Main Menu
User Menu
Reklama

Vylodění 36. pěší divize v jižní Francii

Autor : 🕔24.05.2023 📕3.376
Rozpočet valka.cz 2023 : 120.000,- Kč Příjmy k 11.07.2023 : 93.998,- Kč
♡ Chci přispět

Původně byla plánována operace Anvil, invaze do jižní Francie, na červen 1944, ve stejnou dobu jako invaze v Normandii. Byla navržena tak, aby vázala německé jednotky, které by jinak mohly být poslány do Normandie. Nakonec si spojenečtí velitelé uvědomili, že nemají dostatek vyloďovacích člunů a dvě invaze jsou nemožné.

Američtí političtí a vojenští vůdci stále podporovali druhou invazi jako způsob, jak ochránit pravý bok jednotek v Normandii před možným útokem německých sil z Itálie. Dva spojenecké proudy by se nakonec spojily a vytvořily nepřerušenou spojeneckou frontu napříč Francií. Jižní invaze by dobyla hlavní francouzské přístavy, zejména Marseille, a pomohla tak zásobování země. Jako důležitá politická perspektiva, jižní invaze by umožnila DeGaullovým jednotkám Svobodných Francouzů, aby hrály větší roli při osvobozování své vlasti. Britové, zejména premiér Winston Churchill, však byli proti operaci Anvil, jejíž jméno bylo změněno na Dragoon. Churchill upřednostňoval útok přes Balkán nebo rozšíření podpory války v Itálii. Italské kampani velel britský velitel a jakýkoli útok na Balkán by měl také britského velitele. V jižní Francii by velel americký generál, než by se síly spojily s hlavními silami z Normandie pod vedením generála Dwighta D. Eisenhowera, také Američana.

Reklama

Jen málo britských vojáků se zúčastnilo vylodění při operaci Dragoon. Americké jednotky by poskytly hlavní invazní sílu, přičemž francouzské jednotky by byly přivedeny co nejdříve by bylo možné. Americká Sedmá armáda pod velením generálporučíka Alexandra M. Patche by provedla vylodění se třemi divizemi VI. sboru generálporučíka Luciana K. Truscotta Jr. Generálmajor John E. O’Daniel velel 3. divizi, generálmajor William W. Eagles 45. divizi s původem v Oklahomské národní gardě a generálmajor John E. Dahlquist byl přiveden ze 70. divize, aby nahradil Freda Walkera jako velitel 36. divize. VI. sbor nekontroloval všechny jednotky při invazi. Výsadkovým útočným jednotkám, včetně britské výsadkové brigády a praporu lehkého dělostřelectva, velel generálmajor Robert T. Frederick, jehož stará 1. jednotka speciálních služeb, kombinující kanadské a americké jednotky, byla nyní pod velením plukovníka Edwin A. Walkera. Vylodění se zúčastnila i dvě francouzská komanda. Další pomoc měla přijít od Francouzských vnitřních sil (FFI), známějších jako makisté.

Makisté měli v poli 75 000 mužů a žen, ale jen asi jedna třetina byla ozbrojená. Hlavní část francouzských jednotek měla přijít po první vlně. Generál Jean de Lattre de Tassigny by dočasně sloužil jako velitel prvních francouzských jednotek, nasazených v jižní Francii. Operačně měly spadat jako armáda pod generála Patche. Když dorazil druhý francouzský sbor, velel De Lattre první francouzské armádě. Zůstane pod Patchem, dokud se generálporučík Jacob Devers neujme velení 6. skupiny armád.

Německá Skupina armád G pod vedením generála Johannese Blaskowitze obsadila obranné pozice na jihu Francie pod celkovým velením OB West, nejvyššího velení pro operace ve Francii. Německá první armáda v jihozápadní Francii stáhla většinu svých mužů počátkem srpna k řece Seině a LXIV. sbor byl jedinou zbývající formací. 19. armáda měla v oblasti sedm divizí, ale pouze jednu záložní divizi poblíž invazních pláží. Ve dnech před invazí byla 11. tanková divize spatřena na cestě do jižní Francie. Němci měli v oblasti útoku asi 30 000 mužů, 200 000 v dosahu několika dní pochodu a pravděpodobně dostupných dalších 50 000. Němci očekávali spojenecké vylodění zhruba tam, kdy a kde opravdu přišlo. U pobřeží byly tři hlavní horské masivy, s přírodní cestou na sever. Přímý útok na Marseille a Toulon by vyžadoval invazi na pláže se špatnou kvalitou, silně bráněné. Pláže západně od Marseille byly prvotřídní, ale vyloďovací síly by pravděpodobně narazily na oblasti, které by Němci mohli snadno zaplavit. Nejlepší oblastí pro obojživelný útok bylo pobřeží mezi Toulonem a Cannes.

Toulon byl prvním velkým spojeneckým cílem, ale několik menších přístavů, včetně St. Tropez, činilo tuto oblast velice atraktivní. Oblast invaze byla nakonec zúžena na 50 mil mezi Cape Negre na západě a Theoule-sur-Mer na východě. Tři americké pěší divize by zaútočily na úseku 30 mil v této oblasti s komandy na obou bocích. 1. jednotka speciálních služeb měla zahájit útok kolem půlnoci 15. 8. 1944 a přistát na dvou ostrovech na levém křídle pláže. Na těchto ostrovech byly očekávány silné německé dělostřelecké pozice. Brzy poté měla francouzská komanda zaútočit na obou bocích pláže. Ve stejnou dobu měli výsadkáři vyskočit v oblasti Le Muy, asi 10 mil ve vnitrozemí, vyčistit místo pro přistání kluzáků a blokovat německé protiútoky. Hlavní vylodění mělo začít v 8 hodin ráno na plážích Cape Cavalaire-Antheor Cove. Denní světlo bylo nutné pro přesné ostřelování, které vyloďovací potřebovaly, aby dostaly dostatek vojáků a zásob na břeh a obsadily nedaleké kopce. Dva pluky 3. divize přistanou nalevo, obsadí St. Tropez a vydají se směrem k Toulonu. Dva útočné pluky 45. divize přistanou ve středu spojenecké fronty, obsadí blízké kopce a Ste. Maxime. 36. divize by hrála v podstatě obrannou roli napravo.

