.
V období jara 1997 a léta 1999, žilo Čečensko navenek relativním mírovým životem.
Skutečnost ale byla mnohem horší. Peníze se získávali jak standardními únosy rukojmích, tak paděláním peněz, obchodem s drogami a hlavně z ilegální těžby a distribuce kradené ropy z ropovodu Baku-Novorossijsk. Prezident Maschadov musel neustále bojovat o moc a kontrolu nad Čečenskem s vůdci různých klanů, mafiány a také populárními "polními veliteli", kteří využívali obrovskou chudobu místních obyvatel. Ti si ve svých "újezdech" dělali společně se svými žoldnéřskými kumpány svou vlastní politiku a oficiální vládě se podřizovali jen formálně. Několik bývalých pionýrských táborů bylo přebudováno na výcviková centra teroristů, pokrývajících celé spektrum guerillových a teroristických zručností. V červenci 1998 došlo k rozsáhlým přestřelkám ve městě Gudermes, kontrolovaném bratry Jamadájevovými (stojícími na straně Maschadova) a bojůvkami radikálních wahhábistú. A násilí dál pokračovalo. Například v říjnu byl pumou zabit Šahid Bargišev, hlavný čečenský představitel pro boj s únosy a počátkem prosince téhož roku byl unesen Mansur Tagirov, vrchní čečenský prokurátor. Pro vládu A. Maschadova to byl hořký políček, ale sám zůstal zcela bez podpory a nebyl sto s tím něco udělat. 19. března 1999 bylo při teroristickém útoku na tržiště ve Severoosetském Vladikavkazu zabito padesát lidí. A v dubnu bylo při přepadu kolony ruských vojsk na území Ingušska zabito několik vysokých důstojníků. Ve všech případech se k útokům přihlásili místní "osvobozenecké" fronty, z velké části pod vlivem čečenských a mezinárodních teroristů. Důvod k válce
Nikdo už nezjistí, co se stalo ve válkou unaveném mozku "generála" Šamila Basajeva (po skončení "první" války byl formálně jmenován do hodnosti "divizního generála" ozbrojených sil Čečenské republiky Ičkerija), který mohl svůj život pohodlně dožít jako válečný hrdina. Místo toho v srpnu roku 1999, podpořil "osvobozovací výpravu" několika stovek čečenských ozbrojenců do sousedního Dagestánu. Snad podlehl lákadlu stát se vůdcem vlastního "emirátu", když už doma neuspěl proti Maschadovovi. Tak jako i v předcházející válce i následující události jsou zamlženy množstvím fám a oboustranné propagandy. Motivace a činy jednotlivých aktérů je možné rekonstruovat jen velice těžce, protože mnohé informace zůstávají veřejnosti nedostupné. Shoda panuje alespoň na faktu, že počátkem srpna, několik stovek čečenských a dagestánských bojovníků překročila horský průsmyk na Dagestánské území v okresu Cumadin a ve vesnici Agvali se pokusili vyhlásit "islámský stát". Zároveň bylo obsazeno několik dalších pohraničních vesnic i v sousedním okresu Botlich. Situace se vyhrotila 9. srpna, kdy při útoku na polní letiště byli minometnou palbou zasaženy dva vrtulníky Mi-8. 10. srpna se oddíly útočníků přesunuli do blízkosti vesnice Tando a jejich přítomnost byla hlášena i nedaleko správního střediska okresu Botlich. Další ruský vrtulník byl ostřelován už následujícího dne u vesnice Novokuli v okresu Novolakskoje. Při následném nouzovém přistání byl kromě jiných důstojníků zraněn i gen.por. Viktor Kuzněcov.
Za celou akcí stáli kromě Basajeva a jeho arabského spojence Ibn Chattaba, i místní dagestánští wahhábisté, sdružení pod vedením předsedy vlády "islámského Dagestánu", S. Ramazanova a také jistého N. Chačilájeva. V jejich řadách bojovalo také mnoho dobrovolníků z okolních kavkazských zemí a žoldnérů ze střední Asie a arabských zemí. Jejich oddíly byli vyzbrojeny velkým množstvím zbraní a munice, ale na druhé straně disponovali jenom malým množstvím těžších podpůrných zbraní. Místní obyvatelé na překvapení nejevily přílišné nadšení nad jejich akcí a převážně se stavěli proti této "bratrské pomoci".
