Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 4. – Způsoby stanovení kritérií účinnosti střely

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 7.032

Způsoby stanovení kritérií účinnosti střely

Mínění, co je a co není účinné, je v mnoha případech vysloveno před definováním číselného vyjádření účinnosti. Uvedené skutečnosti je třeba při použití těchto rovnic vzít v úvahu, právě proto, že se na první pohled zdají být objektivní.

Beat Kneubuehl

Reklama

V předchozí kapitole jsme si vysvětlili mechanismus vzniku střelného poranění a jeho průvodních efektů. Zbývá problém, jak nějakým způsobem kvantifikovat veličiny nezbytné ke stanovení účinnosti střely. Řada odborníků v minulosti hledala ideální způsob stanovení těchto kritérií.

Zpočátku se hledala vhodná fyzikální veličina, která by účinnost střely vyjádřila, např. kinetická energie, hybnost atd. Vznikla celá řada vzorců, pomocí kterých bylo teoreticky možno účinnost střel vyjádřit. Jak již jsem uvedl výše, názory na to, jakým způsobem kvantifikovat kritéria účinnosti střel na lidský organismus se různí a v minulosti  prodělaly řadu změn.

Ve svém minulém článku jsem vyjmenoval těchto kritérií celou řadu a není důvod uvádět zde další. Některé způsoby stanovení účinnosti, například ty založené na hybnosti, jsou již dnes považovány za mrtvé (Kneubuehl doslovně uvádí „nemají žádný význam). Jindy autoři předem stanovili různé součinitele či referenční hodnoty, takže, jak konstatuje Kneubuehl v citátu v úvodu článku, již dopředu autoři těchto systémů předjímali, jakou účinnost ta která střela vlastně bude mít.

Přesto se musím vrátit k systému, který jsem ve svém starším článku vyzdvihl jakožto „asi nejlepší způsob hodnocení účinnosti střeliva“.

Statistické systémy stanovení účinnosti střel

One-shot-stops (zastavení jednou ranou

...okamžité ukončení agresivity by nemělo být očekáváno od žádného zásahu do trupu: policista, který by se na to chtěl spolehnout, vystavuje svůj život nebezpečí. Pouze ta osoba, která je zastavena z psychologických důvodů, bude pravděpodobně zastavena okamžitě – a to je extrémně proměnlivé, nestálé a nepředvídatelné: použít „one-shot-stops“ jako základ pro odhad účinnosti střely je absurdní.

Martin Fackler

Tento systém, jenž vytvořili pánové Marshall a Sanow, jsem ve svém starém článku uvedl jako jedno z nejlepších vodítek k určení účinnosti střely. Jde o kritérium účinnosti patřící mezi statistické systémy stanovení účinnosti střel, kde autor zpětně vyhodnotí množství případů skutečného použití zbraní a na základě statistických výsledků porovná skutečnou účinnost jednotlivých ráží mezi sebou. Na první pohled se může zdát, že není nic lepšího a i já jsem byl po prvním seznámení s tímto systémem nadšen. Zde je však třeba říci, že jsem tehdy vycházel ze mně tehdy dostupných podkladů a neuvědomil jsem si ani zásadní problém v samotné metodologii tohoto systému.

Avšak například dr. Martin Fackler, přední americký specialista na ranivou balistiku své doby, uvedl celou řadu argumentů proti těmto statistickým a pravděpodobnostním systémům, přičemž přední švýcarský balistik Kneubuehl jej v tomto podpořil.

Reklama

Pominu okolnost, že celá řada předních amerických lékařů a specialistů na ranivou balistiku publikovala důkazy, podle nichž Marshall a Sanow při tvorbě své studie lhali a falšovali údaje, či odhalili přímo chybné výpočty. Autoři navíc svoji důvěryhodnost příliš nezvýšili, když odmítli vydat své podklady pro nezávislé posouzení s tím, že musí chránit svoje zdroje.  Citování všech argumentů a protiargumentů by vydalo na samostatný článek, avšak z kapacitních důvodů se tomu nebudu více věnovat.