Divize měla postupovat do blízkých kopců, navázat kontakt s výsadkáři a zmocnit se malého přístavu St. Raphael. Pouze jeden pluk měl přistát v hodině H asi čtyři míle na východ od St. Raphael. První pluk by přistál v Antheor Cove, tři míle daleko. Druhý pluk by přistál na stejné pláži, přičemž třetí by se vylodil ve 14 hodin mezi ústím řeky Argens a St. Raphael. Plánovači invaze očekávali, že by byl třetí pluk podporován částmi 45. divize. V případě potřeby však mohl třetí pluk přistát na hlavních vyloďovacích plážích na východě. Invazní konvoje odjely podle plánu a zdálo se, že vše půjde dobře. Každé předchozí vylodění na kontinentu se setkalo s tvrdým německým odporem. Byly všechny důvody očekávat těžký odpor i na Riviéře. Francouzský odpor, FFI, zasadil první úder operace Anvil/Dragoon. Po 1. 8. 1944 sabotáže v jižní Francii ztížily spojení Skupiny armád G. Němci byli nuceni používat bojové jednotky k udržení zásobovacích tras na Riviéru, protože železniční a telefonní linky byly pravidelně přerušovány. Skupina armád G měla velké problémy s komunikací s OB West v Paříži a se svými jednotkami na pobřeží Atlantiku. Hory ztěžovaly radiovou komunikaci. FFI se stala tak agresivní, že se Němci mohli pohybovat pouze ve velkých, dobře chráněných konvojích podél silnic a železnic v jižní Francii. Do srpna považoval generál Blaskowitz FFI za další účinnou armádu ve svém týlu.


Generálmajor Johannes Blaskowitz (uprostřed) při inspekci pobřežní obrany v jižní Francii v červnu 1944, dva měsíce před spojeneckým vyloděním
Bundesarchiv, Bild 183-J27018, CC-BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org


Generálmajor Wend von Wietersheim, velitel 11. tankové divize, přesouvané na jih Francie proti spojeneckému vylodění
Bundesarchiv, Bild 146-1972-031-42, CC-BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Reklama


Generálmajor John Dahlquist, velitel americké 36. pěší divize
warfarehistorynetwork.com

V době invaze kontrolovali Němci v jižní Francii již jen údolí Rhony, Carcassone a pobřeží podél Atlantiku a Středomoří. K německému zmatku přispělo rozsáhlé strategické bombardování Spojenců zničením většiny mostů přes velké řeky. Taktické bombardování a ostřelování nicméně příliš nepoškodilo německou obranu ve vyloďovací oblasti. Výsadky v časných ranních hodinách zahájily skutečnou invazi, jak tomu bylo již dříve v Normandii. S pomocí spolupracujících francouzských sil odporu a komand se výsadkářům podařilo odříznout většinu invazních pláží od posil. Němečtí velitelé se však nenechali oklamat podvodnými opatřeními, včetně falešných „výsadkářů“ podobných těm, které se používaly v Normandii. Útok na samotné pláže zahájila námořní dělostřelecká palba.

Dvě ze tří útočících divizí, 3. a 45., zaznamenaly jen bezvýznamný odpor vůči jejich vylodění. Když den 15. 8. 1944 skončil, měla 3. divize vstoupit do St. Tropez, ale už našla město osvobozené FFI a výsadkáři, kteří byli omylem do této oblasti shozeni. Na konci dne se jednotky 3. divize spojily s jednotkami 45. divize, která se nedostala tak daleko do vnitrozemí. Nicméně nepotřebovala nasazení svého třetího pluku, 179. pěšího pluku, který byl držen v záloze. Četa 45. průzkumné jednotky se setkala s výsadkáři jižně od Le Muy. 36. divize to neměla tak jednoduché. Čtyři vyloďovací pláže byly vybrány poblíž francouzského města St. Raphael, od východu na západ, Červená, Zelená, Žlutá a Modrá.


36. divize měla za úkol dobýt pláže u St. Raphael ve Francii během prvních hodin operace Anvil-Dragoon a při postupu do vnitrozemí se postavila odhodlaným nepřátelským obráncům. Tato fotografie byla pořízena o několik dní později při vykládání vybavení na zajištěných plážích.
warfarehistorynetwork.com

Žlutá pláž byla skvělé místo pro přistání, ale vojáci museli vjet do ústí řeky a potýkali se s těžkým německým ostřelováním ze všech stran. 1. prapor 141. pěšího pluku byl jediný, kdo využil Modrou pláž nejdále na východ. 2. a 3. prapor se vylodily na Zelené pláži. Zelená ani Modrá pláž se nedají nazvat plážemi v technickém smyslu slova. Úzký pruh skalnaté břidlice se tyčí v zadní části obou pláží. Za pobřežní dálnicí a železnicí, které byly paralelní s pobřežím podél útesů nad plážemi, terén stoupá do vysokých kopců. Celá oblast pobřeží byla poseta vilami, hotely a letovisky, proslulá riviéra Azurové pobřeží. Oblast byla také poseta německými obranými pozicemi. 1. prapor 141. pěšího pluku se setkal s určitým odporem, ale dokázal se rychle zmocnit výšin s výhledem na pláž a zajal 1200 německých zajatců. Prapor za tuto akci získal Prezidentskou citaci.

