Řády na výstavě Generál tří armád: Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli

Autor: Ing. Jan Sehnal / seh1 🕔︎︎ 👁︎ 4.348

Květoslav Growka

Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace, ve spolupráci se Slezským zemským muzeem a Zemským archivem v Opavě připravilo na dny 2. dubna – 31. července 2023 na zámku v Kuníně výstavu Generál tří armád: Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli. V rámci Dne rakouské císařské a královské armády proběhla 23. dubna její vernisáž za účasti historických vojenských pluků k poctě osobnosti, jejíž otec Georg von Böhm-Ermolli pocházel z Kunína. Výstava probíhá pod záštitou Jeho císařské a královské Výsosti Markuse arcivévody von Habsburg-Lothringen a Spolku Radecký Praha.

Reklama

PhDr. Jaroslav Zezulčík, kastelán zámku Kunín, připomněl, že Eduardův otec Georg Böhm se narodil v roce 1813 v rodině kostelníka v Kuníně. V roce 1856 byl v hodnosti hejtmana pluku č. 1 Císař posádkou v italském přístavním městě Ancona, kde se mu 12. února 1856 narodil prvorozený syn Eduard. Georgova manželka Josefina byla dcerou milánského stavitele Ermolliho. V roce 1859 se vojáci 1. pluku vrátili zpět do svého posádkového města Opavy, kde malý Eduard se svými sourozenci prožil dětství. V roce 1885 bylo úředně schváleno rozšíření příjmení na Böhm-Ermolli, neboť příslušníci rodu Ermolli v Itálii vymřeli. Georg Böhm-Ermolli byl při té příležitosti převeden do zálohy a povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Böhm-Ermolli.

Syna Eduarda poslal v deseti letech do kadetky. Po ní absolvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, z níž byl vyřazen roku 1875 v hodnosti poručíka jezdectva a nastoupil službu u 4. dragounského pluku arcivévody Albrechta. Svým nadáním, pílí i rodinnou tradicí byl předurčen k další hvězdné kariéře.

V průběhu následujících let se Eduard Böhm-Ermolli od velitele pluku a divize vypracoval až k veliteli 1. armádního sboru, tehdy už v hodnosti generála jezdectva. Po vypuknutí světové války byl jmenován velitelem 2. rakousko-uherské armády, jež byla po krátké epizodě na srbské frontě nasazena v září 1914 v Haliči proti postupujícím Rusům. Zde tato armáda stála v červenci 1917 proti československým legionářům v bitvě u Zborova. V posledním roce 1. světové války dosáhla Böhm-Ermolliho armáda, jediná, která po celou dobu nezměnila svého velitele, významných úspěchů na Ukrajině a postoupila až k Oděse. Její velitel byl 17. srpna 1917 povýšen císařem Karlem do stavu svobodných pánů. Dne 31. ledna 1918 stal jedním z devíti polních maršálů rakousko-uherské armády. Císař o něm uvažoval jako o možném náčelníku generálního štábu. Za svou službu získal 25 vyznamenání jak rakouských, tak od válečných spojenců. Zejména udělení řádů nejvyšších tříd odpovídalo „nárokově“ v té době platnému služebnímu zařazení. Erbovní listina uvádí výčet jeho vyznamenání – zajímavostí je, že na prvním místě uvádí Vojenský záslužný kříž I. třídy, který de iure není řádem, de facto však svým významem mnohé řády předčí. V řádovém schématu totiž následuje na čtvrtém místě za Řádem zlatého rouna a velkokříži Vojenského řádu Marie Terezie a Královského uherského řádu sv. Štěpána.

Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací a meči


Obr. 1: Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací a meči
Stříbro zlacené, smaltované, průměr 52 mm, se závěsem 68 mm, Slezské zemské muzeum, numizmatické pracoviště inv. č. IV/13

Vojenský záslužný kříž byl původně založen dne 22. října 1849 v jediném stupni na základě návrhu polního maršála Josefa Radeckého z Radče. Bylo to v době, kdy Rakousko prožívalo hlubokou politickou krizi, bojovalo na severoitalském bojišti, muselo potlačovat povstání v Uhrách, Haliči, v Praze. Radecký věděl, že je nutno ocenit statečnost a odvahu důstojníků, kteří bojovali s plným nasazením, ale přesto nemohli být vyznamenáni žádným z existujících řádů. Vojenský řád Marie Terezie byl totiž svázán přísnými hledisky a byl udělován zcela výjimečně. V roce 1860 byl Vojenský záslužný kříž rozdělen na dvě skupiny – mírovou a kříž s válečnou dekorací (věncem mezi rameny). Po vypuknutí války císař František Josef I. dne 23. září 1914 kříž rozšířil o dvě vyšší třídy, z nichž druhá třída byla nošena na náhrdelní stuze a první měla formu jako připínací náprsní hvězdy řádů. Postupně byl kříž obohacován o další doplňky, jakými byly válečné dekorace nižších stupňů či od 13. prosince 1916 meče za zásluhy v boji s nepřítelem.