Oproti předchozím událostem byla reakce federálních ruských i místních správních orgánů mnohem promyšlenější. Jednotky SKVO, pod velením gen.plk. Viktora Kazanceva byli uvedeny do stavu nejvyšší bojové pohotovosti. Pro zabezpečení týlu byli mobilizováni příslušníci milice a posíleni byli pohraničníci. V první fázi se jednalo o dva armádní motostřelecké prapory od 136. OMsBr., motorizovaný oddíl zformovaný z příslušníků 102. OBrON VV MV a oddíl speciálního určení MV "Rus". Přispělo i místní vedení oddílem OMON (v podstatě zesílený motostřelecký prapor) dagestánského ministerstva vnitra. Tyto jednotky se ale místo okamžitého útoku na nepřátelské pozice soustředily na izolování enkláv ozbrojenců a vyčkávaly na příchod dalších posil. Ruské velení se poučilo z chyb minulosti a snažilo se nad ozbrojenci dosáhnout početní převahy. Posily přišly v podobě oddílu výsadkářů z Uljanovska a Pskova. Později se do bojů zapojili i příslušníci "elitní" Stavropolské výsadkové brigády, motostřelecký pluk z Volgogradu a horské jednotky 58. armády. Leteckou podporu zabezpečovalo několik desítek vrtulníků a letounů. Po asi dvou týdnech bojů byli oslabené nepřátelské oddíly vytlačeny z vesnic v obou příhraničních okresech a ustoupily do Čečenska. Ruské letectvo provedlo několik desítek průzkumných a bojových letů a společně z dělostřelectvem se významně podílelo na zablokování ozbrojenců v jejich pozicích a na jejich odříznutí od zásobování. Na vypuzení nepřátel z jejich zákopů a polních úkrytů bylo "neoficiálně" použito i několik tzv: objemově-detonujících pum typu ODAB-500. Poté se pozornost přesunula na dvě polo-nezávislé "islámské" enklávy ve vesnicích Karamachi a Čabanmachi v Bujnakském okrese v centrálním Dagestánu. Ruské jednotky se i zde dostaly do prudkých bojů s dobře opevněnými a vyzbrojenými obránci. Během bojové činnosti na podporu pozemních vojsk zde také havaroval jeden letoun Su-25, z největší pravděpodobností po technické závadě. Ještě v průběhu bojů v Bujnaksku, se silný oddíl čečenských bojovníků opětovně zformoval a vpadl na území Dagestánu v Novoľakském okrese. Ruské velení bylo nenadálým vývojem překvapeno, ale ve spolupráci z dagestánskými Omonovci a místními milicionáři se do 12. září podařilo ozbrojence vytlačit a obsadit i jejich pozice ve zmíněných vesnicích. Změny, které proběhly v posledních třech letech na úrovni velení a řízení vojsk sice přinesly zlepšení vzájemné komunikace a koordinace mezi jednotlivými druhy nasazených jednotek, ale tato doba byla příliš krátká na důkladné osvojení si nových operačních postupů. K dosažení patřičné úrovně vzájemné koordinace bude třeba ještě mnoho společných štábních a polních cvičení. Podle oficiálních údajů bylo během bojů v Dagestánu zabito 275 federálních vojáků a dalších 937 zraněno. Ztráty místních ozbrojených složek a dobrovolníků se odhaduji na několik desítek mrtvých a raněných. Ztráty čečenských a dagestánských ozbrojenců se nepodařilo hodnověrně zjistit ale podle informací byla většina jejich oddílů v bojích výrazně oslabena.
