Main Menu
User Menu

Americké ponorky v Pacifiku

Autor : 🕔28.01.2022 📕3.082
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

Ponorky třídy Tambor, se kterými šlo americké námořnictvo do války, byly dostatečně rychlé a měly velký dosah, aby se mohly podle plánovačů námořnictva stát ponorkami, které by byly nasazeny v rámci celé flotily jako její ochrana. Ale nikdy neměly možnost prokázat své kvality (ačkoliv japonské zkušenosti s kombinovanými operacemi byly téměř vždy negativní).

Útok na Pearl Harbor všechno změnil. Od 7. 12. 1941 se U.S. Navy opět učilo, jak použít svoji flotilu ponorek. Protože neexistovala žádná válečná flotila, byly ponorky momentálně jedinou dostupnou ofenzivní zbraní námořnictva. Byly vyslány s instrukcí potápět kdykoliv cokoliv.


Posádka ponorky Trout, třídy Tambor, Pearl Harbor, únor 1942. Byla jednou z ponorek určených k zásobování Corregidoru. Trout sem dodal 3 517 nábojů 3“, zpátky vezl 20 tun zlatých prutů a stříbrných mincí z bank v Manile

První kontakty s nepřítelem byly opatrné a s nepatrnými výsledky, protože při cvičeních flotily ve 30. letech ponorky útočily na soustředěnou obranu a „potopení“ během cvičení bylo katastrofou pro námořní kariéru kapitána ponorky, takže ti preferovali útok na velkou vzdálenost z periskopové hloubky. Takové útoky měly jen malou naději na úspěch. Přitom samotné ponorky byly velmi proměnlivé kvality. Zatímco nová třída Tambor byla ve všech ohledech velmi kvalitní, kdežto znovu zprovozněné ponorky třídy S a starší V byly výzvou již pro plavbu. Ponorky navíc byly bez jednotného velení. A nebylo jich dost.

23 flotilových ponorek, 7 z 10 třídy P a všech 6 třídy Salmon, bylo přesunuto do Manily k podpoře šesti ponorek třídy S při obraně Filipín. Další ponorky třídy S byly určeny pro operace z Anglie. Pacific Fleet Submarine Force v Pearl Harboru, hlavní ofenzivní síle, zbývalo minimum ponorek k vedení války. V prosinci 1941 měla ComSubPac jen V4 až V9, tři zbývající ponorky třídy P a 12 nových Tamborů, celkem 21 ponorek. Z nich bylo okamžitě dostupných 11. Mezi Pacific Fleet a Asiatic Fleet v Manile (a později v Austrálii) se rychle rozpoutal boj o zdroje. Až v polovině války se velení v Pearl Harboru stalo hlavní silou, a i poté ponorky se základnou v Austrálii měly samostané velení.

„Problém“ velení nebyl nikdy zcela vyřešen. Když se americké ponorky dostaly do kontaktu s nepřítelem, všechny tyto problémy měly svůj vliv. První útoky mimo dosah sonaru a v periskopové hloubce byly neúspěšné. Velmi málo ponorkových velitelů změnilo svůj přístup a opustilo předválečnou doktrínu a provádělo hladinový útok. Výsledkem bylo, že první hlídky 11 ponorek z Pearl Harboru přinesly jen čtyři potopené nepřátelské lodě.

Dalším problémem byla selhávající torpéda. Americké ponorky začaly válku s torpédy Mk.XIV s detonátorem Mk.VI. Tento detonátor byl magnetické zařízení, navržené tak, aby torpédo explodovalo pod kýlem lodi, takže jediné torpédo mělo potopit většinu větších lodí. Vyvinut mezi válkami, byl Mk.VI výrobkem BuOrd (Bureau of Ordnance) a objektem utajení. Námořnictvo se prozrazení obávalo natolik, že ani jedna flotila nebyla vycvičena v jeho používání, manuály byly zamčené v trezorech a testy nebyly dokončeny.