Přesto nelze přehlédnout faktické problémy těchto statistických ukazatelů účinnosti střel. Zaprvé studie porovnává počet případů, při nichž byl útočník zastaven jedinou ranou do trupu. Zcela však ignoruje umístění zásahu, což jak víme, je 2. ze čtyř hlavních faktorů zastavujícího účinku. Fackler poznamenává, že v této studii  „…střela, která naruší pouze kůži a tuk břišní stěny se počítá stejně jako ta, která projde srdcem nebo aortou.“ A dále odkazuje na svoji dlouholetou praxi vojenského chirurga: „Moje zkušenost a zkušenost ostatních ukázala, že expanzivní střela 357 Magnum, která projde spodní částí břicha a zasáhne pouze smyčky střev, má na organismus méně škodlivý účinek než 158grainová olověná ogivální střela 38 Special, která perforuje srdce, aortu nebo míchu.

Fackler dále upozorňuje na nerealisticky vysoké hodnoty pravděpodobnosti zastavení útočníka u některých střel a nebezpečné poselství, které tato studie předkládá: „můžete zapomenout na hodiny výcviku - stačí zasáhnout protivníka, jedna rána do jakékoli části trupu a 96 % z nich (více než 19 z 20) okamžitě zastaví svou agresi.

Nesmyslnost deklarované 90% účinnosti některých střel lze navíc dovodit logickou úvahou – představme si střelu (třeba výbušnou), která při zásahu zničí 100 % cíle, ať jej zasáhne kamkoliv, třeba do prstu u nohy. Taková střela samozřejmě bude mít 100% zastavující účinek. Avšak již střela, která zničí „pouze“ 50 % cíle, prostě takový zastavující účinek mít nemůže, protože v některých případech (byť velmi vzácných) k vyřazení cíle nedojde.

Hypotetická střela, která vytvoří dutinu o průměru 1 cm a vnikne do hloubky 20 cm, vytvoří střelný kanál o objemu cca 15, 5 cm3. Pro zjednodušení můžeme počítat, že hustota lidského těla odpovídá hustotě vody, pak je hmotnost zničené tkáně cca 15,5 gramu. U muže o hmotnosti 70 kg to pak představuje pouhá 0,02 % jeho těla. Přesto očekáváme od takové střely zastavující účinek v desítkách procent…

Ellifritzova studie

Reklama

Pro osobní obranu nosím mnoho různých pistolí. V předchozích dvou týdnech jsem nosil .22 Magnum, .380 Auto, revolver 38 Special, tři různé 9mm samonabíjecí pistole, a jednu .45 pistoli. Nemám žádný silný osobní názor na druh zbraně nebo střeliva. Pokud jste spokojení s vaší devítkou, tak jsem za Vás rád. Pokud jste toho názoru, že každý by měl nosit pětačtyříctku (protože šestačtyřicítka se nevyrábí), jsem s tím taky v pohodě. Já zde pouze předkládám závěry z dat, která jsem shromáždil.

Greg Ellifritz

V roce 2011 publikoval další statistickou studii Greg Ellifritz, americký policista, jenž posbíral data z celkem 1800 přestřelek. Ellifritz souhlasí s tím, že metodologie, kterou Marshall a Sanow použili, nebyla příliš šťastná.

Marshall a Sanow totiž brali v úvahu pouze případy, kdy došlo k jednomu zásahu do trupu a vyhodnocovali počet případů, kdy došlo k zastavení útočníka. Byly vyloučeny jak vícenásobné zásahy, tak zásahy kamkoliv jinam.  Tím de facto ze statistiky vyloučili velké množství případů, kdy útočník zastaven nebyl ani 2 a více zásahy. Naopak zde zůstaly především ty případy, kdy dalšího výstřelu již nebylo třeba, protože útočník byl již touto jednou ranou zastaven. Proto došlo ke zkreslení statistiky s extrémně vysokými procenty pravděpodobnosti zastavení útočníka.