Další dva prapory 141. pluku přistály na Zelené pláži těsně po 8:00, proti lehkému odporu. Tyto prapory rychle obsadily výšiny poblíž této pláže. 143. pluk začal přistávat na Zelené pláži v 9:45 a brzy poté velitel divize Dahlquist a jeho štáb sledovali přistání 142. pluku na Červené pláži několik mil na západ. 2. prapor zamířil přímo na St. Raphael, ale narazil na tvrdý odpor několika německých opěrných bodů. Ve 14:00 jeho vedoucí jednotky stále nedosáhly St. Raphael.

Přistání na Červené pláži se mělo uskutečnit několik hodin poté, co přistání na Zelené pláži, aby měl 143. pluk čas, aby zamířil na západ a obsadil výšiny, dominující Červené pláži. Divize měla nakonec obsadit linii na pravém křídle sboru 12 až 15 mil do vnitrozemí. Červená pláž však byla nejsilněji opevněná. Později se zjistilo, že většina obrany Zelené pláže byla odstraněna, aby posílila sousední Červenou pláž. Těžké ostřelování a použití člunů naplněných výbušninami nedokázalo dostatečně odstranit překážky na pláži. V jednu chvíli jeden rádiem řízených člunů naložených výbušninami obrátil kurz a zamířil přímo k invaznímu loďstvu. Naštěstí se znovu otočil a najel na mělčinu v zátoce poblíž Červené pláže, aniž by explodoval.

Reklama


Američtí výsadkáři z 509. výsadkového pěšího praporu na silnici D7 u města Le Muy
warfarehistorynetwork.com


Civilisté ve městě St. Maxime vítají francouzskou jednotku stíhačů tanků 16. 8. 1944
warfarehistorynetwork.com

Náhradní plán počítal s možností vylodění 142. pěšího pluku za 141. a 143. plukem na Zelené pláži. Zjevná nevýhoda spočívala v tom, že se stěží zdálo proveditelné vylodit celou divizi s nezbytným vybavením a vozidly na jednu skalami ohraničenou pláž. 142. pluk měl nakonec přistát na Červené pláži ve 14:00, kam ho poslal velitel pluku, plukovník George E. Lynch, který se vysílačkou zeptal svého velitele praporu na zpoždění a dozvěděl se o špatných výsledcích bezpilotních člunů. V 15:15 nařídil velitel vylodění na Červené pláži, kontraadmirál Spencer Lewis, vyloďovacím člunům zamířit na Zelenou pláž. Generál Dahlquist nařídil 142. pluku přistát na Zelené pláži. St. Raphael a Červená pláž byly obsazeny z týlu během dvou dnů. Generálporučík Truscott sledoval plánované přistání na Červené pláži. Myslel, že ostřelování probíhalo dobře a byl šokován, když viděl, jak se přistávající flotila zastavila a pak se vydala zpět na moře. Jeho šéf, velitel sedmé armády Patch a vrchní velitel námořnictva, viceadmirál H.K. Hewitt, sdíleli Truscottovy pocity. Truscott odvoláním Dahlquista nebo vydáním plukovníka Lynche vojenského soudu, pokud některý z nich nařídil návrat.

„Byla to vlastně skoro jediná chyba na jinak dokonalém vylodění,“ napsal Truscott. „Zpoždění tohoto vylodění zdrželo vyčištění pláže 264A o více než a den…. Podle mého názoru to byla hrubá chyba která si zasloužila přinejmenším důtku." Jiní nesouhlasili. Nedávná historie invaze dospěla k závěru, že Truscottova kritika mohla být neoprávněná. Podplukovník Fred W. Sladen z 36. divize napsal: „17. 8. 1944: Červená pláž je dnes večer konečně otevřena. Dobře, že jsme tam nepřistáli, miny zde byly po tisících, měli bychom těžké ztráty." Odklon neovlivnil Lynchovu kariéru, nakonec odešel do výslužby z armády jako generálmajor. Na konci druhého dne hlášení 142. pluku konstatovalo: „Předmostí je nyní bezpečné a naše síly rychle postupují dál. Invaze byla provedena bleskově a za skrovných obětí."

Všechny pluky 36. divize zůstaly ve výborném stavu pro další operace. "Modrá čára" počátečního předmostí byla dosažena a Truscott vydal nové rozkazy k útoku již před setměním 16. 8. Dva hlavní přístavy francouzské Riviéry, Marseille a Toulon, byly dobyty francouzskými divizemi sedmé armády již 28. 8., mnohem dříve než se očekávalo. Zařízení přístavu byla opravena a uvedena do provozu jako hlavní zásobovací cesty pro spojenecké úsilí. 17. 8. 1944 dostala německá skupina armád G rozkaz stáhnout se zpět do pohoří Vogézy.

Zbytek srpna a větší část září probíhal závod, který brzdila jen nutnost překonat problémy se zásobováním. Ten byl pokusem zabránit stažení německých sil do silnějších pozic v horách podél německých a švýcarských hranic. Německá pobřežní obrana jihu Francie byla nedostatečná a mnoho jednotek bylo staženo do boje se Spojenci v Normandii, když si Němci uvědomili, že je to hlavní invaze. Kopcovitý terén svedl toto stažení na silnice, vedoucí podél řeky Rhone. „Dezorganizovaní Němci a jejich pokus o ústup v údolí Rhone vedly k tomu, že se tažení změnilo v boj o údolí a kontrolu nad silnicemi,“ napsal historik 142. pluku. „Jednotky postupovaly na křídlech nepřítele, ničily jeho konvoje a velké množství materiálu a personálu."