V letech 1939-40 Británie i Německo, které měly vlastní magnetické detonátory, zjistily, že jsou vysoce nespolehlivé a dále je nepoužívaly. Již první dny války přinesly problémy s torpédy. První na ně upozornil kapitán Tyrell Jacobs z ponorky Sargo. Když vypálil první torpédo v zátoce Cam Ranh, explodovalo předčasně. Jacob uváděl, že buď jsou detonátory Mk.VI chybné, nebo mají Japonci protiopatření. Odpojil magnetický detonátor ze zbývajících torpéd, ponechal kontaktní detonátor a přenastavil nastavení hloubky. V šesti dalších útocích vypustila Sargo 14 torpéd a žádné neexplodovalo. Jacobs uváděl, že torpéda plula příliš hluboko, nebo selhal detonátor. Po návratu na Jávu, protože Manila již byla ztracena, byl vážně kritizován za odpojení detonátorů Mk.VI. Jeho požadavek na další testy byl odmítnut. Po další hlídce s nulovými výsledky propadl Jacobs frustraci a jeho ponorková kariéra byla u konce. Ale další události ukázaly, že byl obětí.

Jediný vývoj, který přinesl důležité výsledky pro budoucnost, bylo zlepšení rádiové rozvědky U.S. Navy (Research Desk, Office of Naval Communications) při vyhledávání japonských válečných lodí. Tyto informace vedly k tomu, že ponorka Gudgeon byla na své první hlídce poslána, aby vyčkávala na japonskou ponorku I-173. Přesně podle předpovědi, plula I-173 27. 1. 1942 kolem ponorky Gudgeon a byla potopena jako první větší japonská válečná loď, potopená Američany, ale důležitější bylo, že se vyhledávací síť ukázala jako účinná a smrtící pro nepřátelské lodě.

V Západním Pacifiku Japonci postupovali, zatlačovali spojence na pevnině i na moři. Americké hladinové síly byly staženy z Manily na Jávu, Filipíny dále bránily jen ponorky Asiatic Fleet. Sealion se stala první ztracenou ponorkou, když byla zasažena dvěma bombami při prvním japonském náletu na Manilu. Byla vážně poškozena, odstrojena a potopena. 22 ze zbývajích 28 ponorek Asiatic Fleet bylo okamžitě nasazeno, aby čelilo očekávané japonské invazi. Problémy s torpédy, taktikou a velením byly stejné jako u ponorek z Pearl Harboru. Torpéda selhávala, vybuchovala brzy nebo slabě. Plula příliš hluboko nebo dokonce v kruhovém kurzu. V prosinci 1941 bylo vypáleno přes 70 torpéd na 28 cílů 22 ponorkami Asiatic Fleet. Zasáhlo jedno. Špatné velení v Manile znamenalo, že nebyla využita řada příležitostí. Jen nájezd ponorky S38 kapitána Chappleho do zálivu Lingayen prokázal izolovaný případ ofenzivního ducha. Není překvapením, že S38 zaznamenala jediný úspěch, potopení transportní lodě 5 000 BRT, v době mezi Pearl Harborem a opuštěním Manily 26. 12. 1941.

Základna ponorek Asiatic Fleet byla přesunuta přes Surabayu do DarwinuAustrálii. Tyto počáteční výsledky nebyly něco, co by námořnictvo čekalo nebo chtělo. Protože bitevní flotila nebyla stále dostačující, byly ponorky jedinou silou, která mohla zasáhnout Japonsko. Řešení problémů dostalo nejvyšší prioritu. Místo toho změny přicházely velmi pomalu, protože každé oddělení je hledalo jinde než u sebe. Například, když Jacobs z ponorky Sargo hlásil problémy s torpédy, experti BuOrd ho informovali, že obtíže byly způsobeny nezkušeností posádky. Oznámili mu, že nejsou potřebné žádné změny na torpédech. Několik méně agresivních velitelů ponorek bylo po první nebo druhé hlídce vyměněno. Zbývající problémy byly vzaty pod dohled nebo jednoduše ignorovány.

Tři hlavní problémy, torpéda, taktika a velení, pokračovaly ve snižování efektivity ponorkových sil dále. Ve srovnání počtu obyvatel a průmyslové síly Japonsko jednoduše nemohlo zvítězit přes všechny chyby spojenců. Proto nebyla otázka, zda USA zvítězí, ale kdy. Nebyla otázka, zda se ponorky stanou efektivní zbraní proti Japonsku, ale kdy. V době, kdy se vše zhoršovalo, to přineslo nové úkoly pro ponorky Asiatic Fleet. MacArthurův odpor na Corregidoru byl zásobován ponorkami. Byl to úkol, na který nebyly ponorky vhodné. Každá ponorka mohla vézt jen denní potřebu zásob pro ostrov a nebylo dost ponorek, aby je mohly posílat denně. Výsledek byl předvídatelný, Corregidor nebyl zásobován dostatečně a část ponorek byla odsunuta z ofenzivních misí. MacArthur opustil ostrov v květnu 1942 a také Asiatic Fleet ustoupila do Austrálie. Pád Corregidoru znamenal dočasný konec speciálních misí, ale s růstem filipínského hnutí odporu opět přišly. MacArthurova koncepce Asiatic Fleet jako podpůrné síly jeho pozemních jednotek byla stálým problémem.