Ellifritz naopak do své statistiky zahrnul i zásahy do periferních částí těla, vícenásobné zásahy i případy, kdy útočník zastaven nebyl bez ohledu na počet zásahů. Shrnutí jeho údajů uvádím v následující tabulce:

Tabulka č. 2:

  25 ACP .22 (Short,  Long a Long Rifle) .32 (Long a ACP) .380 ACP .38 Spec. 9 mm Luger .357 (Mag. a Sig) .40 S&W .45 ACP .44 Mag. Pušky (se středovým zápalem) Brokovnice (90 % ráže 12)

Počet zasažených útočníků 

68 154 25 85 199 456 105 188 209 24 126 146

Počet zásahů  

150 213 38 150 373 1121 179 443 436 41 176 178

Procento zásahů, které byly smrtelné 

25 % 34 % 21 % 29 % 29 % 24 % 34 % 25 % 29 % 26 % 68 % 65 %

Průměrný počet výstřelů do zneškodnění

2,2 1,38 1,52 1,76 1,87 2,45 1,7 2,36 2,08 1,71 1,4 1,22

Procento nezastavených útočníků (bez ohledu na počet výstřelů)

35 % 31 % 40 % 16 % 17 % 13 % 9 % 13 % 14 % 13 % 9 % 12 %

Pravděpodobnost zastavení jedním výstřelem (počet zneškodnění ku počtu potřebných výstřelů)

30% 31 % 40 % 44 % 39 % 34 % 44 % 45 % 39 % 59 % 58 % 58 %

Procento zásahů do hlavy nebo trupu

62 % 76 % 78 % 76 % 76 % 74 % 81 % 76 % 85 % 88 % 81 % 84 %

Procento zneškodněných jedním zásahem (zásah hlava nebo trup)

49 % 60 % 72 % 62 % 55 % 47 % 61 % 52 % 51 % 53 % 80 % 86 %

Tato studie vypadá výrazně realističtěji, všimněte si zejména velmi malých rozdílů v účinnosti jednotlivých ráží. Dokonce i ráže obecně považované za „nevhodné“ na sebeobranu jako. 25 ACP, dvaadvacítky a dvaatřicítky si vedly obdobně jako výkonnější ráže v procentu útočníků zastavených 1 ranou (avšak zato mají více než dvojnásobný počet případů, kdy útočník nebyl zastaven bez ohledu na počet výstřelů).

I tato studie je ovšem zatížena obecným problémem všech takto koncipovaných prací; zejména nevíme, PROČ byl útočník zastaven, zda po zásahu v útoku pokračovat NEMOHL, nebo by sice z fyziologického hlediska dál útočit MOHL, ALE (například vlivem bolesti, strachu apod.) v útoku NEPOKRAČOVAL. V řadě případů totiž útočník kapituluje při prvním zásahu kamkoliv, protože prostě nechce, aby se na něj dál střílelo.

Pokud se navíc podíváme na čtyři složky zastavujícího účinku střely, z těchto statistických studií vlastně vyplývá, že neznáme druhou, třetí, ani čtvrtou.

Neznáme umístění zásahu; zásah do trupu je velmi široký pojem, obzvláště jestliže porovnáme případ pěti lidí škrábnutých pětačtyřicítkou na žebrech, s jinými pěti lidmi zasaženými dvaadvacítkou do srdce.

Neznáme fyzický stav zasaženého; mladý vitální sportovec snese podstatně větší poškození organismu než slabý, starší člověk.

Neznáme ani psychický stav zasaženého; ustrašený zlodějíček u vás v bytě, kterého k smrti vyděsíte už jen tím, že náhle rozsvítíte, bude patrně vyřazen snadněji, než zkušený rváč, který je zvyklý na násilí i bolest.