Nedostatek vozidel u amerických formací byl zřejmě překonán před 22.8., kdy dorazila taktická skupina Butler a jednotky 141. pěšího pluku do Montelimaru. Němci stahovali své jednotky v jižní Francii zpět do pohoří Vogézy. Zpravodajské zprávy naznačovaly, že se nechystají jednotky přesunout z Itálie do jižní Francie, ale bude pokračovat v budování silné obrany severně od Říma. Generálporučík Patch, velitel 7. armády, podle toho plánoval další postup. Bez obav z úderu na své boky mohl Patch použít prakticky všechny své síly k co nejrychlejšímu postupu do údolí řeky Rhony. Patch se chtěl dostat před Němce, zablokovat je a donutit je zaútočit na místa, která by si Američané vybrali. Jedno takové místo bylo severně od města Montelimar, 120 mil od invazních pláží. Údolí řeky Rhony a jeho dvě hlavní silnice vedou prakticky od severu k jihu. To byla nejrychlejší a nejlogičtější cesta pro ustupující německé síly, zvláště chráněné silnou 11. tankovou divizí, která do oblasti směřovala. Údolí má jednu zvláště významnou charakteristiku, liší se šířkou. Obvykle široká rovina, s prostorem pro manévrování podél dvou hlavních dálnic, se často zužuje. Tyto zúžení jsou jasnými místy pro obranu údolí nebo zastavení ústupu armády. Samotný Montelimar vznikl jako taková obranná pozice, římská pevnost u zvláště úzkého místa s členitými kopci a útesy poblíž obou břehů řeky. Oblasti se začalo říkat Montelimarská brána.


Task Force Butler dostala za úkol rychlý postup, aby odřízla německý ústup z jižní Francie, zatímco 36. pěší divize měla rychle postupovat a spojit se co nejrychleji s Task Force Butler
warfarehistorynetwork.com


Americký stíhač tanků M10 s pěchotou během rychlého postupu z pláží
warfarehistorynetwork.com

Taktická skupina Butler byla vytvořena jako rychlá mobilní jednotka, která by se pokusila zablokovat německý ústup. Po rozkazu ke stažení francouzských tankových jednotek z VI. sboru týden před invazí, vytvořil Truscott provizorní obrněnou skupinu z jednotek sboru. Velel jí brigádní generál Frederick B. Butler, zástupce velitele VI. sboru. Jednotka se skládala z motorizovaného pěšího praporu, 30 středních tanků, 12 stíhačů tanků, 12 samohybných děl a lehké jízdní eskadry s obrněnými auty, lehkými tanky a nákladními auty. I když byla Task Force Butler popisována jako vyvážená a pohyblivá, nebyla nijak zvlášť silná, silou někde mezi jedním a dvěma pluky.

Do 19. 8. už Butlerovy síly (k nimž byl přidán prapor 143. pěšího pluku) postupovaly na severozápad a připravovaly se zastavit Němce. Jednotka v poledne dosáhla Sisteronu, asi v polovině cesty do Montelimaru. To Patch oznámil Truscottovi, aby měl divizi připravenou k postupu na sever, ve směru Grenoble. Truscott nařídil Dahlquistovi, aby byla 36. divize připravena k postupu o den dříve. Truscott očekával, že alespoň jeden pluk z 36. divize dosáhne Sisteronu do konce toho dne. Butlerovi bylo řečeno, aby počkal na Dahlquista, ale také aby pokračoval v hlídkách na západ a zmocnil se vyvýšeného místa severně od Montelimaru.

Butler tuto zprávu ale nikdy nedostal. Hory, které ovlivňovaly rádiovou komunikaci skupiny armád G a 19. armády, ovlivnily i americkou komunikaci. Pokyny, které Butler obdržel v noci z 19. 8. uváděly, že se cíl skupiny nezměnil – průzkum na sever. Krátce před půlnocí Butler oznámil, že má v úmyslu pokračovat ráno. Hlásil také nedostatek paliva a požádal o další pokyny, zejména zda má zamířit na sever ke Grenoble nebo na západ do Montelimaru. Butler nechtěl setrvávat na místě v Sisteronu, uvnitř nepřátelského území. FFI hlásilo silné německé síly u Grenoble a jednotku 30 mil od Task Force Butler. Butler chtěl postupovat na sever, ale vyslal svého operačního důstojníka spojovacím letadlem na velitelství sboru pro konkrétnější rozkazy.

Večer 20. 8. přijel brigádní generál Robert I. Stack, asistent velitele 36. divize, s částí velitelství divize a zbývajícími dvěma prapory 143. pěšího pluku. Operační důstojník se vrátil se zprávou, že další rozkazy přijdou v noci. Stack oznámil, že 36. divize směřuje na sever a 142. pěší pluk je nyní 35 mil daleko. 141. pěší pluk bude následovat druhý den ráno. Stack varoval Butlera, že divize stále trpí nedostatkem paliva a nákladních aut a on neví, kdy dorazí. 143. pěší pluk měl zamířit na Grenoble druhý den ráno. Stack předal Butlerovi pokyny, aby zůstal v oblasti Sisternon, než dorazí většina 36. divize. Nakonec asi ve 20 hodin 20. 8. Truscott Butlerovi nařídil, aby se přesunul co nejrychleji do Montelimaru, za úsvitu příštího rána se zmocnil města a zablokoval německou ústupovou cestu. Následovala by 36. divize tak rychle, jak by to bylo možné. Drobnou změnu v rozkazech obdržel Butler brzy ráno, měl se zmocnit vyvýšeniny severně od Montelimaru a města až před setměním další den. Byly vyslány dva prapory sborového dělostřelectva, ale jen jeden pěší pluk s podpůrným dělostřelectvem, 141., se měl okamžitě připojit k Butlerovi. Zbytek divize nedostal rozkaz k přesunu do oblasti Montelimar dalších 24 hodin. Dahlquist převezme velení, jakmile dorazí na místo.