Situace dále eskalovala po sérii teroristických útoků na obytné domy v Moskvě, Volgodonsku, Bujnaksku a Kaspijsku, které si vyžádaly více jak tři sta obětí. Ruské úřady obvinily z atentátů muslimské radikály a nepřímo i čečenské vedení. Tato závažná obvinění byla později několikrát podrobena kritice a ozvala se i tvrzení, že za atentáty stojí ruské tajné služby, které se snažily získat záminku pro rozpoutání války. V součastné době není možné určit, nakolik jsou tyto domněnky založeny na faktech, ale je pravda, že se kolem nich vyskytlo podezřele mnoho podivných okolností (podobně jako po událostech z 11. září). Neprodleně padlo rozhodnutí uzavřít čečenské hranice a zamezit tak infiltraci ozbrojenců do Dagestánu a Ingušska. Přenesení bojů na území Čečenska a jeho obsazení se zatím neplánovalo a ruští politici to popírali, i když už probíhal intenzivní kosmický a letecký průzkum. Ten se soustředil zejména na oblast Vedeno a Urus-Martan, kde mělo svoje základny několik nejznámějších polních velitelů. Velmi aktivně se na něm podílely letouny typu Su-24MR "Fencer", společně s vrtulovými letouny An-30B "Clank". Je pravděpodobně, že bylo nasazeno i menší množství výkonných letounů MiG-25RBš "Foxbat". Počátkem září podniklo ruské letectvo několik náletů už i na zásobovací základny a výcvikové tábory v Čečensku. Přestože někteří velitelé navrhovali nasazení těžkých bombardérů Tu-22M3 "Backfire", podle velitele ruského letectva gen. plk. Anatolije Korňukova byla tato varianta zamítnuta.
V Dagestánu, Ingušsku a jihoruských okresech připraveno více jak 50 000 ruských vojáků. Základem byly motostřelecké a tankové jednotky 58. armády SKVO, dále gardové obrněné a motostřelecké jednotky Moskevského, Leningradského, Volžsko-Uralského a Sibiřského okruhu. Velkou posilou pro ruské jednotky bylo také několik výsadkářských praporů a útvarů námořní pěchoty z Kaliningradu. Kvůli zlepšení vzájemné komunikace a zjednodušení rozhodovacích procesů na nejvyšších stupních velení byla vytvořena Sdružená skupina vojsk (Objedinnenaja Gruppirovka Vojsk) v Mozdoku. Ta zahrnovala štábní útvary SKVO, 58. armády, Ministerstva vnitra, FBS, Pohraničních vojsk, Ministerstva pro mimořádné situace a Železničního vojska. Velitelem byl jmenován gen. plk. Viktor Kazancev, náčelníkem štábu pak gen. por. Alexandr Baranov. Z jednotek na dagestánském území byla zformována "Východní" skupina pod velením gen. por. Genadije Troševa, "Severní" skupina byla svěřena pod velení gen. por. Vladimira Bulgakova a "Západní" skupina pod velení gen. por. Vladimira Šamanova. Leteckou podporu ruských jednotek měly zabezpečit bojové letouny a vrtulníky 4. letecké armády (s podporou několika leteckých oddílů ze stavu Privolžského vojenského okruhu). Již v průběhu září dosáhla koncentrace vrtulníkových jednotek značné výše. Kromě asi třiceti bitevních Mi-24V/P "Hind a podobného množství víceúčelových Mi-8T/MT "Hip", zde bylo umístěno i osm těžkých dopravních Mi-26 "Halo". Polovina vrtulníků byla přidělena pod velení tří operačních skupin ruských pozemních vojsk (na letištích Kaspijsk, Boľšobredičinskaja a Gizeľ) a zbylé byly umístěny na základně v Mozdoku, jako operační záloha. Tyto jednotky doplňovaly další stroje z leteckých jednotek MV a Pohraniční stráže.
Ani druhá strana nezahálela, bylo vyhlášeno stanné právo a prezident Maschadov vyhlásil mobilizaci. Čečenské oddíly tvořilo celkem asi 15 tisíc vojáků "Národní gardy", příslušníků "klanové" milice, pohraničníků a také několik set žoldnérů z Afganistanu, Bosny, Turecka a arabských zemí. Po ztrátách v první válce jejich výzbroj tvořilo pouze několik provozuschopných tanků a pár desítek obrněných transportérů různých typů. Na rozdíl od první války se teď čečenské protiletadlové jednotky musely spoléhat spíše na osvědčené protiletecké kanóny ZU-23-2 nebo velkorážní kulomety DšK a NSV kalibru 14,5 a 12,7 mm. Z arzenálu přenosných protiletadlových střel se zde vyskytovalo určité množství starších typů Strela-2 a 3, nebo modernějších Igla-1. Z Afganistanu se podařilo propašovat i pár amerických FIM-92A Stinger, ale jejich nasazení bylo limitováno nedostatkem výcviku obsluh a stářím samotných raket.