Tohle všechno ostatně cítí i sám Ellifritz, který ve své studii uvedl: „Jsem rovněž toho názoru, že data za ráže .25, .32, a .44 Magnum by měla být vnímána s obezřetností. V jejich případě jsem neměl dostatek údajů (ve srovnání s jinými rážemi), abych byl schopen dospět k přesnému závěru. Prezentuji zde data, která mám k dispozici, ale upřímně, nevěřím, že .32 ACP má větší zastavovací účinek než .45 ACP.

Statistické systémy jsou pak zatíženy ještě dalšími nepřesnostmi, například u služebních ráží může hrát roli vyšší vycvičenost střelců, stav zbraní a střeliva a koneckonců i jejich konstrukce.

V případě vyššího počtu výstřelů u ráže 9 mm Luger v Ellifritzově studii může například hrát roli způsob střelby s velkokapacitními pistolemi, který Američané označují pěknou slovní hříčkou „spray and pray“ (tedy něco jako „pokrop ho a modli se), zatímco u revolverů a pistolí s nižší kapacitou nemají střelci ve zvyku pálit tak rychle a více pracují na umístění zásahu.

Proto také k těmto statistickým systémům Kneubuehl uvedl, že jejich vypovídací hodnota „je velmi sporná.

Přesto, odhlédneme-li od poněkud problematického konceptu „pravděpodobnosti zastavení útočníka jednou ranou“, přináší Ellifritzova studie řadu cenných dat, především samotnou úspěšnost obranné střelby.

Stanovení ranivosti střely postřelováním náhradních simulačních materiálů

Balistická želatina je navržena tak, aby simulovala živé měkké tkáně. Je to standard pro hodnocení účinnosti střelných zbraní proti lidem kvůli jeho výhodnosti a přijatelnosti před testováním na zvířatech nebo mrtvolách. Dva problémy, které je třeba vyřešit, jsou standardy pro přípravu balistické želatiny a přímý vztah výsledků želatinového testu k účinnosti střelných zbraní proti lidem. Tyto problémy spolu souvisí v tom smyslu, že želatina může (v principu) být navržena tak, aby simulovala různé typy měkkých tkání. Přestože želatina může simulovat hustotu a viskozitu živé lidské tkáně, chybí jí její struktura. Želatina nekrvácí, nemá nervy ani cévy. Kromě toho, lidská anatomie obsahuje orgány, svaly a tuk a je podporována kostrou.

N. C. Nicholas, Ph.D., J. R. Welsch

Existuje tedy objektivní způsob, jak změřit účinnost střel? Ano, vyjdeme-li z jednoduché úvahy - jestliže je pod pojmem vyřazení nebo zastavení cíle chápáno dosažení takových účinků na živý organismus, které znemožní zasaženému cíli pokračovat (trvale nebo dočasně) v útoku, pak platí, že čím vyšší je ranivost střely, tím vyšší je také její způsobilost k zastavujícímu účinku.

Ranivostí střely se potom míní schopnost střely svým pronikem do těla způsobit objektivně zjistitelnou poruchu zdraví (poškození tkání).

Toto poškození tkání je pak možno objektivně změřit pouze velikostí ranivého kanálu, který tato střela vytvoří. Je trochu mimo rámec tohoto článku popisovat historické problémy s hledáním vhodného  materiálu, jenž by dokázal věrně simulovat účinek zkoušených střel v biologických tkáních.

V USA je dnes nejpoužívanějším médiem balistická želatina, jenž je svými fyzikálními a mechanickými vlastnostmi (hustota, elasticita,  stlačitelnost, viskozita) blízká vlastnostem měkké biologické tkáně. Protože želatina je pružná, dočasná dutina po proniku střely zaniká (jsou zde však patrné radiální trhliny, z nichž lze velikost dočasné dutiny vyvodit; používá se též vysokorychlostních kamer v průběhu pokusu) a zůstává trvalá dutina.