Butlerova jednotka byla přeskupena ráno 21. 8. Část sil musela být ponechána k zajištění týlu, dokud nepřijedou jednotky 36. divize. Na konci dne však byla většina Butlerových sil v okruhu 13 mil kolem řeky Rhone u města Crest. Crest byl severovýchodním rohem toho, co vešlo ve známost jako Montelimarské bojiště. Hranicí pro tuto oblast byly řeka Drome na severu, Rhone na západě, řeka Roubien na jihu a čára sever-jih od Crest po Roubien na východě. Oblast se měnila z rovinaté zemědělské půdy do drsné, kopcovité krajiny. Silnice N-7 vede přes Montelimar, dvě míle od Rhony, a pak pokračuje nahoru údolím. A vedlejší silnice, D-6, prochází Montelimarem, pak se zařízne do hornaté země, než se znovu připojí k N-7 asi 15 mil severně od města. Na obou stranách Rhony vedou železniční tratě, další trať paralelně s N-7 na západ od Rhony.

Butlerovi muži dorazili do Marsanne a zablokovali D-6 odpoledne 21. 8. Předvoj pod velením podplukovníka Josepha G. Felbera zjistil, že výšina 300, vedle N-7, s jasným výhledem na ostatní rhonské tepny, je klíčový terénní prvek. Felber, který nedokázal obsadit celý hřeben, postavil opěrné body a zátarasy. To už po silnici projížděli Němci. Felberovi muži byli za soumraku zahnáni německým útokem zpět do kopců. Američané také zničil most na N-7 přes Drome v severozápadní části oblasti, bez odporu Němců. Na severním břehu Dromu lehké tanky, vyslané z Crestu na západ, zahlédly německou kolonu nákladních aut, brodících se přes potok. Padesát těchto nákladních vozů bylo zničeno dříve, než dostala jednotka rozkaz vrátit se zpět do Crestu, aby chránila cestu do Puy St. Martin. Těsně před půlnocí 21. 8. poslal Butler vysílačkou Truscottovi zprávu, aby ohlásil příjezd své skupiny do cílové oblasti. Butler řekl, že jeho síly jsou rozprostřeny, ale s dělostřelectvem a plukem z 36. divize by nejenže mohl vydržet, ale příští odpoledne i úspěšně zaútočit na Montelimar.

Do dalšího rána ale Butlerovy síly nedostaly posily ani zásoby. Němci udeřili jako první další den. Jednotky zaútočily severně od Montelimaru a zabraly Sauzet a zatlačily Američany zpět do kopců. Tohle byla ovšem jen finta. Větší německé síly zaútočily z jihu od řeky Roubion a postupovaly dál na Puy St. Martin a Marsanne za Butlerovou obranou. Puy byl obsazen odpoledne, byla přerušena Butlerova zásobovací linie do Crestu a Sisteronu. Naštěstí Butlerova jednotka ponechala hlídku ve svém týlu u města Gap, ta byla vyproštěna 36. divizí, která dorazila včas na úspěšný protiútok na Puy. Butler si myslel, že německé útoky jsou stále jen zkouškou k určení jeho síly. Daleko větší útok očekával příští ráno, 23. 8. Žádná část 36. divize nedorazila po většinu 22. 8., jen Butlerovi vlastní muži z Gapu a průsmyku Croix de Haute a dva prapory sborového dělostřelectva. Skupině také začínala docházet tanková a dělostřelecká munice. Kolem 22. hodiny večer 22. 8. dorazil konečně 2. prapor 141. pluku.


Američtí vojáci zdraví příslušníky Francouzských vnitřních sil (FFI) v jižní Francii
warfarehistorynetwork.com


Hořící německá vozidla v Montelimaru
warfarehistorynetwork.com

Generálové Truscott a Butler kritizovali 36. divizi a její zpožděný příchod do Montelimaru. Pobočník generála Truscotta dokonce napsal do svého deníku 21. 8.1 944, "36. selhala." The U.S. Army in World War II, také známá jako Zelená kniha, vypráví: „Nedostatek posil odrážel americkou nerozhodnost. Po celý den i večer dne 21. 8. ani Patch, ani Truscott nebyli ochotni učinit z Montelimaru hlavní cíl útoku. Stále nebyli schopni předpovědět, kdy padnou Toulon a Marseille, ani potvrdit začátek úplného stažení Němců údolím Rhony." Truscott nakonec nařídil Dahlquistovi, aby se 21. 8. ve 23 hodin začal pohybovat směrem k Montelimaru. Ten večer ve 21:00 byl 141. pěší pluk v Digne, 80 mil na jihozápad od Montelimaru. Většina divize stále postupovala na sever ke Grenoblu v souladu s nejnovějšími rozkazy. Rozkazy nařídily 141. pěšímu pluku přesunout se směrem na Aspres-sur-Beach, na trase do Grenoblu a Montelimaru. Samotný 141. pluk právě dokončil o půlnoci 19. 8. dobytí města Callian, vzdáleného pouhých 16 mil od pláže.

