Northrop YA-9A

Autor: Pavel Sláma / paulito 🕔︎︎ 👁︎ 5.820

V 50. a 60. letech 20. století vybudovalo USAF (US Air Force) svůj arsenál zejména za účelem případné jaderné války. Shodně s doktrínou masové odvety byly všechny nové bombardéry a stíhačky konstruovány pro jaderné bomby a nejdůležitější byla rychlost a dolet.

Reklama

V druhé polovině 60. let, s narůstající intenzitou války ve Vietnamu, přišla potřeba specializovaných letounů pro bezprostřední podporu na bitevním poli (Close Air Support, CAS). Stávající nadzvukové stíhačky McDonnell F-4 Phantom II nebo Republic F-105 Thunderchief se pro tento úkol nehodily. V této situaci byly pro mise CAS ve Vietnamu používány letouny Douglas A-1E Skyraider a LTV A-7D Corsair II, oba typy byly adaptovány ze strojů pro US Navy. Letouny se při bitevních úkolech celkem osvědčily, ale potvrdily potřebu vypracování úplně nové konstrukce.

Prvotní studii na bitevní letoun pro úkoly CAS vypracovali experti USAF již v letech 1963-66 a v březnu 1967 bylo osloveno 21 amerických leteckých výrobců, aby představili návrh takového letounu. Spíše se jednalo o analýzu možností průmyslu a technických konceptů než o výběr letounu pro výrobu. Z přijatých nabídek byly v květnu 1967 vybrány čtyři, firem General Dynamics, Grumman, Northrop a McDonnell, a byla zahájena práce na dalších projektech. Fakticky práce na novém bitevním letounu nabrala tempo až koncem 60. let, kdy se letoun pro CAS stal prioritou pro Pentagon.

Na jaře 1970 byl v rámci Aeronautical System Division na základně Wright-Patterson AFB v Ohiu zahájen AX System Program Office (AX SPO), čili kancelář programu letounu AX (Attack Experimental), zodpovědná za vypracování taktických dat a výběr nového bitevního letounu pro USAF. Ve formulaci požadavků na letoun AX hrála velkou roli US Army, která byla na tomto stroji nejvíce zainteresovaná.

Především bylo očekávána velká nosnost a široká paleta výzbroje vzduch-země. Letoun měl disponovat vysokou přeletovou rychlostí, aby dosáhl co nejrychleji cílové oblasti. Byl vyžadován také dlouhý dolet, aby letoun mohl dlouhou dobu hlídkovat nad určenou oblastí bez potřeby doplnění paliva. Nezbytné byly také dobré manévrovací schopnosti při letu v malé výšce a možnost používat polní letiště o délce 610 metrů. Konstrukce letounu měla být odolná proti ostřelování z ručních zbraní a údržba snadná v polních podmínkách. Pro zvětšení bezpečnosti měl být letoun dvoumotorový, musely to být turbíny místo uvažovaných turbovrtulových motorů.

8. 5. 1970 rozeslala AX SPO 12 leteckým výrobcům oficiální poptávku (Request for Proposals, RFP) na projekt letounu CAS. Tentokrát odpovědělo šest firem: Boeing, Cessna, Fairchild Hiller (později Fairchild Republic), General Dynamics, Lockheed a Norhrop. Po všestranných analýzách zaslaných projektů, vybrala AX SPO 18.12.1970 pro další realizaci projekty firem Fairchild Hiller a Northrop. Každá z nich získala kontrakt na výrobu dvou prototypů pro srovnávací zkoušky. Teprve poté se mělo rozhodnout o výběru letounu pro sériovou výrobu.

V této etapě byla plánována výroba 600 letounů. V březnu 1971 dostal projekt firmy Northrop oficiální označení A-9 (prototypy sériových čísel 71-1367 a 71-1368) a projekt firma Fairchild A-10 (71-1369 a 71-1370). Předtím byl posledním letounem třídy A (Attack) LTV A-7, označení A-8 bylo zrušeno, aby se předešlo záměně s AV-8 pro US Marine Corps.

Reklama

První koncepční práce na projektu bitevního letounu AX/A-9 začala v konstrukční kanceláři firmy Northrop Corporation v Hawthorne v Kalifornii již v roce 1967, kdy USAF prokazovalo jen zájem o tento stroj. Byly prováděny pod vedením Walta Fellerse, ředitele vývoje firmy Norhrop. Za technický projekt prototypu zodpovídal Dave Deering, vedoucím inženýrů byl Warren Klaurer a vedoucím výroby Earl Nickles. Vstupní projekt byl dokončen v roce 1970, o rok později byly provedeny zkoušky modelu v aerodynamickém tunelu, náležejícímu Arnold Engineering Development Center (AEDC) na Arnold AFB.