Právě objem trvalé dutiny je dnes považován za jediný objektivní způsob, jak porovnat účinnosti střel mezi sebou.


Silně fragmentující střela ráže 243 Winchester opouští želatinový blok. Používá se zpravidla 10% želatina v kalibrovaných blocích
en.wikipedia.org

Přitom je třeba zdůraznit, že hloubka vniku střely je podstatně důležitější, než šířka střelného kanálu, resp. musí být poměr šířky ku délce střelného kanálu v určité rovnováze. N. N. Jelanskij, jenž čerpal ze svých zkušeností chirurga za 2. sv. války, dokonce považoval hloubku vniku střely za jediný zásadní atribut jejího ranivého účinku.

Ke kvantifikaci ranivého potenciálu střel pak zavedli M. L. Fackler a J. A. Malinowski pojem „profil střelného poranění“, které v podstatě popisuje maximální porušení živé tkáně, které může být od střely dané konstrukce očekáváno.

Na níže  uvedeném obrázku, jenž ve své studii na Lettermannově armádním výzkumném institutu Effects of small arms on the human body předložil M. Fackler, jsou typické profily zranění vytvořené v želatině tehdy (konec 80. let) nejčastějšími typy střel v USA. Zatímco střely nábojů 45 ACP, 5,56×45 mm a 7,62×51 mm představují tehdy používanou armádní munici, náboj 22 Long Rifle je celosvětově nejrozšířenějším nábojem vůbec a náboj 38 Special byl tehdy stále ještě velmi častým nábojem používaným v policejních složkách.


Martin L. Fackler, MD - Effects of small arms on the human body

Dvě svislé čáry ve vzd. 12 resp. 24 cm od čela bloku želatiny představují střední hloubku uložení vitálních orgánů v lidském těle (12 cm) a průměr lidského trupu od předu k zádům u průměrného hubeného člověka (24 cm).

Zajímavé je především srovnání nábojů 22 Long Rifle a 5,56×45 mm. Ačkoliv průměr obou střel je totožný, střely se chovají odlišně, což je dáno nejen vyšší rychlostí a energií střely M 193 náboje 5,56×45 mm, ale též odlišným konstrukčním uspořádáním obou střel.

Zatímco celoolověná střela 22 LR se pouze převrátí a v této pozici se zastaví, střela M 193 se po překlopení neoplášťovaným dnem dopředu začíná chovat jako střela poloplášťová. Střela se začíná přetvarovávat, přičemž silně fragmentuje.  To způsobí mnohem větší trvalou dutinu tím, že dochází k oddělování tkáňových segmentů mezi střelnými kanály jednotlivých fragmentů. Fragmentace projektilu tak může přeměnit energii použitou pro vznik dočasné dutiny na skutečně destruktivní sílu, protože její tlak působí na oblasti oslabené střelnými kanály fragmentů, místo aby byl rovnoměrně absorbován hmotou tkáně. Synergie mezi fragmentací střely a kavitací tak může výrazně zvýšit poškození způsobené daným množstvím kinetické energie, neboť díky vysoké rychlosti projektilu dochází k trhavému účinku.  Výsledkem je rozsáhlá trvalá dutina s množstvím odtržených částí tkání.

Rozsah poškození také vyvrací další z častých střeleckých mýtů, že totiž krátké zbraně mají na krátkou vzdálenost větší zastavující účinek než střely z pušek. K této myšlence svádí představa hladkých čistých průstřelů způsobených puškovými střelami relativně malých ráží ve srovnání například s velkými těžkými střelami ráží 44 a 45. Ve skutečnosti však nestabilita puškových střel spolu s jejich velkým výkonem vede často k rozsáhlým poškozením. (To ostatně koresponduje s Ellifritzovou tabulkou, kde dlouhé zbraně prokázaly vyšší účinnost než zbraně krátké.)