Druhý den ráno Truscott odletěl do oblasti kolem Montelimaru, aby zjistil, co způsobuje zpoždění v postupu. Přiletěl na velitelské stanoviště 36. divize před polednem 22. 8. Štábní důstojník 141. pluku, přítomný při příletu generála Truscotta později vzpomínal, že letadlo velitele VI. sboru přistálo na silnici mezi Aspres a Sisternonem, kde postupoval 141. pluk, většinou pěšky, směrem k velitelství divize v Aspres. „Generál Truscott vystoupil z letadla a představil se. Cestoval jsem v džípu s velitelem 141. pluku plukovníkem Harmonym. Řekli jsme generálovi Truscottovi, že jsme na cestě do štábu divize. Nastoupil s námi do džípu a spěchali jsme do Aspres. Setkali jsme se s plukovníkem Stewartem T. Vincentem, náčelníkem štábu, který řekl, že generál Dahlquist je ‚někde vepředu.‘ Neměl možnost s ním komunikovat. Truscott se Vincenta zeptal, jestli dostal zprávu, kterou Truscott poslal předchozí noci Dahlquistovi, aby dostal divizi do Montelimaru co nejrychleji a blokoval silnici. Řekl, že to byl klíč k zastavení německé 19. armády. Vincent o zprávě nic nevěděl, ale Truscott požadoval, aby vedoucí centra zpráv vše prověřil. Seržant zjistil, že zpráva byla doručena pozdě v noci podplukovníkovi Fredovi W. Sladenovi, operačnímu důstojníkovi divize. Sladena zřejmě nenapadlo probudit Dahlquista. Když Sladen vstal druhý den ráno, byl Dahlquist pryč. Sladen pak šel do Gapu a Grenoblu se Stackem, asistentem velitele divize. Zdá se, že se nezmínil Stackovi o rozkazu."

"Truscott byl hořce zklamán," vzpomínal štábní důstojník 141. pluku, "a obrátil se k Harmonymu a řekl mu, aby dostal svůj co nejdříve pluk na západ, do blízkého okolí Crestu. Pak se otočil k Vincentovi a řekl mu, aby sehnal generála Dahlquista a informoval ho, aby poslal co nejdříve své jednotky do Montelimaru." Truscott se vrátil na své velitelské stanoviště a poslal Dahlquistovi písemné rozkazy. Vyjádřil zklamání z nasazení 36. divize. Podle Truscottových pamětí zdůraznil, že "Primárním posláním 36. je blokovat údolí Rhony v průrvě bezprostředně na sever od Montelimaru. Pro tento účel musíte být připraven nasadit většinu své divize.“ 19. pěší pluk měl nahradit 143. pěší pluk v Grenoblu a 45. pěší divize převezme odpovědnost za toto území. Truscott také poslal konvoj paliva k 36. divizi, což umožnilo zbytku 141. pluku dostat se k Butlerovi.

Zmatek u 36. divize se zdál být konečně vyjasněn 23. 8., kdy se divize začala přesouvat na západ a blokovat údolí Rhony. Většina 11. tankové divize se skutečně dostala jižně od Montelimaru. Průzkumný prapor divize bojoval s Butlerovými jednotkami 22. 8., zatímco většina jednotek divize blokovala silnice vedoucí k Rhoně z východu a vyloďovacích pláží. Divize pak dostala rozkaz přesunout se na sever, zaujmout pozice na vyvýšených místech kolem Montelimaru a zabezpečit silnici N-7, vedoucí na sever. 198. pěší divize také dostala rozkaz k přesunu do oblasti. Naštěstí pro Butlera, Dahlquista a Truscotta, Němci měli stejné problémy se zásobováním jako Spojenci. První jednotky se dostaly do oblasti Montelimar až 23. 8., zbytek byl očekáván až další den, ale Němci přesto hodlali převzít iniciativu. Obtížný terén překážel k okamžitému provedení Truscottova rozkazu a záznamy 141. pěšího pluku to popisují: „Celá oblast, kterou pluk cestoval, byla hornatá a zahrnovala části francouzských Alp. Většinu cesty byla k dispozici dobrá silnice, ale Němci provedli dost demoličních prací a způsobili tak četné objížďky. Nepřítel evidentně opustil sektor velmi spěšně, protože zde bylo mnoho míst, kde by mohla být provedena účinná demolice. Tato hornatá oblast byla baštou FFI a informace a pomoc, poskytovaná těmito silami, byly neocenitelné." Boje začaly opět s příchodem vedoucích jednotek 141. pěšího pluku. "Pro nás," jak plukovní historie 141. pluku uvádí, „Montelimar a týden od 24. 8. do 30. 8. byl jedním z nejtěžších týdnů války."

Plukovník Harmony byl s 2. praporem a dostal úkoly od generála Butlera. 2. prapor byl přidělen k útoku na samotný Montelimar s výchozím bodem asi 5 mil od města. Během dne byly odraženy tři německé útoky. Naštěstí pro Task Force Butler (formálně zrušené 23. 8., ale stále pohromadě) a 36. divizi, Němci také neměli v oblasti Montelimar plnou bojovou sílu. Rota A 1. praporu dokázala ovládnout severní svah výšiny 300, asi pět mil severně od Montelimaru, bez odporu. Hlavní americký útok toho dne přišel po silnici D-6 přes Sauzet směrem na Montelimar. Jednotka B ze 117. jízdní průzkumné eskadry se přesunula s rotou F, vedoucí jednotkou 2. praporu. Tanky a stíhače tanků nedorazily včas k útoku. Jak si později velitel praporu vzpomínal: „Dosáhli jsme bodu o něco více než kilometr od Montelimaru, když jsme se dostali do těžkého boje s Němci... Náš útok byl zastaven intenzivní palbou Němců."


Německé tanky z 11. tankové divize jedou po ulicích Toulouse v jižní Francii
warfarehistorynetwork.com


Americké samohybné dělo M8 míjí vrak autobusu u Montelimaru
warfarehistorynetwork.com

Butler ještě nezablokoval silnici N-7, ačkoli odpoledne 23. 8. Truscott nařídil zablokovat všechny silnice v údolí Rhony. Oba prapory byly pod německým protiútokem večer a v noci, ale držely své pozice. Němci však začali postupovat kolem jednotek v bludišti oblastních silnic. Mise 2. praporu se změnila z útoku na město na stažení do pravděpodobně lepších obranných pozic na sever od silnice východně od Montelimaru. Obě jednotky byly upozorněny na očekávaný německý útok příští ráno. Zbytek 36. divize byl na cestě, ale stále ne dost rychle.