V červnu 1942 přišla bitva o Midway, bod obratu války v Pacifiku. Kolem ostrova Midway bylo nasazeno 12 amerických ponorek, čtyři spatřily nepřátelské lodě. Jedna z nich, Nautilus, se vynořil v periskopové hloubce uprostřed nepřátelské flotily, ale nepoškodil žádnou loď. Jediný úspěch ponorek v bitvě tak patřil japonské I-168, která potopila poškozenou letadlovou loď Yorktown a torpédoborec Hammann. Nautilus vypálil čtyři torpéda na letadlovou loď Kaga, jedno neopustilo torpédomet, dvě plavaly příliš hluboko a jedno zasáhlo loď, ale nevybuchlo. Stejně jako při obraně Filipín se ponorky ukázaly být jako slabá defenzivní zbraň. Stejnou práci mohla odvádět snáze a efektivněji letadla. Ale přesto mohly být s funkčními torpédy výsledky lepší.

Ačkoliv byli Japonci u Midway odraženi, jejich nájezd na Aleuty uspěl. Obsadili dva ostrovy, Attu a Kiska. US Navy tuto informaci dostalo a nasadilo do přístavu Dutch Harbor 10 ponorek třídy S. Ty selhaly v pokusu o zastavení japonské invazní flotily. Byla ztracena ponorka S27, která ztroskotala v pobřežních vodách. Na Aleuty bylo přesunuto sedm flotilových ponorek a Growler, pod velením Howarda Gilmora, potopil japonský torpédoborec a poškodil dva další. Další potopila ponorka Triton, Grunnion byla ztracena díky japonské protiponorkové obraně. Šest zbývajících flotilových ponorek bylo posláno zpět do Pearl Harboru. Pro ponorky třídy S, které zůstaly, byli Japonci až druhotný nepřítel. Opravdovou výzvou bylo špatné počasí a přístavy Aleut. Za zbytek roku 1942 potopily aleutské ponorky jednu loď o 3 000 BRT, málem byla ale ztracena jedna ponorka.

V červnu 1942 přišel další bod obratu. Ponorky Asiatic Fleet přešly pod velení nového, energického velitele, kontradmirála Charlese Lockwooda, který sám sebe považoval za ponorkáře. Byl prvním velitelem V3 a velel první eskadře ponorek třídy P v roce 1936. Tvrdě a dlouho také bojoval proti strategii flotilových ponorek a vyžadoval samostatnou roli bez podřízení bitevní flotile. Byl relativně úspěšný a nyní jako velitel většiny amerických ponorek mohl ukázat, co dokáže. Jedním z prvních Lockwoodových kroků byly důkladné testy torpéd Mk.XIV. Dva dny jednoduchých testů ukázaly jejch chyby, přesto trvalo ještě měsíce, než Ordnance akceptoval výsledky.

Lockwood také stáhnul více než čtvrtinu ze svých ponorkových velitelů a zbytek kritizoval za nedostatek agresivity. To přesto nezvedlo významně úspěšnost ponorek. V Západním Pacifiku, stejně jako u Midway, měly japonské ponorky větší úspěchy. Největší japonskou válečnou lodí, potopenou v té době americkou ponorkou, byl těžký křižník Kako, potopený S44 u Kaviengu 10. 8. 1942. Na druhou stranu, japonské ponorky v posledních dvou týdnech srpna poškodily letadlovou loď Saratoga, bitevní loď North Carolina a potopily letadlovou loď Wasp.