Válka zastihla Böhma-Ermolliho, jak bylo výše řečeno, ve funkci velitele 2. armády. Ta měla válčit na dvou frontách – proti Srbsku a ve východní Haliči proti Rusku. Rychlost ruského nástupu všechny natolik překvapila, že velitel 2. armády se musel urychleně přesunout do Haliče; dne 25. srpna převzal Böhm-Ermolli svůj úsek fronty a zůstal zde v čele své armády až do června 1918. Válečné štěstí se během operací prvního roku války střídalo na obou stranách. Rakouská vojska musela ustoupit až ke Karpatům, přišla o pevnost Přemyšl. Od jara 1915 následovala protiofenzíva, v květnu se rakouským a německým vojskům podařilo prolomit frontu u Gorlice a zahájit ofenzívu. 2. armáda pod velením gen. Böhma-Ermolliho osvobodila po pěti týdnech bojů 22. června východohaličské centrum město Lvov. Pro Ústřední mocnosti to bylo vítězství mimořádného významu, které bylo nutno propagandisticky náležitě využít. A z hlediska válečné logiky ad personam. Velitel vítězné armády obdržel od císaře osobní list, jímž mu udělil Vojenský záslužný kříž 1. třídy s válečnou dekorací. Portrét Eduarda Böhma-Ermolliho se objevil i na pamětní medaili. Další úspěšné boje přinášely již povýšenému generálplukovníkovi další a další ocenění. Meče k Vojenskému záslužnému kříži 1. třídy obdržel 8. října 1917 a tato dekorace se jako zázrakem dochovala.

Pruský Řád Pour le Mérite s dubovými listy


Obr. 2: Pruský Řád Pour le Mérite s dubovými listy
Stříbro zlacené, smaltované, průměr 60 mm, Slezské zemské muzeum, numizmatické pracoviště, inv. č. IV/10.

Reklama

Řád Pour le Mérite založil roku 1667 braniborský kurfiřt Friedrich Wilhelm s francouzským názvem Ordre de la Générosité (Řád velkodušnosti). Současnou podobu i název (Pour le Mérite znamená francouzsky „Za zásluhy“) dal řádu v červnu 1740 pruský král Fridrich II. Veliký (iniciála F na horním ramenu kříže připomíná právě jeho jméno). Jde o ryze vojenské   důstojnické vyznamenání, výlučně udělované za mimořádnou statečnost v boji s nepřítelem v jediné třídě. Řád se nosí u krku na černé stuze se stříbrným lemováním. Za zcela mimořádné zásluhy se k závěsu kříže připojují od roku 1817 zlaté dubové listy. Vyznamenání je všeobecně známé pod přezdívkou „Modrý Max“, kterou řádu dali za 1. světové války britští piloti, jež má odkazovat na jeho modrou barvu.

Řád se zpočátku uděloval relativně často, až po vzniku Německého císařství se jeho vážnost zvyšovala, jak klesal počet udělení. Např. za prusko-francouzskou válku z let 1870–1871 byl udělen jen 72krát. Za 1. světové války udělil císař Wilhelm II. celkem 685 Řádů Pour le Mérite a 124 s dubovou ratolestí. Nejvíce řádů obdrželi příslušníci nové zbraně – letectva: celkem 81, přičemž největší skupinu představovali stíhači – 58 mužů, jejichž činy barvitě popisovala dobová válečná propaganda a jako v případě letce Manfreda von Richthofena žijí dále svým vlastním životem v knihách, filmech…

Řád mohli získat i cizinci, což se týkalo pouze nejvyššího velení za vítězné operace počínaje bulharským carem Ferdinandem I., císaři Františkem Josefem I. a Karlem I., přes rakouské arcivévody-polní maršály Evžena, Friedricha a Josefa, rakouské maršály Franze Conrada z Hötzendorfu, Hermanna Kövesse z Kövesshazy a tureckého generálporučíka Envera Pašu; celkem tak vysoký řád obdrželo jen 11 cizinců.