Northrop A-9 byl jednomístný dvoumotorový hornoplošník klasické celokovové konstrukce s nýtovaným plechovým potahem. Pilotní kabina se nacházela blízko přídě, což umožňovalo dokonalý výhled ve všech směrech. Kabina měla formu hliníkové pancéřované vany, chránící pilota před ostřelováním a střepinami. V sériových letounech měla být vana z titanu. Pohonem letounu byly dva proudové motory AVCO Lycoming YF102-LD-100 o výkonu 33,37 kN každý, motory byly vyvinuty speciálně pro A-9 z civilního motoru ALF 502. Byly umístěny v gondolách na bocích trupu pod křídly. V dolních částech gondol byly komory hlavního podvozku. Takovéto umístění podvozku umožnilo využití celé spodní části letounu pro zbraňové závěsy, ale rozestup podvozkových kol byl jen 3,11 m. Deset samotěsnících palivových nádrží o obsahu 5 678 l bylo umístěno v křídlech, daleko od důležitých instalací letounu. Tak se snižovalo riziko zničení letounu během požáru nádrže. V bojových misích mělo být naplněno jen šest nádrží o 3 278 l. Pod křídly měly být zavěšeny přídavné nádrže o obsahu 1 135 l, ale prototypy A-9 tuto možnost ještě neměly. Pro zvětšení bezpečnosti měl A-9 zdvojen hydraulický systém řízení. V případě výpadku obou systémů měl pilot možnost ručního řízení. Díky nízkému podvozku byly zavěšené zbraňové systémy obsluhované ze země. Například výměna obou motorů trvala jen hodinu. Důležité části konstrukce byly chráněny pancéřovými pláty z hliníku o síle 32 až 63,5 mm. Letoun byl vybaven pomocnou jednotkou APU (Auxiliary Power Unit).

Pod křídly A-9 se nacházelo 10 pylonů pro výzbroj, pět pod každým křídlem. Dva z nich (4. a 7.) mohly sloužit pro zavěšení přídavných nádrží. Bomby a rakety mohly mít celkovou hmotnost 8 718 kg (u druhého prototypu kvůli větší hmotnosti křídla jen 8 491 kg). Podle programu AX měl být letoun vyzbrojen rychlopalným kanónem ráže 30 mm. Protože v té době takový kanón ještě neexistoval, byl vypsán konkurz na jeho konstrukci a ze zaslaných nabídek byly v červnu 1971 vybrány dvě, firem General Electric a Philco Ford. Po zkouškách bylo do výroby zadáno sedmihlavňové rotační dělo GAU-8/A Avenger firmy General Electric. Kanón ještě nebyl během zkoušek AX dostupný, tak byly A-9 i A-10 vyzbrojeny šestihlavňovým rotačním kanónem M61A1 Vulcan ráže 20 mm.

V A-9 se kanón nacházel v komoře uprostřed trupu za kabinou pilota, hlaveň byla umístěna v prohlubni pod trupem. Zásoba nábojů byla 635 kusů a hmotnost kanónu 483 kg. Při projektování A-9 se inženýři Northropu snažili minimalizovat náklady na výrobu a obsluhu letounu. Byly využity díly používané v jiných typech a díly na obou stranách letounu, např. motory, byly zaměnitelné. Práce na výrobě prvního prototypu 71-1367 byly dokončeny na začátku roku 1972 a v březnu byl prezentován v továrně Hawthorne. Letoun měl na sobě „sériové“ označení A-9A, ale formálně byl označen YA-9A. Následně byl letoun předán do Air Force Flight Test Center (AFFTC) na Edwards AFB v Kalifornii, kde si měl odbýt letové zkoušky.

Prototyp byl zalétán 30. 5. 1972 zkušebním šéfpilotem Northropu Lewem Nelsonem (o 20 dnů dříve byl zalétán YA-10A). První let trval 58 minut a potvrdil dobré letové vlastnosti stroje. Srovnávací zkoušky prototypů YA-9A a YA-10A probíhaly na Edwards AFB 10. 10. až 9. 12. 1972. Oba prototypy splnily očekávání komise AX, o vítězství YA-10A rozhodly konstrukční drobnosti. Měl například více závěsů na výzbroj a mohl nést více zátěže a byl snazší pro polní obsluhu. Jeho motory se již vyráběly sériově a byly používány na jiných letounech a jejich umístění je lépe chránilo před ostřelováním ze země. Kromě toho byly prototypy YA-10A blíže sériové verzi, díky čemuž se mohla rychleji rozběhnout sériová výroba. Válka ve Vietnamu končila a objevila se nová hrozba nových typů tanků Varšavské smlouvy. Tak se měl stát bitevní letoun především ničitelem tanků a k této úloze se dle USAAF lépe hodil A-10.

Reklama

18. 1. 1973 rozhodlo letectvo definitivně o vítězství letounu Fairchild A-10A (oficiálně Thunderbolt II, populárně Warthog). Oba prototypy A-9A provedly během zkoušek v AFFTC lety v čase 146 hodin. Po zakončení vojskových zkoušek v dubnu 1973 byly oba A-9A předány do NASA Dryden Flight Research Center na Edwards AFB. Po krátkých zkouškách byly uskladněny a o několik let později předány do muzeí.

Zdroj:
Aero magazyn 3/2007

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více