V srpnu byla Submarine Force opět rozdělena, když bylo rozhodnuto stáhnout zastaralé ponorky třídy S od Šalamounových ostrovů a poslat je k Asiatic Fleet na západním pobřeží Austrálie. Lockwoodovy síly byly rozděleny. Sedm z 15 jeho ponorek bylo přesunuto do Brisbane, staženy z hlavního tažení. Trpěly tak špatným nasazením, protože plánovači všech tří skupin ponorek nerozpoznali, že nejefektivnější je nasazení v hlubokých vodách oceánu. Japonci používali ustálené dopravní trasy, které mohly být napadeny poměrně beztrestně. Byla zde kritická místa, například Luzonská úžina mezi Luzonem a Formosou, kde byl často velký provoz. Místo, aby byly ponorky poslány do těchto míst, hlídkovaly v mělkých vodách u přístavů, kde byla silná protiponorková obrana.

Například v červenci a září 1942 hlídkovalo 11 ponorek z Pearl Harboru u atolu Truk, kde potopilo jen osm lodí a všechny ponorky byly nejméně jednou napadeny hlubinnými pumami. Jen jedna ponorka zaznamenala větší úsěch. Ponorka Greenling hlásila potopení letadlové lodi, což nebyla pravda, ale potopila parník Brazil Maru o 12 000 BRT, největší lodi, potopené do té doby americkými ponorkami, která se měla vrátit do Japonska a být přestavěna na eskortní letadlovou loď. Přeživší z Brazil Maru hlásili, že první čtyři torpéda ze sedmi, která Greenling vypálila, zasáhla, ale neexplodovala.

Byla zkoušena další taktika. Aby se odlehčilo tlaku na Šalamounovy ostrovy, dvě ze starších ponorek, Argonaut a Nautilus, byly přiděleny k transportu námořní pěchoty při vylodění na atol Makin v Gilbertových ostrovech. Nájezd byl úspěšný, 211 mužů ze 2nd Marine Raider Battalion zničilo hydroplánovou základnu a rozprášilo 70 mužů japonské posádky. Poslední měsíce roku 1942 přinesly zlepšení v situaci amerických ponorek. Do Pearl Harboru začaly ve větším počtu přicházet nové ponorky třídy Gato. Některé starší ponorky byly poslány do USA k výcviku a další byly nastálo přiděleny MacArthurovým speciálním misím.

Stejně důležité bylo nahrazení málo agresivních velitelů mladšími veliteli. Stejně jako přišel velký počet mladých strážních důstojníků, z nichž se někteří stali v dalších letech veliteli ponorek. V srpnu přišel do výbavy flotilových ponorek první efektivní hladinový radar (SJ). I když byl stále experimentální, prokazoval výbornou pomoc při útocích a navigaci. Během roku jím byly vybaveny všechny americké ponorky. Na druhé straně pokračovaly problémy s torpédy, ovlivňující každý provedený útok. Katastrofální rozdělení sil a cílů také pokračovalo.

Nový velitel v Jižním Pacifiku, Bill Halsey, přikázal přesun devíti dalších ponorek z Pearl Harboru do Brisbane. Tak byly eskadry Pacific Fleet opět oslabeny. Nejhorší bylo, že byly nejnovější ponorky přesunuty z hlídek na území Japonského císařství do Jihozápadního Pacifiku. Eskadry v Pearl Harboru měly tak málo ponorek, že ComSubPac poslalo jen deset hlídek k Japonsku v posledních dvou měsících roku. Statistiky posledních šesti měsíců roku ukázaly, že hlídky v domácích japonských vodách jsou dvakrát efektivnější (v průměru dvě potopené lodě na hlídku), než u Truku nebo dalších cílů. V roce 1942 potopily americké ponorky 180 japonských lodí o 725 000 BRT. Ve stejné době potopily německé U-booty 1 160 spojeneckých lodí o 6 000 000 BRT.

Začátek nového roku přinesl důležitou změnu ve velitelské struktuře. Lockwood převzal velení ComSubPac. Novým velitelem v Brisbane, kde bylo v té době nejvíc amerických ponorek, se stal Jimmy Fife, který měl vlastní nápady, jak zlepšit špatné výkony ponorek. Došel k názoru, že mají velitelé ponorek příliš volnosti. Zavedl politiku striktní kontroly pohybu ponorek a jejich akcí ze štábu. To bylo modelováno podle techniky, kterou používal Dönitz u svých ponorek v Atlantiku. Ale přineslo to katastrofální výsledky. Fife požadoval, aby ho každý velitel informoval o přesném místě, kde se nalézá jeho ponorka. Bohužel Japonci mohli všechno odposlouchávat. Během celého roku 1942 ztratili Američané sedm ponorek, z toho jen tři díky japonské protiponorkové obraně. V prvních dvou měsích roku 1943 ztratil Fife čtyři ponorky, další dvě byly vážně poškozené. Fife odmítl, že za to může rádioprovoz s ponorkami, ale okamžitě svůj experiment s kontrolou na dálku přerušil.