S tím navíc souhlasí i Kneubuehl, jenž konstatuje, že „dokonce i celoplášťové puškové střely, které vytvářejí dlouhý střelný kanál, způsobují těžší zranění než všechny typy střel krátkých palných zbraní.

Zde je třeba dodat, že výše uvedené profily střelného zranění odpovídají průběhu střelného kanálu pouze v měkkých tkáních. Avšak ve skutečnosti střela proniká nejen tkáněmi s různou hustotou (kůže, podkožní tuk u obézních osob, svalovina, chrupavky, šlachy, kosti atp.), přičemž rozhraní těchto prostředí může ležet mimo podélnou osu střely, jinými slovy střela může o kosti či šlachy zavadit svojí boční částí. To samozřejmě značně ovlivňuje její stabilitu. Obdobný negativní vliv na stabilitu střely dále mají překážky, které často před vnikem do těla musí střela překonávat (karoserie vozidel, sklo, vegetace, výstroj, oděv atd.) i polohový úhel dopadu.

Kvůli všem těmto okolnostem se může tvar a poloha střelného kanálu značně lišit, takže v praxi se účinnost střel může projevit v opačném pořadí, než jaké stanovila teoretická kritéria. Typickým příkladem je známý případ přestřelky v Miami, kde byl jeden ze zločinců zasažen expanzivní střelou (která je obecně vnímána jako účinnější než střela celoplášťová) ráže 9 mm do pravého nadloktí, střela následně prošla bicepsem, vnikla mezi žebry do trupu a zastavila se v pravém plicním laloku, cca 2,5 cm od srdce. Lze očekávat, že celoplášťová střela téže ráže, pokud by se pohybovala po totožné trajektorii, by dokázala srdce perforovat, a tím vyřazení zločince urychlila.

FBI proto stanovila jako vyhovující služební standard munici, která při testu v balistické želatině proniká do hloubky 12-18 palců (300 až 460 mm), a to i v případě expanzivních střel. Horní hranice průniku byla stanovena s ohledem na ochranu nezúčastněných osob v případě prostřelení cíle.

Pokud se snad požadavky FBI na průbojnost munice zdají přehnané, je třeba si uvědomit, že při vytváření tohoto standardu bylo počítáno s nejhorší variantou. Pachatelem jednak může být obézní člověk (navíc třeba v zimě v několika silných vrstvách oblečení), jednak může stát bokem či ve Weaverově střeleckém postoji (v USA celkem hojně rozšířeném). V tomto postoji tvoří dvojice pokrčených rukou před tělem překážku, kterou střela musí překonat, a přitom si zachovat dostatek energie, aby následně vnikla dostatečně hluboko do trupu.

Přitom je počítáno s nutností probít kosti a dále je třeba také vzít v potaz, že i lidská kůže je velmi pevná, jedná se o největší a nejtěžší orgán lidského těla. Podle Patricka střela při svém proniku jednou vrstvou kůže ztratí přibližně tolik energie, jako při průniku zhruba 10 cm svaloviny. Z tohoto pohledu tedy nejsou požadavky na průbojnost cca 45 cm měkkých tkání přehnané.

Proto se v poslední době objevují stále výkonnější náboje do krátkých zbraní, neboť je u nich předpoklad zajištění dostatečné průbojnosti i v případě použití střel s řízenou deformací.

Následující tabulka pro ilustraci ukazuje hloubky vstřelu různých střel a jejich případnou deformaci při postřelování bloků balistické želatiny. Tabulka je zkompilována z údajů na stránkách www.luckygunner.com a https://mousegunaddict.blogspot.com, kde se však primárně zaměřují na expanzivní střelivo, a podle údajů z publikací Martina Facklera. Vybíral jsem střelivo u nás nejběžnějších ráží odpovídající povolenému výrobnímu provedení střeliva v ČR a pro zajímavost přidal i údaje pro jednotnou celoolověnou střelu brenneke do brokovnice ráže 12.

