpna 1813 došlo k bitvě u Drážďan. Napoleon vítězí. Tím se mu naskytla jedinečná příležitost k tažení do Čech. Státy koalice rozdělily své síly do tří armád. Hlavní armáda (též nazývána "Česká armáda") měla zhruba 250 000 vojáků a operovala na severu Čech. Právě ta se měla stát terčem Napoleonova útoku. Po vítězství u Drážďan hodlal Napoleon pronásledovat ustupující vojska až do Čech, po zničení těchto vojsk chtěl se svými hlavními silami zaútočit na "Českou armádu", která právě operovala severně od Prahy. Po porážce této armády chtěl obsadit Prahu a pokračovat na Vídeň.

Za pronásledovací sbor vybral vojáky generála Vandamma. 29. srpna 1813 se Vandamme střetl s ustupujícím ruským sborem u Přestanova (poblíž Ústí nad Labem). Přesto, že měl početní převahu, prolomit ruskou obranu se mu nepodařilo. V noci po bitvě pak přišly posily oběma stranám. Den na to se obě armády střetly u Chlumce. Ztráty byly vysoké na obou stranách, tak se znovu čekalo na posily. Jako první přišla pruská armáda generála Kleista, která definitivně rozhodla o vítězství nad Vandammem. Spojenci ztratili asi 9 300 mužů, Vandamme asi 10 000 mužů. Více než tisíc Francouzů bylo zajato (mezi nimi i Vandamme), mnoho dalších přeběhlo.

Během této bitvy bylo krátce obsazeno i Ústí nad Labem. Vandamme tehdy požadoval padesát tisíc porcí chleba pro své vojáky. Jenomže Ústí v té době čítalo asi 1 500 obyvatel a tak nemohlo požadovaný příděl vydat. Proto rozhodl Vandamme město obsadit a dům od domu vybrat veškeré jídlo. Během této dvoudenní rabovací akce bylo vypáleno šest vsí, shořelo, popřípadě jinak zničeno přes 700 chalup. Celková škoda přesáhla dva miliony zlatých.

Napoleon po Vandammově porážce musel opustit svůj plán na dobytí Vídně a stáhl se k Lipsku. Zde došlo mezi 16.-19. říjnem k rozhodující bitvě celé války, ke slavné „bitvě národů“. Napoleon tuto největší bitvu 19. století prohrál a spojencům se otevřela volná cesta do Francie.

XV. Porážka Napoleona

Spojenci nezaváhali a postupovali směrem na západ. 6. listopadu připravil Metternich svému císaři slavnostní vstup do Frankfurtu.

Spojenci se nyní dohadovali o dalším postupu. V těchto nesmírně důležitých jednáních se často angažoval Metternich. Byl to právě on, komu se podařilo prosadit do čela koaličních vojsk rakouské velitele. Vrchním velitelem spojeneckých vojsk se stal Karel Schwarzenberg, náčelníkem generálního štábu Josef Radecký. Spojenci pak postupovali třemi směry proti Francii. Napoleon byl sice ještě v několika bitvách úspěšný, ale časem byl veškerý jeho odpor zlomen.

4. března podepisují spojenci smlouvu v Chaumontu. Zde se mimo jiné dohodli na tom, že budou pokračovat ve válce s Francií až do bezpodmínečné kapitulace a nikdo neuzavře separátní mír s Francií. 6. dubna 1814 se rozhodl Napoleon abdikovat.

XVI. Vídeňský kongres

Napoleonovi byl ponechán císařský titul a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, který mu byl propůjčen. V červnu 1814 dochází v Londýně k prvnímu setkání představitelů vítězného tábora. Zde se však již ukazují trhliny uvnitř samotné koalice. Metternich nehodlal Francii srazit na kolena. Byl si vědom toho, že za několik let by si to vyžádalo francouzskou odvetu. Šlo mu nyní o restauraci poměrů z doby před válkou. S těmito úmysly také vstupuje do mírového kongresu, který se má uskutečnit právě ve Vídni. To byl další Metternichův triumf.

Vídeňský kongres je svolán na říjen. Původně plánovaný jako šestinedělní se protáhl na půl roku. Během října dochází k bilaterálním jednáním. Neshod je více než dost. Velký spor se rozhořel zejména o Knížectví Varšavské. O ně mělo zájem Rusko. Po třetím dělení Polska však mělo připadnout Prusku. Prusko bylo ochotno vzdát se ho, ovšem ve prospěch Saska. S tím ovšem kategoricky nesouhlasil Metternich.

Mezitím přijíždí za Francii do Vídně Talleyrand, který prohlašuje všechna dosavadní jednání za nezávazná. Sílí i radikalismus Pruska.

V lednu 1815 dokonce podepisují Británie spolu s Rakouskem a Francií obranný pakt proti Prusku. K dovršení problémů se Napoleon opět dostává do Paříže. Je však v rozhodující bitvě u Waterloo poražen vojsky generálů Wellingtona a včas přispěchavšího Blüchera.

Nakonec došlo mezi jednajícími ve Vídni k dohodě. Ožehavá byla zejména otázka Německa. Nakonec se rozhodlo, že bude vytvořen "Německý spolek". V čele spolku bude rakouský císař. Rakousko navíc získalo Tarnopolskou oblast, Lombardii, Salzburg a vliv v celé Itálii. Nazpět pak získalo Benátsko, Dalmácii a Istrii.

Rakousko tedy značně posílilo a zajistilo si rozhodující slovo ve střední Evropě.

Závěr

Klemens Metternich byl jednou z nejdůležitějších postav napoleonských válek. I přes mnoho diplomatických chyb, kterých se bezesporu dopustil a za něž Rakousko zaplatilo, to byl právě on, kdo se dokázal včas vyvléknout se smlouvy s Napoleonem a přejít do tábora koalice. Časem si pak vypěstoval instinkt, díky kterému dokázal s naprostou jistotou předvídat budoucí vývoj.

Byl konzervativním politikem, který se bránil jakýmkoli pokusům o změnu pořádku. Chtěl mít Evropu rozdělenou do neměnících se sfér vlivu. Viděl možnost vytvoření silné střední Evropy, která by dokázala odolat útokům z východu i západu.

Tyto jeho vize je možno klasifikovat různě. Ale například jeho postoj k otázce budoucnosti Francie lze hodnotit jako nadčasový. Proč například Francouzi po první světové válce předložili Německu Versailleskou smlouvu. Pokud by tuto smlouvu sepisoval Metternich, jistě by Německo tolik neponížil. A dost možná, že by se tím zabránilo vypuknutí druhé světové války...

Je pravdou, že je u nás osobnost Metternicha značně negativně chápána díky jeho působení po vídeňském kongresu. Pokud ho však chceme hodnotit objektivně, musíme minimálně připustit, že byl průkopníkem moderního pojetí diplomacie.

Seznam použité literatury:
Böhrer, K. 1984: Völkerschlacht bei Leipzig. Berlin.
Čornej, P.-Bělina, P. 1993: Slavné bitvy naší historie. Praha.
Halada, J. 1988: Metternich kontra Napoleon. Praha.
Herre, F. 1996: Metternich. Praha.
Klíma, A. 1976: Na prahu nové společnosti. Praha.
Polišenský, J. 1971: Napoleon a srdce Evropy. Praha.
Regan, G. 1994: Rozhodující bitvy. Praha.
Švankmajer, M. 1955: Bitva u Přestanova a Chlumce 1813. Ústí nad Labem.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více