Jedna poškozená ponorka, Growler, vytvořila legendární příběh. Napadli loď, o které si mysleli, že je to pomocný dělový člun, v noci 7. 2. 1943. Growler, pod velením Howarda Gilmora, se připravila pro hladinový útok. Cíl, malý parník, ho spatřil a pokusil se ho taranovat. Growler z neznámých příčin netareagoval včas a srážka byla nevyhnutelná. Velitelský můstek Growleru byl zasypán palbou ručních zbraní a dva členové posádky na můstku byli zabiti a Gilmore vážně zraněn. Gilmore nebyl schopen slézt po žebříku a vydal rozkaz, aby se ponorka potopila, což po několika sekundách jeho strážní důstojník provedl. Gilmore obdržel posmrtně Medal of Honor jako první ponorkář.

Na počátku roku 1943, když utichala kampaň na Šalamounových ostrovech a námořnictvo se začalo soustřeďovat na své tažení ve Středním Pacifiku, bylo jeden a půl eskadry, sedm ponorek, přesunuto zpět z Brisbane do Pearl Harboru. Od této chvíle se Asiatic Fleet stala stále méně důležitá pro válečné úsilí.

Jedna z ponorek, přesunutých do Pearl Harboru, byla Wahoo, která se stala jednou z nejznámějších ponorek války. Po dvou neúspěšných hlídkách pod prvním velitelem, převzal Wahoo Dudley Morton, který prodchnul svoji posádku bojovým duchem. Na třetí hlídce zamířila Wahoo do Wewaku na Nové Guinei, kde poškodila japonský torpédoborec a poté napadla konvoj čtyř lodí a tři z nich potopila. Na cestě domů potopila malý parník palubním kanónem, protože již byla bez torpéd. Během této plavby se Morton zúčastnil vysoce kontroverzního incidentu. Jednou z potopených lodí byl transport vojáků, který potopil u pobřeží Nové Guinei. Morton rozstřílel palubním kanónem všechny záchranné čluny a prámy a zabil tak řadu nepřátelských vojáků. Názory na tento čin se různily a Morton se vrátil do Pearl Harboru ověnčen slávou.


Wahoo na šesté hlídce u ostrova Mare, 14. 7. 1943

Počátek roku 1943 také znamenal první krok k formacím „vlčích smeček“ amerických ponorek. Použití těchto spolupracujících formací byla příčinou úspěchu německých ponorek v Atlantiku. Po objevení nové oblasti, kde se soustřeďovaly japonské konvoje severně od Rabaulu, se Fife rozhodnul nasadit sem od března do června tři skupiny po dvou ponorkách k otestování tohoto způsobu nasazení ponorek. Výsledky byly velmi špatné, podařilo se potopit jen čtyři lodě. Část šla na vrub stále se zlepšující japonské protiponorkové obrany, ale většina nedostatku zkušeností u takových operací na všech úrovních Submarine Force. Nebyla vypracována žádná taktika a mezi ponorkami neprobíhala žádná komunikace. Jedinou možností bylo spojení přes Fifea a většina ponorkových velitelů nevolala do Brisbane příliš často. Většina jich měla navíc strach, že je zasáhne torpédo jiných ponorek. Na řadu zase přišly problémy s torpédy. Nejhorším příkladem byla ponorka Tunny, pod velením Johna Scotta, která vmanévrovala doprostřed formace japonských letadlových lodí 8. 4. 1943. Šest z deseti vypuštěných torpéd vybuchlo předčasně, tři zmizela a jen jedno zasáhlo a poškodilo letadlovou loď Taiyo. Hiyo a Junyo vyvázly bez zásahu. Stále se nic nestalo. Jediný Morton neměl s torpédy problémy a na další plavbě potopila Wahoo devět lodí o 20 000 BRT v Žlutém moři. Na další hlídce se Morton rozhodl prověřit problémy s torpédy. Na hlídce u Kuril potopil tři lodě, ale nejméně tři další unikly díky problémům s torpédy. Po svém návratu Morton informoval Lockwooda o tom, co si myslí o kvalitách detonátoru Mk.VI. Mnoho ponorkových velitelů mělo podobný názor, ale Mortonův, jako nejuznávanějšího velitele, měl svoji váhu. Lockwoodova trpělivost byla konečně u konce. 24. 6. vydal rozkaz o vyřazení Mk.VI. Velitelé v Austrálii s Lockwoodovům názorem nesouhlasili a pokračovali v používání magnetického detonátoru. Ale nyní představovali méně než třetinu ponorkových sil, měli 20 ponorek na dvou základnách, zatímco Pearl Harbor jich měl přes 50. Pro většinu amerických ponorek měl být problém s ponorkami vyřešen. Měl být, ale nebyl. Jeden problém zůstával.