Tabulka č. 3:

Náboj Střela Délka hlavně (mm) Překážka** Hloubka vniku (cm) Deformace / šířka po deformaci (mm)
Ráže (mm) Hmotnost (g) Rychlost (ms-1) Typ*
22 Long Rifle 5,56 2,6 294 FMJ 51 1 30 NE
22 Long Rifle 5,56 2,6 340 FMJ 102 1 33 NE
22 Long Rifle 5,56 2,6 247 LRN 51 1 25 NE
22 Long Rifle 5,56 2,6 278 LRN 102 1 31 NE
22 WMR 5,56 2,6 356 JSP 51 1 38 NE
22 WMR 5,56 2,6 403 JSP 102 1 41 NE
6,35 mm Browning 6,35 3,2 217 FMJ 60 1 32 NE
7,65 mm Browning 7,65 4,7 255 FMJ 76 1 42 NE
7,65 mm Browning 7,65 4,7 300 FMJ 102 1 54 NE
9 mm Browning 9 6,1 275 FMJ 64 2 53 NE
9 mm Browning 9 6,1 270 FMJ-FN 64 2 45 NE
9 mm Makarov 9 6,1 293 FMJ 95 1 72 NE
9 mm Luger 9 8 362 FMJ - - 70 NE
38 Special 9 10,2 240 LRN - - 53 NE
38 Special 9 9,6 217 WC 51 1 40 NE
38 Special 9 9,6 232 WC 102 1 40,5 9,2 mm
357 Magnum 9 8,1 425 JSP - - 36 18 mm; fragmentace 2,4 %
10 mm Auto 10 13 338 FMJ-FN 116 1 81 NE
10 mm Auto 10 11,6 374 JSP 116 1 81 NE
45 ACP 11,4 14,9 265 FMJ - - 66,5 NE
Brenneke ráže 12 17,6 28,3 461 - - - 36 28 mm
* FMJ – celoplášťová střela, LRN – olověná ogivální střela, JSP - plášťová střela s měkkou špičkou,  WC – prosekávací střela wadcutter, FMJ-FN - celoplášťová střela s plochou špičkou
** 1 - bavlněné tričko (přibližně 150 gramů na metr, 48 vláken na palec), bavlněný materiál košile (přibližně 100 g na metr, 80 vláken na palec), Fleece Malden Mills Polartec 200, bavlněný denim (přibližně 410 g na metr, 50 nití na palec)
** 2 - 1 vrstva hovězí usně o tloušťce 2,4 mm a 2 vrstvy džínoviny střední hmotnosti (230 g)

Z výše uvedené tabulky vyplývá několik zajímavých zjištění. I nejméně výkonné náboje jako 22 LR a 6,35 mm Br. dokáží proniknout požadovaných 300 mm v balistickém gelu, a to i přes překážku (s jedinou výjimkou, kterou byl pomalejší náboj 22 LR vystřelený z revolveru s dvoupalcovou hlavní). Nelze samozřejmě přehlédnout, že jejich pronik je spíše na spodní hranici požadovaných hodnot.

Z opačného konce tabulky pochází údaje pro střelu 10 mm Auto. Ani tato relativně výkonná střela s měkkou špičkou s energií 811 J se nedokázala v gelu přetvarovat, což je obecně problém prakticky všech deformačních střel (zejména poloplášťové konstrukce) krátkých palných zbraní, protože kvůli příliš nízké energii se obvykle střely v měkkých tkáních nezdeformují (s výjimkou střel velmi výkonných nábojů jako např.  357 Magnum či 44 Magnum).

Někoho též může zarazit takřka shodná hloubka vniku u střel 9 mm Luger a 9 mm Makarov, ačkoliv střela 9 mm Luger disponovala vyšší hmotností i rychlostí. Podle profilu střelného kanálu v želatině, tak jak jej publikoval M. Fackler, tato střela na dvou místech (poprvé v hloubce cca 22 cm a podruhé cca v 41 cm) ztratila stabilitu, začala kmitat kolem příčné osy a předala tak více energie (a navíc se mohlo též lišit složení želatiny).