V období jara 1997 a léta 1999, žilo Čečensko navenek relativním mírovým životem.
Skutečnost ale byla mnohem horší. Peníze se získávali jak standardními únosy rukojmích, tak paděláním peněz, obchodem s drogami a hlavně z ilegální těžby a distribuce kradené ropy z ropovodu Baku-Novorossijsk. Prezident Maschadov musel neustále bojovat o moc a kontrolu nad Čečenskem s vůdci různých klanů, mafiány a také populárními "polními veliteli", kteří využívali obrovskou chudobu místních obyvatel. Ti si ve svých "újezdech" dělali společně se svými žoldnéřskými kumpány svou vlastní politiku a oficiální vládě se podřizovali jen formálně. Několik bývalých pionýrských táborů bylo přebudováno na výcviková centra teroristů, pokrývajících celé spektrum guerillových a teroristických zručností. V červenci 1998 došlo k rozsáhlým přestřelkám ve městě Gudermes, kontrolovaném bratry Jamadájevovými (stojícími na straně Maschadova) a bojůvkami radikálních wahhábistú. A násilí dál pokračovalo. Například v říjnu byl pumou zabit Šahid Bargišev, hlavný čečenský představitel pro boj s únosy a počátkem prosince téhož roku byl unesen Mansur Tagirov, vrchní čečenský prokurátor. Pro vládu A. Maschadova to byl hořký políček, ale sám zůstal zcela bez podpory a nebyl sto s tím něco udělat. 19. března 1999 bylo při teroristickém útoku na tržiště ve Severoosetském Vladikavkazu zabito padesát lidí. A v dubnu bylo při přepadu kolony ruských vojsk na území Ingušska zabito několik vysokých důstojníků. Ve všech případech se k útokům přihlásili místní "osvobozenecké" fronty, z velké části pod vlivem čečenských a mezinárodních teroristů. Důvod k válce
Nikdo už nezjistí, co se stalo ve válkou unaveném mozku "generála" Šamila Basajeva (po skončení "první" války byl formálně jmenován do hodnosti "divizního generála" ozbrojených sil Čečenské republiky Ičkerija), který mohl svůj život pohodlně dožít jako válečný hrdina. Místo toho v srpnu roku 1999, podpořil "osvobozovací výpravu" několika stovek čečenských ozbrojenců do sousedního Dagestánu. Snad podlehl lákadlu stát se vůdcem vlastního "emirátu", když už doma neuspěl proti Maschadovovi. Tak jako i v předcházející válce i následující události jsou zamlženy množstvím fám a oboustranné propagandy. Motivace a činy jednotlivých aktérů je možné rekonstruovat jen velice těžce, protože mnohé informace zůstávají veřejnosti nedostupné. Shoda panuje alespoň na faktu, že počátkem srpna, několik stovek čečenských a dagestánských bojovníků překročila horský průsmyk na Dagestánské území v okresu Cumadin a ve vesnici Agvali se pokusili vyhlásit "islámský stát". Zároveň bylo obsazeno několik dalších pohraničních vesnic i v sousedním okresu Botlich. Situace se vyhrotila 9. srpna, kdy při útoku na polní letiště byli minometnou palbou zasaženy dva vrtulníky Mi-8. 10. srpna se oddíly útočníků přesunuli do blízkosti vesnice Tando a jejich přítomnost byla hlášena i nedaleko správního střediska okresu Botlich. Další ruský vrtulník byl ostřelován už následujícího dne u vesnice Novokuli v okresu Novolakskoje. Při následném nouzovém přistání byl kromě jiných důstojníků zraněn i gen.por. Viktor Kuzněcov.
Za celou akcí stáli kromě Basajeva a jeho arabského spojence Ibn Chattaba, i místní dagestánští wahhábisté, sdružení pod vedením předsedy vlády "islámského Dagestánu", S. Ramazanova a také jistého N. Chačilájeva. V jejich řadách bojovalo také mnoho dobrovolníků z okolních kavkazských zemí a žoldnérů ze střední Asie a arabských zemí. Jejich oddíly byli vyzbrojeny velkým množstvím zbraní a munice, ale na druhé straně disponovali jenom malým množstvím těžších podpůrných zbraní. Místní obyvatelé na překvapení nejevily přílišné nadšení nad jejich akcí a převážně se stavěli proti této "bratrské pomoci".