Na můstku Wahoo Dick O’Kane (strážní důstojník) a kapitán Morton

24. 7. 1943 napadla ponorka Tinosa velitele Dana Daspita tanker Tonan Maru III o 19 000 BRT. Daspit vypálil čtyři torpéda s odpojeným magnetickým detonátorem. Byly vidět dva zásahy, ale cíl nezpomalil. Byla vypálena další dvě torpéda, která zasáhla cíl. Cíl nyní zpomalil, ale stále se nepotápěl. Během dalších 21 minut vypálila Tinosa dalších devět torpéd do nehybného cíle, pokaždé byl vidět zásah, ale bez exploze. 13 z 15 torpéd zasáhlo tanker, který se nepotopil. Daspit si nechal poslední torpédo pro přezkoušení a obrátil se k domovu. Pro Lockwooda to byla poslední kapka. Nechal torpéda podrobit zkouškám a zjistil, že pokud torpédo zasáhlo cíl pod úhlem 90°, téměř pokaždé selhalo. Se zvětšováním úhlu byla větší šance na výbuch. Po dvou letech nasazení byl konečně vyřešen největší problém torpéda Mk.XIV přes veškerý odpor BuOrd. Konečně měly americké ponorky spolehlivou zbraň.

V červenci 1943 Lockwood rozhodnul, že je Pacific Fleet Submarine Force konečně dost silná k nasazení v Japonském moři. Toto moře leželo mezi Japonskem a Čínou. K první hlídce byly vyslány tři ponorky, Permit, Plunger a Lapon. Výsledky byly zklamáním. Všechny tři ponorky potopily jen dva malé parníky a jeden poškodily. V srpnu byl podniknut druhý pokus. Byly vyslány Plunger a Wahoo. Plunger potopila tři malé lodě. Wahoo, bez strážního důstojníka O’Kanea, zkoušela nové experimentální palebné schéma a neměla úspěch. Morton se vrátil opět v září a tentokrát uspěl. Poválečné záznamy připsaly Wahoo čtyři potopené lodě, ale ponorka se nikdy nevrátila domů. Byla pravděpodobně potopena japonským letadlem 11. 10., když se pokoušela proplout La Perousovou úžinou. V době své smrti byl Morton vedoucím esem mezi americkými veliteli ponorek. Do konce války klesl na třetí pozici, překonali ho jen Slade Cutter na ponorce Seahorse a Dick O’Kane na ponorce Tang.


Ponorka Tang vplouvá do Pearl Harboru po skončení své druhé hlídky. Veze 22 letců, které posbírala z vod u Truku. Na své páté hlídce potopila Tang sedm lodí a poté byla potopena. Její velitel, O’Kane, byl první v pořadí potopených lodí

Ponorky z Brisbane získaly úspěchy díky taktice spolupráce v listopadu 1943. Čtyři ponorky (Gato, Peto, Raton a Ray) zaútočily na konvoj mezi Palau a Rabaulem. Čtyři z pěti lodí byly potopeny. Navzdory tomuto úspěchu a dalšímu v prosinci bylo takové soustředění palebné síly vzácné. Jedním důvodem bylo, že japonské konvoje málokdy dosáhly početnosti spojeneckých konvojů, dalším byly velké rozměry amerických ponorek. To přinášelo strach z jejich ztráty. Tato přičina byla pochopitelná na začátku války, kdy měly USA jen 40 ponorek, ale v listopadu 1943 již byla situace zcela jiná. Navzdory ztrátě 22 ponorek od začátku války měli Američané nyní 95 ponorek a každý měsíc přicházely 4 nové. Přesto američtí velitelé ponorek nikdy nedosáhli nasazení těch německých.