Následující ráno začaly stále silnější německé protiútoky. Jeden byl proti 2. praporu. Velitel praporu, podplukovník James H. Critchfield, později vzpomínal: „Za úsvitu dalšího rána jsme znovu zaútočili s rotou F v čele. Byli jsme docela úspěšní a skutečně dosáhli a zablokovali silnici 7 severně od Montelimaru… Po chvíli Němci zahájili útok z vesnice, fronta se stabilizovala a změnila se v boj, který zuřil celý den. Mohu to popsat jen jako intenzivní… Během dne jsme odrazili sérii útoků různé intenzity... Postupně jsme byli nuceni se vrátit k obvodové obraně. Naše spojení vzadu bylo velmi slabé, opravdu jsme neměli týlovou oblast kromě té nahoře poblíž Marsanne. V tuto chvíli nebyly žádné stabilní linie."

Americké jednotky se držely v oblasti za pomoci dělostřelectva a další podpůrných prvků. Byly však zatlačeny zpět od silnice N-7, jejich primárního cíle v oblasti. Zdálo se, že se Dahlquist více zajímá o udržení své pozice, než o jakékoliv aktivní nasazení proti německé ústupové cestě. 142. a 143. pěší pluk stále ještě nebyly v oblasti a dostávaly z velitelství divize matoucí rozkazy. Truscott mluvil s Dahlquistem, opět připomínal veliteli divize, aby zablokoval N-7. Člověk si může jen představovat, co by Truscott řekl, kdyby se dozvěděl, že kopie Dahlquistových operačních pokynů na další den padly do německých rukou. Styčný důstojník je nechal v džípu, když prchal od německého zátarasu. Naštěstí všechny jednotky 36. pěší divize dorazily na bitevní pole v noci.

Komplexní německý bitevní plán pro 25. 8. plánoval útoky ze šesti různých směrů. Pokud by vše šlo dobře, byli by schopni obklíčit a zničit 36. divizi a operační skupinu Butler. Koordinace se však ukázala jako nemožná a útoky měly různý stupeň úspěchu. Jedna bojová skupina z 11. tankové divize, vytvořená kolem praporu tankových granátníků, zaútočila na východ podél řeky Drome od N-7 na severu bitevního pole. Útok začal těsně před polednem, dosáhl Grane před 14:00 asi na půli cesty do Crestu. Další německé jednotky se zmocnily města Allex severně od Drome zhruba ve stejnou dobu.

Dahlquist poslal to, co zbylo z Task Force Butler, slabý prapor s podporou, severně od Puy na půli cesty do Crest, aby pokryl svou zásobovací trasu. Butler poslal tankovou četu směrem na Grane. Ta nebyla schopna znovu dobýt město, ale ustavila blokovací pozici těsně u města. V této oblasti nepřišly další německé útoky. Zdálo se, že Němci v Grane byli spokojeni s obranou svých zisků, zatímco jejich útoky v jižní část bitevního pole mnoho nedosáhly.

Hlavní americká ofenzíva toho dne byl útok přímo na silnici N-7. Oblast výšina 300 - La Coucourde, asi pět mil severně od Montelimaru, nebyla po většinu dne Němci bráněna. Nicméně bráněná šestimílová fronta znemožnila plukovníkovi Harmonymu soustředit 141. pěší pluk až do pozdních nočních hodin. V 16:00 jednotky 2. praporu 143. pěšího pluku zajistily severní část výšiny 300. 1. prapor 141. pěšího pluku se přesunul přímo na silnici. Jednotky německé bojové skupiny v oblasti byly odraženy. V 19 hodin americká střelecká rota (později posílena další rotou), čtyři tanky a sedm stíhačů tanků, ustavily zátaras.

Německé jednotky se opět hromadily jižně od Montelimaru. Americké dělostřelectvo bránilo Němcům shromáždit se k protiútoku až do noci, ale plukovník Harmony se obával, zda lze silnici udržet. Německý tlak na zbytek jeho pluku znemožňoval posílení blokujících jednotek. Měl potíže s jejich zásobováním. Plukovník navrhl, aby se jednotka na noc stáhla do nedalekého průsmyku u výšiny 300 a vyhodila do povětří před odchodem několik mostů. Mohli se vrátit ráno. Dahlquist tuto myšlenku vetoval v souladu s Truscottovými rozkazy.

V té době generálmajor Wend von Wietersheim, velitel 11. tankové divize a velitel dočasného sboru sdružujícího 11. a 198. pěší divizi, byla rozloben, že jeho plány a muži při udržení otevřené ústupové cesty selhaly. Vytvořil útočnou jednotku z toho, co mohl najít poblíž Montelimaru a osobně vedl půlnoční útok na zátaras. Do 1 hodiny ráno byly tři jeho tanky a šest stíhačů tanků vyřazeno a zbytek skupiny se rozptýlil. Wietersheim poslal některé ze svých mužů, aby dobyli výšinu nad silnicí, aby se zabránilo rannímu americkému útoku.

Za bojů 25. 8. a ráno 26. 8. si ani jedna strana nevedla nijak zvlášť dobře. Dahlquist stále nasadil málo svých jednotek, většina jednotek ze 142. a 143. pluku nezaznamenala prakticky žádnou akci. Němci otevřeli cestu, ale to bylo vše, co dokázali. Jejich síly byly roztříštěny, zranitelné vůči útokům.

26. 8. nařídil Truscott 45. divizi vyslání 157. plukovního bojového týmu a 191. tankového praporu na sever k Montelimaru. Část sil dorazila 25. 8. a měla být použita jako záloha 36. divize. Zbytek, který dorazil druhý den, zůstal v Crestu jako sborová záloha. 3. divize byla také na cestě do oblasti. Nedorazily žádné větší německé jednotky, ačkoli část LXXXV. sboru stále mířila k Montelimaru z jihu. Von Wietersheim však požádal o zbavení odpovědnosti za velení sboru, aby mohl velet 11. tankové divizi. Generálporučík Baptist Kneiss, velitel LXXXV. sboru, převzal německé jednotky v oblast Montelimar.