Oproti předchozím událostem byla reakce federálních ruských i místních správních orgánů mnohem promyšlenější. Jednotky SKVO, pod velením gen.plk. Viktora Kazanceva byli uvedeny do stavu nejvyšší bojové pohotovosti. Pro zabezpečení týlu byli mobilizováni příslušníci milice a posíleni byli pohraničníci. V první fázi se jednalo o dva armádní motostřelecké prapory od 136. OMsBr., motorizovaný oddíl zformovaný z příslušníků 102. OBrON VV MV a oddíl speciálního určení MV "Rus". Přispělo i místní vedení oddílem OMON (v podstatě zesílený motostřelecký prapor) dagestánského ministerstva vnitra. Tyto jednotky se ale místo okamžitého útoku na nepřátelské pozice soustředily na izolování enkláv ozbrojenců a vyčkávaly na příchod dalších posil. Ruské velení se poučilo z chyb minulosti a snažilo se nad ozbrojenci dosáhnout početní převahy. Posily přišly v podobě oddílu výsadkářů z Uljanovska a Pskova. Později se do bojů zapojili i příslušníci "elitní" Stavropolské výsadkové brigády, motostřelecký pluk z Volgogradu a horské jednotky 58. armády. Leteckou podporu zabezpečovalo několik desítek vrtulníků a letounů. Po asi dvou týdnech bojů byli oslabené nepřátelské oddíly vytlačeny z vesnic v obou příhraničních okresech a ustoupily do Čečenska. Ruské letectvo provedlo několik desítek průzkumných a bojových letů a společně z dělostřelectvem se významně podílelo na zablokování ozbrojenců v jejich pozicích a na jejich odříznutí od zásobování. Na vypuzení nepřátel z jejich zákopů a polních úkrytů bylo "neoficiálně" použito i několik tzv: objemově-detonujících pum typu ODAB-500. Poté se pozornost přesunula na dvě polo-nezávislé "islámské" enklávy ve vesnicích Karamachi a Čabanmachi v Bujnakském okrese v centrálním Dagestánu. Ruské jednotky se i zde dostaly do prudkých bojů s dobře opevněnými a vyzbrojenými obránci. Během bojové činnosti na podporu pozemních vojsk zde také havaroval jeden letoun Su-25, z největší pravděpodobností po technické závadě. Ještě v průběhu bojů v Bujnaksku, se silný oddíl čečenských bojovníků opětovně zformoval a vpadl na území Dagestánu v Novoľakském okrese. Ruské velení bylo nenadálým vývojem překvapeno, ale ve spolupráci z dagestánskými Omonovci a místními milicionáři se do 12. září podařilo ozbrojence vytlačit a obsadit i jejich pozice ve zmíněných vesnicích. Změny, které proběhly v posledních třech letech na úrovni velení a řízení vojsk sice přinesly zlepšení vzájemné komunikace a koordinace mezi jednotlivými druhy nasazených jednotek, ale tato doba byla příliš krátká na důkladné osvojení si nových operačních postupů. K dosažení patřičné úrovně vzájemné koordinace bude třeba ještě mnoho společných štábních a polních cvičení. Podle oficiálních údajů bylo během bojů v Dagestánu zabito 275 federálních vojáků a dalších 937 zraněno. Ztráty místních ozbrojených složek a dobrovolníků se odhaduji na několik desítek mrtvých a raněných. Ztráty čečenských a dagestánských ozbrojenců se nepodařilo hodnověrně zjistit ale podle informací byla většina jejich oddílů v bojích výrazně oslabena.