Sydney Vail, taktický chirurg týmu SWAT, ovšem  upozorňuje, že hloubka vniku střely do gelu sice může být jistým vodítkem, ale opět by na ni nemělo být spoléháno jako na nějakou “bibli”:

Navzdory tomu, čemu mnozí střelci věří, měření penetrace v balistickém gelu - simulaci svalové tkáně - přináší užitečné informace o penetraci do lidského těla, které je tvořeno více než jen svaly, pouze omezeně.

Existuje příliš mnoho proměnných na to, abychom mohli přesně předpovědět, jaká bude skutečná hloubka průniku uvnitř lidského těla. Při operacích nebo transportu pacientů se střelnými zraněními jsem našel širokou škálu hloubek průniku...

Závěr

Ačkoliv již můžeme na tkáňových simulátorech ověřit, jakým způsobem se přibližně střely budou v tkáních  chovat a můžeme porovnat výsledky působení dvou střel mezi sebou, neexistuje zatím jednotný (a hlavně objektivní) způsob jak tato data interpretovat.

Jestliže budeme srovnávat několik střel, které všechny dokáží proniknout dostatečně hluboko podle standardů FBI, jediným rozdílem v jejich působení může být velikost jejich příčného průřezu a tudíž celkový objem střelného kanálu. Jednoduchým výpočtem (podle Facklera je objem střelného kanálu v podstatě součinem jeho délky a střední hodnoty jeho příčného průřezu, za předpokladu, že střela příliš nekmitá) lze vypočítat objemy střelných kanálů z tabulky č. 3.

Jenže u některých střel (např. 6,35 mm Browning a 45 ACP) může být i několikanásobný rozdíl v objemech střelných kanálů a navzdory tomu praktické zkušenosti (viz tabulka č. 2) nepotvrzují, že by 45 ACP měl analogicky několikanásobnou účinnost, ať v procentu smrtelných zásahů, počtu potřebných výstřelů nutných k vyřazení protivníka, nebo procentu útočníků vyřazených 1 ranou.

Pouhým srovnáním příčných průřezů dvou patrně nejrozšířenějších pistolových nábojů středního výkonu, nábojů 9 mm Luger a 45 ACP, bychom mohli říci, že příčný průřez 45 ACP je o 40 % větší než u 9 mm Luger (u 9 mm Luger je to 0,63 cm2, u 45 ACP je to 1,02 cm2) . To ale neznamená, že bude také o 40 % účinnější.

Claude Werner,  střelecký instruktor a bývalý armádní důstojník pro speciální operace, reagoval na patrně nejčastější spory v USA, totiž zda je lepší “americká” pětačtyřicítka, nebo “evropská” devítka a upozornil na nutnost uvažovat také o souvztažnosti s cílem: „Matematicky, pokud vypočítáte rozdíl mezi velikostí příčného průřezu 9 mm a .45 oproti velikosti průměrného mužského trupu, rozdíl je v tom, že .45 je o 22 setin procenta větší než 9 mm.

Nelze skutečně přehlédnout, že ranivé kanály střel totožné konstrukce a přibližně stejného výkonu z krátkých zbraní se v náhradních materiálech liší velmi málo. Proto není důvod, aby v účinnosti těchto střel byly zásadnější rozdíly mnohdy v desítkách procent (tak jak je deklaruje například systém One-Shot-Stop dua Marshall/Sanow).

V případě zastavujícího účinku obránce zajímá zda, a případně za jak dlouho, dojde v vyřazení útočníka. A na to, navzdory všem pokrokům v oblasti simulačních materiálů, záznamových a počítačových technologií, dosud neexistuje jasná odpověď...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více