Jedinou útočnou akcí, kterou Dahlquist plánoval na 26. 8., byl útok Butlera přes průsmyk Condilac k obnovení silničního zátarasu. Hlavní část tohoto útoku začala v časných odpoledních hodinách. Butler vyslal dvě střelecké roty 3. praporu 143. pěšího pluku přes severní svah výšiny 300. Když se blížily k dálnici, byly posíleny četou středních tanků a některými stíhači tanků, pohybujícími se po silnici přímo z průsmyku. Útočící Američané narazili na Němce, kteří útočili ze severu, a to nejlepší, co mohli udělat, bylo vydržet na výšině 300 poté, co byl opět vytlačeni ze silnice. Tanky a stíhače tanků se stáhly. Úsilí 143. pěšího pluku v příštích několika dnech bylo také neúspěšné.


Němečtí odstřelovači, odzbrojení a zajatí, pochodují ulicí Montelimaru
warfarehistorynetwork.com


Americké tanky projíždějí kolem německého konvoje, zničeného letectvem
warfarehistorynetwork.com

Prezidentská citace, kterou získal 3. prapor, popsala zbytek jejich bitvy: „Následujícího dne, když na ně zaútočila nepřátelská jednotka o síle praporu, jednotky praporu statečně bojovaly, aby odrazily útočníky a způsobily jim 30% ztráty, zatímco ostatní jednotky praporu odvážně odrážely postupné nepřátelské tankové a pěchotní útoky ze severu. Členové praporu odpálili tisíce ran z minometů na nepřítele a blokují tak dálnici troskami zničených vozidel a kamionů. Dne 29. 8. 1944 nepřítel v drtivém počtu zoufale útočil na prapor a podařilo se mu prolomit obranu a rozdělit jej na malé jednotky. Ačkoli členové praporu byli zcela izolováni od ostatních jednotek a čelili možnému zničení, bojoval 3. prapor zuřivě o udržení svých pozic a do rána zcela odrazil nepřátelské síly, které utrpěly obrovské ztráty na personálu a vybavení. Během této akce zajal 3. prapor více než 600 nepřátel, včetně velícího generála německé 198. pěší divize.“

Blokování hlavních německých únikových cest přes Rhonu bylo prolomeno a přerušováno hlavně dělostřelectvem. Americké dělostřelectvo bylo sice účinné, ale nemělo dost munice a nebylo schopné nadělat větší škody ve stálém proudu německých vozidel. 3. divize byla brzděna zásobovacími a dopravními problémy při postupu do bojové oblasti. Jednotky 36. divize se nemohly pohybovat tak rychle, jak se očekávalo. Truscott však mohl cestovat. Dorazil do Dahlquistova štábu ráno 26. 8. s úmyslem odvolat Dahlquista. Truscott si stěžoval, že Dahlquist nedokázal provést pokyny k zablokování silnice a zasílal chybná hlášení. Truscott napsal, že řekl Dahlquistovi: "Johne, přišel jsem sem s úmyslem tě zbavit velení. Nahlásil jsi mi, že jste drželi vyvýšené místo severně od Montelimaru a zablokovali jste silnici 7. Neudělali jste to. Nepodařilo se vám uskutečnit můj rozkaz. Máš jen pět minut na to, abys mě přesvědčil, že za to nemůžeš."

Dahlquist z toho vinil zmatek v boji, včetně případu, kdy byl obsazen nesprávný kopec. Německé útoky v severovýchodním rohu bojiště, u Crestu a Puy, dělaly obranu těchto měst nezbytnou. Nedostatky v zásobování a dopravě znemožnily soustředit dostatečnou bojovou sílu na obsazení výšiny 300 nebo k trvalé fyzické blokádě silnice N-7. Truscott viděl terénní obtíže, ale nařídil další útoky následující den. I když Truscott zůstal nespokojený, Dahlquist si udržel svoji pozici. Autor historie 141. pluku později napsal: „V bojích kolem Montelimaru byly opearce často zmatené."

V zásadě taktické operace v následujících dnech stagnovaly. Ani jedna strana neudělala to nejlepší a nedokázala využít příležitosti. Problémy se zásobováním znemožnily Američanům uzavřít silnici a obklíčit německé jednotky. Většina zvládla projít, ale utrpěly těžké materiální škody a vysoké ztráty. Německé jednotky přišly do Vogéz mnohem slabší, než se čekalo. Zodpovědná za tyto škody byla především 36. divize, ačkoli Dahlquist pravděpodobně nebyl tak agresivní, jak mohl být. V dopise napsaném uprostřed bitvy si Dahlquist vyčítal, že nechal Němce utéct. Truscott by souhlasil. Dahlquist však velel bojové divizi poprvé a nikdy předtím nepracoval s Truscottem. Určitě mohl dostat více zásob, dopravních prostředků, benzínu a munice. Rychlý postup VI. sboru do vnitrozemí a skutečnost, že Marseille a Toulon nebyly obsazeny až do konce bitvy a využitelné jako přístavy ještě déle. Bylo co zlepšovat, ale objektivně 36. divize prošla prvním skutečným bojovým testem ve Francii. „Naše operace v jižní Francii byly dokončeny,“ shrnul historik divize. "Před námi, za mlhavými šedými závěsy deště a mlhy, se zvedalo impozantní pohoří Vogézy“.

Zdroje:
WWII summer 2022
warfarehistorynetwork.com: From the Alamo to the Riviera
Reklama

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔24.05.2023 📕3.376