Situace dále eskalovala po sérii teroristických útoků na obytné domy v Moskvě, Volgodonsku, Bujnaksku a Kaspijsku, které si vyžádaly více jak tři sta obětí. Ruské úřady obvinily z atentátů muslimské radikály a nepřímo i čečenské vedení. Tato závažná obvinění byla později několikrát podrobena kritice a ozvala se i tvrzení, že za atentáty stojí ruské tajné služby, které se snažily získat záminku pro rozpoutání války. V součastné době není možné určit, nakolik jsou tyto domněnky založeny na faktech, ale je pravda, že se kolem nich vyskytlo podezřele mnoho podivných okolností (podobně jako po událostech z 11. září). Neprodleně padlo rozhodnutí uzavřít čečenské hranice a zamezit tak infiltraci ozbrojenců do Dagestánu a Ingušska. Přenesení bojů na území Čečenska a jeho obsazení se zatím neplánovalo a ruští politici to popírali, i když už probíhal intenzivní kosmický a letecký průzkum. Ten se soustředil zejména na oblast Vedeno a Urus-Martan, kde mělo svoje základny několik nejznámějších polních velitelů. Velmi aktivně se na něm podílely letouny typu Su-24MR "Fencer", společně s vrtulovými letouny An-30B "Clank". Je pravděpodobně, že bylo nasazeno i menší množství výkonných letounů MiG-25RBš "Foxbat". Počátkem září podniklo ruské letectvo několik náletů už i na zásobovací základny a výcvikové tábory v Čečensku. Přestože někteří velitelé navrhovali nasazení těžkých bombardérů Tu-22M3 "Backfire", podle velitele ruského letectva gen. plk. Anatolije Korňukova byla tato varianta zamítnuta.
V Dagestánu, Ingušsku a jihoruských okresech připraveno více jak 50 000 ruských vojáků. Základem byly motostřelecké a tankové jednotky 58. armády SKVO, dále gardové obrněné a motostřelecké jednotky Moskevského, Leningradského, Volžsko-Uralského a Sibiřského okruhu. Velkou posilou pro ruské jednotky bylo také několik výsadkářských praporů a útvarů námořní pěchoty z Kaliningradu. Kvůli zlepšení vzájemné komunikace a zjednodušení rozhodovacích procesů na nejvyšších stupních velení byla vytvořena Sdružená skupina vojsk (Objedinnenaja Gruppirovka Vojsk) v Mozdoku. Ta zahrnovala štábní útvary SKVO, 58. armády, Ministerstva vnitra, FBS, Pohraničních vojsk, Ministerstva pro mimořádné situace a Železničního vojska. Velitelem byl jmenován gen. plk. Viktor Kazancev, náčelníkem štábu pak gen. por. Alexandr Baranov. Z jednotek na dagestánském území byla zformována "Východní" skupina pod velením gen. por. Genadije Troševa, "Severní" skupina byla svěřena pod velení gen. por. Vladimira Bulgakova a "Západní" skupina pod velení gen. por. Vladimira Šamanova. Leteckou podporu ruských jednotek měly zabezpečit bojové letouny a vrtulníky 4. letecké armády (s podporou několika leteckých oddílů ze stavu Privolžského vojenského okruhu). Již v průběhu září dosáhla koncentrace vrtulníkových jednotek značné výše. Kromě asi třiceti bitevních Mi-24V/P "Hind a podobného množství víceúčelových Mi-8T/MT "Hip", zde bylo umístěno i osm těžkých dopravních Mi-26 "Halo". Polovina vrtulníků byla přidělena pod velení tří operačních skupin ruských pozemních vojsk (na letištích Kaspijsk, Boľšobredičinskaja a Gizeľ) a zbylé byly umístěny na základně v Mozdoku, jako operační záloha. Tyto jednotky doplňovaly další stroje z leteckých jednotek MV a Pohraniční stráže.
Ani druhá strana nezahálela, bylo vyhlášeno stanné právo a prezident Maschadov vyhlásil mobilizaci. Čečenské oddíly tvořilo celkem asi 15 tisíc vojáků "Národní gardy", příslušníků "klanové" milice, pohraničníků a také několik set žoldnérů z Afganistanu, Bosny, Turecka a arabských zemí. Po ztrátách v první válce jejich výzbroj tvořilo pouze několik provozuschopných tanků a pár desítek obrněných transportérů různých typů. Na rozdíl od první války se teď čečenské protiletadlové jednotky musely spoléhat spíše na osvědčené protiletecké kanóny ZU-23-2 nebo velkorážní kulomety DšK a NSV kalibru 14,5 a 12,7 mm. Z arzenálu přenosných protiletadlových střel se zde vyskytovalo určité množství starších typů Strela-2 a 3, nebo modernějších Igla-1. Z Afganistanu se podařilo propašovat i pár amerických FIM-92A Stinger, ale jejich nasazení bylo limitováno nedostatkem výcviku obsluh a stářím samotných raket.