Poslední měsíce roku 1943 viděly další vylepšení pozice Submarine Force ve vztahu k nepříteli. Celková velikost flotily rostla, nová výroba překračovala ztráty. Japonci stále potápěli více válečných lodí, ale to díky tomu, že se soustředili na potápění tohoto typu lodí. Situace se měnila, protože počty amerických ponorek rostly, zatímco stále více japonských bylo používáno jako transportní. Jedno z posledních větších vítězství japonských ponorek bylo potopení ponorky Corvina v listopadu. Poprvé americké ponorky vážně ohrožovaly pohyb zboží na Japonskem obsazeném území. V roce 1943 bylo potopeno 1 500 000 BRT obchodních lodí a o 15 % se snížil dovoz zboží do Japonska. Jen v potápění tankerů byli Japonci stále v čele. Americké ponorky nyní hlídkovaly v Luzonské úžině a byla odhalena životní důležitost tankerů pro japonské vedení války. Staly se nyní hlavním cílem. Koncem roku 1943 dostaly americké úponorky nový úkol, který byl stále důležitější, jak válka pokračovala, zachraňování sestřelených pilotů. První ponorka, přidělená k tomuto úkolu, byla Skate, které velel veterán Eugene McKinney, který prováděl tento úkol u Wake v říjnu 1943 během střetu letadlových lodí. Problém byl, že záchrana probíhala na nepřítelem ovládaném území, takže ponorka byla také ohrožena. McKinney vypracoval systém, kdy ponorka měla vynořený jen můstek se čtyřmi muži. Jeden důstojník na Skate byl zabit ostřelujícím Zerem, ale bylo zachráněno šest letců, včetně CAG z Lexingtonu. Experiment byl prohlášen za úspěšný. Pro všechny další údery letadlových lodí byly přiděleny ponorky k zachraňování letců. Do konce války zachránilo 86 ponorek 380 námořních letců.


Harder během záchranné mise u ostrova Woleai 1. 4. 1944, kdy úspěšně zachránila sestřeleného pilota

Do konce poloviny roku 1944 již nebylo o vývoji války v Pacifiku žádných pochyb. V červnu byla v bitvě ve Filipínském moři zlomena síla japonské flotily. Tři z pěti zbývajících japonských letadlových lodí byly potopeny, dvě z nich ponorkami (ponorka Cavalla velitele Kosslera potopila Šókaku a Albacore velitele Blancharda novou Taihó). Japonské námořní letectvo přestalo být faktorem, ovlivňujícím válku. Zbývala ještě jedna velká námořní bitva (v říjnu 1944 v zálivu Leyte), ale o výsledku nemohlo být pochyb. Do června ponorková ofenzíva proti japonským tankerům přinutila Japonce, aby umístili svoji vlastní flotilu v Lingga nebo Tawi Tawi, blíže k ropným polím na Borneu. Tak měly ponorky z Austrálie lepší možnost hlídat nepřátelské pohyby. Díky tomu a prolomení kódů nemohli Japonci v Pacifiku vykonat žádnou plavbu, aby o tom ponorky nevěděly. Omezení zásob paliva zhoršovalo výcvik japonských pilotů, což bylo příčinou jednostranné bitvy u Marian. Ofenzíva proti tankerům měla ještě další zásadní efekt. Při pokusu zkrátit cestu svých tankerů a ušetřit čas, začali Japonci více využívat nerafinovanou ropu z Bornea, než rafinovanou z Jávy a Sumatry. Ale ropa z Bornea měla extrémně výbušné výpary. Tankery vezoucí tuto ropu vybuchly nebo shořely daleko snáze, než tankery s ropou z Jávy a Sumatry. Stejně tak se snáze potopila letadlová loď Taiho po zásahu jedním torpédem, když explodovaly výpary z protržených nádrží v hangárech lodi.