Generál Eduard Böhm-Ermolli získal řád 7. října 1916 za udržení fronty při Brusilovově ofenzívě, protože velel samostatné skupině vojsk na východní frontě, která zahrnovala i německou Jižní armádu a některé turecké jednotky. Počátkem června byla část jeho vojsk ruským vlomem zničena, jen za červenec přišla 2. armáda o 484 důstojníků a 23 800 mužů, srpnové boje ji připravily o 700 důstojníků a 28 900 mužů. I za cenu těchto otřesných ztrát se jim podařilo v ústupových bojích stabilizovat frontu a ruský průnik zastavit.

V červenci 1917 odrazila jeho vojska, pomineme-li epizodní porážku u Zborova, která se stala posléze součástí československých dějin, poslední ruskou ofenzívu. Úspěšná protiofenzíva, která začala průlomem u Zločova a pokračovala dobytím Tarnopole, skončila v momentě, kdy rakousko-uherská vojska stála na staré říšské hranici. Oba císařové – rakouský Karel I. a německý Wilhelm II. – ocenili generálplukovníka Böhma-Ermolliho nejvyššími řády: 28. července 1917 komandérským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a 27. července 1917 dubovými ratolestmi k Řádu Pour le Mérite. Posledně jmenovaný řád se dochoval dodnes, byť postrádá stuhu.
Po skončení války a zániku monarchie se Böhm-Ermolli vrátil do Opavy, kde žily jeho dvě sestry. Penzionovaný armádní velitel požádal o převzetí do československé armády, od  1. června 1920. Po připojení Opavska k Německu na podzim 1938 byl polní maršál Böhm-Ermolli opět slavnostně připomínán jako symbol vojenské slávy Rakouska-Uherska. V závěru svého života přidal Eduard von Böhm-Ermolli ke svým dvěma generálským hodnostem ještě třetí, protože mu A. Hitler propůjčil právo nosit maršálskou uniformu Wehrmachtu. V únoru 1941 proběhly v Opavě oslavy s vojenskou přehlídkou u příležitosti 85. narozenin polního maršála. Účast na vojenské přehlídce v Berlíně v listopadu 1941 podlomila maršálovo zdraví a na následky prochladnutí Eduard von Böhm-Ermolli 9. prosince 1941 v Opavě zemřel. Státní pohřeb proběhl ve Vídni 14. prosince 1941 na Náměstí hrdinů před Hofburgem. Rakev byla po skončení obřadu převezena zvláštním vlakem zpět do Opavy, kde byl zesnulý pochován. Na městském hřbitově je dodnes dochován maršálův hrob, který zdobí mohutná deska s erbem Böhm-Ermolliho od akad. sochaře Engelberta Kapse. Vídeňský sochař Willy Kauerem sejmul zemřelému posmrtnou masku, jež je dnes uložena ve Slezském zemském muzeu, stejně jako maršálova vyznamenání a jeho válečný deník.

Po smrti Böhm-Ermolliho byla totiž opavskému muzeu odkázána část jeho pozůstalosti, zejména vyznamenání, která však nebyla zapsána v inventáři. Osud této kolekce byl velmi složitý, protože ke konci války byla část muzejních sbírek z Opavy evakuována. Jeden železniční vagón zůstal stát ve Vlkoši u Kyjova, kde byl v únoru 1945 vykraden. Část vyznamenání byla poté zachráněna, řada z nich je však anonymních a jen o několika exemplářích lze s jistotou tvrdit, že patřila Böhm-Ermollimu. Zachovaly se k nim totiž dekrety a fotografie podušek s vyznamenáními z jeho pohřbu. Vojenský záslužný kříž 1. třídy s válečnou dekorací a meči je rozhodně tím nejvzácnějším exponátem. Vždyť jeho nositeli byli pouze rakouští maršálové a několik generálporučíků, navíc jde o jediný exemplář dochovaný na našem území.

Literatura
BITTNER, Eustach – MĚŘIČKA, Václav (1966): Řády a vyznamenání rakousko-uherského maršála. Drobná plastika, č. 4, s. 129-135.
BITTNER, Eustach – ŠEFČÍK, Erich (1988): Faleristická sbírka Slezského muzea v Opavě. Opava.
GROWKA, Květoslav (1995): Erbovní listina Eduarda von Böhm-Ermolli. Sběratelské zprávy, Hradec Králové, č. 75–76, s. 131–140.
FIDLER, Jiří (1997): Generál a maršál tří armád. Historie a vojenství, č. 1, s. 121–130.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více