Ponorka Trigger koncem roku 1944. Trigger byl sedmá ponorka v potopené tonáži a 11. v počtu potopených lodí. Byla ztracena na své 12. hlídce ve Východočínském moři 23. 3. 1945

To, že válka byla rozhodnutá, neznamenalo, že by byly boje méně tvrdé. Některé boje probíhaly mezi plánovači ve Washingtonu. Admirál King chtěl obsadit Formosu a přivést Japonsko leteckými a ponorkovými údery ke kapitulaci. Zpětně to vypadá výborně a mohlo se to povést. Ale odmítnul to generál MacArthur, který se chtěl vrátit na Filipíny. Jeho plánem bylo postupovat Pacifikem a tento plán byl nakonec prosazen. Výsledkem bylo, že ponorky začaly být přesunovány na další úkoly (speciální mise, průzkum, záchranné akce). V polovině roku ztráceli Japonci 50 lodí za měsíc. Dovoz do Japonska spadl na úroveň, kdy již nebyl schopen zajistit válečné úsilí. To díky vzrůstajícímu počtu hlídek 140 amerických ponorek i proti zlepšující se japonské protiponorkové obraně, která v této době dosáhla vrcholu. Postup amerických sil přes Pacifik tlačil Japonce k zoufalým plánům.

Navzdory zničení letectva na letadlových lodích se Japonci postavili dalšímu americkému tažení s celou flotilou. Americké ponorky na to byly plně připraveny. Ponorky z Pearl Harboru měly nyní předsunuté základny na Majuru a Saipanu, kde doplňovaly palivo a zásoby. Ponorky Asiatic Fleet měly také novou základnu, na Mios Woendi. Zatímco Nimitzovy letadlové lodě prováděly údery na Okinawu, Luzon a Formosu, ponorky prováděly záchranné mise a průzkum. Shimovy křižníky, mířící do Luzonského průlivu, spatřilo devět ponorek, ale žádná se nedostala k výstřelu na rychle plující cíle. Na druhou stranu, Ozawovy letadlové lodě nebyly spatřeny o pět dnů později nikým. Podobně Kuritovy bitevní lodě opustily Linggu nespatřeny, ale díky japonskému rádiovému provozu byly rádiové odposlouchávací jednotky v Pearl Harboru a Melbourne (FRUPAC a FRUMEL) dobře informovány o jejich pohybu. Ponorky byly poslány k pravděpodobné linii postupu. Ráno 23. 10. potopily ponorky Dace, Darter a Bream dva těžké křižníky a těžce poškodily další dva. O dva dny později potopily ponorky Ozawovi lehký křižník a torpédoborec. Spolu se ztrátami v hladinovém boji a díky náletům letectva přestalo japonské bitevní loďstvo existovat.


Ponorka Flasher, 4. 11. 1943. Byla nejúspěšnější lodí v potopené tonáži a čtvrtou v počtu potopených lodí

Navzdory neschopnosti Japonců provádět další ofenzivní akce, kromě útoků kamikaze, proběhly krvavé invaze na Luzon, Iwo Jimu a Okinawu. Všechny tato akce frustrovaly Submarine Force, které byly staženy z rozhodujících lodních akcí. Co zbylo z japonského námořnictva, bylo zničeno na moři ponorkami nebo v přístavech letectvem.

V roce 1944 potopily americké ponorky sedm letadlových lodí a další poškodily. Od září 1944 do ledna 1945 byla tonáž tankerů, přepravujících ropu mezi Indonésií a Japonskem, redukována ze 700 000 BRT na 200 000 BRT téměř výlučně díky ponorkám. Na počátku roku 1945 již nezbývaly k výběru téměř žádné cíle. Ponorková ofenzíva potápěla lodě rychleji, než je bylo možné nahrazovat. Zbývající cíle byly příliš malé, nebo se pohybovaly u pobřeží Číny nebo v Japonském moři, které nebylo cílem ponorek od ztráty Wahoo v říjnu 1943. Ponorka Barb například vplula do přístavu Namkwan v lednu 1945 a potopila jeden parník a další poškodila. Za tento čin dostal velitel Gene Fluckey Medal of Honor.

V červnu, po experimentech s radarem vyhledávajícím miny, se americké ponorky do japonského moře vrátily. Jedna ponorka byla ztracena, ale devět ponorek potopilo 23 japonských válečných a obchodních lodí. Výsledek byl uspokojivý, a tak bylo do Japonského moře posláno sedm dalších ponorek. Kdyby válka pokračovala, bylo by Japonské moře také vyčištěno od japonské lodní dopravy.     

Zdroje:
Robert C. Stern - U.S. subs in action

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔28.01.2022 📕3.082